Karel IV. Kapitola I. Přemyslovský epilog

Česká státnost trvá již více než tisíc let. Za tu dobu se v čele naší země vystřídal bezpočet vládců. Jen jeden z nich však dokázal otisknout pečeť své existence do historie a paměti země i národa natolik, že ještě ve středověku obdržel čestný titul „Otec vlasti“. Karel IV. Lucemburský je jedním z největších panovníků české historie a postavou, která dokázala výrazně promluvit i do dějin Evropy. Velké výročí 700 let od narození Otce vlasti, které připadá na květen 2016, je proto vhodné si připomenout moderním a čtivým životopisem, který by každému zájemci o národní minulost pomohl lépe pochopit nevšední osud velkého evropského panovníka i doby, v níž žil a vládl.

Vyprávět příběh Karla IV. je úkol velmi nesnadný. Stojíme totiž před problémy, které na první pohled patrné nejsou. Od chvíle, kdy velký muž pražského vysokého učení M. Vojtěch Raňkův z Ježova pronesl v roce 1378 nad rakví zesnulého císaře slavnostní latinské kázání, v němž velkého Lucemburka jako první nazval „Pater patriae“, tj. Otcem vlasti,^[1] uplynulo již téměř šest a půl století. Během této doby se z Karla IV. stal symbol jedné z nejvýznamnějších epoch českých dějin. Z mimořádného státníka a podivuhodné osobnosti se přeměnil v doslova kamenný a neživý reliéf doby dávno zaniklé. Otisk Karlova věhlasu a zásluh v paměti země a jejích obyvatel navíc přetrval celé věky. Jedná se tedy o osobnost, která je všeobecně známá a jež si v povědomí českého národa žije již dávno svým druhým životem.

Navrátit tak Karlovi aktuálnost a znovu jej proměnit v člověka s jeho emocemi, sny a ideály, bez nichž plně nepochopíme státnické dílo tohoto nevšedního monarchy, je proto složitější, než si vůbec uvědomujeme. Znamená to totiž přenést se o sedm století hlouběji do minulosti a spolu s Karlem IV. obrazně oživit i dobu, v níž a působil a jež jej formovala. Tento seriál tak nebude pouze příběhem velké osobnosti české a evropské historie, i když Karel IV. bude jeho ústřední postavou, ale také portrétem doby a mimořádného otisku muže, o němž můžeme bez naivního patosu prohlásit, že byl skutečným vládcem vrcholně středověké Evropy. Hlouběji pochopit a objektivně ocenit Karla IV. totiž můžeme pouze tehdy, poznáme-li svět, do něhož se narodil a který svými činy pomáhal přetvořit v důstojnější místo pro život našich dávných předků.

*** Karel IV. žil a vládl ve 14. století. Ze školních lavic si pravděpodobně většina těch, kteří nyní čtou tyto řádky, vybaví stoletou válku, papežské schizma nebo morové epidemie. Tyto události v nás většinou nevyvolávají kladné pocity, ba spíše naopak. Podobný suchý výčet faktů a událostí ale svádí k povrchnímu a zkreslenému hodnocení. Ve 14. století sice přicházejí krizové jevy, které otřásaly tehdejší evropskou společností, ale zároveň nastupuje nové dějinné období, v němž dochází k rozvoji jiných, mnohdy kvalitativně lepších hodnot. V českých zemích i zbytku Evropy se tehdy odehrál bezpočet důležitých procesů a dějů, které rozhodujícím způsobem ovlivnily celý závěr středověku. Prosadit se proto v této době nebylo vůbec snadné. Karel IV. to však dokázal. Nemůžeme ale vyprávět Karlův příběh, aniž bychom nejprve provedli kaleidoskop důležitých okolností, které tehdy formovaly Evropu a s ní i český středověký stát.

Pro evropský kontinent představuje 14. století dynamický věk, v němž docházelo k formování základů nového vnímání světa.^[2] Vlivem prohloubení diplomatických kontaktů, kolonizací, válečných tažení, všeobecného rozvoje vzdělanosti a v neposlední řadě i migrace umělců, kteří na evropských dvorech hledali své uplatnění, se snadněji propojily jednotlivé regiony. Prostřednictvím toho docházelo k rychlejšímu předávání znalostí a civilizačních impulzů. Dynamika vývoje se tak výrazně akcelerovala a to, co dříve trvalo celá desetiletí, se nyní formovalo mnohem rychleji. Nová Evropa nám byla už mnohem bližší, a to nejen proto, že kladla větší důraz na právní zakotvení důležitých rozhodnutí a stoupal v ní význam vzdělání i společně sdílených hodnot, ale bohužel také tím, že na kontinentu docházelo k rozdílné rychlosti a intenzitě vývoje jednotlivých regionů, přičemž stoupala míra politických konfrontací a válečných střetů.



Podíváme-li se na politickou mapu Evropy v prvních letech 14. století a seznámíme-li se s hlavními událostmi tehdejšího kontinentu, zjistíme, že v této době existovalo hned několik mocenských center, mezi nimiž se schylovalo k velkému zápasu. Na západě Evropy se pyšně rozpínala silná království Anglie a Francie, mezi kterými měl již zanedlouho vypuknout vleklý válečný konflikt. Jižním směrem od české kotliny se nacházela politicky rozdrobená a nejednotná Itálie. Na Apeninském poloostrově si však nárokoval světovládu papežský stolec, který nyní patřil ambicióznímu Bonifácovi VIII. (1294-1303). Právě on sváděl mocenské hrátky se stejně ctižádostivým francouzským králem Filipem IV. Sličným (1285-1314). Tento zápas, který se zatajeným dechem sledovala celá Evropa, byl však hlubší povahy a symbolizoval střet moci duchovní a světské, jejichž stále jasně nedefinovaný vztah provázel většinu vrcholně středověké epochy. Dalším mocenským centrem byla Svatá říše římská, které tehdy vládli Habsburkové, i když její pozice byla na přelomu 13. a 14. století narušena mimořádným vzestupem Francie. Na jejích východních hranicích se pak mohutně vzepjal stát posledních Přemyslovců, jehož vliv zasahoval nejen do sousedního Polska, ale i Uher. I mezi Přemyslovci a Habsburky mělo zanedlouho dojít k měření sil na válečném poli.
Z české perspektivy byla nejdůležitějším mocenským centrem Svatá říše římská. Ta však během své téměř tisícileté historie nikdy netvořila teritoriálně, správně, etnicky a ani kulturně ucelený státní útvar. Jednotícím prvkem Říše byl panovník, jenž se po dosažení korunovace v Římě, kterou mohl provést jedině papež či jím pověřená osoba, stával císařem. Mezi panovníkem Svaté říše římské a papežskou mocí tak existovala úzká vazba. Ve 13. století se ustálila tzv. translační teorie (slovo translace je odvozeno z latinského pojmu pro „přenesení“). Ta vycházela z představy, že Říše vznikla přenesením řeckého a římského impéria na Germány, což bylo demonstrativně deklarováno a zpečetěno císařskou korunovací franckého krále Karla I. Velikého (768-814) v Římě roku 800. Velké impérium Karla Velikého sice de facto zaniklo již v 9. století, ale jeho částečným obnovitelem byl v následujícím století král Ota I. (962-973), který zároveň zahájil tradici římských jízd do Itálie, o kterou po Otově smrti usiloval téměř každý římský král, i když mnohdy neúspěšně. Jejich smyslem bylo upevnění říšské moci na severu Apeninského poloostrova a dosažení papežského pomazání. Tím se v očích křesťanské Evropy stávali římští panovníci skutečnými vrcholnými monarchy z Boží milosti.

Na rozdíl od většiny středověkých monarchií v Evropě se panovnická moc v Říši nestala dědičnou, ale postupně se během vrcholného středověku ustálila jako volitelná. Od poloviny 13. století se volba římského panovníka přenesla téměř výlučně na sbor sedmi říšských kurfiřtů (pojem pochází z němčiny a označuje složeninu dvou slov - „küren“, tzn. volit, a „der Fürst“, tj. kníže). Tři patřili k vysokým církevním hodnostářům, a to arcibiskup kolínský, mohučský a trevírský. Čtyři naopak reprezentovali přední světské pány Říše. Postupně se jimi stali český král, falckrabě rýnský, markrabě braniborský a vévoda saský. I přesto, že byl římský trůn volitelný, docházelo velmi často k pokusům panovníka předat trůn nejstaršímu synovi. O tom, jak těžké bylo udržet královský titul v rukou jedné dynastie, by mohli vyprávět například Štaufové, kteří Říši vládli v letech 1138-1254, nebo Habsburkové, jež se vlády nad impériem ujali v roce 1273. I přesto, že Svatá říše římská neměla pevnou správní a finanční organizaci, jež by byla vázána na jedno centrum, když navíc v druhé polovině 13. století prestiž i vliv Říše vinou zápasů o trůn silně poklesly, představovalo toto soustátí i nadále klíčového mocenského hráče ve středověké Evropě.

Úpadek panovnické moci v Říši přinesl v Evropě významné mocenské posuny. Na počátku 14. století dosáhal velmocenského postavení především Francie. Země se totiž za tvrdé a nekompromisní vlády Filipa IV. Sličného proměnila v klasický model vrcholně středověké monarchie, jež byla ovládána výkonnou administrativou a efektivním daňovým systémem. Územní expanze francouzského krále se obracela zejména proti državám anglické vládnoucí dynastie na pevnině. Filip navíc tvrdě postupoval vůči papeži Bonifácovi VIII., s nímž vedl dlouholetý spor. Ten se mimo jiné odvíjel i od Filipovy snahy po úplném ovládnutí vlastní země, které mělo zahrnovat i právo nad francouzským klérem a jeho zdanění státní pokladnou. Výsledkem tohoto sporu bylo v roce 1302 první svolání stavů (šlo o zástupce šlechty, duchovenstva, univerzitních mistrů a měst) na evropském kontinentu, jež král obeslal na podporu svých zájmů. Zároveň došlo k přepadení papežského dvora v Anagni o rok později, které uspíšilo Bonifácovu smrt. Postupným ovládnutím římské kurie poté dosáhli Francouzi zvolení „svého“ papeže, jímž se stal Gaskoněc Bernard de Got, který přijal jméno Kliment V. K jeho volbě nedošlo v Římě, nýbrž v Lyonu. Již roku 1309 nový papež přesídlil i s kurií do jihofrancouzského Avignonu. Nebylo pochyb o tom, že se Francie stala de facto protektorem papežského stolce, což zvýšilo její velmocenské ambice.

Evropa té doby to ale nebyla pouze Říše a Francie, ale i řada rychle vznikajících stabilních a silných monarchií. Mezi ně patřily také Čechy, Polsko a Uhry. Tyto země si ale na přelomu 13. a 14. století prošly velkými dynastickými otřesy. Vymření uherských Arpádovců a následný pád přemyslovské moci v Uhrách využili Anjouovci (poboční větev francouzských Kapetovců) k tomu, aby se roku 1308 osobou Karla Roberta I. z Anjou zmocnili uherského trůnu. Jejich vláda přinesla Uherskému království po desetiletí úpadku stabilizaci a rozkvět. Podobným scénářem si prošlo i Polsko, kde se však na rozdíl od Čech a Uher nepodařilo udržet územní jednotu, a tak se země již v druhé polovině 12. století rozpadla na řadu teritorií, kde vládli potomci dynastie Piastovců, kteří Polsko v raném středověku christianizovali a zapojili do středoevropské politiky. Do pokusů o obnovení centrální vlády v Polsku úspěšně zasahovali také Přemyslovci, ale byli to znovu až Piastovci, kteří prostřednictvím Vladislava Lokýtka dosáhli definitivního obnovení centrální vlády nad polským územím. Jak Karla Roberta, tak i Vladislava Lokýtka jsme takto konkrétně zmínili z toho důvodu, že právě jejich nástupci, Kazimír III. (1333-1370) v Polsku a Ludvík I. (1342-1382) v Uhrách, byli současníky Karla IV. a není bez zajímavosti, že i oni jsou považováni za velké panovníky svých národů. Však jim také právoplatně patří přídomek „Veliký“.

*** Po malé rekapitulaci politické situace Evropy přelomu 13. a 14. století nyní obraťme pozornost k českým zemím. České království se tehdy proměnilo v důležitého středoevropského hráče. Český vrcholně středověký stát totiž ve 13. století využil dějinné příležitosti, která se mu tehdy naskytla, a v časech slábnoucího císařství a papežství prodělal vnitřní konsolidaci, na jejímž základě si zjednal respekt i uznání ve velké části Evropy. Za náběhem našich zemí k velké evropské politice ale nestála jen schopnost českých vládců, ale i celá řada ekonomických, hospodářských a společenských procesů.

Na samém sklonku roku 1197 se v Čechách odehrála událost, která patří v našich dějinách k jednomu z nejkrásnějších a nejdojemnějších okamžiků. Po téměř čtvrtstoletí vnitřního rozvratu, bratrovražedných bojů a hlubokého úpadku české státnosti se v předvečer další bitvy mezi přemyslovskými vojsky zrodil do té doby málo vídaný kompromis. Kníže Vladislav Jindřich, který byl na knížecí stolec dosazen teprve nedávno, se dobrovolně vzdal vlády ve prospěch svého staršího bratra Přemysla I. Otakara, jenž se pokusil zmocnit trůnu silou, vědom si větší legitimity svých nároků na vládu. Uvážlivá státnická prozíravost obou mužů tak dostala přednost před bojem. Oběť, kterou onehdy za zimních nečasů Vladislav Jindřich vykonal, se ukázala jako výjimečná, neboť počínaje rokem 1197 následovalo dlouhé období míru, konsolidace a velkolepého politického vzestupu českého přemyslovského státu. Českou cestu vzhůru zahájil již Přemysl I. Otakar (1197-1230), který se ukázal jako jeden z největších státníků, jakého kdy naše země zplodila. Nejenže jeho prostřednictvím Přemyslovci znovu získali královský titul, od roku 1212 navíc uzákoněný ze strany Říše jako dědičný, ale po mnoha letech politického rozvratu došlo ke stabilizaci domácích poměrů. Přemysl upevnil postavení panovnické moci v celém českém státě, tj. i na Moravě, kde jako markrabě vládl jeho bratr Vladislav Jindřich. Obratná zahraniční politika dokázala dynastii i celé zemi zjednat respekt v zahraničí, i když nebyla vždy provázena čestnými kroky (zapuzení první manželky Adléty Míšeňské a jejich dětí, častá změna politických spojenců a partnerů v Říši, apod.). Objev stříbrné rudy na Jihlavsku a s tím spojená a umně provedená měnová reforma navíc nastartovaly období ekonomického a hospodářského rozmachu českých zemí.

Ještě jedna důležitá změna se udála za Přemyslovy vlády, a to prosazení primogenitury, tj. zásady, že na trůn má legitimní nárok vždy pouze nejstarší syn krále. Jednalo se o zcela zásadní změnu, která napříště odstranila případné půtky o trůn. Primogenitura nahradila dosavadní, již zastaralý stařešinský nástupnický řád, který upřednostňoval nejstaršího člena celého rodu, tedy nikoli vládnoucí rodiny. To byl skutečný počátek vrcholně středověké monarchie a prosazení silné panovnické moci v českých zemích, která byla základní podmínkou k politickému vzestupu Českého království v dalších dvou staletích. Ten byl o to rychlejší, že Přemysl ve spolupráci s bratrem Vladislavem Jindřichem zahájil důležitou tradici úzké provázanosti královského trůnu v Čechách a markraběcího stolce na Moravě. Od této chvíle totiž platilo, že vládu nad Moravou vykonával přímo český panovník nebo někdo z okruhu královské rodiny, aby se tak zabránilo situacím z 11. a 12. století, kdy Moravu spravovaly poboční větve přemyslovského rodu, jež byly mnohdy v opozici vůči Praze.

Všechny Přemyslem nastartované politické, společenské a hospodářské reformy probíhaly i za vlády jeho syna Václava I. (1230-1253). Ten je v českém historickém povědomí neprávem opomíjen, ačkoli moderní historikové upozorňují,^[3] že právě Václav I. svou brilantní taktikou lavírování mezi císařstvím a papežstvím připravil půdu pro impozantní přemyslovskou expanzi směrem na jih. Kulminace české moci ale nastala až za památné a slavné vlády Přemysla II. Otakara (1253-1278), který za svého panování postupně ovládl dynastickou nebo vojenskou cestou Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Chebsko a další významné državy v alpském a severoitalském prostoru. Král „železný a zlatý“ nebyl však jen skvělý diplomat a dobyvatel, ale i státnicky uvažující panovník, který si byl dobře vědom toho, odkud pramení zdroj moci jeho dynastie. Svými reformami, podporou zakládání nových měst, kolonizací i těžbou drahých kovů z větší části dokázal završit dílo svého děda a otce, a tak proměnit České království v ukázkovou monarchii a skutečnou středoevropskou velmoc.

Mohutné přemyslovské soustátí ale nestačilo srůst v pevný státní útvar. V 70. letech 13. století bylo totiž ohroženo vzestupem dynastie Habsburků, která v roce 1273 získala vládu ve Svaté říši římské. V osobě římského krále Rudolfa I. Habsburského (1273-1291) nalezl Přemysl soka sobě rovného, jehož osudově podcenil. Představitel doposud nevýznamného hraběcího rodu pocházejícího z území dnešního Švýcarska totiž už od počátku své vlády zahájil konfrontační politiku s českým králem, jehož územní expanzi směřující do rakouského a alpského prostoru označil za nelegitimní, neboť byla vykonána v době tzv. interregna (tj. bezvládí) v Říši.^[4] Pro Přemysla to znamenalo de facto vyhlášení války.

Ta vypukla v roce 1276, ale než došlo k měření sil obou rivalů na bitevním poli, zlomilo Přemyslovi vaz povstání české šlechty. Výsledkem tak byl ponižující mír, který českému králi uzmul všechny zahraniční výdobytky, včetně Chebska. Co bylo však nejdůležitější! Rakousy a Štýrsko král Rudolf udělil z titulu římského krále svým synům v léno, čímž zahájil téměř osm set let dlouhou vládu Habsburků v rakouských zemích. Smutným epilogem pak byla v roce 1278 krvavá bitva na Moravském poli, v níž Češi utrpěli zahanbující a drtivou porážku, která byla o to horší, že na bitevním poli zůstal bezvládně ležet i český král. Další kolo soupeření obou králů tak jednoznačně vyhrál Habsburk. Po Moravském poli nastala v Čechách zlá doba, neboť Přemyslův jediný dědic Václav byl teprve sedmiletým chlapcem, který nemohl samostatně vládnout. Braniborské poručnictví navíc skončilo okupací a internací dědice trůnu v dalekém Braniborsku. Teprve v roce 1283 se mohl Václav vrátit do svého království a zahájit úspěšnou vládu.
Král Václav II.(1283-1305), který je dědečkem Karla IV. z matčiny strany, představuje personu, která se vyznačovala vzácným diplomatickým talentem a neukojitelnou ctižádostivostí. Dávno již neplatí zastaralý názor, že by byl Václav pouze podivínem bojícím se koček a bouřek, který měl k rytířskému zjevu a chování svého otce daleko. Naopak, Václavem II. nastoupil na trůn panovník vyznávající zcela jiné modely vládnutí než jeho předchůdci. Namísto dobyvatele seděl nyní na trůnu diplomat a člověk, který pochopil, že úspěšným může být pouze tehdy, bude-li jeho rychle expandující království stát na odlišných základech než u jeho otce. Václav se snažil především udržovat rovnováhu mezi mocí panovnickou a zvyšujícími se politickými požadavky emancipující se šlechty, o kterou opřel svou domácí politiku i územní expanzi. Zároveň dbal o úplnou pacifikaci země (očištění od lapků a banditů) a zajištění optimálního prostředí pro nerušený hospodářský vývoj českých zemí. Ve spolupráci s církví navíc podporoval šíření vzdělanosti a kultury. Koneckonců Václav II. to byl, kdo se jako první vladař u nás snažil kodifikovat zemské právo a založit v Praze univerzitu. Ani v jednom případě sice nebyl úspěšný, ale jednoznačně prokázal, že v nových podmínkách rychle se měnící Evropy může být vládnutí s jasnou koncepcí, jež se opírá o právo a pořádek, důležitým faktorem.

Je však třeba mít na paměti, že Václav II. by jen stěží dosáhl zmíněných výsledků bez objevení zdánlivě nekonečných ložisek stříbrné rudy na místě budoucí Kutné Hory a následné stříbrné horečky, k nimž došlo právě za jeho vlády. Byly to totiž právě stříbrné české groše, které ve střední Evropě otevíraly brány další mohutné přemyslovské expanzi, která po neblahých zkušenostech z minulých let směřovala na sever a do oblastí, kde nehrozila přímá konfrontace s říšskou mocí. Ovládnutí celého Slezska bylo jen počátkem.


Následovala expanze na území rozdrobeného a nejednotného Polska, načež už v roce 1300 získal Václav vavřín, který se zatím nepodařil žádnému českému panovníkovi – byl korunován polským králem. Vznikla tak česko-polská personální unie, která urychlila znovusjednocení Polska a přinesla do středoevropského prostoru ideu mnohonárodnostního státu pod vládou jedné dynastie. Lucemburkové, Jagellonci a Habsburkové tak později de facto pouze navazovali na koncept posledních přemyslovských králů.
Další oslnivý úspěch následoval v roce 1301, kdy se Václavovi podařilo získat pro svého stejnojmenného syna uherskou korunu. Vzniklé přemyslovské impérium sice budilo údiv svým rozsahem a hned trojí královská koruna pasovala Přemyslovce mezi nejvýznamnější dynastie v Evropě. Ale velká moc budí i velkou závist. V dalších letech musel Václav II. čelit tlaku jak Habsburků, tak i papežské kurie, kterou děsil průnik přemyslovské moci do Uher, jejichž královský titul byl odvozen právě z moci papežské. Vrcholem protičeské kampaně pak byl v roce 1304 vojenský vpád římského krále Albrechta I. (1298-1308) do Čech. Bývalý Václavův švagr však v Čechách utrpěl fiasko a s nepořízenou odtáhl. Bohužel válka s Albrechtem finančně vyčerpala České království natolik, že se přemyslovská vláda v Uhrách již roku 1304 rychle zhroutila. K podobnému scénáři mířily přemyslovské pozice i v Polsku. Nemocný Václav nedokázal těmto událostem čelit a v roce 1305 zemřel v pouhých 34 letech. Odešel tak od díla nedokončeného, přičemž odkázal svému nástupci více problémů a starostí, než byl mladý král schopen zvládnout. Přesto je nutné zdůraznit, že Václav II. byl v mnohém duchovní předchůdce Karla IV. a není náhodné, že právě na jeho politiku později velký Lucemburk cíleně navázal.[4]
Na chvíli se nyní zastavme u rodinných poměrů Václava II. V prvním manželství s Gutou, dcerou Rudolfa I. Habsburského, dokázal sice zplodit deset potomků, ale krále přežily vyjma jeho dědice Václava III. jen dcery Anna, Eliška a Markéta. V druhém manželství s Eliškou Rejčkou počal král pouze dceru Anežku, která ale nesehrála v našem příběhu žádnou důležitou roli. Zatímco Annu a Markétu Václav II, respektive jeho syn ještě za svého života provdali, zůstala prostřední z přemyslovských princezen Eliška (narozena v lednu 1292) prozatím bez ženicha. Nikdo tehdy nemohl tušit, že právě tato okolnost měla za několik málo let osudově zamíchat s českými a evropskými dějinami. V srpnu 1306 byl totiž mladičký Václav III. v Olomouci úkladně zavražděn neznámým vrahem, čímž vymřela přemyslovská dynastie po meči. Český trůn náhle osiřel, a to v těžké situaci, kdy spěla k zániku česko-polská unie a království se ještě nedokázalo plně vzpamatovat z nedávné války s Habsburky. Na českou společnost dopadla olomoucká tragédie velmi těžce. Výstižně, i když v poněkud dramatickém stylu situaci následných měsíců po smrti Václava III. vystihuje Zbraslavská kronika v 84. kapitole:

„Silný královský rod byl přemožen uštknutím smrti zcela,
neb potomek mužský tu žádný na světě nezbyl.
Zůstaly toliko svazky, jež pohlaví ženského byly.
Sirý národe český, pěj proto žalozpěv smutný -
sklíčen tu leží, hle, král český, přemožen smrtí:
běda, tvůj rodný král, jaký nikdy už nebude dán ti.
Právem, království, lkáš: neb králů českých již sedmi ^[5],
ejhle, zbaveno jsi a ovdovělo jsi bídně.
Jest to skutečnost smutná: toť král je poslední, sedmý,
v kterém vrozené vlohy, jež mohly všem lidem se líbit,
takto zničeny jsou - lid veškerý plný je nářku.

Po nešťastném skonu mladého českého a polského krále Václava III. na důležitosti náhle nabyly přemyslovské princezny. Zvláště Anna a Markéta, které byly již provdány, a jejich manželé tak mohli relativně snadno vznést legitimní nárok na český trůn. Nejmladší z dcer Václava II. Markéta byla provdána za nepříliš významného a neprůbojného vratislavského a lehnického vévodu Boleslava III., který se v boji o český trůn odmítal angažovat, jelikož si byl vědom silnějších dynastických nároků nejstarší přemyslovské princezny Anny. Ta pojala za muže gloriolou rytíře ověnčeného a v Čechách oblíbeného Jindřicha Korutanského. Právě jeho český volební sněm v létě 1306 prohlásil novým králem. Na prostřední přemyslovskou princeznu Elišku si tehdy nikdo ani nevzpomněl, a tak budoucí maminka Karla IV. zamířila do tichého zákoutí kláštera, netuše, jak běh věcí zamíchá s osudem jejím i celé země.

Volba Jindřicha Korutanského se ale ukázala jako velmi problematickou. Novému králi chyběly schopnosti k úspěšnému vládnutí. Navíc se ujal trůnu v těžké době, kdy vyjma složité mezinárodní konstelace musel svádět neustálý boj s emancipujícím se panstvem a patriciji, kteří se hlásili o podíl na správě státu. Nepříznivý vnitropolitický vývoj kromě toho narušovali Habsburkové. Král Albrecht vpadl ještě roku 1306 do Čech a donutil Jindřicha Korutanského k útěku. Na trůn naopak dosadil svého nejstaršího syna Rudolfa. První Habsburk na českém trůnu ale dopadl neslavně. Jeho autorita byla slabá a část šlechty proti němu proto po pár měsících povstala. Během jedné z trestních výprav do západních Čech Rudolf onemocněl úplavicí a v létě 1307 zemřel.

Pro římského krále to byla nečekaná rána, neboť ztratil dědice, s nímž v dlouhodobém horizontu počítal jako se svým nástupcem na římském trůnu. Český trůn měl totiž pro Habsburky zcela zásadní význam, a to vzhledem k českému kurfiřtskému hlasu. Než ale stihl Albrecht na vzniklou situaci zareagovat, byl na jaře 1308 zavražděn svým synovcem Janem Parricidou, jenž byl ironií osudu po matce Anežce (dcera krále Přemysla II. Otakara) Přemyslovcem. Tato událost habsburskou dynastií těžce otřásla. Habsburkové totiž ztratili římskou korunu a ve spleti říšské politiky se již nedokázali prosadit. Jejich prestiž velmi poklesla, a když se navíc vzápětí vzdali nároků na český trůn, bylo zřejmé, že jejich světovládná úloha skončila. Alespoň prozatím. Novým římským králem byl za pomoci Francie v listopadu 1308 zvolen doposud nepříliš významný lucemburský hrabě Jindřich VII. Ten byl dosazen na trůn s nadějí, že nebude pokračovat v politice tvrdé ruky, jakou zastávali Habsburkové. Avšak Lucemburk rychle ukázal, že nehodlá být pouze bezvládnou figurkou na politické šachovnici.

Ve stejné době, kdy došlo ke změně na římském trůnu, se v Čechách vrátil k moci Jindřich Korutanský. Stačilo ale několik měsíců a proti touto panovníkovi se v zemi zvedla vlna nevole. Země byla sužována spory mezi šlechtou a patriciji, a postavení království v soudobé střední Evropě povážlivě pokleslo. Polská koruna byla ztracena a k nedávné volbě římského krále nebyl český král ani připuštěn, což do budoucna vytvářelo nebezpečný precedens – mohlo by dojít k zpochybnění účasti českého panovníka v kurfiřtském sboru. V dobách rozvratu a nejistoty se proto dosavadní Jindřichova obliba a respekt v očích lidu změnily v pohrdání, později dokonce v nenávist. Část uvědomělé šlechty proto začala potají připravovat krizový scénář. V něm měl být neoblíbený Jindřich sesazen z trůnu, a namísto něj nastoupit všemi respektovaný a uznávaný král, jenž měl pojmout za manželku princeznu Elišku, čímž by získal nejen plnou legitimitu, ale zároveň by byl ctěn i princip pokrevní spřízněnosti staré a nové dynastie. Už v srpnu 1309 proto zamířili ke dvoru římského krále čeští poslové vedeni cisterciáckými opaty Konrádem Zbraslavským a Heidenrichem Sedleckým, kteří ústy české šlechty nabídli český trůn Lucemburkům, Jmenovitě mladičkému Janovi, jedinému synovi a dědici římského krále. Tak se dal do pohybu řetězec událostí, který zanedlouho přivedl Lucemburky na český trůn. Ale o tom až v další kapitole.

---

Odkazy a poznámky:

1. Latinské označení „Pater patriae“ bylo ve starověku často užívaným neformálním titulem římských císařů. Vůbec poprvé ho obdržel senátor Marcus Tullius Cicero, po něm pak Gaius Julius Caesar. Ve středověku latinská vzdělanost v souladu se symbolickým navázáním na dávnou antickou tradici tento titul znovu oživila. Karel IV. však nebyl prvním českým panovníkem, jemuž vděční a vzpomínající současníci udělili tento ctnostný titul. Poprvé tak byl nazván už kníže Soběslav I. (1125-1140). Středověk ovšem pojmu pater patriae přikládal poněkud jiný význam, než jak jej chápeme dnes my. Bylo to především označení schopného vladaře, který pečoval o blaho státu, tedy nikoli někoho, kdo má hlubší vztah k národu nebo zemi samotné. Takový význam titulu v souvislosti s Karlem IV. vnukly až generace národních obrozenců v 19. století.

2. Zajímavou, obsahově věcnou a zároveň čtivou knihu o Evropě 14. a 15. století napsal britský historik HAY, Denis. Evropa pozdního středověku 1300-1500. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 412. Z českého pohledu je titul zajímavý i z toho důvodu, že se detailně zaměřuje také na dějiny střední Evropy a českých zemí.

3. V poslední době to byli zejména: ANTONÍN Robert, České země za posledních Přemyslovců. I. díl (1192-1253). Cestou proměny společnosti k vrcholně středověké monarchii. Praha: Libri, 2012, s. 431 a ŽEMLIČKA Josef, Počátky Čech královských 1198-1253. Praha: Lidové Noviny, 2002, s. 964.

4. Říšské interregnum, které je časově vymezeno léty 1257-1273, je záležitostí poměrně komplikovanou. Po nečekaném pádu slavné dynastie Štaufů se totiž ve Svaté říši římské strhl boj o trůn, z něhož vzešli postupně jako králové Richard z Cornwallu a Alfons Kastilský. Ani jeden z nich se však nedokázal prosadit a zjednat si všeobecné uznání. Když se tedy stal v roce 1273 králem Rudolf I. Habsburský, uchýlil se ke kroku neobvyklému a poněkud kontroverznímu – celou dobu od smrti posledního všeobecně uznávaného krále označil za interregnum, přičemž prohlásil za nelegitimní všechny majetkové přesuny uskutečněné na teritoriu Říše. Provedené majetkové transfery tak zpětně musel posoudit výhradně Rudolf osobně. Ve věci českého krále a jeho ovládnutí rakouských zemí, jež formálně patřily k Říši, však postupoval nekompromisně. Rudolfovým záměrem totiž bylo od počátku získání Rakous a Štýrska, které hodlal proměnit na mocenskou základnu své dynastie.

5. Osobnost a vládu Václava II. naposledy vysoce ocenila CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007, s. 352.

6. Autor slavné Zbraslavské kroniky lká nad nenadálou smrtí mladičkého Václava III., k níž došlo v roce 1306. Václav III. byl podle tehdejšího způsobu titulatury považován za sedmého krále Čechů. Královská důstojnost Přemyslovců se totiž datuje už od roku 1085, kdy byl kníže Vratislav II. korunován prvním českým králem. Po něm následoval v roce 1158 kníže Vladislav II. Počínaje rokem 1212 a osobou Přemysla I. Otakara pak byl český královský titul v přemyslovském rodě dědičný.

Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.