Konec roku ve středověkých tradicích

Na rozdíl od Vánoc, nepřikládal středověký člověk konci roku přílišnou důležitost.

Proč? Protože rok končil nestejně – podle liturgie, která byla v té které zemi či dokonce regionu uznávána. Přesto, tak jako byly plny mysticismu Vánoce, byl jím naplněn i konec astronomického roku. I toto období je spojeno s některými náboženskými nařízeními a obřady i s mnoha tradičními rituály a zvyky.

Známe například zákazy spojené s dušemi mrtvých 28. prosince a 6. ledna následujícího roku, kdy církev zapovídala zametání v domě, aby byly ochráněny duše mrtvých a nebyly nikdy zapomenuty (či spíše dle předkřesťanských tradic vyhnány, protože pak se mohly vrátit a škodit). Křesťané i jinověrci věřili a možná stále ještě věří, že duše zemřelých přebývají ve „svaté dny“ mezi živými a zaslouží si projevy zvláštní úcty.

Další rituály, zákazy, nařízení a zvyky mají spíše racionální povahu. Mezi ně patří například zákazy těžké práce (mimo běžné domácí, související s přípravou pokrmů nebo krmením dobytka) - mletí, mlácení obilí, bílení stěn, úklid v domě, tlučení čehokoli ve stoupě, vynášení špinavé vody, zemní a stavební práce, nákup, prodej a půjčování. Podobně se hospodyním zakazují prudké pohyby, vstávání od stolu, sbírání spadlých věcí, předení, tkaní, navíjení, pletení, vázání sítí, šití. Vše vlastně směřuje k tomu, aby si lidé, dobytek i půda odpočali, aby byl čas na věnování se svým bližním, rozjímaní, pobožnosti všeho druhu. Trestem za nedodržování je opět hněv Boží, různých duchů, duší zemřelých, který může přivodit neúrodu, zchromnutí, nemoci a smrt provinilci i jeho rodině, hospodářskou ztrátu, obchodní neúspěch a mnohá další příkoří.

Opět se tedy jednalo o období nikoli veselé, spíše tajuplné a zlověstné. Dny byly krátké, oblačnost velká a středověký člověk neměl mnoho na výběr, chtěl-li si opatřit světlo a teplo. Bylo proto lepší zůstávat v klidu, věnovat se domácím pracím, činit dobře duchům, duším, Bohu či bohům i svým bližním a sousedům, protože v takovou nejistou dobu nikdo nevěděl, zda nebude již brzy potřebovat jejich pomoc.

Co nebo kdo je to Silvestr?
Sv. Silvestr, biskup a papež, který se narodil snad někdy kolem r. 250 n. l. a dle tradice zemřel 31. 12. 335. Za svého života nařídil zhotovovat oltáře z kamene místo ze dřeva, nechal postavit baziliku sv. Jana v Lateránu, sv. Petra ve Vatikánu a sv. Pavla před hradbami, provedl úpravu bohoslužeb, pokřtil císaře Konstantina Velikého i jeho ženu Helenu. Je patronem úrody krmiv, dobrého hospodářského roku nový rok a ochránce domácích zvířat. i tento den je spojen s rituály – např. hospodyně v ten den nesušily prádlo, aby předešly nebezpečí smrti někoho blízkého.

Konec kalendářního roku nebyl spojen s nijakými zvláštními oslavami či církevními obřady – to má zřejmě souvislost s posunutým vnímáním konce roku astronomického, který připadá na zimní slunovrat. Tak byl také po dlouhé generace vnímán a slaven či uctíván. Přijetí juliánského kalendáře jej (45 př. n. l.) posunulo naopak výrazně kupředu – na 14. leden dle dnešního gregoriánského kalendáře (pro zajímavost uvádím, že v pražském kostele sv. Ducha – na Příkopech – se dodnes slaví Nový rok právě 14. ledna a v tento den je uváděna Rybova mše vánoční. Jedná se o český unikát). Křesťanům se stanovení 1. ledna (dle JK) moc nezamlouvalo, protože v Římě bylo spojeno s bujarými oslavami (patřily původně k oslavám konce konzulského roku a navíc i probíhajícím saturnáliím).

Koncil v Toursu roku 567 se dokonce pokusil prosadit začátek roku 1. ledna jako starý omyl a hrozil těm, kdo se ho budou držet, exkomunikací. Přesto se zvyk udržel, a proto se církev snažila dát tomuto dni náboženský význam. Tím se stal svátek Obřezání Páně (Circumcisio Domini). Nicméně opět příliš neuspěla a lidé dodnes spojují svátek konce roku právě s papežem Silvestrem.

Přesto, že konec kalendářního roku nebyl ve středověku nijak významný, opět se objevují tradiční způsoby jeho uctění. Slavnostní večeře, sestávají podobně jako štědrovečerní z žádoucích plodin a pokrmů z nich připravených, vařené maso s křenem (aby dobytek dobře plodil a byl zdravý), alkohol (někde skromný přípitek, jinde bujaré veselí), koledníci (obvykle žebráci nebo žáci, předstírající různá kouzla k ochraně domu – např. ometání a svěcení ohniště).

Církevní konec roku je sám o sobě velmi zajímavý. Ještě ve vrcholném středověku jej titíž křesťané totiž uznávali v té které zemi různě. Středověká Evropa užívala jako začátek juliánského roku mnoho jiných církevních svátků, resp. různé datace:

Vánoční datace:Nový rok začíná 25. prosince.
Od franské říše je tato datace známa ve Skandinávii, v 11. a 12. Století je známa v Nizozemí a dnešní Belgii (Flandry). Ve 13. a 14. století ji užívá Německo a Anglie, do 16. století ji nacházíme ve Španělsku. V Čechách se vánoční datace užívá od předkřesťanských dob. Tradice byla krátce přerušena jen od 2. pol. 13. století do 1. pol. 14. století (za Přemysla Otakara II. a Václava II., kdy se v jejich písemnostech objevuje datace Nového roku na 1. leden). Obnovena byla za Jana Lucemburského a trvala až do doby Václava IV (Stilus Pragensis). Mezi lidem se vánoční datace udržela až do 2. poloviny 16. století.

Datace od zvěstování: Nový rok začíná 25. března.
Tuto dataci zavedl Dionysius Exiguus r. 525 a byl užíván v jižní Evropě v období raného a vrcholného středověku.

Velikonoční datace: Nový rok je stanoven na velikonoční sobotu či Velký pátek.
Tuto dataci užívaly některé francouzské oblasti od 11. do 16. století. Datace byla velmi nevýhodná, protože Velikonoce jsou pohyblivý svátek a pro možné zdvojení některých dat se muselo užívat pojmu „před Velikonocemi“ a „po Velikonocích“.

Obřízková datace: Nový rok je stanoven na 1. leden Juliánského kalendáře, svátek obřezání Páně.
V Římě tento den slavili již kolem r. 700 n. l. jako „Natale sanctae Mariae“ – Slavnost matky boží Panny Marie. Tato tradice však byla brzy zastřena převzetím svátků z Byzance (Zvěstování Panny Marie - 25. března a nanebevzetí Panny Marie - 15. srpna. Díky tomu také nabyl na významu advent a oslavy narození Ježíše.Někdy ve 13. nebo 14. století pak byl 1. leden stanoven katolickou církví jako svátek obřezání Páně. Jak jsem již uvedla, svátek se nijak zvlášť neujal, a proto byl v r. 1962 zrušen.

Starořímská datace: Nový rok je stanoven na 1. března
Byla užívána v Benátské republice až do r. 1797 a v Rusku od r. 988 do r. 1492, kdy byl Nový rok posunut na 1. Září (rok se určoval od stvoření světa – tedy podobně jako u židů). Teprve v r. 1699 Rusko zavedlo dataci dle křesťanského kalendáře.

Oslavy Vánoc a příchodu nového roku končí slavnostmi příchodu mudrců (Tři králové) do Betléma.
Zatímco západní křesťané si připomínají příchod sv. Tří králů dne 6. ledna, východní křesťané církve posílají mudrce do Betléma již 25. prosince. Tříkrálový den jako poslední den vánoční znamenal též konec příležitostí ke koledování. O první následující neděli vánoce definitivně končí a začíná liturgické mezidobí, v němž se křesťané připravují na největší svůj svátek – Velikonoce.

Pravoslavní křesťané své vánoční oslavy naopak teprve začínají, protože pro ně je důležitým dnem nikoli narození, ale Zvěstování (Zjevení) Páně.

Tradice Tří králů (mudrců) se objevuje v křesťanské liturgii někdy koncem 8. století na základě překladů arménských biblických textů, o století později se již objevuje i na území dnešních Čech. Rovněž u nás se předpokládal královský původ mudrců; nejstarší z nich byl nejčastěji nazýván Melkon, Melchior, Mechior či Melichar, prostřední Balthazar, Belsazar nebo Balzar a oba měli bílou pleť. Nejmladší král byl Caspar neboli Kašpar. Od 14. století se na obrazech objevuje jako urostlý muž tmavé pleti, avšak ikonografie Tří králů je nejednotná jak co do podoby, tak co do barvy pleti.

V období oslav tříkrálových se nálada poněkud uvolňuje, nenacházíme již tak temné věštby, obavy z budoucnosti, duchů, boha a jiné. Oslavy svatých mudrců bývaly i ve středověku veselé, spojené s hojnými písněmi, maškarami, rozverným koledováním, tanci, liturgickými hrami a dalšími kratochvílemi. Ke koledníkům již ve 14. století patří hvězda, jež zvěstovala mudrcům příchod Ježíše. Zvyky se dodržují podobné jako o Vánocích (pouštění loděk ze skořápek, věštba z jablka, omývání sněhem a přidává se k nim věštění ze svící (délka života podle výšky svíce, zdraví či nemoc podle směru kouře, podle čistoty hoření po smrti peklo nebo nebe). Současně církevní tradice připomíná zázrak v podobě proměny vody ve víno Kristem – a lidové pověry se jí hned chopily. Kdo chce být zdravý, měl by se vykoupat v ledové vodě, zdraví též zajistí požití svěcené vody, od druhé poloviny 14. století je známo žehnání křídě, vodě, kadidlu a soli, i obydlí.

Literatura:
Marie Bláhová - Historická chronologie, Libri Praha 2001
Valburga Vavřinová - Malá encyklopedie Vánoc, Libri Praha 2002
Václav Frolec a kolektiv - Vánoce v české kultuře Václav Frolec a kolektiv, Vyšehrad 2001
J. Petráň a kolektiv – Dějiny hmotné kultury I. a II., SPN Praha 1985
Václav Rameš – Po kom se jmenujeme? (Encyklopedie křestních jmen), Libri Praha 2001