Delí dobu jsem váhal, jestli tuto kritiku vůbec formulovat. Pamětliv slov jednoho ruského kritika (a v následujícím citátu sebekritika), e :"Autory těch nejtvrdích a nejodmítavějích recenzí jsou vdycky lidé, kteří sami nikdy ádnou knihu nenapsali nebo neuměli napsat," jsem rozpačitý, pokud mám kritizovat film, ani bych se na nějakém kdy podílel. Na kadém historickém filmu se dá najít více či méně detailů, které nesedí - zbroj můe patřit do jiného období, některá slova, která nám připadají odvěká, se v oné době jetě nemohla vyskytnout atd. A zanikají v tom tisíce a tisíce dalích detailů a celý děj, které jsou udělány poctivě a zaslouí uznání.
Ale hlavně se při kritice částečně uchýlím k chování, které hodlám sám odsoudit (to se bude týkat stylu diskuse, kdy se prosazuje jeden názor jako jediný správný, co vůči seriálu pouiji). Toto dilema jsem se rozhodl rozseknout tak, e článek nepojmu pouze jako kritiku, ale povedu ho i v hodně osobním rázu právě jako rozvedení vech těchto pochyb a dalích úvah.
I.
Při nakládání s historickou látkou stojí badatel před základním problémem, jaké poselství chce čtenáři zprostředkovat. Můe podat vyznění záměrně zkreslené pro své účely, nebo můe chtít podat objektivní pravdu. Druhý případ je samozřejmě správnějí, ale je nutné mít na vědomí, e tady lze také podávat pravdu zkresleně, i kdy to autor dělá nevědomě. Pokud dáme stejné historické prameny dvěma autorům pocházejícím z jiné země, jiné sociální vrstvy nebo kdy srovnáme zpracování tý pramenů v podání autorů z různých století, bývají jejich závěry dost odliné.
Existuje jetě třetí přístup, kde uznává svoje subjektivní, zkreslující postoje, a snaí se tedy nějakých velkých závěrů a poučení zdrovat. Jeho styl práce pak spočívá v tom, e se snaí co nejvíce vcítit do zkoumané doby a lidí, pochopit jejich jednání (vědomé i nevědomé, pokud mono), a pak to současným jazykem tlumočit dnenímu čtenáři. Co se týče hodnotících závěrů a soudů, ty jsou ponechány k diskusi čtenářům. Autor můe sám nějaké závěry navrhnout, ale uznává, e jeho postoj je opět subjektivní a e jiné postoje mohou být klidně také správné.
Podobný přístup se pravidelně aplikuje i případě umění. Umění vzbuzuje v divákovi (nebo posluchači) pocity nebo mylenky, které můe konzultovat s jinými diváky nebo s autorem. Oproti zkoumání historie tu jetě více platí pravidlo, e ádný dojem z uměleckého díla není ten jediný správný a ostatní dojmy chybné. Co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému a nikdo to zvlá neřeí. Pokud by umělec začal příjemci diktovat, co se mu má líbit a co si má o díle myslet, překračoval by určitou hranici. A právě tato hranice je jednou z těch, kde se dělí umění od kýče. Kýč dává od začátku vědět, co je na dílu dobré a co patné, co má být hezké a co ne, komu se smát a koho obdivovat. V americkém filmu se tak negativní osoba navlékne do starých nemoných hadrů, prdí a dělá ze sebe blbce. Kýč nenabízí nějakou monost k aktivnímu rozvoji diváka, ten je odsouzen do role pasivního konzumenta a za odměnu se mu dostane pocitu, e to "bylo hezký".
Seriál o Cyrilovi a Metodějovi vyznívá podobně. Od začátku je jasné, e Cyril a Metoděj jsou sluníčkoví lidé, Rastislav moudrý panovník, Svatopluk násilník a frantí kněí podlí protivníci. Při komentování schopností věrozvěstů bavortí kněí uznale pokyvují hlavou, jak jsou věrozvěsti moudří a schopní - a proto jsou nebezpeční a je třeba je odstranit. Věrozvěsti se usmívají a mírně promlouvají, Svatopluk při svých promluvách cení zkaené zuby, popř. drí oponenta pod krkem.
