Středověk
Dnes je: 23. 09. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Možná by bylo vhodné přidat na stránky (přesněji do dokumentů ke stažení) článek s citacemi (jelikož . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Pokud nejsou citace pramenů přímo u konkrétních dat a souvislostí, tak jejich výpis v bibliografii, . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Myslím, že částečně určitě ano, i když přímý důkaz o tom se nedochoval, většina jeho zachovalých pís . . . (Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů )
  • Sociální sítě a ostatní






    Evropské dějiny

    * FRANSKÁ Ř͊E ZA MEROVEJCŮ II. K BITVĚ U TERTRY A NÁSTUPU MAJORDOMŮ r. 687

    Autor: Luboš Rokos . Vydáno dne 30. 03. 2014 (2811 přečtení)

    DRUHÉ DĚLENÍ FRANSKÉ Ř͊E R. 561

    Přesně padesát let po prvním dělení říše nastává další dělení a také mezi čtyři dědice, takže noví vládci v podstatě jen navázali na již hotová království. Nejstarší Charibert (561-567) obdržel hlavní město Paříž a centrální oblast, která sahala na jihu k Loiře; původně tedy Childebertův díl. Guntram (561-592) obdržel na jih od Loiry Burgundsko s centrem v Orleans; v zásadě tedy Chlodomerův díl. Sigibert (561-575) obdržel SV část s centrem v Remeši; původně Theuderichův díl. A Chilperich (561-584) obdržel nejméně lukrativní oblast na severu říše s centrem v Soissons; původně Chlotarův díl.


    Chilperich byl vykázán na takový odlehlý díl, protože se předtím pokusil zmocnit sám následnictví, když obsadil Paříž a zabavil královský poklad; zopakoval tak zkušenost Chlotara, který se r. 511 pokusil o totéž a dopadl stejně, jako vládce nejmenšího dílu na severu. Možná zde hrálo svoji roli to, že byl synem jiné matky než zbylí bratři - mohlo to hrát roli v jeho násilném jednání proti zbylým bratrům, stejně jako v jednání jeho bratrů vůči němu.
    Chilperichovo území neskýtalo v podstatě žádné možnosti rozpínání, zbývalo jen napadat území jeho bratrů, čehož také Chilperich neváhal využívat. Poprvé se naskytla příležitost, když byl Sigibert r. 561 zaneprázdněn loupežným vpádem Avarů. Chilperich obsadil Remeš, ale Sigibert po návratu odpověděl vyhnáním Chilpericha, obsazením Soissons a zajetím Chilperichova syna Theudeberta.

    Dynastické sňatky

    Nejkratší dobu trvala vláda nejstaršího z bratrů Chariberta. Nezanechal ani syna, takže o jeho díl se utkali přeživší bratři. Boje začal jako tradičně Chilperich a jako obvykle se musel stáhnout, tentokráte po tažení Guntramova schopného vojevůdce Mummola. Charibert měl pouze dceru Bertu, kterou provdal do anglosaského Kentu za krále Ethelberta, čímž se zřejmě potvrzují předpokládané přátelské vztahy Franků a Anglosasů. Když papež Řehoř Veliký vyslal na k Anglosasům misionáře, padla volba právě na Ethelberta, protože papež věděl, že králova manželka už je křesanka. Ethelbert po krátké době negativismu svolil ke křtu a misionář Augustin mohl založit v Canterbury klášter a kostel, předchůdce dnešní slavné katedrály. To podorobně zachytil kronikář Beda Ctihodný, anglosaský protějšek Řehoře z Tours.
    Vliv franské manželky na konverzi jejího pohanského manžela není radno podceňovat. Ač o něm v případě Anglie nejsou přímé zprávy (Beda informuje pouze o předsvatebním Ethelbertově splněném slibu, že nebude Bertě bránit praktikovat víru), tak v jiných případech byl vliv franských královských manželek přímý a úspěšný, jak uvidíme u manželky vizigótského krále Hermenegilda.
    Franští králové žili přes přijetí křesanství ještě v mnohoženství (i nejstarší Chlodvíkův syn Theuderich pocházel z otcovy milenky). Sigibert se to chystal změnit, namísto žití s několika i neurozenými manželkami se ucházel o ruku Brunichildy, dcery vizigótského krále Athanagilda. Svatba proběhla ve velkém stylu a fungovalo i manželství. To se stalo vzorem pro Chilpericha, aby pojal za ženu Brunichildinu sestru Galsvinthu. Podle Řehoře sliboval, že zavrhne všechny dosavadní manželky a nahradí je jednou ženou urozené královské krve. V praxi ale vládla královskému dvoru Chilperichova bývalá manželka Fredegunda, kterou Chilperich i nadále protěžoval a která Galsvinthě dávala najevo, že není vítána. Galsvintha krále prosila, aby se z takového nesnesitelného prostředí směla vrátit domů, slíbila i zanechat své poklady. Chilperich rozhodnutí odkládal a podle Řehoře to vyřešil tak, že nechal Galsvinthu uškrtit. Po krátkém období oficiálního smutku se oženil opět s Fredegundou.
    O urozené princezny královské krve požádala pro změnu vizigótská strana Franky. Vlády v Hispánii se ujal Leovigild (asi 572-586), potlačil postupně všechny vzpoury a hrozby rozvratu. Aby zamezil následnickým bojům, určil za krále oba dva své syny a sehnal jim královské nevěsty. Starší Hermenegild se oženil s dcerou krále Sigiberta Ingundou a mladší Rekkared měl ujednán sňatek s Chilperichovou dcerou Rigunthou (z toho sešlo, když doprovodu Rigunthy dorazila zpráva o Chilperichově smrti a doprovod ji okradl a opustil).
    Hermenegild i s manželkou dostali sídelní místo v Seville. Zde Ingunda vyvíjela na manžela nátlak, aby konvertoval ke katolictví. Pomáhal jí přitom mnich jménem Leandros a společnými silami dosáhli svého. Následovalo ochladnutí vztahu s Leovigildem, Hermenegild se prohlásil v Seville králem (579-582) a vládl, než byl Leovigildem zajat a nakonec zavražděn. Ingunda uprchla směrem do Byzance, ale v Africe umírá.
    Po Leovigildovi nastoupil jeho druhý syn Rekkared a jeho prvním zásadním rozhodnutím hned v druhém roce vlády bylo přestoupení ke katolictví. Vypořádat se s ariánskými vzpourami a ideologií pomáhal onen Leandros, nyní sevillský biskup, a po něm jeho bratr a nástupce, biskup Isidor Sevillský. Ten se počítá k největším učencům raně středověkých germánských států a k jedněm ze zachránců antického dědictví. Souhra novopečených katolických králů a biskupů dala vzniknout obrázku ideálního království, jak bylo nazíráno ve středověkém Španělsku.

