JAN, král český, titulární král polský, hrabě lucemburský, markrabě moravský a arlonský.
Tomu králi , boe zachovat rač zdraví,
A ho starost o lid nikdy neunaví,
A do svého sněmu české pány volá,
Aby rozkvetl zas kraj zničený zpola,
Aby mír v něm nastal a on dobyl slávy.
Kronika tak řečeného Dalimila.
Vládu krále Jana v Čechách, v čase od korunovace a po zásadní střet s českou lechtou, lze rozdělit na dvě období dobu upevňování královské vlády za ivota Janova otce (tedy s jeho podporou) a dobu nástupu aktivit české lechty, směřující k otevřenému střetu s králem, po smrti Jindřicha VII.
Byly to předevím počáteční úspěchy římského krále v Itálii, které přispěly k relativnímu klidu v Čechách. Česká lechta, tak naléhající na královu urychlenou korunovaci, od které si slibovala naplňování inauguračních příslibů, předevím odchod říských pánů z králova nejbliího okolí, prozatím vyčkávala. A to i přesto, e se odchod říských pánů, jmenovaných královými poradci, prozatím nekonal. Petr z Aspeltu to zdůvodnil argumentem, e je král také lucemburským hrabětem a zástupcem římského krále, generálním vikářem říe v předalpských zemích, tudí přítomnost lucemburských a říských pánů je zcela legitimní.
A tak je období po Janově korunovaci vyplněno poměrně horečnatou činností. Prioritou se stala
zahraniční politika.
Nejdůleitějí bylo urovnání vztahů s rakouskými vévody, předevím kvůli navrácení Moravy. Po něm následovala smírná jednání s míeňskými lantkrabaty. Krátce nato vytáhl král spolu s Petrem z Aspeltu, Bertoldem z Hennberka a Dieterem z Castellu na Moravu, aby ji formálně převzal z moci rakouského vévody Fridricha. V Olomouci jedná se slezským vévodou Boleslavem a získává zpět Opavsko.
Důleité je, e vechny tyto mezinárodní dohody jsou potvrzeny římských králem Jindřichem VII., listinou vydanou ve vojenském táboře před Brescií. Opět to svědčí nejen o kontinuitě lucemburské politiky jak v říi, tak v Čechách, ale i o zájmu římského krále jako otce. Nepřestával být se synem a jeho rádci v neustálém písemném kontaktu.
Vzhledem k Janově mládí a politické nezkuenosti je celkem logické, e tíha skutečných diplomatických jednání spočívala hlavně na Petrovi z Aspeltu. Bylo by vak omylem se domnívat, e králova přítomnost na těchto jednáních byla ryze formální. Nebyl při nich pouhou figurkou reprezentující královský majestát, ale sbíral zde zkuenosti a velmi rychle a bystře se učil.
Tuto ukázněnost, pro něj zdánlivě netypickou, si vynahradil později, kdy s vervou bojoval proti sídlům loupeivých rytířů a zajioval bezpečnost a pořádek na cestách po celé zemi. Společně se svým poručníkem se pak snail získat zpět královský majetek uchvácený lechtickými rody.
V srpnu 1311 se král vrací do Prahy a své dalí politické aktivity zaměřil pro změnu na domácí politiku. Pravděpodobně se domníval, e pro tyto kroky ji nastal správný čas. Jedním z prvních aktivit vnitřní politiky se stala v létě 1311 změna na postu nejvyího podkomořího. Úřadu je zbaven Jindřich z Lipé a místo něj dosazen Walter z Castellu. I kdy nevíme, jaké důvody stály za touto výměnou, zdá se velmi pravděpodobný důvod uváděný J. Spěváčkem - Jindřichovo opravdu svérázné zacházení s královským majetkem, těsně před svým odvoláním toti sám rozhodl o odprodeji části královského dolu v Kutné Hoře.
Mezitím se vak slavné císařské taení Janova otce Jindřicha v Itálii postupně obrací k horímu. Bohuel ho provázejí i osobní ztráty. Nejprve při dobývání Brescie zahyne Jindřichův bratr Walram, ten nejkrásnějí rytíř, a posléze, vyčerpána dlouhými útrapami, onemocní královna Markéta a v prosinci 1311 umírá v pouhých 36 letech. Je pochována v minoritském kostele San Francisco di Castalleto a ji krátce po její smrti se nad jejím hrobem odehrávají zázračná uzdravení, která posléze vedou k jejímu blahořečení. Zbraslavská kronika tomu věnuje velkou pozornost.1)
Jan se ji s matkou nesetkal, ale její památku uctil pojmenováním své prvorozené dcery Markéta. Jistě ne náhodou byla i prvorozená dcera Markétina vnuka Karla pojmenována jejím jménem.
Dnes se můeme právem domnívat, e to byl al nad ztrátou bratra Walrama a jetě větí bolest nad smrtí milované manelky, který vedl Jindřicha k zoufalé zarputilosti a krutosti. Rytířský král ztratil nejprve velkorysost a posléze i rytířkost, co pocítilo město Cremona a jeho obyvatelé, které král velmi krutě potrestal za nevydařenou vzporu. Popudil si tím proti sobě celou Lombardii, a navíc zoufalá obrana ostatních měst, předevím Brescie, oddálila jeho římskou korunovaci. Právě před Brescií byl zabit králův bratr Walram. Jindřich VII. začíná ztrácet smysl pro politickou realitu a postupně se v Itálii dostává do konfliktu s papeem, francouzským králem, neapolským králem Robertem a posléze i s bohatými italskými městy.
Triumfální vstup do Říma se vinou výe popsaných událostí nekonal. Vstup do města bylo nutné vybojovat, co se nakonec částečně podařilo, přesto se císařská korunovace konala 29.června 1312 nikoliv ve svatopetrském chrámu, ale v lateránské bazilice.
Okamitě, tedy v den své korunovace, vydává Jindřich VII. Manifest adresovaný vem evropským panovníkům, ve kterém, kromě své korunavace oznámil univerzalistické pojetí moci římského císaře. Reakce dotčeného francouzského krále nemohla být jiná, ne negativní. Čerstvý římský císař tím ztratil jak podporu francouzského krále, tak papee. Bylo nutno posílit, a to hlavně vojensky, císařovo postavení. Předevím z tohoto důvodu nejen vyhlauje jIndřich VII. na květen 1313 říský sněm s vojenskou hotovostí jeho účastníků, ale předevím ádá o tuto podporu svého syna. Jan organizuje výpravu jako říský vikář v Norimberku, má vak velké potíe, které ho dosti zdrí, kdy se chystá vyrazit s vojskem jako český král. Příčinou jeho roblémů je jednak pomalé shromadování české a moravské vojenské hotovosti, ale předevím nedostatek hotovosti finanční.
Jan tak získává první zásadní zkuenost se spolehlivostí a ochotou svých českých a moravských pánů k vojenským výpravám mimo hranice země a také první velkou zkuenost s nedostatkem peněz. Obé ho bude provázet po celou dobu jeho vlády.
Jan je toti - jako později mnohokrát - velmi zadluen, v tomto případě vak ne vlastní vinou. Největí část svých dluhů má u Jindřicha z Lipé, jemu se zavázal splácet dluhy, které měl Jindřich u královské urbury.
Je moné právě tady hledat Janův pozdějí přístup k získávání finanční hotovosti, k financování vojenských taení, respektive k penězům jako takovým ?
Nedorazil milovanému otci na pomoc včas, zdrel ho nedostatek peněz. A i kdy je nakonec sebral na pomoc otci bylo ji pozdě. Máme zde hledat pozdějí Janův velmi nestandardní vztah k penězům, nebo poznal, e pro válku jsou sice peníze potřeba, ale pokud nejsou po ruce v ten pravý čas, jsou pak u celkem zbytečné ? Janův svérázný a lehce schizofrenní vztah k finančním prostředkům, za který byl a je tolik kritizován, popisuje notarius Giullaume takto:
Kdyby se věřte případ stal,
e by měl ráno sto tisíc,
Večer u nebude mít nic,
Nebot ve rozdá armádě
A bez krejcaru odejde.
Kdy bohatství jej uvítalo
V městě, tu pokadé se stalo,
e utrácel a rozdával,
a neměl, co by komu dal. 2)
Ano, zdá se, e Jan si velmi brzy a po svém vyřeil onu věčnou otázku, týkající se vlastnictví a peněz. Mít je sice příjemné, leckdy nutné a občas potřebné, ale Nemít zas není ádná velká katastrofa.
Můeme či máme zde hledat pravou podstatu, kořeny této prapodivné symbiózy hrabivosti a marnotratnictví, později mu tolik vyčítané ? Těko říci, ale zamyslet se nad tím můeme. Jedno je jisté, zdá se, e to byla vlastnost dědičná, stejně si budou počínat i Janovi vnuci, uherský král Zikmund i moravský markrabě Jot, ve Francii vévoda Jan z Berry, a budou za to také podrobeni kritice.
Janův odjezd byl oddálen dalí událostí, a to rodinnou. Právě v této době, dne 8.6. 1313 se královskému páru narodilo první dítě, dcera Markéta.
A u byly důvody zdrení jakékoliv, Jan otci na pomoc včas nedorazil. Zpráva o Jindřichově smrti (podlehl horečnaté nemoci na zpáteční cestě do Pisy, 24. srpna 1313) ho zastihla nepřipraveného, jetě v říi, nedaleko Ulmu.
Po doručení této, pro Jana a celý lucemburský rod tak neblahé zprávy, vypukl ve vojsku zmatek, dezerce či přímo napadání Čechů, jako údajných nepřátel říe.
Pokud vak někdo očekával, e mladík, do té doby ijící v relativním závětří královského dvora, po celý svůj ivot pečlivě chráněný rodinou, vládnoucí dosud pouze pod dohledem poručníka, v krizové situací zpanikaří, zklame a nebude schopen se s nastalou situací vypořádat byl rychle vyveden z omylu. Opečovávaný, snad i rozmazlený mladík na královském trůně toti nezpanikařil, ba naopak vyuil vech předchozích lekcí politické diplomacie, které se mu dostalo od Petra z Aspeltu v Čechách, ale i zkueností a dovedností, které mu vtípil strýc Balduin.
Detail náhrobku Jindřicha VII. v Pise
Mladý král poprvé čelí závané krizové situaci, kdy jde jeho rodu téměř o ve, co a dosud nesmírným úsilím a někdy i osobními obětmi svých přísluníků dosáhl , a vede si dobře.
Snad právě v tomto okamiku se z mladíka stává mu. Navzdory alu z Jindřichovy smrti i navzdory velkému zklamání z promarněných nadějí zastoupí svého otce důstojně. Posílá zpět domů české vojsko a sám se věnuje uklidnění situace v říi. Ji zde se projevuje jeho politická obratnost a příklon k řeení diplomatickými prostředky, pokud to povauje za účelné. Vyuívá k tomu předevím slueb církevních představitelů. Sám se přesunuje do Lucemburska, které se mu pro získání římské královské koruny zdá příhodnějí ne Čechy - jaké je spolehnutí na české a moravské pány , si ji vyzkouel. Stále jetě věří, e dokáe pokračovat v otcově díle a získat pro lucemburskou dynastii římskou korunu zpět.
Ukázalo se vak, e politická situace je zcela odliná od doby, kdy se o římský trůn ucházel Janův otec. Duchovní kuřfiřty má sice díky strýci Balduinovi na své straně, nikoliv vak světské volitele. Ti se postavili proti Janově kandidatuře. Jako důvod uváděli Janův nízký věk (bylo mu pouhých 17 let), ale skutečným důvodem byly obavy z dalího přísluníka lucemburské dynastie na říském trůnu. Ze stejného důvodu nemohl počítat ani s podporou francouzského krále a potamo ani papee, tedy dvěma hlavními pilíři otcovy volby.
V té době mu vbylo asi u jasné, e nedokáe zvrátit volbu ve svůj prospěch, přesto vak získával na svou stranu kníata a rytíře v německých zemích, aby byl připraven na případnou mocenskou konfrontaci. Opět v krizové situaci jedná 17letý jako dospělý a ostřílený politik a diplomat. Snad se tím zúročila té výchova jeho strýce Balduina.
Dluno podotknout, e vojenské síly sbíral i jeho konkurent v boji o římskou korunu, rakouský vévoda Fridrich Sličný. Větina výhod stála na jeho straně, byl o deset let starí, měl silné zázemí v říi a v neposlední řadě podporu papee. Postupně získával na svou stranu větinu světských volitelů. Potají se také chystal k dohodě s uherským králem Robertem. Jako habsburský volitel se přihlásil z pozice českého krále také Jindřich Korutanský. Tím se stávala habsburská hrozba nejen velmi konkrétní, ale pro Jana také velmi ohroující, v sázce u byla nejen římská koruna, ale samotné české království, o které se s habsburskou pomocí vehementně hlásil bývalý český král, Jindřich Korutanský.
Janův sen o římské koruně skončil v okamiku, kdy opatrný diplomat Petr z Aspeltu pochopil, e situace se začíná vskutku nebezpečně vyostřovat. Kdy zjistil, e volba jeho svěřence je za stávajících podmínek nemoná, tak ho pro tento okamik opoutí a zaměřuje se cele na zmaření volby jeho konkurenta.
Pro svůj záměr získává jak Balduina, tak samotného Jana, který s ním nakonec souhlasí. Oba arcibiskupové rozbíjejí vazby mezi Fridrichem Sličným a voliteli, kteří mu ji přislíbili své hlasy, a tak je nakonec za podpory krále Jana, jako jednoho z kuřfiřtů, zvolen habsburský protikandidát, Ludvík Bavorský. Jan se zde opět projevil jako dospělý a předevím reálný politik a svůj hlas draze prodal - získal od Ludvíka Bavora důleité přísliby a listiny, včetně bohatého odkodnění a záruk na budoucí pomoc. Wittelsbach se českému králi zavázal, e při něm bude stat proti vem nepřátelům, a e mu zachová vekerou vládu, země a říská léna. Dále získal zástavou Chebsko a byla mu byla potvrzena vekerá práva jako polskému králi.
Zde naráíme na velmi důleitý moment touto listinou toti získává český král svrchovanost nad zeměmi a lény nejen ve střední Evropě a samotných Čechách, ale i v západní Evropě. Jan si tím uvolnil prostor pro svou zahraniční politiku ve Slezsku a Polsku. Později dokázal v plné míře výhody této listiny vyuít, je ovem otázka , zda si její důleitost v době jejího vzniku sám plně uvědomoval, či zda byla dílem jeho rádců, Petra z Aspeltu a strýce Balduina, jakoto dar schopnému a nadějnému pokračovateli lucemburské dynastické politiky.
Tak se pro krále Jana rok
1314 stává jedním z (několika) zásadních, obratových roků jeho vlády. Královský teenager mizí v minulosti a na světovou politickou scénu přichází nový klíčový hráč, i kdy mu to bude jetě nějakou dobu trvat. Teď je nutno se vrátit do Čech a být zase jen českým králem.
 |
 |
Petr z Aspeltu | Balduin Trevírský (Lucemburský) |
Dva tvůrci počáteční Janovy politiky i diplomacie |
Do Čech se z říe vrací hotový mu, ač je mu sedmnáct let, ji získal první politické a diplomatické zkuenosti, zakusil velkou osobní ztrátu, první zásadní ivotní neúspěch, ale i vyrovnání se s ním. Do Čech po dlouhé době přichází král, který svou výchovou a konáním chce být opravdu králem. Praktikuje při tom politiku tak, jak ji poznal na dvoře francouzského krále, tedy směrem k urozeným pánův země politiku vládnoucího suveréna. Má přitom podporu své manelky, která touí po obnově slávy a velikosti svého přemyslovského rodu. To je vak v přímém rozporu s představou královské moci, jak ji viděla a chápala česká lechta té doby, tedy představou panovníka jako
prvního mezi rovnými.
Emancipace české lechty počala bezesporu ji v dobách Přemysla Otakara II. Jeho syn Václav ji jetě dokázal zmírnit příklonem k vládě pomocí církevních struktur. Poslední Přemyslovec, Václav III., neměl během krátkého období své vlády čas, zaujmout k tomuto jevu jakoukoliv strategii a oba Janovy nepřemyslovtí předchůdci zcela evidentně v tomto zápase prohráli.
Střet mezi oběma ideiemi na sebe tedy nenechal dlouho čekat a na dalí osudy krále Jana měl zásadní vliv.
Doba zápasů o reálnou moc v Čechách
A jak se v Čechách zachoval ?
V dobrém i zlém, vechny král
dokázal změnit na poddané,
Bud silou přátel, nebo zbraně.
A by se vichni vzpírali,
nakonec zápas prohráli,
Nebot král pro svou větí slávu
neváhal srazit pynou hlavu. 3)
Za tyto vere bychom měli na Giullauma de Machaut minimálně varovně zakývat prstem, protoe zde se věrný básník vzdálil od pravdy hodně daleko. Moná, e některá pyná hlava sraena byla, ale v ádném případě ne ta nejpynějí. Hlava pana Jindřicha z Lipé nikdy sraena nebyla, přestoe k tomu jednou (v říjnu 1315) ji mnoho nescházelo.
Vrame se vak k situaci panující v Čechách po Janově návratu, následujícím po otcově smrti v roce 1313. Česká lechta neuznávala a nedoceňovala strategii a úspěchy svého krále v říi. Z jejího úzce zaměřeného pohledu pro ni ztratil postavení syna římského krále, a tudí té podstatnou část své ceny. A tak téměř okamitě přechází do ofenzivy. Ze veho nejdříve ádá po králi proputění německých a lucemburských rádců a dokáe se pro tentokrát na tomto poadavku sjednotit.
V roce 1315 obsazují četí páni vechny významné úřady. Jindřich z Lipé tak získává zpět svůj podkomořský úřad, jeho věrný přítel Jan z Vartmberka stejný úřad na Moravě. Jednota českých pánů vak netrvá dlouho, árlivost na vlivné postavení Jindřicha z Lipé a jeho přívrenců spolu s tradiční Jindřichovou dravostí a hamiností při správě jeho úřadu těpí české pány opět na dvě silné mocenské skupiny.
V květnu 1315 porodí královna Elika druhou dceru, pojmenovanou pro změnu po její matce Jitka. Dokonce i královně oddaný Petr itavský zaznamenává ve své kronice určité rozladění nad narozením druhé dcery:
při jejím narození se lid znepokojil proto, e se čekalo narození syna. Elika se zde ke své chvále projevuje nikoliv jako královna, ale jako ena a milující matka :
Protoe takřka nikdo nemá rád toto dítě, proto je musím já mít ráda tím vřeleji.4). Paradoxně právě tato nevítaná dcera bude mít později ze vech Janových dětí k otci nejblíe.
Zatím ale rozmrzelý devatenáctiletý otec dvou dcer vyráí v létě roku 1315 s českými pány na vojenské taení na pomoc východní Moravě, její území bylo ohroováno
Matúem Čákem Trenčianským. Zde se pán z Lipé opět vyznamenal statečností v boji, nebo v poslední chvíli odvrátil katastrofu českých vojů, které nečekaně a ze zálohy Matú Čák napadl.
Přes tuto nespornou zásluhu povaovali opoziční četí pánové taení za neúpěch, který připisovali právě Jindřichovi. K těmto stínostem se přidala královna Elika. Proč vlastně Jan nakonec tomuto naléhaní podlehl je dnes těko posuzovat. Je to v rámci tehdejích událostí trochu nelogické. Statečná akce bojovného pána musela Lucemburka horujícího pro rytířské idealy okouzlit pán z Lipé mu zcela určitě imponoval. Je moné, e neustálé hateření, vzájemné osočování a donáení českých pánů připadalo Janovi vzlátě po nepochybně zajímavých událostech v říi nicotné a asi k nevydrení. Je moné, e byl po návratu do Čech v onom rozmrzelém stavu, kdy se neodbytnému a neustálému naléhání ze strany vlastní eny a některých českých pánů dalo těko odolat. Zvlátě, kdy jedním z argumentů bylo, e ho chce Jindřich z Lipé zbavit trůnu, a to za vydatné pomoci Habsburků. V tomto ohledu Jindřichovi přitíil jeho vztah ke královně vdově Elice Rejčce, která byla s Habsburky díky svému druhému sňatku v příbuzenském vztahu. Je pravděpodobné, e takovému argumentu Jan uvěřil, vdy jeho vztahy s rakouskými vévody po římské volbě byly stále na hranici válečného konfliktu.
A tak 26. října roku 1315, napochoduje nic netuící Jindřich z Lipé, tak jako kdysi Závi z Falkentejna, na pozvání ke králi, aby zde byl na králův příkaz zajat a odvezen na hrad Týřov.
Ji jednou jsme zmiňovali, a to dokonce právě v souvislosti s Jindřichem z Lipé, zlomyslnou tendenci historie ke svému opakování. Okolnosti Jindřichova zatčení a uvěznění, i to, co mu předcházelo, se a přízračně podobaly osudu jiného českého velmoe, Závie z Falkentejna. Dokonce i postavy na scéně jsou téměř totoné: pomstychtivá královna, váhající král, zarytý osobní nepřítel, opoziční páni chtiví kořisti po padlém a mocný urozený rod rozpoutávající vzpouru po celé zemi, jakmile je jejich předákovi učiněno násilí. Tím vak jakákoliv dalí paralela se Záviovým osudem končí.
Pokud král Jan s královnou, by jen na krátký čas, uvěřili, e odstranění Jindřicha z Lipé povede k upevnění královské moci v zemi, realita je vyvedla z této víry velmi rychle. Jindřichovo postavení okamitě zaujímá opoziční strana lechtických předáků v čele s Vilémem Zajícem z Valdeka a Jindřichova strana, předevím Ronovci samotní se svými straníky, rozpoutala v zemi ozbrojený odboj.
Jindřich z Lipé měl navíc v této hře na své straně královnu. Svou přítelkyni ,královnu vdovu, Eliku Rejčku, která s přispěním nemalých finančních obětí vzbouří nebe i peklo, aby svému příteli pomohla. A navíc jetě věrného přítele Jeka z Vartmberka, který na Moravě odmítne poslunost, neodevzdá královské hrady a postaví se do čela protikrálovské vzpoury. Stojí ho to posléze ivot. Věrný Vartmberk padne při obléhaní biskupova sídla v Kostelci nad Orlicí.
Zajímavé je, e rakoutí vévodové se od sporu drí stranou a vojensky nezasáhnou.
Na královu stranu se přidává jednak jeho vagr Boleslav Lehnicko-Břeský, ale také tradiční jazýček na vahách mezi opozičními lechtickými stranami Petr z Romberka. Ruí zasnoubení s Jindřichovou dcerou, a oení se s vdovou po posledním Přemyslovci Violou Těínskou, aby se později na Jindřichovu stranu zase přiklonil.
Janovi se nakonec podaří dostat do sporu i s Vilémem z Valdeka, čím se jeho postavení dále zhorí.
Královský pár začíná shánět pomoc zvenčí, na Vánoce 1315 odjídí opět těhotná královna Elika s ádostí o pomoc k Ludvíku Bavorovi a Jan vypravuje poselstvo ke strýci Balduinovi. Od Ludvíka Bavora se jim pomoci nedostalo, on sám naopak potřeboval v říi Janovu pomoc, a tak na jaře 1316 přijídějí do Prahy oba arcibiskupové, mohučský a trevírský, kteří trvají na mírovém a kompromisním řeení celého sporu mezi králem a českým panstvem. Můeme se právem domnívat, e oba diplomaté dali přednost jednání před nejistým vojenským zásahem předevím proto, e se více soustředili na politické poměry v říi, kde se římský král Ludvík Bavor dostal do potíí a bylo nutno uklidnit situaci v království jeho nejsilnějího spojence. Oba diplomaté dali, a to snad poprvé přednost říským záleitostem před záleitostmi svého bývalého svěřence. Abychom jim ale zcela nekřivdili, v sázce tehdy skutečně bylo té zachování českého trůnu pro Lucemburky.
Máme celkem protichůdné zprávy o tom, jak se celou situaci chystal řeit mladý král Jan sám. Je celkem pravděpodobné, e předevím na počátku, kde váně planuly nejsilněji , byl odhodlán vzpouru tvrdě potlačit násilím.
Jediný Dalimil vak zmiňuje, e Jan ádal po Vilémovi z Valdeka hlavu Jindřicha z Lipé , co prý vak český pán rozhořčeně odmítl :
Král řek, e mu Zajíc Jindřicha má dát,
e se na něho u těí v Praze kat.
Zajíc pravil , e není nelida,
e Jindřicha králi nikdy nevydá,
e ustoupit nechce nectně ze slova,
Nebo slíbil, e mu ivot zachová.
Král vyčítal dlouho panu Zajíci,
e má neústupnou, tvrdou palici,
potom s pány ale vstoupil v jednání,
A jak dohodli s ním četí zemani,
dal Jindřichu volnost, na milost ho vzal
a druinu Němců z hradu vykázal. 5)
Dalimil to samozřejmě přičítá Vilémově vlastenectví a rytířskosti, nicméně větina historiků soudí, e první část je s největí pravděpodobností Dalimilova fantazie, zbytek vak odpovídá skutečnosti.
Jindřich z Lipé je jednak na záruky mladých členů vzbouřených panských rodů, (byl mezi nimi i Jindřichův syn Čeněk), jednak po vydání některých hradů (Bílina, Bezděz, Ojvín, Veli, Lipnice a Litice, Landtejn, Moravský Krumlov a Vranov, Vartmberkovo Veveří, Bzenec a Hradec u Opavy) proputěn z týřovského zajetí a sám vede smírná jednání.
Dohoda mezi králem Janem a Jindřichem z Lipé je datována 12. dubnem 1316 a hned nato, 25.dubna 1316, je uzavřena dohoda dnes bychom řekli o vzájemné pomoci a neútočení mezi Jindřichem z Lipé a Petrem z Romberka. Pánové si navzájem slíbili pomoc proti komukoliv, včetně krále. Celá tato zajímavá romberská epizoda včetně této smlouvy o spolupráci by si zaslouila hlubího rozboru, ale tento článek se jí nemůe věnovat.
Výsledkem mírových dohod je v podstatě vítězství Jindřicha z Lipé a jeho strany - větina hradů zůstává v drení pánů, Jindřich z Lipé je opět nejvyím marálkem a Vok z Kravař nejvyím podkomořím. Přesto tato konfrontace mezi pány a králem jetě není počátkem jeho určité rezignace na uplatňování královské moci, tak jak ji Jan znal ze svého mládí na francouzském dvoře.
Osud vak zase ukáe přívětivou tvář a oslazuje hořkou pilulku prohry s českými pány dne 14. května 1316 se Janovi a Elice narodí prvorozený syn pokřtěný slavným jménem Přemyslova rodu,
Václav.
Krátce po slavných křtinách, ji v srpnu 1316 opoutí král Jan se strýcem Balduinem znovu Čechy a vyráejí na pomoc římskému králi Ludvíkovi.
Ludvík Bavor v té době sbírá vojsko na bitvu s Fridridrichem Habsburským, svým sokem na postu římského krále. Jan a Balduin se svou hotovostí se scházejí 30. srpna u Norimberku s Wittelsbachem a poté se přesouvají k vábskému měsru Esslingen. Zde u na ně čeká vojsko Fridricha Sličného, pohodlně a hlavně výhodně usazené na opevněném kopci. Bavorovi nezbývá ne zaujmout pozici na druhé straně řeky Neckar, méně výhodně v údolí. Poté nastalo pět dní váhání a drobných bojůvek, aby nakonec Ludvíkova strana vyrazila na sklonku dne, pod zátitou soumraku, počítajíc s tím, e zůstane nepozorována. To se nestalo, a tak na sebe někteří bojovníci narazili přímo uprostřed vodního toku. V řece tedy dolo ke střetnutí, které později Ludvíkova strana vydávala za vítězství, ale spí se po prapodivné bitce obě strany navzájem rozely, kadá na svvůj břeh, zanechávající po sobě mrtvé a zraněné.
Ve Zbraslavské kronice se ovem dočteme o slavném vítězství římského krále Ludvíka a jeho spojence, českého krále Jana. 6).
Tato zřejmě nijak významná bitva, měla pro mladého krále osobně převeliký význam před ní byl toti (dle některých pramenů přímo strýcem Balduinem) pasován na rytíře a vůbec bojoval velmi statečně. Byla to zkrátka
JEHO bitva. Věrný Guillaume ji později popíe veri takto:
Pak vytáhl v zemi duryňskou,
kde v Esslingen s druinou,
Tak statečně znal bojovat,
e obdrel rytířský řád.
Boj s nepřítelem v řece vedl,
bez lítosti, e voda hned
Do hloubi jako dokola,
se rudě krví zbarvila. 7)
Zatímco Jan získává v říi své rytířské ostruhy a pojiuje českému království problematickou vděčnost a jetě problematičtějí spojenectví římského krále, v obou jeho zemích, v Čechách i Lucembursku dochází ke krizi. Paradoxně jsou problémy v obou zemích takřka totoné. Páni a lenníci vyuívají nepřítomnosti svého vladaře a poutí se do vzájemných bojů, které ústí ve vzájemné přepady a plenění majetku. Jan tehdy povaoval za nutné okamitě po vyhrané bitvě odjet do Lucemburska. Nebyl to v ádném případě útěk od problémů v Čechách, ale nutnost postarat se o svou dědičnou zemi, která v té době, dle jeho soudu, vyadovala jeho přítomnost více. To se vak bohuel ukázalo jako omyl.
Hrad v Lucemburku ve středověku
Podobně neprozíravé se zdá být I dalí jeho rozhodnutí, pověřit správou země Petra z Aspeltu a královnu Eliku. Petrovi z Aspeltu byl té svěřen nelehký úkol spravovat královy finanční záleitosti, tedy přeloeno do Janovy řeči, vybírat peníze a posílat je za ním do říe. Aspeltovo pověření vnímali četí páni jako návrat cizinců do správy království.
Obě znesvářené panské strany v Čechách vyvolávaly neustálé střety, které prohlubovalo zapojení královny Eliky do těchto domácích bouří a její příklon ke panské straně, reprezentované předevím Vilémem z Valdeka. Jemu také svěřuje malého následníka Václava, čím vysílá jasný signál o své stranickosti.
Na podzim 1316 dochází k dalímu vyhrocení situace poté, co královna vdova, Elika Rejčka, (spolu s Jindřichem z Lipé) dojednala sňatek své jediné dcery, Aneky Přemyslovny, bez souhlasu královské rodiny za vévodu Jindřicha Javorského. Královna Elika to povaovala za uráku a vyhláení otevřené války, ke které také vzápětí dolo. Petr z Aspeltu ji nebyl schopen situaci v zemi uklidnit, a tak roku 1317 sloil správu do rukou královny Eliky a opoustil království.
Svou rezignací ovem defitivně uvolnil prostor pro rozvrat země. Jediným, kdo se jetě pokusil o smír, byl biskup Jan Draic. Na jeho zoufalý, leč působivý dopis reaguje překvapivě Jindřich z Lipé a ádá královnu o odputění a smír. Jene ta ji není schopna takovou nabídku přijmout. Elika nedokázala, a ani nechtěla spojovat znesvářené strany, v jejích představách mohlo dojít ke smíru pouze úplnou porákou a potrestáním, resp. zničením protivníka. Tím se stala válka mezi oběma lechtickými tábory nevyhnutelná. Je o to závanějí, e se obě strany začínají obracet o pomoc zvenčí.
Královna se s dětmi uchyluje do bezpečí na opevněný Loket, odkud volá svého manela na pomoc. Mezi královninými posly byl i zbraslavský opat a kronikář Petr itavský.
Král nezaváhal ani na okamik, opustil jak tak zkonsolidované Lucembursko a ji v listopadu přitáhl s vojskem k Lokti. Domácí válka pokračuje, král plení jihočeská území, čím proti sobě obrací a dosud váhajícího Petra z Romberka.
Bez úspěchu vymáhá královské hrady zastavené lechtě, která je samozřejmě vydat nemíní. Královská strana začíná ztrácet vojensky i politicky. S hořkým vědomím nevyhnutelné pohromy si král dovoluje luxus dočasné ztráty soudnosti a počíná si v zemi jak zběsilý. Tak, jako kdysi vypaloval a dobýval tvrze a hrady loupeivých rytířů, provádí dnes to samé na statcích svých největích odpůrců. Ovem bez valných výsledků,pokud u se mu podaří některý z hrádků dobýt a neposluného pána donutit násilím ke slibu poslunosti, vydrí taková přísaha je do doby, dokud stále se zmenující královské vojsko neodtáhne.
Česká lechta se protentokrát vzepne k svému snad největímu úkonu a na sněmu na hradě Zvíkově se sejdou i ti nejzavilejí lechtičtí odpůrci a dohodnou společný postup proti králi. Taková jednota mezi českými pány je opravdu nevídaná, účelová, a také dlouho nevydrí. Přesto je hlavním vůdcem a iniciátorem Jindřich z Lipé. Vilém z Valdeka se výjimečně svému věčnému rivalovi přizpůsobí. Panská strana tím začíná získávat převahu, kterou finálně zajistí Jindřich z Lipé politickým tahem, který je mu později velmi vyčítán.
Odjídí se svým nejstarím synem za Fridrichem Sličným a uzavírá s ním dohodu, na tehdejí dobu velmi neobvyklou - smlouvu lechty s cizím panovníkem proti vlastnímu králi. Od Jindřicha z Lipé to byl sice strategicky mistrný, tah, kterým nad králem zvítězil, nicméně i v tehdejí, tak pragamtické době, velmi sporný.
Král Jan s Elikou jsou v té době v Brně, kde je v únoru 1318 obkličuje panské vojsko, vedené Jindřichem z Lipé, posílené o hotovost rakouského vévody Fridricha Sličného. Český pán obléhá vlastního krále. Přičem v pozici diktujícího náhle ádá jen o jediné o mír. Král souhlasí s jednáním, na kterém si vak Jindřich z Lipé klade podmínku pro rytířského Lucemburka nesplnitelnou - ádá Janovo odpadnutí od Ludvíka Bavora a uznání Fridricha Habsburského za římského krále. Tím je samozřejmě mírové jednání u konce, kupodivu vak nechává Jindřich z Lipé krále z obleeného Brna odjet. Pak se vyhrocená situace, kdy proti vlastnímu králi stojí převáná větina lechty, začíná postupně uklidňovat. Král Jan se seel s Ludvíkem Bavorem v Chebu a domluvili zde sněmovní jednání v Domalicích. Zde, o Velikonocích, za přítomnosti krále, královny a vekeré lechty, dochází k vyhláení zemského míru, amnestii pro vechny zúčastněné na odboji proti králi a opětovnému potvrzení králových inauguračních slibů. Jindřich z Lipé se opět stává podkomořím a k uspokojení druhé lechtické kliky Vilém Zajíc z Valdeka nejvyím marálkem. Na oplátku lechta zase přísahá králi věrnost a poslunost. lechta tedy konečně získala svůj poadovaný podíl na moci a vládě v království. Král byl nyní opravdu oním prvním mezi rovnými.
Ačkoliv je celá tato událost od smlouvy, uzavřené mezi Habsburkem a Jindřichem z Lipé, přes králův ničím neruený odchod z obleeného Brna, popsána a doloena jak historiky, tak soudobými prameny, je tak prapodivná a zamotaná, e se dá jen těko usuzovat na skutečné záměry a motivy vech zúčastněných. Pravda je, e proti ostřílenému Jindřichovi z Lipé za tehdejí politické konstelace v říi neměl mladý král mnoho moností a jetě asi ani dost zkueností.
Jediný král vak z této situace vychází jako mu, který své slovo a závazky neporuil, a to od svého urychleného návratu na pomoc manelce z říe, přes nezpronevěření se svému slibu římskému králi. Přesto je to právě on, kdo je větinou historiků v této záleitosti a jejím dopadu na dalí průběh jeho vlády, hodnocen negativně.
Boena Kopičková v Elice Přemyslovně cituje Emila Schiecha: Krále prohra se lechtou nijak netíila u vzhledem k jeho osobní lehkomyslnosti a zvlátě k lhostejnosti k osudům Českého království, je pro něj mělo cenu předevím jako zdroj peněz, které při svých dobrodruných podnicích lehkováně rozhazoval. 8)
Ve světle výe popsaných událostí, povauji já osobně tento soud za nejen velmi příkrý, ale předevím za zaujatý.
Byla to ji druhá přímá konfrontace lechty a panovníka, která sice skončila jakýmsi podivným smírem, nicméně výhody získala opět hlavně lechta. Je tedy moné povaovat ji za určitou prohru Janovy koncepce panovnické moci v Čechách. Zcela jistě to takto hodnotila sama lechta.
Přesto opět není moné mluvit o králově rezignaci na vládu v Čechách. Janově osobnosti ,formované jak vlivy rodinnými, tak kolou dvou výborných evropských diplomatů a také díky jeho povaze, byla toti jakákoliv rezignace bytostně cizí.
Nebyl ani extatickým mystikem, jak k tomu měl často blízko jeho tchán Václav II., ani se nezmítal v prudkých váních, jako jeho ena (i kdy prudkost a vánivost jeho povahy se v krizových situacích projevovala velmi neblaze).
Jan ale dokázal nastalé problémy analyzovat, zaujmout k nim stanovisko a zařídit se pak po svém. Byl to skutečný pragmatik, dokonce se zdá, e konkrétní pragmatismus, tak typický pro středověké uvaování (nae doba se svým mylením v symbolech byla jetě velmi vzdálená), dotáhl téměř k dokonalosti.
Krátkozrakost a krátkodobost jeho koncepce, tak jak mu byla a je vyčítána, té nemůe obstát, předevím z pohledu Janovy politiky zahraniční a územní, ale předevím ve světle jeho naprosto systematického a dlouhodobého upevňování rozvoje lucemburské dynastie v rámci středověké Evropy. Za její základnu zvolil české království a od tohoto konceptu nikdy neustoupil.
Zajímavým potvrzením faktu, e král cizinec minimálně na počátku své vlády a o své vůli králem cizincem být nezamýlel je zmapovaní pobytu Jana Lucemburského v různých zemích během jeho vlády J. Mezníkem.
A:
Prvních deset let vlády od roku 1311 do roku 1320 :
Čechy : 73,5 měsíce tedy témeř 6 let
Lucembursko: 2 roky a 8 měsíců
Německo : 1 rok a 2,5 měsíce
V jiných zemích se nijak významně nezdrel.
B:
následujících 25 let vlády od 1321 do 1346 :
Čechy : 74 měsíců, tedy 6 let a 2 měsíce
Lucembursko : 106 měsíců, tedy 8 let a 10 měsíců
Francie : 5 let
Přibyly dalí země, ve kterých pobýval Itálie, Polsko, Prusko. 9)
Z přestálých sráek s domácí lechtou vak pochopil, e pokud nepřehodnotí ráz své panovnické koncepce dle nových podmínek, ohrouje samu existenci své královské moci v Čechách. Přestoe mu nemohlo uniknout, e je neustále manévrován do pozice přilého panovníka, vládce nikoliv rodem, ale sňatkem, onoho krále cizince, vlády v Čechách a Čech jako přirozené základny svého rodu se nikdy nevzdal, a proto akceptoval nevyhnutelné, a v zásadě přijal podmínky, za kterých byla domácí lechta ochotna s ním koexistovat.
Tomuto vzájemnému respektování vak stála v cestě jedna zásadní překáka tou byla králova vlastní manelka Elika. Přemyslovna do morku kostí nemohla svému manelu tuto v jejích očích ostudnou a fatální poráku, odpustit a zapomenout. Právě zde je nutno hledat počátek rozpadu jejich vzájemného vztahu.
Souboje Jana s vlastní lechtou ho sice zasáhly, rozzlobily, ale neporazily, spíe ho nasměrovaly dál. Fatální ránu s následky, které se skutečné rezignaci podobaly a vedly k téměř totálnímu vyklizení pozic v Čechách, vak utrpěl a o něco později a paradoxně od osoby, která mu měla být nejblií, od své vlastní eny. Abychom ale byli spravedliví, na fiasku nesli vinu oba, bylo to i Janovo selhání, jeho osobní závaná prohra. Těmto událostem a také dalím létům Janovy vlády, předevím pobytům v zahraničí, bude věnován dalí díl.
KONEC II. ČÁSTI
Odkazy:
1) ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975, str. 287/291
2) Guillaume de Machaut, Mé srdce pokorné, Odeon 1977, Z básně Přátelská útěcha
3) Guillaume de Machaut, Mé srdce pokorné, Odeon 1977, Z básně Přátelská útěcha
4) ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975, str. 238/239
5) Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka, Vydání II, 2005, str. 185
6) ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975, str. 299/300
7) Guillaume de Machaut, Mé srdce pokorné, Odeon 1977, Z básně Přátelská útěcha
8) Boena Kopičková, Elika Přemyslovna, Královna česká, Vyehrad 2003,st. 47, E. Schieche, Příspěvky k dějinám s. 6
9) Mezník J. , Pobyty Jana Lucemburského,. ČMM 116, 1997 in Milo Sovadina, Jindřich z Lipé, ČMM roč. 120(2001), 121 (2002) a 122 (2003), MM Brno 2005
Prameny a literatura:
ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975,
Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka, Vydání II, 2005
Frantiek Palacký, Dějiny národa českého, B. Kočí, 1907
Josef usta, Dvě knihy českých dějin, Kniha druhá Počátky lucemburské 1308-1320, Argo, 2002
Jiří Spěváček, Král Diplomat/Jan Lucemburký, Panorama Praha 1982
Boena Kopičková, Elika Přemyslovna, královna česká, Vyehrad 2003
Milo Sovadina, Jindřich z Lipé, ČMM roč. 120(2001), 121 (2002) a 122 (2003), MM Brno 2005
Guillaume de Machaut, Mé srdce pokorné, Odeon 1977
Mezník J., Pobyty Jana Lucemburského, ČMM 116, 1997, in Milo Sovadina, Jindřich z Lipé, ČMM roč. 120(2001), 121 (2002) a 122 (2003), MM Brno 2005