Umělecké, resp. kýčovité prvky mají jen podpořit předem daný názor. Např. Rastislav se modlí v kostele, za ním jde franský kněz - filmová hudba zvání a ztemní -, kněz se křiuje, a jak jde ruka od ramene k rameni, tak jde do hudby zvuk podobný nejvíce tasení meče - divák si musí vsugerovat, e teď se plíí Zlo. V jiné scéně si moravský velmo odplivuje se slovy, e jen co slyí jména bavorských kněí Wichinga a Eibena, dělá se mu zle. Divák prostě nemá na vybranou, frantí kněí jsou odporní svým chováním i svými jmény...
Potud je to kýč, jednostranné zpracování látky, které větina českých recenzí, které jsem četl, z důvodu přehnané jednostrannosti odmítla. Film se ale netváří jako fikce, by historická, on se tváří jako dokudrama, které jede podle informací pramenů a které podává přesný obraz minulosti. Některé scény, hlavně Konstantinovy teologické promluvy, jsou skutečně převzaté z legend. O to nenápadněji se tam vetře vlastní invence autorů, kdy třeba pape dává Metodějovi sirmijské arcibiskupství se slovy, e je třeba zastavit franskou rozpínavost. O takové motivaci jsem v legendách nic nenael, ale je to motiv slovanského patriotismu oproti germánskému, tedy věc moderní doby, které tam podle mě promítli autoři seriálu sami za sebe.
Ale co je horí, film ve stylu dokudramatu nejene zprostředkovává historii jednostranně, nejene do historické doby klade motivy známé a z doby moderní, on na několika místech přímo odporuje pramenům.
II.
Film ukazuje kontrast v pojetí křesanství ze strany věrozvěstů a ze strany franských kněí. Věrozvěsti ukazují příznivou tvář víry, nikoho nelámou násilím, nýbr jen moudrostí a láskou. Frankové pouívají oproti tomu výhrůky, náboenství provozují stylem opakování latinských frází, kterým nikdo nerozumí; ádná moudrost od nich neprobleskne. Místo vývozu evangelia lásky k pohanům frantí kněí ehnají mečům, díky kterým jde Svatopluk dobývat nová území, která křtí násilím.
-Metodějovi jako jetě vojevůdci v bojích s Bulhary říká jeden voják: "Máme jejich vůdce, pane, kdy nařídí popravu." Metoděj: "Měli bychom ho pustit, tohle nikam nevede. Chceme-li, aby přijali naeho Boha, měli bychom se chovat v duchu Kristovy mírnosti."
Mírnost má dokazovat Metodějova domluva Svatoplukovi: "Ano, dobývá nová území, ale násilím, nenosí Kristovu lásku, ale strach ze své síly." Svatopluk s vyceněnými zuby: "Sám ví, e domluvy nemají úspěch."
- Rozmluva bavorského kněze s Rastislavem. Kněz: "Kníe, nechci nic vyčítat, ale takhle svou zemi nezmění," Rastislav: "Coe?" Kněz: "Cestou sem na vae území jsme viděli stará pohanská kultitě. A v některých domech lidé stále jetě přechovávají pohanské soky." Rastislav: "A co s tím?" Kněz: "Ty o tom ví? A nezasáhne?" Rastislav: "No co s tím mám dělat? Jsou to prostí lidé. Sám otče ví, e přerod od starého náboenství ke křesanství je dlouhý a náročný proces." Kněz: "S tímhle přístupem jistě." ... Rastislav: "ili takhle odnepaměti. To jim to mám najednou zakázat? Podle mě se to násilím nevyřeí. Jen se tím vechno zhorí." Kněz: "My máme jinou zkuenost. Na tyhle lidi je třeba být důsledný." V následující scéně jdou lidi pod dohledem franských kněí topit bůky do vody. Rastislav se u toho oívá, ale pádná ruka franského kněze na jeho rameno ho uzemňuje.
- V dalí scéně chce Svatopluk za přikyvování kněze Wichinga ("taková opoválivost vyaduje exemplární trest") zbičovat člověka, co zachovává pohanské zvyky. Rastislav to zatrhne, na Veligradu se tohle dělat nebude. Pouze v dalí scéně hoří dřevěný idol nějakého slovanského bostva.
- Konstantin slovanské pohanské zvyky naopak komentuje: "Je to jejich obyčej, a my bychom jim nic neměli vnucovat násilím."
To je přívětivá tvář věrozvěstů z filmu, jene dikce pramenů je jiná. ivot sv. Konstantina Cyrila v kapitole 15 kritizuje, e frantí kněí: "Nebránili té konat oběti podle dřívějího obyčeje ani uzavírat nesčíslné sňatky." Tvůrci seriálu tuto pasá z legend podle mě museli znát, hned vedle legendista kritizuje franskou praxi zabíjení hadů jakoto prostředku odpoutění hříchu. Pasá s hady toti v seriálu je, jednoho člověka v něm had utkne.
Metodějův Zakon sjudnyj ljudem, nebo-li "Soudní zákon lidu", má hned v prvním bodu doslova: "Před veobecným zákoníkem je třeba se zmínit o víře boí. Proto svatý Konstantin napřed v prvním zákoně řekl takto: ´Kadý statek, v něm se konají oběti nebo přísahy pohanské, a jest odevzdán boímu chrámu se vím jměním, které mají ti pánové v tom statku. Ti, kdo konají oběti přísahy, a jsou prodáni s vekerým svým jměním, cena pak za ně strená a se dá chudým.´"
Metoděj se v úvodu zákoníku odvolává na slova Konstantina, srozuměni s trestem ztráty svobody i majetku za dodrování pohanských zvyků byli oba dva. Prosazování křesanství silou bylo v arzenálu skutečných bratří Konstantina a Metoděje, zatímco franským kněím cyrilská legenda vytýká, e pohanské zvyky potírají málo. Seriál toto popírá a obrací, a to u není kýč, to je prostě manipulace.
III.
Film přes vechna "zatítění osobnostmi společenského a politického ivota", "garantovanou kvalitou speciálně sestaveným odborným týmem sloeným z historiků a zástupců církví obou zemí" a ujiování o "objektivním zpracování historicky a náboensky velmi citlivého tématu"1) nemohu doporučit jako zdroj k poznání historie. Skutečné historické zmínky jsou proloeny postoji a motivy dneních tvůrců a bez nahlédnutí do pramenů je nelze od sebe spolehlivě rozpoznat.
Film místo o historii vypráví o současných hodnotách, a to je na něm paradoxně právě hodno studia. Podobně padělané Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský nejsou pramenem pro studium devátého století, kam by je padělatelé chtěli umístit, ale jsou docela dobrým pramenem k hodnotám české vlastenecké společnosti 19. století. A film o Cyrilovi a Metodějovi mluví také o dnení společnosti. Česká patriotistická společnost reflektuje Velkou Moravu od dob Palackého jako slovanskou hráz proti německému vlivu, co se seriálem vine jako nit neustále. A druhý aktuální postoj souvisí s tím, čím film manipuluje nejvíce, tedy s různými postoji ke křesanství. Můeme tedy zauvaovat, proč se film tak zuřivě brání přijmout nepohodlné zmínky o christianizační praxi věrozvěstů.
Evropská společnost se od doby osvícenství dívá ve své větině na náboenství skepticky. Nastupující ateismus učinil společensky bezpředmětným hlavní účel a smysl církve - zajitění lidské spásy. Na církev se pak sesypaly výčitky, e křesanství bránilo rozvoji rozumu a vědy, místo kterého drelo lidstvo v iracionalitě.
Tmářství středověku, přítmí chladného tmavého kostela s malými okny, měla překonat renesance, znovuzrození antiky, těch jiních zemí zalitých sluncem. Naději na lepí ivot měl nést vědecký pokrok, ne pověry; lidské potřeby naplní racionální ekonomika, ne peníze vyhozené na desátky nebo záduní me. Osvícenství se soustřeďuje na ivot a radost z něj, ne na smrt jako křesanství v otázce spásy, glorifikované mučednické smrti světců a íření křesanství ohněm a mečem.
Křesanství má ale nepopiratelné pozitivní stránky i pro osvícence nebo ateisty, a u nějakou aktuální praxí nebo historickým významem. Antické vědomosti se přece zachovaly dík opisům antických děl ve středověkých kláterech. Na tyto kontrasty ukázal film Jméno růe natočený podle románu Umberta Eca. Jeden starý kláter vlastní knihovnu, kde leí staré spisy. Nejstarí mnich zájemce o starou moudrost nechává umírat, zatímco pokrokový frantikán při poáru klátera některé spisy zachraňuje. Do toho kláter hostí disputaci učenců diskutujících tom, jestli Kristus vlastnil, nebo nevlastnil aty, které nosil na sobě... Neubránil jsem se pocitu, e tato scéna zabrousila do satiry, zesměňující z moderního pohledu středověkou křesanskou dogmatiku.
Křesanská láska k blinímu nalezla výrazu v zakládání pitálů, kde bylo pečováno o nemocné a bezmocné, kteří by jinak sotva přeili; nebo těm, kteří u přeít nemohli, bylo pomoeno k vyrovnání pozemských dluhů - pojem "pitál" ve smyslu nemocnice a pojem "hospic", kde se člověk připravuje na odchod ze ivota, pocházejí ze stejného slovního základu "hospital". Také v současné době tak různé církevní proudy pečují o lidi nějakým způsobem handicapované a pomáhají je zapojovat do ivota společnosti. I hospicové hnutí v Čechách rozjíděla hlavně církev, věřící člověk má pro takovou práci přeci jen lepí dispozice. A vechnu takovou laskavou tvář umí ocenit i ateistická společnost.
Na tento styl koexistence církev nakonec také slyela, jak píe Duan Třetík: "Katolická církev pod tlakem osvícenců přistoupila nakonec na jejich hru a proti výtce ´neuitečnosti´ se začala bránit poukazováním na svou společenskou prospěnost, na ´dobro´, které spravuje, a ne na to, o co v křesanství opravdu jde, na spasení." 2) Spravovaným "dobrem" můeme chápat dobro poskytované potřebným lidem nebo správu dobročinných institucí, které mnohde suplují státní sociální systém. Pokud část církve přeci jen prohlásí jako hlavní smysl své existence spásu namísto skromného a obětavého ivota, nesetká se s pochopením. Naposledy to ukázala reakce chování polských biskupů, kteří kritizovali návrhy papee Frantika I. k návratu k větí chudobě. 3) Moc sympatií tím nezískali.
Společnost od církevních autorit očekává nějaké vzory. Očekává vztah k člověku namísto vztahu k penězům. Očekává moudrost (od Konstantina zvaného Filosof, od Jana Husa nebo hlavního hrdiny z Ecova románu), ale ne tupá dogmata a fanatismus. Očekává lásku k blinímu, ne násilné nebo krvavé prosazování svého náboenství. A tomuto obrázku se v seriálu museli podřídit i Konstantin s Metodějem. Jejich ústy mluví moudrost a mírnost, nikoli silové prosazování nového náboenství, jak o tom mluví prameny, některé psané přímo vlastní rukou.
IV.
Jaké jsou jiné monosti pojetí historické látky, ukázal seriál České století. Seriál také kombinuje události doloitelné historickými prameny s dalími událostmi u domylenými. V prvním díle seriálu proti sobě opět stojí zástupce středoevropských Slovanů v podání Masaryka a zástupce Germánů, rakouský místodrící Frantiek Thun. Jeliko rakouské země vznikly odtrením od středověkého Bavorska, máme podobnou geopolitickou situaci jako v sérii o věrozvěstech.
Rakouský oponent ale není vylíčen v takových temných barvách. V několika větách vysvětluje svoje postoje a pocity: "Miluji tuhle zemi, a u v ní ije kdokoli. ... Mám rád království, ve kterém jsem se narodil. Čechy jsou moje uí vlast, ale mám taky vlast irí, a to je rakouská monarchie." A jetě předtím nechává nahlédnout do svého nitra, kdy hodnotí Čechy a Němce: "Obojí mi vyčítáte, e jsem slabý a e nadruji druhé straně." Thun není vykreslen jako archetyp nepřítele, dostává slovo, abychom se dozvěděli jeho motivaci, jeho postoje a mohli jej hodnotit. Můeme je odmítnout stejně jako ve filmové scéně Masaryk ("císař není můj císař, nenechal se korunovat v Praze, je to cizinec), ale můeme zároveň pochopit, proč se druhá osoba zachovala jinak a e to v rámci svého mylenkového světa nemusela myslet patně. A z toho vyplývá alespoň nějaký respekt k soupeři, kdy u má tedy dojít ke konfliktu; a není nutné soupeři připisovat vechny moné negativní vlastnosti.
V dalím filmovém dialogu Masaryka s britským premiérem Lloydem Georgem, dialogu u fiktivním, jsou předznamenána rizika rozbití monarchie. Britský premiér nevěří, e Slované se jen kvůli své etnické vzájemnosti spojí do společných států nebo koalic. Jihoslovanský stát nebude moci harmonicky fungovat kvůli rozdílům mezi pravoslavnými a katolickými národy, stejně nebude fungovat přátelství mezi husitskými Čechy a katolickými Poláky. Vechno jsou to věci k zamylení, které ukazují na sporné otázky tehdejí Masarykovy snahy. Seriál zároveň nerozhoduje za diváka, jaké stanovisko má zaujmout.
Jak lze v podobném duchu podat střet bavorských a byzantských kněí na Velké Moravě? Západní církev postupovala smířlivěji vůči pohanům, snaila se je získat pro nové náboenství, nemohla pouívat odstraující metody. Tolerovala takové věci, jako vlastnictví kostelů lechticem, který jej nechal zřídit (včetně vlastnictví desátků z tohoto kostela). V Byzanci byla taková věc neslýchaná, jak ostatně probleskne i v jednom místě seriálu. Západní církev se nevyívala v teologických sporech, snaila se přiblíit lidu a za cenu zjednoduení. Drela se i v tomto slov sv. Augustina, e je "lépe být kárán gramatiky, ne být nepochopen lidem".
Proti franským kněím stojí představitelé byzantské církve, která nezjednoduuje svoje učení, aby jej přiblíila pohanům, ale která naopak ije teologickými debatami o co nejsprávnějích detailech víry. Je to církev, která pořádá koncily, aby zatočila s herezemi. Taková církev je pak více učená i nesmlouvavá. Namísto ústupků pohanům má tendenci vyčleňovat i ty křesany, kteří se od ortodoxie lií. Jeden zajímavý kontrast východní a západní části církve byl vidět ke vztahu k barbarským invazím. Po byzantské teology znamenaly ničivé vpády Germánů symptom, e u se blíí konec světa. Pro západní biskupy znamenaly tyto vpády výzvu - tyto barbary je třeba získat pro Boha a Bohu. Západní církev tak rozjela velkorysou misionářskou politiku.
Na Moravě tak fungovali stálí frantí kněí, méně vzdělaní, více ústupní, a vůči nim učený teolog Konstantin zvaný Filosof4), který spolu s Metodějem přináí na Moravu překlad nomokánonu, výtahu ze světských i církevních zákonů nutných k zavedení.
Hlavním důvodem, proč frantí kněí nebyli a nejsou zrovna oblíbeni, byla jejich teze, e Morava patří pod franskou svrchovanost; a to nejen církevně, ale i politicky. Obě věci toti spolu v té době souvisely, pokřtěný člověk měl být na cestě ke spáse řízen v duchovních otázkách církví, a ve světských otázkách císařem; pape i císař byli pověřeni Bohem, aby vedli své ovečky.
Původ této teorie lze najít v dobách, kdy se křesanství stalo státním náboenstvím Říma. První křesanský císař Konstantin Veliký v době, kdy jetě neexistovali papeové, prosazoval stát jako hlavní sílu, která můe vést lidi ke správnému ivotu, a tím i ke spáse. S přenesením svého sídla do Konstantinopole, budoucího hlavního města byzantské říe, přenesl i tuto ideu. Ta dola výrazu v byzantském caesaropapismu, kde je císař nejvyí hlavou státu i církve. Koexistenci státního a církevního práva, vyjádřené ve formě onoho nomokánonu, si tam pochvalovali jako "byzantskou symfonii".
Západní církev nechala tuto ideu v podstatě při ivotě, ale rozdělila ji mezi dvě osoby. Rostoucí autorita římského biskupa, který se stal nejvyím biskupem - papeem -, se spojila s autoritou obnoveného císařství počínaje vládou Karla Velikého. Pape měl tedy zajistit spásu lidí péčí duchovní, císař měl zajistit spásu lidí pomocí světských zákonů. Tato souhra nesla jedno logické vyústění - kadý pokřtěný člověk nebo země se dostali (alespoň v očích Franků) jak pod autoritu papee, tak pod autoritu císaře.
Z takového konfliktu zájmů franské církve a císaře se zájmy Moravanů by se dala ve scénách dokudramatu udělat docela zajímavá disputace. Soluňtí bratři by dejme tomu hájili zájmy Moravy, byzantská nauka by je sice stavěla spíe na stranu Franků, ale věrozvěsti nebyli tak úplně konformní ke vem stránkám byzantinismu. Frantí kněí by dostali monost vysvětlit svoje nepopulární postoje.
A tady podotýkám, e nikterak nečekám se skrytými úmysly, e by se divák nechal pohnout ke přijmutí franského stanoviska. Tezi, e by kadý křesan musel být poddaným císaře, opustil u císař Ota III. r. 1000. Spojení náboenství se státem kritizovali středověcí církevní reformátoři (odmítající v rámci toho např. i to vlastnění kostelů lechticem nebo vládcem), kritizovali ho novodobí osvícenci s tím, e víra je osobní věcí kadého člověka. Věřící člověk podle moderního výkladu nemusí podléhat ádnému císaři a diskutuje se, jestli vůbec musí podléhat i církvi. Naopak habsburské spojení "trůnu a oltáře" nadělalo konkrétně v Čechách katolické věci více kody ne uitku. Nečekám, e by se divák přiklonil na franskou stranu, dokonce očekávám, e si najde i sám svůj vlastní důvod, proč je odmítnout. A o to právě jde nejvíce, být postaven před dvě monosti, obě pochopit, a pak sám přemýlet a rozhodnout se pro jednu (nebo ani pro jednu, to u je na kadém člověku). Je to trochu namáhavějí ne dostat ke konzumaci předem daný výsledek, který je nutno přijmout, ale hodnota a trénink vlastního úsudku stojí v mých očích nesrovnatelně výe ne pasivní přijetí jakkoli vzneené pravdy.
V.
Pokud bych skutečně stanovil probíraný seriál jako pramen poznání dnení společnosti a jejích hodnot, pak by sluelo pouít na něj i nestranné metody, které nehodnotí správnost nebo nesprávnost oněch hodnot. Potamo s tím bych neměl hodnotit ani správnost vyznění seriálu a jeho závěrů, měl bych pouze předvést vlastní závěry a konfrontaci ponechat na čtenáři. To jsem poruil tím, e svoje závěry dávám do přímého kontrastu se závěry seriálu, aby je čtenář nemusel hledat sám. Přilo mi to jistějí v tom, e nic čtenáři neunikne. Vyznění seriálu je toti z mého pohledu livé a nebezpečné a nechtěl jsem jej nechat bez odezvy.
Pro posouzení stanovisek autorů seriálu a mého je samozřejmě potřebné dát slovo druhé straně. Protoe vyjádření druhé strany nemám, pokusím se ho odhadnout. Seriál se pokouí dát nějaká morální poselství. Chce asi nějak upevnit slovanské nebo české vlastenectví, ale činí tak napadáním germánského (franského, bavorského) světa. Seriál potvává slovanský svět proti germánskému, potvávává lidi proti sobě, a to je nebezpečné.
Dalí morální poselství podává seriál v ukázkách ideálních křesanských autorit. Lií se tím od soudobých seriálů stanice HBO (Vikingové, Řím, Borgiové), které se vyznačují drsným pojetím dějin, kde vévodí jako hlavní motivace hlavních hrdinů moc, válka nebo eny (nemluvě o fantasy seriálu Hra o trůny). Nějaké morální ponaučení se v nich musí hledat s lupou v ruce. Cyrilometodějský seriál oproti tomu staví obrazy, ideály světců jako vzor. Přesto, učit lidi vnímat svět černobíle, bez odstínů, je pro praktický ivot zase nevýhodné. Učí k rozdělení lidi na ideály bez chyby a na lidi patné, které je třeba odmítnout. Kdeto podat pravdivý, skutečný obraz, i kdy není černobílý, pomáhá k lepí orientaci ve skutečném, nejednoznačném světě.