    Koalice v říši

    Ale zpět do franské říše. Vdova po Charibertovi Theudogilda se vydala s nabídkou sňatku k burgundskému králi Guntramovi. Ten ji přijal, ale jen proto, aby zabavil její poklad a odehnal od dvora. Vlády v Charibertově dílu se už Guntram zmocnil sám. Guntram byl od té doby nejsilnější vládce, který hlídal politiku svých bratří. Z Řehořova díla se dá odvodit Guntramův postoj jako opatrný, spočívající v očekávání, že se jeho bratři vysílí navzájem. Chilperich skutečně zvedl další válku se Sigibertem, Chilperichův syn Theudebert obsadil Tours. Sigibert dle klasického scénáře pozval na pomoc germánské kmeny zpoza Rýna a vytáhnul. Guntram viděl nebezpečí narušené rovnováhy a pokusil se Sigibertovi postavit, ale zalekl se jeho síly a uvolnil cestu na západ. Po uzavření příměří se situace navlas opakuje, proti spojenectví Chilpericha a Guntrama vytáhl Sigibert a zarýnské kmeny a tentokráte dojde k bitvě, kde Sigibert vítězí (a Chilperichův syn Theudebert umírá). Chilperich se opevňuje v Tournai a Sigibert přijímá pozvání šlechty z bývalého Charibertova údělu, aby se nechal korunovat jejich králem.
    Sigibert se odebral na korunovaci do Vitry, ale nedočkal se jí. Zahynul rukou vraha, kterého poslala Chilperichova manželka Fredegunda. Sigibertův díl zůstal bez vládce, princ byl stár pouhých pět let. Očekávanému uchvácení území zabránil duchaplně vévoda Gundovald, který sebral Sigibertovu vdovu Brunichildu i jejího syna Childeberta a odvedl do bezpečí domů. Domácí šlechta pak prince zvolila králem, je znám jako Childebert II. (575-595) a královna matka vykonávala regentskou vládu. Událost představuje zásadní zlom v dějinách říše, protože uvolněný díl nepřechází na žijící bratry, ale trůn se stává dědičným nárokem potomka zemřelého krále. Vzniká tím i vědomí příslušnosti k dílčímu království, vyjádřené i vlastním jménem. V pramenech už tedy nefiguruje neosobní "Theuderichův díl", ale "Austrasie", v překladu asi "Východní část". Později nastupuje i Neustrie (asi "Nová země") a pozdější prameny jako Fredegarova kronika vztahují obě tato jména přímo k událostem r. 575.
    Chilperich se přirozeně odmítal vzdát, povedlo se mu zajmout Brunichildu a svého dalšího syna Merovecha poslal dobýt Poitiers. Merovech ale uhnul z cesty, zamířil za Brunichildou a pojal ji za ženu. Chilperich pak věnoval nějaký čas tomu, jak Merovecha lstivě vylákat a zlikvidovat. Věrní Childeberta II. tak získali oddechový čas, podpořený zásahy Guntrama proti přílišné rozpínavosti Chilpericha v centrální části říše a boji Chilpericha s Bretonci v letech 578-579.
    Guntramovo lavírování ovlivnila smrt jeho synů a vědomí, že ve svém věku má jen malou naději na dalšího potomka. Smlouvou z Pompierre r. 577 pojme tedy Guntram Childeberta II. za svého adoptivního syna s vyhlídkou, že Childebert po něm zdědí Burgundsko. Adopce byla nutná z hlediska zákonnosti, protože Chilperich byl z dědictví vyloučen s tím, že dědit může pouze syn, nikoli synovec.
    Smlouva může působit na první pohled jako výhodná pro Childeberta, ale na pohled druhý tomu tak není. Poměr sil je vidět při skládání přísah. Austrasijská šlechta přísahala věrnost Guntramovi, ale burgundská šlechta věrnost Childebertovi neodpřisáhla. Důsledkem smlouvy bylo i to, že v případě narození Guntramových potomků by péče o ně přešla na Childeberta. V části austrasijské šlechty tak vznikla opozice proti orientaci na Burgundsko.
    Situace se otočí r. 581 s nástupem nových Childebertových rádců. V čele nové kliky stanul remešský biskup Egidius, který měl mj. pozemky v Neustrii. Hlavní pohnutkou roztržky Childeberta s Guntramem byl ovšem spor o Marseille. Polovina města patřila kdysi Sigibertovi a dědit ji měl tedy Childebert II. Druhou polovinu města ovšem vedle Sigiberta vlastnil Guntram a po Sigibertově smrti držel město celé. Když Childebert vyslal do Marseille svého biskupa Teodora, nechal ho Guntramův biskup zajmout a to byla poslední kapka.
    Childebert se přeorientoval na spojenectví s Chilperichem. I Chilperich pochoval všechny své mužské potomky a podle Guntramova vzoru nabídl dědictví svého údělu Childebertovi výměnou za dosavadní spojenectví. V mírové smlouvě v Nogent sur Marne přísahá šlechta obou království věrnost i druhému smluvnímu vládci, je tím ukázáno na rovnocennost obou stran. Co ale zůstává stejné jako ve smlouvě z Pompierre, to je zachování triády království a dědictví po synovské linii. Nové spojenectví odráželo i zájmy v zahraničních vztazích. Guntram se držel starého nepřátelství s Vizigóty, nemohl jim zapomenout, jak se zachovali k jeho sestře Ingundě. Chilperich i Childebert vnímali takoký stav jako nevýhodný, rádi by s Góty navázali klidnější vztahy, upevněné opět dynastickými spojeními. Chilperich také skutečně poslal těsně před svou smrtí svou dceru Rigunthu za ženu Rekkaredovi. Namísto konfliktních vztahů s Góty hodlali Chilperich s Childerichem zaútočit za byzantské peníze a s vyhlídkou na kořist na italské Langobardy. Ale to opět zakázal Guntram, který s Langobardy držel mír.
    Chilperich vytáhne proti Guntramovi a obsazuje v podstatě celou Akvitánii. A další úspěch si mohl Chilperich připočítat, když se mu narodil další syn. To ovšem narušilo vyhlídky Childeberta II. na převzetí Chilperichova dílu. Guntram nabídne Childebertovi r. 582 smír, i s tím , že by mu přenechal onu polovinu Marseille. Childebert se obrací zpět ke Guntramovi a chystá se táhnout proti Chilperichovi. Do této otevřené situace přichází r. 584 Chilperichova smrt z rukou vraha; vraha ani jeho motivy nebo pozadí neznáme. Neustrii zachvátí nejistota, Fredegunda odchází se svým synem a královským pokladem za Guntramem do Paříže. Guntram královskou rodinu přijme, ale do toho přitáhne Childerich a město oblehne. Childerich žádá dvě věci, jednak vydání toho území z bývalého Charibertova údělu, které r. 575 dostal Sigibert nabídnuté od tamní šlechty, a jednak vydání Fredegundy, která onomu tahu zabránila tím, že Sigiberta nechala zabít. Guntram požadavky opakovaně zavrhl, poukazoval přitom na Childebertovo odpadlictví a boje, které spolu vedli o Marseille.
    Guntram pošle Fredegundu na vdovský statek ve Vaudreuil a jejího čtyřměsíčního syna adoptuje - vstoupil do dějin jako Chlotar II. (584-629). Potvrzuje tím nastolení trendu, kdy dědictví v každém ze tří franských království přechází na syna zemřelého, nepodléhá už rozdělení mezi zbylé žijící krále. Neustrie, která neměla možnost oponovat rozhodnutím obou králů, přišla o části území ve prospěch Burgundska a Austrasie; Austrasii připadlo dokonce i Soissons a neustrijské hlavní město se tak na nějakou dobu muselo přesunout do Rouenu. Neustrijská šlechta složila slib věrnosti jak Chlotarovi, tak jeho poručníkovi Guntramovi.
    Guntram zůstal jako jediný dospělý Merovejec a podle Řehoře s tímto posláním vystoupil před své šlechtice. Řehoř zachytil scénu, v níž král v slzách prosí šlechtice, a ho nezabíjejí, dokud nevychová k plnoletosti alespoň Childeberta. Prosba odráží dobovou situaci, kdy králové Chilperich nebo Sigibert ztratili život z rukou vraha. Ale ač na první pohled může tato prosba znamenat přiznání královské slabosti a obav, na pohled druhý tím dal Guntram najevo i své postavení jako jediného sjednocujícího a stabilizačního prvku v celé franské říši. Bez něho nastane chaos a prosbu lze definovat spíše než projev slabosti jako rafinovaný projev Guntramovy nedotknutelnosti.

    Gundovaldova hrozba

    Guntramovu hegemonii vážně narušil a hrozil úplně zničit vpád vojevůdce Gundovalda. Okolnosti jsou dost nejasné, jak kolem samotné osoby Gundovalda, tak kolem konkrétních důvodů vpádu a počínání během něho.
    Gundovald byl odmala vychováván jako vládce a matka mu nechala narůst dlouhé vlasy, symbol franských králů. Matka jej prezentovala jako syna Chlotara I., ale protože tvrdila, že jej otec nenávidí, poslala jej na dvůr Childeberta I. Chlotar si Gundovalda od bratra vyžádal, prohlásil, že jej nezplodil a nechal jej ostříhat. Po Chlotarově smrti se mladíka ujal Charibert, ale Sigibert I. jej opět nechal ostříhat a Gundovald prchá na území byzantské říše.
    V Itálii naváže spojenectví s byzantským vojevůdcem Narsem a čeká na příležitost. Ta se naskytla při notorickém sporu o Marseille mezi Guntramem a Childebertem. Gundovald se r. 582 vylodil v Marseille a uchýlil se k biskupovi Teodorovi. Akvitánský vévoda za to Teodora uvěznil, biskup se hájil dopisem, že jednal pouze a jen na popud austrasijské šlechty, což není vůbec nepravděpodobné. Pokus skončil velice rychle, Gundovald se stáhl na ostrov v moři a po zhodnocení situace odešel.
    Nové příležitosti se Gundovald chopil r. 584 po smrti Chilpericha. Naváže spojenectví s asi nejlepším franským vojevůdcem Mummolem, který byl do r. 581 ve službách Guntrama, než od něho odpadl, a s Desideriem, vojevůdcem krále Chilpericha pro Akvitánii. Gundovald táhne zemí a vymáhá přísahy. Od zajatých Gundovaldových vojáků se Guntram dozví, že za vpádem Gundovalda stojí pozvání od austrasijské šlechty.
    Pod dojmem trvající hrozby Guntram nechá zavolat Childeberta, aby obnovil ducha smlouvy z Pompierre. Guntram předá Childebertovi oštěp coby symbol vlády, potvrdí závazek, že po jeho smrti zdědí Burgundsko skutečně Childebert a na následné hostině prohlásí Childeberta za plnoletého. Se zajištěným týlem a snad i austrasijskou vojenskou pomocí může Guntram vytáhnout na Gundovalda.
    Gundovald je obležen v Comminges, burgundským poslům se hájí tím, že jednal na pozvání austrasijské šlechty, jmenovitě Gutrama Bosa, a ještě na pozvání šlechty z údělu, který kdysi držel Charibert. Obléhání skončilo Gundovaldovou smrtí, když byl pod falešným slibem vylákán ven.
    Gundovald podle všeho skutečně nejednal na vlastní pěst a zaštítěn pouze spektakulárním nárokem na trůn jakožto údajný královský syn. Vpád spadá do doby, kdy byli Childebert a Guntram v nepřátelském stavu a Gundovaldovo vylodění dostalo Burgundsko do kleští. Proto také Guntram učinil usmíření s Childebertem a k tomu se pravděpodobně vztahují i vyčítavá slova Gundovaldova v obleženém Comminges, že ti, kteří ho pozvali, se od něj v této těžké chvíli odvrátili.
    Vymáhání přísah Gundovaldem ukazuje na promyšlený plán. Táhl z Akvitánie na pařížské centrální území, které bylo také jablkem sváru mezi Guntramem a Childebertem. Ale zatímco v Akvitánii vymáhal přísahy svým jménem, tak ve městech v centrální části, která si nárokoval kdysi Sigibert a nyní jeho syn Childebert II., vymáhal přísahy právě jménem Childeberta II. Možno v tom vidět dohodnutý postup Gundovalda se samotným austrasijským králem Childerichem a ne pouze s austrasijskou šlechtou, nebo se může jednat jen o snahu nepopudit proti sobě dalšího nepřítele. Plán vypadal zatím tak, že by exponovanou centrální část přenechal Childebertovi II. a sám si ponechal akvitánské části, které připadly k tomuto dílu.
    Vpád ještě jednoznačněji zapadá do mozaiky zahraničních vztahů. Childebert s Chilperichem jevili zájem o válku s Langobardy, kterou by finančně podporovala Byzanc, zatímco Guntram byl proti. Byzanc by franskou pomoc velmi uvítala, a tudíž by uvítala i krále, kteří by takovou pomoc poskytli. Odstranění konzervativního Guntrama v takové situaci by bylo v zájmu Byzance, Austrasie i Neustrie. A Gundovald pobýval v byzantském azylu a v případě jeho úspěchu se dalo očekávat, že by podpořil byzantskou zahraniční politiku. .

    Andelot a bilance Guntramovy vlády

    Guntram nakonec Gundovaldovu vzpouru ustál, i když za cenu ústupků vůči Childerichovi. Čas ale běžel neúprosně dál a bylo jasné, že Guntram nezanechá vlastního potomka, který by v jeho díle pokračoval. Childebert mezitím v rozmezí jednoho roku zplodil dva syny.
    Koncem r. 587 oba vládci uzavřeli v Andelotu nástupnické smlouvy. V podstatě se v nich zopakovaly teze ze smlouvy v Pompierre. V případě úmrtí jednoho z králů zdědí jeho díl ten druhý. Přesně se rozdělily hranice obou království. Pro samotné krále to nemělo takový význam, když žili s vyhlídkou na dědictví druhého dílu, ale toto ustanovení se týkalo šlechty. Šlechta měla mít pokud možno jasné podmínky, ke kterému království patří a je povinována službami i čerpáním výhod. V dalším ustanovení smlouvy se pak pravilo, že šlechtici se mají vrátit do toho dílu, kde přísahali věrnost r. 561. Králové si vzájemně slíbili, že nebudou šlechtice druhého krále provokovat k neloajalitě a že nebudou přijímat přeběhlíky. Tím se výrazně eliminuje možnost šlechty nabízet své služby králi, kterého uzná za nejlepšího nebo který poskytne nejlepší odměny; s tím současně padá i možnost šlechty zasahovat svou přízní do dynastických bojů. Usazení šlechty na jednom dílu franského království napomáhá i k ustanovování oněch tří franských království namísto jednoho, které si podle situace dělí merovejský rod a kde se šlechta může všude cítit jako doma.
    V zahraničních vztazích se pokoušeli o urovnání vztahů Vizigóti. Nový král Rekkared (který se nedočkal Chilperichovy dcery Rigunthy) přijal za manželku vdovu po Leovigildovi, což byla zároveň matka královny Brunichildy, a Brunichilda byla matkou Childeberta II. Rekkared nabídl Frankům mír, což Childebert přijal, ale Guntram odmítl. Další nabídka míru přišla hned následujícího roku (r. 587), když Rekkared přestoupil na katolictví. Součástí nabídky byl návrh sňatku Childeberta s Rekkaredovou sestrou Chlodosindou. Výsledek jednání byl stejný, Guntram zarputile odmítá. Zlom nastal po andelotské smlouvě, Guntram svolil se sňatkem Childeberta a Chlodosindy za podmínky, že Childebert bude naplňovat andelotskou smlouvu.
    Austrasijské vojsko pak může vyrazit na pomoc Vizigótům proti Langobardům, ale doby neporazitelných franských vpádů zdá se pominuly. Frankové byli zahnáni a pustili se do boje s Vizigóty v Septimánii. Guntram se rozezlí nad ztrátami, uzavře cesty do Španělska, vyčiní Childebertovi a obviní jeho matku Brunichildu, že to ona poslala do Španělska pro Gundovalda.
    R. 590 vede Childebert další vpád do Itálie, ale opět s nepříliš slavným průběhem. Nedisciplinované vojsko opět plení už v Galii, kde: "Napáchali tolik loupeží, tolik vražd a násilností, že by si člověk myslel, že jsou na nepřátelském tažení ve vlastní zemi." (Řehoř, X., 3) Plenění pokračuje v Itálii, kde se Langobardi pár měsíců drží za hradbami měst. Slíbená pomoc Byzantinců nepřichází, Langobardi nabízejí mír; Guntram by rád přijal, Childebert vykazuje posly s tím, že se rozmyslí. Řehoř se o výsledku nezmiňuje, Frankové se ale stáhnou.
    Téhož roku řešil Guntram vpády na druhé straně říše, kterou ohrožovali Bretonci. Vyslaní franští vojevůdci se cestou spolu dostali do sporu, stejně jako na jihu poplenili franské území ještě předtím, než narazili na nepřítele. Po utkání s Bretonci následovalo ujednání o míru.
    Guntram umírá r. 592. Odešel senior merovejského rodu, poslední představitel třetí generace merovejských králů. Postava je to zajímavá nejvíce svými rozpory mezi oficiální stylizací mírotvorce a krále schopného zázraků (po úmrtí dokonce svatořečeného) a mezi praktickou činností, kde ze své role dokázal získávat výhody. Smlouvou z Pompierre odkázal dědictví svého království Austrasii, ale při bližším pohledu se smlouva ukazuje pro Austrasii nevýhodná a vede k rozpadu spojenectví. V zahraniční politice bránil navázání spojenectví s Vizigóty a Byzancí a držel se starého míru s Langobardy, ze kterého ale neplynuly žádné zisky. Vizigótům nemohl zapomenout, jak naložili s Ingundou, i když novým králem Vizigótů se stal Rekkared nespojený s touto kauzou. Nový král navíc přešel na katolické vyznání, čímž mohl i symbolicky zahladit vinu, protože Ingunda byla vyhnána právě za šíření katolické víry. A navíc si vzal za ženu babičku Childeberta II. Nemůžeme samozřejmě vidět Guntramovy do hlavy a hodnotit ho jen podle několika zachovalých informací, ale ostatní králové zřejmě cítili, že je jim bráněno v aktivní politice.
    Role senira rodu ale bude v následujícím období chybět, králové budou umírat mladí, zanechávat nedospělé potomky, za které budou vládnout regenti, matky a šlechtické kliky. Namísto jednoho seniora se stabilizačním potenciálem vystoupí více konkurenčních skupin.

    KRÁLOVNY MATKY, MÍSTOKRÁLOVSTVÍ A VZRŮSTAJÍCÍ MOC MAJORDOMŮ 592 - 639
    Theudebert II. a Theuderich II.

    Další otřes pro stabilitu franské říše představovala smrt Childeberta II. r. 596. Dědictví si rozdělili jeho synové, starší Theudebert II. (596-612) zdědil Austrasii a mladší Theuderich II. (596-612) Burgundsko. Za nezletilce vykonávala regentskou vládu jejich matka Brunichilda, kterou osud postavil do stejné funkce, jakou měla v Neustrii její celoživotní rivalka Fredegunda. Stabilitě říše to přirozeně také nepřidalo.
    Starší Theudebert zdědil tedy díl, kde vládl jeho otec i praotec, zatímco mladší Theuderich zdědil Burgundsko, které bylo podle všeho bohatší, protože tu vládl donedávna nejmocnější Merovejec Guntram. Nějaké protěžování mladšího syna v tom zřejmě nemusíme hledat. Theudebert byl předem vychováván k vládnutí, od r. 589 byl podkrálem (nebo mladším králem) na té části Neustrie s centrem v Soissons, které Childebert II. stihnul obsadit na úkor Chlotara II.
    Brunichilda sídlila stále v Austrasii, ovšem r. 599 došlo k roztržce mezi ní a austrasijskou šlechtou. Důvodem mohla být blížící se Theudebertova plnoletost nebo snaha šlechty mít ovladatelného krále. Brunichilda se každopádně stěhuje z Met k Theuderichovi do burgundského Chalonu.
    Vztahy mezi oběma bratry jsou napjaté, ale od otevřeného nepřátelství je drží společný postup proti Chlotarově Neustrii. Chlotara bratři porážejí u Dormelles a ukrajují z Neustrie další kusy, takže Chlotarovi zbyde království složené z nějakých dvanácti hrabství mezi Seinou a Atlantikem.
    Roztržka mezi bratry se projeví r. 605, když Theudebert uzavře s Chlotarem mír, ačkoli Theuderich s ním stále zůstává ve válečném stavu. Proti Theudebertovi zřejmě štve i vyhnaná Brunichilda, protože v Burgundsku se objevuje klika zastánců války s Austrasií. Obětí sporů se stal i burgundský majordom, zastánce míru. Theudebert si mezitím zajistil spojenectví jak Chlotara II., tak dokonce Vizigótů a Langobardů najednou. R. 610 Theudebert obsadil Theuderichovo Alsasko a když se Theuderich dostavil na diplomatické jednání, byl zahnán silou zbraní.
    Theuderich navázal spojenectví s Chlotarem a poráží Theudeberta r. 612 u Toulu a u Tolbiaku (neplést s bitvou u Tolbiaku z r. 496, kde Chlodvík porazil Alamany). I tato bitva u Tolbiaku zasáhla výrazně do franských dějin, protože Theudebert v ní umírá. Theuderich obsazuje Austrasii, ale chová na ní více jako na dobytém území vydanému vplen, než jako na území Franků, by spolu byli ve sporu. Theuderich pobíjel Theudebertovy lidi, Theudebertův královský oděv a koně dostal jako kořist burgundský komoří Berchar, což bylo vnímáno jak potupa. Theudebertův syn Merovech, "ještě dítě, se dočkal zmrzačení nohou a poté mu nechal vítěz rozbít hlavu o kameny" (Dějiny Burgundska s. 68).
    Theuderich umírá téhož roku jako Theudebert buď na infekci, nebo na otravu, jak nepřímo naznačují prameny.
    Epizodická vláda Sigiberta II. a konec jedné větve Merovejců

    Na uvolněné trůny v Burgundsku a Austrasii prosazovala Brunichilda podle očekávání potomky Theudericha II., u kterého pobývala do jeho skonu. Theuderich přes svůj mladý věk zanechal čtyři syny. V Burgundsku byl dosazen nejstarší z nich Sigibert II. (612-613), ale jeho instalace v Austrasii narazila na odpor. Šlechta si pamatovala krutost, s jakou se v Austrasii choval Sigibertův otec Theuderich a vyšle pro Chlotara II. do Neustrie.
    Brunichilda Chlotarovi pohrozí, a se okamžitě stáhne, ale ten neuposlechl. A dokonalý obrat situace nastal, když se i v Burgundsku dostala k moci proneustrijská klika. Burgundský majordomus Warnachar strhl rozhodující část šlechty, pozval Chlotara II. a Theuderichovi potomci byli vyloučeni z následnictví.
    Brunichilda je ústy Chlotara II. obviněna ze všemožných neštěstí a hrůz franské říše a Chlotar ji "obklopen sjednoceným vojskem Franků a Burgundů" nakázal umučit. Písemné prameny naznačují i to, že to byla právě Brunichilda, kdo pohnul Theudericha II. ke krutému zabití Merovecha; jiné pasáže chtějí naznačit, že za smrtí Theudericha II. nebyla nákaza, ale otrava, a za tou by stál kdo jiný než Brunichilda. A tak nebo tak, v pramenech je cítit obhajoba sjednocení říše po vyčerpávající občanské válce, dá se tedy uvažovat, že autoři považovali za vhodné podpořit legitimitu Chlotara II. (pozváním na trůn, souhlasem celofranské šlechty s jeho jednáním) a poukázat na nelegitimitu aktérů občanské války zdůrazňováním krutostí na území, které by měli naopak spravovat. Chlotar se z vládce nejmenšího franského království stal vládcem celé říše. Mohlo se tak stát jen kvůli tomu, že králové Austrasie a Burgundska vedli tak nelítostné boje, až se vysílili navzájem. Jeden to odnesl smrtí, druhý zkažením reputace pro sebe i své dědice.

    Chlotar II. a moc majordomů

    Chlotar se tedy ve správnou chvíli chopil nabízené příležitosti a přijal pozvání austrasijské a burgundské šlechty. Šlechtická volba krále sice legitimizovala královo postavení, ale zdaleka ne tolik jako bližší příbuzenský nárok jiného uchazeče. Princip volby také samozřejmě negoval nastoupený trend, který pro každé ze tří království předpokládal přímé následnictví potomky zemřelého panovníka. Takový byl duch smlouvy z Pompierre a jasně to uvedl i Childebert II. v ediktech z let 594-596, kde potvrzuje následnictví synů oproti nárokům bratrů zesnulého. V Burgundsku by tedy měl bez diskuse nastoupit potomek Theudericha II.; v Austrasii přímý potomek nebyl, ale Theuderichovi synové byli vnuky austrasijského krále Childeberta II., zatímco Chlotar II. Childebertovým bratrancem, členem jiné merovejské linie vládnoucí v Neustrii.
    Chlotar se ujal jedinovlády, ale za takové nadstardantní postavení i za uklizení cesty ke trůnům byl vděčen šlechtě a to se muselo projevit ve vstřícné politice vůči ní. Za sídelní město si Chlotar určil Paříž, centrum celé země. V pařížském ediktu z r. 614 vymezuje hranice své moci, když mj. slíbí Burgundsku, že do jeho záležitostí nebude zasahovat šlechta z Chlotarovy domovské Neustrie. Dalším krokem pro uklidnění situace v Burgundsku bylo zrušení burgundského majordomátu po Warnacharově smrti r. 614. Dosavadní majordom byl představitelem germánské části šlechty, zatímco většinová šlechta byla galorománská a aktuálně stála ve sporu o trůn na straně Brunichildy. Ještě rázněji proti Chlotarovi mohla vystupovat šlechta austrasijská, protože ta byla více jednotná, a tím i silnější. Za pozváním Chlotara stáli dva nejmocnější šlechtici, metský biskup Arnulf a majordom Pipin, předkové pozdějšího královského rodu Karlovců. Oba mocní šlechtici spojili své rody sňatkem, Pipinova dcera Begga se provdala za Arnulfova syna Angesigela.
    Když Chlotar přenesl své sídlo do Paříže a Austrasie se ocitla v periferním postavení, vyžádala si austrasijská šlechta králova syna Dagoberta na pozici austrasijského podkrále (jako podkrál 623-629, jako celofranský král 629-639). Chlotar ale odmítal ztratit příliš vlivu a území Austrasie zredukoval. To zpětně vyvolalo další opoziční kroky šlechty.
    K jednomu konfliktu nebo spíše projevu neposlušnosti došlo r. 625. Pipin s Arnulfem vznesli nějaké obvinění proti Chrodovaldovi z konkurenčního klanu Agilolfingů. Chrodovald prosí o milost u Chlotara a ten ji doporučí udělit. Dagobert ho přesto nechá popravit a austrasijská šlechta vidí, že s podporou tohoto juniora se může postavit i královskému seniorovi v Paříži.
    Asi aby Chlotar neztratil úplně kontrolu nad svým synem, oženil Dagoberta s Gomatrudou, což byla sestra Chlotarovy manželky Sichildy. Svatba proběhla zřejmě v Saint-Denis a na svatbě se otec a syn pohádají. Výsledkem byl Chloratův ústupek v podobě rozšíření Austrasie o některá území (Pomoselí, Remeš). Pipin s Arnulfem mohli být tedy zatím spokojeni, ale jakmile král Chlotar r. 629 umírá a Dagobert dědí titul krále celé franské říše, je Austrasie opět odsunuta na periferii.

    Dagobert I. (629-639)

    Dagobert po smrti otce vytáhne za hranice Austrasie a nechá se v Burgundsku zvolit králem. Komplikace nastane v Neustrii, kde se chce ujmout vlády Dagobertův mladší bratr Charibert, který má podporu části šlechty a Brodulfa, což je bratr jeho matky. Tato opozice si žádá autonomii, ale je poražena klikou, která si přeje zachování burgundsko-neustrijské koalice.
    Dagobert také nemá pro autonomní tendence pochopení, jeho ideou je naopak ještě větší sjednocení říše a větší moc krále. Součástí tohoto plánu byla zřejmě snaha o sakralizaci královského titulu, nacházející nejsilnějšího výrazu ve výstavbě kláštera v St. Denis, který fungoval na dlouhá staletí jako královské pohřebiště. Tradice přetrvala i Merovejce a odpočinek tu nalezla většina francouzských králů od 10. do 18. století (takto významný kostel nechal v polovině 12. století zdejší opat Suger reprezentativně přestavět "ve francouzském stylu", jinými slovy ve stylu vznikající gotiky; kostel St. Denis je tak vůbec první od základu gotickou stavbou).
    V politice vůči dílčím franským královstvím uplatňoval princip rovnováhy, čímž si ale odcizil austrasijskou šlechtu, která chápala Dagobertův odchod tak trochu jako zradu. Chariberta Dagobert uspokojí zřízením podkrálovství v Akvitánii, které fungovalo napůl jako marka proti útokům z jihu. Charibert za svého úřadu ovládl Gaskoňsko na jihozápadní hranici Francie, ale r. 632 umírá.
    Dagobertovu pozici a s tím i zachovávání rovnováhy mezi franskými královstvími vážně narušila vojenská porážka od českých Slovanů u Wogastisburku r. 631/2. Fredegar dává vinu za porážku nesvornosti Franků, nejvíce Austrasijců, nespokojených se sníženým významem svého království. Další údery přišly do Austrasie opět ze strany Slovanů, kterým po vítězství u Wogastisburku narostlo sebevědomí a r. 634 poplenili Durynsko. Austrasijská šlechta si vyžádá Dagobertova dvouletého syna Sigiberta za místokrále (místokrál 634-639, austrasijský král 639-656) a sebe za jeho regenty, aby mohla sama rozhodovat, by jménem Sigiberta.
    Autonomie východních oblastí je podpořena i Dagobertovou kodifikací ripuárského zákoníku, podobně byla kodifikacemi zákoníků podpořena autonomie alamanského a bavorského kmenového vévodství.
    Dagobert po narození dalšího syna, Chlodvíka, navíc slibuje, že po své smrti přejde královský titul na oba dva syny. Sigibert zůstane vládnout v Austrasii a Chlodvík zdědí království neustro-burgundské, jak si vyžádala pro změnu šlechta neustrijská a burgundská. A tak se také stalo.

    NÁSTUP MAJORDOMŮ 639 - 687
    Převaha Neustrie

    S Dagobertem odešel poslední silný merovejský panovník, další nástupci vyrůstali odmala v područí regentů a majordomů, místo aby byli vedeni k sebevědomému přebrání vlády. Za nezletilé Dagobertovy potomky přebírají vládu majordomové, kteří r. 640 dohodnou i hranice říše a rozdělení státního pokladu půl na půl.
    V burgundsko-neustrijském soustátí je králem nezletilý Chlodvík II. (639-657), za něho majordom Aega. Aega umírá r. 641, neustrijským majordomem se stává Erchinoald, a rok poté dochází k obnově majordomátu burgundského. Sněm vévodů a biskupů zvolí burgundským majordomem Flaochada, kterému se zavázali doživotní službou. To proběhne bez nějakého zásahu královské moci.
    Merovejci si ale majordomovu loajalitu jistí sňatkem, Flaochad si bere vnučku Chlodvíkovy matky Ragnobertu. Ve vnitřních bojích stojí majordom na straně Merovejců, opozici vede skupina kolem patricije Willibada. Merovejsko-majordomské spojenectví se opírá o neustrijskou šlechtu, opozice o burgundskou - a už ve smyslu etnickém, nebo ve smyslu dílčího franského království. Burgundská opozice je r. 642 poražena. V Austrasii vykonává za Sigiberta III. (634-656) od jeho nastolení místokrálem vládu majordom Pipin I. Sigibert je o něco starší než Chlodvík, stihne za svého života i vést válku proti Durynkům, kteří se pod vedním vévody Radulfa vzbouřili. Sigibert vytáhne za Rýn, vybere přísahy věrnosti od několika kmenů, ale Radulfa se podrobit nepodařilo. Majordom Pipin umírá r. 640 a o nástupnictví se strhne boj, ve kterém vítězí Pipinův syn Grimoald (642-657). Tento Pipinovec vešel do povědomí tím, že se podel všeho pokusil odstranit Merovejce od moci a nahradit vlastním synem, čímž by předešel o sto let úspšný pokud Pipina III. Fredegar píše, že když ještě Sigibert neměl potomky, nechal si od něj Grimoald adoptovat svého syna Childeberta. Poté se v rozmezí let 650-656 Sigibertovi narodili tři synové, ale toho Grimoald nedbal. Po Sigibertově smrti vyhnal Sigibertova syna Dagoberta do Skotska a prosadil na trůn svého syna Childeberta zvaného Adoptovaný. Průběh i datace všech okolností nejsou úplně jasné, ani to, jestli byl Dagobert vyhnán hned, nebo jestli po nějaký čas vládl a pak musel odejít. A nakonec není jasné ani to, jestli Childerich nebyl skutečným synem Sigiberta a historku o adopci si nevymyslel Fredegar, aby měl čím ospravedlnit následné neustrijské zásahy do austrasijského následnictví.
    Childerich Adoptovaný vládl zřejmě krátce v letech 656-657, poté je Grimoald vylákán na neustrijský dvůr a popraven, protože představoval nebezpečnou konkurenci, a to i pro nového krále, kterým byl Chlotar III. (657-673) a jeho matka, regentka Balthilda. Odstranění Grimoalda a smrt Sigiberta III. znamenalo dvě zásadní věci. Rod Pipinovců se stáhnul do pozadí, když jediný Pipinův syn byl takto zlikvidován. Rod ale pokračoval přes ženskou linii, Pipinova dcera Begga porodila syna, který dostal též jméno Pipin. Než ale dospěje, ubírá se Austrasie jinými směry.
    Když Neustrijci odstranili Grimoalda, Dagobert II. zůstával v exilu a austrasijský trůn zůstal prázdný, dosadili Neustrijci za krále bratra svého krále Chlotara, Childericha II. (657-675). Aby ho Austrasijci přijali, musel si vzít ze ženu sestru Dagoberta II. Bilichildu a uznat regentství její matky Chimnechildy. Majordomem se stal Wulfoald a tím bylo stvrzeno prozatímní odstranění Pipinovců od moci.

    Střídání králů, vítězství Pipinovců

    V Neustrii se po srmti majordoma Erchinoalda stává jeho nástupcem Ebroin, nesmiřitelný vůči Austrasijcům a s výraznými autokratickými rysy. R. 665 donutil regentku Balthildu k odchodu do kláštera a sám převzal regentství. Pak se pustil do burgundské opozice v čele s autunským biskupem.
    R. 673 umírá Chlotar III. a Ebroin dosadí Theudericha III., bratra po zesnulém. Oba jsou však vzápětí vyhnáni, Theuderich klasicky ostříhán a poslán do kláštera. Příčinou nebyl ani tak sám král, jako spíš autoritativní styl Ebroinův. I nového krále Ebroin nenechal zvolit šlechtou, ale pouze potvrdit a dovolil si nevídané, když burgundskou šlechtu odmítal ke králi vpustit.
    V následné diskusi o volbě nového krále padla volba na austrasijského krále Childericha II., který pozvání přijal, samozřejmě za cenu nějakých privilegií šlechtické moci. Nový král přesto zasahuje do pravomocí neustro-burgundské šlechty a to ho nechává r. 675 zavraždit.
    Novým králem se stává podruhé Theuderich III. (675-691). Je typické, že Fredegar tuto změnu ani nezaznamenal a věnoval se změně na funkci majordoma, která byla důležitější. Majordomem se stal Leudesius, syn bývalého majordoma Erchinoalda. Pokus o převrat učiní Ebroin, který dosadí na trůn vzdorokrále Chlodvíka III. (675-676), syna Chlotara III. Tato změna vyvolala odpor i v Austrasii, protože Ebroin nic neslevil ze svého protiaustrasijského postoje.
    Austrasijská šlechta je r. 675 postavena do stejné situace jako šlechta v Neustro-Burgundsku, volí si vlastního krále. Nabízí se možnost Theudericha III., ale ten je doma v Neustrii, a to by Austrasii postavilo do podřadné role. Reprezentae Austrasie tedy rozhodne poslat do exilu pro Dagoberta II. (675-679), který je legitimním Merovejcem a zároveň není zatížen sympatiemi k nějaké straně.
    K problémům se ale schyluje v Neustrii, kde Ebroin nakonec přeci jen svrhl majordoma Leudegara. Ebroin nabídl své služby králi Theuderichovi III., který je přijal.
    V Austrasii r. 679 umírá král Dagobert II. a záhy i majordom Wulfoald, na jehož místo nastupují Pipin II., syn už zmiňovaných Angesigela a Beggy, a s Pipinem ještě Martin, vévoda asi ze Champagne. Austrasijští majordomové odmítají nárok neustrijského krále Theudericha III. a mezi oběma královstvími dojde r. 680 k bitvě u Laonu, kde Ebroinovo neustrijské vojsko vítězí. Vévoda Martin je popraven a na austrasijský trůn je instalován Theuderich III. (680-691).
    Ebroin opět vládne tak krutě, že část neustrijské a burgundské šlechty utíká do azylu k Pipinovi, a Ebroin za styl jeho vlády r. 681 podlehne atentátu. Pipin II. si ponechává přeběhlíky i nadále, tvoří oddanou část jeho vojska. V poskytnutém azylu nedostávali ani půdu k užívání, ani výnosy z daní, ale byli plně závislí na vůli Pipina, takže jim nic jiného než oddanost nezbývalo.
    Nepřátelství Austrasie s Neustro-Burgundskem nadále trvá, ale protivník Austrasie se vyčerpává boji o majordomský titul. Proti novému majordomovi Giselmerovi vystupuje jeho syn Warrato, který s titulem majordoma umírá r. 686. Vdova po Warratovi prosadila do úřadu majordoma svého zetě Berchara, který se choval podle vyznění písemných pramenů jako lehkovážný hlupák.
    Berchar se pustí do války s Austrasií a v bitvě u Tertry r. 687 Austrasie definitivně vítězí. Pipin II. přebírá dohled nad Theuderichem III., přebírá královský poklad a vybírá od poražených přísahy věrnosti. Písemné prameny vítají tento výsledek jako vítězství řádu nad chaosem.

    Literatura:
    Drška, Václav: Divisiones regni Francorum. Královská moc a říšské elity franské říše do vzniku císařství. Filosofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 2010.
    Drška, Václav: Dějiny Burgundska. Veduta, České Budějovice 2011.
    Einhardus, Paulus: A neuniknout budoucímu věku - Vita Caroli Magni. Set Out, Praha 1999.
    Hägermann, Dieter: Karel Veliký, vládce Západu. Prostor, Praha 2002.
    Heather, Peter: Gótové. Nakladatelství Lidové Noviny, Edice Dějiny národů, Praha 2002.
    Měřínský, Zdeněk a kol.: Dějiny Rakouska. Nakladatelství Lidové noviny, Edice Dějiny států, Praha 2002.
    Van der Horst, Han: Dějiny Nizozemska. Nakladatelství Lidové noviny, Edice Dějiny států, Praha 2005.
    James, Edward. Frankové. Nakladatelství Lidové Noviny, Edice Dějiny národů, Praha 1997.
    Řehoř z Tours: O boji králů a údělu spravedlivých. Odeon, edice Živá díla minulosti, Praha 1986.

    Celý článek | Komentáře: 2 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Září  >>
    PoÚtStČtSoNe
        1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30  

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha