Česká státnost trvá ji více ne tisíc let. Za tu dobu se v čele naí země vystřídal bezpočet vládců. Jen jeden z nich vak dokázal otisknout peče své existence do historie a paměti země i národa natolik, e jetě ve středověku obdrel čestný titul Otec vlasti. Karel IV. Lucemburský je jedním z největích panovníků české historie a postavou, která dokázala výrazně promluvit i do dějin Evropy. Velké výročí 700 let od narození Otce vlasti, které připadá na květen 2016, je proto vhodné si připomenout moderním a čtivým ivotopisem, který by kadému zájemci o národní minulost pomohl lépe pochopit nevední osud velkého evropského panovníka i doby, v ní il a vládl.
Vyprávět příběh Karla IV. je úkol velmi nesnadný. Stojíme toti před problémy, které na první pohled patrné nejsou. Od chvíle, kdy velký mu praského vysokého učení M. Vojtěch Raňkův z Jeova pronesl v roce 1378 nad rakví zesnulého císaře slavnostní latinské kázání, v něm velkého Lucemburka jako první nazval
Pater patriae, tj. Otcem vlasti,
[1] uplynulo ji téměř est a půl století. Během této doby se z Karla IV. stal symbol jedné z nejvýznamnějích epoch českých dějin. Z mimořádného státníka a podivuhodné osobnosti se přeměnil v doslova kamenný a neivý reliéf doby dávno zaniklé. Otisk Karlova věhlasu a zásluh v paměti země a jejích obyvatel navíc přetrval celé věky. Jedná se tedy o osobnost, která je veobecně známá a je si v povědomí českého národa ije ji dávno svým druhým ivotem.
Navrátit tak Karlovi aktuálnost a znovu jej proměnit v člověka s jeho emocemi, sny a ideály, bez nich plně nepochopíme státnické dílo tohoto nevedního monarchy, je proto sloitějí, ne si vůbec uvědomujeme. Znamená to toti přenést se o sedm století hlouběji do minulosti a spolu s Karlem IV. obrazně oivit i dobu, v ní a působil a je jej formovala. Tento seriál tak nebude pouze příběhem velké osobnosti české a evropské historie, i kdy Karel IV. bude jeho ústřední postavou, ale také portrétem doby a mimořádného otisku mue, o něm můeme bez naivního patosu prohlásit, e byl skutečným vládcem vrcholně středověké Evropy. Hlouběji pochopit a objektivně ocenit Karla IV. toti můeme pouze tehdy, poznáme-li svět, do něho se narodil a který svými činy pomáhal přetvořit v důstojnějí místo pro ivot naich dávných předků.
***
Karel IV. il a vládl ve
14. století. Ze kolních lavic si pravděpodobně větina těch, kteří nyní čtou tyto řádky, vybaví stoletou válku, papeské schizma nebo morové epidemie. Tyto události v nás větinou nevyvolávají kladné pocity, ba spíe naopak. Podobný suchý výčet faktů a událostí ale svádí k povrchnímu a zkreslenému hodnocení. Ve 14. století sice přicházejí krizové jevy, které otřásaly tehdejí evropskou společností, ale zároveň nastupuje nové dějinné období, v něm dochází k rozvoji jiných, mnohdy kvalitativně lepích hodnot. V českých zemích i zbytku Evropy se tehdy odehrál bezpočet důleitých procesů a dějů, které rozhodujícím způsobem ovlivnily celý závěr středověku. Prosadit se proto v této době nebylo vůbec snadné. Karel IV. to vak dokázal. Nemůeme ale vyprávět Karlův příběh, ani bychom nejprve provedli kaleidoskop důleitých okolností, které tehdy formovaly Evropu a s ní i český středověký stát.
Pro evropský kontinent představuje 14. století dynamický věk, v něm docházelo k formování základů nového vnímání světa.
[2] Vlivem prohloubení diplomatických kontaktů, kolonizací, válečných taení, veobecného rozvoje vzdělanosti a v neposlední řadě i migrace umělců, kteří na evropských dvorech hledali své uplatnění, se snadněji propojily jednotlivé regiony. Prostřednictvím toho docházelo k rychlejímu předávání znalostí a civilizačních impulzů. Dynamika vývoje se tak výrazně akcelerovala a to, co dříve trvalo celá desetiletí, se nyní formovalo mnohem rychleji. Nová Evropa nám byla u mnohem blií, a to nejen proto, e kladla větí důraz na právní zakotvení důleitých rozhodnutí a stoupal v ní význam vzdělání i společně sdílených hodnot, ale bohuel také tím, e na kontinentu docházelo k rozdílné rychlosti a intenzitě vývoje jednotlivých regionů, přičem stoupala míra politických konfrontací a válečných střetů.
Filip IV. Sličný na obrazu od Jeana du Tillet
Zdroj: Wikimedia Commons
Podíváme-li se na politickou mapu Evropy v prvních letech 14. století a seznámíme-li se s hlavními událostmi tehdejího kontinentu, zjistíme, e v této době existovalo hned několik mocenských center, mezi nimi se schylovalo k velkému zápasu. Na západě Evropy se pyně rozpínala silná království
Anglie a
Francie, mezi kterými měl ji zanedlouho vypuknout vleklý válečný konflikt. Jiním směrem od české kotliny se nacházela politicky rozdrobená a nejednotná Itálie. Na Apeninském poloostrově si vak nárokoval světovládu papeský stolec, který nyní patřil ambicióznímu
Bonifácovi VIII. (1294-1303). Právě on sváděl mocenské hrátky se stejně ctiádostivým francouzským králem
Filipem IV. Sličným (1285-1314). Tento zápas, který se zatajeným dechem sledovala celá Evropa, byl vak hlubí povahy a symbolizoval střet moci duchovní a světské, jejich stále jasně nedefinovaný vztah provázel větinu vrcholně středověké epochy. Dalím mocenským centrem byla
Svatá říe římská, které tehdy vládli Habsburkové, i kdy její pozice byla na přelomu 13. a 14. století naruena mimořádným vzestupem Francie. Na jejích východních hranicích se pak mohutně vzepjal stát posledních Přemyslovců, jeho vliv zasahoval nejen do sousedního
Polska, ale i
Uher. I mezi Přemyslovci a Habsburky mělo zanedlouho dojít k měření sil na válečném poli.
Z české perspektivy byla nejdůleitějím mocenským centrem Svatá říe římská. Ta vak během své téměř tisícileté historie nikdy netvořila teritoriálně, správně, etnicky a ani kulturně ucelený státní útvar. Jednotícím prvkem Říe byl panovník, jen se po dosaení korunovace v Římě, kterou mohl provést jedině pape či jím pověřená osoba, stával
císařem. Mezi panovníkem Svaté říe římské a papeskou mocí tak existovala úzká vazba. Ve 13. století se ustálila tzv. translační teorie (slovo translace je odvozeno z latinského pojmu pro přenesení). Ta vycházela z představy, e Říe vznikla přenesením řeckého a římského impéria na Germány, co bylo demonstrativně deklarováno a zpečetěno císařskou korunovací franckého krále
Karla I. Velikého (768-814) v Římě roku 800. Velké impérium Karla Velikého sice de facto zaniklo ji v 9. století, ale jeho částečným obnovitelem byl v následujícím století král
Ota I. (962-973), který zároveň zahájil tradici římských jízd do Itálie, o kterou po Otově smrti usiloval téměř kadý římský král, i kdy mnohdy neúspěně. Jejich smyslem bylo upevnění říské moci na severu Apeninského poloostrova a dosaení papeského pomazání. Tím se v očích křesanské Evropy stávali římtí panovníci skutečnými vrcholnými monarchy z Boí milosti.
Na rozdíl od větiny středověkých monarchií v Evropě se panovnická moc v Říi nestala dědičnou, ale postupně se během vrcholného středověku ustálila jako volitelná. Od poloviny 13. století se volba římského panovníka přenesla téměř výlučně na sbor sedmi
říských kurfiřtů (pojem pochází z němčiny a označuje sloeninu dvou slov - küren, tzn. volit, a der Fürst, tj. kníe). Tři patřili k vysokým církevním hodnostářům, a to arcibiskup kolínský, mohučský a trevírský. Čtyři naopak reprezentovali přední světské pány Říe. Postupně se jimi stali český král, falckrabě rýnský, markrabě braniborský a vévoda saský. I přesto, e byl římský trůn volitelný, docházelo velmi často k pokusům panovníka předat trůn nejstarímu synovi. O tom, jak těké bylo udret královský titul v rukou jedné dynastie, by mohli vyprávět například
taufové, kteří Říi vládli v letech 1138-1254, nebo
Habsburkové, je se vlády nad impériem ujali v roce 1273. I přesto, e Svatá říe římská neměla pevnou správní a finanční organizaci, je by byla vázána na jedno centrum, kdy navíc v druhé polovině 13. století presti i vliv Říe vinou zápasů o trůn silně poklesly, představovalo toto soustátí i nadále klíčového mocenského hráče ve středověké Evropě.
Úpadek panovnické moci v Říi přinesl v Evropě významné mocenské posuny. Na počátku 14. století dosáhal velmocenského postavení předevím Francie. Země se toti za tvrdé a nekompromisní vlády Filipa IV. Sličného proměnila v klasický model vrcholně středověké monarchie, je byla ovládána výkonnou administrativou a efektivním daňovým systémem. Územní expanze francouzského krále se obracela zejména proti dravám anglické vládnoucí dynastie na pevnině. Filip navíc tvrdě postupoval vůči papei Bonifácovi VIII., s ním vedl dlouholetý spor. Ten se mimo jiné odvíjel i od Filipovy snahy po úplném ovládnutí vlastní země, které mělo zahrnovat i právo nad francouzským klérem a jeho zdanění státní pokladnou. Výsledkem tohoto sporu bylo v roce 1302 první svolání stavů (lo o zástupce lechty, duchovenstva, univerzitních mistrů a měst) na evropském kontinentu, je král obeslal na podporu svých zájmů. Zároveň dolo k přepadení papeského dvora v Anagni o rok později, které uspíilo Bonifácovu smrt. Postupným ovládnutím římské kurie poté dosáhli Francouzi zvolení svého papee, jím se stal Gaskoněc Bernard de Got, který přijal jméno
Kliment V. K jeho volbě nedolo v Římě, nýbr v Lyonu. Ji roku 1309 nový pape přesídlil i s kurií do jihofrancouzského
Avignonu. Nebylo pochyb o tom, e se Francie stala de facto protektorem papeského stolce, co zvýilo její velmocenské ambice.
Evropa té doby to ale nebyla pouze Říe a Francie, ale i řada rychle vznikajících stabilních a silných monarchií. Mezi ně patřily také Čechy, Polsko a Uhry. Tyto země si ale na přelomu 13. a 14. století proly velkými dynastickými otřesy. Vymření uherských Arpádovců a následný pád přemyslovské moci v Uhrách vyuili Anjouovci (poboční větev francouzských Kapetovců) k tomu, aby se roku 1308 osobou Karla Roberta I. z Anjou zmocnili uherského trůnu. Jejich vláda přinesla Uherskému království po desetiletí úpadku stabilizaci a rozkvět. Podobným scénářem si prolo i Polsko, kde se vak na rozdíl od Čech a Uher nepodařilo udret územní jednotu, a tak se země ji v druhé polovině 12. století rozpadla na řadu teritorií, kde vládli potomci dynastie Piastovců, kteří Polsko v raném středověku christianizovali a zapojili do středoevropské politiky. Do pokusů o obnovení centrální vlády v Polsku úspěně zasahovali také Přemyslovci, ale byli to znovu a Piastovci, kteří prostřednictvím Vladislava Lokýtka dosáhli definitivního obnovení centrální vlády nad polským územím. Jak Karla Roberta, tak i Vladislava Lokýtka jsme takto konkrétně zmínili z toho důvodu, e právě jejich nástupci,
Kazimír III. (1333-1370) v Polsku a
Ludvík I. (1342-1382) v Uhrách, byli současníky Karla IV. a není bez zajímavosti, e i oni jsou povaováni za velké panovníky svých národů. Vak jim také právoplatně patří přídomek Veliký.
***
Po malé rekapitulaci politické situace Evropy přelomu 13. a 14. století nyní obrame pozornost k českým zemím. České království se tehdy proměnilo v důleitého středoevropského hráče. Český vrcholně středověký stát toti ve 13. století vyuil dějinné příleitosti, která se mu tehdy naskytla, a v časech slábnoucího císařství a papeství prodělal vnitřní konsolidaci, na jejím základě si zjednal respekt i uznání ve velké části Evropy. Za náběhem naich zemí k velké evropské politice ale nestála jen schopnost českých vládců, ale i celá řada ekonomických, hospodářských a společenských procesů.
Na samém sklonku roku 1197 se v Čechách odehrála událost, která patří v naich dějinách k jednomu z nejkrásnějích a nejdojemnějích okamiků. Po téměř čtvrtstoletí vnitřního rozvratu, bratrovraedných bojů a hlubokého úpadku české státnosti se v předvečer dalí bitvy mezi přemyslovskými vojsky zrodil do té doby málo vídaný kompromis. Kníe Vladislav Jindřich, který byl na kníecí stolec dosazen teprve nedávno, se dobrovolně vzdal vlády ve prospěch svého starího bratra Přemysla I. Otakara, jen se pokusil zmocnit trůnu silou, vědom si větí legitimity svých nároků na vládu. Uválivá státnická prozíravost obou muů tak dostala přednost před bojem. Obě, kterou onehdy za zimních nečasů Vladislav Jindřich vykonal, se ukázala jako výjimečná, nebo počínaje rokem 1197 následovalo dlouhé období míru, konsolidace a velkolepého politického vzestupu českého přemyslovského státu.
Českou cestu vzhůru zahájil ji
Přemysl I. Otakar (1197-1230), který se ukázal jako jeden z největích státníků, jakého kdy nae země zplodila. Nejene jeho prostřednictvím Přemyslovci znovu získali královský titul, od roku 1212 navíc uzákoněný ze strany Říe jako dědičný, ale po mnoha letech politického rozvratu dolo ke stabilizaci domácích poměrů. Přemysl upevnil postavení panovnické moci v celém českém státě, tj. i na Moravě, kde jako markrabě vládl jeho bratr Vladislav Jindřich. Obratná zahraniční politika dokázala dynastii i celé zemi zjednat respekt v zahraničí, i kdy nebyla vdy provázena čestnými kroky (zapuzení první manelky Adléty Míeňské a jejich dětí, častá změna politických spojenců a partnerů v Říi, apod.). Objev stříbrné rudy na Jihlavsku a s tím spojená a umně provedená měnová reforma navíc nastartovaly období ekonomického a hospodářského rozmachu českých zemí.
Jetě jedna důleitá změna se udála za Přemyslovy vlády, a to prosazení
primogenitury, tj. zásady, e na trůn má legitimní nárok vdy pouze nejstarí syn krále. Jednalo se o zcela zásadní změnu, která napřítě odstranila případné půtky o trůn. Primogenitura nahradila dosavadní, ji zastaralý stařeinský nástupnický řád, který upřednostňoval nejstarího člena celého rodu, tedy nikoli vládnoucí rodiny. To byl skutečný počátek vrcholně středověké monarchie a prosazení silné panovnické moci v českých zemích, která byla základní podmínkou k politickému vzestupu Českého království v dalích dvou staletích. Ten byl o to rychlejí, e Přemysl ve spolupráci s bratrem Vladislavem Jindřichem zahájil důleitou tradici úzké provázanosti královského trůnu v Čechách a markraběcího stolce na Moravě. Od této chvíle toti platilo, e vládu nad Moravou vykonával přímo český panovník nebo někdo z okruhu královské rodiny, aby se tak zabránilo situacím z 11. a 12. století, kdy Moravu spravovaly poboční větve přemyslovského rodu, je byly mnohdy v opozici vůči Praze.
Vyobrazení českého lva z Pasionálu abatye Kunhuty
Zdroj: Wikimedia Commons
Vechny Přemyslem nastartované politické, společenské a hospodářské reformy probíhaly i za vlády jeho syna
Václava I. (1230-1253). Ten je v českém historickém povědomí neprávem opomíjen, ačkoli moderní historikové upozorňují,
[3] e právě Václav I. svou brilantní taktikou lavírování mezi císařstvím a papestvím připravil půdu pro impozantní přemyslovskou expanzi směrem na jih. Kulminace české moci ale nastala a za památné a slavné vlády
Přemysla II. Otakara (1253-1278), který za svého panování postupně ovládl dynastickou nebo vojenskou cestou Rakousy, týrsko, Korutany, Kraňsko, Chebsko a dalí významné dravy v alpském a severoitalském prostoru. Král elezný a zlatý nebyl vak jen skvělý diplomat a dobyvatel, ale i státnicky uvaující panovník, který si byl dobře vědom toho, odkud pramení zdroj moci jeho dynastie. Svými reformami, podporou zakládání nových měst, kolonizací i těbou drahých kovů z větí části dokázal zavrit dílo svého děda a otce, a tak proměnit České království v ukázkovou monarchii a skutečnou středoevropskou velmoc.
Smrt Přemysla Otakara II. na Moravském poli
Mohutné přemyslovské soustátí ale nestačilo srůst v pevný státní útvar. V 70. letech 13. století bylo toti ohroeno vzestupem dynastie Habsburků, která v roce 1273 získala vládu ve Svaté říi římské. V osobě římského krále
Rudolfa I. Habsburského (1273-1291) nalezl Přemysl soka sobě rovného, jeho osudově podcenil. Představitel doposud nevýznamného hraběcího rodu pocházejícího z území dneního výcarska toti u od počátku své vlády zahájil konfrontační politiku s českým králem, jeho územní expanzi směřující do rakouského a alpského prostoru označil za nelegitimní, nebo byla vykonána v době tzv. interregna (tj. bezvládí) v Říi.
[4] Pro Přemysla to znamenalo de facto vyhláení války.
Ta vypukla v roce 1276, ale ne dolo k měření sil obou rivalů na bitevním poli, zlomilo Přemyslovi vaz povstání české lechty. Výsledkem tak byl poniující mír, který českému králi uzmul vechny zahraniční výdobytky, včetně Chebska. Co bylo vak nejdůleitějí! Rakousy a týrsko král Rudolf udělil z titulu římského krále svým synům v léno, čím zahájil téměř osm set let dlouhou vládu Habsburků v rakouských zemích. Smutným epilogem pak byla v roce 1278 krvavá
bitva na Moravském poli, v ní Čei utrpěli zahanbující a drtivou poráku, která byla o to horí, e na bitevním poli zůstal bezvládně leet i český král. Dalí kolo soupeření obou králů tak jednoznačně vyhrál Habsburk. Po Moravském poli nastala v Čechách zlá doba, nebo Přemyslův jediný dědic Václav byl teprve sedmiletým chlapcem, který nemohl samostatně vládnout. Braniborské poručnictví navíc skončilo okupací a internací dědice trůnu v dalekém Braniborsku. Teprve v roce 1283 se mohl Václav vrátit do svého království a zahájit úspěnou vládu.
Král
Václav II.(1283-1305), který je dědečkem Karla IV. z matčiny strany, představuje personu, která se vyznačovala vzácným diplomatickým talentem a neukojitelnou ctiádostivostí. Dávno ji neplatí zastaralý názor, e by byl Václav pouze podivínem bojícím se koček a bouřek, který měl k rytířskému zjevu a chování svého otce daleko. Naopak, Václavem II. nastoupil na trůn panovník vyznávající zcela jiné modely vládnutí ne jeho předchůdci. Namísto dobyvatele seděl nyní na trůnu diplomat a člověk, který pochopil, e úspěným můe být pouze tehdy, bude-li jeho rychle expandující království stát na odliných základech ne u jeho otce. Václav se snail předevím udrovat rovnováhu mezi mocí panovnickou a zvyujícími se politickými poadavky emancipující se lechty, o kterou opřel svou domácí politiku i územní expanzi. Zároveň dbal o úplnou pacifikaci země (očitění od lapků a banditů) a zajitění optimálního prostředí pro neruený hospodářský vývoj českých zemí. Ve spolupráci s církví navíc podporoval íření vzdělanosti a kultury. Koneckonců Václav II. to byl, kdo se jako první vladař u nás snail kodifikovat zemské právo a zaloit v Praze univerzitu. Ani v jednom případě sice nebyl úspěný, ale jednoznačně prokázal, e v nových podmínkách rychle se měnící Evropy můe být vládnutí s jasnou koncepcí, je se opírá o právo a pořádek, důleitým faktorem.
Je vak třeba mít na paměti, e Václav II. by jen stěí dosáhl zmíněných výsledků bez objevení zdánlivě nekonečných loisek stříbrné rudy na místě budoucí
Kutné Hory a následné stříbrné horečky, k nim dolo právě za jeho vlády. Byly to toti právě stříbrné české groe, které ve střední Evropě otevíraly brány dalí mohutné přemyslovské expanzi, která po neblahých zkuenostech z minulých let směřovala na sever a do oblastí, kde nehrozila přímá konfrontace s řískou mocí. Ovládnutí celého Slezska bylo jen počátkem.
Václav II. v Kodexu Manesse
Zdroj: Wikimedia Commons
Následovala expanze na území rozdrobeného a nejednotného Polska, nače u v roce 1300 získal Václav vavřín, který se zatím nepodařil ádnému českému panovníkovi byl korunován polským králem. Vznikla tak
česko-polská personální unie, která urychlila znovusjednocení Polska a přinesla do středoevropského prostoru ideu mnohonárodnostního státu pod vládou jedné dynastie. Lucemburkové, Jagellonci a Habsburkové tak později de facto pouze navazovali na koncept posledních přemyslovských králů.
Dalí oslnivý úspěch následoval v roce 1301, kdy se Václavovi podařilo získat pro svého stejnojmenného syna uherskou korunu. Vzniklé přemyslovské impérium sice budilo údiv svým rozsahem a hned trojí královská koruna pasovala Přemyslovce mezi nejvýznamnějí dynastie v Evropě. Ale velká moc budí i velkou závist. V dalích letech musel Václav II. čelit tlaku jak Habsburků, tak i papeské kurie, kterou děsil průnik přemyslovské moci do Uher, jejich královský titul byl odvozen právě z moci papeské. Vrcholem protičeské kampaně pak byl v roce 1304 vojenský vpád římského krále
Albrechta I. (1298-1308) do Čech. Bývalý Václavův vagr vak v Čechách utrpěl fiasko a s nepořízenou odtáhl. Bohuel válka s Albrechtem finančně vyčerpala České království natolik, e se přemyslovská vláda v Uhrách ji roku 1304 rychle zhroutila. K podobnému scénáři mířily přemyslovské pozice i v Polsku. Nemocný Václav nedokázal těmto událostem čelit a v roce 1305 zemřel v pouhých 34 letech. Odeel tak od díla nedokončeného, přičem odkázal svému nástupci více problémů a starostí, ne byl mladý král schopen zvládnout. Přesto je nutné zdůraznit, e Václav II. byl v mnohém duchovní předchůdce Karla IV. a není náhodné, e právě na jeho politiku později velký Lucemburk cíleně navázal.[4]
Na chvíli se nyní zastavme u rodinných poměrů Václava II. V prvním manelství s Gutou, dcerou Rudolfa I. Habsburského, dokázal sice zplodit deset potomků, ale krále přeily vyjma jeho dědice
Václava III. jen dcery
Anna, Elika a
Markéta. V druhém manelství s Elikou Rejčkou počal král pouze dceru Aneku, která ale nesehrála v naem příběhu ádnou důleitou roli. Zatímco Annu a Markétu Václav II, respektive jeho syn jetě za svého ivota provdali, zůstala prostřední z přemyslovských princezen Elika (narozena v lednu 1292) prozatím bez enicha. Nikdo tehdy nemohl tuit, e právě tato okolnost měla za několik málo let osudově zamíchat s českými a evropskými dějinami. V srpnu 1306 byl toti mladičký Václav III. v Olomouci úkladně zavraděn neznámým vrahem, čím
vymřela přemyslovská dynastie po meči. Český trůn náhle osiřel, a to v těké situaci, kdy spěla k zániku česko-polská unie a království se jetě nedokázalo plně vzpamatovat z nedávné války s Habsburky. Na českou společnost dopadla olomoucká tragédie velmi těce. Výstině, i kdy v poněkud dramatickém stylu situaci následných měsíců po smrti Václava III. vystihuje Zbraslavská kronika v 84. kapitole:
Silný královský rod byl přemoen utknutím smrti zcela,
neb potomek muský tu ádný na světě nezbyl.
Zůstaly toliko svazky, je pohlaví enského byly.
Sirý národe český, pěj proto alozpěv smutný -
sklíčen tu leí, hle, král český, přemoen smrtí:
běda, tvůj rodný král, jaký nikdy u nebude dán ti.
Právem, království, lká: neb králů českých ji sedmi [5],
ejhle, zbaveno jsi a ovdovělo jsi bídně.
Jest to skutečnost smutná: to král je poslední, sedmý,
v kterém vrozené vlohy, je mohly vem lidem se líbit,
takto zničeny jsou - lid vekerý plný je nářku.
Po neastném skonu mladého českého a polského krále Václava III. na důleitosti náhle nabyly přemyslovské princezny. Zvlátě Anna a Markéta, které byly ji provdány, a jejich manelé tak mohli relativně snadno vznést legitimní nárok na český trůn. Nejmladí z dcer Václava II. Markéta byla provdána za nepříli významného a neprůbojného vratislavského a lehnického vévodu Boleslava III., který se v boji o český trůn odmítal angaovat, jeliko si byl vědom silnějích dynastických nároků nejstarí přemyslovské princezny Anny. Ta pojala za mue gloriolou rytíře ověnčeného a v Čechách oblíbeného
Jindřicha Korutanského. Právě jeho český volební sněm v létě 1306 prohlásil novým králem. Na prostřední přemyslovskou princeznu Eliku si tehdy nikdo ani nevzpomněl, a tak budoucí maminka Karla IV. zamířila do tichého zákoutí klátera, netue, jak běh věcí zamíchá s osudem jejím i celé země.
Volba Jindřicha Korutanského se ale ukázala jako velmi problematickou. Novému králi chyběly schopnosti k úspěnému vládnutí. Navíc se ujal trůnu v těké době, kdy vyjma sloité mezinárodní konstelace musel svádět neustálý boj s emancipujícím se panstvem a patriciji, kteří se hlásili o podíl na správě státu. Nepříznivý vnitropolitický vývoj kromě toho naruovali Habsburkové. Král Albrecht vpadl jetě roku 1306 do Čech a donutil Jindřicha Korutanského k útěku. Na trůn naopak dosadil svého nejstarího syna
Rudolfa. První Habsburk na českém trůnu ale dopadl neslavně. Jeho autorita byla slabá a část lechty proti němu proto po pár měsících povstala. Během jedné z trestních výprav do západních Čech Rudolf onemocněl úplavicí a v létě 1307 zemřel.
Pro římského krále to byla nečekaná rána, nebo ztratil dědice, s ním v dlouhodobém horizontu počítal jako se svým nástupcem na římském trůnu. Český trůn měl toti pro Habsburky zcela zásadní význam, a to vzhledem k českému kurfiřtskému hlasu. Ne ale stihl Albrecht na vzniklou situaci zareagovat, byl na jaře 1308 zavraděn svým synovcem
Janem Parricidou, jen byl ironií osudu po matce Anece (dcera krále Přemysla II. Otakara) Přemyslovcem. Tato událost habsburskou dynastií těce otřásla. Habsburkové toti ztratili římskou korunu a ve spleti říské politiky se ji nedokázali prosadit. Jejich presti velmi poklesla, a kdy se navíc vzápětí vzdali nároků na český trůn, bylo zřejmé, e jejich světovládná úloha skončila. Alespoň prozatím. Novým římským králem byl za pomoci Francie v listopadu 1308 zvolen doposud nepříli významný lucemburský hrabě
Jindřich VII. Ten byl dosazen na trůn s nadějí, e nebude pokračovat v politice tvrdé ruky, jakou zastávali Habsburkové. Avak Lucemburk rychle ukázal, e nehodlá být pouze bezvládnou figurkou na politické achovnici.
Ve stejné době, kdy dolo ke změně na římském trůnu, se v Čechách vrátil k moci Jindřich Korutanský. Stačilo ale několik měsíců a proti touto panovníkovi se v zemi zvedla vlna nevole. Země byla suována spory mezi lechtou a patriciji, a postavení království v soudobé střední Evropě poválivě pokleslo. Polská koruna byla ztracena a k nedávné volbě římského krále nebyl český král ani připutěn, co do budoucna vytvářelo nebezpečný precedens mohlo by dojít k zpochybnění účasti českého panovníka v kurfiřtském sboru. V dobách rozvratu a nejistoty se proto dosavadní Jindřichova obliba a respekt v očích lidu změnily v pohrdání, později dokonce v nenávist. Část uvědomělé lechty proto začala potají připravovat krizový scénář. V něm měl být neoblíbený Jindřich sesazen z trůnu, a namísto něj nastoupit vemi respektovaný a uznávaný král, jen měl pojmout za manelku princeznu Eliku, čím by získal nejen plnou legitimitu, ale zároveň by byl ctěn i princip pokrevní spřízněnosti staré a nové dynastie. U v srpnu 1309 proto zamířili ke dvoru římského krále četí poslové vedeni cisterciáckými opaty Konrádem Zbraslavským a Heidenrichem Sedleckým, kteří ústy české lechty nabídli český trůn Lucemburkům, Jmenovitě mladičkému Janovi, jedinému synovi a dědici římského krále. Tak se dal do pohybu řetězec událostí, který zanedlouho přivedl Lucemburky na český trůn. Ale o tom a v dalí kapitole.
Odkazy a poznámky:
1. Latinské označení Pater patriae bylo ve starověku často uívaným neformálním titulem římských císařů. Vůbec poprvé ho obdrel senátor Marcus Tullius Cicero, po něm pak Gaius Julius Caesar. Ve středověku latinská vzdělanost v souladu se symbolickým navázáním na dávnou antickou tradici tento titul znovu oivila. Karel IV. vak nebyl prvním českým panovníkem, jemu vděční a vzpomínající současníci udělili tento ctnostný titul. Poprvé tak byl nazván u kníe Soběslav I. (1125-1140). Středověk ovem pojmu pater patriae přikládal poněkud jiný význam, ne jak jej chápeme dnes my. Bylo to předevím označení schopného vladaře, který pečoval o blaho státu, tedy nikoli někoho, kdo má hlubí vztah k národu nebo zemi samotné. Takový význam titulu v souvislosti s Karlem IV. vnukly a generace národních obrozenců v 19. století.
2. Zajímavou, obsahově věcnou a zároveň čtivou knihu o Evropě 14. a 15. století napsal britský historik HAY, Denis. Evropa pozdního středověku 1300-1500. Praha: Vyehrad, 2010, s. 412. Z českého pohledu je titul zajímavý i z toho důvodu, e se detailně zaměřuje také na dějiny střední Evropy a českých zemí.
3. V poslední době to byli zejména:
ANTONÍN Robert, České země za posledních Přemyslovců. I. díl (1192-1253). Cestou proměny společnosti k vrcholně středověké monarchii. Praha: Libri, 2012, s. 431 a
EMLIČKA Josef, Počátky Čech královských 1198-1253. Praha: Lidové Noviny, 2002, s. 964.
4. Říské interregnum, které je časově vymezeno léty 1257-1273, je záleitostí poměrně komplikovanou. Po nečekaném pádu slavné dynastie taufů se toti ve Svaté říi římské strhl boj o trůn, z něho vzeli postupně jako králové Richard z Cornwallu a Alfons Kastilský. Ani jeden z nich se vak nedokázal prosadit a zjednat si veobecné uznání. Kdy se tedy stal v roce 1273 králem Rudolf I. Habsburský, uchýlil se ke kroku neobvyklému a poněkud kontroverznímu celou dobu od smrti posledního veobecně uznávaného krále označil za interregnum, přičem prohlásil za nelegitimní vechny majetkové přesuny uskutečněné na teritoriu Říe. Provedené majetkové transfery tak zpětně musel posoudit výhradně Rudolf osobně. Ve věci českého krále a jeho ovládnutí rakouských zemí, je formálně patřily k Říi, vak postupoval nekompromisně. Rudolfovým záměrem toti bylo od počátku získání Rakous a týrska, které hodlal proměnit na mocenskou základnu své dynastie.
5. Osobnost a vládu Václava II. naposledy vysoce ocenila
CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyehrad, 2007, s. 352.
6. Autor slavné Zbraslavské kroniky lká nad nenadálou smrtí mladičkého Václava III., k ní dolo v roce 1306. Václav III. byl podle tehdejího způsobu titulatury povaován za sedmého krále Čechů. Královská důstojnost Přemyslovců se toti datuje u od roku 1085, kdy byl kníe Vratislav II. korunován prvním českým králem. Po něm následoval v roce 1158 kníe Vladislav II. Počínaje rokem 1212 a osobou Přemysla I. Otakara pak byl český královský titul v přemyslovském rodě dědičný.
Seznam pouité literatury bude uveden v posledním dílu.