Seriál staví před diváka obraz světce jako ideálu, zkusím jako jako tečku na závěr postavit před čtenáře jiné obrazy lidství a posouzení u nechám na jiných. Průběně jsou zfilmovávána Tolkienova díla, kde hrdina nenese znaky ideálu, on ani předem netuí, do čeho vlastně jde, nebo se tomu i brání. Kladné vlastnosti získává časem, po vnitřním boji, a někdy ho z toho nejhorího vytáhnou přátelé nebo jiný zásah vyí moci nebo náhody. Podobně popisují člověka starí díla o Faustovi nebo Parsifalovi. Faust i Parsifal hledají ale u od začátku, velmi naléhavě se ptají, chtějí pochopit, někdy se za poznáním a pravdou radostně enou, někdy se potácejí, někdy balancují na hraně propasti (stejně jako Frodo Pytlík nad propastí Mordoru), někdy hrozí, e vyloeně zhřeí nebo podlehnou. Přes vechnu osobní snahu je pomáhá zachránit buď jejich lidské okolí, resp. jejich láska k lidem, popř. zásah vyí moci nebo milost, které jde ale hrdina vstříc. Úspěch těchto děl i přes desetiletí nebo staletí je moná zapříčiněn tím, e mnoho čtenářů nebo diváků se v tom poznává.
Poznámky:
1)
http://www.filmcyrilametodej.cz/cz/o-filmu/top-10-cyrila-a-metodeje/
2) Třetík, Duan: Zápisník a jiné texty k dějinám. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, s. 101-102.
3) Např. velikonoční výzva Konference polského episkopátu: "Posláním katolické církve je solidarita s chudými. Toto církevní společenství vak není ádnou charitativní organizací. Její nejdůleitějí rolí je hlásání spásy chudých a evangelia. -
http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/297724-katolicka-cirkev-neni-charita-vzkazuji-papezi-polsti-biskupove.html . Polský deník Gazeta Wyborcza výzvu hodnotil slovy: "Pouhá ´solidarita s chudými´ a ´hlásání spásy´ nestačí, pokud církev ´vlastním příkladem nedokáe, e je blízko k chudým´." -
http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=775911
4) Naráka na jméno "Filosof" je obsaena hned na začátku seriálu, kde má malý Konstantin sen o krásné dívce. Scéna pochází z legendy ivot sv. Konstantina Cyrila, kapitola 3: "V sedmi letech dítě vidělo sen a vyprávělo je otci a matce a pravilo:´Náčelník shromádil vechny dívky naeho města a řekl mi: Vyber si z nich, kterou chce za enu a pomocnici věkem ti rovnou. Já jsem se na vechny podíval a prohlédl si je a uviděl jsem jednu krásnějí ne vecky ostatní ... Jméno její bylo Sofia, to jest moudrost: Tu jsem si vyvolil´."
Pojem "filosofie" je překládán jako "láska k moudrosti". V náboenských spisech idů a gnostiků představuje tuto moudrost krásná enská bytost. Učenec k ní můe zahořet láskou, stejně jako malý Konstantin, a to se nazývá onou " filosofií".. Sofie není abstraktní moudrost, nějaká suma vědomostí, Sofie je ivou bytostí. Největí konstantinopolský chrám Hagia Sofia byl takté zasvěcen této boské Sofii, nikoli něčemu abstraktnímu.
Pozdně antický filosof Boethius napsal ve vězení dílo s názvem Filosofie utěitelkou. Filosofie je vlastně jen přejmenovaná Sofie, která Boethia navtívila v jeho těkých chvílích: "Spatřil jsem, jak se nad mou hlavou objevila ena velmi důstojné tváře s planoucíma očima ... Pak se na mě podívala očima dokořán otevřenýma a pravila: ´To jsi ty, co byl kdysi odkojen mým mlékem a vyiven mou stravou a dosáhl jsi díky tomu síly muného ducha?´" (Boethius: Filosofie utěitelkou. Vyehrad, Praha 2012, s. 8 a 11
Sofie tu naráí na dalí výjev, zachycený na několika malbách, kde Sofie skutečně své učence kojí mateřským mlékem; mateřské mléko je tu zřejmě symbolem nesobecké lásky, kterou poskytuje dítěti kadá milující matka. Láska filosofů k Sofii není sexuální, ale jde o lásku mateřskou, resp. synovskou (i Konstantin si Sofii vyvolil jetě jako dítě).
Dnení společnost vnímá filosofii jako suchou vědu, v karikatuře jako plané přemítání "o jakémsi čemsi". Staří učenci ji proívali filosofii víc ivě a vroucně.
Literatura:
Vaica, Josef: Literární památky epochy velkomoravské. Nakladatelství Lidová demokracie, Praha 1966.
Podobné články a diskuse:
Konstantin a Metoděj na Moravě (863 - 885)
diskuse
film Cyril a Metoděj apotolové Slovanů