Středověk
Dnes je: 18. 11. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Nechci se Vás nijak dotknout, ale ti připomínající mají většinou za sebou již nějaké publikace ;-) (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Samý rejpal tady,zkuste si napsat něco takového sami lépe,když umíte jen hnidopišsky rýpat do každéh . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Zajímalo by mě, kdo ty informace doteď tajil. :-)) (Rodová společnost, její instituce a kolektivní identita. Utváření raně středověkých států)
  • Vážení, konečně se odtajňují zdroje úžasných informací o nás Slovanech. Kdo má možnost studovat ty p . . . (Rodová společnost, její instituce a kolektivní identita. Utváření raně středověkých států)
  • Možná by bylo vhodné přidat na stránky (přesněji do dokumentů ke stažení) článek s citacemi (jelikož . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Sociální sítě a ostatní






    Evropské dějiny

    * MAJORDOMSKÁ VLÁDA PIPINOVCŮ 687 - 751

    Autor: Luboš Rokos . Vydáno dne 08. 06. 2014 (2769 přečtení)

    HISTORIE DYNASTIE
    S nástupem Pipina II. Prostředního (celofranský majordom 687-714) končí i chaotické vyprávění o dynastických zlomech a bojích. Období natolik chaotické a pro čtenáře těžko stravitelné, že jako celek nedostává místo ani v historických knihách pro širší veřejnost. V Čechách vydané knihy "Frankové" od Edwarda Jamese nebo "Frankové a Evropa" od Jarmily Bednaříkové se zabývají ranými dějinami, a další okruh kolem doby Karla Velikého, reprezentovaný knihou "Karel Veliký, vládce Západu Dietera Hägermana", si ze 7. století všímá pouze původu pipinovských majordomů a z raných dob už ničeho podrobného.
    Od vítězství u Tertry r. 687 panuje pro většinu času jeden majordom a jeden král (mimo asi dvou výjimek, epizodické vládě krále Chlotara IV. a dělení říše mezi majordomy po smrti Karla Martela).


    Původ Pipinovců
    Pipinovský rod si můžeme ještě jednou shrnout. Pipin I. (umírá r. 640), také zvaný Landenský podle toho, že pocházel "ze země" (germ. Land) mezi Bruselem a Lutychem, vlastnil statky v dnešní Belgii. Pipin spojil svůj rod s rodem biskupa Arnulfa z Met, Pipinova dcera Begga si vzala Arnulfova syna Angesigela. Pipin i Arnulf měli v Austrasii největší slovo, vymohli si zřízení podkrálovství a vykonávali regentství za podkrále Dagoberta I.
    Oba ale museli čelit i nepřátelům, Arnulf se tak po zajištění sňatku svého syna Angesigela stahuje do ústraní, resp. do Vogéz, kde nechává vystavět klášter v Remiremontu. Tím dělá hlavní krok ke svému budoucímu svatořečení, ke kterému došlo koncem 8. století, a rod Karlovců se pak může pyšnit světcem ze svých vlastních řad. Podpoří to jejich postavení vůči svrženým Merovejcům, kteří odvozovali svoji legitimitu ještě z pohanských tradic.
    Po Pipinově smrti r. 640 se v nadcházejících bojích ujal funkce majordoma Pipinův syn Grimoald (642-657). Ten se po smrti krále Sigiberta III. r. 656 pokusí dosadit na královský trůn vlastního syna, které předtím Sigibert adoptoval. Pokus nevyjde, Grimoald představuje velké nebezpečí i pro neustrijsko-burgundské království a je tam popraven. Pipinova mužská větev tím vymírá, ke slovu se ale cirka za dvacet přihlásí větev dceřinná, pocházející z Pipinovy dcery Beggy.
    Syn Angesigela a Beggy Pipin II. zvaný též Prostřední si kolem r. 670 bere Plektrudu z bohatého austrasijského rodu. Protože rodiče Plektrudy neměli mužského potomky, přechází jejich majetek na Pipina. Pipin nastupuje na místo majordoma po boku vévody Martina r. 679. R. 680 prodělá porážku od majordoma neustro-burgundského soustátí, ale r. 687 na plné čáře vítězí nad neustro-burgundským vojskem v bitvě u Tertry a sjednocuje franskou říši pod vlastní vládu.

    Pipin II. Prostřední (687-714)
    Pipin ponechává Theudericha III. na královském trůnu, ale faktická vláda už přechází na Pipina. Od této chvíle končí nepřehledné střídání králů a majordomů v dílčích franských královstvích a nastupuje princip jednoho krále a jednoho majordoma. Z hlediska faktické moci budu následující období členit podle vlád majordomů, nikoli králů. Změny na královském trůně se obešly bez nějakých dynastických bojů, nový král nastupoval z rozhodnutí majordoma. Jednu dobu majorodomové rozhodli, že královský trůn zůstane zatím neobsazen; už jen z toho důvodu by dělení období podle královské vlády nebylo příliš fukční.
    Význam majorodomátu potvrdil Pipin tím, že jeho nejstarší syn Drogo si krátce po r. 688 vzal za ženu Adeltrudu, dceru poraženého neustrijského majordoma Berchara (a zároveň vnučku dalšího bývalého majordoma Warrata).
    I přes jasnou pozici majordomů tito zpočátku vládnou stále jakožto služebníci krále, nikoli z vlastní moci. I Karel Martel si vyžádá návrat krále, kterého de facto unesl jeho akvitánský rival, ačkoli Martel měl dost protředků na to, aby vládl sám. Svržení Merovejců majordomem Pipinem III. se ale přece jen jeví jako logický krok v reálném vývoji situace.
    Konsolidace moci a vnitřní mír přispěly k tomu, že Pipinovci obrátili zájem k sousedům. Začali dobývat nová území nebo znovuobnovovat moc nad říšemi, které se od franské říše osamostatnily. Dobývání nebylo zdaleka jednoduché, táhlo se přes více generací majordomů (a takové dobývání Fríska královskou mocí se táhlo až do 14. století), historii dobývání bude podle mého lepší popisovat najednou. Na začátek tedy uvedu přehled vniřního vývoje franské říše, zahraniční politiku pouze náznakově, a poté teprve souvislejší historii sousedních zemí.
    Majordom Pipin II. (687-714) po úmrtí krále Theudericha nastoluje jeho nejstaršího syna Chlodvíka III. (691-695) a po skončení jeho krátké vlády Chlodvíkovy bratry Childeberta III. (695-711) a pak Dagoberta III. (711-715).
    V zahraniční politice rozjel Pipin válku na všech frontách, podle metských análů válčil se Sasy, Frísy, Alamany, Bavory, Akvitánci, Basky a Bretonci. Specifického významu nabyla válka s Frísy. Pipin ji podnikl jako součást christianizačního úsilí, čímž v podstatě předešel saské války Karla Velikého. Přes počáteční válečné prohry se povedlo zřídit misijní biskupství v Utrechtu a Pipin žení svého druhého syna Grimoalda za frískou princeznu Theudesindu. To v blízké budoucnosti přivodí problémy, protože fríský kníže Radbod se na základě sňatku začne domáhat dynastických práv po Pipinově úmrtí. Pipin si za centrum ponechá Austrasii, svému synovi Grimoaldovi určí kolem r. 700 titul majordoma v Neustrii a dalšímu synovi Drogovi určí vévodský titul pro Champagne a později asi i vládu v Burgundsku. Tato jména nejsou tak známá, synové nepřežili svého otce a nestihli výrazněji vstoupit do dějin. Drogo umírá r. 708 a Grimoald podléhá r. 714 atentátu, a to těsně před smrtí svého otce.
    Třetí Pipinův syn, Karel zvaný Martel (Kladivo) se oženil s Chrotrudou z rodu Widonů. Menší prestiž manželky vyplývala podle všeho z Martelova nemanželského původu. Na druhou stranu existují teorie vyházející z toho, že nemanželský původ mu připsaly pozdější prameny z 9. století psané církevní činiteli, kteří neměli Martela v oblibě za jeho proticírkevní kroky. V tom případě by Martelova matka Chalpaida žila, alespoň podle barbarského práva, s Pipinem v řádném manželství. Ale i tak by měla Pipinova první manželka Plektruda dost důvodů Martela znevýhodňovat a prosazovat vlastní potomky. A to přivodí říši další problémy.

    Boj o Pipinovo nástupnictví (714-717)
    Umírající Pipin asi na nátlak Plektrudy předává na smrtelném loži svůj majordomát Grimoaldovu nelegetimnímu synovi Theudoaldovi. Krok se nesetkal s pochopením na více stranách. Dotčena se cítila šlechta, která byla postavena před hotovou věc, pominuty byly nároky Drogova syna, narozdíl od Theudoalda syna legitimního. A nebyly brány v potaz nároky Karla Martela, posledního žijícího Pipinova syna.
    Povstání vypuklo záhy v Neustrii a bylo úspěšné, Neustrijci s podporou Akvitánců a Frísů porážejí Theudoalda r. 715 u Compiégne a Theudoald brzy poté umírá. Král Dagobert je Neustrijci donucen stanovit nového majordoma Raganfrida. Ten pak téhož roku nebo začátkem roku dalšího korunuje nového krále Chilpericha II. (715-721). Chilperich byl synem Childericha II. a musel být povolán z kláštera, takové byla nouze o následovníky.
    Raganfrid se ve svém úřadu prezentoval krutostí, hlavně v Austrasii, která si zřejmě proto zvolila na obranu Karla Martela.
    K bitvě obou vojevůdců došlo r. 717 u Vincy, kde Martel jasně vítězí. Raganfrid i s králem Chilperichem II. a královským pokladem prchají do Akvitánie.

    Karel Martel (717-741)
    Martel se ujal majordomského úřadu pro spojenou říši. Pikantní na celé věci ale bylo, že franský král i s pokladem byli v akvitánském vévodství, které v té době fungovalo v podstatě jako autonomní stát. Martel se teoreticky mohl pokusit zmocnit se vlády v celé říši a založit vlastní dynastii, ale v rámci tradice jednal stále jako jen majorodom, služebník merovejského království. Martel tak do královského úřadu dosadil na krátkou dobu Chlotara IV. (717-718), bratra Chlodvíka IV. Současně ale hrozil vojenskou akcí Akvitánii, pokud nevydá krále Chilpericha i s pokladem. Obojího touto diplomatickou cestou dosáhl, Chilpericha přijal se všemi poctami a uvedl ho do úřadu místo dosavadního "náhradníka" Chlotara.
    Po Chilperichově smrti Martel dosazuje dalšího Merovejce Theudericha IV. (721-737), syna Childeberta III.
    V nástupnictví za vlády Martela tedy problémy nevyvstávaly, hlavní Martelova aktivita se tak obracela za hranice. Od počátku musel čelit koalici nepřátelsky naladěných sousedů. V bitvě u Vincy tak Martel odrazil mj. Frísy. Z dalších podmaněných států vyslali Martelovi do bitvy pomoc Durynkové, ale třeba Bavoři zůstali stranou a posléze přešli do otevřeného odporu. Akvitánské vévodství si hledělo autonomie ještě před nástupem Pipina II. a svůj postoj potvrdilo i azylem pro majordoma Raganfrida.
    Koalice Martelových nepřátel byla různorodá, spojovalo ji asi jen ten jeden zájem odolávat franské moci. Akvitánie dokonce povolala na pomoc i Araby, kteří nedávno přišli do Španělska, a arabský expediční sbor Martel poráží při tažení na akvitánského vévodu ve slavné bitvě u Poitiers r. 732. V polovině 30. let se Akvitánie poddá. Přísahy věrnosti složí akvitánský vévoda a šlechta přímo Martelovi, nikoli králi. Ačkoli nejde o krok a priori namířený královým zájmům, ukazuje opět na nepoměr moci ve prospěch majordoma. Ke konci Martelovy vlády umírá král Theuderich IV. (r. 737) a Martel již nechá trůn neobsazený. Martel umírá r. 741 a je pochován v St. Denis, rodovém klášteru Merovejců - i to ukazuje na sepětí majordomů s královskou mocí.

    Pipin III. a Karloman do převratu (741-751)
    Podle Martelovy závěti přistoupili jeho synové k dělení říše. Dělení respektovalo staré dělení, Austrasii získal Karloman (741-747) a Neustrijsko-Burgundsko Pipin III. (741-751; 751-768 jako král). K dílům připadla nově ovládnutá území, k Austrasii Alamanie, k Burgundsku Provence. Akvitánie a Bavorsko zůstaly mimo dělení, správu vykonávali oba majordomové spolu. Lpění na tradici dílčích království Austrasie a Neustrijska-Burgundska bylo znatelné i v jedné události Martelovy vlády. Martel se pro svého třetího syna Grifa zkoušel vytvořit nový díl okolo Paríže a Laonu, a tento díl by ukrojil z obou dalších dílčích království. Pipin i Karloman se v odporu vůči tomuto kroku spojili se šlechtou a svého nevlastního bratra Grifa uvěznili.
    Pipin s Karlomanem vystupují v zahraniční politice svorně, útočí i na bavorského vévodu Odila a vítězí. Na to reaguje vysláním pomoci Bavorům akvitánský vévoda Hunoald, takže Pipin s Karlomanem opakují tažení do Akvitánie (r. 742, 744/745) a vymohou si obnovu přísahy.
    K přerozdělení říše přistoupí bratři hned r. 742 během tažení do Akvitánie ve Vieux-Poitiers. K Pipinově části přibude území kolem Met a Verdunu a říše se tak poprvé dělí severojižním směrem. Karloman ke svému dílu připojí Alamanii, kde svrhne vévodu Theobalda a zemi začlení do franské hraběcí správy.
    Ve vnitřní politice bratři nejpozději r. 743 (možná jsou i data 741-742) přistoupí k instalaci posledního merovejského krále Childericha III. (743-751), asi na nátlak šlechty, která se bála přílišné moci majordomů. Poté ale dojde zřejmě k nějaké roztržce nebo nesouladu, možná se i schylovalo k boji, protože Karloman se dobrovolně vzdává vší své světské moci a odchází r. 747 do kláštera, což se dá interpretovat jako ústup. . Posledním překážku k Pipinově samovládě už představoval pouze král, a to ne nadlouho.

    SOUSEDÉ FRANKŮ
    Frísové
    Frísové představují staré germánské etnikum sídlící od pravého břehu Rýna v dnešním severním Nizozemí k ústí Vesery v severozápadním Německu. Národ to byl malý, ale houževnatý a podnikavý. Z jedné strany byli Frísové tísnění Franky, z druhé silným kmenovým svazem Sasů, a ze třetí strany neporazitelným oceánem.
    Ze sousedství oceánu učinili Frísové výhodu, když se začali věnovat dálkovému obchodu. Při ústí Rýna vzniklo obchodní centrum v Dorestadu, které spojovalo obchodní cesty germánského vnitrozemí (porýnského i franského) s britskými ostrovy a Skandinávií. Opevněné centrum Frísů bylo ustanoveno kolem r. 650 v Utrechtu, bývalého římského kastela.
    Franský tlak je doložen v polovině 6. století, Frísy v letech 555-560 zpoplatnil franský král Chlotar I. Pak byl na delší dobu klid a soustředěné akce podnikl Pipin II. R. 689 ovládl Dorestad a počátkem 90. let vedl tažení proti frískému knížeti Radbodovi, kterého se účastnili "všichni Frankové", ale i přesto skončilo porážkou.
    Součástí koordinovaných akcí byla zároveň snaha o christianizaci Fríska. Tady jednal Pipin v součinnosti s anglosaskými misionáři. Anglosasové byli s Frískem obeznámeni díky zmíněným obchodním aktivitám a anglosaské obchodníky tak následovali misionáři. První misie vzešla trochu paradoxně z vnitřních hádek v ostrovní církvi. Svatý Wilfrid stál na pozici římských norem oproti zvykům starší církve irské, což se projevilo např. v prosazení římského kalendáře a římské diecézní struktuře církve. Pro své spory s biskupem Teodorem se r. 678 vydal do Říma a vzal to cestou přes Frísko, kde působil během dalšího roku.
    Anglosaský misionář Wilibrord započal misie r. 689 a během Pipinových tažení téměř dosáhl výjimečného úspěchu, když se na křest chystal sám kníže Radbod. Radboda ale napadlo se na poslední chvíli zeptat, kde jsou podle Wilibrorda Radbodovi předkové, jestli v nebi, nebo v pekle. Kněz nediplomaticky odpověděl, že samozřemě v pekle, protože nebyli pokřtěni. Radbod okamžitě odstoupil od křestní kádě se slovy, že raději půjde do pekla za svými předky než do nebe s nějakými cizáky. Wilibrordovy misie tak pokračovaly dál a nabývaly solidního zázemí. R. 695 obdržel od papeže arcibiskupský titul pro Frísko a téhož roku započal v Utrechtu se stavbou kláštera. R. 703 bylo založeno misijní biskupství v Utrechtu.
    Další, tentokrát úspěšný vojenský vpád zopakoval Pipin r. 712 a spojil ho s ničením pohanských kultů. Nahrazení starých kultů úzce souviselo s politickým ovládnutím země. Pokud se fríská šlechta měla začlenit do franské říše, musela se vzdát starých kultů založených na rodových svazcích, protože tyto svazky byly pohanům cennější než svazek s králem nebo nějakou jinou institucí. Dokázal to svým činem právě i Radbod, pro kterého byly předkové cennější než církev a určitě cennější než královská moc Franků. Aby pohané přilnuli ke králi, bylo třeba nahradit jejich rodové náboženství náboženstvím novým, kde je král vykonavatelem Boží vůle.
    Na druhou stranu asi nebylo divu, že při Radbodově tažení do franské říše během tamní nástupnické krize r. 716 propuká pohanská reakce a Frísové ničí franské kostely. Frísové k tomu porážejí Austrasijce u Kolína nad Rýnem. Následujícího roku Karel martel poráží Frísy a jejich spojence v bitvě u Vincy. Radbod je vytlačen za hranice a r. 719 umírá. Součástí fríské porážky bylo zřejmě skládání přísah, protože porušení přísah je důvodem k franskému vpádu r. 734. Frankové zcela vítězí a začleňují Frísko do své správy.

    ***
    Slušelo by se zde dodat ještě postavení Bretonců, ale jich se týká pro tuto dobu pouze jediná zpráva z metských análů k r. 691, kde jsou uváděni mezi kmeny, proti kterým vytáhl Pipin II. Důvod k tažení spočíval v tom, že Bretonci využili vnitřních bojů mezi majordomy a začali vypovídat poslušnost. O dalších vztazích Franků a Bretonců pak prameny úplně mlčí, museli bychom spekulovat.

    Východní sousedé - Alamani, Durynkové, Bavoři
    Alamany podmanil Pipin II., ponechal jim však jejich vlastního vévodu Lantfrita, který ještě stíhnul kodifikovat alamanské právo, což je poměrně silný důkaz alamanské autonomie. Lantfrit se dostane do válečného konfliktu s Karlem Martelem, r. 730 jsou Alamani poraženi a Lantfrit umírá. Martel přesto nedosazuje vlastní lidi a nezavádí franskou správu, nýbrž na trůn dosazuje Lantfritova bratra Theobalda - aby ho za pár let označil za vzbouřence a napjaté vztahy nastoupily nanovo. Theobalda nakonec poráží Karloman a alamanské území začleňuje do hraběcí správy franské říše a vévodství tak zaniká. Později je obnoveno v úplně nové formě jakožto švábské vévodství v rámci východofranského království a později otonského císařství.
    Ještě lépe si Pipinovci vedli u vzdálenějších Durynků. Durynští vévodové nevedli vzpoury, vítali misionáře přicházející z franské říše a jsou k dispozici doklady o převodech majetků na tyto misionáře a jejich vznikající církevní sí. Misie v Durynsku započali z fríské základny Wilibrord a jeho žák Bonifác.

    ***
    Bavoři byli mladý germánský kmen, první zmínka pochází z r. 551. Původ Bavorů nelze stoprocentně doložit, stále přetrvává teorie, že jde o "Muže z Baia", tedy Muže z Čech, což odpovídá nejspíše Markomanům. K nim se ale mohli připojit i Langobardi nebo další členové jiných kmenů.
    Centrum bavorské etnogeneze se nacházelo na středním Dunaji asi mezi Řeznem a Štraubingem. Asi k r. 565 se ustanovuje západní hranice na řece Lechu, během druhé poloviny 6. století jižní hranice v romanizovaném Salcbursku; dále na jih leží už slovanské korutanské vévodství. Na východě sahá k r. 600 hranice k řece Enži, za ní už sídlí mocný kmen Avarů. Avaři o sobě dávají vědět r. 611/612, když vedou vpád na bavorský Lorch, ale od té doby nejsou o dalších konfliktech zprávy. Kolem r. 600 Bavoři obsazují alpské oblasti Tyrol.
    Vlády v kmeni se záhy ujme původem franská dynastie Agilolfingů, prvním vévodou se stal Garibald (asi 555 - 590). Vévoda vládne šlechtě a vojsku a vůbec vykazuje silné tendence k odtržení od franské říše. Garibald se v zahraniční politice orientuje na Langobardy, bere si za ženu dceru langobardského krále Wachona Waldaradu. R. 588 pak s Langobardy poráží Franky u Verony. To je zřejmě důvod, proč byl r. 590 odstraněn a místo jeho syna dosazen jiný vévoda.
    Austrasijský král Childebert II. určil za Garibaldova nástupce Tassila I. (592-610), který pak válčil pouze se Slovany, nikoli už s Franky. V nastoupené politice pokračuje Tassilův syn Garibald II. (610-640), uvádí se r. 610 prohranou bitvou s korutanskými Slovany. Začátkem Garibaldovy vlády přichází do Bavorska první misie vedená sv. Kolumbánem. Jeho žák Gall působil v dnešním Švýcarsku a rakouských Alpách a založil klášter, pojmenovaný po něm jako St. Gallen.
    Další tři generace vládců jsou mlhavé a pro naše účely nejsou nezbytné. Koncem 7. století nastupuje vévoda Theod (před 696- asi 718). Za jeho vlády dochází k intenzivním snahám o christianizaci Bavorska a zároveň autonomii pro církev. Sv. Rupert se usazuje v Salcburku (696-716), dostává biskupskou funkci, Salcburk od Theoda jako církevní zboží (ve středověku bude Salcburské arcibiskupství samostatným celkem v rámci Říše) a zakládá nejstarší bavorský klášter; sv. Emmeram (Jimram) se usazuje v Řezně a biskupství vzniká ve Freisingu. Theod pokračuje v tradičně dobrých vztazích s Langobardy, provdává svoji dceru nebo vnučku za langobardského krále Luitpranda. Vévoda Theod se v letech 715-716 vydává do Říma. Účelem cesty je jednak pokání, jednak snaha získat od papeže požehnání pro vznik samostatné bavorské církevní organizace. Plány ale zhatí Theodova smrt.
    Následují vlády Theodova syna Grimoalda (asi 718 – 728) a synovce Huckberta (asi 728 – 736). Do bavorských záležitostí zasahuje Karel Martel, odvádí si odtud i manželku Swanahildu.
    Kvůli nedostatku přímých mužských dědiců nastupuje Odilo (736-748), syn Theodovy sestry nebo dcery, která si vzala alamanského vévodu Gottfrieda. R. 739 je Bavorsko rozděleno sv. Bonifácem na diecéze biskupství Řezna, Pasova, Freisingu a Salcburku. Odilo r. 740 prchá za hranice do azylu ke Karlu Martelovi. Tam si bere Martelovu dceru z druhého manželství Hiltrudu, která mu dá syna Tassila. Martel r. 741 umírá a jeho potomci z prvního manželství Pipin a Karloman hledí na příbuzné z jiných rodových větví nevraživě. Grifo, syn Swanahildy, je internován v klášteře, Odilo znovu prchá, tentokrát zpátky do Bavorska. I tam musí odolávat vpádům Pipina a Karlomana.
    Odilo nechal kodifikovat Lex Baiuvariorum, tedy bavorský zákoník; sepsání se ujal první opat v Niederalteichu. Odilo je vůbec pokládán za zakladatele klášterů v Niederalteichu, Mondsee a dalších.
    Po Odilově smrti nastupuje jeho syn Tassilo III. (748-788), za kterého vykonává regentskou vládu Pipin III. I po dosažení plnoletosti r. 757 je Tassilo donucen složit Pipinovi přísahu věrnosti. Samostatnou pozici si zachová i proti tlaku Pipina, ale nakonec podlehne Karlu Velikému a vstoupí od dějin jako poslední vévoda samostatného bavorského vévodství. Středověcí bavorští vévodové, navzdory výslovnému rčení Lex Baiuvariorum, již nebudou pocházet z rodu Agilolfingů.

