Cílem poslední kapitoly naeho ivotopisu o císaři a králi Karlovi IV. je vylíčení panovníkova zakladatelského i státnického díla, a zároveň osudů jeho rodiny. Neméně důleité pro nás bude i poznání, jakým způsobem se vyvíjel obraz Karel IV. v dějinách. Historie je toti nikdy nekončící příběh, který nemá a ani nemůe mít jasně vymezený počátek či konec. Velikost Karla IV. tak nebyla dána jen jeho současností, ale předevím budoucností, která teprve v plné íři ukázala, co velký Lucemburk na římském a českém trůnu Evropě a českým zemím dal. Tak snáze pochopíme, kým Karel byl, a v čem nám můe být i přes propast mnoha staletí příkladem a inspirací.
Ná výpravný seriál o Karlovi IV. a jeho době byl předevím o
politických dějinách. V hlavním textu jsme proto zmínily pouze
nejvýznamnějí zakladatelské počiny a stavby spojené s Karlovým jménem,
a ji lo o Nové Město praské, praské vysoké učení, Karltejn nebo
Karlův most. Avak velkolepá zakladatelská činnost Karla IV. byla
mnohem významnějí a pestřejí. Nelo toti pouze o díla, na jejich
vzniku měl osobní podíl Otec vlasti, ale předevím o vytvoření
mimořádně příznivých podmínek v celém českém státě i silné mecenáství
samotného královského dvora, které umonily do té doby nevídaný a
veobecný rozvoj stavebnictví, umělecké činnosti a také nerueného
hospodářského vývoje.
Perlou Karlova rodného království, jemu za dobu své vlády přisoudil
vskutku dějinotvornou úlohu, se stala Praha, zejména rozsáhlý komplex
Praského
hradu. Karel za svého ivota a vlády nikdy nezapochyboval o
tom, e by se starobylé sídlo českých kníat a králů nemělo stát jeho
hlavní královskou a posléze i císařskou rezidencí. A to i přesto, e
kdy Hrad spatřil roku 1333 poprvé, stálo před ním spíe chátrající
místo plné vzpomínek a krutých ran osudu, je v minulých desetiletích
dopadly na celou zemi. Jak ji víme, začal Karel na Hradě jetě jako
pouhý kralevic a moravský markrabě budovat nový
královský
palác.
Při starí palácové kapli navíc zaloil v roce 1339 kolegiátní
kapitulu
Vech svatých, je byla z jeho iniciativy v 50. a 80. letech
14. století na základě plánů Petra Parléře přestavěna do podoby
dvoupatrového jednolodního kostela. Vzorem pro tuto stavbu se stala
paříská St. Chapelle. Mimořádnou péči Karel věnoval předevím
svatovítské
katedrále, její základní kámen poloil spolu s otcem roku
1344 a je se měla stát ústřední svatyní čerstvě zřízeného praského
arcibiskupství. Její úloha se zvýila, kdy byla Karlem prohláena za
pohřebitě českých králů.

Stejnou starost projevil Karel i o
kláter sv. Jiří.
Ve snaze pokračovat v přemyslovské tradici Karel posílil vnímání
klátera jako důleitého duchovního centra země. Zdejí abatyi dokonce
udělil titul kněny a právo doprovázet budoucí českou královnu při
korunovaci. Spolu s tím pečoval a rozvíjel kult sv. Ludmily, nebo
první přemyslovská světice byla pohřbena právě v útrobách zdejího
klátera.
Ani druhý královský hrad v Praze, slavný a legendami opředený
Vyehrad, Karel
neopomenul. V Karlově zvýeném zájmu o Vyehrad se vak více zrcadlila
mimořádná úcta k přemyslovské tradici, ne praktické důvody, jeliko
Vyehrad byl naposledy sídelním hradem ve 12. století a jeho role
rychle upadala. Ani Karel proto nemohl zastřít, e Vyehrad by měl mít
do budoucna spíe úlohu vojenskou, ne sídelní. Z tohoto důvodu byl
hrad obehnán novým a silným gotickým opevněním s 15 čtvercovými věemi,
které bylo napojeno na tehdy vznikající hradby Nového Města praského.
Opevnění mělo dvě brány, avak do dneních dnů se zachovala pouze brána
zvaná pička, která je na straně od Pankráce. Karel kromě toho
nařídil gotickou přestavbu
baziliky sv. Petra a Pavla,
která byla zničena poárem ji v roce 1249.
Co se týče ji zmiňovaného
Nového Města praského
zaloeného v památném roce 1348, tak zde se jedná bezesporu o vrcholné
zakladatelské dílo Otce vlasti. Nové Město toti nevzniklo tak úplně na
zeleném drnu, jeliko kromě nových parcel připravených k rychlé sídelní
výstavbě obsáhlo hned několik do té doby předměstských osad. To
způsobilo rychlý rozvoj nové městské části - ve skutečnosti města -
který se výrazně podílel na tom, e za Karlovy vlády se počet obyvatel
celé Prahy pohyboval kolem 40 000 lidí. Bylo to na tehdejí poměry
nevídané číslo. Jen pro srovnání, Karlův milovaný Norimberk měl v této
době 26 tisíc obyvatel, Londýn zhruba 35 tisíc a Paří, jakoto jedno z
největích a nejrozvinutějích měst Evropy, přiblině 80 tisíc
obyvatel. Rozloha hradbami obehnaného Nového Města praského byla
vskutku impozantní, jednalo se zhruba o 360 ha.
Vně této monumentální sídelní aglomerace vznikla hned tři velká
tritě, a to
Koňský trh (dnení Václavské
náměstí),
Senný trh (dnes Senováné náměstí) a
Dobytčí
trh neboli současné Karlovo náměstí. Jako velký podporovatel
církve se Karel zaslouil také o stavbu dvou nejvýznamnějích
sakrálních novoměstských staveb té doby. Jetě před samotným zaloením
města Karel v září 1347 poloil základní kámen ke stavbě
karmelitánského
kostela Panny M. Sněné, jeho
dostavby, tak jako ostatně celé řady svých staveb, se ji nedoil,
nebo zdejí chór byl vysvěcen a roku 1397.
Jen o něco později v listopadu 1347 Karel zaloil na místě budoucího
Nového Města
kláter
Na Slovanech určený pro mnichy slovanského obřadu.
Karlovou snahou toti bylo navázat na starou domácí cyrilometodějskou
tradici. Zároveň vak sledoval i hlubí politické cíle, nebo se
kláter měl v jeho představách stát střediskem pro misijní činnost mezi
sousedními nevěřícími a rozkolnými Slovany. Kláter se od svého
slavnostního vysvěcení v roce 1372, kdy se zde četlo evangelium o
setkání Krista s jeho učedníky v městečku Emauzích poblí Jeruzaléma,
lidově nazýval Emauzy. Toto jméno mu vydrelo dodnes.
Jako centrum země a symbolický střed Svaté říe římské se Karel velmi
snail o to, aby mělo jeho rodné město co nejvíce univerzální
charakter. Zaloení univerzity v roce 1348, a to jako prvního vysokého
učení v celé střední Evropě, bylo toho jasným dokladem. Rozvoj výuky
vak navzdory očekáváním probíhal pomalu, a proto se Karel v roce 1366
rozhodl zaloit hojně dotovanou tzv.
Velkou (Karlovu) kolej.
Původní kolej stála zhruba v místech dnení Filosofické fakulty UK.
Kromě toho císař stanovil, aby na místa kanovníků u kostela Vech
svatých na Praském hradě byli nadále voleni jen univerzitní učitelé.
Teprve od této chvíle následoval mohutný rozmach univerzitního ivota v
Praze. Ta se díky tomuto stala vyhledávaným místem studentů z celé
Evropy.
Ve snaze spojit oba vltavské břehy novým kamenným mostem, a tak
usnadnit komunikaci i vnitřní obchod mezi praskými městy, inicioval
Karel v roce 1357 stavbu ambiciózního mostu, jen měl symbolicky stát
na místě starího a tehdy ji několik let zaniklého Juditina mostu.
Most, jen se do 19. století nazýval mostem
Kamenným
(od roku 1848 přejmenován na
Karlův most), byl na
tehdejí dobu poměrně náročným projektem, a proto nepřekvapí, e byl
budován několik desetiletí a do plného provozu byl uveden a za vlády
Karlova syna Václava IV.

Svou zakladatelskou energii
vak Karel nevěnoval pouze Praze, i kdy zde je jednoznačně i přes
propast mnoha staletí nejvýraznějí a patrná dodnes. Za Karlovy vlády
vyrostly v Čechách také nové královské hrady. Asi nejznámějím mimo
Karltejn je západočeský hrad
Radyně, který byl
vybudován před rokem 1361 poblí Plzně. O něco dříve vznikl u
Kaperských hor z Karlova popudu také hrad
Kaperk.
Smyslem budování těchto nových hradů byla Karlova snaha ochránit zdejí
zlaté doly a zemské stezky, kudy proudily karavany kupců. Je zajímavé,
e oba hrady byly původně zaloeny pod německým názvem (Radyně se dříve
jmenoval Karlskrone), který odkazoval na jméno jejich zakladatele.
To je ostatně výrazný rys Karlova budovatelského díla, nebo pyný
císař přísně dbal o vytvoření obrazu energického a schopného vladaře,
který celé království buduje s láskou a usilovnou péčí, je neměly
nikoho nechat na pochybách, e otěe moci třímá ve svých rukou
panovník, v něm jsou stabilita království a spokojený ivot vech
obyvatel zakotveny jako na mocné skále. Z tohoto důvodu Karel mimo jiné
dbal na svém dvoře o pěstování domácího
kronikářství,
je mělo potomkům zachovat velikost jeho panovnického majestátu i
slavné činy, je za dobu své vlády vykonal. Tento aspekt naopak jeho
synové záměrně opomenuli.
Zakladatelskou stopu největího z českých králů nalezneme ovem i na
Moravě. Ji před rokem 1340 například Karel nařídil vybudovat na
Olomoucku poblí jednoho z proudů jantarové stezky, která spojovala
Pobaltí s Jadranem, hrad
Tepenec. Vechnu slávu ale
nakonec získal slavný
Karltejn, jen začal být
budován v roce 1348. Honosný gotický hrad stojící na vápencové ostroně
v lesích povodí Berounky byl zaloen jako místo uloení korunovačních
klenotů české země i Svaté říe římské. Stavba byla sice dokončena ji
v roce 1357, avak výzdoba hradu, je zahrnuje i zcela unikátní soubor
deskových obrazů v
kapli svatého Kříe, jejich
autorem je Mistr Theodorik, pokračovala a do roku 1365.
Karel nebyl pouze nevední státník, zakladatel a mecená umění, ale
také vynikající hospodář, jakých měla nae země v čele státu během své
historie jen velmi málo. Vemoně podporoval
mezinárodní
obchod, vědom si toho, e země Koruny české mají převáně
tranzitní ráz. Za zajímavost jistě stojí, e se například pokouel
reálnými kroky přenést hlavní středoevropskou obchodní magistrálu z
Dunaje na sever, aby tak zasahovala i české země. Zakázal proto stavět
dalí jezy na řekách, aby jimi nebyla naruována splavnost českých řek,
a zvlátními opatřeními napomáhal lodní dopravě na Labi. Karlův záměr
spojit Dunaj a Vltavu, a tak prodlouit povodí významné obchodní
magistrály a do Severního moře, čím by protínala i Prahu, sice
naráel na technologické limity tehdejí doby, avak jednoznačně
dokazuje, jak byla Karlova hospodářská politika sofistikovaná a dalece
předbíhala svou dobu.
Kadý suchozemský zahraniční kupec musel z Karlova nařízení zavítat
prioritně na praské městské trhy a zde nabídnout své zboí. Kromě toho
přísný a práva dbající císař zakázal při tranzitu směneční dohody, úvěr
omezil na čtrnáctidenní lhůtu, a uznával pouze praské míry a váhy,
přičem důsledně dbal na jejich dodrování. Tím dolo ke zkvalitnění a
právnímu ukotvení obchodu i slueb. Největí zásluhou ovem bylo, e
Karel prosadil bezpečnost obchodních cest na české půdě takovým
způsobem, e tomu do té doby nebylo za celý středověk. A ani dlouho
poté.
Aktivní pomoci se za Karlovy vlády dočkali předevím pratí
obchodníci, kteří byli ji v roce 1354 osvobozeni ode vech daní z vozů
a z jakéhokoli zboí v celé Svaté říi římské. O pár let později Otec
vlasti udělil podobná práva i kupcům z Kutné Hory a dalím významným
městům ve vedlejích korunních zemích. Za obchodní zájmy svých českých
poddaných se Karel dokonce neváhal ohradit i na nejvyí úrovni. Kdy
například polský král Kazimír III. překáel českým kupcům v obchodních
stycích vedoucích přes Krakov, odpověděl Karel stejnou mincí, a polským
kupcům zakázal cestovat do slezské Vratislavi a dále na západ. Karel
mimo to zvětil práva horníkům a výrazně se zasadil o
úpravu
viničního práva. Na jeho příkaz byly kolem Prahy i na jiných
místech v Čechách a na Moravě zakládány nové vinice, kde byly pěstovány
dokonce i vzácné a do té doby nevídané odrůdy například z Burgundska. V
roce 1375 Karel neváhal vydat výnos, podle něj neměla být do Čech v
době vinobraní dováena ádná zahraniční vína, vyjma italských a
panělských, aby tak ochránil zájmy domácích vinařů.
