V středověku, kdy drtivá větina obyvatel neuměla číst, ani psát, bylo písařství vysoce profesionální činností.
Písařské řemeslo
Nejrozířenějím materiálem, na který se psalo, byl pergamen. lo o kůi zvířat (oslů, ovcí, koz), která byla zbavena srsti, roztaena a vysuena a poté vyhlazena. Pergamen na rozdíl od papíru, byl trvanlivějí, ale poměrně drahý. Písaři si ho větinou nepřipravovali sami, ale kupovali ho od pergameníků.
Před samotným psaním si písař olůvkem nebo rydlem pergamen nalinkoval, listina začínala velkým a ozdobeným písmenem (iniciálou). Jako psací pomůcka bylo pouito seříznuté husí pero (zbaveno peří, dnení představa písařského brku je zřejmě romantická představa), písař psal inkoustem. Ten mohl být vyroben z duběnek za reakce s elezem, nebo ze sazí.
Středověká listina měla neměnou strukturu. Začínala vzýváním křesanského Boha (tzv. invokace), poté je uvedeno jméno a tituly vydavatele (intitulace) a příjemců (inskripce). Důleité listiny obsahovaly obecné důvody k vydání listiny (arenga), v této části byly časté citáty z Bible nebo významných knih. Následně vydavatel vyjádřil snahu o veobecnou známost listiny (promulgace) a konkrétní důvody vydání dokumentu (narace). Samotný obsah, právní nařízení, výsledky jednání nebo soupis majetku je nazýván dispozice. Po ní následovaly sankce, buď hrozba trestem nebo odměna. Následuje informace o tom, jak je listina ověřena, nejčastěji pečetí a svědectvím čestných lidí (koroborace). Závěrečná část listiny obsahuje jména svědků, dataci (místo, okolnosti a dobu vydání) a můe se v ní nacházet i závěrečná modlitba.
Pro potvrzení pravosti listiny byly na krátkých proucích pergamenu, případně provázcích přivěeny pečeti vydavatele a větinou i svědků. Peče byla vyrobena z včelího vosku. Pro monost barevné pečeti byly přidávány různé příměsi (černá saze, zelená měděnka, červená rumělka). Na pečeti se nacházel erb a jméno toho, kdo listinu pečetil.

Písař, Francie, konec 15. století. Zdroj: Wikipedia
Písaři v panovnických slubách
V raném středověku se tyto znalosti výlučně soustřeďovaly v církevních kruzích, předevím v kláterech, kde existovala tzv. skriptoria, místa kde byly sepisovány a jetě více přepisovány knihy. Postupně psané dokumenty začínaly při právních záleitostech a správě majetku vyuívat také panovníci a posléze i lechta.
Písaři, kromě základních znalostí čtení a psaní, museli ovládat i řadu dalích schopností jako znalost cizích jazyků (nejenom latinu, která a do vrcholného středověku převaovala nad národními jazyky), diplomatické jednání, museli být oddaní panovníkovi, případně jinému zaměstnavateli. Na základě těchto vlastností byli písaři pověřováni také různými diplomatickými úkoly, podíleli se na tvorbě (zahraniční) politiky. Vzrůstající potřeba kadodenní písemné agendy a zapojení do panovnické diplomacie vedla k vzniku královských kanceláří, kde pod kancléřem existovala hierarchie písařů.
V průběhu vrcholného středověku vzniká úřad Nejvyího písaře království českého, zasedajícího na zemském soudu, který měl pod sebou dva písaře k větím a mením zemských deskám.
Písaři v lechtických slubách se daleko více ne diplomacii věnovali správě majetků, případně mohli svým pánům radit v majetkoprávních a trestněprávních záleitostech.
Veřejní písaři
lechtičtí i veřejní písaři jsou v latinských pramenech označováni pojmem
notarius, stará četina význam notář nezná, veřejný písař je označován jako
písař obecní/obecný nebo
učiněný písař, případně početěným slovem
publikus.
Veřejní písaři byli ustanovováni pro určité území od nejvyí církevní nebo světské autority, prvně jsou doloení ve Franské říi v 9. století. U nás se jejich fungování dá předpokládat pro dobu Přemysla Otakara II., jako import z Itálie. Kolem roku 1270 Jindřich z Isernie na Vyehradě zakládá písařskou a řečnickou kolu, kde učil tzv.
ars dictandi, schopnost formulovat a sepsat úřední listinu (zda tato kola slouila i pro kolení veřejných písařů, jisté není).
Jak ukazuje formulářová sbírka biskupa Tobiáe z Bechyně, české prostředí ji v této době zná písařské předlohy (nazývaly se instrumenty), jako jsou plné moci, rozhodčí výpovědi, pronájmy a v pro církevní prostředí odpustky a exkomunikace.
Formulář povolání do úřadu veřejného písaře je znám z doby Václava II., jako veřejný písař je uváděn Velislav. Tento dokument mluví o přesném počtu písařů a také jejich nutné kvalifikaci. Veřejní písaři museli znát kanonické i římské právo, museli být manelského původu ve věku alespoň 25 let, způsobilí pro výkon úřadu, králi museli sloit přísahu věrnosti.
Po roce 1317 jsou u nás doloení také veřejní písaři jmenovaní papeem, ten dává kláteru v Kounicích a praskému scholastikovi monost jmenovat jednoho veřejného písaře. V této době se u nás objevují také veřejní notáři jmenovaní císařem. Návrh zákoníku Karla IV. uvádí situaci, kdy je v českém království nadbytek veřejných písařů a jejich znalosti a zkuenosti byly patné. Lucemburk proto navrhoval, aby notář musel získat jetě povolení k činnosti od panovníka země, ve které chtěl působit. Ačkoliv se zákoník nepovedlo Karlu IV. prosadit, v roce 1358 prakticky vloil starost do rukou praského biskupa. Ten měl ustanovovat veřejné písaře pro české prostředí, včetně zkouek příchozích z ciziny.
Ustanovování nového veřejného písaře probíhalo tak, e dostal během vyslovení formule pero, kalamář a pergamenový list. Poté následoval polibek míru. O aktu vyhotovil doklad jiný veřejný písař.
V řadě českých měst veřejní písaři zároveň vykonávali úřady písařů městských. Jakoto osoby znalé církevního práva byli veřejní písaři často účastni církevních soudů v úloze prokurátorů (dnení advokáti)
Vojentí písaři
Vojenské písaře zmiňuje Hodětínův řád z roku 1413. Ti měli celý řád nahlas číst před vojskem, jejich povinnosti i pravomoci byly daleko větí.
Vojenský písař měl být ve vojenském čase jmenován hejtmanem nebo lechticem, případně městem, nikdo mu neměl překáet. Písař měl a starosti vyplácení oldu, z kadé kopy oldu měl dostávat 1 gro. Stejnou poměrnou sumu měl dostávat i z kořisti a holdů.
Písař měl předevím přehled o síle a stavu mustva. Kadý desátník měl před písaře předvést své mue, kteří měli hlídat tábor. Měl také jednou měsíčně kontrolovat stav zbroje a samostřílů.
Ostatní
V předtue smrti na taení do Uher mocný Hartleb z Myslibořic zanechává závě (rok 1271), kde uvádí
scolari meo, kterému má být vyplacena suma 4 hřiven. Kniha počtů města Brna v roce 1348 uvádí dokonce 3 písaře Viléma z Landtejna (Jiřího, Filipa a Martina), jim byla z městské pokladny vyplacena hřivna groů. Známe plat univerzitních písařů ročně si přili na jednu kopu (60) groů, byli ale placeni zvlá za práci.
Pouitá literatura:
Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (písař). Slovo a slovesnost 47/4,
Josef Nuhlíček, Veřejní notáři v českých městech, zvlátě v městech praských
Jan Kotous, K otázce vyehradských kořenů notářského stavu v Čechách. Právněhistorické studie 43
Kniha počtů města Brna.
Jan Hájek z Hodětína, Vojenské zřízení