Středověk
Dnes je: 15. 08. 2018  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
08.04.2018: Pražský biskup
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství
Poslední komentáře
  • Zdravím, chtěl bych se zeptat, jestli je někde možné zjistit cokoli o rodu Brennerů, ze kterého vzeš . . . (Pražští biskupové a arcibiskupové)
  • Docela by bylo dobře doplnit arcibiskupy před Arnoštem z Pardubic. Arcibiskupství nebylo v Praze, al . . . (Pražští biskupové a arcibiskupové)
  • Je to docela dobré, včetně předmluvy s jakýmsi příběhem dle Widukinda. Jen mi chybí bilingva - latin . . . (Widukindova kronika v českém překladu)
  • Tady se jedná o to, zda bylo v Čechách užívané vlastní jméno s příponou -bor. U Kosmy je jmenován So . . . (Spor o původ Svaté Ludmily)
  • Soběbor a Soběslav jsou rozpory u Kosmase, v počtu bratrů svatého Vojtěcha. Je to podle mne právě pr . . . (Spor o původ Svaté Ludmily)
  • Sociální sítě a ostatní






    Evropské dějiny

    * Kořeny a zdroje demokracie od středověku po dnešek IL.

    Autor: Luboš Rokos . Vydáno dne 08. 04. 2018 (689 přečtení)

    IV. STŘEDOVĚKÉ MĚSTO

    V Západní Evropě probíhal po roce 1000 překotný vývoj. Po skončení vikinských válek a bojů s Araby nastalo období klidu a aktivity, které vedlo k populační explozi. Populační přebytky absorbovala nově zakládaná města, jejichž obyvatelstvo už zvládala ves uživit. Jiným způsobem řešení přelidnění bylo stěhování, a tak někdy v 13. století přicházejí němečtí kolonisté i do Čech a nesou s sebou mimochodem i zkušenosti ohledně fungování měst.

    Město fungovalo jako nový, cizorodý prvek v jinak pevně hierarchizované feudální společnosti. Z počáteční závislosti na králi, šlechtě nebo církvi se postupně vymaňovalo.1) Města někdy vstupovala do spojeneckých vztahů zaměřených i proti svým zakladatelům, kteří tato spojenectví nazývali jako communio (spojenectví) nebo přímo coniuratio (spiknutí, spříseženectví).
    Zakladatel města (zvaný lokátor) se stal většinou hlavou města, rychtářem (nejvyšším soudcem). Prosazoval tu vůli vrchnosti. Města si ale záhy vytvářela vlastní samosprávné orgány a význam rychty upadal. M욝ané mohli do rychty volit svoje lidi nebo přímo rychtu vykoupit. V jiných případech došlo k degradaci rychty na pouhou policejní funkci.
    Republika – město ve velkém