Dále se velký a pracovitý císař angaoval třeba v
rybníkářství.
Právě za jeho vlády byly v Čechách poprvé ve velkém zakládány rybníky,
mezi nimi například dnení Máchovo jezero. Karlovi je v tomto ohledu
dodnes připisováno - i kdy zřejmě neprávem - e se zaslouil o
vysazení nového druhu ryby, je nebyla do té doby v Čechách známa, a to
Parmy obecné. Důleitou, i kdy často opomíjenou Karlovou zásluhou bylo
také zřízení stálých královských obilných sýpek na mnoha místech země.
Skladované obilí mělo slouit v případě války nebo neúrody. Na počátku
60. let 14. století, kdy v Čechách zuřil krutý hladomor, právě toto
opatření zachránilo velké mnoství lidských ivotů.
Jak je tedy patrné, Karlovo státnické dílo bylo velmi komplexní a
prostupovalo převánou částí tehdejí společnosti. O to více se památka
na velkého panovníka uchovala v paměti lidu a celé země. Smutek, který
zavládl po Karlově smrti, a jen popisují dobové prameny, tak nebyl
pouze klasickým slovním obratem tehdejích kronikářů, ale skutečně
odráel pocity větí části české společnosti. Veřejnost si toti
uvědomovala, e budoucnost bez vudypřítomné a mocné autority Karla IV.
můe být mnohem méně stabilní a předvídatelná, ne doposud. Jak moc
byly následující roky nestabilní a méně předvídatelné, si ukáeme nyní
na stručném vylíčení osudů Karlovy rodiny po roce 1378.
***
Karel zemřel na sklonku roku 1378, a i přesto, e si ji současníci
uvědomovali, jaká významná postava evropské politiky opustila scénu
dějin, bylo by bláhové domnívat se, e ve vývoji českých dějin a celého
středoevropského regionu okamitě nastal velký zlom. Je sice pravda, e
domácí historikové povaují právě Karlovu smrt za mezník označující
přelom vrcholného a pozdního středověku v českých zemích, avak
politický, hospodářsko-ekonomický a kulturní vývoj měl svou
setrvačnost, a tak se přelil i do následujících let.
Novým římským a českým králem se nyní stal teprve sedmnáctiletý a stále
velmi nezkuený
Václav IV. Ten je v české
historiografii a také historickém povědomí českého národa povaován za
neschopného vladaře, který nedokázal navázat na otcovo dílo. Pravda je
vak taková, e doba, ve které měl Václav na dalí více jak čtyři
desítky let vládnout, byla velmi sloitá, a pravděpodobně by v ní
neobstál ani o mnoho schopnějí vladař.
Papeské schizma
a s ní spojená
církevní krize byly jen pičkou
ledovce. Krátce po Karlově skonu zasáhla české země doposud největí
morová
epidemie, která způsobila citelný pokles obyvatelstva. Ten
byl o to horí, e přicházel v době sociálního pnutí ve společnosti,
kterou rozleptávala krize církve,
hospodářská stagnace,
nárůst drobné kriminality, jen naruoval domácí i dálkový obchod, a
předevím
politická nestabilita v zemi.
Václav se toti ocitl po otcově smrti v nepříjemné rodinné izolaci.
Starí a zkuený bratranec Jot vládnoucí na Moravě Václavovi jeho
vladařské začátky neusnadňoval. O bratry Zikmunda a Jana Zhořeleckého
se Václav nemohl opřít, jeliko byli stále jetě dětmi. Navíc zde byla
osoba energické a panovačné císařovny Alběty Pomořanské. Čerstvá vdova
toti odmítala hrát vedlejí roli a snaila se i nadále ovlivňovat
politiku a směřování královského dvora. Václav svou macechu nikdy neměl
příli rád, jeliko se k němu vdy chovala chladně a odtaitě.
Nepřekvapí tedy, e mezi Albětou a Václavem dolo k silnému napětí,
které se dokonce ventilovalo tím, e král přesunul své sídlo z
Praského hradu do
Královského dvora stojícího na
tehdejím Starém Městě praském.
Přesto je překvapující, e se Václav i přes tyto časem sílící překáky
dokázal povznést a alespoň v prvních letech své vlády navázat na otcovu
politickou koncepci. Téměř celá 80. léta 14. století si tak Václav
počínal poměrně úspěně, dokonce se mu naskytla i monost dosáhnout
císařské korunovace v Římě a ukončit papeské schizma. Avak zhruba po
patnácti letech vládnutí nastal ve Václavově politice zásadní obrat.
Pod tíhou sílících vnitropolitických a mezinárodních problémů začal
král upadat do apatie a depresí, které byly způsobeny i tím, e
proíval obvyklý komplex vyhoření. Ve středověku se toti často
setkáváme s jevem, kdy panovníci nastupující na trůn v útlém mládí nebo
je jsou zasvěcováni do státní správy ji v dětství, proívají po
letech u moci pocit jistého druhu averze k plnění svých vladařských
povinností. Ty poté začínají zanedbávat nebo odsouvat na vedlejí
kolej, a namísto toho hledají rozptýlení v jiných aktivitách. U Václava
to bylo například v lovu nebo alkoholu.
Jetě jedna důleitá věc hrála ve Václavův neprospěch. Ani v jednom z
manelství s Johanou a ofií Bavorskou nedokázal zplodit by jen
jediného potomka. To zcela zásadním způsobem ovlivňovalo dalí
Václavovu vládu, nebo nemohl uplatnit sňatkovou diplomacii, v ní
například kdysi tolik exceloval právě Karel IV., a jeho pozice vůči
okolním vládcům a zejména vlastním příbuzným rychle slábla. U v roce
1394 byl Václav poprvé zajat nespokojenou lechtou a musel čelit
stupňujícímu se tlaku opozice v českém státě a také v Říi.
Nejednotnosti Lucemburků obratně vyuili konkurenční Wittelsbachové,
kteří Václava v roce 1400 sesadili z římského trůnu. To byl váný atak
na celkovou královu pozici i státnické dílo Karla IV. Václav se sice
snail vývoj zvrátit ve svůj prospěch, ale svou pozici nedokázal
upevnit ani na domácí scéně, nato na mezinárodním poli.
V letech 1402 - 1403 dosáhl rozkol v lucemburské dynastii svého
vrcholu. Václav byl znovu zajat, tentokrát svým bratrem Zikmundem, jen
dokonce na čas převzal vládu v Čechách. Václav se sice na svobodu po
téměř dvou letech věznění dostal, ale zasáhnout do vývoje v Říi ji
nebyl schopen, nebo lucemburská krize těce otřásla prestií dynastie
i Českého království.
Po roce 1403 vak nastala kuriózní situace. V Čechách se zformovalo
silné
reformační hnutí směřující k celkové obrodě
církve a společnosti, je mělo mimořádné zastoupení mezi českými
měany a lechtou. Václav byl dlouhé roky podporovatelem českého
pokusu o reformu církve, co mu umonilo znovu konsolidovat svou moc v
celém království, díky čemu měl posléze i sluné vyhlídky při
comebacku na římský trůn. Ani rozchod s Husovou reformní skupinou v
roce 1412 neznamenal konec Václavovým nadějí, a to i přesto, e římský
trůn od roku 1411 patřil Zikmundovi. Kostnický koncil ale znamenal
Zikmundův velkolepý triumf, po něm Václav upadl do obvyklé apatie a
stal se jen mlčenlivým divákem narůstajícího radikalismu ve své zemi.
Zemřel bezdětný a zahořklý v srpnu 1419, kdy byl stav v zemi na hony
vzdálen tomu, v jakém království v roce 1378 přebíral. Krátce po jeho
smrti vypukly v Českách krvavé a ničivé
husitské války.
Na rozdíl od Václava, který byl jen průměrným vladařem v těké době,
dokázal jeho mladí bratr
Zikmund
částečně navázat na Karlovo státnické dílo. Stalo se tak i přesto, e
se mu nikdy nepodařilo zjednat si v Čechách respekt a uznání, přičem
jej oblibou v domácím prostředí paradoxně předčil i kontroverzní
Václav. Nutno vak podotknout, e Zikmundův vztah k rodné zemi byl
velmi komplikovaný a dopustil se v něm hned řady osudových chyb.
Zikmund byl navíc silně ovlivněn svým dospíváním, které nestrávil v
Čechách, nýbr v Polsku a později v Uhrách, čím se odcizil českému
prostředí a byl u něj zároveň silně potlačen pocit dynastické
loajálnosti.
Mladý Zikmund si musel projít vskutku bouřlivou kolou ivota, je
právě Václavovi chyběla. Po smrti uherského a polského krále Ludvíka I.
Velikého v roce 1382 se Zikmund neúspěně pokusil vznést nárok na vládu
v Polsku. Opíral se při tom o dědické nároky své choti Marie, dcery
krále Ludvíka. Polsko se vak vydalo vlastní cestou bez ohledu na zájmy
uherského dvora nebo Lucemburků. A tak to byly nakonec Uhry, kde se
Zikmundovi i s nemalým přispěním příbuzných podařilo získat vliv a moc,
na základě čeho byl v roce 1387 přijat a korunován
uherským
králem.
Zikmund zdědil rozlehlou a vlivnou zemi, avak v řadě ohledů zaostalou.
Pustil se proto do celkového povznesení země s podobným zaujetím a
cílevědomostí, jako kdysi jeho otec v Čechách. Po něm Zikmund zdědil
zápal pro vrcholnou politiku, mimořádný intelekt a organizační
schopnosti. Uherské prostředí, ačkoli se s ním niterně identifikoval a
nael v něm časem zalíbení, jej vak nenaplňovalo uspokojením.
Orientoval se proto na západ, předevím jej lákalo říské prostředí,
nebo nepřestával snít o tom, e se mu jednoho dne podaří navázat na
otcův odkaz. Tyto tendence u něj sílily zejména v 90. letech 14.
století, kdy se hroutily pozice jeho bratra v Čechách. Jako státník a
prozíravý politik Zikmund věděl, e prosadit se ve Svaté říi římské
můe pouze tehdy, podaří-li se mu ovládnout hlavní mocenskou základnu
lucemburské dynastie, tj. Čechy.
Vyuil proto Václavova selhání a ji od počátku 90. let začal silně
zasahovat do zdejího vnitropolitického dění. Pro českou veřejnost byla
tato Zikmundova politika nepřijatelná, nebo se obracela proti zájmům
legitimního panovníka, ač v této době neoblíbeného a v očích mnohých
slabého. Teprve fiasko z let 1402 - 1403 Zikmunda definitivně utvrdilo
v tom, e za Václavova ivota se mu v Čechách nepodaří prosadit. Dalí
léta proto věnoval upevnění své vlády v Uhrách a boji s Turky, co mu
ji zanedlouho umonilo vystupovat ve střední Evropě jako věrný syn
církve a obránce křesanství.
Tohoto umně budovaného obrazu Zikmund vyuil k tomu, aby si naklonil
řískou veřejnost a kurfiřty. V roce 1411 se tak stal
římským
králem. V jeho osobně usedl na římský trůn po desetiletích
slabých a neprůbojných vládců, Václava IV. nevyjímaje, skutečný
politik, který měl chu, zájem i schopnosti řeit palčivé problémy
tehdejí společnosti. V prvé řadě papeské schizma a krizi církve. Jeho
vrcholným počinem bylo svolání církevního koncilu do Kostnice. Ten byl
nakonec úspěný, i kdy se mu nepodařilo vyřeit otázku české
reformace, která se naopak vlivem ostrého kostnického kurzu v Čechách
zradikalizovala.
Vývoj v Čechách Zikmund podcenil a navíc projevil při řeení husitské
otázky velmi malý cit pro reformní a politické poadavky Čechů, kteří
se stali jeho poddanými po Václavově smrti v roce 1419. Legitimní dědic
české Koruny byl sice přijat ve vedlejích korunních zemích, včetně
Moravy, ale v Čechách narazil na tvrdý odpor. Ten se mu nepodařilo
zlomit I. ani II. kříovou výpravu, v nich se osobně angaoval. Jeho
ukvapená a nedůstojná korunovace v roce 1420 mu respekt v zemi
nesjednala. V dalích letech tak znechucený Zikmund na Čechy de facto
rezignoval, aby se mohl věnovat Uhrám a upevnění své moci v Říi. V
roce 1423 navíc udělil z titulu českého krále Moravu v léno svému zeti
Albrechtovi II. Habsburskému. Stalo se tak bez vědomí české stavovské
obce a proti její vůli.
Zatímco v Čechách Zikmund pohořel, jeho hvězda v Evropě stoupala. Na
počátku 30. let 15. století dokonce absolvoval úspěnou římskou jízdu,
jejím vyvrcholením byla
císařská korunovace v Římě
roku 1433. Tím Zikmund do značné míry obnovil lesk a slávu lucemburské
dynastie. Stalo se tak paradoxně ve chvíli, kdy rod jako takový
skomíral a jeho budoucnost se počítala ji jen na pouhé měsíce.
Největí a osudovou Zikmundovou chybou toti bylo, e po smrti své
první manelky Marie v roce 1395 zůstával celých 13 let (!) vdovcem. V
druhém manelství s Barborou Cellskou dokázal navíc zplodit pouze dceru
Albětu, nebo manelství se vzhledem k oboustranné nevěře rychle
rozpadlo, ačkoli nikdy neskončilo rozvodem.
Dceru Albětu Zikmund provdal za rakouského vévodu Albrechta
Habsburského, kterého s předstihem vyhlásil za svého dědice.
Habsburkové se tak tehdy nemuseli ani příli snait, stačilo jim pouze
počkat, a geneticky vyčerpaná a unavená lucemburská dynastie vyhasne.
Na český trůn Zikmund po sloitých jednáních sice nakonec nastoupil,
ale stalo se tak a v roce 1436. Zikmundova skutečná česká vláda tak
byla jen pomíjivou chvílí, kterou silně poznamenalo vysoké císařovo
stáří a léty zakořeněná averze i nedůvěra k českému prostředí a husitům
jako takovým. Poslední Lucemburk na českém trůnu zemřel v prosinci 1437
ve Znojmě. Paradoxem je, e poslední člen významné dynastie, která toho
českým zemím tolik dala, si stejně jako její první představitel na
českém trůnu Jan Lucemburský výslovně nepřál být pohřben v Čechách.
Třetí z Karlových synů
Jan Zhořelecký měl poněkud
trpký úděl. Jako nejmladí z Lucemburků byl svými příbuznými přehlíen
a odstrkován na vedlejí kolej. Nedokázal se tak účinně prosadit nejen
v rodinné hierarchii, ale dokonce ani ve slezském prostoru, kde měl být
viděn a slyen nejvíce, jeliko byl zhořeleckým vévodou. Časem se tak
stal spíe nedůstojným vazalem svého bratra Václava, díky čemu se
dostal do konfliktu se Zikmundem i bratrancem Jotem. V roce 1394 se
důrazně postavil za práva svého bratra, který byl právě tehdy zajat
panskou jednotou. Sám se osobně v čele silného vojska, jeho postavení
jej prakticky finančně zruinovalo, velkou měrou zaslouil o Václavovo
proputění.
To byla vak osudová chyba Janova ivota. Václav jej po svém
vysvobození toti obvinil ze zrady z důvodu personálních změn v
zemských a dvorských úřadech, které Jan v Praze za královy
nepřítomnosti učinil. Neastný vévoda se tak musel klidit před
královým hněvem. Vzhledem k velkému nevděku ze strany bratra
nepřekvapí, e se Jan v dalích měsících začal sbliovat s moravskými
bratranci a nespokojenou českou lechtou. Je vak otázkou, zdali mohl
Jan Zhořelecký výrazněji ohrozit pozice svého panujícího bratra v
českém státě, jeliko byl zadluen a vyčerpán. Zemřel velmi mlád. Stalo
se tak v březnu 1396, kdy mu bylo pouhých pětadvacet let. U tehdy se
vynořily nikdy nepotvrzené zvěsti, e byl otráven svými nepřáteli. Z
manelství s Kateřinou, dcerou védského krále Albrechta
Meklenburského, se mu narodila dcera
Elika. Právě
jí připadl poněkud smutný titul posledního přísluníka přímé
lucemburské rodiny, jeliko přeila vechny své příbuzné a zemřela a
roku 1451 v dalekém Trevíru.
Osud Karlových dcer byl sice méně dramatický, ale jistě ne bez
zajímavostí. Z prvního manelství s
Blankou z Valois
měl Karel dvě dcery. Zatímco nejmladí
Markéta,
která byla zaslíbena uherskému králi Ludvíkovi I. Velikému, zemřela v
pouhých čtrnácti letech v září 1349, doila se druhorozená
Kateřina
nejen dospělosti, ale také přeila svého otce. Kateřina byla v pouhých
jedenácti letech provdána do Rakouska za pozdějího vévodu Rudolfa IV.,
tedy toho Rudolfa, jen později nadělal Karlovi tolik starostí.
Ovdověla vak ji roku 1365. Vdovou ale nezůstala dlouho, nebo jí otec
ji následujícího roku v Praze provdal za braniborského markraběte Otu.
Vzhledem k tomu, e Karel dlouhodobě usiloval o zisk Braniborska a s
Otou měl mnohdy velmi napjaté vztahy, bylo manelství Wittelsbacha a
lucemburské princezny komplikované. Kateřina toti i nadále ila
převáně v Praze, o to více, e Ota byl pověstný záletník, který trávil
hodně času s milenkami. Manelství tak bylo bezdětné a skončilo Otovou
smrtí v roce 1379. Poté ila Kateřina v Rakousku na hradě
Perchtoldsdorf, který se stal útočitěm ovdovělých rakouských kněen.
Zemřela o 16 let později v dubnu 1395.
Z druhého manelství s
Annou Falckou se Karel
dočkal pouze syna Václava, jen ale zemřel ji v pouhém roce ivota. To
naopak třetí cho
Anna Svídnická Karlovi přinesla
nejen tolik vytoueného dědice, budoucího Václava IV., ale také dceru
Albětu.
Z politických důvodů byla Alběta roku 1366 jako osmiletá provdána za
estnáctiletého rakouského vévodu Albrechta III. Byl to tak u druhý
sňatek Karlovy dcery s habsburskými vévody. Ale stejně jako v prvním
případě, tak ani nyní nebylo přáno, aby se narodil rakouský potomek s
lucemburskými kořeny. Alběta toti zemřela velmi mladá v září 1373 ve
Vídni. Ironií dějin vak byl Albětin manel Albrecht dědečkem
budoucího římského, českého a uherského krále Albrechta, za kterého
později Zikmund provdal svou jedinou dceru a dědičku nesoucí shodou
okolností stejné jméno, jako její o mnoho let starí prateta.
Teprve čtvrté a zároveň poslední manelství s
Albětou
Pomořanskou dalo Karlovi hojnost potomků. Z esti potomků se
ovem dospělosti doili vyjma synů Zikmunda a Jana Zhořeleckého pouze
dcera
Anna a
Markéta. O
budoucím osudu Anny rozhodl na samém sklonku svého ivota jetě sám
Karel, který se rozhodl navázat úzké spojenectví s dalekou Anglií.
