Karel IV. Kapitola IV. S otcem po boku (1333-1346)

V druhé polovině října 1333 směřoval z jižních Tyrol přes Bavorsko směrem k českým hranicím nevelký průvod. Tvořilo jej několik významných českých pánů, kteří doprovázeli kralevice Karla zpět do jeho vlasti, jež musel před více jak deseti lety opustit ještě coby chlapec. Ačkoli bylo Karlovi pouhých sedmnáct let, měl za sebou již obdivuhodnou školu života. Už zanedlouho se mělo ukázat, že velké naděje vkládané do Karlova návratu se ukázaly jako oprávněné, neboť kralevic se vrhl do řešení neuspořádaných poměrů v rodné zemi s neobyčejnou pílí, vytrvalostí a elánem, které nepřestávají udivovat ani po téměř sedmi staletích.

Na konci října 1333 vjel Karel do bran Prahy, která mu přichystala přivítání hodné korunovaného krále. Nebylo se ostatně ani co divit, neboť král Jan se v hlavním městě Českého království objevoval v posledních letech jen sporadicky. Naposledy zde byl nakrátko v prosinci 1331. Dlouhé vzdálení panovníka pociťovali Pražané velmi těžce, a proto využili vzácné chvíle, aby v Karlově okázalém uvítání projevili nejen upřímnou radost nad návratem prince, v jehož žilách kolovala přemyslovská krev, ale aby také vyslali symbolickou výčitku na Janovu adresu. Ještě před vjezdem do Prahy se Karel na Zbraslavi poklonil ostatkům své matky Elišky. Toto krásné lidské gesto nevyjadřovalo pouze Karlovu touhu shledat se znovu s milovanou bytostí, ale také tichou demonstraci směrem k české veřejnosti. Kralevic tím totiž veřejně proklamoval, že se cítí být pokračovatelem přemyslovského rodu.

Po dojemném shledání s rodnou zemí byl však Karel konfrontován se stavem království, který neodpovídal jeho představám o velikosti panovnického majestátu, jež získal během pobytu ve Francii a Itálii. Střet s hořkou realitou byl o to horší, že Karel narážel i na pochopitelnou jazykovou a kulturní bariéru, kterou mu nemohl ulehčit nikdo z příbuzných. Však o tom ve svém životopise později praví: „A tak když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matku, ani bratra, ani sestru, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech.“ Karel dále pokračuje: „Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní měšťané. Pražský hrad byl zcela zpustošen, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi.“

Kralevic přicházel do země, kde byla na rozdíl od Francie královská moc podlomena nejen politicky, ale především ekonomicky. Král Jan ve snaze získat finanční prostředky neváhal zastavit nebo rozprodat královský majetek a vzhledem k tomu, že v zemi trvaleji nepobýval, nepovažoval ani za nutné, aby pečoval o obnovu starobylého sídla českých králů na Pražském hradě. Země byla nicméně politicky konsolidovaná, neboť smír krále se šlechtou měl rysy dlouhodobého kompromisu. Kromě toho se velikost českého státu stále zvětšovala směrem na sever a severovýchod do slezské a lužické oblasti. Král dokonce v roce 1325 nařídil mincovní reformu, po které byly v zemi stabilním platidlem tzv. florény ze zlata, jež byly raženy podle italského vzoru. A proto ani ekonomická oblast státu nebyla tak docela zanedbaná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Království však silně vnímalo nepřítomnost panovníka v zemi. V Čechách a také na Moravě se totiž v posledních letech nebezpečně rozbujela nejen drobná kriminalita, ale také bezpráví některých pánů, kteří využívali nepřítomnosti krále k tomu, aby se obohacovali na úkor královských nebo církevních statků. Šlechta navíc nelibě nesla absenci krále v zemi a přála si obnovu skutečné vládnoucí rodiny, jež by svou trvalou přítomností v zemi pozvedala nejen prestiž země navenek, ale také úřadů spojených s královskou mocí. To byl i Karlův záměr, a proto využil vzácné příležitosti, která se mu ve 30. letech 14. století naskytla, aby ve spolupráci s domácí šlechtou částečně restauroval královskou moc.

Vzhledem k specifičnosti vývoje českých zemí se ale ani Karlovi nikdy nepodařilo v Čechách obnovit silnou moc panovníka, jak jí známe například z časů posledních přemyslovských králů. Jako pragmatik si Karel totiž uvědomoval, že nemůže bojovat proti mocenskému dualismu v Čechách, kde se výkonná moc dělila mezi krále a šlechtu. Jeho vztah k zemské nobilitě byl tak po většinu času prozíravý a státnický. Karel proto nikdy nemusel svádět mocenské hrátky s českým panstvem, jaké prožíval téměř každý český panovník vrcholného a pozdního středověku, a v extrémní podobě je spatřujeme za vlády Karlova otce a také následníka Václava IV., jenž byl dokonce šlechtou dvakrát zajat.

Karel se v prvních týdnech a měsících po svém příjezdu usídlil v Praze. Pravděpodobně v některém ze staroměstských paláců, který patřil jeho matce. Později mu nejvyšší purkrabí pražský Hynek Berka z Dubé poskytl k obývání purkrabský palác. Prakticky ihned si Karel zřídil vlastní dvůr, i když ten musel být zpočátku velmi skromný. Zároveň se obklopil českými pány, z nichž v jeho blízkosti spatřujeme především ty muže, kteří jej doprovázeli i na cestě do vlasti. Kromě Rožmberků a pánů z Lipé, tedy dvou nejvýznamnějších rodů tehdejších Čech, se Karel mohl spolehnout i na zkušenosti a všestrannou pomoc vyšehradského probošta Jana Volka, který byl nemanželským synem krále Václava II. Jednalo se tedy o Karlova nevlastního prastrýce. Jan Volek byl zkušený diplomat, který navíc zastával funkci českého kancléře. Karel si k němu postupně vypěstoval silné pouto a od počátku mu projevoval plnou důvěru, když jej pověřoval důležitými diplomatickými a později i státními úkony. V roce 1334 získal zásluhou Karla tento přemyslovský levoboček olomoucké biskupství, a i když se proto Jan Volek musel vzdát funkce kancléře, zůstával svému nepříliš vzdálenému příbuznému i nadále nápomocen ve věcech diplomacie. Za zajímavost stojí, že se nejednalo o jediného přemyslovského levobočka, který více než symbolicky stál u Karlových vladařských počátku. Kromě Jana Volka si Karel oblíbil také opavského a od roku 1337 i ratibořského vévodu Mikuláše II., který byl synem nelegitimního potomka krále Přemysla II. Otakara. Mikuláš zastával na českém královském dvoře úřad komořího a patřil po mnoho let ke Karlovým předním důvěrníkům. I v tomto tak Karel projevil obdivuhodnou citlivost vůči českému prostředí, neboť se vyvaroval chyb otce, a namísto cizinců se spoléhal výhradně na služby domácích úřadníků a diplomatů. Vždyť koneckonců i jeho pozdější nejvýznamnější rádce a také nejbližší osobní přítel arcibiskup Arnošt z Pardubic byl rodem i původem Čech.

Je pozoruhodné, že Karel po svém příchodu do Čech postupně převzal chod české dvorské kanceláře a dalších zemských úřadů, a to i přesto, že neměl od otce žádné pověření. Muselo mu tak být zřejmé, že tím vstupuje na velmi tenký led, kdy si mohl snadno a rychle vysloužit otcův hněv. Král Jan tehdy pobýval v Lucembursku, kde na dálku sledoval synovo počínání s obavami, ale na naléhání některých českých pánů přece jen změnil své stanovisko, a tak v lednu 1334 udělil Karlovi titul moravského markraběte.¹ Jednalo se o poměrně neobvyklý krok, jelikož by se Karel v zemi více prosadil s titulem mladšího krále, avšak Jan tak učinil záměrně. Jako stále energický a statný třicátník se nechtěl smířit s postavením staršího krále, a navíc kalkuloval s tím, že titul moravského markraběte Karla zaváže k větší působnosti na Moravě, čímž by jej vzdálil od mocenského centra v Praze. Karel však i nadále pobýval v Praze a nehodlal se stěhovat na Moravu. Jako pokrevnímu potomku českých králů a budoucímu následníkovi trůnu Karlovi nedělalo větší problém využít svého dynastického původu k tomu, aby přesvědčil českou šlechtu o oboustranné výhodnosti všestranné spolupráce. Lze dokonce předpokládat, že mu česká a patrně i moravská zemská obec povolila obecnou berni, aby tak měl do začátku vlastní finance. Prokazatelné jsou však pouze finanční půjčky pánů, městských obcí a církevních institucí.

Získané finance Karel využil nejen k tomu, aby vykoupil ze zástavy některé z klíčových královských hradů, jako například Křivoklát, Týřov nebo Veveří, včetně královských měst typu Hradce Králové, Písku či Kouřimi, ale pustil se také do velkorysé přestavby Pražského hradu, kam se přestěhoval už na jaře 1334. Hrad měl být podle Karlových záměrů přestavěn ve francouzském stylu, a to po vzoru sídla francouzských panovníků. Úpravy se ale prozatím soustředily pouze na obnovu královského paláce, protože Karel chtěl co nejdříve uvést svou manželku Blanku do Prahy. Od roku 1330 totiž Blanka pobývala v Lucembursku, kde čekala na další instrukce od svého manžela. Karel nechtěl Blanku vystavovat nebezpečí, a proto jí nepozval do neklidné a nevyzpytatelné Itálie. Nyní však byla situace jiná. Kralevic to totiž myslel s obnovou královské rodiny vskutku vážně. Navíc se již blížil k věku, kdy bylo žádoucí, aby začal plodit potomstvo. Blanka i s početným doprovodem přijela do Prahy v létě 1334. Hlavní město království uvítalo budoucí královnu vskutku velkolepě. Pravda, nákladnost Blančina dvora a výstřední francouzská móda jejího fraucimoru sice způsobily, že podstatná část dvorních dam musela Čechy záhy opustit, avšak krása, laskavost a hlavně upřímná snaha rychle se naučit češtinu a místní zvyky způsobily, že se Blanka stala později v Čechách velmi oblíbenou. Půvabu své choti snadno podlehl i Karel, který k Blance choval silné city. Plodem vzájemné náklonosti bylo již v květnu 1335 narození prvního potomka, a to dcery, která dostala po Karlově lucemburské babičce jméno Markéta.

Svou první větší cestu Karel vykonal v prosinci 1333, kdy navštívil severní hranice Českého království, jež tehdy tvořily Budyšín a Žitava. Na více nezbyl čas. Až v roce 1334 se tak Karel důvěrněji seznamoval se samotným královstvím. Hodně cestoval a navštěvoval důležité hrady i města. V létě zavítal poprvé na Moravu. S přibývajícími měsíci, úměrně s tím, jak si znovu osvojoval rodnou řeč a pronikal do mechanismu správy státu, jeho aktivita i četnost cest narůstala. V létě 1335 se však Karel musel vrátit do Prahy, neboť po více jak dvou letech přijel z dalekých cest jeho otec. Bylo to vůbec poprvé, kdy se oba Lucemburkové, nyní již de facto jako rovnocenní partneři, setkali na české půdě. Karel sice ctil otcův seniorát, tedy plnou suverenitu nad vládou v celém českém státě a lucemburskými državami, avšak nejevil příliš ochotu se podřizovat ve vnitřních otázkách Českého království. Otci hodlal ponechat plnou moc v zahraničně-politických otázkách, sám však trval na tom, aby otázky spojené s faktickou správou v Čechách a na Moravě spadaly výhradně do jeho pravomocí. Je tak zřejmé, že Karel nesouhlasil s otcovým pojetím české vlády a hodlal jeho vliv na české záležitosti do budoucna minimalizovat. Dokonce je pravděpodobné, že otce zahrnul nejednou výčitkou za současný stav země.

S Karlovými požadavky tvrdohlavý a stále energický Jan nemohl souhlasit. Avšak zaskočen tím, jak rychle a snadno si Karel dokázal v zemi vybudovat fungující státní aparát a jaké oblibě se v Čechách těší, neodhodlal se prozatím zpochybnit faktické lucemburské dvojvládí, které v českém státě zavládlo počínaje podzimem 1333. Nyní totiž Jan potřeboval mít syna po svém boku, neboť Lucemburky čekalo důležité jednání s vrcholnými představiteli středoevropských států. V srpnu 1335 zprostředkoval uherský král Karel Robert v Trenčíně setkání českého krále s Kazimírem III., který nastoupil na polský trůn po smrti otce v roce 1333. Jednání, jež mělo ovlivnit středoevropské dějiny na další staletí, se na Janovu žádost účastnil také Karel. Ten zde byl polské a uherské straně poprvé oficiálně představen jako budoucí český král. Jelikož byla jednání poměrně choulostivá - přece jen se jednalo o uspořádání vztahů a hranic mezi Čechami, Polskem a Uhrami - byla v listopadu přesunuta do Visegrádu.² Tady se zrodil kompromis přijatelný pro všechny zúčastněné strany, jenž představuje ve středoevropských dějinách středověku dokument mimořádné závažnosti. Český král se zřekl náhradou za 20 tisíc kop českých grošů titulu polského krále. Výměnou polský panovník uznal úplnou svrchovanost Českého království nejen nad Dolním Slezskem, ale připouštěl i možnost české expanze do prostoru Horního Slezska, což se v dalších letech také stalo. Byl to počátek vzniku skutečného soustátí budoucí Koruny české. Zároveň došlo k definitivní konsolidaci středoevropského triumvirátu Čechy - Polsko - Uhry, kde se mocenské ambice v následujících dvou staletích přelévaly ze strany na stranu. Nyní vedoucí postavení ve střední Evropě nadlouho převzaly Čechy.

Ještě během jednání ve Visegrádu však došlo k tvrdému rozkolu mezi Karlem a Janem. Co bylo předmětem sporu, netušíme. Starší z Lucemburků snad až moc často dopřával sluchu některým českým pánům, kteří v Karlově pokusu o restauraci silné panovnické moci spatřovali vlastní ohrožení. To Jana jen utvrdilo v názoru, že Karlovo postavení v Čechách je příliš silné na to, aby ho mohl tolerovat a nechat bez povšimnutí. Zřejmě se obával, aby nebyl odstrčen na vedlejší kolej. Pravděpodobně především z tohoto důvodu Karlovi odebral titul moravského markraběte. V pozadí sporu ale mohly být i záležitosti nejen politické doktríny, kdy Jan vyznával přímočařejší postup i za cenu násilné konfrontace, kdežto Karel oproti tomu razil cestu diplomacie, ale také osobního rázu. Jan se totiž v této době rozhodl uzavřít nový sňatek, a to s Beatrix Bourbonskou, dcerou vlivného vévody Ludvíka Bourbonského. Problémem však bylo, že se Jan rozhodl uzavřít předmanželskou smlouvu, v níž stálo, že potomci z tohoto sňatku budou mít primární nárok na vládu v Lucemburském hrabství. Z lucemburského dědictví tak vypadli jak Karel, tak i jeho mladší bratr Jan Jindřich. To Karel mohl považovat nejen za urážku, ale také riziko, že budoucí čeští panovníci ztratí přímé spojení s vyspělým evropským západem.

V lednu 1336 proto Karel předešel dalšímu vyostření sporu s otcem tím, že zamířil do Tyrol hájit zájmy svého bratra. Záměrně tak předešel vítání nové české královny Beatrix, kterou Jan s velkou pompou uvedl vzápětí do Prahy. Na rozdíl od Blanky, která si na české prostředí postupně a úspěšně navykla, byla druhá Francouzka v Čechách krajně neoblíbena pro své panovačné vystupování a malou snahu porozumět zdejším tradicím i zvykům. Pražané navíc dávali veřejně najevo odpor k Janově druhé manželce a za skutečnou královnu považovali Blanku. Král, uražen tímto jednáním, proto vykázal Blanku z Prahy. Ta se tak musela uchýlit na Moravu. Tímto krokem však ztratila Beatrix sympatie českého obyvatelstva nadobro. Nepomohlo ani to, že jedinému potomkovi, který se jí z manželství s Janem v únoru 1337 narodil, dala jméno Václav, aby si tak naklonila přízeň národa. To už ale i sám král pochopil, že Beatrix v Čechách těžko kdy přijmou, a proto jí po korunovaci odvezl do Lucemburska. Nová královna se do Čech již nikdy nevrátila. Je však dojemné, a svědčí to i o Karlově mimořádném charakteru, že ke svému nevlastnímu bratrovi nikdy nechoval žádnou zášť. Později jej dokonce podporoval a pomohl mu dosáhnout vlády v Lucembursku. Přesně podle otcova testamentu, se kterým původně nesouhlasil.

***

Kvůli napjatému vztahu s otcem Karel téměř celý rok 1336 strávil nedobrovolně mimo Čechy. Nezahálel však, naopak! V dubnu 1335 totiž zemřel Jindřich Korutanský, bývalý český král, jehož dědičkou se stala dcera Markéta, která byla provdána za Karlova mladšího bratra Jana Jindřicha. Podle dřívějších dohod mezi Korutancem a Lucemburky měly Korutany a Tyroly připadnout Markétině ženichovi. Císař Ludvík Bavor se však tehdy zachoval k Lucemburkům velmi netaktně, když Korutany udělil v léno Habsburkům, zatímco si sám brousil zuby na Tyroly. Jan zjevnou urážku přijal se skřípěním zubů, jelikož se obával přímého střetu s císařem, a zlost si raději vyléval v drobné pohraniční válce s Habsburky, Karel se naopak zachoval velmi statečně. Vyrazil do Tyrol a ve spolupráci s tamní šlechtou dosadil na vévodský stolec svého teprve čtrnáctiletého bratra, za kterého převzal poručnickou vládu. Císař s tímto krokem nesouhlasil. Jeho vztahy s Lucemburky proto citelně ochladly a již nikdy nebyly obnoveny v dřívější rovině partnerské spolupráce. Řešit spor silou císař ovšem prozatím nechtěl, jelikož jej zaměstnávaly spory s papežem. Habsburkové tak nakonec v říjnu 1336 přijali nabízený kompromis českého krále, na základě něhož se dědictví po Jindřichovi Korutanském rozdělilo mezi obě dynastie. Korutany připadly Habsburkům, Lucemburkové se museli smířit s Tyrolskem, které přešlo na Janu Jindřicha a vévodkyni Markétu.

Karel ale s odstoupením Korutan nesouhlasil a byl ochoten postavit se nejen otcově vůli, ale i Habsburkům a dokonce císaři Ludvíku Bavorovi. Pro hájení zájmů svého mladšího bratra, kterého po celý život upřímně miloval, byl ochoten riskovat vše, co doposud vybudoval. Uplynulo ale několik měsíců a Karel se odhodlal k nečekanému kroku. Na samém sklonku roku 1336 se vrátil do Čech, aby se pokusil usmířit s otcem, neboť si uvědomoval, jak je současná roztržka pro celou lucemburskou dynastii zhoubná. Kralevic tak spolkl vlastní hrdost i odpor k otci, a pokusil se zachovat jako skutečný státník. Otci dokonce nabídl společnou křížovou výpravu na Litvu. Ta měla kromě šíření křesťanství mezi tamním pohanským obyvatelstvem především zvýšit prestiž Lucemburků v očích křesťanských vládců v Evropě a také papežské kurie. Jan souhlasil, neboť i jemu šlo o nastolení, když už ne harmonických, pak alespoň normalizovaných vztahů se synem. Jenže výprava, která proběhla v prvních týdnech roku 1337, skončila krachem. Lucemburské vojsko se daleko nedostalo a vinou nepřízně počasí se dokonce zhoršil králův stav natolik, že Jan přišel o pravé oko. Pro někoho Janova temperamentu to znamenalo nepříjemnou osobní tragédii, která ještě více prohloubila jeho prchlivost. Asi není třeba dodávat, že Janův a Karlův vztah se tím ještě více zhoršil a nyní se ocitl takřka v záporných hodnotách.

Sotva co se tak Karel vrátil z výpravy, musel se znovu klidit před otcovým hněvem. Jelikož měl napjaté vztahy s Habsburky, jejichž držbu Korutan stále odmítal, zvolil tentokrát cestu do Tyrol přes Uherské království. Roli zřejmě sehrála i Karlova frustrace, kdy dlouhou oklikou a předpokládaným nepohodlím hledal příležitost uniknout nepříjemné realitě, ve které musel čelit tragické rodinné disharmonii, jež někoho jeho citového založení musela těžce ubíjet. Přes Uhry a Chorvatsko se Karel dostal až k Jaderskému moři. Ze Senje se hodlal přeplavit přes moře až do Aquileje, avšak jeho loď na moři přepadli Benátčané, kteří chtěli za vzácného rukojmího vyplatit vysoké výkupné. Karel se tehdy ovšem předvedl jako rozený dobrodruh, jelikož se mu v Gradu podařilo i se svými dvěma druhy schovat v rybářském člunu pod sítěmi, a tak nepozorovaně proplout mezi zakotvenými loděmi do odlehlé části přístavu. I přes toto nepříjemné zdržení byl Karel už v červenci 1337 v Innsbrucku, kde se znovu setkal s Janem Jindřichem. Co následovalo dále je dokladem nejen toho, že Karla nikdy nepřestalo lákat italské prostředí, ale i neklidné lucemburské krve, která jeho nositele nutila podstupovat stále nová dobrodružství. S bratrem po boku se Karel i s částí tyrolské šlechty poněkud nečekaně zapojil do války v Lombardii, kde se postavil na stranu Benátčanů, tedy těch, kteří jej před časem zajali na moři. Během léta 1337 se Karel lstí zmocnil města Belluna a vzápětí s benátskou pomocí dobyl Feltre. Jen co se ovšem Karel dozvěděl, že jeho otec opustil Prahu a zamířil do ciziny, pospíchal už na Moravu do Brna, kde pobývala v dosti nedůstojných podmínkách jeho choť Blanka. Když se během několikaměsíčního pobytu v moravské metropoli přesvědčil, že se jeho otec do Čech jen tak nevrátí, odvážil se v lednu 1338 spolu s Blankou objevit v Praze.

U Karla následovala jistě velká úleva. Obzvláště, když jeho i Blanku Pražané opět přivítali se všemi poctami a s upřímnou srdečností. Kralevic tedy mohl nyní po několika letech znovu navázat tam, kde musel v roce 1335 přestat. Pravda, jeho otec mezitím znovu zastavil většinu jím pracně vykoupených zástav královského majetku, přičemž dokonce neváhal „zcizit“ i královskou korunu, tedy základní atribut svého majestátu, ovšem Karlovi nikdy nechyběla vůle a chuť k zvelebování rodné země. Kralevic tedy začal opětovně užívat titul moravského markraběte, avšak nyní vystupoval mnohem samostatněji než doposud. Důkazem jeho vzrostlého sebevědomí byla návštěva Visegrádu v únoru 1338, kde se setkal s uherským králem, jehož synovi a nástupci Ludvíkovi zaslíbil ruku své tříleté dcery Markéty. Během svého pobytu na Moravě téhož roku navíc důsledně usiloval o upevnění pořádku v markrabství, neboť neváhal vojensky zasáhnout proti zpupným moravským pánům, kteří narušovali zemský mír. Podobně si kralevic počínal i v Čechách.³ Pacifikace země při tom byla ve středověku výsostným právem a povinností panovníka.

S otcem se Karel znovu setkal až po dvou letech, a to v dubnu 1339 na říšské půdě v Miltenbergu. Tehdy už však byla mezinárodní konstelace poněkud jiná a nutila oba Lucemburky hledat cestu k vzájemné spolupráci. Když Jan v létě 1337 odjížděl do Francie na pozvání francouzského krále Filipa VI., který českého panovníka žádal o pomoc v nadcházejícím boji s Angličany, netušil, že tentokrát bude spíše pasivním divákem velkého mocenského zápasu, ke kterému se v západní Evropě schylovalo. V počáteční fázi stoleté války, jež vypukla ve chvíli, kdy Filip VI. napadl anglické državy ve Francii odvetou za protifrancouzskou politiku anglického krále ve Flandrech, však ještě nebylo služeb českého krále třeba. Obzvláště v situaci, když se poloslepý Jan již nemohl aktivně účastnit vojenských operací. Svého pobytu v západní Evropě se tak Jan alespoň snažil využít k zprostředkování míru mezi císařem a papežem, jejichž prohlubující se nevraživost ohrožovala stabilitu Svaté říše římské. Jeho pokus být prostředníkem v tomto sporu však selhal. Pro Jana, doposud úspěšného válečníka a diplomata, to bylo těžké zklamání. Jan začal tváří v tvář nastupující fyzické únavě a s vědomím, že doba již vyžaduje pružnějšího politika s jasnou koncepcí i překypující energií, postupně přehodnocovat svůj dosavadní postoj k synovi. Přestal jej vnímat jako mocenského rivala. Nyní v něm naopak viděl silného spojence, s nímž po boku by se ještě mohl pokusit zastavit konflikt mezi Francií a Anglií a odvrátit ten, ke kterému neodvratně mířilo císařství a papežství.

Už v dubnu 1338 proto Jan pozval Karla do Lucemburska, kde právě pobýval. Karel se na cestu skutečně vypravil, ale ještě na říšském území jej sám Ludvík Bavor přesvědčil k návratu. Snad tehdy došlo k nějaké dohodě nebo tlaku ze strany císaře, který si nepřál společný postup obou Lucemburků, jelikož si dobře uvědomoval, že v situaci vlastních slábnoucích pozic v Říši by mohli Lucemburkové představovat mocenskou alternativu pro říšské knížata. Karel a Jan se tedy setkali až o rok později v Miltenbergu, kde společně strávili téměř dva měsíce. Není pochyb o tom, že se tehdy spolu bavili zejména o tom, jak dodat vzájemným vztahům nový impulz a směr. Měli si toho jistě hodně co říci. Žádné dojemné obětí kolem ramen se sice nakonalo, ale od této chvíle Jan i Karel vystupovali de facto jako silní spojenci, jež si byli dobře vědomi vzájemných rozdílů, avšak dokázali vždy najít kompromis. Po krátké zastávce v Praze se oba Lucemburkové v září 1339 odebrali do Francie na dvůr Filipa VI., aby se detailně seznámili se vzniklou situací ohledně války s Angličany. Při cestě navštívili svého příbuzného Balduina v trevíru, který je ujistil svou plnou podporou, i Lucemburské hrabství. Hosty francouzského krále byli Karel a Jan až do jara 1340. Dlouhý společný pobyt prospěl jejich vzájemnému vztahu, z něhož již definitivně vyprchala hořkost i výčitky. V březnu 1340 Lucemburkové navštívili papeže Benedikta XII. (1334-1342) v Avignonu. Nebyla to pouze zdvořilostní návštěva, neboť papežská kurie velmi stála o smír mezi Francií a Anglií. Ten byl i v zájmu Lucemburků, avšak dlouholetá rivalita mezi oběma západními mocnostmi způsobila, že probíhající konflikt se nepodařilo ukončit. Ba co více. Bylo totiž stále zřejmější, že válka bude s ohledem na velký ekonomicko-hospodářský a lidský potenciál Francie a Anglie trvat mnohem déle, než se původně předpokládalo.

Za této situace ztrácel další pobyt obou Lucemburků ve Francii smysl. Karel se proto vrátil přes Bavorsko do Prahy, odkud však musel na konci léta 1340 zamířit do Tyrol, kde došlo k povstání proti vládě jeho bratra. To naopak Jan zamířil do Lucemburska, kde pobyl několik měsíců. Jeho další vládu a osobní život těžce ovlivnila úplná slepota, která u něj nastala v této době vinou neustálého fyzického vypětí a bohužel také zásahů nekvalifikovaných léčitelů a různých šarlatánů. Některé z nich dokonce ke králi v dobré víře přivedl i sám Karel. Pro panovníka, který většinu času trávil v sedle koně a dával svému okolí často na odiv své mimořádné schopnosti rytíře a dobrodruha, to byla těžká zkouška. Není divu, že poté často upadal do stavů apatie a ponechával svému synovi stále větší prostor. V září 1340 Jan dokonce sepsal na flanderském bojišti v předtuše blízké smrti svou závěť. Podle jeho vůle mělo České království a s ním přivtělené slezské země i s Lužicí připadnout Karlovi. Mladší syn Jan Jindřich měl obdržet Moravu a synek Václav z druhého manželství Lucembursko. Tak se také později stalo.

My se ale vraťme ke Karlovi, který v pozdním létě 1340 pobýval v Tyrolsku. Tady, jak již bylo řečeno, vypuklo povstání proti lucemburské vládě, které zosnoval nemanželský syn Jindřicha Korutanského Albrecht, jenž se překvapivě spojil s vévodkyní Markétou. O této energické dámě toho bylo napsáno již hodně.[4] Nás ale zajímají fakta, nikoli bujná fantazie autorů. Markéta byla rozhodná a ctižádostivá žena, jež si byla vědoma svého významu. Vždyť byla jedinou legitimní dědičkou Jindřicha Korutanského. Netoužila po ničem jiném, než po větší moci, a proto využila neprůbojnosti svého ženicha Jana Jindřicha k tomu, aby jej odstranila od vlády. Karel byl ovšem tentokrát nekompromisní a tyrolským vzbouřencům dal jasně na srozuměnou, že co se týče zájmů lucemburské dynastie, nebude mu činit potíže použít i sílu. Povstání rozprášil, Albrechta poslal na mučidla, a vévodkyni Markétu uvrhl do vězení hradu Tyrolu. Po potlačení tyrolského povstání Karel opětovně zamířil do Lombardie, kam jej tentokrát pozval rod Viscontiů. S nimi už měl Karel dříve co dočinění, avšak tentokrát jim pomohl dobýt města Penede, Mel, Poutelstein a Belvicio. Jestliže kalkuloval s tím, že se mu podaří vytvořit v Lombardii trvalé předpolí lucemburské moci a zajistí tak spojení severní Itálie s Tyrolskem, přepočítal se, jelikož mocný italský rod se o moc nehodlal dělit.

Poněkud rozmrzen z dalšího italského neúspěchu se tak Karel vrátil do vlasti. Po zprávách o otcově úplné slepotě již nehodlal otálet, a tak si vynutil faktické předání vlády v českém státě. Jan s tímto krokem souhlasil. Sám tušil, že jeho život již vstupuje do poslední fáze, a proto chtěl synovi ulehčit cestu k moci. Karel nejprve přijal ve Vratislavi hold slezských stavů, čímž upevnil svazek slezských knížectví s Českým královstvím, načež se odebral do Prahy, kde jej už netrpělivě očekával otec. Dne 11. června 1341 se odehrála památná a dojemná událost. Na zemském sněmu, kam se dostavili zástupci šlechty, duchovenstva i Prahy, slepý král promluvil k přítomným a přednesl jim proklamaci, na základě které byl Karel prohlášen následníkem českého trůnu. Počínaje touto chvílí mu byl navíc udělen titul mladšího krále („rex iunior“). Nikdo z přítomných neprotestoval. To byl de facto počátek Karlovy skutečné české vlády, ačkoli celkovou správu státu, včetně zahraniční politiky, převzal až po otcově smrti v roce 1346.

Karel se ale nespokojil pouze s titulem mladšího krále a žádal, aby mohl být ještě za života svého otce korunován českým králem, čímž by bylo předání moci slavnostně a symbolicky stvrzeno. Vyskytl se ovšem problém. České království mělo stále pouze biskupství, takže korunovace českých králů prováděl tradičně mohučský arcibiskup, jenž byl metropolitou pražského biskupa. Karel si uvědomoval riziko plynoucí ze závislosti pražské diecéze na Mohuči, a proto si v říjnu 1341 vymohl v Avignonu souhlas papeže Benedikta XII. s tím, aby jeho korunovaci mohl výjimečně provést pražský biskup. Biskupem byl tehdy stařičký Jan IV. z Dražic, který svůj úřad zastával již od roku 1301 (!), tudíž jej na biskupský stolec dosadil ještě Karlův děd Václav II. Jelikož papež svůj souhlas udělil a Karel měl s Janem z Dražic velmi dobré vztahy, korunovaci prakticky nic nebránilo. Jenže v následujících měsících došlo k nepředpokládaným komplikacím, které ve svém konečném důsledku korunovaci odložily o mnoho let.

***

V listopadu 1341 došlo k nepříjemné a zároveň pikantní události, která silně otřásla prestiží a mocenským postavením Lucemburků v celé střední Evropě. Vévodkyně Markéta se totiž chopila iniciativy a vypudila svého muže Jana Jindřicha ze sídelního hradu Tyrol a následně i z celé země. Vzápětí požádala o rozvod, jelikož byl prý její choť impotentní. Jednalo se samozřejmě o pomluvu, jelikož Jan Jindřich měl později v druhém manželství hned šest potomků, a to nepočítaje levobočky. Ponížený Lucemburk se vrátil do Čech a plně se odevzdal pod mocná ochranná křídla svého bratra, který si na počátku roku 1342 na otci vymohl dvouletou lhůtu, během které se slepý král zavázal, že nevkročí do království a nebude z něj žádat žádné příjmy. Karel chtěl tímto poněkud neobvyklým krokem získat čas ke konsolidaci své moci v království a především dosáhnout ozdravení státních financí, jež Jan zatěžoval svými břemeny a neustálými půjčkami i zástavami.

Tyrolská krize vyústila v tvrdou porážku lucemburské zahraniční politiky. Císař Ludvík Bavor, jenž již dříve vešel v tajné pikle s vévodkyní Markétou, totiž prohlásil její manželství s Janem Jindřichem za neplatné a v únoru 1342 naopak provdal za Markétu svého stejnojmenného syna. Silou poté zabral jak Tyroly, tak i Korutany, které již několik let patřily Habsburkům. To sice umožnilo Karlovi uzavřít spojenectví s Habsburky, ale bylo zřejmé, že dříve či později dojde ke konfrontaci Wittelsbachů a Lucemburků. Při pohledu na minulost, v níž střety Čechů s římskými králi z dlouhodobého hlediska nikdy vítězství nepřinesly, i když došlo k dílčím úspěchům (1040 Brůdek, 1126 Chlumec, 1304 Kutná Hora), neměli oba Lucemburkové příliš mnoho důvodů k optimismu. Tehdy se však ukázal diametrální rozdíl mezi současným stavem a minulými dobami. Neboť Lucemburkové, především král Jan, který prokázal, že ještě nepatří do panovnického důchodu, využili svých mimořádných diplomatických schopností a kontaktů k tomu, aby postupně dostali nevděčného a věrolomného císaře do izolace. Lucemburkům hrálo do karet i to, že po smrti Benedikta XII. byl v květnu 1342 zvolen papežem nám dobře známý Pierre de Rosieres, jenž přijal jméno Klement VI. (1342-1352).

Karel se svým bývalým vychovatelem a přítelem okamžitě zahájil čilý diplomatický kontakt. V létě 1342 navíc přijel Jan po poradách se svým strýcem Balduinem do Avignonu, kde se mu dostalo triumfálního uvítání. Poté došlo k zcela zásadním rozhovorům, jež měly ovlivnit vývoj celé Evropy na několik dalších desetiletí. S podporou spojenecké Francie dokázali Lucemburkové naklonit papeže k názoru, že v zájmu stability Svaté říše římské a de facto celé Evropy je nutné zasadit se o změnu v držbě kurfiřtských hodností, aby tak mohl být Ludvík Bavor sesazen a nahrazen někým, kdo by měl podporu Avignonu, Francie i Lucemburků. Nejspíše už tehdy padlo jméno Karla, jakožto nejvhodnějšího a nejzpůsobilejšího kandidáta napříč celou Evropou.

Tato důležitá jednání obstarával především Jan, neboť Karel se v letech 1342-1343 soustředil na stabilizaci politicko-hospodářských poměrů v Českém království. Uvědomoval si totiž, že v nadcházejícím mocenském soupeření s císařem sehrají Čechy jakožto hlavní základna lucemburské moci v Evropě klíčovou roli. Jeho mistrným tahem se v této době stalo především prosazení Arnošta z Pardubic na pražský biskupský stolec. Stalo se tak v prosinci 1343 po smrti předcházejícího biskupa. Karel v tomto projevil moudrost i prozíravost, neboť na druhou nejvýznamnější funkci ve státě jmenoval muže nesporně vzdělaného, schopného a především zcela oddaného. Arnošt z Pardubic sice nebyl urozeného původu, ale vlastní pílí dosáhl až univerzitního gradu licenciáta kanonického práva, prodělal sedmileté studium právnické fakulty v italské Bologni a zcestoval většinu západní Evropy. Byl to nesporný doklad toho, že Karel při výběru osob, jež měly tvořit jeho nejbližší okolí, upřednostňoval schopnosti jednotlivce, nikoli jeho původ nebo majetek. Oddaným a schopným rádcem zůstal Arnošt z Pardubic Karlovi až do své smrti.

Karel, který v těchto letech zažíval i trochu osobního štěstí, neboť v roce 1342 se mu narodila druhá dcera Kateřina, odjel za otcem do západní Evropy až v únoru 1344. V doprovodu Jana se poté odebral do Avignonu k osobním jednáním s Klementem VI. Předmětem jednání bylo nejen zřízení samostatné české církevní provincie, ale také debata nad Karlovou kandidaturou na římský trůn. Obojí dopadlo úspěšně. Klement VI. na žádost Karla i se souhlasem a plnou podporou staršího z Lucemburků povýšil bulou z 30. dubna 1344 pražské biskupství na arcibiskupství, na základě čehož se Čechy po téměř čtyřech stoletích vymanily ze závislosti na Mohuči. Prvním arcibiskupem se tak stal Arnošt z Pardubic. V dalším jednání pak symbolicky došlo k naplnění prorockých slov, jež před časem Karel a tehdy ještě Pierre de Rosieres pronesli, když se po letech znovu setkali. Pierre, jenž byl tehdy vlivným kardinálem u kurie, byl přímo nadšen tím, v jak mimořádného státníka a kultivovanou osobnost jeho dávný žák vyrostl, a proto prohlásil: „Ty budeš jednou římským králem“. Pohotový Karel mu na to údajně odpověděl slovy: „Ty však dřív budeš papežem!“ Na tato slova mělo brzy dojít, neboť Klement VI. vyslovil souhlas s Bavorovým sesazením a vyjádřil plnou podporu Karlově kandidatuře.

Z Avignonu Lucemburkové odjeli zpět do Čech, aby uvedli v praktický skutek povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. V listopadu 1344 tak byla Praha svědkem výjimečné události. Arnošt z Pardubic byl slavnostně uveden na arcibiskupský stolec, přičemž Karel i Jan osobně položili základ ke stavbě katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Nový gotický dóm, jehož impozantní výstavbu započal Matyáš z Arrasu (od roku 1356 nahrazen sochařem Petrem Parléřem), měl být nejen ústřední svatyní pražské arcidiecéze, ale také pohřebištěm českých vládců a schránkou k ukládání ostatků českých světců. Rychlé a mohutné zesílení české moci ve střední Evropě však neuniklo pozornosti císaře Ludvíka Bavora, který se nechtěl vzdát vlády ve Svaté říši římské dobrovolně. Využil proto vzdálení Karla i Jana, kteří na přelomu let 1344/1345 poněkud neprozřetelně podnikli další křížovou výpravu do Litvy a Pruska, aby zformoval velkou protilucemburskou koalici. Křížová výprava měla být demonstrací lucemburského sebevědomí i prestižním podnikem provedeným na oslavu povýšení pražského biskupství, avšak skončila stejně jako v minulém případě, tj. blamáží. Rozklad výpravy uspíšily i zprávy, že se v lednu 1345 podařilo císaři zformovat koalici, kde kromě Ludvíkových Bavor stálo i Míšeňsko, Durynsko, Braniborsko, Polsko, Uhry a překvapivě také Rakousy. Lucemburkům tak rázem hrozilo smrtelné nebezpečí izolace a nepřátelského vpádu do Čech, který mohl přijít de facto odkudkoli. V březnu 1345 se dokonce polský král Kazimír III. pokusil zajmout Karla při jeho návratu z Litvy. Karel se zajetí sice úspěšně vyhnul, ale musel zkousnout, že již v červnu toho roku polský král vtrhl do Ratibořska a Opavska, čímž ohrožoval českou moc v celém Horním Slezsku.

A právě v této době se nejvíce projevil rozdíl mezi Karlem a Janem. Zatímco Jan svolal vojsko a vtrhl do Horního Slezska, kde donutil silou polského krále k uzavření příměří, Karel vsadil na diplomacii. Během několika týdnů se mu protilucemburskou koalici podařilo rozleptat a zničit obratným vyjednáváním. Neúspěšný pokus Ludvíka Bavora zničit Lucemburky měl tak přesně opačný efekt, jelikož zmobilizoval celou lucemburskou dynastii, aby nyní napjala všechny své síly k brzkému uspořádání nové volby římského krále. V únoru 1346 pobýval Karel u prastrýce Balduina v Trevíru, kde spolu s otcem dohodli budoucí postup. Následovala návštěva Avignonu, při které došlo ke koordinaci společného úsilí. Na Ludvíka Bavora byla vzápětí uvalena klatba a říšští kurfiřté byli vyzváni k uspořádání nové volby. Aby se výsledek volby předem pojistil, sesadil papež z mohučského arcibiskupského stolce císařova hlavního straníka Jindřicha z Virneburgu, jenž byl nahrazen Lucemburkům oddaným Gerlachem Nasavským. Nové volbě už nic nestálo v cestě. V úterý, dne 11. července 1346, se poblíž městečka Rhens na levém břehu Rýna sešel kurfiřtský sbor. Schůzka proběhla na neobvyklém místě, jelikož tradiční volební město Frankfurt nad Mohanem držel ve svých rukou zhrzený císař. Ten navíc zajistil, aby se volby neúčastnil jeho syn Ludvík, jenž od roku 1323 držel vládu v Braniborsku, a rýnský falckrabě Rudolf II., sám Wittelsbach. Ze sedmičlenného kurfiřtského sboru tak sice chyběli dva členové, avšak k úspěšně provedené volbě fakticky stačil nadpoloviční počet hlasů. Karel však obdržel hlasů pět, neboť pro něj hlasovali vyjma prastrýce Balduina a otce Jana ještě mohučský i kolínský arcibiskup a také saský vévoda Rudolf. Karel se tak stal římským králem.

Volba z července 1346 byla výrazným mezníkem v dějinách Svaté říše římské i českého státu. Bylo to vůbec poprvé, kdy se někdo z přímo okruhu české vládnoucí dynastie stal pánem nad největším evropským impériem. Navíc osobnost, která nechápala svůj nový výdobytek jako pouhý titul a prestižní hodnost, nýbrž jako příležitost reformovat samotné základy půl tisíciletí trvajícího soustátí, a tak položit základy trvalejšího uspořádání střední Evropy. Pro krále Jana i Balduina to byla navíc osobní satisfakce, neboť po celý život nelibě nesli, že nedokázali navázat na dílo Jindřicha VII., a vždy si vyčítali, že vláda v Říši přešla z jejich rodu na dynastii Wittelsbachů. Tentokrát však byli svědky oslnivého úspěchu, v jehož trvalost věřili, ačkoli Karel měl před sebou ještě hodně práce, než se mohl považovat za panovníka, jehož moc je v Říši respektována plošně a bez odporu. V dlouhodobém horizontu se dokonce muselo počítat s vojenským řešením, neboť Ludvík Bavor i jeho příbuzní výsledek volby neuznali a dávali hlasitě najevo, že spor mohou rozhodnout pouze meče. Než se však mohl Karel pustit do nutných protiopatření nebo zabezpečit Čechy před očekávaným vpádem Wittelsbachů, byl spolu s otcem nečekaně odvolán do Francie. Nestihl tak dokonce ani podstoupit akt korunovace. Byl tak prozatím pouze římským „zvolencem“. Ve Francii se totiž v létě 1346 vylodil silný vojenský kontingent Angličanů, který král Filip VI. nechal nešťastně postoupit až do vnitrozemí. Porážku Francie si Lucemburkové nemohli dovolit, jelikož by oslabila jejich pozice v rodovém Lucembursku, na západě Říše, a především by zkomplikovala jejich kontakty s Avignonem. Jak Jan, tak i Karel museli proto obléci zbroj a rychle se přesunout na francouzskou půdu. 

Dne 26. srpna 1346 se u Crécy-en–Ponthieu v severní Francii odehrála památná a významná bitva u Kresčaku. Významná byla již jen tím, že se jí osobně účastnili jak francouzský král Filip VI., tak i anglický panovník Eduard III. Do bitvy se také osobně zapojili oba Lucemburkové. Jan a Karel přivedli na bojiště vlivem časové tísně jen skromné, vlastně spíše podpůrné oddíly. Když se však Francouzi bezhlavě vrhli do boje s připraveným a odhodlaným nepřítelem, strhla se prudká řež, která skončila pro Filipa VI. drtivou porážkou. V době největšího zmatku a rozkladu francouzského vojska se tak do svého posledního boje vrhl i statečný český král, který po Karlově zvolení římským králem dosáhl všeho, čeho mohl, a nehodlal synovi již nadále překážet. Zvolil si proto čestnou a rytířskou smrt. Ještě než zazněla legendami opředená slova: „Toho nebude, aby český král utíkal z boje“,⁵ ujistil se starý král, že se jeho syn dostane z bojiště ve zdraví a bez úhony. Poté již v doprovodu celé řady českých pánů nastoupil svou cestu za věčností. Karel, který z bojiště vyvázl jen s lehčími zraněními, se toho dne stal i oficiálně českým králem…

Odkazy a poznámky:

1. Rokem 1334 tak došlo po téměř jednom století k obnovení samostatné markraběcí hodnosti v českém státě. Posledním moravským markrabětem byl totiž Přemysl II. Otakar, který tuto hodnost aktivně zastával v letech 1247 - 1253. Počínaje rokem 1253 pak vinou komplikovaného dynastického vývoje drželi přemyslovští králové markraběcí titul spolu s českou titulaturou. Markraběcí vláda však měla své opodstatnění. Kromě hmotného zabezpečení ostatních členů královské rodiny byla samostatná vláda na Moravě vhodná i jako průprava následníků trůnu na budoucí vládu v Praze. Nezanedbatelná byla i efektivita správy poměrně rozlehlého českého státu, která jediného vládce často neúměrně zatěžovala. Toho si byl vědom i Karel IV., který markraběcí titul později obnovil v celé jeho velikosti.

2. Odkaz visegrádského jednání z roku 1335 přetrval až do současnosti, neboť jako symbolické navázání na plodnou a mírovou spolupráci středoevropských zemí byla v roce 1991 z popudu tehdejších prezidentů Československa, Polska a Maďarska založena „Visegrádská skupina“ (V4), která hraje důležitou úlohu i v současnosti.

3. V pacifikaci země byl Karel velmi důsledný. Například v červenci 1339 po devítinedělním obléhání, jehož se osobně účastnil, dobyl hrad Potštejn ve východních Čechách, který patřil Mikuláši z Potštejna, známému a obávanému loupeživému rytíři. Ten v troskách hradu také nalezl smrt.

4. Její postava vstoupila i do širokého povědomí české a německé veřejnosti, jelikož vévodkynin život sugestivně popsal známý spisovatel Lion Feuchtwanger (1884-1958) v románu „Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá“.

5. Větu, která je jedním ze zřejmě nejznámějších citátů českých dějin, však ze soudobých zpravodajů nezachytil nikdo. Poprvé jej uvedl až někdy na počátku 70. let 14. století kronikář Karla IV. Beneš Krabice z Veitmile. I kdyby nebyl citát pronesen, Janově statečné smrti to na heroismu však rozhodně neubírá.

Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.

Zdroje obrázků: Wikimedia Commons