    M욝ané se sdružovali do více institucí. Základem byla městská obec, shromáždění plnoprávných členů města. Členem obce se mohl stát člověk, který měl ve městě dům nebo podíl na něm. Průlomem do situace byla v Čechách husitská revoluce, která dala rozhodovací možnost i nemajetným.
    M욝ané se takto scházeli zprvu v kostele, časem v sále radnice. Protože velký počet lidí nebyl pro řízení města i jejich osobní život ideální, byli voleni radní, nebo-li konšelé (z lat. consilium – rada). Do čela rady se postavil purkmistr (z něm. Bürgermeister - starosta).
    Rozhodování města probíhalo tak, že radní přednášeli návrhy obci a čekali na schválení. Průběh nemusel být ideální, radní často trestali nesouhlasné postoje a členové obce naopak častokrát radní zbili nebo zajali. Počet konšelů kolísal, vycházel z počtu dvanácti, ale podle velikosti města míval více nebo méně. Dvanáctka má předobraz v Bibli,2) vychází z představy o „synech světlosti, sedících na stolicích dvanácte pokolení synů izraelských“.3) Je v tom posun oproti legitimitě moci rychtáře – rychtář ji odvozoval od Boha („Nebo sám Bůh soudce jest“, Žalm 50,6), konšelé od lidských vzorů. Namísto plnění příkazů nastupovalo vlastní rozhodování.
    Politický život města došel výrazu ve státním demokratickém uspořádání. Rozhodovací moc městské obce se v republice rozšiřuje na občany volící do celostátních institucí, instituce konšelů se rozšiřuje na poslance a vládu, ze starosty se v republice stává premiér (zatímco reprezentativní funkce prezidenta navazuje na bývalého monarchu).4) Města mívala svoji ústavu,5) stejně jako ji má republika. Republika působí jako město, akorát v mnohem větším měřítku...
    Návaznost republiky na středověké město je vyjádřena i v pojmenování lidu. Ze člena městské „obce“ se stává moderní „občan“, člen státu. V jiných jazycích se shodují pojmy občan a m욝an - v němčíně der Bürger, v italštině citttadino, ve španělštině ciudadano, v maďarštině polgár; v angličtině pochází citizen (občan) ze slova city (varianta pro výraz město).
    Ve francouzštině je výrazem pro m욝ana bourgeois. Francouzská revoluce tak bývá někdy zvána jako „Velká francouzská buržoazní revoluce“, ovšem pojem „buržoazní“ je již natolik zprofanován komunistickou totalitou, že se přestal běžně používat. Pravicové a středové strany ale bývají ještě označovány jako „m욝anské“.

    Vnitřní život středověkého města

    Město bylo závislé na vesnickém okolí kvůli zásobení potravinami. Město na oplátku nabízelo místní trh a řemeslné výrobky od specialistů sdružených v ceších. Místní trh mohl probíhat i ve vsích, větší městskou specialitou byl obchod dálkový a jeho uvedení na vlastní městský trh. Z města pak mohl proudit export místního zboží do zahraničí – tak např. litoměřičtí m욝ané vyváželi obilí po Labi do Saska, k čemuž místní rolníci sami o sobě neměli možnost.
    Středověké město se tímto životem lišilo od starších osad v podhradích, které zásobily hradního pána řemeslnými výrobky nebo věcmi z obchodu. Podhradní osady se podřizovaly příkazům hradní poptávky, kdežto města vyhledávala poptávky na více stranách, popř. sama vytvářela nabídky. To vedlo k samostatnému a svobodnému životu.
    Život středověkého města se odvíjel od ekonomiky. V tom se liší od měst antického Říma, která sloužila jako centra politické nebo vojenské moci státu.
    Antické město mělo ve svém středu prostor zvaný fórum. Ve fóru vystupovali řečníci a naslouchalo publikum, diskutovalo se o politice. Středověké náměstí fungovalo jako tržiště pro relativně svobodnou výměnu zboží. Západní a Střední Evropa užívají obou těchto svobod ve formě občanské angažovanosti a volného podnikání. Obě svobody se v zásadě doplňují, někdy na sebe narážejí (ekologické občanské iniciativy bránící volnému ničení přírody). V českých podmínkách to může být personifikováno osobnostmi Václava Havla a Václava Klause a jejich potýkání.

    ***


    Ve středověkém městě vyrostla zcela nová instituce v podobě univerzity. Ta umožňovala svobodné bádání vedení jakýmsi „cechem intelektuálů“. Studenti měli vlastní akademické svobody a podléhali vlastnímu trestnímu řádu. Součástí současných akademických svobod je svoboda bádání a volba představených.

