Kdy se český kralevic ocitl na jaře 1323 na francouzském královském dvoře, přicházel sice do prostředí naprosto cizího, avak pro jeho dalí vývoj zcela klíčového. V dalích letech dokázala Francie obohatit následníka českého trůnu vynikajícím vzděláním, pečlivou výchovou a také neocenitelnými zkuenostmi. Do Paříe přijel český princ v útlém dětství a s nejistou budoucností. Kdy hlavní město mocného království opoutěl o několik let později, byl ji cílevědomým mladíkem, jemu leel svět u nohou.
Francie představovala na počátku 14. století evropskou velmoc
číslojedna, která si nárokovala svrchovanost nad mocí papeskou i
císařskou.
Avak po smrti krále Filipa IV. Sličného v roce 1314 zabředla vládnoucí
dynastie Kapetovců a s ní celá země do hluboké stagnace.
[1]
Na trůnu se v rychlém sledu vystřídali Ludvík X. (1314-1316), nemluvně
Jan I. (1316) a Filip V. (1316-1322). Teprve poté se mohl trůnu ujmout
mladí ze synů Filipa Sličného Karel IV., jeho titulaturu shodou
okolností o několik desetiletí později převzal jako římský král hlavní
hrdina naeho příběhu. Francouzský monarcha Karel IV. byl panovník
celkem úspěný, i kdy nevynikal průbojností ani státnickou
prozíravostí jako jeho slavný otec. Vědom si toho, e mezinárodní
konstelace ji není pro Francii tolik příznivá jako v minulých
desetiletích, snail se posílit postavení své země v soudobé Evropě
novými spojenectvími. Neváhal proto vsadit na Lucemburky, čeho byla
dokladem jeho svatba s Marií, sestrou českého krále Jana, ke které
dolo v roce 1322. V českém králi toti Karel IV. spatřoval vhodného
spojence, který měl dret na uzdě římského krále Ludvíka Bavora, jen
po vítězství v bitvě u Mühldorfu pomýlel na císařskou korunu a taení
do Itálie, co by ohrozilo zdejí francouzské zájmy. Francouzský a
český král ale nebyli pouze příbuznými a spojenci, rozuměli si toti i
lidsky, nebo oba monarchy spojovala záliba v rytířské kultuře.
Příjezd českého kralevice přivítali na francouzském královském dvoře s
nadením. Byla to svým způsobem pocta, vdy přísluník mocné a vlivné
dynastie, jen měl v budoucnu usednout na královský trůn, se nyní
stával učedníkem francouzských mravů, zvyků a kulturně-politického
vidění světa. Pro sedmiletého chlapce byl přejezd přes půlku Evropy
dostatečným stresem, který byl jetě umocněn příchodem do zcela
odliného prostředí, na ně si musel teprve přivyknout. Svou tetu
Marii, francouzskou královnou, sice ji znal, nebo tato lucemburská
princezna vyrůstala po smrti otce se svými dalími příbuznými v Praze,
ale pro malého Karla to byl zřejmě jediný člověk, k němu ve Francii z
citového hlediska cítil nějakou vazbu. Natěstí se nyní ukázalo krásné
kouzlo rodinných vazeb, je nebývaly ve středověku u panovnických
dynastií příli obvyklé. Jak Marie, tak i její cho si toti českého
prince natolik oblíbili, e jej de facto přijali za svého. Ve Francii
se mu tak dostávalo péče a úcty jako kadému jinému členu francouzské
panovnické dynastie. To Karlovi usnadnilo adaptaci na nové prostředí a
prolamovalo počáteční zdrenlivost a nesmělost, kterou kralevic
projevoval v prvních týdnech a měsících svého francouzského pobytu.
|

Svatba Marie
Lucemburské a Karla IV. Francouzského
Zdroj: Wikimedia
Commons, Autor: Autor: Jean Fouquet
http://expositions.bnf.fr/fouquet/grand/f036.htm
|
U krátce po příjezdu na následníka českého trůnu čekaly dvě důleité
změny v osobním ivotě. Tou první byla
svatba. Pro
nejstarího syna a dědice českého krále byla vybrána za manelku
Markéta z Valois, kterou vak lidé z jejího okolí nazývali tehdy módním
a sličným jménem
Blanka. Nevěsta českého prince
měla urozený původ; vdy byla neteří krále Karla IV., a jeliko ten
neměl stále dědice, nebylo do budoucna mono vyloučit, e se některý z
jejích bratrů stane králem Francie. Blančin věk neznáme,
obecně se předpokládá, e byla přiblině stejně stará jako Karel.
Dětská svatba, je vak nebyla ve středověku ničím výjimečným, se
odehrála 15. května 1323 v Paříi. Tého dne byla navíc Karlova teta
Marie slavnostně korunována francouzskou královnou. Po svatbě se cesty
obou dětských manelů opět rozdělily. Manelský svazek toti mohl být
fyzicky naplněn a po překročení věku pohlavní dospělosti, který byl
individuální a tehdy se pohyboval zhruba mezi 15. a 16. rokem ivota.
Kralevic trávil prozatím svůj čas na královském hradě
Saint-Germain-en-Laye
u Paříe, který mu byl vykázán jako jeho osobní sídlo. Nedlouho po
svatbě kralevic podstoupil slavnost
biřmování,
která jej měla nejen přiblíit k Bohu, ale také symbolicky spojit s
francouzskou královskou rodinou. Kralevicovým kmotrem byl toti sám
král Karel IV., po něm mladý Lucemburk oficiálně přijal jméno Karel,
které formálně i v osobním ivotě uíval ji od listopadu 1323.[2]
Historikové dodnes nedokáí přesně odpovědět na otázku, proč byl
Karlově vzdělávání ve Francii věnován takový prostor, kdy se jen
samotná gramotnost u vrcholně středověkých panovníků Evropy pohybovala
na velmi nízké úrovni. Vzdělání bývalo v té době toti vyhrazeno
předevím duchovním. U panovníka se naopak vyadovala praktická znalost
státní agendy, základy velení nebo dvorská a rytířská etiketa. Jak z
hodnověrných zpráv víme, číst ani psát neuměl dokonce ani Karlův
stejnojmenný kmotřenec. Jan Lucemburský podle veho základy vzdělanosti
měl, předpokládá se tak u něj alespoň částečná znalost psaní a čtení.
Avak Karel IV. byl prvním českým panovníkem, který měl vskutku hluboké
a komplexní znalosti i úplnou gramotnost. Byl tak skutečným dobovým
intelektuálem na trůně, jemu se vzdělaností tehdy nemohl rovnat téměř
ádný soudobý monarcha. Zdá se, e jak český tak i francouzský král,
kterým z pochopitelných důvodů záleelo na důkladné průpravě mladého
Karla pro budoucí vladařské poslání, si dobře uvědomovali význam
ploného vzdělání, je se jim samotným nedostávalo, a tak se snaili
zajistit Karlovi optimální podmínky pro kvalitní a celkové vzdělávání.
Český kralevic ve svých sedmi letech asi jen stěí znal více ne
základy křesanské výchovy a dvorské etikety. Kromě
četiny
nejspíe ovládal dobře nebo přinejmením obstojně i
němčinu,
jeliko prostředí českého královského dvora bylo ji tradičně
dvojjazyčné. Za svého pobytu ve Francii se Karel zvládl na
komunikativní úrovni nejen
francouztinu, ale i
latinu, během svého
působení v Itálii pak i
italtinu. Je sice pravda,
e dlouhá odluka od vlasti způsobila, e Karel četinu postupně
zapomněl a musel se jí poté znovu naučit, ale jak ve svém ivotopise
zdůrazňuje, uměl v dospělosti vechny tyto jazyky nejen slovem, ale i
písmem. Ji jen toto je dostatečným dokladem Karlova
mimořádného intelektu.
Karlovou výchovou a vzděláním byl nejprve pověřen vzdělaný klerik Jan z
Viviers, který od francouzského krále dostal prostředky k vedení
princovy domácnosti. Zhruba po roce byl z nám neznámých důvodů
nahrazen, a to pravděpodobně někým, kdo pocházel ze stejné oblasti,
jeliko nový Karlův vychovatel je v pramenech jmenován jako Hueta de
Vivariis. Jeliko se v blízkosti krále Jana objevuje v této době i
biskup Petr z Viviers, nebude asi daleko od pravdy konstatování, e se
sám otec postaral o vybrání vychovatelů svého syna. Výběr muů
pocházejících z jihofrancouzské diecéze Viviens nebyl náhodný, nebo v
této oblasti se koncentrovala vyspělá provensálská kultura, je českému
králi imponovala. Oba mui z Viviers Karla jistě naučili nejen číst a
psát, ale také jej vzdělávali ve francouzském a latinském jazyce. Oni
sami vak viděli své poslání předevím v tom, aby zvídavému a vem
podnětům přístupnému mladíkovi zvěstovali slovo Boí. Karel tak
pravidelně čítával z breviáře. V ivotopise Karel o mnoho let později
zmiňuje i četbu mariánských hodinek, kterou si velmi oblíbil. V jeho
pozdějím zájmu o duchovní hodnoty soudobé středověké společnosti se
zrcadlí nejen hluboká vnitřní víra, ale také geny děda Václava II.,
který byl víře silně nakloněn a niterně se s ní naplno identifikoval.
Právě v této době je také nutno vlivem působení francouzského prostředí
hledat Karlovy počátky zvýeného zájmu o mariánský kult a
augustiniánský řád, které byly ve vrcholně středověké Francii velmi
rozířené.
***
První léta ve Francii se u Karla nesla hlavně v rovině vzdělávání. Ale
ani tehdy nebyl a ani nemohl být vytren z politického a společenského
dění. Sotva co se Karel stačil rozkoukat a seznámit s novým prostředím,
byl hostem u papee
Jana XXII. (1316-1334) v
Avignonu. V prvních měsících roku 1324 toti do Avignonu vyjma královny
Marie zavítal celý královský dvůr, který samozřejmě nemohl vynechat
svého chráněnce. Pro Karla to byl jeden z největích záitků v
dosavadním ivotě. Jetě před rokem byl internován na hradě Lokti, nyní
se vak pohyboval v blízkosti papee a krále Francie, tedy v této době
dvou nejvýznamnějích person v celém západním křesanstvu. Avak po
návratu na Karla čekala zlá zvěst. V březnu 1324 zemřela jeho teta
Marie při komplikovaném porodu. U krátce po příchodu do Francie tak
Karel musel oplakávat blízkou osobu, k ní si vypěstoval hluboký citový
vztah. Úmrtím ale jetě nebylo konce, nebo ji v prosinci 1325 zemřel
i Karlův tchán Karel I. z Valois, který mohl ve francouzských dějinách
později sehrát významnou roli.
Smrt Marie Lucemburské vak neznamenala konec spojenectví mezi českou a
francouzskou panovnickou dynastií, ba spíe naopak. Mariin odchod
francouzského krále a českého kralevice jetě více spojil, nebo po
větinu roku 1324 se Karel pohyboval v králově těsné blízkosti, jeho
dvůr, jak to ostatně bylo obvyklé ve větině vrcholně
středověkých monarchií, neměl trvalé sídlo a často se stěhoval po celé
zemi, aby si uíval pohostinství svých poddaných. Od podzimu 1324 u
byl kralevic ovem zpět na svém sídle v Saint-Germain-en-Laye.
Presti a moc českého krále v těchto letech i nadále stoupaly, za co
mohlo uklidnění politických poměrů v českém státě a celé střední
Evropě. Po poráce v bitvě u Mühldorfu se toti Habsburkové dostali do
svízelné situace, a proto hledali rychlou cestu ke konečnému narovnání
s Lucemburky. Ke smíru byl ochoten také Jindřich Korutanský, který i po
svém vyhnání z Prahy v roce 1310 nepřestával pouívat titulu českého
krále, přičem se nikdy výslovně nevzdal svých nároků na český trůn.
Jan Lucemburský byl obratný politik. Postřehl změnu politických nálad
ve střední Evropě, a proto zaslíbil svého druhorozeného syna
Jana
Jindřicha korutanské princezně
Markétě, u
ní se
předpokládalo, e se stane dědičkou korutanského vévody. Jindřich
Korutanský se vzdal nároků na český trůn právě výměnou za tento
dynastický sňatek, ze kterého mohly do budoucna těit teoreticky obě
strany. Vdy pokud by se naplnily představy Jana Lucemburského, který
hodlal svému druhorozenému synovi udělit Moravu, Opavsko, Kladsko a
Budyínsko, mohla se Jindřichova dědička Markéta snadno stát manelem
mocného vládce, který ostatně nebyl ani bez ancí na český trůn.
Lucemburkům se naopak otevírala reálná monost dosáhnout vlády v
Jindřichových zemích, tj. v Korutanech a Tyrolsku.
Lze se vůbec divit, e ve světle těchto skutečností, které Lucemburky
pevněji zakotvily ve střední Evropě a přiblíily je k mohutné expanzi
směrem na jih, se ji v květnu 1325 rozhodl francouzský král uvést
českého prince ke královskému dvoru, aby tak mohl i formálně uívat
vech výsad, je mu jako členu významné dynastie přísluely? Na dvoře
svého kmotřence pobýval Karel a do jeho smrti v únoru 1328. To u byl
Karlův otec Jan nejen generálním vikářem Svaté říe římské, ale po
úspěném taení do Slezska v roce 1327 i vrchním vládcem nad větinou
hornoslezských kníat. Ti přijali českého krále jako svého lenního pána
na základě dřívějích vazeb Slezska a českého státu za posledních
Přemyslovců i Janovy titulatury, nebo první Lucemburk na českém trůně
přijal v roce 1310 s titulem českého krále i královskou titulaturu
polskou. K českému státu se tak na několik století připojilo například
Vratislavsko.
Zmínit také musíme, e Jan v letech 1327-1328 úspěně zasáhl do poměrů
v rodném Lucembursku, kdy porazil brabantského vévodu Jana III., který
mu nechtěl vyplatit dědictví po matce. Ve stejné době Jan pomohl králi
Ludvíku Bavorovi s římskou jízdou. Evropa tak měla znovu císaře.
V květnu 1328 se v Remei konala velkolepá korunovace nového
francouzského krále
Filipa IV. (1328-1350), syna
nedávno zemřelého Karla z Valois. To znamenalo, e se jeden z Karlových
vagrů stal králem Francie. Jak Karel, tak i jeho otec Jan se
korunovace osobně účastnili. Pro Jana byl nový francouzský král
klíčovým spojencem, a to i přesto, e mezi Paříí a Prahou tehdy
vznikla třecí plocha v podobě Janovy účasti na římské jízdě Ludvíka
Bavora. Proti ní toti marně protestoval papeský dvůr v Avignonu. To
naopak Karlovi král Filip nepřipadal nijak vábně. Odpuzovala jej nejen
Filipova vojáckost a snaha za kadou cenu řeit spory silou, ale také
skutečnost, e nový pán Francie pro něj nesdílel ani zdaleka takové
zaujetí, jako předcházející král. Vzhledem k tomu, e v letech
1328-1330, které tvořily Karlův francouzský epilog, se český kralevic
nepohybuje na královském dvoře a o jeho pobytu se nic určitého neví,
přičem Karel ve svém ivotopise navíc později nazval Filipa lakomcem,
lze usuzovat, e Filip ji nehodlal vydrovat dospívajícího Lucemburka
za státní útraty. Karel tak musel zřejmě dalí dvě léta pobývat ve
skromnějích poměrech ne doposud, čím si snadno vysvětlíme, proč mezi
oběma mui vznikl odtaitý vztah.
Ve stejném roce, kdy nastoupil na francouzský trůn Filip IV., se Karel
seznámil s muem, který výrazně ovlivnil jeho dospívání a v dalím
ivotě pro něj sehrál důleitou úlohu. Na Popeleční středu roku 1328
Karla uchvátilo kázání
Pierra de Rosiera, které
tento učený teolog francouzského původu přednesl před královským
dvorem. Pierre de Rosieres byl doktorem teologie a vzhledem ke svému
intelektu, řečnickému nadání a nesporným organizačním schopnostem
postupoval rychle na ebříčku církevních prebend ve Francii. V roce
1326 jej pape Jan XXII. jmenoval opatem klátera benediktinů ve Fécamp
v Normandii. V letech 1328-1329 se ji stal biskupem v Arrasu a
arcibiskupem v Sens. Pierre de Rosieres byl o celé čtvrt století starí
ne Karel, a proto k němu český princ vzhlíel ji od počátku s velkou
úctou a obdivem. Budoucí pape Klement VI. rychle rozpoznal velký
mylenkový potenciál, kterým Karel disponoval, a tak netrvalo dlouho, a
zrodilo se pevné pouto mentora a áka. Pierre de Rosieres to byl, kdo
Karlovo vzdělání jetě více prohloubil, předevím v oblasti znalosti a
exegeze (výkladu) Písma. Avak nejen to, učený teolog zasvětil Karla
také do kanonického práva a církevní správy jako takové, přičem jej
podle veho brával s sebou na univerzitní přednáky a disputace na
paříské Sorbonně. Karel tak mohl nahlédnout do tajů vrcholné
středověké scholastiky. A to byla zkuenost, na kterou se jen tak
nezapomíná.
Karel vak prodělal i výchovu světskou, která měla fyzicky a duevně
připravit mladého kralevice na budoucí povolání. Učil se tak jezdit
na koni, zacházet s mečem, pohybovat se ve dvorském prostředí nebo
konverzovat ve společnosti. Jeliko se nemohlo zapřít, e je Karel
synem Jana Lucemburského, nepřekvapí nás, e i on měl sklony k
dobrodrunému ivotu, který zahrnoval nejen účasti na rytířských
turnajích a kláních (často inkognito), ale také četné milostné manýry.
Ano, první sexuální zkuenosti Karel jistě získal jetě za svého pobytu
ve Francii. Důleité vak bylo, e se Karlovi dostalo nejen kvalitní
výchovy, ale také hlubokých znalostí z četných oborů, co mu umonilo
chápat svět ířeji a komplexněji. Uvědomoval si tak u v tomto věku, e
důleitým pilířem správného vládnutí jsou rozvaha a důsledné dbaní o
právo i spravedlnost. Zároveň poznal důleitost zajistit si adekvátní a
fungující byrokratický aparát. Spolu s tím Karel pochopil, jak je pro
jakoukoli vládu naprosto klíčová stabilita v oblasti rodinné harmonie a
konsenzu mezi panovníkem, lechtou a církví. Toto pragmatické chápání
světa na něj z větí části přenesl právě Pierre de Rosieres.
Vzhledem k tomu, e se Karel často pohyboval v prostředí intelektuálně
vyspělém, uvědomoval si také, jak důleitá je vzdělanost, kultura a
pěstování vlastního obrazu v kronikách, nebo trvalou hodnotou nejsou
jen stavby a konkrétní činy, ale i kolektivní pamě národů a států.
Karel se pochopitelně zajímal i o dění v soudobé Evropě. Chtěl znát
dějiny rodů, zemí a institucí. To jej přivedlo k zájmu o historii
vlastní rodiny a země, které měl jednou vládnout. I kdy jej od Čech
dělila téměř půlka tehdy známého světa, touil po informacích z domova.
Lze předpokládat, e se často vyptával otce a jeho doprovodu na novinky
z Čech. Chtěl předevím vědět, jak se daří jeho matce a sourozencům,
ale jak se zdá, měl informace kusé a zkreslené. Netuil tak třeba, e
se jeho matka Elika ji roku 1327 prakticky vzdala veřejného ivota,
přičem její manelství s Janem bylo ji několik let mrtvé, ačkoli Jan
z politických důvodů nikdy o rozvod nepoádal. Přesto je zajímavé, e
se v roce 1329, kdy bylo Karlovi pouhých 13 let, objevilo v Paříi
poselstvo
Zhořelecka, které českého kralevice
ádalo, aby mu mohlo sloit lenní hold. Dodnes si historikové příli
nevědí rady s tím, co se tehdy vlastně událo a zdali tento údaj, který
zachytila pouze Zbraslavská kronika, není pouze nějakým nedorozuměním.
Pravděpodobně si poslové ze Zhořelecka, kteří jetě pamatovali doby,
kdy byla tato oblast pod přemyslovskou nadvládou, neuvědomovali, e
Karel je stále pouhý kralevic bez jakékoli praktické moci, jeho otec
úzkostlivě drí mimo dosah rodné země. Karlova reakce byla ovem
mimořádně státnická a dokládá, e i v tomto věku ji projevoval smysl
pro politickou realitu. Lenní hold odmítl, aby tím předeel sporům s
otcem, a Zhořelecké odkázal přímo na jednání s Janem, které úspěně
proběhlo na půdě Francie v létě 1329.
Snad i tento první známý kontakt Karla s českými zeměmi uspíil to, k
čemu brzy dolo. Po zbytek roku 1329, včetně Vánoc, se Jan zdroval u
francouzského dvora. Mohl tak být svému synovi častěji nablízku a
pochopit, e ji před ním nestojí nesmělý kluk, ale dospívající mu
nesporného intelektu, velké ctiádostivosti a hlavně chuti vrhnout se
do prvních vladařských zkueností. Jan pochopil, e ve Francii Karla s
jeho temperamentem a touhou vrátit se do vlasti jen stěí udrí. Aby
předeel komplikacím, je mohly nastat ve chvíli, kdyby Karel bez jeho
vědomí zamířil domů, a aby ji pomalu zasvěcoval svého nadějného dědice
do skutečného vládnutí, rozhodl se jej vyslat na jeho první politickou
misi, a to symbolicky do nepříli vzdáleného Lucemburska. Z Francie
Karel odcházel jako jiný člověk. Sedmiletý pobyt v jedné z
nejvyspělejích zemí tehdejí Evropy budoucího císaře ovlivnil téměř ve
vech aspektech. Přejal francouzskou mentalitu a zvyky, pohlédl do
tváře výstavních a luxusních královských paláců, procházel ulicemi
lidnatých měst, učarovaly mu impozantní gotické katedrály v Paříi nebo
Remei. Ano, byla to kola ivota, na kterou Karel vzpomínal a do
konce ivota. Není vůbec náhodné, e jednu z posledních velkých
zahraničních cest Karel vykonal na přelomu let 1377 a 1378 právě do
Francie. Francouzská kapitola Karlova ivota vak nyní definitivně
skončila.
***

Blanka z Valois a Karel IV. na iluminaci z 15. století
Zdroj: Wikimedia Commons
|
Na jaře 1330 opustil Karel v doprovodu své choti Blanky, s ní začal
společně ít teprve nedávno, Francii a zamířil s pověřením otce do
Lucemburska. O Karlově působení v Lucembursku toho mnoho nevíme. Avak
jisté je jedno: v Lucembursku se stal Karlovým rádcem a zasvětitelem do
místních často velmi spletitých politických poměrů prastrýc Balduin,
který byl stále trevírským arcibiskupem, tedy jedním z říských
kurfiřtů. Balduin byl pro Karla dalím důleitým mentorem, navíc
rodinným přísluníkem, který Karlovi mohl nabídnout nezitnou pomoc a
rodinné rámě. Jestlie Pierre de Rosierres zasvěcoval Karla předevím
do věcí víry a církevních záleitostí, pak Balduin, ačkoli byl vysokým
církevním hodnostářem, paradoxně poučoval kralevice zejména o tom, jak
se dělá vysoká politika. Dokonce se mu na Karla podařilo přenést i něco
ze své pověstné vychytralosti a lstivosti. V Lucembursku Karel ale
dlouho nepobyl, pouze necelý rok, nebo poté byl odvolán do poměrů
mnohem bouřlivějích a také nebezpečnějích.
Léta 1330 a 1331 toti tvoří důleitý přelom v dějinách lucemburského
rodu. Tehdy se toti Lucemburkové definitivně stali dynastií skutečně
evropského významu, její vliv sahal do mnohdy i vzdálených koutů
Evropy. Král Jan se stále častěji zaplétal do nových dobrodruství a
byl takřka neustále v pohybu. Na sklonku roku 1328 byl na kříové
výpravě do Pruska a Litvy. O rok později jej spatřujeme ve Francii a v
prosinci 1330 dokonce zahájil se souhlasem císaře Ludvíka Bavora
vlastní taení do severní Itálie. Stalo se tak jen krátce poté, co 28.
září 1330 zemřela v Čechách královna Elika,
Karlova maminka, na kterou
dospívající a citově zaloený Lucemburk musel myslet takřka neustále.
Eličina smrt krále Jana údajně hluboce zasáhla, dokonce prý slíbil, e
se osobně zúčastní jejího pohřbu, ale svůj slib nedodrel. Ostatně v
této době byla pro krále Elika ji jen pouhou vzpomínkou a břemenem,
je mu neumoňovalo uzavřít nový a dynasticky výhodný sňatek. |
Nejednalo se vak o jedinou zásadní změnu v lucemburské rodině té doby.
Karlův mladí bratr Jan Jindřich byl toti u v září 1330 oeněn s
dcerou a předpokládanou dědičkou Jindřicha Korutanského Markétou. Tento
výhodný sňatek mohl Lucemburkům v budoucnu přinést Korutany a Tyroly.
Jan Lucemburský zařídil i jiné a výhodné sňatky pro své potomstvo.
Nejstarí dceru Markétu provdal za Wittelsbacha Jindřicha II.
Dolnobavorského a druhorozenou Jitku zaslíbil synovi francouzského
krále Filipa IV. Janovi. Sňatek byl skutečně uzavřen roku 1332, avak
Jitka zemřela ji roku 1349, tedy rok před Janovým nástupem na trůn.
Přesto se z tohoto svazku narodilo hned několik potomků, včetně Karla
V. Moudrého, který se později stal francouzským králem. Nejmladí z
dcer Annu král plánoval provdat za syna uherského krále Karla I.
Roberta z Anjou Ladislava, jen vak záhy zemřel. Po Ladislavově
předčasné smrti se pro Annu nabízel potomek císaře Ludvíka Bavora,
avak ani tento sňatek nebyl nakonec uskutečněn. Anna se proto nakonec
provdala za Otu Habsburského, mladího ze synů
někdejího římského krále Albrechta I.
Lucemburkové takto dynasticky propojeni s významnými evropskými
panujícími rody začali aspirovat na dynastii určující směr hlavní
evropské politiky.
Italská signorie, jak se nový
politický projekt krále Jana nazýval, byl na jednu stranu odváný a
sebevědomý podnik, na straně druhé vak hazardem provedeným bez hlubí
strategie. Jak se celá věc vlastně seběhla? Českého krále lákal bohatý
jih Evropy ji delí čas, jeho pozornost se sem upínala prakticky u od
římské jízdy císaře Ludvíka Bavora v roce 1328. Po stvrzení sňatku mezi
Janem Jindřichem a Markétou Korutanskou se Jan rozhodl zajistit
trvalejí spojení českých zemí se severní Itálií, a proto z titulu
říského vikáře a spojence Ludvíka Bavora vjel ji v prosinci 1330 do
neklidné oblasti, která prahla po schopné ruce, je by konečně
zajistila rozbouřenému lombardskému kraji mír. Českému králi otevřela
brány jako první Brescia, Na počátku roku 1331 také dalí severoitalská
města Bergamo, Bobbio, Como, Novarra, Pavia, Vercelli, Cremona,
Mantova, Modena, Lucca, Parma, Miláno, Piacenza, Regia a Verona.
Lucemburské panství na severu Apeninského poloostrova vak stálo na
vratkých základech, přičem vyvolalo kritiku jak ze strany císaře, tak
i francouzského krále a papee Jana XXII. Kadý z nich měl v Itálii své
vlastní zájmy, které nyní český panovník svým postupem ohrozil. Jan
proto musel rychle spěchat za svými spojenci, aby jim vzniklou situaci
vysvětlil. Jeliko byl pragmatikem a nechtěl o nové výdobytky přijít,
povolal ji na jaře 1331 nečekaně svého syna Karla do Itálie, aby mu
svěřil správu celé signorie. Starí z Lucemburků na císaři nakonec
přece jen dosáhl uznání vlády nad devíti italskými městy jako nad
řískými zástavami, přičem Bresciu mu Ludvík Bavor udělil jako říské
léno a Luccu dokonce jako dědičnou signorii. Kralevic Karel ale ji
záhy poznal, do jak neklidného prostředí vstupuje. Karel se ovem v
krátkém čase objevil po Francii i v dalím významném civilizačním a
kulturním centru vrcholně středověké Evropy. Více ne vyspělé italské
prostředí Karla ale zajímalo, jak ve zdejím politicky nestabilním a
krajně nevyzpytatelném prostředí dokáe udret otcovo panství
pohromadě. Italská signorie Lucemburků toti nikdy nebyla stabilním
politickým útvarem. Naopak lze hovořit o nahodilém shluku italských
měst, mezi kterými dřímaly hluboko zakořeněné a letité rozpory
politického a hospodářského rázu. Pro Karla to ovem byla dalí
neocenitelná kola ivota.
U krátce po příjezdu do Itálie se stal Karel v Pavii, kam dorazil na
Velký pátek 29. března 1331, terčem vraedného útoku. Jeho druina byla
otrávena během snídaně. On sám vyvázl bez úhony pouze díky tomu, e
odmítl jíst před ranní mi. Sám Karel si údajně poviml neznámého
člověka, který se pohyboval okolo stolu, a nařídil jej zatknout. Na
mučidlech neznámý mu prozradil, e byl vyslán z příkazu milánského
pána Azza Viscontiho, aby přimíchal Karlově druině do jídla jed. Za
atentátem pravděpodobně skutečně stál mocný rod Viscontiů, který
usiloval o sjednocení celé Lombardie, v čem jim nyní překáeli
Lucemburkové. Svou záchranu Karel chápal jako důkaz Boí přízně a jetě
více jej to utuilo ve zbonosti. Během pobytu v Pavii navíc bydlel v
kláteře sv. Augustina, v jeho zdech byl pohřben sám světec, ke
kterému Karel choval ji od dětství velký obdiv. To ve byly záitky,
které na Karla hluboce působily během formování jeho osobnosti a
ivotní filozofie. Z Pavie kralevic zamířil rovnou do Parmy, kde se
seel s otcem, jen jej ale musel krátce poté opustit a zamířit za
Alpy. Jako rádce a pomocníka otec Karlovi zanechal v úloze generálního
vikáře signorie vlivného hraběte Ludvíka Savojského, který byl
paradoxně tchánem Azza Viscontiho, tedy člena rodu, jen na Karla podle
veho zosnoval nedávný atentát. Z toho Karel jistě neměl dobrý pocit, a
to mělo být jetě hůře, nebo Ludvík Savojský roku 1332 zběhl a přidal
se na stranu lucemburských nepřátel.
Karel se ujal svěřených povinností s obdivuhodnou váností a
samostatností, která nás udivuje o to více, e se stále jednalo i na
středověké poměry o mládence těsně nad hranicí tehdy chápané
dospělosti, jen si musel teprve zvykat na zcela odliné prostředí. Na
rozdíl od Lucemburska, kde mu byl oporou prastrýc Balduin, byl nyní
Karel odkázán pouze sám na sebe. Nejprve si zřídil vlastní kancelář, ve
které se pohyboval jako notář i jistý Mikulá z Brna, první osoba
prokazatelně pocházející z českých zemí, je se v kralevicově blízkosti
pohybovala. Jinak byl Karel obklopen převáně lechtici pocházejícími z
Lucemburska a těmi, které mu zde zanechal otec. Karel se vak obklopil
i osobnostmi z italského prostředí, ve kterém nael rychle zalíbení.
Okázalost, pompéznost vystupování i chování a volné mravy, to bylo to,
co Karla na Itálii lákalo nejvíce. Není divu, e právě do této doby
spadá známý sen o andělovi, který Karlovi ukázal potrestání zhýralého
vévody Quida VII. z Vienne, jen byl potrestán useknutím pohlavního
údu. Ve svém ivotopise se Karel zmiňuje, e se mu sen zdál v noci o
svátku Nanebevzetí Panny Marie v leení ve vsi Terenzo nedaleko Parmy.
Událost se odehrála v roce 1332 během vojenského taení proti
nepřátelské lize vzbouřivích se měst. Kdy o svém ivém snu Karel
vyprávěl otci, jeho tím chtěl mimoděk varovat před stejným osudem, Jan
jej prý odbyl úsměvem a konstatováním, aby snům nepřikládal příli
velkou váhu. Avak vévoda, který byl shodou okolností vzdáleným
příbuzným Lucemburků,
[3] brzy nato zemřel, co
Karla jen utvrdilo o varovném poslání neobvyklého snu.
Se svým dvorem se Karel nejčastěji zdroval v
Parmě.
Ovlivněn francouzským okázalým způsobem prezentace vladařského
majestátu se kralevic snail v Parmě rozvinout bohatý dvůr, který se
například o Vánocích roku 1331 zaskvěl při velkém turnaji, o něj byl
značný zájem. První měsíce Karlova regentství proběhly klidně, avak
následující rok byl plný událostí a dramatických zvratů, kdy se
lucemburské panství v severní Itálii otřásalo v samotných základech.
Během jara 1332 se toti utvořila nebezpečná koalice místních rodů,
kterým Lucemburkové svou politikou kříili plány. Odbojníci navíc
vstoupili do jednání s neapolským králem Robertem I., který v Itálii
ji dlouho důsledně zastával politiku odporu vůči snahám římských
panovníků získat vládu nad severními částmi Apeninského poloostrova.
Nepřátelskou ligu vedli páni z Milána, Verony, Ferrary a Mantovy. K nim
se vzápětí přidal také dosavadní Karlův spojenec hrabě Ludvík Savojský.
U v červnu 1332 vypuklo v Brescii povstání proti lucemburské vládě a
neklid zachvátil také okolí Parmy, Reggia a Modeny. Karel naléhavě
ádal otce o vojenskou pomoc, ale ten byl zrovna ve Francii, kde
rozvíjel čilou diplomatickou aktivitu s cílem naklonit si znovu přízeň
císaře Ludvíka Bavora. Plodem této taktika byla v srpnu 1332 přátelská
smlouva mezi oběma vládci, v ní se český král zavázal pomoci císaři v
usmíření s papeem. Tím Jan získal na svou stranu papeskou kurii.
Protilucemburská liga se definitivně zformovala v srpnu 1332 na schůzce
ve Ferraře. Povstání a lokální střety následně vypukly na řadě míst
signorie, přičem Florenané, kteří také spojili síly se vzbouřenci,
vytáhli se zbrojným lidem proti strategicky důleitému městu Lucca.
Karla, který se po zběhnutí hraběte Ludvíka stal de facto jediným
královým zástupcem v signorii, čekal boj na několika frontách současně.
I kdy Karlovi doposud chyběly praktické zkuenosti z vojenské oblasti,
nezalekl se a osobně vytáhl na podzim proti spojenému vojsku ligy,
které se v říjnu 1332 pokusilo neúspěně zmocnit města Modeny. Bojovně
naladěný kralevic přitáhl na místo bojů ve chvíli, kdy se nepřítel
snail zmocnit blízké pevnosti
San Felice. Místní
posádka se s obléhateli rytířsky domluvila na tom, e pokud se jí do
měsíce nedostane posil, sloí zbraně. Této lhůty Karel vyuil k tomu,
aby zmobilizoval co největí počet sil. Podařilo se mu povolat do
zbraně asi 1200 jezdců a 6000 pěáků, se kterými, ani vyčkal slíbených
posil od papeské kurie, udeřil 25. listopadu 1332 na přiblině stejně
silné vojsko obléhatelů.
U San Felice proil Karel první velkou bitvu svého ivota. Jetě před
jejím začátkem byl před zraky vojska pasován na rytíře francouzským
hrabětem Sancerrem. Sám pak pasoval na 200 rytířů. Obvyklý a častý
rituál měl posílit morálku vojska před následujícím střetnutím. Bitva
byla sice krátká, avak prudká a krvavá. Karel se osobně ujal velení
nad větí částí vojska a ocitl se přímo uprostřed bojové vřavy. Kůň, na
kterém seděl, vak padl, a tak se Karel musel z boje vzdálit. Vítězství
se dlouho přelévalo ze strany na stranu, avak zhruba po třech hodinách
nastal náhlý obrat, který Karel později připisoval zásahu sv. Kateřiny,
na její svátek se bitva strhla. Obdivovatelem této světice zůstal
Karel a do smrti. Podle Karlova vlastního ivotopisu skončila bitva
pro ligistické vojsko katastrofou. Na 800 rytířů bylo zajato a 5000
pěích bojovníků bylo prý zabito. Nejspíe se jedná o údaje zveličené,
co se pravděpodobně týká i počtu nasazených sil na obou stranách, ale
vítězství to muselo být pro Karla veliké, nebo se mu v dalích dnech
podařilo bez problému zabezpečit Modenu a následně vjet triumfálně do
Parmy.

Město Lucca
Zdroj: Wikimedia Commons, Alessandro Vecchi
|
Na celkové situaci se ale
nic podstatného nezměnilo, jeliko
lucemburská signorie se i nadále poválivě tenčila. Viscontiům se
podařilo zmocnit Pavie a Vercelli. Karlova presti vak na severu
Itálie velmi vzrostla a ohlas vítězství mladého českého kralevice
dosáhl i daleko za Alpy. Pro dalí osud lucemburské vlády na severu
Itálie tak byla klíčová zima přelomu let 1332 a 1333 a předevím
následující jaro. Na začátku roku 1333 se Karel vypravil do vzdálené
Luccy, která nyní spolu s Parmou, Cremonou a Modenou tvořila jádro
zbylé Janovy pracně vytvořené signorie. Lucca stále čelila útokům
oldnéřských oddílů z Florencie, proto bylo Karlovým prvořadým úkolem
povzbudit odvahu místní posádky a zajistit její dostatečnou
obranyschopnost. Během svého několikatýdenního pobytu se osobně podílel
na zaloení nové městské pevnosti, které po něm obdrela jméno Montecarlo
(Monte Carlo lze volně přeloit jako Karlova Hora). Byla to první
Karlova stavba, je se honosila jeho jménem. Karel se v tomto téměř
jistě inspiroval svým prastrýcem Balduinem, který v letech 1315-1325
zaloil hned tři hrady, které nesly jeho jméno: Baldenau, Balduinstein
a Balduinseck. Českou stopu nese Montecarlo dodnes. Nad vchodem do
hradu je toti stále patrný erb s českým lvem. |
Koncem února 1333 byl Karel ji zpět v Parmě, kam v čele početného
vojenského doprovodu dorazil i král Jan. Ten nyní energicky přejal
správu signorie, i kdy Karel nezůstal v ničem pozadu. Dokladem toho
byl společný výpad obou Lucemburků směrem k nepřítelem obsazené Pavii.
Dobýt město se Janovi a Karlovi nepodařilo. Kdy se vak do bojů
zapojilo i dlouho slibované vojsko papeského legáta, které oblehlo
Ferraru, zdálo se, e se věci budou opět vyvíjet pozitivně pro
Lucemburky. Jene v dubnu bylo spojené vojsko legáta a českého krále
poraeno právě u Ferrary oddíly ligy, která přispěchala ohroenému
městu na pomoc. Neúspěch se snail Jan vyváit drancováním
nepřátelského území, na kterém se podílel i Karel. Avak poté, co
selhalo obléhání důleitého hradu Pizzighettone a nový pokus o
vysvobození Pavie, byl král Jan přinuceni poádat o příměří. Král jej
uzavřel v červenci 1333 a platit mělo do listopadu tého roku. Zklamaný
Karel, který mohl otci stěí odpustit, e jej nepodpořil ji předelého
roku, se přesunul do Luccy. Tady se začal postupně vymezovat vůči
otcově politice a jeho zhýralému způsobu ivota, který mohl svým
způsobem povaovat i za uráku před lety zemřelé matky Eliky. Přes
léto se Karel snail nejen vyřeit problémy města, které na něj silně
zapůsobilo a doslova mu učarovalo svou krásou, ale také upravit poměr
samosprávných městských orgánů k signorii. Jedná se o vůbec první
zákonodárné dílo spjaté s Karlem. Ve statutách, které městu udělil 8.
srpna, se tituloval jako
prvorozený syn českého krále a pán
Luccy, i to svědčí o Karlově narůstajícím sebevědomí.
Ani Janův příjezd tedy nedokázal zabránit postupnému zhroucení
lucemburské signorie v severní Itálii. Horká italská půda představovala
oříek i pro jiné rody, které se v Lombardii chtěly v minulosti
uchytit, take tento výsledek nebyl zase a tolik překvapivý. Za pádem
signorie stálo více faktorů, tím nejhlavnějím vak bylo, e sama
města, je slíbila před téměř dvěma a půl lety Lucemburkům poslunost,
se nyní vzpírala dalím poadavkům na nové peníze a vojsko, bez nich
se nedalo na vojenský úspěch proti lize pomýlet. Ochladla i podpora
papeské kurie a Francie. Jako pragmatik a zkuený politik Jan ji
během léta odhadl, e tato kapitola rodové politiky pomalu končí. To
naopak Karel se nehodlal s porákou smířit tak lehko. Tíilo jej, e
vechny vynaloené prostředky v minulých letech přily vniveč. Dlouho
kalkuloval s tím, e by se alespoň Lucca mohla stát pevnou a stálou
základnou lucemburské moci v severní Itálii. Jene Jan, zřejmě bez
důkladné konzultace s Karlem, souhlasil s poadavkem kurie, aby toto
významné město přelo na konci října 1333 pod papeskou moc. Pro Karla
to byla tvrdá rána, kterou povaoval za osobní prohru. V první polovině
října proto Itálii raději opustil, aby nastoupil dalí dlouhou cestu
svého ivota, která tentokrát mířila do vlasti.
Okolnosti Karlova návratu do Čech na podzim 1333 jsou stále předmětem
sporu mezi historiky. Karel se toti s pověřením otce vypravil konec
srpna pouze do Merana. Zde měl jednat s vévodou Jindřichem Korutanským
o svém bratrovi Janovi Jindřichovi. Ten, jak ji víme, pojal za
manelku vévodovu dceru Markétu. Jan Jindřich měl jako věno od otce
dostat 40 tisíc hřiven stříbra, avak vzhledem ke královým potíím
udret pohromadě větí obnos peněz nepřekvapí, e se oba vládci
dohodnuli na splátkovém kalendáři. Král vak ani jednu z pěti splátek
nebyl schopen dodret, a tak reálně hrozilo, e sňatek, který byl pro
Lucemburky mimořádně důleitý, mohl být dokonce rozveden. Karel tedy
jednal v Meranu s Jindřichem Korutanským jako plnomocník svého otce,
který se s ohledem na velké zaneprázdnění v signorii nemohl osobně
dostavit. Kralevic měl s Jindřichem jednat předevím o nových
podmínkách splácení věna. Této role se ujal ochotně, nebo k mladímu
bratrovi, se kterým se poprvé poznal a v Itálii roku 1331, si dokázal
vytvořit upřímný a kladný vztah. Jeliko garantem nesplaceného věna
bylo 12 českých pánů, potkal se Karel v Meranu poněkud nečekaně tváří v
tvář s reprezentativním poselstvem Českého království.
Do Merana dorazilo celkem est vysoce postavených osob z českých zemí,
a to přemyslovský levoboček a vyehradský probot
Jan
Volek,
který byl Karlovým nevlastním prastrýcem,
Petr
z Romberka,
Vilém
z
Landtejna, Jindřich ml. z Lipé a Těma z Koldic s Otou z
Bergova, kteří
patřili k Janovým předním rádcům v Čechách. Setkání českých pánů s
Karlem muselo být pro obě strany silným záitkem. Karel se poprvé
setkal se svými budoucími poddanými, kteří měli monost po mnoha letech
pohlédnout na dědice českého trůnu. Kuriozita setkání bylo navíc
umocněno přítomností bývalého českého krále Jindřicha Korutanského,
který kdysi pojal za manelku Karlovu tetu z matčiny strany Annu, je
vak zemřela bez potomstva ji roku 1313. Jeliko vak čas ji stihl
odvát dřívějí rozpory, proběhla jednání klidně a korektně. Karlovi se
podařilo záleitost s věnem svého mladího bratra urovnat, nače mohl
vstoupit v úzké styky s českými pány.
Pro ně muselo být nemilým překvapením, e králův syn a dědic zapomněl
četinu a jeho mravy i vystupování svědčí o silném vlivu francouzského
a italského prostředí. Není tedy vůbec překvapivé, e přítomní zástupci
zemské nobility na Karla naléhali, aby se neprodleně odebral do Čech a
začal se seznamovat s prostředím a problémy země, které měl jednoho dne
vládnout. Jan navíc království počínaje rokem 1326 navtěvoval jen
zřídka a sporadicky, obvykle pouze v situaci, kdy jeho přítomnost
vyadovaly neodkladné záleitosti nebo nutnost finančních prostředků,
které potřeboval pro svá zahraničně-politická dobrodruství. Českým
pánům v Meranu nedělalo větí problém přesvědčit Karla, aby se s nimi
vypravil do Čech, vdy kralevic sám pocioval, e ji nazrál čas k
návratu do rodné země. Jednalo se koneckonců o zemi jeho matky a
slavných přemyslovských předků.
Bez otcova souhlasu ale Karel Itálii opustit nehodlal. Z dobových zpráv
je vak nejasné, zdali o svolení k návratu do Čech poádal Jana sám
Karel, či tuto skutečnost králi osobně tlumočili zástupci českého
panstva. Je vak pravděpodobné, e Jan byl de facto postaven před
hotovou věc. S Karlovou cestou do Čech věčně podezíravý král
pravděpodobně nesouhlasil, ale těko se mohl stavět proti v situaci,
kdy měl jeho syn za sebou odhodlanou suitu českých pánů, která na
Karlově návratu trvala. Jisté je jen jedno, Jan syna nevybavil ádným
titulem ani mu neurčil pravomoci. Karel tak odjíděl do vlasti s
prázdnými rukami a spíe jako soukromá osoba, ne někdo, kdo je pověřen
konkrétními politickými úkony. Tady se toti zřetelně zrcadlila Janova
přetrvávající a hluboko zakořeněná představa, italskými zkuenostmi
jetě prohloubená, e syn pro něj představuje nezdravou konkurenci a
potencionální riziko. Někteří znalci lucemburské epochy sice kalkulují
s moností, e Jan Karlovi neudělil ádné pravomoci proto, e oba
Lucemburky tlačila časová tíseň, avak napjatý vztah mezi otcem a synem
byl u v této době patrný. Později se měl jetě prohloubit.
V říjnu 1333 tak Jan i Karel Itálii definitivně opustili. Italská
signorie se vzápětí zhroutila a u nikdy nebyla obnovena. Karel mířil
nyní domů, do Čech. Jan naopak do Lucemburska, kam byl volán
neodkladnými záleitostmi. Setkat se měli znovu a po dlouhé době, a to
na české půdě. Tehdy u vak nebylo tolik zřejmé, kdo je vlastně ve
skutečnosti hlavou rodiny. Karel toti dospíval a nabýval zkueností
mnohem rychleji, ne bylo otci milé.
Odkazy a poznámky:
1. Základní informace o dějinách Francie čtenář získá z publikace
FERRO,
Marc. Dějiny Francie. Praha: Lidové noviny, 2006, 692 s.
2. Často se uvádí, e českému princi bylo jméno změněno hlavně proto,
e se Francouzům patně vyslovovalo Václav, avak skutečnost je méně
dramatická. Jméno Karel, pomineme-li, e jej nesl i kralevicův
kmotřenec, bylo v této době velmi oblíbené a mělo navíc politický
podtext, nebo odkazovalo na svatořečeného císaře Karla Velikého,
jednoho z patronů křesanské Evropy a obnovitele imperiálního
císařství.
3. Babičkou vévody Quida VII. byla Marie Brabantská, sestra Karlovy
pramáti z otcovy strany. Na památku svého snu, který mu na dlouho
utkvěl v paměti, dal Karel v roce 1355 zaloit poblí Terenza
augustiniánskou kanonii.
Seznam pouité literatury bude uveden v posledním dílu.