Důvodem bylo, e se Anglie stejně jako země Koruny české na samém
počátku církevního schizmatu v roce 1378 přiklonila k římskému papei
Urbanovi VI. Vychytralý Karel chtěl nejen pro Lucemburky získat nové a
mocné spojence v ostrovní říi, ale také nenuceně zatlačit na Paří,
aby se vzdala podpory avignonského papee Klementa VII.
Plánovaný sňatek byl uskutečněn po komplikovaných jednáních a v roce
1382. Velkou zásluhu na konečném výsledku měl Václav IV., pro kterého
byla Anna jedním z mála nevlastních sourozenců, k němu choval vskutku
upřímnou lásku. V doprovodu početného českého doprovodu se Anna vydala
na dalekou cestu u na podzim 1381. Během cesty hrozilo, e Francouzi
její doprovod zadrí, a tak zmaří sňatek, proti kterému houevnatě
protestovali. Pomoc ale tehdy poskytl Annin nevlastní strýc vévoda
Václav Lucemburský.
U v lednu 1382 se tak Anna v Londýně provdala za krále Richarda II.
(1377-1399). Nedlouho poté byla také slavnostně korunována anglickou
královnou. Tímto důleitým sňatkem byly na několik let zahájeny čilé
styky Anglie a Českého království, co se později ukázalo jako osudové,
nebo právě tímto způsobem tehdy docházel do Čech ohlas díla a činnosti
anglického reformátora Johna Wycliffa, jen se stal vzorem pro Jana
Husa a dalí české reformátory. Manelství s Richardem ale pro Annu
příli astné nebylo. Ukázalo se toti, e Anna zdědila stejně jako
její sourozenci zhoubný gen neplodnosti, a tak nedokázala dát Anglii
dědice. Zklamaná Anna se proto raději přiklonila ke zbonosti a
milosrdenství, co jí v Anglii zjednalo postupně veobecnou lásku
poddaných. Zemřela v červnu 1394. Nedočkala se tak ani tragického konce
vlády svého chotě, který byl v roce 1399 sesazen, uvězněn a vzápětí
podle veho zavraděn svými odpůrci.
Markéta, které historikové z důvodu odliení od Karlovy první
stejnojmenné dcery dávají přídomek Mladí, přeila vechny své
sestry. Díky Karlovu smyslu pro splétání důmyslných politických dohod
byla Markéta jetě před svým narozením roku 1368 zaslíbena rovně
nenarozenému synovi norimberského purkrabího Fridricha, oddaného
stoupence Lucemburků. Karel plánovaným sňatkem zamýlel utuit vztahy
mezi Lucemburky a Hohenzollerny. Sňatek se měl konat roku 1385, kdy
nevěsta dosáhne předepsaného věku dvanácti let, ale uskutečnil se a o
dva roky později. Markéta se tedy provdala za Friedrichova syna a
dědice Jana III. Manelství bylo podle veho spokojené a manelům se
dokonce narodila někdy na přelomu let 1391/1392 dcera Alběta (zemřela
ji roku 1429), je se stala jedinou Karlovou vnučkou, která vzela z
některého z manelství jeho dcer. Markéta zemřela v necelých čtyřiceti
letech roku 1410 v Uhrách, pravděpodobně na návtěvě u bratra Zikmunda.
Ten jí vystrojil honosný a okázalý pohřeb v Budíně.
Pár slovy se musíme také zmínit o
Albětě
Pomořanské, která po Karlově smrti v roce 1378 získala
titul císařovny a královny vdovy. Alběta - v české historiografii se
lze poměrně často setkat i s početěnou verzí jejího jména Elika -
byla nesmírně energická a ivelná dáma, o jejím hlubokém vztahu ke
Karlovi nelze pochybovat. Silná nebyla pouze její vůle, ale nejspíe
také fyzická síla. Karlův dvorní kronikář Bene Krabice z Weitmile
uvádí, jak císařovna dokázala holýma rukama ohýbat podkovy nebo elezná
brnění, co sám Karel dával často svým hostům na odiv. Buď jak buď,
Alběta i vzhledem ke svému věku postupně převyovala svého chotě
aktivitou, a proto nepřekvapí, e se po roce 1378 nehodlala smířit s
postavením tiché a rozjímající vdovy. Alběta se snaila na dvoře krále
Václava IV. zaujmout vlivné místo, je by jí umonilo vést kroky
mladého krále k naplnění otcova testamentu, podle něj měla jejím synům
Zikmundovi a Janovi připadnout důstojná role ve středoevropské
politice.
Obzvlátě ve věci starího Zikmunda, který byl havým kandidátem
polského a uherského trůnu, císařovna vykonala velmi mnoho. Jene
netrvalo dlouho a mezi císařovnou a Václavem vypukly spory osobního i
politického rázu, je král vyřeil přesunutím své rezidence z Praského
hradu do staroměstského Královského dvora. Dlouhodobě napjatý vztah
nepolevoval, ale s přibývajícími léty a úměrně s tím, jak se Zikmundovi
podařilo prosadit v Uhrách, Albětiny intervence do lucemburské
zahraniční politiky ustávaly. Je vak příznačné, e ve sporu krále s
praským arcibiskupem Janem z Jentejna Alběta stála na straně
duchovního. Zbytek ivota Alběta doila na svých věnných městech,
zejména v Hradci Králové, kde zemřela v únoru 1393.
Opomenout bychom neměli ani Karlova polorodného bratra
Václava, jen byl od
roku 1355 lucemburským vévodou. Karel s Václavem vycházel velmi dobře,
a tak vévoda patřil k jeho věrným stoupencům. Do historie se Václav
zapsal předevím jako mecená umění a básník, jeliko postrádal v
lucemburské dynastii tolik obvyklou ctiádostivost a politický um. S
manelství s Johanou Brabantskou, dědičkou Brabantska a Limburska,
nedokázal ovem Václav počít ádného potomka. Zemřel v prosinci 1383 v
Bruselu, který se stal jeho sídlem. Dědicem Lucemburska se posléze stal
král Václav IV.
Jetě bychom měli zmínit, e kromě legitimních potomků měl Karel i
několik levobočků. Z pramenů známe pouze dva: jistého Guillauma, jeho
Karel počal někdy kolem roku 1365 za své cesty do Avignonu a jen mu
byl představen v roce 1377 za jeho pobytu ve Francii, a Viléma, který
je zmiňován v listině z roku 1377. O osudu těchto lucemburských
levobočků nevíme jinak vůbec nic, nebo se v pramenech objevují vdy
pouze jedinkrát.
***
Postava Karla IV. je nepřehlédnutou osobností české a evropské
historie. Obzvlátě zásluhy Otce vlasti o zvelebení a celkové
politické, hospodářské i kulturní povznesení českých zemí jsou natolik
výjimečné, e se Karel IV. stal předevím v českém prostředí jednou z
nejoblíbenějích a nejkladněji hodnocených postav české historie.
Nepřekvapí proto, e se na druhého Lucemburka na českém trůnu upínala
vdy velká pozornost.
Velké oblibě se Karel IV. těil u za svého ivota. Karlova popularita
rychle narůstala i po jeho skonu, kdy se bilancovaly úspěchy a
neúspěchy Lucemburkovi pozoruhodné vlády. Karel IV. byl vnímán jako
obraz dokonalého monarchy, který byl věrným synem církve, ochráncem
spravedlnosti a moudrým vladařem pracujícím pro dobro země a jejích
obyvatel. Tyto vlastnosti byly Karlovi připisovány o to častěji, čím
kontroverznějí a morálně nejednoznačné byly činy jeho vlastních
potomků Václava IV. a Zikmunda. Mezinárodní izolace a politická
nestabilita, je v českých zemích zavládly po husitských válkách, znovu
evokovaly vzpomínku na slavné časy Otce vlasti, kdy byly cesty bezpečné
a v zemi vládlo právo i pořádek. Jak katolíci, tak i kaliníci ke
Karlovi vzhlíeli a v jeho inspirativních činech hledali naději pro
budoucnost. A proto i v dobách renesance a baroka, ačkoli dolo ke
krvavému náboenskému zápasu a následnému politickému poklesu zemí
Koruny české v rámci habsburské podunajské monarchie, kvetl v českém
prostředí obraz nevedního panovníka ze starých časů.
Karlovy zásluhy jednoznačně převyovaly negativní aspekty jeho samého i
doby, ve které il a vládl. Nalézt na Karlovi IV. něco vskutku
záporného proto bylo velmi těké. Z tohoto důvodu nebyl a ani nemohl
být Karlův obraz v českém prostředí znásilňován moderními ideologiemi a
establishmenty. V 19. století, kdy se rodily moderní evropské národy
tak, jak tento pojem chápeme dnes my, sice vzruovala českou společnost
debata, zdali byl Karel IV. spíe Čechem či Němcem v etnickém slova
smyslu, avak opět se i v tomto případě zrcadlil zvlátní fenomén
Karlova univerzalismu. Karel toti poskytoval inspiraci vem bez ohledu
na konfesijní, národní nebo ideologickou příslunost. Zprofanovat
Karlovu osobnost se tak nepodařilo dokonce ani komunistickému reimu.
Ba právě naopak! Vrcholné zastoupení státu na oslavách 600 let od úmrtí
Karla IV. v roce 1978 bylo dokladem úcty socialistického Československa
k Otci vlasti, ačkoli se tím nepřímo oslavoval kult státníka,
podporovatele církve a evropského politika silně se orientujícího na
západní civilizační hodnoty.
Vrame se vak zpět do 19. století, kdy se formoval základní pohled na
Karla IV., jen s meními obměnami vydrel a dodnes. Rozhodující
událostí byl rok 1848, kdy se český národ poprvé ve své moderní
historii přihlásil o svá politická práva. Více ne symbolicky to byl
rok, který připadl na oslavy 500. výročí od chvíle, kdy Karel IV.
zaloil praské vysoké učení, Nové Město praské nebo Karltejn. Z
tohoto důvodu Praané připravili stavbu velkolepého Karlova pomníku,
jen měl být odhalen před Staroměstskou mosteckou věí podél Královské
cesty, aby tak Otec vlasti osobně dohlíel na kadou dalí korunovaci
českých králů (poslední česká korunovace vak proběhla v roce 1836) a
střeil Kamenný most, jen se tehdy na naléhání českých obrozenců
přejmenoval na most Karlův.
Vzhledem k revolučním událostem roku 1848 byl vak ambiciózní pomník
odhalen a v roce 1851. Z pomníku, jeho autorem byl dráďanský sochař
Ernst Hähnel, shlíí Karel IV. jako zakladatel a moudrý státník. Vlivem
tehdejí vyspělé české historiografie, předevím Frantika Palackého a
jeho monumentálních Dějin národa českého v Čechách a v Moravě, věděl
český národ u tehdy velmi dobře, co pro zemi a její obyvatele velký
Lucemburk vykonal.
Pod vlivem sílícího národního vědomí a také nacionalismu se Karel IV. v
povědomí Čechů postupně profiloval jako opatrovník, ochránce a mecená
předevím českého národa. Dělo se tak i přesto, e středověk neznal
moderní národy a dnení nacionalismus, a proto byl v tehdejím chápání
Čechem de facto kadý, kdo v Čechách il bez ohledu na to, jakým
jazykem mluvil. Otcem vlasti byl Karel IV. ve skutečnosti jak pro
Čechy, tak i Němce. Přesto se pojem Otec vlasti, jen měl ve
středověku předevím univerzální charakter, v 19. století zúil na
označení panovníka, který měl hluboký vztah nejen k zemi, ale zejména k
českému národu.
Tento pohled sice částečně ubíral Karlově evropskému rozměru, avak na
straně druhé velkého panovníka nesmazatelně vryl do paměti a srdcí
českého národa. K tomu pomohla i slavná literární díla té doby. Za
vechny jmenujme alespoň báseň
Romance o Karlu IV.
(1883) od Jana Nerudy nebo divadelní veselohru Jaroslava Vrchlického
Noc
na Karltejně (1884). Obě díla mají společnou glorifikaci
Karla IV. a jeho vykreslení nejen jako vynikajícího i prozíravého
státníka, ale také jako pozoruhodného člověka.
I přes bouře 20. století a časté změny reimů zůstal Karel IV. jako
jedna z mála neměnných konstant české historie nezneuit a
nezprofanován. Veobecnou popularitu a známost si získával i nadále,
tentokrát zásluhou filmové tvorby. Ve lépějích obrozenců, kteří Karla
IV. pojímali jako ztělesněný ideál národního krále, pracovaly s
Karlovým obrazem filmaři u snímku
Slasti Otce vlasti
(1969) a předevím
Noc na Karltejně (1973),
který vznikl na motivy Vrchlického stejnojmenné hry. Právě tyto snímky
dodnes do značné míry utvářejí idealizovanou představu Karla IV. jako
vladaře a člověka, pod kterou ije v povědomí větí části české
veřejnosti.
Význam Karla IV. pro český národ se nezmenil ani po roce 1989. Ba
právě naopak. Karel IV. je toti jednou z mála postav české minulosti,
která dokonale spojuje pojmy evropský a národní. Otec vlasti je
dnes silným příkladem toho, jak můe celá česká společnost přistupovat
k evropské integraci. Velký císař a král byl toti panovníkem
evropským, avak nikdy nepřestával být králem národním. Vědomí, e
Karel IV. představuje ve dobré a pozitivní, co můe idea jednotné
Evropy přináet, ani by dolo k zpochybnění staletého vývoje české
státnosti a národa, pomohlo Karlovi úspěně vstoupit i do 21. století.
V roce 2005 toti Karel IV. s přehledem vyhrál prestiní anketu
Největí
Čech, kdy za sebou nechal takové české velikány, jako byl
Jan Hus, Tomá G. Masaryk či Václav Havel.
Je tedy zřejmé, e Karel IV. je napříč staletími, generacemi nebo
systémy spojován s hodnotami, které jsou aktuální v kadé době i
prostředí. To přispívá k tomu, e Karlovo vladařské dílo je nadčasové,
hluboce inspirativní a zejména výrazně přesahuje svou dobu. Moderní
člověk počátku 21. století hledá předevím stabilitu, prosperitu a
kulturní obohacení. A právě tyto aspekty jsou nejvýrazněji typické pro
vládu a celkovou panovnickou koncepci Karla IV. Avak nejen to.
Fascinující osobnost Karlova v sobě toti jetě nese také výrazný
morální apel a dojímavý příběh.
Karel svou velikou moc toti nepovaoval za privilegium a zavrení
cesty, nýbr za počátek toho, v čem spatřoval hlavní poslání svého
ivota a dráhy vladaře -
slubě zemi a jejímu lidu.
Jeho nikdy nepolevující činorodost je o to úctyhodnějí a
pozoruhodnějí, e přebíral nehotovou zemi s mnostvím výzev a
problémů, je předchozí četí kníata a králové za několik minulých
staletí nedokázali překonat. Sám jí pak svým nástupcům předával v
situaci, kdy představovala politický, hospodářský a kulturní střed
Evropy i pevnou rodovou základnu lucemburské dynastie. Během více ne
tisícileté historie české státnosti nae země nepoznala ve svém čele
mue, jen by pro její blaho, větí slávu a pokojný mír udělal více,
ne toho blahé paměti učinil císař a král Karel IV. Právem mu tedy
náleí přední místo v pantheonu národních velikánů a zároveň velkých
postav evropské historie
Konec
Pouitá literatura:
ANTONÍN, Robert. České země za posledních Přemyslovců. I. díl (1192 -
1253). Cestou proměny společnosti k vrcholně středověké monarchii.
Praha: Libri, 2012, s. 431
BOBKOVÁ, Lenka. MAHEL, Frantiek, a kol. Lucemburkové: česká koruna
uprostřed Evropy. Praha: Lidové noviny, 2012, s. 886.
BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV. a 1310 - 1402.
Praha; Litomyl, Paseka, 2003, s. 692.
ČAPKA, Frantiek. Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha: Libri,
1999, s. 1001.
ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310 - 1378. Praha: Libri, 1999,
s. 287.
ČECHURA, Jaroslav. Karel IV. Na dvojím trůně. Praha: Tok / Kniní klub,
1998, s. 278.
ČECHURA, Jaroslav. ŮREK, Václav. Lucemburkové: ivotopisná
encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012. 260 s.
FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha: Lidové noviny, 2006, s. 692.
HAY, Denis. Evropa pozdního středověku 1300 - 1500. Praha: Vyehrad,
2010, s. 412.
HORA - HOŘEJ, Petr. Toulky českou minulostí. 2. vyd. Praha: Baronet,
1995 - současnost.
CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyehrad,
2007, s. 352.
KAVKA, Frantiek. Čtyři eny Karla IV. Královské sňatky. Praha;
Litomyl: Paseka, 2002, s. 189.
KAVKA, Frantiek. Karel IV.: historie ivota velkého vladaře. Praha:
Mladá fronta, 1998, s. 361.
KAVKA, Frantiek. 5. 4. 1355. Korunovace Karla IV. císařem Svaté říe
římské. Praha: Havran, 2002, s. 117.
KAVKA, Frantiek. Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 - 1378). Země
České koruny, rodová, říská a evropská politika. Dva svazky. Praha:
Karolinum, 1993, s. 252 a 292.
Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách - Sto událostí,
které dramaticky změnily nai historii. Praha: Reader´s Digest Výběr,
2001, s. 480.
Kdo byl kdo v naich dějinách do roku 1918. Praha: Libri, 2000 (4.
vydán), s. 571.
KETTNER, Jiří. Dějiny praské arcidiecéze v datech. Praha: Zvon, 1993,
s. 251.
KOPIČKOVÁ, Boena. Elika Přemyslovna. Královna česká 1292 - 1330.
Praha: Vyehrad, 2003. 182 s.
Kronika Českých zemí. 2. vyd. Praha: Libri, 2012, s. 960.
Kroniky doby Karla IV. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. 655 s.
LEDVINKA, Václav a PEEK, Jiří. Praha - Dějiny českých měst. Praha:
Lidové noviny, 2000, s. 819.
MACEK, Josef. Cola di Rienzo. 1. vyd. Praha: Orbis, 1965.
PALACKÝ, Frantiek. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Praha:
L. Mazáč, 1939.
PLUDEK, Alexej. Český král Karel. Praha: Panorama, 1979, s. 128.
SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: císař v Evropě (1346 - 1378). Praha:
Lidové noviny, 1999, s. 524.
SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296 - 1346: k prvnímu
vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Svoboda, 1994,
s. 658.
SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. ivot a dílo (1316 - 1378). 2. vyd. Praha:
Svoboda, 1980, s. 721.
SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat: Jan Lucemburský 1296 - 1346. Praha:
Panorama, 1982, s. 276.
SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361 - 1419. K předpokladům husitské
revoluce. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986, s. 773.
AROCHOVÁ, Gabriela V. České země v evropských dějinách - 1. Praha:
Paseka, 2006, s. 392.
MAHEL, Frantiek. Cesta Karla IV. do Francie: 1377 - 1378. Praha:
Argo, 2006, s. 398.
USTA, Josef. České dějiny, Praha: Jan Laichter, 1912 - 1993.
TOMEK, Václav Vladivoj. Dějepis města Prahy. Praha: F. Řivnáč, 1855 -
1901.
Vita Caroli. Odeon, Praha 1978, s. 225.
VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli: Významné osobnosti českých dějin z pohledu
antropologie a lékařství. Praha: Academia, 1993. 279 s.
ZAP, Karel Vladislav. Česko-moravská kronika. Praha: I. L. Kober, 1880
- 1883.
Zbraslavská kronika. Praha: Svoboda, 1976, s. 597.
EMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198 - 1253. Praha: Lidové
Noviny, 2002, s. 964.
Zdroje obrázků:
Wikimedia Commons