    Města a demokratická Evropa

    Při hledání kořenů sjednocené Evropy se ohlíží po říši Karla Velikého, po Svaté říši římské národa německého nebo po rakousko-uherském soustátí. Silná říše budí silný dojem, síla vládce je připomínána přídomkem „Veliký“. Krize říší se považuje za krizi všeobecnou.
    Jenže svobodná západná kultura vznikající po roce 1000 a vedoucí i ke vzniku měst vyrůstala právě za rozpadu velkých říší. Lidé se museli starat sami, ne jen plnit vládcovy příkazy. Demokratické vlohy vyrůstají nenápadně a nejsou tak populární jako sledování růstu nějaké říše. Jak píše historik Dušan Třeštík: „Rozběhl se motor poháněný v konečné instanci těmi nespočetnými ´svobodami´, v nichž se lidé sami a ze své vůle organizovali. Byla to tato pluralitní svoboda, která dala Evropě dynamiku, která ostatnímu světu chyběla. Města Islámu, Číny a Indie byla neskonale větší a nádhernější než hradbami sevřené, páchnoucí malé obce evropských m욝anů. Jedinou jejich komparativní výhodou byla jejich svoboda.“6)
    Evropská demokracie je pevně etablována ve státech, kde středověká města vznikla – od Anglie přes Francii pod Německo. Není etablována ve státech východní Evropy, kde bývalo zvykem spoléhat na dobrotu cara nebo novodobých carů (post-)komunistických. A zakořeňuje a kolísá v Evropě střední, kam se městská kultura dostala jako export hlavně německých kolonistů.
    V. ZÁPADNÍ CÍRKEV A KONCILIARISMUS

    Nějaké demokratické a pluralitní formy nabralo i západní náboženství. Kontrast vůči východní pravoslavné církvi je vidět dobře v počtu náboženských řádů. Katolická církev zná desítky až stovky řádů od poustevnických přes žebravé po špitální nebo vojenské, pravoslaví zná pouze jeden mnišský řád basiliánů.
    V klášterech probíhají volby opatů a v samotné církevní hierarchii volba samotného papeže.
    Takováto pluralita nesla i negativa, když protichůdné zájmy vedly až k rozvratným tendencím. Církev tak zažila papežské schizma, kdy vládli současně dva a tři papeži naráz.
    Řešení schizmatu se ale našlo, spočívalo ve svolání všeobecného koncilu s co největším počtem prelátů. Kostnický koncil (známý v Čechách nejvíce upálením Jana Husa) r. 1414 odvolal dosavadní papeže a nastolil ze své moci papeže nového. Koncilu se účastnilo množství biskupů, opatů, hlav rytířských řádů a univerzitních mistrů.
    Idea koncilu vycházela z toho, že odvolat nejvyšší hlavu církve může pouze takovéto množství církevního lidu: „Plyne z toho, že koncil, jako shromaždiště zástupců, na které lid delegoval svoje práva, měl vyšší oprávnění než celá hierarchie včetně papeže.“7) Moc papeže a potažmo moc císaře pochází od lidu – to je základní demokratický princip a setkáváme se s ním daleko ve 14. a 15. století...

    ***

    Ze souvislostí konciliarismu ale vysvítá ještě jedna věc. Názor o původu moci z lidu vychází ze situace, kdy moc papežství vlastní vinou začala hroutit. Demokratizační tendence nevznikla jako idea, která by byla dobrá sama o sobě, ale jako reakce aktuální krizovou situaci.
    Je tu vidět, že demokracie nespadla z nebe, že směr k demokracii nebyl automatický, ale byl jen jednou z možností... A zároveň to můžeme vzít jako memento. Pokud vznik a vývoj demokracie není samozřejmostí, není samozřejmost ani její udržení, je třeba o ní pečovat.

    VI. SOCIALISMUS A PRÁVA MENŠIN; POPULISMUS
    V 19. století nastal rozmach techniky, populační vzrůst a s tím spojený společenský rozvoj. Vznikají nové politické směry, konec století – fin de siécle – je spojený s explozí kulturních novot. Vzniká nevídaná pluralita, která v důsledku narušuje dosavadní dominanci m욝anské kultury, resp. „nadvládu bílého heterosexálního muže“, jak je dnes moderní říkat.
    O slovo se začínají hlásit menšiny. Nejprve dvě menšiny v uvozovkách, protože tvořily ve společnosti většinu – dělnická vrstva a ženy. 20. století pak přineslo emancipaci skutečných menšin, od rasových a etnických po sexuální.