    Jižní sousedé - Akvitánie, Provence, Burgundsko; bitva u Poitiers r. 732
    Akvitánie se ocitla v postavení v podstatě samostatného vévodství. Vévoda Lupus využil zmatků po smrti majordoma Ebroina a ubránil samostatnost i za válek s Pipinem I. (asi v letech 711-712).
    Jeho nástupce Eodo přijímá do exilu majordoma Raganfrida, který k němu uprchl před Karlem Martelem. Martelovi se sice poddá, ale vévodský titul mu zůstane zachován. K největšímu vojenskému střetu dojde počátkem 30. let 8. století. Eodo porušuje sliby věrnosti a co více, začíná se spojovat se španělskými Araby. Martel vytáhne proti Akvitánii r. 732. Ještě před střetem s akvitánským vévodou narazí u Poitiers na arabský oddíl a poráží jej.
    Bitva vstoupila do učebnic jako mezník, kdy Frankové zarazili islámský postup do Evropy. Nebýt prý Martela, "měli bychom tu dnes islám". Existují i úplně opačné postoje, např. Dušan Třeštík hodnotí: "Roku 711 dobyli Arabové větší část Pyrenejského poloostrova a franská říše se tak s nimi dostala do bezprostředního kontaktu. Vidělo se v tom smrtelné nebezpečí a tvrdilo se proto, že majordom Karel Martel, který v bezvýznamné šarvátce roku 732 porazil u Poitiers loupežný oddíl, zachránil Evropu. To byl samozřejmě omyl..." 1)
    Realitu osobně vidím někde uprostřed. "Záchrana Evropy" před hrozbou islámu, nemluvě o daleko vyspělejší kultuře raně středověkých španělských muslimů oproti tehdejším křesanským současníkům, se nemůže odvíjet od jedné jediné bitvy. Dieter Hägermann považuje za mnohem důležitější hráz proti islámu spojenectví papežského státu a Karla Velikého, které zamezilo pronikání Arabů z jihu Itálie dál do Evropy. V zavedeném obrazu záchrany Evropy Karlem Martelem se zároveň zpravidla úplně ignoruje fakt, že Arabové obdrželi pozvání z Akvitánie, že nešlo o prostý džihád nebo střet kultur. Pokud je pozvání muslimů Akvitánci skutečně pravdivé, vyvrací to ale i tvrzení, že Martel porazil pouhý "loupežný oddíl". Loupežný nájezd vypadá jinak než vojenská intervence na něčí podporu, loupežný nájezd se vyhýbá konfrontaci s cizím vojskem, kdežto vojenská intervence je vedena s cílem konfrontace nepřítele, jak to asi průběhu tažení odpovídá.
    Bitva u Poitiers podle mě nějaké riziko odvrátila. Arabové mohli přijít na pozvání Akvitánců, ale to by jim nijak nevadilo, aby se neusadili. Podobným, možná identickým způsobem se totiž muslimové uchytili i ve Španělsku, kam původně přišli na pozvání jednoho z uchazečů o vizigótský trůn. Tento původní motiv už zaniká v dalších dějích, kdy Arabové Iberský poloostrov obsadili a po několik staletí ovládali. Podobný scénář severně od Pyrenejí nelze stoprocentně vyvrátit.
    Martel po zahnání muslimů pokračuje v tažení, podrobuje vévodu Eoda poslušnosti a vytáhne proti dalším odbojným územím. V Provenci ovládané místními rody dosadí vlastního soudce a po vyhnání vévody Moronta r. 739 Martel Provence začleňuje do franské správy. R. 733 se Martel staví ještě v Burgundsku, kde jmenuje "své věrné a spolehlivé vévody". Burgundsko se v podstatě jen pevněji přimkne k franské správě, jejíž součástí bylo už od 1. poloviny 6. století.
    V Akvitánii po Eodově smrti r. 735 nastupuje jeho syn Hunoald. Martel vytáhne, dobývá Bordeaux a Hunoald se mu podrobuje. Martel si vystačí s přísahami poslušnosti a vévodu nechá na svém místě. Hunoald zasahuje do bojů Franků proti bavorskému Odilovi na straně Bavorů, Pipin s Karlomanem tak v letech 744-745 válčí v Akvitánii a Hunoald je donucen obnovit přísahy věrnosti. Brzy poté je ale sesazen svým synem Waifarem.
    Hunoaldův nástupce Waifar stejně jako jeho podobně předchůdce přistupuje ke slibu poslušnosti, tentokráte k Pipinovi III., až časem a pod tlakem okolností. Slib je zároveň podobný, jaký složil Pipinovi langobardský král Aistulf, i z toho se dá vyvodit, že postavení Akvitánie vůči franské říši bylo podobně samostatné jako postavení severoitalského germánského království.
    Samostatnost ale netrvá dlouho, Karloman svrhl posledního vévodu a Akvitánie je začleněna do franské správy.

    Formy závislosti a připojení
    Franská říše netvořila ještě pevně daný stát, kde je každé, i zapadlé území začleněno do státní správy. Formy moci fungovaly od úplného podřízení po zachování místní autonomie. Úplné podřízení znamenalo zničení práv místních rodů, zničení jejich kultů založených na rodových svazcích a začlenění společnosti do státních a církevních struktur franské říše, včetně dosazení franských vévodů. Sem se dá zařadit dlouhodobý proces připojení Fríska, ovládnutí Durynska a dosazení franského rodu Agilolfingů do Bavorska. I tyto franské vévodské rody měly tendenci k separatismu, ale to už je jiná kapitola. Noví vévodové nebyli spjati s kmenem mýtickým původem jako prvotní vévodové a z hlediska náboženství prosazovali křesanství; jako projev samostatnosti bavorští vévodové toužili po vlastní církevní organizaci, ne po vlastním kmenovém náboženství.
    Největší samostatnost si uchovávala Akvitánie. Jak již bylo řečeno, její postavení vůči Frankům bylo pdobné jako postavení samostatného langobardského království v severní Itálii. Podobné samostatnosti mohla užívat Provence do r. 733, částečné samostatnosti do r. 739.
    Z hlediska samotné franské říše jsou zajímavé dva momenty. Stará struktura říše zůstává zachována, nová území jsou připojována k tradičním dílčím královstvím - Frísko a Provence k Neustro-Burgundsku (Provence se ostatně od konce 6. století počítala jako vévodství v rámci Burgundska), Durynsko a Bavorsko k Austrasii. Druhým momentem bylo, že Akvitánii Pipin s Karlomanem neovládli jakožto majordomové franského krále, ale sami za sebe. Akvitánii si franský král nenárokoval, takže přísahy věrnosti mohli bratři obdržet jako soukromé osoby. Akvitánie tak patřila pod Franky, ale nikoli pdo franského krále. Takové obejití franského krále se nedalo nazvat nelegitimním nebo snad zradou, protože franský král tu neměl žádná práva, ale stalo se přeci jen další názornou ukázkou toho, v kterých rukách leží skutečná moc.
    Dynastický převrat
    Dynastický převrat naplánoval Pipin za podpory papeže Zachariáše. Obchod byl oboustranný. Papež potřeboval pomoc proti Langobardům, kteří tísnili jeho panství, a Byzanc, ke které nominálně římské vévodství náleželo, zůstávala vůči prosbám o pomoc nečinná. Pipinův předchůdce Karel Martel zůstával ve sporu neutrální, nechtěl si rozházet přátelské vztahy s Langobardy. Pipin toto spojenectví obětoval, aby se sblížil s papežem a mohl od něj získat královský titul.
    Podle zpráv z análů asi o čtyřicet let mladších se na jaře r. 750 vypravilo do Říma franské poselstvo v čele s opatem ze St. Denis Fulradem, aby se zeptalo, jestli lze nějak uskutečnit a ospravedlnit dynastický převrat. Zachariášova argumentace se odvolávala na teze sv. Augustina, že jméno a věc mají být jedno, aby odpovídaly božskému řádu. Tedy královský titul a drží ten, kdo má skutečnou královskou moc; být králem jen podle jména není dostačující. V září r. 751 je Pipin nastolen v Soissons na královský trůn a pomazán z rukou biskupa Bonifáce. Poslední merovejský král Childerich III. i se synem byli posláni do kláštera kdesi ve Flandrech.

    DĚLENÍ Ř͊E
    Pro dějiny merovejské říše jsou charakteristická dělení říše mezi syny zesnulých panovníků a z toho plynoucí bratrovražedné boje. Učebnicové pojetí uvádí dělení říše, potažmo majetku, mezi všechny syny jako typicky franský nebo typicky germánský zvyk.
    To není přesné, většina germánských společností převáděla dědičný majetek na nejstaršího syna. Přetlak druhorozených potomků se uvádí jako jeden z důvodů severogermánské vikinské expanze, která zahrnovala jak kořištění majetku, tak osídlování nových území těmi, kdo neměli nárok zdědit rodový statek.
    Normanské vévodství založené Vikingy v severní Francii drželo tuto tradici i ve vrcholném středověku, takže druhorození synové se vydávali dobývat nová území na křížových výpravách v Palestině; pokud převažoval takovýto materiální důvod nad křesanskými idejemi, vypadaly taky podle toho křižácké války více jako vikinský nájezd než jako bohulibý čin.
    Zbývá vysvětlovat dělení říše jako zvyk typicky franský. Všechna dělení říše počínaje Chlodvíkovými syny r. 511 ale mohla vycházet z momentálního zájmu namísto teoretických představ a tradice, která není stoprocentně doložitelná.
    První dělení proběhlo mezi Chlodvíkovými syny r. 511. Situace byla nejednoznačná, nejstarší syn byl Theuderich, zbylí bratři byli ještě neplnoletí, takže nárok na celé dědictví by si mohl klidně nárokovat on. Na druhou stranu mladší bratři pocházeli z manželství Chlodvíka s Chlotildou, a ta stále žila a práva synů hodlala prosazovat. Právní nárok jejích synů potvrzoval fakt, že Theuderich ještě nepocházel z křesanského manželství, které by tím tudíž ani nemuselo být platné.
    Dělení říše tak každému z bratrů nabídlo alespoň něco, a tím s největší pravděpodobností zabránilo občanské válce o trůn, kde vítěz bere vše a poražený nic. O uzurpaci trůnu i pokladu se pokusil r. 511 Chlotar a r. 561 Chilperich. Oba dopadli stejně, byli poraženi a dostali nejmenší a nejméně lukrativní díl s centrem v Soissons, ale měli alespoň něco. Dělení říše tak není symptomem rozpadu, jak se může na první pohled zdát, ale naopak paradoxně stabilizátorem před konflikty. Chlodvíkovi synové skutečně dědické dohody zachovali a konflikty mezi sebou neprovozovali.
    Jednotlivá království zpočátku podléhala dědictví přeživších králů z ostatních údělů. Po smrti krále Chlodomera r. 524 si jeho území rozdělili Childebert a Chlotar, kteří Chlodomerovy děti pro jistotu zabili. Naopak po smrti Theudericha dědí celý úděl jeho syn Theudebert, ale tady zřejmě hrála roli rozdílná rodová linie, když Theuderich pocházel z jiné matky než zbylí bratři.
    Druhé dělení království r. 561 už přineslo konflikty; zatímco Chlodvíkovi synové se spojovali proti vnějším nepřátelům, po r. 561 se pravidelně dva bratři spojovali proti třetímu z nich.
    Změnu v dědické praxi přinesl r. 575, kdy po vraždě Sigiberta šlechta dosadí jeho syna Childeberta II. Tímto aktem se ustanoví vlastní dynastie a dá základ území, které se později bude jmenovat Austrasie a které tímto jménem pozdější kronikáři zpětně uvádějí právě už k r. 575.
    Další upevnění dědického práva směřujícího z otce na syna proběhlo brzy poté r. 577 v Pompierre. Burgundský král Guntram vyloučil z dědictví neustrijského krále Chilpericha s tím, že dědictví po strýci už nepadá v úvahu. Dědit měl tedy austrasijský král Childebert II., což byl sice také Guntramův synovec, ale Guntram jej za syna adoptoval. Další dědická smlouva z r. 587 z Andelotu uzavřela franská dílčí království ještě více do jejich hranic. Dohoda stanovila šlechtě, aby se vrátili do království, kde přísahali věrnost při dělení r. 561. Zároveň si králové slíbili, že nebudou přijímat přeběhlíky nebo provokovat cizí šlechtice k neloajalitě.
    Postoj šlechty k novému principu dělení začínal být rovněž souhlasný. R. 511 těžila šlechta z toho, že mohla své služby prodávat tomu králi, který nabídl více. S usazováním šlechty na půdě ale převážila potřeba stálého garanta nemovitého majetku. Pokud měl šlechtic majetek v sousedním království, se kterým byl jeho král ve sporu, tak šlechtic navíc na svůj majetek nedosáhl. V důsledku toho nastoupila zjevná tendence koncentrovat majetky v rámci jednoho království.
    S oslabením moci merovejských králů a s rostoucí mocí šlechty a majordomů přestávaly být dědické principy aktuální. R. 613 byl tak v Burgundsku zvolen hlasem šlechty neustrijský král Chlotar II. namísto potomků Theudericha II., kteří by měli dědit království po svém otci. V neustrijsko-burgundském království byl dále r. 673 povolán Childerich II. namísto jeho bratra Theudericha, dosazeného předtím tamním majordomem. Childerich byl sice o dva roky mladší, ale už vládl Austrasii, proto byl k panování vhodnější. A byl i vhodnější než nezletilý syn bývalého krále Chlotara III. O oslabení královské moci svědčí i situace z r. 675, kdy po smrti Childericha II. nastoupil Theuderich III. a kronikář Fredegar tuto událost ani nepovažoval za nutné zaznamenat.
    Po bitvě u Tertry r. 687 ponechají vítězní austrasijští majordomové Theudericha III. ve funkci krále celé franské říše a po jeho smrti nastolují merovejské krále rovněž pro celou říši. Stará triáda království Austrasie, Neustrie a Burgundska začíná mizet.
    Majordomové si od nyní budou dělit franskou říši mezi sebou a podle svých vlastních potřeb.

    FRANSKÝ ÚSPĚCH
    Franská říše vzbuzuje respekt, vyšla vítězně z divoké doby stěhování národů a rozpadu římské říše. Ovládla sousední barbarské kmeny – Alamany, Burgundy, Bavory, Frísy a Bretonce. Vytlačila z Galie mocné Vizigóty, zasahovala do záležitostí Sasů nebo Ostrogótů. Všechno to jsou úspěchy úctyhodné, ukazují na vojenskou moc Franků, ale i ta musela být něčím podložena, jak lze vysledovat. Něco vycházelo z podmínek vnitřních, něco z podmínek objektivních.
    Stěhování barbarských kmenů se odehrávalo v rámci dvou základních motivací, buď sehnat půdu pro kmen, nebo poddané pro vojenskou elitu. Římská provincie Galie nabízela v hojné míře oboje. Severní pás Galie odpovídá podmínkám, jaké známe i z Čech, pro pěstování základních plodin typu obilí je to ještě vhodnější kraj než třeba horká Itálie.
    Díky takovým vhodným podmínkám žilo v Galii početné obyvatelstvo už v časech Říma, a to nyní přešlo pod Franky. Pro novou vládnoucí elitu z toho plynulo hospodářské zázemí v podobě zemědělství nebo řemesel, a navíc i zázemí finanční, protože Frankové převzali po římské správě i finanční a daňový systém.
    Právě v případě převzetí římského panství přispěchali Frankové právě včas. Řím byl od 4. století na ústupu, Frankové na vzestupu, vzájemnou přetlačovanou vyhráli. V jiné situaci se v 8. století ocitnou Sasové, kteří se také budou tlačit přes Rýn směrem na západ. Franská říše ještě na vrcholu svých sil tento nápor ustojí a podobně by i Řím býval mohl na vrcholu svých sil ustát nápor Franků. Ale v obou případech doba stála na straně Franků, resp. Frankové byli v pravý čas – na pravém místě.
    Pravým časem je míněn ústup Říma z Galie, pravým místem fakt, že krize po pádu Západořímské říše a nástup Arabů zasáhlo starou civilizační oblast Středomoří, ale Galie se tato krize dotkla jen okrajově. Tuto tezi rozvedl belgický historik Henri Pirenne před asi sto lety v knize "Mohamed a Karel Veliký". Podle Pirenna je vzestup Franků přímo nemožný bez nástupu Arabů a přesunu evropského centra do klidnějšího koutu západní Evropy.
    Kus pravdy na tom zřejmě bude, i když důvodů franského úspěchu bude více. Vzdálenost Franků pro změnu od byzantské říše uchránila před franské vládce před vojenskými výpravami této velmoci, které by asi jinak hrozily už jen proto, jak si franští králové nárokovali římskou symboliku na mincích a za Karla Velikého i císařský titul. Jiné nebezpečí by hrozilo už jen ze samotného faktu sousedství Byzance. Císař Justinián se jal úkolu obnovit hranice starého Říma kolem Středozemního moře, což odnesli zánikem jak afričtí Vandalové, tak italští Ostrogóti.
    V ostrogótské válce Byzanc používala taktiku, kdy útočila pouze na Góty, zatímco románské obyvatele nechávali na pokoji. To zase přivádí ke srovnání, v Galii totiž chybějí doklady o etnickém napětí mezi Franky a Galoromány. Jedním z příkladů symbiózy obou etnik je náboženství. Zatímco většina germánských kmenů vyznávala ariánskou formu křesanství, což provokovalo konflikty s místními katolíky, Frankové přestoupili na katolictví hned na začátku (i když jsou náznaky, že ariánství tu mělo vliv nejdříve). Jak případné konflikty vypadaly, popisuje byzantský kronikář Prokopios: "Hunerich byl ze všech králů z jeho kmene nejkrutější a nejnespravedlivější vůči křesanům. Všemožnými výhrůžkami je nutil přijmout ariánství, používal oheň a nepředstavitelná mučení. Mnohým nechával vyříznout jazyk až v hrdle." "Gundamund ... velmi krutý byl vůči křesanům .. nechával je krutě mučit."2) Naopak galorománský kronikář Řehoř z Tours má pro franské krále z hlediska náboženství většinou slova chvály (pokud zrovna netrhali závěti odkazující majetek církvi, jak to činil Chilperich), a straní jim v bojích proti ariánským Vizigótům v Hispánii. Náboženské války zemi zbytečně nevysilovaly.
    Dějiny franské říše nebývaly zrovna idylické, ale Frankové uměli svoji lidskou a hospodářskou základnu a s tím historické a geografické podmínky využít.

    1) Třeštík, Dušan: Vznik Velké Moravy. Nakladatelství Lidové noviny. Praha 2002, s. 33.
    2) Prokopios z Kaisereie: Války s Peršany a Vandaly. Odeon, Praha 1985. I. kniha, kapitola 8. s. 222 a násl.

    Literatura:
    Drška, Václav: Divisiones regni Francorum. Královská moc a říšské elity franské říše do vzniku císařství. Filosofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 2010.
    Drška, Václav: Dějiny Burgundska. Veduta, České Budějovice 2011.
    Einhardus, Paulus: A neuniknout budoucímu věku, Vita Caroli Magni. Set Out, Praha 1999.
    Hägermann, Dieter: Karel Veliký, vládce Západu. Prostor, Praha 2002.
    Měřínský, Zdeněk a kol.: Dějiny Rakouska. Nakladatelství Lidové noviny, Edice Dějiny států, Praha 2002.
    Van der Horst, Han: Dějiny Nizozemska. Nakladatelství Lidové noviny, Edice Dějiny států, Praha 2005.
    James, Edward. Frankové. Nakladatelství Lidové Noviny, Edice Dějiny národů, Praha 1997.
    Řehoř z Tours: O boji králů a údělu spravedlivých. Odeon, edice Živá díla minulosti, Praha 1986.

    Celý článek | Komentáře: 0 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Listopad  >>
    PoÚtStČtSoNe
      1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30    

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha