Středověk
Dnes je: 22. 06. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Originální a zajímavé.. První vraždění Vršovců provedl kníže Boleslav III., kterého pak oslepil a uv . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Varsany (hun.), Vršovci (cz.), Wierszowcy (pl.).... varsa, vrš i wiersz to ten sam kosz na ryby. Pro . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    České dějiny

    * Jagellonsko-habsburské dědičné smlouvy

    Autor: Marek Zelenka . Vydáno dne 06. 05. 2012 (5016 přečtení)

    České dějiny středověku znají bezpočet významných a památných dat, které psaly dějiny, a jež ovlivňovaly generace současníků i potomků. Ve výčtu těchto dat bychom asi jen těžko nalezli datum 22. července 1515, a to i přesto, že se tohoto dne ve vídeňském metropitním chrámu sv. Štěpána odehrál osudový akt, který dovršil jagellonsko-habsburské dědičné smlouvy, které tehdy ve Vídni vrcholily. Aniž to mohl kdokoli z tehdejších účastníků tušit, byly tehdy v letní Vídni pod vlnami Dunaje uzavřeny smlouvy, jež už za jedenáct let poté došly naplnění a vynesly Habsburkům český a uherský trůn. Jak se zanedlouho ukázalo, byla to událost přelomová pro celé dějiny střední Evropy a ovlivnila běh dějin středoevropského regionu až do závěru 1. světové války roku 1918. Pojďme se tedy podívat podrobněji na to, co jagellonsko-habsburským dědičným smlouvám předcházelo, co bylo jejich hlavním spouštěcím mechanismem a jaký dopad měly na české dějiny.

    V evropských dějinách náleží 15. století právem přední místo v pantheonu středověkých dějin, a to ani zdaleka ne z toho důvodu, že se ke spánku chýlil téměř nekonečný středověk, jehož počátek se ztrácel až v dalekém 5. století. Hlavním důvodem bylo konečné prosazení renesance a humanismu, výrazný technologický pokrok evropské civilizace, kterému vévodil vynález knihtisku, první z celé řady náboženských reformací - husitská revoluce - a nástup vrcholného stavovství v mnoha zemích Evropy. Důležitým předělem 15. století byl i konečný pád dynastie Lucemburků roku 1437, kdy v moravském Znojmě vydechl naposledy císař a král Zikmund. Odchod významné evropské dynastie způsobil, že se o lucemburské dědictví strhl boj mezi polskými Jagellonci a rakouskými Habsburky. Oba vladařské rody měly nejen úzké příbuzenské vztahy s vyhaslým rodem Lucemburků, ale pojilo je také pouto dědičných smluv uzavřených za vlády Karla IV. a Zikmunda.

    Po Zikmundově smrti se zdálo, že karta přeje Habsburkům. Zikmundův dlouho dopředu ustanovený nástupce - rakouský vévoda Albrecht (V.) - ještě před koncem 40. let 15. století získal postupně českou, uherskou a římskou korunu. Navázal tak na Zikmundovo dílo, který přesně v instancích svého slavného otce zasvětil velkou část svého života vytvoření mocné středoevropské personální unie, která by zajistila rodu, jenž unii bude vládnout, hegemonii v Evropě. Kromě rodové hrdosti a prosperity byla ve hře i neméně důležitá otázka, a to ochrana kontinentu před Turky, kteří již desetiletí dráždili uherské jihovýchodní hranice a hrozili odtud celé evropské civilizaci a křesanství. Jenže osud je někdy nevyzpytatelný. Než se stačil Albrecht pořádně rozkoukat a rozehrát první velkou habsburskou politickou hru 15. století, sklátila jej roku 1439 úplavice. Zanechal po sobě pohrobka Ladislava, který jen s velkými obtížemi dokázal uplatnit nárok na český a uherský trůn. Jenže i jeho dostihla smrt poměrně brzy, a to roku 1457 v Praze. Na český a uherský trůn byli posléze zvoleni domácí králové Jiřík z Poděbrad a Matyᚠ"Korvín" Hunyadi. Rázem bylo po velkolepé iluzi o středoevropské personální unii a ostrouhali jak Habsburci, tak i Jagellonci, kteří za vlády Kazimíra IV. nabírali sílu k mocenskému rozmachu. K tomu se pozvolna chystali i Habsburkové.

    Je paradoxní, že zatímco Habsburkové v polovině 15. století postupně ztratili český a uherský trůn, který jim měl náležet i dědičným právem (i když v obou zemích často zpochybňovaným), trůn římský jim připadl velmi snadno a na velmi dlouho, ačkoliv ve středověké Svaté říši římské nikdy neexistovalo dědičné právo a trůn se nemohl dědit bez volby z otce na syna a ani mezi příbuznými. V rakouských zemích vládl od roku 1439 vévoda Friedrich III., který byl už rok poté zvolen římským králem (roku 1452 byl v Římě korunován z rukou papeže i na císaře, a to jako vůbec poslední středověký panovník Svaté říše římské). Protože se stal poručníkem pohrobka Ladislava, mohl až do jeho plnoletosti zasahovat do českých a uherských poměrů. Do poměrů v českých zemích zasahoval Friedrich III. i po Ladislavově smrti, vždy z titulu římského krále na to měl plné právo. Silná panovnická ruka Jiříka z Poděbrad však nechtěným habsburským zásahům do politické situace v Českém království účinně zabránila, a to i přesto, že na konci 60. let 15. století vyhlásil Řím křižáckou válku husitským Čechám a vypukla česko-uherská válka, kterou někteří historikové správně označují za "druhou husitskou válku".

    Friedrich III. byl panovník sice ctižádostivý a nezapřel v sobě habsburskou dravou krev, ale chyběly mu pevná vůle a vladařské nadání. Potýkal se po větší část své vlády s odbojnou rakouskou šlechtou - mimochodem, roku 1463 musel císaře vysvobodit z obklíčené Vídně i český král Jiřík - což mu bránilo reagovat na změněnou politickou situaci ve střední Evropě, která nastala smrtí Jiříka z Poděbrad roku 1471. Jagellonci využili dřívějších smluv uzavřených s Poděbradem, které jim slibovaly český trůn výměnou za vojenskou a diplomatickou pomoc ve válce s Matyášem Korvínem, který ve válce opanoval Moravu, bohaté Slezsko i obojí Lužici. V Kutné hoře byl Kazimírův nejstarší syn Vladislav II. zvolen českým králem a zahájil tak svou dlouhou a nepříliš významnou vládu. Nepřátelství mezi Matyášem Korvínem a Poláky, kteří mu hezky česky řečeno vyfoukli českou korunu, trvalo až do roku 1479, kdy byl uzavřen olomoucký mír, který zachovával status quo nastolený válkou.

    Roku 1490 umřel v Budíně i MatyᚠKorvín a o uherský trůn se ihned rozhořel boj. Horkými kandidáty byli Vladislav II. a císařův nejstarší a mnohem schopnější syn Maxmilián I. Uherským magnátům byl ale neprůbojný Vladislav II. mnohem lepším kandidátem, než schopný a bezohledný Maxmilián I. Uherský sněm se tak nakonec rozhodl pro Vladislava II., který se zdál ideálním králem, jelikož v Čechách byl už od svého nástupu na trůn v rukou šlechty. Avšak horkokrevní Maďaři si krále ihned "přetáhli" z Prahy do Budína a započali tím soupeření stavů z obou zemích o vliv na krále i o zahraničně-politické směřování česko-uherské personální unie. Jagellonci naplno triumfovali, protože kromě kromě česko-uherského soustátí vládli i nad silným polsko-litevským státem. Jenže Habsburk se nikdy nevzdával.

    Jestliže se císař Friedrich III. něčím opravdu zapsal do dějin svého rodu, pak to bylo geniálně promyšleným sňatkem z roku 1477. Tehdy si pro svého syna Maxmiliána vyhlédl za nevěstu Marii Burgundskou, burgundskou, lucemburskou a brabantskou vévodkyni, která přinesla habsburskému rodu bohaté nizozemské provincie. Díky němu mohl Maxmilián následně rozehrát skutečně evropskou politiku, která změnila poměry sil v západní a jižní Evropě. Maxmilián totiž roku 1496 oženil svého nejstaršího syna Filipa Sličného se španělskou infantkou Janou. Tím se Habsburkům později otevřela vrátka k opanování i Španělského království, k čemuž roku 1516 také došlo. Neskutečné bohatství ze zámořských kolonií a úzké vazby na Řím dopomohly Habsburkům k společenskému i mocenskému vzestupu, čím se zařadili mezi nejpřednější evropské dynastie. A pokud jde o samotného Maxmiliána I., tak ten se roku 1493 stal po smrti svého otce císařem Svaté říše římské a rakouským arcivévodou. Bylo jen otázkou času, než se začne poohlížet i na sever a východ od rakouských hranic.

    Jagellonci byli zvláštním vladařským rodem. Bylo na nich s podivem, že se dožívali na středověk až překvapivě dlouhého věku, pozdě se ženili a potomky obvykle počali až ve věku, kdy většina jejich vladařských kolegů umírala stářím. Ani český a uherský král Vladislav II. nebyl výjimkou. Tedy vlastně byl výjimkou, nebo k tomu, aby se mu vůbec nějaký potomek narodil, musel absolvovat hned tři manželské svazky, z nichž první dva nebyly vůbec naplněny. Teprve ve třetím manželství se sličnou Annou z Foix se mu narodil 23. července 1503 první potomek: dcera Anna. Protože syn zatím nepřicházel, stala se Anna na čas předpokládanou dědičkou české a uherské koruny, a tak se o její ruku strhl v Evropě urputný zápas, do kterého vlétli rovnýma nohami také Habsburkové. Císař Maxmilián chtěl ruku princezny Anny získat pro své dva vnuky. Filipovi Sličnému se totiž narodil roku 1500 syn Karel a o tři roky později i Ferdinand. Kartami později však poněkud zamíchalo narození jagellonského prince Ludvíka, který se narodil 1. července 1506.

    Maxmilián I. se mohl při vyjednávání s Vladislavem II. opírat o dřívější dědičné smlouvy s Lucemburky z roku 1364, o smlouvu s Matyášem Korvínem uzavřenou roku 1463, ale hlavně o smlouvu zpečetěnou samotným Vladislavem II. roku 1491. Všechny tyto dědičné smlouvy totiž nepřímo pasovaly Habsburky do role hlavních nápadníků českého a uherského trůnu v případě, že bude dynastii vládnoucí v některém z království scházela mladá krev. V Uhrách se ale uherská šlechta nechtěla smířit s tím, že by na uherský trůn mohl usednout Habsburk, a tak spatřovala v případném Vladislavově nástupci - kdyby zemřel bez mužských dědiců - hraběte Jana Zápolského. Vladislav se schopného Jana Zápolského obával, a tak byl raději ochoten se rychle vyrovnat s Habsburky a zajistit jim dědictví v Uhrách a v Čechách.

    Roku 1505 Jan Zápolský zbrojil a žádal po Vladislavovi II. ruku princezny Anny, když byla jeho žádost odmítnuta, tak alespoň přiměl uherský sněm k přijetí prohlášení, že v budoucnu usedne na uherský trůn pouze příslušník domácího rodu. Vladislav v březnu 1506 bez ohledu na uherské mínění nabídl ruku princezny Anny Maxmiliánovu vnuku Ferdinandovi a slíbil, že svého případného budoucího potomka ožení s císařovou vnučkou Marií. V létě 1506 se jak již víme narodil princ Ludvík a události dostaly nový směr. Vladislavův bratr a zároveň polský král Zikmund I. totiž nechtěl přenechat Čechy a Uhry Habsburkům, ve kterých viděl úhlavní nepřátele a nechtěnou konkurenci Jagellonců ve středoevropském prostoru. Polský král proto několik let podporoval v Uhrách Jana Zápolského, který se roku 1511 stal sedmihradským vévodou. Zikmund I. se dokonce oženil s Barborou Zápolskou, sestrou uherského magnáta. Polský král svou politikou oplácel Habsburkům jejich dřívější troufalost, když uznali, že Řád německých rytířů, tradiční nepřítel Polska, spadá pod Svatou říši římskou, a tak se nemusí v ničem ohlížet na Jagellonce.

    Císař Maxmilián I. se rozhodl nepohodlného polského krále dokonce odstranit, a proto uzavřel spojenectvím s moskevským velkoknížetem Vasilem III. a popouzel Dánsko, Sasko, Braniborsko a papeže Lva X. proti Polsku. Polský král ale 8. září 1514 porazil Vasila III. v bitvě u řeky Orša a rozhodl se pro překvapivý tah - mír s císařem. Maxmilián souhlasil, mimo jiné i proto, protože z plánované velké protipolské koalice nakonec sešlo. Na sklonku roku 1514 už tak nic nebránilo tomu, aby byly doladěny poslední detaily o velkolepém sňatkovém aktu, který na příštích 400 let ovlivnil dějiny kontinentu. Je politováníhodné, že samo České království mělo na jejich přípravě a uzavření jen malý vliv, a to i přesto, že se jednalo i osud zemí Koruny české.



    Rozhovory mezi Habsburky a Jagellonci započaly v druhé polovině března 1515 v uherském Prešpurku (dnešní Bratislava), kam přijel Vladislav se svým dvorem a dětmi 18. března 1515. O pár dní později dorazil do Prešpurku i polský král Zikmund I. Marně se ale čekalo na císaře Maxmiliána I. Ten vyslal za sebe do Prešpurku zatím pouze náhradu v podobě kardinála Langa. Předběžné dohody byly schváleny 20. května 1515, stále se však čekalo na churavějícího císaře, který se měl významné schůzky také účastnit. Císař si byl vědom závažnosti jednání a chtěl být při nich osobně přítomen. Proto přesunul jednání z Prešpurku do Vídně. V polovině července 1515 zde začalo jednání ostře sledované celou Evropou. Stále ještě spíše provinční město rázem ožilo. Do Vídně se totiž sjeli spolu s panovníky i jejich početné družiny, přední muži z českých, uherských, rakouských, německých a polských zemí, světští i církevní hodnostáři a další významní hosté z celé Evropy. Císaře Maxmiliána I. zastupoval kardinál Lang, České království nejvyšší kancléř Ladislav ze Šternberka, Uhry ostřihomský arcibiskup Tamás Bakócz a Polsko kancléř Krzystof Szydlowiecki.

    K prvnímu setkání všech tří panovníků došlo 16. července 1515 poblíž města Bruck an der Leitha (česky Most nad Litavou). Každý panovník přijel se svým početným a nádherně vystrojeným doprovodem. Z českých pánů doprovázel krále Vladislava II. výkvět české šlechty: Zdeňek Lev z Rožmitálu, Ladislav ze Šternberka, Vojtěch z Pernštejna, Jaroslav ze Šelnberka, tři bratři Švihovští z Riesenburka, Hynek Boček z Kunštátu, Adam z Hradce a mnozí další. Doma zůstali z významných pánů pouze Vilém z Pernštejna a Petr IV. z Rožmberka. Po prvním jednání panovníků a jejich rádců následovala okázalá honitba, po které se panovníci odebrali k večeru do svých stanů. Král Vladislav s rodinou nocovali v blízkém Trautmannsdorfu.

    Dne 17. července 1515 zrána se odehrál velkolepý vjezd všech vládců do Vídně. Před město vyšli zástupci Vídně, m욝ané, ozbrojenci, představitelé duchovenstva a vídeňské univerzity i studenti. Všichni byli co nejslavnostněji oblečeni a stáli pod svými prapory a cechy. Průvod nesl ostatky svatých a praporce Rakous, Uher a Polska - český praporec chyběl, i to byl důkaz poklesu prestiže a politické síly Českého království za vlády Jagellonců. Dohromady čítal průvod asi 1500 m욝anů, 500 ozbrojenců a blíže nespecifikovaný počet zástupců města. Průvod uvítal přítomné panovníky a uvedl je slavnostně do města. Nejprve vjelo do města komonstvo králů, jejich doprovod, rádcové a nakonec sami králové. Mladý Ludvík Jagellonský jel na koni, stejně tak jako stále vitální polský král Zikmund. Stárnoucí císař Maxmilián I. a král Vladislav II. museli být však neseni na nosítkách, které obklopovali nejvyšší úředníci a šlechtici z jejich zemí. Princezna Anna vjela do města v pozlaceném voze vezeném osmi koňmi. Za ní následoval průvod 800 nádherně oděných rytířů a jiného doprovodu, včetně obyvatel a prostého lidu. Vjezd do Vídně zabral podle údaje současníka více jak dvě hodiny. Po bohoslužbě a slavnostním "Te Deum laudamus" v císařské kapli se králové odebrali do svých příbytků. Vladislav byl se svou rodinou hostěn v císařském paláci. V dalších dnech následovaly obvyklé radovánky, hostiny a turnaje. Mezi nimi se pilně jednalo.

    Vlastní jednání byla ukončena 22. července 1515 a ještě téhož dne se před polednem konaly v metropolitním chrámu sv. Štěpána zásnuby královských dětí, kterým požehnal ostřihomský arcibiskup Bakócz. Devítiletý Ludvík se oženil s desetiletou Marií Habsburskou, císařovou vnučkou. Následně v zastoupení císaře Maxmiliána I, který stanul před oltářem v plném císařském majestátu, oddal arcibiskup Bakócz jednoho z jeho vnuků (Karla nebo Ferdinanda, zatím nebylo určeno, který to bude) s dvanáctiletou princeznou Annou. Maxmilián I. zároveň složil slib, že se za Annu provdá sám, pokud se do roka neuskuteční sňatek z některým z jeho vnuků. Ve stejný den byly také s konečnou platností uzavřeny dědické smlouvy. Císař jmenoval Ludvíka svým synem a jmenoval ho vikářem Svaté říše římské. V případě své smrti císař doporučil říšským kurfiřtům za svého nástupce Ludvíka.

    Dědické smlouvy uzavřené ve Vídni byli posledním velkým činem krále Vladislava, který stále více churavěl a na začátku roku 1516 se jeho zdravotní stav značně zhoršil. Dva dny před svou smrtí, 11. března 1516, Vladislav oznámil svou poslední vůli, která mířila do Čech. Vladislav nabádal, aby obyvatelé Čech, Moravy, Slezska a obou Lužic ctili a uznávali za krále Ludvíka. Čechy nabádal král také k přátelskému soužití s Uhry. Vladislav zemřel při modlitbách 13. března 1516. Byl pochován po boku své manželky Anny z Foix ve Stoličném Bělehradě. Bylo mu 60 let. V Čechách panoval 45 let a v Uhrách 25 let. Zanechal po sobě dceru Annu a syna a nástupce Ludvíka.

    S odstupem několika století a se zodpovězenou otázkou: "Co bylo dále a komu byly habsbursko-jagellonské dědičné smlouvy ku prospěchu?" se může zdát, že uzavřené smlouvy byly daleko příznivější pro Habsburky. Opak je však pravdou. Roku 1515 nemohl nikdo tušit, že se Ludvík Jagellonský stane za jedenáct let poté obětí smolné bitvy u Moháče, aniž by po sobě zanechal potomky. Naopak bylo pravděpodobné, že čerstvě oddaný mladý pár splodí početné potomstvo, které bude česko-uherské personální unii vládnout přinejmenším dalších několik desetiletí. To samé se očekávalo od sňatku Anny Jagellonské s habsburským princem. Zbývalo pouze dořešit, kdo si jagellonskou princeznu vezme, zdali Karel nebo Ferdinand.

    Na začátku roku 1515 se patnáctiletý Karel Habsburský ujal po smrti svého otce Filipa Sličného Burgundského vévodství a po smrti svého dědečka z matčiny strany, krále Ferdinanda Aragonského, se o dva roky později vydal do Španělska, aby se ujal vlády také v Kastilii a Aragonii. Když zemřel roku 1519 i císař Maxmilián I., stal se Karel Habsburský také císařem Svaté říše římské a dědicem rakouských zemí. Ještě nikdy předtím se v rukou jediného panovníka nekoncetrovala taková moc. Sám Karel Habsburský, jako římský císař toho jména V., prohlašoval, že vládne říši, nad kterou Slunce nezapadá. Jelikož bylo nad síly jediného vladaře spravovat rozsáhlá a navzájem nepropojená území vzdálená od sebe stovky kilometrů, podělil se o své dědictví s mladším bratrem Ferdinandem. Ten zdědil rakouské země a proti své vůli i ruku princezny Anny. Nechtěl se s ní oženit, prý se mu ani nelíbila. Jenže dohoda uzavřená roku 1515 ve Vídni musela být naplněna, a tak se v rakouském Linci na jaře 1521 konal sňatek Ferdinanda a Anny. Ten měl pro další běh dějin klíčový význam.

    Když Ludvík Jagellonský zahynul v bitvě u Moháče, ztratil první uzavřený sňatek vyplývající z habsbursko-jagellonských dědičných dohod svůj význam, nebo z něj nevzešlo žádné potomstvo. Vdova Marie Habsburská odešla do ústraní kláštera a před Ferdinandem se otevřela lákavá vidina dosáhnout uprázdněného českého a uherského trůnu. Byl tu však problém, který habsbursko-jagellonské dědičné smlouvy zcela oslyšely, a to otázka volitelnosti obou trůnů. Stavové v obou zemích měli zcela jasno - trůn je volitelný a ani Ferdinandův sňatek s Annou Jagellonskou nezaručuje Ferdinandovi vládu nad Českým a Uherským královstvím. Volbám se chtěl Ferdinand za každou cenu vyhnout, vždy byl přísný absolutista a bigotní katolík, kterého hlavně v Českém království odpuzovala vzrostlá moc stavů a jejich politická i náboženská privilegia. V případě že by podstoupil královskou volbu, vděčil by za trůn stavům, kteří by považovali za zcela logická, že by měli právo předložit Ferdinandovi volební revers, jenž by stvrzoval práva stavů.

    Ferdinand proto naopak poukazoval, že stavové jej musí na základě dědičných smluv nikoliv zvolit, ale přijmout za krále. Rozhořel se tak urputný zápas v obou zemích, ze kterých za několik měsíců po bitvě u Moháče vzešel Ferdinand jako vítěz. V zemích Koruny české získala královská volba roku 1526 navíc paradoxní příchu. Stavové v Čechách Ferdinanda zvolila ve svobodné volbě, kdežto stavové na Moravě, ve Slezsku a v obou Lužicích Ferdinanda přijala za svého panovníka díky jeho sňatku s Annou Jagellonskou. Obratnému a vskutku vychytralému Ferdinandovi tak stavové v zemích Koruny české dali hned na začátku jeho vlády vítanou možnost narušit zdánlivou stavovskou jednotu a krůček za krůčkem potlačit moc stavů. To už ale spadá do jiného období, na jehož počátku stály habsbursko-dědičné smlouvy.

    Použitá literatura:
    P. Čornej, M. Bartlová: Velké dějiny zemí Koruny české - svazek VI., nakladatelství L. Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl 2007
    K. V. Zap: Česko - moravská kronika - III. díl, nakladatelství I. L. Kober, Praha 1883


    Celý článek | Komentáře: 2 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Červen  >>
    PoÚtStČtSoNe
       1 2 3 4
    5 6 7 8 9 10 11
    12 13 14 15 16 17 18
    19 20 21 22 23 24 25
    26 27 28 29 30   

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha