Kosmův český Achilles – Břetislav I.

Kdo jsou „Kosmovi hrdinové“ ? Je možné jednoznačně definovat množinu oblíbenců pražského děkana? Má tato skupina jednoznačná kritéria nebo částečně podléhá nahodilostem, dobovým kontextům či pisatelovým náladám. Můžeme na případu jednotlivce demonstrovat Kosmova ideálního hrdinu, tedy krále, vládce, biskupa etc.? Na některé z těchto otázek se pokusím částečně odpovědět.

Kosmova latinsky psaná Chronica Boemorum je poprvé dílem, které můžeme nazvat dějepiseckým v pravém slova smyslu. Zachycuje poprvé záměrně dějiny obyvatel české země od nejstarších mýtických dob až po autorovu současnost. Ta je ostatně také sporná, alespoň její část, týkající se autorova narození. Ve třetí knize, v kapitole 59 si autor povzdechne a nazve se osmdesátiletým starcem, a je zřejmé, že můžeme rok jeho narození datovat do období 1045 – 1060. Datum úmrtí známe přesněji, skonal 21. října 1125. Kosmas pravděpodobně pocházel z vrstvy, zřejmě nepříliš početné, domácích intelektuálů, kteří se pohybovali v blízkosti svatovítské kapituly. Taktéž můžeme konstatovat, že jeho studia (vyšší nebo pokračující) na katedrální škole v Lutychu mu přinesla vynikající rozhled. Ostatně částečně se Kosmas o absolvovaném triviu na této škole zmiňuje v kapitole 59 třetí knihy. Navíc se Kosmas výslovně ve svých vzpomínkách na lutyšské šťastné časy výslovně věnuje památce mistra Franka. Je pozoruhodné, že už od 10. století existovaly mezi Prahou a Lutychem živé kulturní styky. Od časů biskupa Notkera, přítele druhého pražského biskupa Vojtěcha, byl v lutyšské diecézi pěstován svatovojtěšský kult. V tomto směru učinil nedávno pozoruhodný objev německý medievista Johannes Fried: první legenda o sv. Vojtěchovi, obecně připisovaná autorství aventinského opata Jana Canaparia, ve skutečnosti asi vzešla z okolí zmíněného Notkera. V letech 1008–1016 vyučoval na pražské katedrální škole mistr Hubald, Notkerův žák a kanovník lutyšské kapituly. V Čechách byl zase znám kult sv. Lamberta. Od Kosmy víme, že velkým ctitelem lutyšského patrona byl pražský biskup Heřman. A samotnému Kosmovi posloužil Život Lambertův (Vita Lamberti), napsaný v 10. století lutyšským biskupem Štěpánem, jako stylistický vzor pro některé pasáže kroniky. Je také pravděpodobné, že někdo z trojice známých Kosmových čtenářů (přátel) byl předtím jeho lutyšským spolužákem. Někdejší „partnerské“ město, ležící na západním okraji římské říše, symbolizuje dnes výzvu pro badatele jako potenciální zdroj nových zjištění o Kosmovi, takto příslušníku obce lutyšských vzdělanců a literátů.

Pokud však shrneme Kosmova „lutyšská léta“ včetně let pravděpodobně strávených i na jiných školách (škole) ve Francích, nejsme si jisti, kdy skončila. Na pevnou půdu datování se dostáváme závěrem roku 1091, kdy je Kosmas přítomen v doprovodu pražského biskupa Kosmy a olomouckého biskupa Ondřeje do Mantovy. V průběhu let se oženil, či žil s družkou v pevném svazku, byl otcem syna Jindřicha a řekněme šťastná léta zakončuje až smrt družky Božetěchy 23. ledna 1117. O několik málo let či měsíců později přebírá úřad děkana svatovítské kapituly po svém příteli Gervasiovi.

Kosmas svoje dílo pojal státotvorně, zřetelně sleduje v první řadě linii přemyslovského vládnoucího rodu a současně prioritně poukazuje na význam latinského ritu při bohoslužbách. Některé vládce vyzdvihuje, jiné doslova zatracuje. Jedním z jeho, jednoznačně kladně pojatých, hrdinů je postava Břetislava I. Na několika příkladech se budu snažit ukázat, jakým způsobem Kosmas mnohdy účelově pracuje s informacemi tak, aby jednak udržel spád dějové linie v nastoleném „dějovém rytmu“ a současně některé informace vynechá.

Roku 1025 zemřel Boleslav Chrabrý a jeho nástupcem se stal Měšek II. Lambert, stejně jako jeho otec schopný politik a válečník. Ke korunovaci Měška došlo, stejně jako u jeho otce, bez souhlasu císaře, což bylo možno považovat uzurpaci trůnu a urážku císařského majestátu. Výsledkem je, že říše Boleslava Chrabrého se začíná hroutit. Český stát mezitím pomalu překonává desetiletí trvající krizový stav. Díky tomu, že císař je zaměstnáván situací v Itálii, Burgundsku i v německých oblastech říše a sousedé českého panovníka nezasahují do vnitřní politiky státu, může Oldřich upevnit své postavení v Čechách a současně zaučuje svého jediného syna do systému správy státu. Břetislav se prakticky zaučuje do panovnické role na Moravě a snad  v roce 1021 se žení s Juditou Babenberskou, kterou si unesl z rodinného kláštera Babenberků ve Schweinfurtu. Dobré vztahy mezi Přemyslovci a Babenberky měly být stvrzeny sňatkem, o kterém se nejspíše jednalo kolem roku 1020. Markrabě východní marky Vojtěch tou dobou neměl dceru ve vhodném věku, a tak v úvahu přicházela jeho neteř Jitka. Syn českého kníže Oldřicha Břetislav byl ovšem nemanželského původu, což příliš nenapomáhalo vyhlídkám na sňatek s urozenou Jitkou. Břetislav problém vyřešil sám, když ji zřejmě v roce 1021 unesl z rodinného kláštera. Vojtěch a zřejmě i Jitka o připravovaném únosu věděli, protože Břetislav ani nebyl za svůj tehdy těžký zločin potrestán.

A co o těchto událostech soudí Kosmas? „Mezitím Břetislav, syn knížete, přešel z dětského věku v jinošský a kráčel od ctnosti ke ctnosti. Měl nad jiné zdar v svém počínání, ztepilé tělo, krásnou postavu, velikou sílu a moudrost, v neštěstí statečnost, ve štěstí rozumnou mírnost.“ A o kousek dále se dočteme, jak krásná byla Jitka a kterak ji její rodiče umístili do kláštera, což bylo pro ni velmi dobré. Břetislav jí ovšem v podstatě nemohl odolat. „Břetislav, nejkrásnější z jinochů a přeudatný hrdina, se z mnohých vyprávění doslechl o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky... Mysl jinochova, vznícená ohněm Venušiným, vře, jako když ohni sálá Etna. A jasným hlasem sám na sebe zvolá: „Buď mi bude údělem výtečný sňatek, anebo upadnu ve věčný posměch.“ Kronikář neopomene jedinou příležitost pohanět v rámci možností Němce a učiní to se zadostiučiněním i v této souvislosti: „...Neboť uvažoval o pýše, jež je Němcům vrozena, a o tom, jak vždy s nadutou domýšlivostí shlížejí na Slovany a na jejich jazyk.“ Současně s líčením udatnosti Břetislavovy, dostává se nám též barvitého líčení krutých skutků spojených s únosem Jitky z kláštera. Domnívám se, že Kosmas o předem dohodnutém únosu věděl nebo alespoň tušil, že věc byla dohodnuta a přesto mlčí, aby nesnížil Břetislavovu odvahu (královská ctnost) a taktéž, aby nezmnešil trpkost porážky, kterou v této souvislosti Němci v Kosmových očích utrpěli. Po tomto úspěchu žili Břetislav a Jitka v Olomouci, kde se narodil v roce 1031 jejich prvorozený syn Spytihněv. Na konci dvacátých let 11. století se pozornost Konráda II. obrací opět východním směrem, jeho cílem je především zrušení důsledků budyšínského míru a samozřejmě také omezení příliš okatě proklamované suverenity polského krále. Měšek II. se vypraví, tlačen požadavky polských velmožů, na jaře 1028 do Lužice. Na to Konrád odpoví vpádem v létě 1029, pokus však nebyl příliš úspěšný. Měšek, podnícen předchozím úspěchem, podniká na počátku roku 1030 vpád do Saska a zpustoší území až k řece Sále. Odvetná výprava se nakonec obrací od Polska směrem do Uher, skončí taktéž neúspěchem císaře a oba aktéři (císař i uherský král Štěpán) dají přednost jednání. Uherský král získává při těchto jednáních zřejmě rozsáhlá území bavorské východní marky. Český kníže Oldřich se na těchto akcích přímo nepodílel.Tímto smírem se však zjevně cítil poškozen Břetislav, protože Štěpánovy Uhry nyní ohrožovaly jižní hranici moravského území. Přinese to vpád do Uher v létě roku 1031, Břetislavovo vojsko postupuje po levém břehu Dunaje a poplení zemi až k Ostřihomi. Zde Kosmas tyto události popisuje střídmě, jazykem analisty: „Toho roku kníže Břetislav způsobil Uhrům velkou porážku a poplenil jejich území až k hradu Ostřihomi“. Pravdou však je, že tyto události klade mylně do roku 1030, avšak současně popisuje v další větě odchod pátého pražského biskupa z tohoto světa, což je však datováno správně. Kosmas zcela opomíjí fakt, že v této době se zhoršily vztahy císaře Konráda II. a českého knížete Oldřicha. A stejně ignoruje možnost, že příčinou byl zřejmě nejen růst české suverenity a vlivu, ale také česká politika v Uhrách, která zmíněný růst suverenity jen dokládala. Výsledkem je Konrádovo pozvání českého vladaře do Merseburku kde se měla česká i polská otázka řešit, na což Oldřich nereagoval. Císař tedy proti němu vyšle vojsko vedené tehdy patnáctiletým Jindřichem a ten českého knížete porazí, nezbude mu tedy než se dostavit na sněm do Werben. Oldřich zřejmě není ochoten se podrobit podmínkám, které jsou mu kladeny a tak je za zrádné jednání sesazen a odsouzen do vyhnanství, vládu přebírá Břetislav. Ten je ovšem Konrádovi nepohodlný stejně jako Oldřich, vyšle tedy proti němu vojsko, výprava však nemá žádoucí úspěch. Císař se pokusí rozdělit vládu v Čechách (stejně jako se o to předtím pokusil v Polsku) a tím Břetislava oslabit. Důsledkem tohoto rozhodnutí je udělení milosti Oldřichovi o Velikonocích 1034 a možnost navrátit se do Čech jako spoluvladař svého bratra Jaromíra. Jaromír se vrátil po Oldřichovi do Čech, Oldřich jej dal však oslepit a internovat v knížecím dvorci v Lysé nad Labem, Břetislav z obavy před otcem uprchl. Na svátek sv. mučednice Theodory, v sobotu 9. listopadu 1034, během stolování náhle kníže Oldřich „opustil království zemské a království nebeské získal“. Jaromír ještě pronese nad bratrem pohřební smuteční řeč, uvede synovce Břetislava před velmože a dosadí jej se souhlasem všech na knížecí stolec, vrahovi však již neunikne a krátce na to (4. listopadu 1035) je z popudu Vršovců zavražděn.

Břetislav nastupuje na trůn ve velmi příznivé situaci. Je jediným dospělým vlády schopným Přemyslovcem, zkušeným válečníkem a politikem. Manželství mu zajistilo nejen příbuzenské vztahy v říši, ale také dědice. Tím se nemohl chlubit ani polský stát (po smrti Měška II - 1034 - se zmítal v nepokojích), ani uherský král (zemřel 1038) bez dědiců. Navíc císaře Konráda zaměstnávaly záležitosti burgundské a italské, východní otázky zůstanou až do císařovi smrti (1039) mimo okruh jeho zájmů. Ještě požádá Břetislava o podporu ve výpravě proti Luticům, stane se tak na prvním sjezdu, kde je nový český kníže přítomen a ten dohodnutý závazek splní, účastní se výpravy téhož roku. Břetislavovy osobní ambice se však upínají především směrem do Polska. Nejen, že vidí že Polsko se rozpadlo na úděly vedené místními velmoži, ale současně také usiluje o posílení vlastního vlivu. Slibuje si totiž od polské výpravy zisk kořisti a snad již také počítá nebo doufá ve vyzdvižení ostatků sv. Vojtěcha. To by totiž mohlo vést k zisku samostatného arcibiskupského stolce a tím i vzniku samostatného českého království. Strhl by tím na sebe úlohu prvního vládce středovýchodní Evropy a na východ od Krušných hor by byl nejvlivnějším spojencem římského císaře. Kosmas to vidí obdobně: „ Když tedy kníže Břetislav již upevnil svoji moc na otcovském stolci, následoval stopy svých předků skutky milými Bohu i lidem, a ještě je překonal souvislou výší ctností. A jako slunce ve své síle zastiňuje a oslabuje silným leskem svým světlo hvězd a měsíce, tak nový Achilles, nový Týdeovec, Břetislav, novými triumfy umenšuje a zatemňuje hrdinství a nejskvělejší vítězství svých dědů.“ Zde opět Kosmas silně idealizuje svého favorita. Na podzim roku 1038 nebo začátkem roku 1039 se Břetislav odhodlal a svolal vojsko na výpravu. Kdo se nedostaví, tomu hrozí šibenice. Navíc Kosmas v následujících řádcích zmiňuje vraždění a kruté krveprolití v polské zemi, které není hodno nejctnostnějšího z ctnostných. Kosmas drží ideu státu a silného panovníka i zde, a to za každou cenu. Čeští bojovníci v čele s Břetislavem vstoupí do města, do katedrální baziliky Panny Marie, kde byly uloženy ostatky sv. Vojtěcha. Chtěli se jich neprodleně zmocnit, ale na varování biskupa Šebíře ( a po údajném zbavení smyslů na tři hodiny) jali se postit a modlit po tři dny, aby byli hodni ostatky vyzvednout. Zdar celé akce měl tedy podpořit nejen půst, ale hlavně přijetí požadavků prosazovaných kdysi Vojtěchem, kvůli jejichž neplnění ze strany Čechů kdysi biskup Vojtěch svůj národ opustil. Z kazatelny chrámu vyhlásil Břetislav své Dekrety, známé též jako Hnězdenská statuta. Tyto dekrety byly namířeny především proti zbytkům pohanství, proti všem nepravostem, jak tvrdí Kosmas : „..jež se protiví Bohu, pro ty se svatý Vojtěch rozmrzel a nás, své ovečky, opustil a raději šel učit cizí národy. Že to již více činit nebudeme, stvrzujeme přísahou na naši i na vaši víru.“ Zde se Kosmas dopouští pravděpodobně „zbožné „ lži, pomíjí zcela požadavky směřované na velmože, vysoké církevní hodnostáře a knížete a pracuje pouze s ustanoveními, která se týkají prostého obyvatelstva. Statuta výslovně zakazují mnohoženství, ustanovení o uzavírání a nerozlučitelnosti manželství, o trestání hrdelních zločinů, zákaz provozování krčem, zákaz konání trhů, zákaz práce v neděli a svátcích a zákaz pohřbívání mimo hřbitov. Vojtěchův požadavek zákazu prodeje křesťanských otroků a zajatců, týkající se především knížete a jeho družiny není pro české politické elity tohoto období stravitelný. Současně také zákaz manželství kleriků, čili ustanovení týkající se také privilegované vrstvy společnosti, nebyl ještě dlouho v Čechách respektován. Můžeme to shrnout tím způsobem, že Břetislav se chová sice státnicky, ale současně také účelově a Kosmas nad tím přivře či občas úplně zavře obě oči, je-li možno alespoň částečně činy vladaře ospravedlnit nějakým vyšším záměrem. Jsou li některá vladařova rozhodnutí příliš kontroverzní, Kosmas je prostě vynechá.

Závěrem bych chtěl dodat, že Břetislav, jakkoli schopný kníže, zřejmě v tomto ohledu podcenil situaci v říši a zejména osobu na císařském trůnu. Svojí odvážnou akcí si sliboval omezení vlivu říše na situaci v českém království skrze možnost povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Slavnostní přenesení ostatků sv. Vojtěcha, projevy okázalé úcty k Vojtěchově tradici a přijetí kdysi Vojtěchových požadavků, to vše měly být argumenty k jednání o povýšení pražského biskupství, tedy o zřízení samostatné církevní provincie v Čechách. Břetislav okamžitě po návratu z Polska vysílá poselství se žádostí do Říma. Vše však dopadlo jinak. Po mnoha prosbách, omluvách a vyjádření lítosti český kníže není sesazen, papež vzal v úvahu nevědomost či dobrý úmysl a uložil knížeti postavit důstojný chrám, který nakonec mohl 19. května 1046 biskup Šebíř vysvětit. Jindřich III. však tolik pochopení neměl a chápal útok na Polsko jako porušení říšské suverenity. Kosmas však nadále svého knížete vyzdvihuje, v závěru jeho života jej bezvýhradně opěvuje: „..vzletěl mu k nebesům duch, když opustil tělesné údy, dne 10. měsíce ledna, i zazněl veliký pláč hned potom nad touto smrtí. Ciceronova výmluvnost by se octla v koncích dříve, než by vyložila postupně všechny jeho zásluhy, jak byl tento kníže Břetislav rozumný a jak měl bystrý úsudek v božských zákonech i při světských soudech nebo jak štědře rozdával almužny a jak milostivě podporoval svou přízní kostely či vdovy.“ Inu, vladař dle Kosmova gusta.

Použité prameny a literatura:
Bernard z Clairvaux: O stupních pokory a pýchy. Chvály panenské Matky. Praha, 1999.
Henryk Lowmiański.: Poczatki Polski. Z dziejów Slowiań w I. tysjacleciu n. e. IV – VI. Warszawa, 1970, 1973, 1985.
Libor Jan, Zdeněk Drahoš: Osobnosti moravských dějin (1). Brno, 2006
Kosmas: Kronika Čechů. Praha, 2011.