Moravská Sahara a výrobní areál

I když po zániku Velké Moravy byla výroba ukončena, neúměrná těžba dřeva pokračovala dále. Obyvatelstvo totiž mělo starobylé právo na Doubravu potvrzované samotnými králi. Některé argumenty naznačují, že tradice těchto práv může sahat až k době Velké Moravy. Na příklad právo hodonínských měšťanů zahrnovalo i osvobození od celních poplatků. To považoval historik Vojtíšek za jeden z argumentů proti pravosti této zakládací hodonínské městské listiny, připisované královně Konstancii. Soudil, že takovou výsadu nemohla městu dát královna, bylo to výsostné právo krále. Osvobození od cel je však písemně doloženo pro obchodníky Velké Moravy. Zachovala se o tom písemná dohoda Svatopluka II. a bavorského krále Arnulfa, asi z roku 903, Celní tarif z Raffelstettenu: „A Slované z této země (kdysi) Gepidů, ať nejsou nuceni platit clo.“
Historikové soudí, že výrobu zbraní z kvalitního železa vyvinuli Keltové. V hliněných píckách tavili rudu s dřevěným uhlím za současného dmychání vzduchu. Dosahovali teplotu až 1100° C. Od Keltů tuto metodu převzali Germáni a od nich Slované. Staří hutníci a kováři dovedli oddělit kujné železo od uhlíkaté oceli. Rozžhavené pruty mnohokrát splétali, ohýbali a překládali, až dlouhodobým, opakovaným kováním získali produkt, který měl houževnatost železa a pružnost a ostří oceli. Meč prý se dal ohnout tak, že se špice dotkla jílce bez poškození. Na vyleštěných plochách těchto zbraní se objevují zvláštní vířivé kresby, typické pro „damascénskou“ ocel. Slované měli pozoruhodné armády. Letopisec kláštera Fuldy píše k roku 884, jak “vévoda Svatopluk v tažení do Panonie vládl takovým množstvím, že na jednom místě bylo vidět jeho vojsko přecházet od svítání do západu slunce…“ Odhaduje se, že měl nejméně 50 tisíc mužů. Na výzbroj takových armád spotřebovali mnoho železa. Události pátého a šestého století na našem území jsou historiky vysvětlovány rozporuplně. Etnické skupiny, jejichž migraci v průběhu bouřlivého „stěhování národů“ zaznamenali antičtí autoři vytvářely základ dnešních národů střední Evropy. Zprávy o Slovanech jsou velmi vzácné. Za nejstarší považují dějepisci spis gótského historika Jordanise, žijícího v Byzantské říši. V díle „O záležitostech a dějinách Gótů“ píše, že podél Tisy a Dunaje se usadil početný lid Vinidů. Ačkoliv jejich jména jsou odvozena od různých rodů a míst, nazývají se hlavně Slované a Antové. Sídlí v močálech a lesích místo ve městech. Proto se rok 533, jehož se nejspíše zpráva týká, považuje za první písemný doklad o Slovanech. Nepřímé svědectví však přináší ještě starší písemná památka. V roce 448 římský císař Theodosius II. vyslal poselství ke dvoru vládce Hunů, Attily. Účastníkem byl i rétor Priscus, který cestu popsal. Uvádí: ve vsích nám bylo poskytováno jídlo. Místo obilí proso a místo vína medos, jak říkají domorodci. Tato zpráva je zřejmě nejstarší nepřímou písemnou památkou o Slovanech. Když Atilla v roce 453 zemřel, vznikl boj mezi Góty a Gepidy u neznámé řeky Nedao. Roku 454 tu zvítězili Gepidi a poražení Gótové odešli do Itálíe. Kolem roku 495 až 509 se na Moravě objevil germánský kmen Longobardů, který přišel z dolního Polabí. Zmínka o obyvatelstvu, majícího v oblibě medovinu téměř století před příchodem Longobardů umožňuje podezření na to, že Slované sídlili na Moravě a Slovensku téměř celé století před nimi. Dokonce se předpokládá jakési mocenské ústředí Slovanů, které dokázalo vyzbrojit a zformovat velmi dobře vycvičené oddíly, které budily velké obavy. Do bojů zasáhli v době, kdy Gepidové dobyli na východořímské říši Sirmium a císař Justinián (527 - 565) se proti nim spojil s Longobardy, které usadil roku 546 v Panonii. Gepidové na oplátku propustili přes své území armádu dobře vyzbrojených Slovanů, zřejmě několik desítek tisíc. Tato vojska konala výpady na Balkán od roku 548 do roku 551. V roce 550 vypravili Slované ještě další šestitisícový sbor, kterému velel Ildigus, žijící u Slovanů. Třeštík soudí, že „rozhodující není ani počet slovanských vosk, ale jejich kvalita. Ve všech případech se totiž jednalo o velmi dobře organizovanou jízdu. Nebyly to nějaké pěší tlupy selských nájezdníků. Táhli po veřejných cestách, dobývali města. Politicky byla tato akce řízena z jednoho ústředí, které vedlo jednání s Gepidy a italskými Góty. Jistě jím však nebyl nějaký samovládce, jakýsi Sámo před Sámem, ale spíše rada knížat, podobná té, která si pak zvolila Sáma. Protože vždy překračovali Dunaj u Sirmia, museli sídlit za územím Gepidů, blízko Longobardů. V úvahu připadá nejspíše Morava, nebo západní Slovensko, nejspíše obě tyto území zároveň." L. E. Havlík upozorňuje, že by přitom nemělo být opomíjeno pohřebiště Longobardů u Lužic, kde bohaté nálezy šperků datuje zlatá mince Justiniána přesně k těmto událostem. Velký výrobní areál s významnou hutnickou produkcí, který vyráběl kvalitní zbraně Keltům, Germánům i Slovanům si zasluhuje archeologický průzkum, který by mohl přispět k poznání naší historie.


Jan Galatík

Galerie:i fotografie, které nejsou v tomto článku, z důvodu velikosti