    Socialismus a populismus

    Růst měst v 19. století symbolizovalo strhávání hradeb. Město expandovalo do prostoru, ale s hradbami jakoby padala i moc m욝anských stran a ke slovu přicházela síla dělnického předměstí.
    Do měst přicházeli cizí lidé i vlivy, prosazovali se Židé, panovala liberálnější atmosféra.
    Zahraniční vlivy zasáhly velice socialistické hnutí. Dělníci navazovali spolupráci skrze hranice a tvrdili, že jejich konkurentem je vrstva vlastníků, a je v jakékoli zemi.8)
    Nositelem kulturního konzervativismu oproti městu se stal „nezkažený“ venkov. Venkov se snažil hájit své tradice i ekonomiku před novou dobou. Vesnická kultura vycházela v podmínkách střední Evropy z katolického základu (naroubovaného na starší tradici zemědělského cyklu ještě z pohanských dob). Vůči novým politickým směrům a programům a diskusím upřednostňoval „selský rozum“.
    Obyvatelstvo venkova se dalo charakterizovat jako vesnický „lid“, základní jednotka nerozlišená do nějakých nových vrstev nebo tříd. Lid se řekne latinsky populus a z této vesnické třídy pochází označení politického směru populismu v tom původním slova smyslu (ne ve smyslu, že populismus znamená slíbit všechno všem). V USA 19. století tak jednu dobu fungovala vedle Demokratů a Republikánů i Populistická strana reprezentující zájmy farmářů. Američtí populisté hlásali, že člověk musí být připoután k půdě, jinak je z něj otrok, žádali zákaz přistěhovalectví a směrem k vnitřní politické situaci mluvili o „ pokraji morální, politické a materiální propasti“ nebo „spiknutí proti lidstvu“.9) Takovéto projevy populistům zůstaly a do parlamentního systému se kvůli této averzi hůře začleňují.

    ***


    Narozdíl od socialismu hledá populismus nepřítele za hranicemi. Baštou levicového populismu je Latinská Amerika, kde je nepřítelem zahraniční (nejčastěji severoamerický) kapitál, který využívá surovinové nebo rostlinné bohatství svých jižnějších sousedů.
    Levicový populismus může být extrémně levicový, může navazovat spojenectví s komunistickými státy (jako jihoameričtí populisté s Kubou), ale komunismem se přímo nazvat nedá.
    Jiné srovnání nabízí situace bývalého Československa. Česká sociální demokracie vychází z dělnických kořenů průmyslové společnosti vzniklé za Rakouska-Uherska. Slovenská sociálně demokratická strana už neexistuje, splynula s levicově populistickou stranou SMER. Populistický SMER je také zvyklý hledat mimo svou kulturu – v Maďarech, Romech, samozřejmě v imigrantech. R. 2006 tak utvořil vládu s Mečiarovou HZDS a nacionalistickou SNS, za což měl SMER pozastavené členství v Socialistické internacionále.
    V Rakousku-Uhersku bylo Slovensko na rozdíl od Čech zemědělskou oblastí bez silné dělnické třídy, i současná slovenská levice tak přirozeně navazuje na populismus. Tento rozdíl je zároveň jedním z mnoha, které ukazují, jak se český i slovenský národ dokáží lišit. Tyto rozdíly, které si oba národy nemusí vůbec uvědomovat, se ukázaly většími, než společné věci, které oba národy naopak spojují...

    ***


    Z tradiční kultury vesnického lidu vyrůstají i lidovecké (jiným slovem křesansko-demokratické) strany. Zde je pojem lid pouze uveden v domácím jazyce, nikoli v onom latinském „populus“. Lidové strany jsou rovněž zaměřeny na tradiční hodnoty, v evropských podmínkách tedy ty křesanské a rodinné, mají voličskou základnu na venkově. Do systému parlamentní demokracie se začleňují bez problémů, přijaly jej za svůj, stejně jako on je.

