Hlavní menu
Novinky
08.04.2018: Praský biskup
05.02.2017: RodokmenPo dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic
17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z PrusNií moravský lechtic, v závěru ivota majitel zdouneckého panství
Poslední komentáře
Sociální sítě a ostatní
|
MAJORDOMSKÁ VLÁDA PIPINOVCŮ 687 - 751
Autor: Lubo Rokos . Vydáno dne 08. 06. 2014 (2993 přečtení)
HISTORIE DYNASTIE
S nástupem Pipina II. Prostředního (celofranský majordom 687-714) končí i chaotické vyprávění o dynastických zlomech a bojích. Období natolik chaotické a pro čtenáře těko stravitelné, e jako celek nedostává místo ani v historických knihách pro irí veřejnost. V Čechách vydané knihy "Frankové" od Edwarda Jamese nebo "Frankové a Evropa" od Jarmily Bednaříkové se zabývají ranými dějinami, a dalí okruh kolem doby Karla Velikého, reprezentovaný knihou "Karel Veliký, vládce Západu Dietera Hägermana", si ze 7. století vímá pouze původu pipinovských majordomů a z raných dob u ničeho podrobného.
Od vítězství u Tertry r. 687 panuje pro větinu času jeden majordom a jeden král (mimo asi dvou výjimek, epizodické vládě krále Chlotara IV. a dělení říe mezi majordomy po smrti Karla Martela).
Původ Pipinovců
Pipinovský rod si můeme jetě jednou shrnout. Pipin I. (umírá r. 640), také zvaný Landenský podle toho, e pocházel "ze země" (germ. Land) mezi Bruselem a Lutychem, vlastnil statky v dnení Belgii. Pipin spojil svůj rod s rodem biskupa Arnulfa z Met, Pipinova dcera Begga si vzala Arnulfova syna Angesigela. Pipin i Arnulf měli v Austrasii největí slovo, vymohli si zřízení podkrálovství a vykonávali regentství za podkrále Dagoberta I.
Oba ale museli čelit i nepřátelům, Arnulf se tak po zajitění sňatku svého syna Angesigela stahuje do ústraní, resp. do Vogéz, kde nechává vystavět kláter v Remiremontu. Tím dělá hlavní krok ke svému budoucímu svatořečení, ke kterému dolo koncem 8. století, a rod Karlovců se pak můe pynit světcem ze svých vlastních řad. Podpoří to jejich postavení vůči svreným Merovejcům, kteří odvozovali svoji legitimitu jetě z pohanských tradic.
Po Pipinově smrti r. 640 se v nadcházejících bojích ujal funkce majordoma Pipinův syn Grimoald (642-657). Ten se po smrti krále Sigiberta III. r. 656 pokusí dosadit na královský trůn vlastního syna, které předtím Sigibert adoptoval. Pokus nevyjde, Grimoald představuje velké nebezpečí i pro neustrijsko-burgundské království a je tam popraven. Pipinova muská větev tím vymírá, ke slovu se ale cirka za dvacet přihlásí větev dceřinná, pocházející z Pipinovy dcery Beggy.
Syn Angesigela a Beggy Pipin II. zvaný té Prostřední si kolem r. 670 bere Plektrudu z bohatého austrasijského rodu. Protoe rodiče Plektrudy neměli muského potomky, přechází jejich majetek na Pipina. Pipin nastupuje na místo majordoma po boku vévody Martina r. 679. R. 680 prodělá poráku od majordoma neustro-burgundského soustátí, ale r. 687 na plné čáře vítězí nad neustro-burgundským vojskem v bitvě u Tertry a sjednocuje franskou říi pod vlastní vládu.
Pipin II. Prostřední (687-714)
Pipin ponechává Theudericha III. na královském trůnu, ale faktická vláda u přechází na Pipina. Od této chvíle končí nepřehledné střídání králů a majordomů v dílčích franských královstvích a nastupuje princip jednoho krále a jednoho majordoma. Z hlediska faktické moci budu následující období členit podle vlád majordomů, nikoli králů. Změny na královském trůně se obely bez nějakých dynastických bojů, nový král nastupoval z rozhodnutí majordoma. Jednu dobu majorodomové rozhodli, e královský trůn zůstane zatím neobsazen; u jen z toho důvodu by dělení období podle královské vlády nebylo příli fukční.
Význam majorodomátu potvrdil Pipin tím, e jeho nejstarí syn Drogo si krátce po r. 688 vzal za enu Adeltrudu, dceru poraeného neustrijského majordoma Berchara (a zároveň vnučku dalího bývalého majordoma Warrata).
I přes jasnou pozici majordomů tito zpočátku vládnou stále jakoto sluebníci krále, nikoli z vlastní moci. I Karel Martel si vyádá návrat krále, kterého de facto unesl jeho akvitánský rival, ačkoli Martel měl dost protředků na to, aby vládl sám. Svrení Merovejců majordomem Pipinem III. se ale přece jen jeví jako logický krok v reálném vývoji situace.
Konsolidace moci a vnitřní mír přispěly k tomu, e Pipinovci obrátili zájem k sousedům. Začali dobývat nová území nebo znovuobnovovat moc nad říemi, které se od franské říe osamostatnily. Dobývání nebylo zdaleka jednoduché, táhlo se přes více generací majordomů (a takové dobývání Fríska královskou mocí se táhlo a do 14. století), historii dobývání bude podle mého lepí popisovat najednou. Na začátek tedy uvedu přehled vniřního vývoje franské říe, zahraniční politiku pouze náznakově, a poté teprve souvislejí historii sousedních zemí.
Majordom Pipin II. (687-714) po úmrtí krále Theudericha nastoluje jeho nejstarího syna Chlodvíka III. (691-695) a po skončení jeho krátké vlády Chlodvíkovy bratry Childeberta III. (695-711) a pak Dagoberta III. (711-715).
V zahraniční politice rozjel Pipin válku na vech frontách, podle metských análů válčil se Sasy, Frísy, Alamany, Bavory, Akvitánci, Basky a Bretonci. Specifického významu nabyla válka s Frísy. Pipin ji podnikl jako součást christianizačního úsilí, čím v podstatě předeel saské války Karla Velikého. Přes počáteční válečné prohry se povedlo zřídit misijní biskupství v Utrechtu a Pipin ení svého druhého syna Grimoalda za frískou princeznu Theudesindu. To v blízké budoucnosti přivodí problémy, protoe fríský kníe Radbod se na základě sňatku začne domáhat dynastických práv po Pipinově úmrtí.
Pipin si za centrum ponechá Austrasii, svému synovi Grimoaldovi určí kolem r. 700 titul majordoma v Neustrii a dalímu synovi Drogovi určí vévodský titul pro Champagne a později asi i vládu v Burgundsku. Tato jména nejsou tak známá, synové nepřeili svého otce a nestihli výrazněji vstoupit do dějin. Drogo umírá r. 708 a Grimoald podléhá r. 714 atentátu, a to těsně před smrtí svého otce.
Třetí Pipinův syn, Karel zvaný Martel (Kladivo) se oenil s Chrotrudou z rodu Widonů. Mení presti manelky vyplývala podle veho z Martelova nemanelského původu. Na druhou stranu existují teorie vyházející z toho, e nemanelský původ mu připsaly pozdějí prameny z 9. století psané církevní činiteli, kteří neměli Martela v oblibě za jeho proticírkevní kroky. V tom případě by Martelova matka Chalpaida ila, alespoň podle barbarského práva, s Pipinem v řádném manelství. Ale i tak by měla Pipinova první manelka Plektruda dost důvodů Martela znevýhodňovat a prosazovat vlastní potomky. A to přivodí říi dalí problémy.
Boj o Pipinovo nástupnictví (714-717)
Umírající Pipin asi na nátlak Plektrudy předává na smrtelném loi svůj majordomát Grimoaldovu nelegetimnímu synovi Theudoaldovi. Krok se nesetkal s pochopením na více stranách. Dotčena se cítila lechta, která byla postavena před hotovou věc, pominuty byly nároky Drogova syna, narozdíl od Theudoalda syna legitimního. A nebyly brány v potaz nároky Karla Martela, posledního ijícího Pipinova syna.
Povstání vypuklo záhy v Neustrii a bylo úspěné, Neustrijci s podporou Akvitánců a Frísů poráejí Theudoalda r. 715 u Compiégne a Theudoald brzy poté umírá. Král Dagobert je Neustrijci donucen stanovit nového majordoma Raganfrida. Ten pak tého roku nebo začátkem roku dalího korunuje nového krále Chilpericha II. (715-721). Chilperich byl synem Childericha II. a musel být povolán z klátera, takové byla nouze o následovníky.
Raganfrid se ve svém úřadu prezentoval krutostí, hlavně v Austrasii, která si zřejmě proto zvolila na obranu Karla Martela.
K bitvě obou vojevůdců dolo r. 717 u Vincy, kde Martel jasně vítězí. Raganfrid i s králem Chilperichem II. a královským pokladem prchají do Akvitánie.
Karel Martel (717-741)
Martel se ujal majordomského úřadu pro spojenou říi. Pikantní na celé věci ale bylo, e franský král i s pokladem byli v akvitánském vévodství, které v té době fungovalo v podstatě jako autonomní stát. Martel se teoreticky mohl pokusit zmocnit se vlády v celé říi a zaloit vlastní dynastii, ale v rámci tradice jednal stále jako jen majorodom, sluebník merovejského království. Martel tak do královského úřadu dosadil na krátkou dobu Chlotara IV. (717-718), bratra Chlodvíka IV. Současně ale hrozil vojenskou akcí Akvitánii, pokud nevydá krále Chilpericha i s pokladem. Obojího touto diplomatickou cestou dosáhl, Chilpericha přijal se vemi poctami a uvedl ho do úřadu místo dosavadního "náhradníka" Chlotara.
Po Chilperichově smrti Martel dosazuje dalího Merovejce Theudericha IV. (721-737), syna Childeberta III.
V nástupnictví za vlády Martela tedy problémy nevyvstávaly, hlavní Martelova aktivita se tak obracela za hranice. Od počátku musel čelit koalici nepřátelsky naladěných sousedů. V bitvě u Vincy tak Martel odrazil mj. Frísy. Z dalích podmaněných států vyslali Martelovi do bitvy pomoc Durynkové, ale třeba Bavoři zůstali stranou a posléze přeli do otevřeného odporu. Akvitánské vévodství si hledělo autonomie jetě před nástupem Pipina II. a svůj postoj potvrdilo i azylem pro majordoma Raganfrida.
Koalice Martelových nepřátel byla různorodá, spojovalo ji asi jen ten jeden zájem odolávat franské moci. Akvitánie dokonce povolala na pomoc i Araby, kteří nedávno přili do panělska, a arabský expediční sbor Martel poráí při taení na akvitánského vévodu ve slavné bitvě u Poitiers r. 732. V polovině 30. let se Akvitánie poddá. Přísahy věrnosti sloí akvitánský vévoda a lechta přímo Martelovi, nikoli králi. Ačkoli nejde o krok a priori namířený královým zájmům, ukazuje opět na nepoměr moci ve prospěch majordoma. Ke konci Martelovy vlády umírá král Theuderich IV. (r. 737) a Martel ji nechá trůn neobsazený. Martel umírá r. 741 a je pochován v St. Denis, rodovém kláteru Merovejců - i to ukazuje na sepětí majordomů s královskou mocí.
Pipin III. a Karloman do převratu (741-751)
Podle Martelovy závěti přistoupili jeho synové k dělení říe. Dělení respektovalo staré dělení, Austrasii získal Karloman (741-747) a Neustrijsko-Burgundsko Pipin III. (741-751; 751-768 jako král). K dílům připadla nově ovládnutá území, k Austrasii Alamanie, k Burgundsku Provence. Akvitánie a Bavorsko zůstaly mimo dělení, správu vykonávali oba majordomové spolu. Lpění na tradici dílčích království Austrasie a Neustrijska-Burgundska bylo znatelné i v jedné události Martelovy vlády. Martel se pro svého třetího syna Grifa zkouel vytvořit nový díl okolo Paríe a Laonu, a tento díl by ukrojil z obou dalích dílčích království. Pipin i Karloman se v odporu vůči tomuto kroku spojili se lechtou a svého nevlastního bratra Grifa uvěznili.
Pipin s Karlomanem vystupují v zahraniční politice svorně, útočí i na bavorského vévodu Odila a vítězí. Na to reaguje vysláním pomoci Bavorům akvitánský vévoda Hunoald, take Pipin s Karlomanem opakují taení do Akvitánie (r. 742, 744/745) a vymohou si obnovu přísahy.
K přerozdělení říe přistoupí bratři hned r. 742 během taení do Akvitánie ve Vieux-Poitiers. K Pipinově části přibude území kolem Met a Verdunu a říe se tak poprvé dělí severojiním směrem. Karloman ke svému dílu připojí Alamanii, kde svrhne vévodu Theobalda a zemi začlení do franské hraběcí správy.
Ve vnitřní politice bratři nejpozději r. 743 (moná jsou i data 741-742) přistoupí k instalaci posledního merovejského krále Childericha III. (743-751), asi na nátlak lechty, která se bála příliné moci majordomů. Poté ale dojde zřejmě k nějaké roztrce nebo nesouladu, moná se i schylovalo k boji, protoe Karloman se dobrovolně vzdává ví své světské moci a odchází r. 747 do klátera, co se dá interpretovat jako ústup. .
Posledním překáku k Pipinově samovládě u představoval pouze král, a to ne nadlouho.
SOUSEDÉ FRANKŮ
Frísové
Frísové představují staré germánské etnikum sídlící od pravého břehu Rýna v dnením severním Nizozemí k ústí Vesery v severozápadním Německu. Národ to byl malý, ale houevnatý a podnikavý. Z jedné strany byli Frísové tísnění Franky, z druhé silným kmenovým svazem Sasů, a ze třetí strany neporazitelným oceánem.
Ze sousedství oceánu učinili Frísové výhodu, kdy se začali věnovat dálkovému obchodu. Při ústí Rýna vzniklo obchodní centrum v Dorestadu, které spojovalo obchodní cesty germánského vnitrozemí (porýnského i franského) s britskými ostrovy a Skandinávií. Opevněné centrum Frísů bylo ustanoveno kolem r. 650 v Utrechtu, bývalého římského kastela.
Franský tlak je doloen v polovině 6. století, Frísy v letech 555-560 zpoplatnil franský král Chlotar I. Pak byl na delí dobu klid a soustředěné akce podnikl Pipin II. R. 689 ovládl Dorestad a počátkem 90. let vedl taení proti frískému kníeti Radbodovi, kterého se účastnili "vichni Frankové", ale i přesto skončilo porákou.
Součástí koordinovaných akcí byla zároveň snaha o christianizaci Fríska. Tady jednal Pipin v součinnosti s anglosaskými misionáři. Anglosasové byli s Frískem obeznámeni díky zmíněným obchodním aktivitám a anglosaské obchodníky tak následovali misionáři. První misie vzela trochu paradoxně z vnitřních hádek v ostrovní církvi. Svatý Wilfrid stál na pozici římských norem oproti zvykům starí církve irské, co se projevilo např. v prosazení římského kalendáře a římské diecézní struktuře církve. Pro své spory s biskupem Teodorem se r. 678 vydal do Říma a vzal to cestou přes Frísko, kde působil během dalího roku.
Anglosaský misionář Wilibrord započal misie r. 689 a během Pipinových taení téměř dosáhl výjimečného úspěchu, kdy se na křest chystal sám kníe Radbod. Radboda ale napadlo se na poslední chvíli zeptat, kde jsou podle Wilibrorda Radbodovi předkové, jestli v nebi, nebo v pekle. Kněz nediplomaticky odpověděl, e samozřemě v pekle, protoe nebyli pokřtěni. Radbod okamitě odstoupil od křestní kádě se slovy, e raději půjde do pekla za svými předky ne do nebe s nějakými cizáky. Wilibrordovy misie tak pokračovaly dál a nabývaly solidního zázemí. R. 695 obdrel od papee arcibiskupský titul pro Frísko a tého roku započal v Utrechtu se stavbou klátera. R. 703 bylo zaloeno misijní biskupství v Utrechtu.
Dalí, tentokrát úspěný vojenský vpád zopakoval Pipin r. 712 a spojil ho s ničením pohanských kultů. Nahrazení starých kultů úzce souviselo s politickým ovládnutím země. Pokud se fríská lechta měla začlenit do franské říe, musela se vzdát starých kultů zaloených na rodových svazcích, protoe tyto svazky byly pohanům cennějí ne svazek s králem nebo nějakou jinou institucí. Dokázal to svým činem právě i Radbod, pro kterého byly předkové cennějí ne církev a určitě cennějí ne královská moc Franků. Aby pohané přilnuli ke králi, bylo třeba nahradit jejich rodové náboenství náboenstvím novým, kde je král vykonavatelem Boí vůle.
Na druhou stranu asi nebylo divu, e při Radbodově taení do franské říe během tamní nástupnické krize r. 716 propuká pohanská reakce a Frísové ničí franské kostely. Frísové k tomu poráejí Austrasijce u Kolína nad Rýnem. Následujícího roku Karel martel poráí Frísy a jejich spojence v bitvě u Vincy. Radbod je vytlačen za hranice a r. 719 umírá. Součástí fríské poráky bylo zřejmě skládání přísah, protoe poruení přísah je důvodem k franskému vpádu r. 734. Frankové zcela vítězí a začleňují Frísko do své správy.
***
Sluelo by se zde dodat jetě postavení Bretonců, ale jich se týká pro tuto dobu pouze jediná zpráva z metských análů k r. 691, kde jsou uváděni mezi kmeny, proti kterým vytáhl Pipin II. Důvod k taení spočíval v tom, e Bretonci vyuili vnitřních bojů mezi majordomy a začali vypovídat poslunost. O dalích vztazích Franků a Bretonců pak prameny úplně mlčí, museli bychom spekulovat.
Východní sousedé - Alamani, Durynkové, Bavoři
Alamany podmanil Pipin II., ponechal jim vak jejich vlastního vévodu Lantfrita, který jetě stíhnul kodifikovat alamanské právo, co je poměrně silný důkaz alamanské autonomie. Lantfrit se dostane do válečného konfliktu s Karlem Martelem, r. 730 jsou Alamani poraeni a Lantfrit umírá. Martel přesto nedosazuje vlastní lidi a nezavádí franskou správu, nýbr na trůn dosazuje Lantfritova bratra Theobalda - aby ho za pár let označil za vzbouřence a napjaté vztahy nastoupily nanovo. Theobalda nakonec poráí Karloman a alamanské území začleňuje do hraběcí správy franské říe a vévodství tak zaniká. Později je obnoveno v úplně nové formě jakoto vábské vévodství v rámci východofranského království a později otonského císařství.
Jetě lépe si Pipinovci vedli u vzdálenějích Durynků. Duryntí vévodové nevedli vzpoury, vítali misionáře přicházející z franské říe a jsou k dispozici doklady o převodech majetků na tyto misionáře a jejich vznikající církevní sí. Misie v Durynsku započali z fríské základny Wilibrord a jeho ák Bonifác.
***
Bavoři byli mladý germánský kmen, první zmínka pochází z r. 551. Původ Bavorů nelze stoprocentně doloit, stále přetrvává teorie, e jde o "Mue z Baia", tedy Mue z Čech, co odpovídá nejspíe Markomanům. K nim se ale mohli připojit i Langobardi nebo dalí členové jiných kmenů.
Centrum bavorské etnogeneze se nacházelo na středním Dunaji asi mezi Řeznem a traubingem. Asi k r. 565 se ustanovuje západní hranice na řece Lechu, během druhé poloviny 6. století jiní hranice v romanizovaném Salcbursku; dále na jih leí u slovanské korutanské vévodství. Na východě sahá k r. 600 hranice k řece Eni, za ní u sídlí mocný kmen Avarů. Avaři o sobě dávají vědět r. 611/612, kdy vedou vpád na bavorský Lorch, ale od té doby nejsou o dalích konfliktech zprávy. Kolem r. 600 Bavoři obsazují alpské oblasti Tyrol.
Vlády v kmeni se záhy ujme původem franská dynastie Agilolfingů, prvním vévodou se stal Garibald (asi 555 - 590). Vévoda vládne lechtě a vojsku a vůbec vykazuje silné tendence k odtrení od franské říe. Garibald se v zahraniční politice orientuje na Langobardy, bere si za enu dceru langobardského krále Wachona Waldaradu. R. 588 pak s Langobardy poráí Franky u Verony. To je zřejmě důvod, proč byl r. 590 odstraněn a místo jeho syna dosazen jiný vévoda.
Austrasijský král Childebert II. určil za Garibaldova nástupce Tassila I. (592-610), který pak válčil pouze se Slovany, nikoli u s Franky. V nastoupené politice pokračuje Tassilův syn Garibald II. (610-640), uvádí se r. 610 prohranou bitvou s korutanskými Slovany. Začátkem Garibaldovy vlády přichází do Bavorska první misie vedená sv. Kolumbánem. Jeho ák Gall působil v dnením výcarsku a rakouských Alpách a zaloil kláter, pojmenovaný po něm jako St. Gallen.
Dalí tři generace vládců jsou mlhavé a pro nae účely nejsou nezbytné. Koncem 7. století nastupuje vévoda Theod (před 696- asi 718). Za jeho vlády dochází k intenzivním snahám o christianizaci Bavorska a zároveň autonomii pro církev. Sv. Rupert se usazuje v Salcburku (696-716), dostává biskupskou funkci, Salcburk od Theoda jako církevní zboí (ve středověku bude Salcburské arcibiskupství samostatným celkem v rámci Říe) a zakládá nejstarí bavorský kláter; sv. Emmeram (Jimram) se usazuje v Řezně a biskupství vzniká ve Freisingu. Theod pokračuje v tradičně dobrých vztazích s Langobardy, provdává svoji dceru nebo vnučku za langobardského krále Luitpranda.
Vévoda Theod se v letech 715-716 vydává do Říma. Účelem cesty je jednak pokání, jednak snaha získat od papee poehnání pro vznik samostatné bavorské církevní organizace. Plány ale zhatí Theodova smrt.
Následují vlády Theodova syna Grimoalda (asi 718 728) a synovce Huckberta (asi 728 736). Do bavorských záleitostí zasahuje Karel Martel, odvádí si odtud i manelku Swanahildu.
Kvůli nedostatku přímých muských dědiců nastupuje Odilo (736-748), syn Theodovy sestry nebo dcery, která si vzala alamanského vévodu Gottfrieda. R. 739 je Bavorsko rozděleno sv. Bonifácem na diecéze biskupství Řezna, Pasova, Freisingu a Salcburku.
Odilo r. 740 prchá za hranice do azylu ke Karlu Martelovi. Tam si bere Martelovu dceru z druhého manelství Hiltrudu, která mu dá syna Tassila. Martel r. 741 umírá a jeho potomci z prvního manelství Pipin a Karloman hledí na příbuzné z jiných rodových větví nevraivě. Grifo, syn Swanahildy, je internován v kláteře, Odilo znovu prchá, tentokrát zpátky do Bavorska. I tam musí odolávat vpádům Pipina a Karlomana.
Odilo nechal kodifikovat Lex Baiuvariorum, tedy bavorský zákoník; sepsání se ujal první opat v Niederalteichu. Odilo je vůbec pokládán za zakladatele kláterů v Niederalteichu, Mondsee a dalích.
Po Odilově smrti nastupuje jeho syn Tassilo III. (748-788), za kterého vykonává regentskou vládu Pipin III. I po dosaení plnoletosti r. 757 je Tassilo donucen sloit Pipinovi přísahu věrnosti. Samostatnou pozici si zachová i proti tlaku Pipina, ale nakonec podlehne Karlu Velikému a vstoupí od dějin jako poslední vévoda samostatného bavorského vévodství. Středověcí bavortí vévodové, navzdory výslovnému rčení Lex Baiuvariorum, ji nebudou pocházet z rodu Agilolfingů.
Jiní sousedé - Akvitánie, Provence, Burgundsko; bitva u Poitiers r. 732
Akvitánie se ocitla v postavení v podstatě samostatného vévodství. Vévoda Lupus vyuil zmatků po smrti majordoma Ebroina a ubránil samostatnost i za válek s Pipinem I. (asi v letech 711-712).
Jeho nástupce Eodo přijímá do exilu majordoma Raganfrida, který k němu uprchl před Karlem Martelem. Martelovi se sice poddá, ale vévodský titul mu zůstane zachován.
K největímu vojenskému střetu dojde počátkem 30. let 8. století. Eodo poruuje sliby věrnosti a co více, začíná se spojovat se panělskými Araby. Martel vytáhne proti Akvitánii r. 732. Jetě před střetem s akvitánským vévodou narazí u Poitiers na arabský oddíl a poráí jej.
Bitva vstoupila do učebnic jako mezník, kdy Frankové zarazili islámský postup do Evropy. Nebýt prý Martela, "měli bychom tu dnes islám". Existují i úplně opačné postoje, např. Duan Třetík hodnotí: "Roku 711 dobyli Arabové větí část Pyrenejského poloostrova a franská říe se tak s nimi dostala do bezprostředního kontaktu. Vidělo se v tom smrtelné nebezpečí a tvrdilo se proto, e majordom Karel Martel, který v bezvýznamné arvátce roku 732 porazil u Poitiers loupený oddíl, zachránil Evropu. To byl samozřejmě omyl..." 1)
Realitu osobně vidím někde uprostřed. "Záchrana Evropy" před hrozbou islámu, nemluvě o daleko vyspělejí kultuře raně středověkých panělských muslimů oproti tehdejím křesanským současníkům, se nemůe odvíjet od jedné jediné bitvy. Dieter Hägermann povauje za mnohem důleitějí hráz proti islámu spojenectví papeského státu a Karla Velikého, které zamezilo pronikání Arabů z jihu Itálie dál do Evropy.
V zavedeném obrazu záchrany Evropy Karlem Martelem se zároveň zpravidla úplně ignoruje fakt, e Arabové obdreli pozvání z Akvitánie, e nelo o prostý dihád nebo střet kultur. Pokud je pozvání muslimů Akvitánci skutečně pravdivé, vyvrací to ale i tvrzení, e Martel porazil pouhý "loupený oddíl". Loupený nájezd vypadá jinak ne vojenská intervence na něčí podporu, loupený nájezd se vyhýbá konfrontaci s cizím vojskem, kdeto vojenská intervence je vedena s cílem konfrontace nepřítele, jak to asi průběhu taení odpovídá.
Bitva u Poitiers podle mě nějaké riziko odvrátila. Arabové mohli přijít na pozvání Akvitánců, ale to by jim nijak nevadilo, aby se neusadili. Podobným, moná identickým způsobem se toti muslimové uchytili i ve panělsku, kam původně přili na pozvání jednoho z uchazečů o vizigótský trůn. Tento původní motiv u zaniká v dalích dějích, kdy Arabové Iberský poloostrov obsadili a po několik staletí ovládali. Podobný scénář severně od Pyrenejí nelze stoprocentně vyvrátit.
Martel po zahnání muslimů pokračuje v taení, podrobuje vévodu Eoda poslunosti a vytáhne proti dalím odbojným územím. V Provenci ovládané místními rody dosadí vlastního soudce a po vyhnání vévody Moronta r. 739 Martel Provence začleňuje do franské správy. R. 733 se Martel staví jetě v Burgundsku, kde jmenuje "své věrné a spolehlivé vévody". Burgundsko se v podstatě jen pevněji přimkne k franské správě, její součástí bylo u od 1. poloviny 6. století.
V Akvitánii po Eodově smrti r. 735 nastupuje jeho syn Hunoald. Martel vytáhne, dobývá Bordeaux a Hunoald se mu podrobuje. Martel si vystačí s přísahami poslunosti a vévodu nechá na svém místě. Hunoald zasahuje do bojů Franků proti bavorskému Odilovi na straně Bavorů, Pipin s Karlomanem tak v letech 744-745 válčí v Akvitánii a Hunoald je donucen obnovit přísahy věrnosti. Brzy poté je ale sesazen svým synem Waifarem.
Hunoaldův nástupce Waifar stejně jako jeho podobně předchůdce přistupuje ke slibu poslunosti, tentokráte k Pipinovi III., a časem a pod tlakem okolností. Slib je zároveň podobný, jaký sloil Pipinovi langobardský král Aistulf, i z toho se dá vyvodit, e postavení Akvitánie vůči franské říi bylo podobně samostatné jako postavení severoitalského germánského království.
Samostatnost ale netrvá dlouho, Karloman svrhl posledního vévodu a Akvitánie je začleněna do franské správy.
Formy závislosti a připojení
Franská říe netvořila jetě pevně daný stát, kde je kadé, i zapadlé území začleněno do státní správy. Formy moci fungovaly od úplného podřízení po zachování místní autonomie. Úplné podřízení znamenalo zničení práv místních rodů, zničení jejich kultů zaloených na rodových svazcích a začlenění společnosti do státních a církevních struktur franské říe, včetně dosazení franských vévodů. Sem se dá zařadit dlouhodobý proces připojení Fríska, ovládnutí Durynska a dosazení franského rodu Agilolfingů do Bavorska. I tyto franské vévodské rody měly tendenci k separatismu, ale to u je jiná kapitola. Noví vévodové nebyli spjati s kmenem mýtickým původem jako prvotní vévodové a z hlediska náboenství prosazovali křesanství; jako projev samostatnosti bavortí vévodové touili po vlastní církevní organizaci, ne po vlastním kmenovém náboenství.
Největí samostatnost si uchovávala Akvitánie. Jak ji bylo řečeno, její postavení vůči Frankům bylo pdobné jako postavení samostatného langobardského království v severní Itálii. Podobné samostatnosti mohla uívat Provence do r. 733, částečné samostatnosti do r. 739.
Z hlediska samotné franské říe jsou zajímavé dva momenty. Stará struktura říe zůstává zachována, nová území jsou připojována k tradičním dílčím královstvím - Frísko a Provence k Neustro-Burgundsku (Provence se ostatně od konce 6. století počítala jako vévodství v rámci Burgundska), Durynsko a Bavorsko k Austrasii. Druhým momentem bylo, e Akvitánii Pipin s Karlomanem neovládli jakoto majordomové franského krále, ale sami za sebe. Akvitánii si franský král nenárokoval, take přísahy věrnosti mohli bratři obdret jako soukromé osoby. Akvitánie tak patřila pod Franky, ale nikoli pdo franského krále. Takové obejití franského krále se nedalo nazvat nelegitimním nebo snad zradou, protoe franský král tu neměl ádná práva, ale stalo se přeci jen dalí názornou ukázkou toho, v kterých rukách leí skutečná moc.
Dynastický převrat
Dynastický převrat naplánoval Pipin za podpory papee Zachariáe. Obchod byl oboustranný. Pape potřeboval pomoc proti Langobardům, kteří tísnili jeho panství, a Byzanc, ke které nominálně římské vévodství náleelo, zůstávala vůči prosbám o pomoc nečinná. Pipinův předchůdce Karel Martel zůstával ve sporu neutrální, nechtěl si rozházet přátelské vztahy s Langobardy. Pipin toto spojenectví obětoval, aby se sblíil s papeem a mohl od něj získat královský titul.
Podle zpráv z análů asi o čtyřicet let mladích se na jaře r. 750 vypravilo do Říma franské poselstvo v čele s opatem ze St. Denis Fulradem, aby se zeptalo, jestli lze nějak uskutečnit a ospravedlnit dynastický převrat. Zachariáova argumentace se odvolávala na teze sv. Augustina, e jméno a věc mají být jedno, aby odpovídaly boskému řádu. Tedy královský titul a drí ten, kdo má skutečnou královskou moc; být králem jen podle jména není dostačující. V září r. 751 je Pipin nastolen v Soissons na královský trůn a pomazán z rukou biskupa Bonifáce. Poslední merovejský král Childerich III. i se synem byli posláni do klátera kdesi ve Flandrech.
DĚLENÍ ŘÍE
Pro dějiny merovejské říe jsou charakteristická dělení říe mezi syny zesnulých panovníků a z toho plynoucí bratrovraedné boje. Učebnicové pojetí uvádí dělení říe, potamo majetku, mezi vechny syny jako typicky franský nebo typicky germánský zvyk.
To není přesné, větina germánských společností převáděla dědičný majetek na nejstarího syna. Přetlak druhorozených potomků se uvádí jako jeden z důvodů severogermánské vikinské expanze, která zahrnovala jak kořitění majetku, tak osídlování nových území těmi, kdo neměli nárok zdědit rodový statek. Normanské vévodství zaloené Vikingy v severní Francii drelo tuto tradici i ve vrcholném středověku, take druhorození synové se vydávali dobývat nová území na kříových výpravách v Palestině; pokud převaoval takovýto materiální důvod nad křesanskými idejemi, vypadaly taky podle toho křiácké války více jako vikinský nájezd ne jako bohulibý čin.
Zbývá vysvětlovat dělení říe jako zvyk typicky franský. Vechna dělení říe počínaje Chlodvíkovými syny r. 511 ale mohla vycházet z momentálního zájmu namísto teoretických představ a tradice, která není stoprocentně doloitelná.
První dělení proběhlo mezi Chlodvíkovými syny r. 511. Situace byla nejednoznačná, nejstarí syn byl Theuderich, zbylí bratři byli jetě neplnoletí, take nárok na celé dědictví by si mohl klidně nárokovat on. Na druhou stranu mladí bratři pocházeli z manelství Chlodvíka s Chlotildou, a ta stále ila a práva synů hodlala prosazovat. Právní nárok jejích synů potvrzoval fakt, e Theuderich jetě nepocházel z křesanského manelství, které by tím tudí ani nemuselo být platné.
Dělení říe tak kadému z bratrů nabídlo alespoň něco, a tím s největí pravděpodobností zabránilo občanské válce o trůn, kde vítěz bere ve a poraený nic. O uzurpaci trůnu i pokladu se pokusil r. 511 Chlotar a r. 561 Chilperich. Oba dopadli stejně, byli poraeni a dostali nejmení a nejméně lukrativní díl s centrem v Soissons, ale měli alespoň něco. Dělení říe tak není symptomem rozpadu, jak se můe na první pohled zdát, ale naopak paradoxně stabilizátorem před konflikty. Chlodvíkovi synové skutečně dědické dohody zachovali a konflikty mezi sebou neprovozovali.
Jednotlivá království zpočátku podléhala dědictví přeivích králů z ostatních údělů. Po smrti krále Chlodomera r. 524 si jeho území rozdělili Childebert a Chlotar, kteří Chlodomerovy děti pro jistotu zabili. Naopak po smrti Theudericha dědí celý úděl jeho syn Theudebert, ale tady zřejmě hrála roli rozdílná rodová linie, kdy Theuderich pocházel z jiné matky ne zbylí bratři.
Druhé dělení království r. 561 u přineslo konflikty; zatímco Chlodvíkovi synové se spojovali proti vnějím nepřátelům, po r. 561 se pravidelně dva bratři spojovali proti třetímu z nich.
Změnu v dědické praxi přinesl r. 575, kdy po vradě Sigiberta lechta dosadí jeho syna Childeberta II. Tímto aktem se ustanoví vlastní dynastie a dá základ území, které se později bude jmenovat Austrasie a které tímto jménem pozdějí kronikáři zpětně uvádějí právě u k r. 575.
Dalí upevnění dědického práva směřujícího z otce na syna proběhlo brzy poté r. 577 v Pompierre. Burgundský král Guntram vyloučil z dědictví neustrijského krále Chilpericha s tím, e dědictví po strýci u nepadá v úvahu. Dědit měl tedy austrasijský král Childebert II., co byl sice také Guntramův synovec, ale Guntram jej za syna adoptoval.
Dalí dědická smlouva z r. 587 z Andelotu uzavřela franská dílčí království jetě více do jejich hranic. Dohoda stanovila lechtě, aby se vrátili do království, kde přísahali věrnost při dělení r. 561. Zároveň si králové slíbili, e nebudou přijímat přeběhlíky nebo provokovat cizí lechtice k neloajalitě.
Postoj lechty k novému principu dělení začínal být rovně souhlasný. R. 511 těila lechta z toho, e mohla své sluby prodávat tomu králi, který nabídl více. S usazováním lechty na půdě ale převáila potřeba stálého garanta nemovitého majetku. Pokud měl lechtic majetek v sousedním království, se kterým byl jeho král ve sporu, tak lechtic navíc na svůj majetek nedosáhl. V důsledku toho nastoupila zjevná tendence koncentrovat majetky v rámci jednoho království.
S oslabením moci merovejských králů a s rostoucí mocí lechty a majordomů přestávaly být dědické principy aktuální. R. 613 byl tak v Burgundsku zvolen hlasem lechty neustrijský král Chlotar II. namísto potomků Theudericha II., kteří by měli dědit království po svém otci. V neustrijsko-burgundském království byl dále r. 673 povolán Childerich II. namísto jeho bratra Theudericha, dosazeného předtím tamním majordomem. Childerich byl sice o dva roky mladí, ale u vládl Austrasii, proto byl k panování vhodnějí. A byl i vhodnějí ne nezletilý syn bývalého krále Chlotara III. O oslabení královské moci svědčí i situace z r. 675, kdy po smrti Childericha II. nastoupil Theuderich III. a kronikář Fredegar tuto událost ani nepovaoval za nutné zaznamenat.
Po bitvě u Tertry r. 687 ponechají vítězní austrasijtí majordomové Theudericha III. ve funkci krále celé franské říe a po jeho smrti nastolují merovejské krále rovně pro celou říi. Stará triáda království Austrasie, Neustrie a Burgundska začíná mizet. Majordomové si od nyní budou dělit franskou říi mezi sebou a podle svých vlastních potřeb.
FRANSKÝ ÚSPĚCH
Franská říe vzbuzuje respekt, vyla vítězně z divoké doby stěhování národů a rozpadu římské říe. Ovládla sousední barbarské kmeny Alamany, Burgundy, Bavory, Frísy a Bretonce. Vytlačila z Galie mocné Vizigóty, zasahovala do záleitostí Sasů nebo Ostrogótů. Vechno to jsou úspěchy úctyhodné, ukazují na vojenskou moc Franků, ale i ta musela být něčím podloena, jak lze vysledovat. Něco vycházelo z podmínek vnitřních, něco z podmínek objektivních.
Stěhování barbarských kmenů se odehrávalo v rámci dvou základních motivací, buď sehnat půdu pro kmen, nebo poddané pro vojenskou elitu. Římská provincie Galie nabízela v hojné míře oboje. Severní pás Galie odpovídá podmínkám, jaké známe i z Čech, pro pěstování základních plodin typu obilí je to jetě vhodnějí kraj ne třeba horká Itálie.
Díky takovým vhodným podmínkám ilo v Galii početné obyvatelstvo u v časech Říma, a to nyní přelo pod Franky. Pro novou vládnoucí elitu z toho plynulo hospodářské zázemí v podobě zemědělství nebo řemesel, a navíc i zázemí finanční, protoe Frankové převzali po římské správě i finanční a daňový systém.
Právě v případě převzetí římského panství přispěchali Frankové právě včas. Řím byl od 4. století na ústupu, Frankové na vzestupu, vzájemnou přetlačovanou vyhráli. V jiné situaci se v 8. století ocitnou Sasové, kteří se také budou tlačit přes Rýn směrem na západ. Franská říe jetě na vrcholu svých sil tento nápor ustojí a podobně by i Řím býval mohl na vrcholu svých sil ustát nápor Franků. Ale v obou případech doba stála na straně Franků, resp. Frankové byli v pravý čas na pravém místě.
Pravým časem je míněn ústup Říma z Galie, pravým místem fakt, e krize po pádu Západořímské říe a nástup Arabů zasáhlo starou civilizační oblast Středomoří, ale Galie se tato krize dotkla jen okrajově. Tuto tezi rozvedl belgický historik Henri Pirenne před asi sto lety v knize "Mohamed a Karel Veliký". Podle Pirenna je vzestup Franků přímo nemoný bez nástupu Arabů a přesunu evropského centra do klidnějího koutu západní Evropy.
Kus pravdy na tom zřejmě bude, i kdy důvodů franského úspěchu bude více. Vzdálenost Franků pro změnu od byzantské říe uchránila před franské vládce před vojenskými výpravami této velmoci, které by asi jinak hrozily u jen proto, jak si frantí králové nárokovali římskou symboliku na mincích a za Karla Velikého i císařský titul. Jiné nebezpečí by hrozilo u jen ze samotného faktu sousedství Byzance. Císař Justinián se jal úkolu obnovit hranice starého Říma kolem Středozemního moře, co odnesli zánikem jak afričtí Vandalové, tak italtí Ostrogóti.
V ostrogótské válce Byzanc pouívala taktiku, kdy útočila pouze na Góty, zatímco románské obyvatele nechávali na pokoji. To zase přivádí ke srovnání, v Galii toti chybějí doklady o etnickém napětí mezi Franky a Galoromány. Jedním z příkladů symbiózy obou etnik je náboenství. Zatímco větina germánských kmenů vyznávala ariánskou formu křesanství, co provokovalo konflikty s místními katolíky, Frankové přestoupili na katolictví hned na začátku (i kdy jsou náznaky, e ariánství tu mělo vliv nejdříve). Jak případné konflikty vypadaly, popisuje byzantský kronikář Prokopios: "Hunerich byl ze vech králů z jeho kmene nejkrutějí a nejnespravedlivějí vůči křesanům. Vemonými výhrůkami je nutil přijmout ariánství, pouíval oheň a nepředstavitelná mučení. Mnohým nechával vyříznout jazyk a v hrdle." "Gundamund ... velmi krutý byl vůči křesanům .. nechával je krutě mučit."2) Naopak galorománský kronikář Řehoř z Tours má pro franské krále z hlediska náboenství větinou slova chvály (pokud zrovna netrhali závěti odkazující majetek církvi, jak to činil Chilperich), a straní jim v bojích proti ariánským Vizigótům v Hispánii. Náboenské války zemi zbytečně nevysilovaly.
Dějiny franské říe nebývaly zrovna idylické, ale Frankové uměli svoji lidskou a hospodářskou základnu a s tím historické a geografické podmínky vyuít.
1) Třetík, Duan: Vznik Velké Moravy. Nakladatelství Lidové noviny. Praha 2002, s. 33.
2) Prokopios z Kaisereie: Války s Perany a Vandaly. Odeon, Praha 1985. I. kniha, kapitola 8. s. 222 a násl.
Literatura:
Drka, Václav: Divisiones regni Francorum. Královská moc a říské elity franské říe do vzniku císařství. Filosofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 2010.
Drka, Václav: Dějiny Burgundska. Veduta, České Budějovice 2011.
Einhardus, Paulus: A neuniknout budoucímu věku, Vita Caroli Magni. Set Out, Praha 1999.
Hägermann, Dieter: Karel Veliký, vládce Západu. Prostor, Praha 2002.
Měřínský, Zdeněk a kol.: Dějiny Rakouska. Nakladatelství Lidové noviny, Edice Dějiny států, Praha 2002.
Van der Horst, Han: Dějiny Nizozemska. Nakladatelství Lidové noviny, Edice Dějiny států, Praha 2005.
James, Edward. Frankové. Nakladatelství Lidové Noviny, Edice Dějiny národů, Praha 1997.
Řehoř z Tours: O boji králů a údělu spravedlivých. Odeon, edice ivá díla minulosti, Praha 1986.
Celý článek |
Komentáře: 0 |
Přidat komentář |
Záloky:

|
Nae knihy
Přemysl Otakar II.
Závi z Falkentejna
Kalendář ermířských akcí
Kalendář
<<
Duben
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | |
1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
| | | | | |
|