Středověk
Dnes je: 25. 07. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Hrad Zvíkov)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Písaři ve středověku)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Richenza, Alžběta Rejčka)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Richenza, Alžběta Rejčka)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Rohatecký pas)
  • Sociální sítě a ostatní






    Nejstarší dějiny

    * Moravská Sahara a výrobní areál

    Autor: Jan Galatík . Vydáno dne 17. 02. 2006 (12882 přečtení)

    Další z výzkumů pana Galatíka, týkající se nalezeného výrobního areálu a jeho souvislosti k Moravské Sahaře, Slovanů na Moravě.

    Moravská Sahara.
    V předcházející stati Velehrad jsme pátrali po ústředí Velké Moravy podle cestopisu perských kupců. Navrhli jsme možnost kráteru Nákla, nejvyššího vrcholu Dolnomoravského úvalu. Tato zvláštní vyvýšenina vznikla zřejmě jako důsledek tlaku plynů hodonínského naftového pole v okolí. Přirozené výrony uhlovodíků zde vytvořily četné menší pahrbky na nichž celé generace obyvatel uctívali oheň. Při průzkumu pomocí amatérské letecké archeologie jsme našli trasu moravního brodu. Dálková komunikace zde měla na obou březích Moravy tábořiště u Sudoměřic a Rohatce. Další trasa cesty procházela podél toku Růdníček, který pramení na Nákle a vtéká do Moravy. Byl zde neobvykle velký výrobní areál s významnou produkcí železa. Pracoval po staletí, od počátků doby železné, za osídlení Kelty, Germány i Slovany. Za tu dobu neúměrná těžba dřeva vedla ke středověké ekologické kalamitě nebývalých rozměrů.



    Severní část roviny Dolnomoravského úvalu pokrývá lesní masiv Doubravy. Rozkládá se od Hodonína k Bzenci. Je to pravý ráj houbařů i milovníků přírody, krajina bohatá na zvěř i ptactvo. Ve vzduchu poletují motýli, vážky a šídla, bzučí včely a čmeláci, nechybí ani jinde vzácné kudlanky a roháči. Vzácně, jen některé roky, lze slyšet i zpěv cikád, které zde mají horní hranici svého výskytu. Proto se ani nechce věřit, že ještě před 150 lety ji popsal E. Malota takto: Jemný žlutavý písek pokrývá celou krajinu. Písková pouš je bez minulosti, nebo to co je tu dnes, včera nebylo a zítra se promění vlnami písečných přesypů.O svůj život tu bojují trsy řídce vyrostlé travičky, ukrývající před nelítostným sluncem malou myšku, nebo ještěrku. Žhavý písek je neustále modelován větrem. Mírný vánek odnáší jemný písek a větrné víry ho ve vývrtkách zvedají vysoko do oblak. Vítr a vichřice dávají do pohybu obrovská mračna písku. Ta mizí v dálce, jako písečné duny, zasypávající nelítostně vše živé. Poutník se po několika metrech ztrácí v písečné vánici. Mizí v hnědavých oblacích prachu, který ho oslepuje a proniká oděvem až na tělo. Je vdechován nosem i ústy až do plic. Nutí ke kašli, nos svědí a oči pálí. Písek skřípe v zubech. Po překonání pouště se každý zbavuje písku hlubokým vydechováním a shání vodu, aby si vyčistil vyprahlá ústa a zbavil tělo písečného prachu. Písek a zase písek. Zanáší políčka s úrodou, zvedá sypkou ornici s osivem a nese ji do pouště. Pouš postupně rozšiřuje své panství i na zatím ještě obdělávaných polích Rohatce, Ratíškovic, Dubňan, Vacenovic, Vracova i Lužic. Jejich obyvatelé bojují o chléb vezdejší s přírodním živlem. Písek však neúprosně vítězí. Odborníci soudí, že není v lidských silách zabránit postupné přeměně okolí na písečnou pouš. Nad pouští zvítězil lesní inspektor Jan Bedřich Bechtel. Zalesnil ji kanadskou borovicí. Tvrdě bojoval s tehdejší vědou. Lesní odborníci tvrdili, že s písčinami se nesmí hýbat, aby ještě více nevysychaly a mohly se zakořenit suchomilné traviny. Ty postupně, živené mlhou, mohou zpevnit písečné pláně. Rozrušení krajiny výsadbou stromků, které se v písku stejně neujmou, vysychání pouště ještě urychlí. Bechtel však byl svou myšlenkou úplně posedlý. Obrovské množství sazenic, které potřeboval pro své velkolepé záměry mu po roce 1841 mohla levně dovážet nově otevřená císařská Ferdinandova dráha. V letech 1823 až 1853 tak zalesnil celé 4 tisíce hektarů od Bzence po Rohatec. „Za zpěvu se rodí nový les.“ Tak tehdejší noviny popisovaly jeho práci. Pro nedostatek peněz zapojil do výsadby mládež. Mládenci poponášeli napjatou šňůru, uzly na ní určovaly vzdálenost sazenic. Řady děvčat s motykami kopaly čtvercové jamky, další do nich sadily sazeničky, namáčely do jílovité kaše a zašlapávaly bosýma nohama. Jejich zpěv doprovázel výsadbu po celý den. Mezi sazenicemi borovic sadily brambory. Každá dívka měla svoje „bramborové pole“ a povinnost při okopávání udržovat také sazenice borovic. Když borovice vzrostly a nepotřebovaly okopávání, neměly brambory dostatek slunce a děvčata dostala nové výsadby. Bechtel se však nedožil úspěchu svého díla, ba ani doby, kdy správnost jeho postupů uznala i lesnická věda. Jeho jméno by jistě upadlo v zapomenutí, kdyby lesní rada Hrdlička, nadšený výsledkem Bechtelova díla, nepostavil tomuto lesníkovi pomník, mající připomínat „pokoření Moravské Sahary“ budoucím generacím. Odhalili ho právě před sto lety, 30. července 1906. Tento nevysoký kamenný obelisk stojí u bzeneckého Přívozu.
    Velký výrobní areál.
    Při amatérském pátrání metodou letecké archeologie pomocí dálkově řízených modelů a pozemním průzkumu polí na nichž jsme nacházeli siluety objektů se nám podařilo najít trasu starobylého moravního brodu. Překonával moravní nivu na jejím nejužším místě, tam, kde se předhůří Bílých Karpat přibližuje u Skalice k protějšímu břehu u Rohatce na necelé 3 km. Přímková trasa, kolmá na moravní tok vede kolem kapličky s příznačným názvem Na hatích. Směřuje dále k nejvyššímu místu Dolnomoravského úvalu, vyvýšenině Náklo u Ratíškovic (265 m n/m). Brodily zde zřejmě kupecké výpravy i vojenské expedice od samých počátků doby železné až po závěr 13. století. V roce 2004 stavba silničního nadjezdu u Sudoměřic odkryla levobřežní tábořiště s množstvím ohniš, pecí, chatek a dalších objektů. Datování potvrdilo naše předpoklady. Leteckým snímkováním objevené tábořiště na druhém břehu Moravy v Rohatci pokračuje směrem k Ratíškovicím. Našli jsme tam nezvykle velký výrobní areál. Počet objektů, které byly zachyceny leteckým snímkováním porostů dosahuje desítky tisíc. Četné železářské strusky, skleněné slitky, zbytky konstrukcí pecí, keramické střepy i celé nádoby dosvědčují velkou škálu výrob. Střepy umožňují datovat období, kdy byly objekty funkční. Ukazuje se, že zde pracovali Keltové, Germáni i Slované.



    V roce 2005 byla zde amatérsky odkryta výrobna dřevního dehtu ze 12. století. Zbytky rudy ve struskách dokládají používání kvalitní železné rudy. Její ložiska jsou známa u Kyjova na vrcholu Babí lom. Slepence ždánicko-hustopečského souvrství tam obsahují konkrece sideritu (FeCO3), limonitu (Fe2O3 . n H2O) a hematitu (Fe2O3). Erozí rozrušené slepence byly splavovány a usazovaly se na dnech čtvrtohorních moří vídeňské pánve. Proto se zde nachází i v sedimentech sprašů, jílů, písků a štěrkopísků. Konkrece limonitu, lidově nazývané cicvárek tu kazily cihlářské hlíny. Bývaly i duté, (chřestivce, na Slovácku jim říkali „hrkávky“). Ve Vracovské cihelně měl limonit tvar trubiček. Horníci v lignitových slojích mu říkali železný okr. Tyto rudy mají podle analýz 33 až 71 % železa. Ruda vytvořila za tisíciletí podél toku Soboňského potoka „pláže“, pokryté valounky hematitu a krevele. Desetitisíce pecí zde zpracovávaly nejen tuto rudu, ale zřejmě i rudu z babího lomu. Pracovaly dlouhá staletí a spotřebovaly přitom obrovské množství dřevěného uhlí. Dá se předpokládat, že to byl počátek výrazného odlesnění krajiny a vzniku písečné pouště Moravské Sahary.



    I když po zániku Velké Moravy byla výroba ukončena, neúměrná těžba dřeva pokračovala dále. Obyvatelstvo totiž mělo starobylé právo na Doubravu potvrzované samotnými králi. Některé argumenty naznačují, že tradice těchto práv může sahat až k době Velké Moravy. Na příklad právo hodonínských m욝anů zahrnovalo i osvobození od celních poplatků. To považoval historik Vojtíšek za jeden z argumentů proti pravosti této zakládací hodonínské městské listiny, připisované královně Konstancii. Soudil, že takovou výsadu nemohla městu dát královna, bylo to výsostné právo krále. Osvobození od cel je však písemně doloženo pro obchodníky Velké Moravy. Zachovala se o tom písemná dohoda Svatopluka II. a bavorského krále Arnulfa, asi z roku 903, Celní tarif z Raffelstettenu: „A Slované z této země (kdysi) Gepidů, a nejsou nuceni platit clo.“
    Historikové soudí, že výrobu zbraní z kvalitního železa vyvinuli Keltové. V hliněných píckách tavili rudu s dřevěným uhlím za současného dmychání vzduchu. Dosahovali teplotu až 1100° C. Od Keltů tuto metodu převzali Germáni a od nich Slované. Staří hutníci a kováři dovedli oddělit kujné železo od uhlíkaté oceli. Rozžhavené pruty mnohokrát splétali, ohýbali a překládali, až dlouhodobým, opakovaným kováním získali produkt, který měl houževnatost železa a pružnost a ostří oceli. Meč prý se dal ohnout tak, že se špice dotkla jílce bez poškození. Na vyleštěných plochách těchto zbraní se objevují zvláštní vířivé kresby, typické pro „damascénskou“ ocel. Slované měli pozoruhodné armády. Letopisec kláštera Fuldy píše k roku 884, jak “vévoda Svatopluk v tažení do Panonie vládl takovým množstvím, že na jednom místě bylo vidět jeho vojsko přecházet od svítání do západu slunce…“ Odhaduje se, že měl nejméně 50 tisíc mužů. Na výzbroj takových armád spotřebovali mnoho železa. Události pátého a šestého století na našem území jsou historiky vysvětlovány rozporuplně. Etnické skupiny, jejichž migraci v průběhu bouřlivého „stěhování národů“ zaznamenali antičtí autoři vytvářely základ dnešních národů střední Evropy. Zprávy o Slovanech jsou velmi vzácné. Za nejstarší považují dějepisci spis gótského historika Jordanise, žijícího v Byzantské říši. V díle „O záležitostech a dějinách Gótů“ píše, že podél Tisy a Dunaje se usadil početný lid Vinidů. Ačkoliv jejich jména jsou odvozena od různých rodů a míst, nazývají se hlavně Slované a Antové. Sídlí v močálech a lesích místo ve městech. Proto se rok 533, jehož se nejspíše zpráva týká, považuje za první písemný doklad o Slovanech. Nepřímé svědectví však přináší ještě starší písemná památka. V roce 448 římský císař Theodosius II. vyslal poselství ke dvoru vládce Hunů, Attily. Účastníkem byl i rétor Priscus, který cestu popsal. Uvádí: ve vsích nám bylo poskytováno jídlo. Místo obilí proso a místo vína medos, jak říkají domorodci. Tato zpráva je zřejmě nejstarší nepřímou písemnou památkou o Slovanech. Když Atilla v roce 453 zemřel, vznikl boj mezi Góty a Gepidy u neznámé řeky Nedao. Roku 454 tu zvítězili Gepidi a poražení Gótové odešli do Itálíe. Kolem roku 495 až 509 se na Moravě objevil germánský kmen Longobardů, který přišel z dolního Polabí. Zmínka o obyvatelstvu, majícího v oblibě medovinu téměř století před příchodem Longobardů umožňuje podezření na to, že Slované sídlili na Moravě a Slovensku téměř celé století před nimi. Dokonce se předpokládá jakési mocenské ústředí Slovanů, které dokázalo vyzbrojit a zformovat velmi dobře vycvičené oddíly, které budily velké obavy. Do bojů zasáhli v době, kdy Gepidové dobyli na východořímské říši Sirmium a císař Justinián (527 - 565) se proti nim spojil s Longobardy, které usadil roku 546 v Panonii. Gepidové na oplátku propustili přes své území armádu dobře vyzbrojených Slovanů, zřejmě několik desítek tisíc. Tato vojska konala výpady na Balkán od roku 548 do roku 551. V roce 550 vypravili Slované ještě další šestitisícový sbor, kterému velel Ildigus, žijící u Slovanů. Třeštík soudí, že „rozhodující není ani počet slovanských vosk, ale jejich kvalita. Ve všech případech se totiž jednalo o velmi dobře organizovanou jízdu. Nebyly to nějaké pěší tlupy selských nájezdníků. Táhli po veřejných cestách, dobývali města. Politicky byla tato akce řízena z jednoho ústředí, které vedlo jednání s Gepidy a italskými Góty. Jistě jím však nebyl nějaký samovládce, jakýsi Sámo před Sámem, ale spíše rada knížat, podobná té, která si pak zvolila Sáma. Protože vždy překračovali Dunaj u Sirmia, museli sídlit za územím Gepidů, blízko Longobardů. V úvahu připadá nejspíše Morava, nebo západní Slovensko, nejspíše obě tyto území zároveň." L. E. Havlík upozorňuje, že by přitom nemělo být opomíjeno pohřebiště Longobardů u Lužic, kde bohaté nálezy šperků datuje zlatá mince Justiniána přesně k těmto událostem. Velký výrobní areál s významnou hutnickou produkcí, který vyráběl kvalitní zbraně Keltům, Germánům i Slovanům si zasluhuje archeologický průzkum, který by mohl přispět k poznání naší historie.


    Jan Galatík

    Galerie:i fotografie, které nejsou v tomto článku, z důvodu velikosti

    Celý článek | Komentáře: 1 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Červenec  >>
    PoÚtStČtSoNe
         1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31       

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha