Karel IV. proslul v duchovním ivotě jako sběratel relikvií a propagátor kultů křesanských světců. Díky Karlovým cestám, velikosti jeho říe i rozlehlosti lucemburských drav probíhal ivý přenos kultů mezi evropskými zeměmi. Do českých zemí se tak dostaly kulty franských světců. Kult největího franského císaře Karla Velikého vyjadřoval Karlovy osobní zájmy, ale svatého Zikmunda prosadil Karel přímo mezi české patrony.
POČÁTKY FRANSKÉHO
KŘESANSTVÍ A SV. REMIGIUS
Franský král a sjednotitel franské říe Chlodvík přijal na permanentní
naléhání své eny Clotildy křesanství. Mělo se tak stát po bitvě s
Alamany u Tolbiaku r. 496, kdy modlitba k Bohu pomohla bitvu zvrátit.
Chlodvíka pokřtil galorománský biskup Remigius, zvaný také jako apotol
Franků. Po Remigiovi se jmenuje město Reme, mezi lety 816-1825
tisícileté korunovační místo francouzských králů. A dále nese jméno
tohoto biskupa kostel sv. Remigia v praských Čakovicích.
1)
Nynějí kostelní stavba je novorománská a třetí v pořadí. První stavba
tu stála od pol. 14. stol. Ostatky sv. Remigia se sem dostaly právě
díky Karlovu sběratelství. Karel ostatky daroval nejprve svatovítské
kapitule, ta je r. 1409 předala benediktinskému kláteru Na Slovanech
na Novém Městě Praském. Mnii vlastnili právě i čakovický kostel a
ostatky přenesli do něho. Dolo tedy k přesvěcení kostela na nového
patrona a jeho jméno tu zůstalo dodnes.
Význam kultu sv. Remigia je v českých zemích minimální. Zasvěcení
kostela je jediné nejen v Česku, ale v celém bývalém Rakousku-Uhersku,
a tak je tento kult výjimečný spíe svou kuriózností, ne svým
významem.
SVATÝ
ZIKMUND
Burgundský král
Zikmund nebo-li Sigismund byl burgundským králem z 6. století.
Burgundové byli germánský kmen, který v době stěhování národů překročil
hranice tehdejí římské říe a po střetech s Římany a Huny byl usazen
přiblině v oblasti dneního Burgundska a výcarska; poráka z rukou
Hunů byla literárně zpracována v Písni o Nibelunzích. Burgundové byli
zemepisně uzavřeni horami a politicky silnějími sousedy, nejprve
Římany, pak Franky. Franské sousedství se stalo Burgundům osudným, i
kdy věc není tak přímočará, jak se jeví.

Sama Chlodvíkova manelka
Clotilda byla Burgundka. K zásahu v Burgundsku vyzvala své syny, aby
pomstili vradu jejích rodičů. Frankové tedy vytáhli proti Gundobadovým
synům Sigismundovi a Godomarovi. Alespoň tak to tvrdí franský kronikář
Řehoř z Tours.
Chlodvíkovi synové si po jeho smrti r. 511 rozdělili franskou říi na
samostatná království a vedli samostatnou politiku. Jejich jména byla
Chlotar, Childebert, Chlodomer a Theuderich. Chlodomer měl za enu
dalí Burgundku Guntheucu, co byla zřejmě příbuzná Sigismundova syna
Sigericha, kterého dal Sigismund zabít z obav, e ho chce svrhnout z
trůnu. Chlodomer by tak po odstranění Sigismunda měl dynastický nárok
na trůn a také vystupoval jako nejagilnějí vojevůdce ve
fransko-burgundské válce.
Král Theuderich měl za enu dalí Sigismundovu dceru, co byl zřejmě
zase důvod, proč se drel při válce stranou a válčil hodně neochotně.
Válečné taení r. 523 skončilo vítězstvím zbraní krále Chlodomera a
zajmutím Sigismunda. Ač měl být jeho ivot uetřen, Chlodomer nakázal
Sigismunda i s jeho rodinou zavradit a jejich těla byla vhozena do
studny.
Chlodomerovi akt vrady nepřispěl na popularitě a dalího roku umírá v
léčce, "vemi oputěn". Vdovu po Chlodomerovi, Burngundku Guntheucu, si
vzal Chlotar a po úplné poráce Burgundů r. 533/34 (kterého se
Theudebert opět nezúčastnil) se ujímá burgundského dědictví. Chlotarův
syn dostal burgundské jméno Guntram a r. 561 při dalím dělení říe se
ujímá Burgundska. Svého syna pojmenoval dalím burgundským jménem
Gundobad. Franská politika vůči Burgundům se tedy vyznačovala jak
uzurpátorstvím, dynastickými svazky a boji, tak i respektem k
burgundskému dědictví.
Respekt se týkal i Sigismunda. Kdy se místo jeho úmrtí stávalo cílem
poutí, svolil Theudebertův syn Theuderich r. 535/36 s přenesením
Sigismundových ostatků do klátera sv. Mořice v Agaunu. Tento kláter
Sigismund zaloil a chtěl tam podle legendy po své kapitulaci odejít.
Zůstal tu tedy alespoň po své smrti a jeho ostatky mohly čekat, a si
je tu najde Karel IV.
Český patron
Karel IV. se r. 1365 nechal korunovat arelatským králem. Jednalo se o
jedno z hraničních území mezi Říí a Francií, kde probíhaly
diplomatické boje obou velmocí. Karel pak pospíchal do klátera v
Agaunu, kde si vyádal ostatky sv. Zikmunda.
Mimo sběratelství relikvií mohl mít Karel jetě jeden důvod. Moná
počítal s tím, e Burgundsko přenechá nakonec Francouzům, ale duchovní
kvalitu země by přenechal Říi. Ostatky uloil ve Freisingu, místě
spjatém se taufy, kteří si jakoto císařové Burgundsko také
nárokovali.
Roku 1368 se Karlovi narodil syn, kterého pojmenoval Zikmund. Bylo to
na počest světce, jemu se také připisovalo poehnání a pomoc při
zplození potomka.
Svatému Zikmundovi se přičítala jetě pomoc při Karlově uzdravení z
náhlé nemoci r. 1371, kdy se i lékaři vzdali naděje. Karlova manelka
Elika slíbila, e provede pou z Karltejna do Prahy a obětuje na
hrobě sv. Zikmunda osm zlatých misek. Tak se stalo a císař nabyl sil.
Svatý Zikmund byl ustanoven jako jeden z českých patronů. Vichni
patroni Karlovy doby jsou vyobrazeni na mozaice Posledního soudu na
věi svatovítské katedrály, jsou to sv. Ludmila, Václav, Vojtěch, Vít,
Prokop a Zikmund.
2) V panteonu českého národa
ale Zikmund spíe chybí. Na pomníku svatého Václava na Václavském
náměstí chybí Zikmund i Vít a jejich místo nahrazuje svatá (tehdy jetě
blahoslavená) Aneka. Zásadní roli zřizovatelů v rozhodování hrála
etnicita světců.
Jetě těí to má s přijetím do českého povědomí Karlův syn Zikmund,
který zůstává tou "likou ryavou" a je vnímán víc jako cizinec, který
Čechy dobýval, ne jako součást vlastních dějin.
KAREL VELIKÝ
Franská říe zůstávala zdrojem legitimity i kultury států západní
Evropy. Ke Frankům se hlásili Francouzi, kteří na ně navazovali svým
jménem (ale nikoli třeba jazykem). Svatá říe římská zase pocházela z
Východofranské říe, její vládci se nechávali korunovat v Cáchách, kde
míval falc a pak i hrob a Karel Veliký.
Právě toho vyuil císař Fridrich I. Barbarossa, kdy nechal
r. 1165 vyzvednout Karlovy ostatky a poloit na oltář, čím měl být
Karel Veliký svatořečen. Byla to podivné svatořečení, legitimizované
vzdoropapeem, kterého prosadil vůči papei ve Vatikánu právě
Barbarossa. Kult Karla Velikého nedoel nějaké lidové zbonosti,
neprovázely ho legendy a zůstal hlavně záleitostí říské elity.
Úctu Karlovi Velikému projevoval jeho císařský nástupce Karel IV.,
zřejmě i kvůli společnému jménu. Karel Veliký nechal postavit v Cáchách
baziliku, ke které Karel IV. přistavěl gotický chór. V kostele nechal
zřídit kapli sv. Václava s českým kaplanem pro případné české poutníky.
Karel IV. chrámu věnoval relikviářovou bustu Karla Velikého a pár
ostatků si zase odvezl. V Praze toti nechal vybudovat kostel zasvěcený
Karlu Velikému.
Kostel dosud stojí na místě zvaném Karlov, původně k němu patřil i
augustiniánský kláter.
3) Půdorys kostela
kopíruje ten cáský, jedná se tedy oktagon, osmiúhelník. Cáská
bazilika je zasvěcená Panně Marii, praský kostel Karlovi Velikému a
Nanebevzetí Panny Marie. Dalí takový, oktogonální a zasvěcený Narození
Panny Marie, mělo na Slovensku do barokní přestavby Nové Mesto nad
Váhom. Na oktagon ho nechal přestavět Ctibor ze Vebořic, přítel
Zikmunda Lucemburského, který vládl dnenímu Slovensku z titulu
uherského krále.
Část praských mnichů poslal Karel IV. jako základ dalího klátera v
říském Ingelheimu, který byl povaován za roditě Karla Velikého.
Čechy a říe byly přes kult Karla Velikého takto vzájemně propojeny.
Poznámky:
1)
hrady.cz
2)
obrázek
3)
hrady.cz
Hlavní literatura:
Drka, Václav: Dějiny Burgundska. Veduta, České Budějovice 2011.
Kuthan, Jiří; Royt, Jan: Karel IV., Císař a český král vizionář a
zakladatel. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016.
Zdroj obrázků: Wikimedia
Commons