    Populismus a přímá demokracie

    Populismus kritizuje systém tradičních politických stran. Místo profesionálních politiků chtějí populisté buď volit odborníky, kteří mají být schopnější, anebo populisté navrhují zavést místo práce politiků přímou demokracii. Přímá demokracie vypadá na první pohled jako dokonalejší forma než zastupitelská, ale je tu pár problémových bodů.
    Přímá demokracie svými principy nepřímo navazuje na raná kmenová shromáždění. Prvním problémem je, že přímé rozhodování zná pouze možnosti ano x ne, většinou se nedaří postihnout detaily.
    Pak je tu princip jednoty, který je v přímé demokracii jaksi geneticky zakódován a který velí k jednotě a k vyloučení odpůrců ze svého středu. Populisté a zastánci přímé demokracie v jedné osobě tak budou zcela přirozeně odmítat cizí kultury a napadat odpůrce z kultury vlastní; populistické volání po trestu smrti je takovým symbolickým prvkem pro odstranění nepřátelských a škodlivých elementů.
    Praxe přímé demokracie lze vnímat na přímé volbě prezidenta. V první historicky přímé volbě v ČR mezi Milošem zemanem a Karlem Schwarzenbergem byly slyšet hlasy, že v případě vítězství protikandidáta se svět už úplně zbláznil a bude potřeba emigrovat. Lze tu vnímat odraz praxe kmenových shromáždění, kde poražená strana sama odešla nebo byla vyhnána nebo začala bojovat.
    V letošní volbě bylo zajímavé sledovat debatu Miloše Zemana s Jiřím Drahošem před publikem, které místo prostoru k diskusi skandovalo jméno svého kandidáta. Lze tu vnímat kmenovou praxi, kde se hlasování odbývalo intenzitou křiku a hluku - letos alespoň bez řinčení zbraněmi, i když nějaké řeči o občanské válce v případě vítězství protikandidáta také proběhly.

    Socialismus a práva menšin

    Prosazení se socialismu mělo některé zásadní dopady. Když se sociální demokracie vzdala revolučního programu, zařadila se do systému parlamentní demokracie. Demokracie přestala být přístupná pouze m욝anským vrstvám s nějakým majetkem, stávala se přístupnější více vrstvám. Nižší vrstvy tím přestávaly být v opozici vůči politickému systému a staly se jeho oporou – proto je i dnes potřebná demokratická levice. S nástupem socialistů přišel princip střídání moci a rovnováhy. Společenské vrstvy nebo zájmové skupiny mohou své nároky prosazovat v různých volebních obdobích a je to i žádoucí. Stabilní demokracie se pozná i tak, že nejméně dvakrát po sobě se po volbách dostane k moci jiná strana než předešlá, a to celé proběhne bez právních nebo násilných konfliktů.

    ***


    Síla totality spočívá ve vynucované jednotě názorů, kterou musí lidé i veřejně proklamovat. Síla demokracie spočívá v tom, že umí do svého fungování zapojit různé, i protichůdné vrstvy a zájmové skupiny.
    Mimo hlavních politických proudů se tak začala hájit práva různých menšin, které nikdy nevytvoří vlastní politický proud, nebo by vzhledem ke svému úzkému zaměření nebyl schopen získat většinu.
    Jednou možností je poskytnutí funkcí v hlavních politických stranách zástupcům menšin – některé strany se snaží zavádět kvóty na minimální počet žen ve funkcích, některé strany nabízejí místa na kandidátkách zástupcům etnických menšin. Protože socialisté byli kdysi také diskriminovanou „menšinou“, je jaksi přirozené, že podporu nynějším menšinám v podobě kvót provozují také levicové strany.
    Ve společenském životě se pak ženám se povolil přístup ke vzdělání i vedoucím funkcím, etnickým menšinám se poskytuje právo na kulturu i jazyk, náboženským menšinám svoboda vyznání, sexuálním menšinám se poskytuje třeba právo na společný život, děti s postižením mají přístup k individualizovanému vzdělání.10)

    ***


    Přístup k menšinám představuje rozdělovník mezi populismem, potažmo totalitou, a mezi demokracií. Demokracie menšiny chrání a zapojuje do sebe (socialismus o to více), populismus na ně útočí. V této souvislosti je pak zajímavé sledovat přístup přímé demokracie k menšinám. Voličská většina podle předpokladu nebude mít pochopení pro práva menšin. Nechá se to dokladovat na známé švýcarské skutečnosti, kde v zemi s fungující přímou demokracií v podobě referend a plebiscitů dostaly ženy volební právo téměř poslední v Evropě. Dosavadní voliči v podobě mužů jim je do té doby nechtěli v referendu odsouhlasit...

    VII. ZÁVĚR

    Demokratizační proces probíhal postupně a s řadou kontroverzí. Richard Pipes může provokativně tvrdit: „Dějiny Západu však odhalují, že svoboda a práva pro všechny lidi začínají u privilegované menšiny. Ukázalo se, že se jedná o nejlepší způsob, jak zavést svobodu a práva, protože umožňuje vznik společenských skupin se zájmem o obranu svých privilegií. ... Svobody se vždy týkaly určitých osob a míst. Neplatily obecně pro celý národ. Šlo o jasně dané výsady, z nichž se sice těšila určitá skupina lidí, avšak většina nikoli. Tvůrci Magny charty proto kladli velký důraz na to, aby svobody byly výjimečnými výsadami, a nikoli obecně platnými právy.“11)<>br Když František Hoffmann kritizuje středověkou městskou správu jako hodně vzdálenou dnešní demokracii, vyplývá z kontextu, že hlavním nedostatkem je právě nulové zapojení nemajetných, nižších vrstev do možnosti rozhodování.12) Zapojování širších vrstev se dá sledovat po formální i obsahové stránce. Korigovat moc vládce mohly jeho poradní sbory tvořené ze zástupců vysoké šlechty. Jejich moc byla pouze poradní, nikoli faktická. Zasedání těchto sborů bývalo časově a finančně náročné, takže se tohoto práva šlechtici často vzdávali.
    Faktickou moc mohly prosazovat stavy. Majetné vrstvy poskytovaly na svých zasedáních vládci finance. V tomto případě byla účast na zasedáních vítaná. Stavy si vymohly právo kontroly, zda jdou vybrané peníze skutečně na účel, na který byly odhlasovány. Kontrolu prováděly komise fungující i po skončení zasedání.
    Samotné stavy objevily výhodu pravidelného zasedání. Pokud odsouhlasily peníze jen na určité období do dalšího zasedání, mohly na nich neustále vyjednávat nové podmínky a klást nové požadavky. S bohatnutím celé společnosti se do rozhodování stavů mohly konečně zapojit i nižší vrstvy.13)
    ***


    Vznik demokracie u omezené vrstvy shrnuje, pozitivně hodnotí a rozvíjí Pipes: „Stejně jako se ze svobod, jež získaly feudální šlechta a samosprávná města a které zpočátku byly výlučnými výsadami, časem stala obecně platná práva, měli i volební právo nejprve jen vlastníci majetku, ale po určité době začalo platit pro všechny lidi. Faktem zůstává, že jen ze zemí, které zpočátku omezovaly volební právo, se staly opravdové demokracie.“14) Hlavní praktická otázka je, v jakém stádiu zapojit do politiky další vrstvy. Příliš brzké zapojení lidí bez zkušeností nese riziko, na druhou stranu se takové riziko dá vzít jako důvod, aby se proces demokratizace zastavil.
    Nabízí se analogie vztahu kolonialismu a národně-osvobozeneckých hnutí. Koloniální velmoci ospravedlňovaly svoji moc v koloniích tím, že místní národy si nejsou schopny samy vládnout. Jakmile se ale objevila místní elita schopná vlády, stala se terčem perzekuce. Ideální případ by vypadal tak, že by kolonialisté vychovali místní elitu a předali moc, což zní samozřejmě více jako pohádka, koloniální moc se nerada vzdává svých výhod. V procesu demokratizace se spoludílení na moci s nižšími vrstvami může setkávat s podobnými obtížemi.
    Majetková omezení měla symbolické i faktické významy. Pokud politika znamená vládu nad územím, měli by o politice rozhodovat vlastníci nějakého kousku země. Pokud je někdo ve služebním poměru, nemá tak právo rozhodovat plně ani sám o sobě, a nemá tak mít právo rozhodovat ve volbách o jiných. Pokud vláda spravuje finance, měli by o vládě rozhodovat plátci daní, resp. čím větší odvod daní, tím větší hlasovací právo. To mohlo mít faktické opodstatnění v antickém městském státě s malým rozpočtem, ale méně už v dnešním státě, kde se i větší částka rozplyne v celkovém rozpočtu.
    Liberální demokracie poskytuje hlasovací i jiná práva všem společenským vrstvám. Stejné hlasovací právo má volič, který odvedl velkou částku na daních, stejně jako člověk, který byl odsouzen za zpronevěru veřejných peněz ve stejné výši...
    Konzervativní názory tvrdí, že člověk příjmově závislý na jiném člověku je nesamostatný a snadno ovladatelný. Konzervativní řešení spočívá v omezení práv těchto skupin, ale třeba levicově-liberální přístup spočívá v zajištění majetku těchto skupin, aby nebyly nikým ovladatelné.
    Politická moc náležela královské dynastii nebo šlechtě, jejichž příslušníci byli k politice vedeni od dětství. Liberalismus poskytl práva všem společenským vrstvám a nezbývá než apelovat, aby se lidé politicky i jinak vzdělávali, protože odpovědnost nesou velikou. Formální rovnocennost hlasovacího práva neznamená, že všichni rozumí stejně všemu...
    Jedno anglické přísloví tvrdí, že s demokracií je to jako s anglickým trávníkem. Stačí zasít a pak několik set let sekat a udržovat. Demokracie skutečně vychází z mnoha kořenů, dostávala se ke slovu postupně, popř. ani neuspěla. Tvrzení, že práva privilegované menšiny přecházejí postupně na většinu, neplatila v carském Rusku. Jakmile dostala šlechta od cara větší svobodu, využila ji k utužení nevolnictví u svých poddaných.15)

    ***


    Dějiny bývají zvány „matkou moudrosti“, v dávných časech se hledají hodnoty, které se mají přenášet do dneška. Dějiny umějí vysvětlovat i pochopit, ale jak s nimi současníci naloží, zůstává plně na nich; můžeme to vidět na výše zmíněném přístupu původních konzervativců a levicových liberálů k nízkopříjmovým skupinám. Z přehledu je navíc patrné, že evropské dějiny nejsou založeny na opakování starého, ale naopak na hledání nových cest. A jednou takovou cestou, jednou z mnoha, je i demokracie...
    Jak hodnotí Dušan Třeštík, středověké městské svobody byly šancí, která se osvědčila. Nejednalo se o žádný automatický vývoj, který musel nastat z dějinné nutnosti. Stejně tak se demokracie neudržuje automatickým chodem, ale je nutno se o ní zajímat a udržovat ji, má-li fungovat.

    Poznámky:
    1) Mezi středověkými českými městy přitom byla ještě taková, která měla krále přímo ve svém jménu – Hradec Králové, Dvůr Králové, Kynšperk (z něm. Königsberg), Kynžvart (z něm. Königswart). I šlechtická založení měst musel král alespoň schválit.
    2) Takto vysvětlovaly počet konšelů prameny německého původu. Je ale zajímavé, že počet dvanácti soudců znaly i germánské kmenové soudy od Islandu přes Skandinávii po švédské vikingy na Kyjevské Rusi: „Staroseverské právo znalo vícero typů porot s různým počtem soudců. … Zdaleka nejčastějším typem poroty byl tzv. ´Soud dvanácti´ a jeho násobky.“ in: Starý, Jiří: Zákonem nech je budována zem; Staroseverské zákony a zákoníky. Hermann a synové, Praha 2013, s. 94.
    Výše zmíněné poroty z lidu v anglosaském právu se skládají také ze dvanácti porotců.
    3) Hoffmann, František: Středověké město v Čechách a na Moravě. Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2009, s. 414.
    4) V tom spočívá i výhrada vůči přímé volbě prezidenta. Přímo volený prezident dostává nebo si nárokuje větší míru moci, než je jen reprezentativní. Parlamentní volby posílají do parlamentu více politických stran, které pokrývají velké spektrum voličských postojů. Prezident je ale jen jeden, sám o sobě pokryje spektrum pouze menšiny voličů (pokud nezvítězí hned v prvním kole).
    Přímá volba prezidenta v ČR měla za účel více demokracie, v teorii však může působit jako návrat k autokratickým formám vlády, vládcovským manýrům a v české praxi vede k rozdělené společnosti.
    5) Evropské monarchie měly také základní zákon, ten se nazýval Zemské zřízení. Vyhlašoval ho král a sám se jím musel řídit (král nerespektující zákony byl v kronikách nazýván tyranem).
    Naproti tomu ústavu vyhlašuje lid, resp. jeho zástupci. Pokud by čistě teoreticky došlo ke stavu, že by vznikla ústava, která vše zakazuje, a jinde zemské zřízení, které vše povoluje, stále by byla taková ústava vzhledem ke svému zdroji legitimity demokratičtější...
    6) Třeštík, Dušan: Češi a dějiny v postmoderním očistci. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, s. 189.
    7) Suchánek, Drahomír; Drška, Václav: Církevní dějiny; Antika a středověk. Grada, Praha 2013, s. 348.
    8) S výjimkou národních socialistů, kteří se rozhodli vykládat socialismus jako záruku sociálních jistot pro členy svého národa a ekonomické konkurenty viděli v cizincích, popř. Židech. Spektrum národního socialismu je široké, od Hitlerova nacionálního socialismu po české národní socialisty typu Eduarda Beneše nebo Milady Horákové.
    9) Tindall, George Brown; Shi, David E.: Dějiny Spojených států amerických. Nakladatelství Lidových novin, Praha 2000, s. 447 – 448.
    10) K ochraně diskriminovaných nebo bezmocných můžeme s nadsázkou přidat i ochranu přírody – živočišných druhů, ohrožených rostlin nebo neživých živlů v podobě vody a vzduchu. Zelené hnutí a strany ale skutečně chrání i klasické menšiny a i z tohoto důvodu budou přirozeně tíhnout k levici. Na druhou stranu demokratické strany budou začleňovat menšinovou zelenou agendu do svých programů.
    11) Pipes, s. 198 – 199.
    12) Hoffmann, s. 416: „Značná část městského obyvatelstva neměla na chod věcí ve městě žádný vliv. Politický systém středověkého města byl zatím vzdálen opravdové demokracii. Aktivní účast nejširších společenských vrstev se projevovala jen v poměrrně krátkých pohnutých obdobích zrychleného společenského pohybu. Přes všechna tato značná omezení měla městská správa středověkého města význam zcela mimořádný, a to nejen jako historický jev sám o sobě, nýbrž celkovým dosahem, kterým se stýká přes řadu staletí s přítomností.“
    13) Majetková omezení se mísí i do práv menšin. Volební právo žen bylo zprvu také limitováno jejich majetkovými poměry, např. vlastnictvím nemovitosti v určité hodnotě. Viz např. - https://dennikn.sk/1021359/pouzivali-podpalacstvo-aj-bomby-mala-by-britska-vlada-rehabilitovat-bojovnicky-za-volebne-pravo-zien/
    14) Pipes, s. 124.
    15) Jinde bez vnitřních zdrojů nebo kořenů ani demokracie nemůže uspět. Vývoz demokracie do Iráku spočíval ve vojenském svržení diktátora a zavedení svobodných voleb. Lidé ale volili podle svého náboženského nebo kmenového zájmu, což samo o sobě není zárukou ničeho.
    Je zajímavé, že invazi do Iráku provedli američtí republikánští konzervativci, přičemž konzervativci jsou obecně skeptičtější, co se týče poskytnutí plného volebního práva.

    Celý článek | Komentáře: 0 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Srpen  >>
    PoÚtStČtSoNe
      1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 31   

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha