Hlavní menu
Novinky
17.11.2019: Biskup Ota
27.10.2019: BiskupovéBiskupové Gotpold a Fridrich a také biskupský číník Arnot.
15.09.2019: lechtičnaVratislava, manelka Kojaty z Mostu.
Poslední komentáře
Sociální sítě a ostatní
|
Habsburkové a české země 3. část Definitivní nástup Habsburků na český trůn
Autor: Marek Zelenka . Vydáno dne 19. 02. 2017 (5023 přečtení)
Na cestě ke světovládě
Smrt krále Ladislava v Praze na podzim 1457 byla pro Habsburky v krátkém čase dalí těkou ranou. Personální unie českých, rakouských a uherských zemí se toti rozpadla stejně rychle jako kdysi před osmnácti lety po nenadálém skonu Ladislavova otce. V Čechách a Uhrách navíc povaovali odpovědní lidé skon mladého krále, který se ani nestačil oenit, a tak opustil svět bez početí dědice, za zpřetrhání vech svazků habsburského rodu k oběma korunám. V roce 1458 tak byl v Čechách za krále zvolen Jiřík z Poděbrad (1458 1471). V Uhrách naopak Matyá Hunyady zvaný Korvín (1458 1490). V obou královstvích se tímto dostali k moci představitelé nedynastického původu, kteří se nijak netajili záměrem vytvořit dědičné národní monarchie. Zdálo se, e Habsburkové budou muset odloit své sny o světovládě. Alespoň prozatím...
Ladislavův odchod zkomplikoval nejvíce situaci v habsburských dědičných zemích, nebo smrtí krále Holce vymřela albrechtinská rodová větev. O dědictví po svém synovci se sice okamitě přihlásil císař Fridrich III., ale nárok vznesli i dalí Habsburkové, a to Fridrichův mladí bratr Albrecht (VI.) a synovec Zikmund Tyrolský. Císař proto musel chtě nechtě přistoupit na dohodu, podle které zdědil pouze Dolní Rakousy. Albrecht se spokojil s Horními Rakousy a Zikmund s mením panstvím v Předních Rakousích. Avak ukázalo se, e tato dohoda nebude v praxi fungovat, nebo císaři výnosy z Dolních Rakous nestačily na pokrytí zvyujících se nákladů na řískou politiku. Uvalováním stále nových daní si proti sobě Fridrich nakonec popudil místní stavy natolik, e se ochotně spojily s mocichtivým vévodou Albrechtem. Na počátku 60. let 15. století tak mezi Fridrichem a Albrechtem vypukla zuřivá válka, která měla silnou odezvu i v zahraničí.
Konflikt vyvrcholil v roce 1462, kdy Albrecht vtrhl se svým vojskem do Dolních Rakous a císaře i s jeho rodinou oblehl ve Vídni. Pouze odváný zásah českého krále zachránil císaře od úplné poráky, je by měla zřejmě pro dalí osud celé dynastie váné následky. Jiřík z Poděbrad tak nečinil nezitně, očekával, e se mu dostane od císaře mocné přímluvy u papeské kurie, je tehdy zruila kompaktáta a hrozila Čechům křiáckou válkou. Fridrich ale nakonec vítězství neslavil, nebo proti byly dolnorakouské stavy. Musel se proto podvolit a bratrovi postoupit vládu v Dolních Rakousích. Avak jak ji bylo řečeno, císař byl dítětem těstěny. U v roce 1463 toti Albrecht zemřel, a tak se Fridrich nejene znovu ujal vlády v Dolních Rakousích, ale nadto získal i bratrův úděl v Horních Rakousích.
V dalích letech císař postupně upevnil svou otřesenou pozici v rakouských zemích a mohl se konečně důsledněji věnovat říské politice. Bylo to způsobeno tím, e se po roce 1457 odmítal výrazněji vměovat do českých a uherských záleitostí a naopak se snail svůj rod mocensky uchytit v západních oblastech Říe. To by Habsburkům umonilo zapojit se do skutečně velké evropské politiky. Tuto politiku zastával o to více, e se Říe začala pomalu transformovat ve Svatou říi národa německého, čím začala ztrácet svůj dosavadní univerzální nadnárodní charakter. Jedním z těchto projevů bylo postupné oslabování vazeb Říe na východní periférie a také oblast severní Itálie, která u nebyla ve druhé polovině 15. století předmětem zájmu římských panovníků. Habsburská expanze na západ se proto jeví ve světle těchto nových podmínek končícího středověku jako jediná moná alternativa k dalímu velmocenskému rozmachu. A je Fridrichovou trvalou zásluhou, e se jednalo o expanzi úspěnou, která zanedlouho zcela obrátila dosavadní politickou mapu Evropy.
Je vak paradoxem, e císař ve své ambiciózní politice sledující západní pomezí Říe obratně vyuil velké středoevropské krize, která vypukla po roce 1468. Ctiádostivý Matyá Korvín se tehdy i s posvěcením císaře, který byl pobouřen vpádem Jiříkova syna Viktorina do Rakous v roce 1468, rozhodl postavit do čela kříové války vyhláené proti Čechům. O obranu katolické víry vak nelo. Korvín pouze vyuil nesnází českého krále k expanzi do vedlejích českých korunních zemích. Do roku 1471 se Korvín uchytil na Moravě, ve Slezsku i Horní a Dolní Luici. Dokonce si s podporou papeské kurie přisvojil český královský titul. Jiříkova smrt ale vynesla v roce 1471 na český trůn Vladislava II. Jagellonského (1471 1516), který měl mocnou oporu v rodném Polsku, kde vládl jeho otec Kazimír IV. Vychytralý habsburský císař zprvu Korvína podporoval, nebo silné Uhry byly zárukou zastavení expanze Osmanské říe do nitra střední Evropy, ze které měla strach předevím veřejnost v Rakousích a týrsku. Avak poté, kdy se agresivní choutky uherského krále začaly obracet i směrem k habsburským dědičným zemím, začalo sbliování mezi císařem a králem Vladislavem. Vyvrcholením byl rok 1477, kdy císař osobně udělil ve Vídni Vladislavovi české země v léno a přiznal českým vládcům ze své císařské moci vechna starobylá privilegia a práva. Císař následně zachovával s českým vládcem přátelské a partnerské vztahy a do konce ivota. To naopak vztahy s Korvínem prudce ochladly.
To u se dostáváme do časů, kdy se naděje habsburské dynastie začaly upínat k císařově synovi Maxmiliánovi (* 1459), který se narodil z Fridrichova sňatku s portugalskou infantkou Eleonorou. Maxmilián byl pravý opak svého otce: byl vzdělaný, kultivovaný, inteligentní a velmi ctiádostivý. Kromě toho udivoval svou fyzickou zdatností, statečností a nesporným vojenským i organizačním talentem. V roce 1477 oenil císař svého syna s burgundskou dědičkou Marií, dcerou vévody Karla Smělého. Burgundské vévodství bylo rozlehlou, hospodářsky prosperující a politicky vlivnou doménou rozkládající se na pomezí Svaté říe římské a Francie. V době, o které mluvíme, zahrnovalo nejen historické jádro Burgundska, ale i větinu území dneního Beneluxu. Vévoda Karel Smělý zemřel u v roce 1477, a tak se jeho dědicem stal právě Maxmilián, jen se vak fakticky ujal vlády pouze nad nizozemskou částí bývalého vévodství, které se po roce 1477 v podstatě rozpadlo a jeho historické jádro bylo připojeno k Francii. To vedlo v letech 1477 1482 a znovu poté v období 1487 1493 k tvrdému boji mezi Habsburky a Francií, do kterého se zapojili i spojenci obou stran.
Válka o burgundské dědictví, ve které se úspěně angaoval mladý Maxmilián, vzdálila pozornost Habsburků směrem na západ. Toho vyuil Korvín k tomu, aby napadl habsburské dědičné dravy. Podařilo se mu dokonce obsadit větí část Rakous a přesunout své sídlo do obsazené Vídně. Ve snaze zajistit uherský trůn svému nemanelskému synovi vak na sklonku svého bouřlivého ivota navázal s Habsburky mírové rozhovory, které ale nebyly nikdy dokončeny, nebo je zhatila Korvínova smrt v roce 1490. Korvínův odchod umonil králi Vladislavovi Jagellonskému vznést nárok na vládu v Uhrách. Uhertí magnáti, kteří měli dost tvrdé ruky nedávno zesnulého Korvína, proto ochotně zvolili za nového uherského krále mírného a neprůbojného Vladislava. Ten po svém zvolení přesunul své sídlo z Prahy do Budína. Zároveň mohl po dlouhých letech obnovit celistvost zemí Koruny české. Vladislav si zřejmě zprvu ani neuvědomoval, e se mu podařilo navázat na předchozí dílo Habsburků a obnovit personální unii Čech a Uher, která se dlouho zdála jako opětovně nerealizovatelná v podmínkách, které ve středoevropském regionu zavládly v druhé polovině 15. věku.
Habsburkové Vladislavův nástup na uherský trůn přijali se skřípěním zubů, jeliko na rozlehlé území Uher nepřestali nikdy pomýlet. V letech 1490 1491 se Maxmilián dokonce vrhl do boje o uherskou korunu. Situaci se podařilo vyřeit a uzavřením prepurského míru, kterým se Habsburkové i Jagellonci zavázali zachovávat ve střední Evropě vzniklé mocenské status quo. Maxmilián měl od této chvíle zajitěný klid na východě, co mu umonilo přesměrovat svou energii k mocenskému prosazení na západě. Habsburská hvězda v této době nezadritelně stoupala vzhůru. Po několika marných pokusech se císaři Fridrichovi podařilo v roce 1486 prosadit synovu volbu v Říi, díky čemu zůstala římská koruna v rukou Habsburků. Poté roku 1490 přiměl stárnoucí císař svého synovce Zikmunda, který neměl potomků a trpěl pokročilou senilitou, aby se vzdal vlády v Tyrolsku ve prospěch Maxmiliána. Tímto krokem zanikla tyrolská rodová větev, kterou tak potkal stejný osud, jako před ní větev albrechtinskou a leopoldinskou (ta vymřela u roku 1411). Po smrti starého císaře v roce 1493 proto Maxmilián vjel do bran Vídně jako jediný vládce rakouských zemí, jeho rostoucí moc, která byla ozdobena římským královským důstojenstvím a burgundskou vévodskou hodností, nemohla být napřítě ohroována nikým z vlastních příbuzných. Teprve nyní nastal vhodný čas k pokusu o nastolení habsburské světovlády.
Války jiným přenechej...
...ty, astné Rakousko, se zasnubuj! Známý dobový latinský citát vystihuje nejlépe mimořádný cit Habsburků pro uzavírání osudových dynastických sňatků, které rodu otevřely dveře k evropské hegemonii v 16. a 19. století. O prvním významném sňatku z roku 1477 jsme ji hovořili. Dalí na sebe nenechaly dlouho čekat a také tentokrát byl jejich hlavním aktérem Maxmilián I., jeden z největích habsburských císařů. I kdy mluvit o Maxmiliánovi na sklonku 15. století jako o císaři není příli správné. Maxmilián toti nikdy nebyl korunován císařem a císařské důstojenství si poněkud svévolně přisvojil v roce 1508. Na korunovaci v Římě se toti s ohledem na válečný stav v Itálii, kde Habsburkové válčili s Francouzi, nedalo pomýlet. Maxmiliánova císařská hodnost tak sice postrádala univerzální charakter a byla v dobovém kontextu vnímána spíe jako německá císařská důstojnost, ale vně i navenek habsburských drav propůjčovala jeho nositeli velký lesk a autoritu.
Maxmilián byl ve své době natolik opojen svou rychle rostoucí mocí, e začal pomýlet na vytvoření konečné univerzální křesanské monarchie, která by se stala hlavní politickou silou Evropy. Právě tehdy se začal rodit mýtus - samotnými Habsburky roziřovaný - o výjimečném a dějinném poslání habsburské dynastie, jakoto stmelujícího a integrujícího prvku vyvoleného samotným Bohem k uskutečnění této ideje. Ale i někdo tak zapálený pro tuto mylenku jako byl Maxmilián chápal, e se nejedná o úkol jedné či dvou generací, ale o dlouhodobý proces vyadující velké hmotné náklady i osobní oběti. Stejně jako kdysi císař Fridrich, tak i nyní Maxmilián vkládal své naděje do vlastního potomstva, a to jmenovitě do jediného legitimního syna Filipa (* 1478) přezdívaného později Sličný, jen se mu narodil z manelství s Marií Burgundskou. Umírající matka v roce 1482 odkázala vechny své dravy právě Filipovi, avak s tím, e a do jeho plnoletosti měl tato území spravovat otec Maxmilián. To se také stalo, i kdy se celá věc neobela bez komplikací.
Vzhledem k tomu, e se Filip uvázal k vládě v západních částech Evropy, museli se Habsburkové na sklonku 15. století potýkat s poměrně choulostivým problémem: neměli dědice pro rakouské země ani Svatou říi římskou. Maxmilián proto dopředu kalkuloval s tím, e svého syna co nejdříve oení s vhodnou partií a potomstvu z tohoto svazku odkáe římský trůn i rakouské země. Roku 1496 se proto konala svatba mezi Filipem a infantkou Janou Kastilskou, dcerou katolických Veličenstev Isabely I. Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského. Byla to toti tato katolická Veličenstva, která na Pyrenejském poloostrově svým ojedinělým sňatkem spojila dvě doposud samostatné státy a poloila tak základ ke vzniku panělska, nové evropské velmoci úspěně sílící ze zámořských výbojů a rychlé evropské integrace. Kdy královna Isabela v roce 1504 zemřela, stal se Filip v Kastilii spoluvládcem své eny Isabely, jeliko ta trpěla vánými psychickými problémy, a tak se stal Maxmiliánův potomek v podstatě neomezeným vládcem drav své eny. Jako král Kastilie a Leónu vak Filip na Pyrenejském poloostrově nevystupoval příli dlouho, nebo zemřel ji roku 1506. Vzhledem k Janině stavu se Filipových dětí, a to synů Karla (* 1500) a Ferdinanda (* 1503), ujal jejich dědeček Ferdinand Aragonský, který a do své smrti drel skutečnou výkonnou moc nad enklávami nově se rodícího panělska.
Před bratry Karlem a Ferdinandem se otevírala vskutku nadějná budoucnost, nebo s nimi jejich císařský děd Maxmilián počítal jako se svými dědici. Vychováváni byli ve panělsku a habsburském Nizozemí, co znamená, e byli první generací Habsburků, která nebyla formována kulturně a jazykově německým prostředím. Němčina tak nebyla rodným jazykem ani jednoho z bratrů. Jejich výchova, mylení a celkové vnímání světa u bylo velmi kosmopolitní. Stali se tak univerzálními vládci, kteří mohli vládnout de facto v jakékoli tehdejí evropské zemi. Karty vak byly rozdány jasně. Starí Karel se stal ji v roce 1516 po smrti Ferdinanda Aragonského prvním panělským králem, co jej s ohledem na to, e byl od roku 1506 i dědicem habsburského Nizozemí, pasovalo do role jednoho z nejmocnějích muů kontinentu. Uváíme-li i to, e byl Karel pánem nad panělskými zámořskými koloniemi v Americe, lze snadno pochopit, proč u tehdy koloval v Evropě slovní obrat oslavující Karla jako krále vládnoucího nad říí, nad kterou nezapadalo slunce. Pro mladího Ferdinanda mnoho nadějí k uplatnění nezbývalo, ale věci nabraly poněkud jiný a nečekaný ráz.
Poté, co se Habsburkům podařilo pevně mocensky uchytit v Nizozemí a panělsku, obrátil Maxmilián pozornost k Čechám a Uhrám, o kterých byl přesvědčen, e by mohly s trochou trpělivosti znovu připadnout jeho rodu. V obou zemích stále jetě vládl Vladislav Jagellonský, který měl syna Ludvíka (* 1506) a dceru Annu (* 1503). Oba byli tedy vrstevníky Maxmiliánových vnuků, co pro Habsburky skýtalo vhodnou příleitost k dynastickému propojení s mocným rodem, jeho dravy se vyjma Čech a Uher rozkládaly jetě v Polsku a na Litvě. Prvotní iniciativa vzela od císaře Maxmiliána, kterému nedělalo větí problém přesvědčit jagellonskou stranu o oboustranné výhodnosti vzájemných dědických smluv uzavřených na vrcholové úrovni. V červenci 1515 se Maxmilián i Vladislav osobně sjeli ve Vídni, kde dolo k hladkému uzavření dynastických smluv, je osudovým způsobem ovlivnily středoevropské dějiny. Vladislavova dcera Anna byla zaslíbena jednomu z Maxmiliánových vnuků - zatím nebylo určeno, kdo se stane jejím enichem kdeto princ Ludvík měl pojmout za manelku Marii, dceru krále Filipa. Vídeňských jednání se účastnili i zástupci českých stavů.
Vídeňské smlouvy byly jedním z posledních činů krále Vladislava, který zanedlouho zemřel. Na český a uherský trůn tak nastoupil stále jetě nedospělý Ludvík (1516 1526). Mladý král byl proto v Čechách i Uhrách po větinu své vlády pod vlivem stavů. Větí samostatnost začal projevovat a po roce 1522, kdy se oenil s Marií Habsburskou, která byla na svou dobu poměrně emancipovanou enou, je byla svému mui velkou oporou. Marie byla po dlouhé době dalí českou královnou habsburské krve. Svatováclavská koruna jí byla vsazena na hlavu jetě v roce 1522, kdy novomanelé krátce po svatbě zavítali do Čech. Po boku svého mue strávila Marie v Čechách téměř rok, avak pobyt z let 1522 1523 byl jediným pobytem královských manelů v zemích Koruny české. Dějiny toti vyměřily Ludvíkovi jen deset let vlády a nyní ji nezadritelně odtikávaly poslední roky a měsíce jagellonské epochy v českých a uherských zemích. To naopak čas přál Habsburkům. V roce 1519 zemřel císař Maxmilián, čím se jeho vnuk Karel stal rázem dědicem římské koruny a rakouských dědičných zemí. Sen o univerzální evropské supervelmoci se začal pomalu, avak jistě naplňovat
Dokonáno jest
Jetě nikdy v dějinách Evropy se nekoncentrovalo v rukou jediného vládce tolik moci, kolik se jí kumulovalo roku 1519 v rukou Karla Habsburského, který jetě ani nepřekročil dvacet let ivota. Karel byl v době úmrtí svého děda panělským králem (vládl zde jako Karel I.), jeho moc se rozprostírala i nad bohatými a rozlehlými zámořskými koloniemi. Byl té burgundským vévodou, a to i přesto, e se skutečná moc Habsburků vztahovala jen výhradně na nizozemské dravy. Počínaje rokem 1519 zdědil Karel také vládu ve Svaté říi římské a v rakouských dědičných zemí. Habsburské dravy neměly svou rozlohou v soudobé Evropě obdoby. Velká moc vak nesla i velkou zodpovědnost a enormní zátě, jí byl vystaven jeden jediný člověk.
U velmi krátce poté, co byl Karel v říjnu 1519 zvolen římským králem, a nastoupil cestu do Říe, bylo zřejmé, e velkému habsburskému impériu nemůe vládnout sám, ale bude nutné zapojit do velké politiky i mladího bratra Ferdinanda. Úkolů bylo příli: na západě stála nepřátelsky naladěná Francie usilující jakýmkoli způsobem zastavit habsburskou rozpínavost a východ byl stále intenzivněji znepokojován nebezpečím ze strany Osmanské říe. A to nemluvě o odstředivých tendencích v jednotlivých habsburských zemích i ryze praktických věcech. Nebylo například technicky proveditelné, aby raně novověký panovník, jen musel stále jetě objídět spravovaná území, mohl vládnout nad zeměmi vzdálenými od sebe mnohdy i stovky kilometrů. I přes svou ctiádostivost a vladařskou jeitnost musel Karel, který se od své královské korunovace v Cáchách v roce 1520 začal titulovat jako císař Karel V., přenechat část dědictví Ferdinandovi.
Roku 1520 získal Ferdinand od bratra vládu nad Horními a Dolními Rakousy, Korutany, týrskem a Kraňskem. Zbylé rakouské země, včetně bohatého Tyrolska, si Karel ponechal pro sebe. Teprve po bratrově naléhání mu tato území postoupil v roce 1522. A od této chvíle proto můeme hovořit o novém dělení habsburské dynastie. A to dělení nejvýznamnějím, které ovlivnily dějiny celé Evropy na dalí staletí. Poté, co Karel definitivně přenechal rakouské země Ferdinandovi, vznikla starí panělská větev habsburské dynastie, její hlavou byl Karel, a mladí rakouská, za její dalí budoucnost byl nyní odpovědný Ferdinand. Státnicky nadaný, houevnatý a komplexně vzdělaný Ferdinand se v dalích letech projevil jako excelentní politik, jen byl hoden vytvoření velké podunajské monarchie, která učinila přítr pronikání Osmanů do střední Evropy a byla do jisté míry zárukou svébytného vývoje českých i uherských zemí.
O tom, e by se Ferdinand mohl v budoucnu stát teoreticky českým a uherským králem, bylo rozhodnuto v květnu 1521, kdy se oenil s Annou Jagellonskou. Tím na sebe Ferdinand vzal závazek vyplývající z vídeňských úmluv z roku 1515. Sňatek Ferdinanda a Anny byl jedním z nejdůleitějích manelských svazků v dějinách habsburské dynastie. Nejene ji zanedlouho přinesl Habsburkům českou a uherskou korunu, ale byl i mimořádně úspěný z dynastického hlediska. Z manelství toti vzelo celkem 15 dětí, co z rakouských Habsburků učinilo hned od počátku rod početný a důleitý, který se nemusel obávat o nedostatek muských nebo enských členů. Nezanedbatelné je i lidské hledisko, nebo manelství Ferdinanda a Anny bylo velmi astné a vyplněné oboustranně hlubokými city. Prvotní ostych a nedůvěra dvou bytostí pocházejících z naprosto odliných kulturních poměrů vak byly patrné, jeliko první potomek se budoucím královským manelům narodil a v létě 1526.
Netrvalo dlouho a Ferdinand v rakouských zemích projevil vechny charakteristické znaky své povahy: přísnost, ráznost a vytrvalost. I přes počáteční rozpaky a odpor rakouské veřejnosti, která odmítala příchod Habsburka, který byl výchovou a smýlením paněl, a jen se musel teprve naučit německy, dokázal Ferdinand prosadit nad celým rakouským územím absolutistický model vlády, který se navíc vyznačoval silnou centralizační a protireformační politikou. V zahraniční politice Ferdinand vystupoval jako věrný spojenec svého bratra Karla a také vagra Ludvíka. Ironií vak je, e v rozhodující chvíli, kdy křesanská vojska čelila v Uhrách Osmanské říi, Ferdinandova pomoc chyběla. V srpnu 1526 tak král Ludvík zahynul v neastné a vpravdě osudové bitvě u Moháče. Český a uherský trůn tedy opět osiřel. Nyní zde vak byl pretendent, který se nabízené příleitosti chopil s elánem sobě vlastním
...jen co se Ferdinand dozvěděl o nenadálé smrti svého vagra, obracel se ji na bratra Karla s ádostí, aby mu udělil České království, jeliko se prý nyní jedná o odumřelé a na Říi připadlé léno. Karel to striktně odmítl s odůvodněním, e Čechy ji dlouho nejsou součástí přímého svazku Svaté říe římské. Poté se Ferdinand obrátil přímo na zemský volební sněm v Praze, který se seel v říjnu 1526, aby byl přijat za českého krále na základě dědičného práva své manelky Anny. Sněm to odmítl s tím, e se Ferdinand musí do volebního klání zapojit jako jeden z kandidátů. Tomu se chtěl Ferdinand vyhnout, nebo postoupit volbu znamenalo vděčit za povznesení českých stavům, je mohly ve volební kapitulaci vznést celou řadu poadavků podmiňujících panovníkův nástup na trůn. To se také přesně stalo. Ferdinand tak byl českým králem zvolen, a to z celé řady důvodů. Kromě dědičného práva Anny Jagellonské hrály roli i předvolební sliby mezi jinými například dodrování kompaktát nebo přenesení Ferdinandova sídla z Vídně do Prahy a také poněkud naivní víra z české strany, e Habsburkové uhradí dluhy po předchozích panovnících. Zároveň není pochyb o tom, e u některých z účastníků památné volby z roku 1526 ovlivnil jejich chování i strach z Turků, kteří po bitvě u Moháče pronikly hluboko na uherské území.
V únoru 1527 byli Ferdinand a Anna korunováni na Praském hradě Svatováclavskou korunou. Slavnostní akt nenaruila ani roztrka mezi českými a moravskými stavy, kteří naopak Ferdinanda přijali za krále na základě dědičných nároků jagellonské princezny. Téměř čtyři století trvající vláda Habsburků nad českými zeměmi tím byla oficiálně zahájena. Před Ferdinandem stála v Čechách i v dalích zemích řada těkých úkolů, jich se zhostil vskutku úctyhodně. Zrod podunajské monarchie, kterou nakonec smete a první světová válka, byl velmi rychlý a představoval protiklad ke kvapným a nedůstojným bouráním po roce 1439 a 1457. U v listopadu 1527 přijal Ferdinand ve Stoličném Bělehradě uherskou korunou, o ní ale musel jetě svádět letité souboje se sedmihradským vojvodou Janem Zápolským a předevím s Osmanskou říí. Nebyly to jediné královské koruny, je Ferdinand přijal. V lednu 1531 spočinula na Habsburkově hlavě v Cáchách i koruna římská. Ferdinand se tím stal faktickým spoluvladařem Karla V., jeho zaměstnávaly záleitosti ve panělsku a Itálii. Podunajská monarchie tak byla u od počátku i dritelkou římského důstojenství, co jí dávala univerzální a nadnárodní charakter. Císařem se Ferdinand ovem stal a po smrti svého bratra v roce 1558. To u ale bylo zřejmé, e minulost se nebude opakovat a dynastie Habsburků se pevně zabydlela na českém i uherském trůnu.
Seznam dílů:
1. část - Přemyslovci kontra Habsburkové
2. část - Habsburské intermezzo v husitském století
3. část - Definitivní nástup Habsburků na český trůn
Pouitá literatura:
ČAPKA, Frantiek. Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha: Libri, 1999, s. 1001.
ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1526 1583: první Habsburkové na českém trůně I. Praha: Libri, 2008, s. 324.
ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437 - 1526. Praha; Litomyl: Paseka 2007, s. 800.
ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha: Grafoprint - Neubert, 1995, s. 289.
HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové: ivotopisná encyklopedie. Praha: Brána; Kniní klub, 1996, s. 408.
KUČERA, Jan P.; KAE, Jiří; BĚLINA, Pavel. České země v evropských dějinách - 2. 1. vyd. Praha: Paseka, 2006, s. 336.
PALACKÝ, Frantiek. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Praha: L. Mazáč, 1939.
AROCHOVÁ, Gabriela V. České země v evropských dějinách - 1. 1. vyd. Praha: Paseka, 2006, s. 392.
VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250 - 1310. Praha: Paseka, 2002, s. 760.
VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. 1. doplněné a aktualizované. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, s. 748.
VOCELKA, Karl; HELLER, Lynne. Soukromý svět Habsburků. ivot a vední dny jednoho rodu (Die Private Welt der Habsburger). Překlad Lucie Navrátilová. 1. vyd. Plzeň: Plejáda, 2011, s. 160.
EMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha: Panorama, 1986, s. 316.
Celý článek |
Komentáře: 3 |
Přidat komentář |
Záloky:

|
Nae knihy
Přemysl Otakar II.
Závi z Falkentejna
Kalendář ermířských akcí
Kalendář
<<
Duben
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
| |
|