Při rozmachu Velké Moravy za Svatopluka I. vyvstává otázka, jak mohl vládce zásobit své vojáky jídlem, zbraněmi, nebo třeba obuví. Kde byla výrobní centra Velkomoravské říe? Oficiální archeologie mnoho odpovědí nezná...
Mohutnost armády velkomoravského panovníka Svatopluka udivila letopisce Análů klátera Fuldy tak, e ji popsal slovy:
Vévoda Svatopluk v taení do Panonie vládl takovým mnostvím, e na jednom místě bylo vidět jeho vojsko přecházet od svítání do západu slunce. Odhaduje se, e měl 8-10 tisíc jezdců, 25 - 40 tisíc pěích a více ne 1000 vozů. Kvalitní obuv s pevnou podeví byla na válečném taení nutností. Trn v chodidle vojáka z boje vyřadil. Okovaná bota byla také účinnou zbraní v boji mue proti mui. 50 tisíc párů obuvi a velké mnoství kůe na postroje i opasky předpokládá velkou a specializovanou výrobní kapacitu. Předpokládá se, e národy barbarika pouívaly obuv převzatou z římského vojenského sandálu. O římských koeluzích a obuvnících toho víme hodně. Nala se celá dílna i s pracovníky v Pompejích, zasypaných výbuchem Vesuvu. Římské zákony zařazovaly boty mezi atributy hodnosti. Mulleus byla původně obuv královská, ale později i vítězní vojevůdci měli právo ji nosit při triumfálním průvodu. Na tlusté podevi měla svrek z červené usně. Takovou obuv má na kyrilikou psaném textu ze 13. století i Svatopluk. Senátoři nosili calceus senatoris z černé usně. Čtyřmi řemínky byla přivázána a do půl lýtek a neměla ádné přezky. Svobodní občané nosili calceus, střevíce, jejich holeně měly bohaté něrování a podráku ze silné kůe. Na venkově se pouívala vpředu otevřená bota compagnus a do detě a sněhu vysoká perones, zhotovená z černé usně. Bojovníci legií pouívali
vojenský sandál, jeho podstatou byla velmi silná podeev, často pobitá hřeby, kterých bylo a sto. K ní byla přiita useň svrková, která vybíhala v četné řemínky. Často byla mezi podeví a svrkem jetě třetí, z tuhé usně, nebo pergamenu zhotovená stélka. Svrková kůe byla rozřezána do řemínků, které podeev bezpečně připevňovalo k holeni. Řemínky zvané caliga daly této obuvi jméno
caliga militaris. Její obliba císařem Gaiem, vedla k jeho přezdívce Caligula, tedy botička. Historií zpracování kůe se u nás zabýval zejména profesor Kubelka. Pro období nejstarích slovanských států vak nenael ádné informace. Kůe je organický materiál, který podléhá zkáze. Proto se nachází jen velmi vzácně, předevím v bainatých a trvale mokrých vřesovitích. Poblí Hannoveru se v baině nala bota pocházející z 2. století po Kr. Byla vykrojena z jednoho kusu kůe. V horní části přecházela do řemínků, nebo byla zdobena zářezy. V patní části byla rozřezána a seita, podobala se římskému sandálu. Fragment obuvi byl nalezen také u klátera Lorch. Pochází z karolinského období. Zachovala se jen část silné podeve a zdobený jazyk. Četné nálezy nákončí řemenů a ostruhy jezdeckých druin naznačují pouívání silné kůe. Pro výstroj armády muselo pracovat velké řemeslnické středisko. Výroba spodkových, silných kůí na podráky obuvi i řemeny byla strategická, obtíná a zdlouhavá. Jetě v první polovině dvacátého století se podrákové usně tříslily a tři roky. Nazývaly se české třetice. Tradovalo se tvrzení, e jak dlouho se podráka činí, tak dlouho vydrí. Pokusili jsme se zjistit, jakou technologii zpracování kůe nai předkové pouívali. Krystalizační jádro Velké Moravy tvoří horní část Dolnomoravského úvalu, porostlá Doubravou, dubovým pralesem. Proto měli jistě dostatek dubové kůry, která obsahuje kvalitní činící tříslovinu. Názvy dubeňák, dubčení i dubování pro třísločinění kůí naznačuje pouití dubové kůry, nebo duběnek. Také v rutině je termín dubljenie pouíván pro vydělávání kůe.
Analýzy archeologických nálezů kůí.
Z Velkomoravského období jsme měli k dispozici čtyři nálezy fragmentů kůe. (A) Kousek řemene (hrob 19/48) a (B) část koeiny (hrob 226/51), které nalezl Hrubý ve Starém Městě. V Mikulčicích byl nalezen (C) fragment tmavohnědého útvaru, povaovaný za tříslenou useň (K 1123/67). Čtvrtý fragment (D) byla zachovaná část koené pochvy noe z velkomoravského pohřebitě, nalezeného v Potorné u Břeclavi (Kavanová 1988). Analýzy nám přinesly jen skrovné informace. Pomocí infračervené spektrální analýzy bylo prokázáno u řemene třísločinění, ale nepodařilo se prokázat druh pouité třísloviny. Původně vlastně ertem pronesená poznámka, e jediná monost je velkomoravskou koelunu najít a mikroskopickými snímky prokázat druh třísloviny, se nakonec ukázala úspěná. Na archeologických lokalitách se toti často nacházejí objekty, jejich účel nebyl určen. Domnívali se, e jde o jámy skladující potraviny, odpadové, technologické, nebo snad i latriny. Snad by některá z nich mohla být také činící jáma velkomoravského koeluha.
HOH jámy a elektronkový rastrovací mikroskop.
Elektronové mikroskopy a počítačová technika přinesla významný pokrok pro plastické zobrazení velmi malých artefaktů. Pokusili jsme se ji vyuít k naemu pátrání. Nezařazené jámy se zřetelně v terénu jeví tmavím zabarvením. Pracovně je tehdy nazývali HOH jámy. Název znamenal
hnědou
organickou
hmotu. V areálu Mikulčických Valů, byly v průběhu dlouholetého ploného výzkumu z takových objektů odebírány vzorky hnědé hmoty ze dna jam a ukládány do skladu. Systematicky jsme je snímkovali japonským mikroskopem Joel.. Rastrovací mikroskop má oproti ostatním mikroskopům obrovskou hloubku ostrosti. Pravděpodobně jsme byli vůbec první, kdo pouil tuto techniku ve archeologii. Snímky ukázaly překvapivě velké mnoství informací, které lze z hnědavé hlíny neznámých jam získat. Mikročástice organických materiálů zachovávají překvapivě dokonale morfologii kostí, rostlinných tkání, ivočiných tkání, zbytků mineralizovaných hub, plísní a podobných látek. Překvapivé bylo, e amorfní hnědá látka pod velkým zvětení ukázala i typické zbytky svaloviny, na ní byly zachované struktury myosinu a aktinu. Koeluskou činící jamou se ukázala HOH jáma, z ní byl odebrán vzorek č. 1648 z roku 1967. Jáma mírně oválného tvaru 1,3 x 1,0 m, byla hluboká asi 1m. Nacházela se jako poslední část řady chatek vojenské druiny na předhradí. Leela na břehu vodního ramene a splňovala tak předpoklad, e kůe s dobovou kůrou byly zaplaveny spodní vodou. Jámu naplnili střídavě vrstvou dubové kůry a koeinami meních zvířat. Zkoumaný vzorek obsahoval koeiny psů. Zřejmě zůstala zapomenuta po zániku lokality. Předpokládaná doba činění těchto lehkých kůí byla asi 3 měsíce. Nález ídel a krojidel v bezprostředním okolí jámy naznačil, e koeluh vyrobené usně také dále zpracovával. Kostěný předmět povaovaný do té doby za velkomoravskou brusli, se ukázal jako koedělné hladítko, v pozdějím středověku nazývaném fidlovačka. Tato jáma vak nebyla schopna vyčiňovat silné podrákové usně. K tomu byla potřebná soustava desítky i více jam, zpravidla umístněných v kruhu. Uprostřed bývaly louící jámy a palek na mízdření a odchlupování. Kůe se při činění přetahovaly do sousední jámy v tomto kruhu v opačném směru, ne dubová kůra. Tento protiproudný systém je nezbytný pro dostatečné pročinění silné hovězí kůe i dnes. Třísloviny reagují s bílkovinou kůe a proniknou jen několik mm silnou vrstvu, nebo vyplní porézní strukturu a zabrání pronikání tříslovin do středu holiny. Proto se vkládají holiny do lázně ji vyčerpaného třísla, jeho méně reaktivní sloky pronikají do hloubky kůe snadněji. Dnení technika pouívá k urychlení pronikání syntetických tříslovin i mechanický efekt. Stále se vak nazývá jámovým činěním, ačkoliv míchačkové stroje vybavené počítači mají k jamám předků dneních koeluhů velmi daleko.
Mikroskopické snímky nálezů kůí
Snímky ukázaly, e useň řemene (A) byla na líci oetřena nátěrem krví. Masivně zachované krvinky savců i ptáků naznačují, e se nátěr krví pouíval i pro oetření usně před uloením nebotíka do hrobu. Pylová zrna ohnice naznačovala, e byl pohřben pravděpodobně v květnu. Zachovalý krystal kuchyňské soli a zrnka vápna dokládají, odchlupování vápenným luhem, při činění se pouívala kuchyňská sůl. Zachovaná část pouzdra noe (D) ukázala, e bylo seito ze dvou usní, mezi nimi se nacházela amorfní hmota, které obě usně slepovala. Druh koeiny (B) byl určen jako vydra říční a po zdlouhavém systematickém snímkování 134 zvířecích druhů. Soubor snímků jsme vydali také knině jako Atlas vlasu koeinových zvířat a počítačový program pro určení druhu koeiny na CD (Fur skin
www.hypro.cz ). Ploný materiál povaovaný za tříslenou useň z Mikulčic (C) byl ve skutečnosti pletenou textilií z rostlinných vláken.
Velkovýrobní koeluna
Pokusme se odhadnout velikost výrobní jednotky schopné zásobit armádu Svatopluka dostatečným mnostvím spodkových usní pro výstroj armády. Při odhadované ivotnosti spodkové usně na podráce asi 3 roky, stejné době činění, spotřebě 6 8 dm
2 na jeden pár a velikosti (tehdejí) hovězí kůe asi 180 dm
2, bylo nutné kadoročně zapracovat asi 300 a 500 hovězin a a dvojnásobné mnoství lehkých kůí na svrky. Předpokládáme, e hověziny byly děleny na mení části. Taková výrobní kapacita by měla mít několik desítek činících jam. Ročně spotřebovala 7 a 20 tun dubové kůry. Pro udrení vody v jamách bylo vhodné zejména místo přirozených jílů a vysoké hladiny spodní vody na větí ploe. Při rekonstrukci popisu cesty perských kupců a letecké archeologické prospekci jejich orientačních bodů jsme nali trasu moravního brodu v prostoru od Sudoměřic k Rohatci a velký výrobní areál. (Viz
www.wogastisburc.com) Mimo elezářské výroby zpracovával zřejmě také sklo, keramiku, textil a kůe. Předpokládáme, e zde byla také soustředěna koeluská výroba. Jílové vrstvy, nízká hladina spodní vody a dostatek dubové kůry odpovídá předpokladu pro takovou řemeslnou výrobu. Při podrobném průzkumu desetitisíců objektů na leteckých snímcích jsme nali kruhový systém jam, který by mohl být hledanou výrobní jednotkou. Nález kostěného hladítka usní to také podporuje. Profesionální archeologové zatím o lokalitu neprojevili zájem. Souvislost s impregnací obuvi vak naznačuje výrobní objekt u Ratíkovic, který byl v roce 2005 nalezen při sázení stromku. Ukázalo se, e lo o kombinovanou dílnu, která vyráběla suchou destilací dřevný dehet a na dalím ohniti jej zpracovávala do dalích finálních výrobků. Dřevný dehet spolu s včelím voskem a ivočinými tuky za tepla tvořil vodovzdornou směs, která slouila impregnaci kůe vojenské obuvi, nazývané juchta. Slouil i k vodovzdorné impregnaci rybářských sítí, lan, řemenů a podle některých pramenů i plátěných plátěnek, pouívaných jezdci. Slouily jim nejen k ochraně před prachem a detěm, ale i k odvrácení ípů a ručních zbraní. Plátěnkou zachycený hrot působil na dlouhé páce a plátěnka tak dokázala změnit směr letu ípů i vrhaných kopí. Ostatně takové plátěnky, roztrhané v bitvách na cáry zvané fanfrnoch, jsou součástí klasických heraldických erbů dodnes. Letos uplyne 100 let od postavení pomníku lesníkovi Bechtelovi u Bzence. Připomíná jeho zásluhu na opětovné zalesnění Moravské Sahary. Vyslovili jsme podezření na to, e staletí intenzivní výroby způsobilo katastrofální odlesnění staleté Doubravy a vznik této písečné poutě. Památník by si zaslouili také dávní, neznámí hutníci, kováři, koeluhové a hrnčíři. Výrobní areál by si vak zaslouil větí pozornost profesionálních archeologů.
Obrázky; lepí v galerii
01 Svatoplukovy červené boty
02 Římská obuv
03 Velkomoravské nálezy kůí
04 HOH jáma
05 Mikroskopické snímky materiálu HOH jam
06 Snímky kůe psa a dubové kůry
07 Fur Skin Atlas
08 Letecký snímek areálu moných činících jam na obilním porostu
09 Výrobní objekt zpracovávající dřevný dehet
10 Pomník Bechtela byl postaven právě před 100 lety