Dvacáté století poznalo řadu nových vědeckých metod a postupů, které ovlivnily historické bádání. Od positivismu, který povaoval fakta za jednoznačné otisky minulosti, přes strukturalismus, který viděl lidskou společnost komplikovanou, přes kulturní a lingvistický obrat a k metodám francouzské koly, známé jako Annales.
Levicoví badatelé se odvrátili od velkých politických dějin k dějinám hospodářským, sociálním, dějinám společenských skupin, a to i včetně skupin na okraji společnosti (ebráci, tuláci, prostitutky). Nabídli nová témata, nové metody (začali vyuívat např. statistiku), nikdy i přes své politické názory vědomě nesklouzli k tomu, aby jim politika diktovala výsledky bádání.
V odklonu od politických dějin byla i jedna z tragédií tohoto směru. Ji nebyly vyprávěny velkolepé epické příběhy, které by uchvátily iroké vrstvy obyvatelstva (jako u nás Palackého Dějiny, jedna z nejčtenějích knih 19. století). kola Annales se sice zabývala ivotními příběhy lidí z různých epoch, ale vědecký jazyk plný cizích slov v článku vydaném v nedostupném sborníku není přesně to, co by se dalo označit jako bestseller. Tím se ztratila i esence humanitních věd popularizace vědy a oboustranná komunikace autorů, historiků s čtenáři jejich děl. Vznikla věda pro vědu. Pokud dnes vidíme taení proti humanitním vědám a zbytečným studentům filosofických fakult, je do do velké míry vina samotných vědců, kteří resignovali na vysvětlování uitečnosti jejich oboru a na popularizaci. Uzavření vědy do sebe můe mít pro i samotnou fatální důsledky. S klesající prestií ve společnosti bude stále těí přesvědčit úředního imla k financování vědy (netechnických oborů). To v důsledku povede k zhorení kvality.
Umberto Eco, který zkoumá neuitečná témata, stál před podobným problémem, jemu se ho podařilo vyřeit: Psal jsem eseje, ale nikdo jim nerozuměl, a tak je ani nečetl. Tak jsem si řekl, e kdy eseje přepíu do příběhu, do románu, třeba si je někdo přečte. Eco je génius, který dokáe napsat knihu, která zaujme současně, jak filosofy, ale i milovníky detektivek a historických románů.

Francouzská kola la úplně jiným směrem, jetě obskurnějím tématům dějinám barev, pachů atd. Napsat knihu o modré barvě je sice pěkné, je to spíe dojmologie autora, ne studie zaloená na faktech. Modrá barva má jistě mnoho symbolických významů, ale vechny jdou stranou, kdy jde o levné a lehce dostupné barvivo.
Digital humanities, podle mého názoru, mohou historii nabídnout nové metody (vlít novou krev do il, a zároveň vědu přiblíit běnému člověku) . Pochopitelně mají mnoho negativ, ty se také pokusím popsat.Po lingvistickém obratu, který se začal sledovat i jazyk historických pramenů, a kulturním obratu, který začal zkoumat kulturní prostředí např. kronikářů, se v posledních desetiletích začíná mluvit o výpočetním obratu (větina diskusí probíhá v angličtině, take computational turn). Vyuití výpočetních technologií (počítačů) i v humanitních vědách dalo vzniknout tzv. Digital humanities, digitálním humanitním vědám. Tyto vědy jsou stále spí v okamiku vzniku, stejně tak neexistuje jednoznačná definice, co to vlastně ty digital humanities jsou. Ale i dnes u se mluví o dvou vlnách digital humanities. První zahrnuje skenování nedigitálních zdrojů, druhá vlna hovoří o digital-born materials, materiálech, které u vznikly digitálně. Tím nejsou myleny ani tolik wordovské dokumenty (které by měly také do této kategorie spadat), ale spíe různé databáze, tabulky, grafy nebo mapy.
Idea digital humanities navazuje na první generace výe kritizované francouzské koly, kdy výrazný prostor dostávají sociální a ekonomické dějiny, zároveň i na positivismus, který má společnou s digital humanities fascinaci čísly a statistikami. Digital humanities s positivismem mají společné nadení z vědy, která můe opravdu něco zjistit a doloit, namísto postmoderní skepse, e nic není jisté. Na tomto místě je ale moné souhlasit s německou Kritickou teorií, které postmodernu výrazně kritizuje: Módní relativistická skepse je konec konců jen pohodlnou rezignací salonních filosofů na vlastní odpovědnost, a tedy i na vlastní svobodu. Tolik citace z jedné z povedenějích sekcí české wikipedie.
Výhod digital humanities nabízejí několik digitalisace pramenů usnadňuje práci badatelům, kteří se ji nemusí potýkat s nevrlým knihovníkem nebo nepříjemnou archivářkou, ale mohou zkoumat svoje období z tepla domova. V naem prostředí je třeba pochválit projekt
Czech medieval sources, který obsahuje prakticky ji vechny vydané středověké prameny, celoevropsky působící
Monasterium nabízí dokonce i skeny původních listin, včetně pečetí.
Souběně s tím jsou digitalizovány nebo vydávány zároveň digitálně některé historické časopisy. Namátkově stránky
Krameria , Masarykova universita u delí dobu veřejně publikuje diplomové práce, nedávno zřídila svoji
digitální knihovnu (daňoví poplatníci tak zadarmo mohou vidět produkci státem zřizované instituce). Jednotliví badatelé vyuívají celosvětovou sociální sí
academia.edu, kam přidávají své práce (větinou články, knihy zřídka).
Důleité je ale také samotné vyuívání výpočetních metod databází, map, grafů a jejich on-line publikace. Universita v Stanfordu vytvořila
mapu antické Římské říe, která umoňuje si vypočítat cestovní časy mezi různými místy. Na Slovensku existuje projekt, který shromádil
informace ke vem kostelům v zemi a konečně brněnská etnologie shromádila nepřeberné mnoství dokladů
lidové kultury pro roky 1750-1900 (snad jen na stránkách o středověku litovat, e ne i středověké pověsti).
Toto ve dělá vědu jednodue přístupnou, můe bourat překáky mezi vědci a nevědci.
Digital humanities mají pochopitelně řadu nevýhod. Vzhledem k nutnosti IT specialistů a často i vlastních serverů je tento přístup draí (oproti technickým vědám ale stále velmi levný). Digital humanities je vyčítána převaha výzkumných projektů nad těmi pedagogickými. Také není moné matematicky nebo graficky vyjádřit ve. V angloamerickém světě je povaováno za problém hluchota k problémům rasy, pohlaví a jiným multikulturním aspektům. Dalí nevýhody se pokusím názorně ukázat.
Zaprvé je to povrchnost textová analýza americké folkové písničky ukazuje to, e její úspěch je dán opakováním.

Digital humanities můe být právem vyčítáno zabíjení kritického mylení a manipulace, které je buď úmyslná, nebo daná nerespektováním pravidel tvorby grafů, map aj.

Z následujícího grafu vyplývá asi jen to, e situace na Blízkém Východě je nepřehledná.

Pokud uděláme graf správně, pokusíme se nepřekrývat spojnice a objekty, tak zjistíme, e na Blízkém Východě má kadý poměrně jasno, s kým je přítel a s kým nepřítel.
Pokud nebudeme lpět na tom, aby bylo zachováno geografické rozmístění (USA na západě, Írán na východě), dostali bychom graf, kde bude několik skupin států (kolem USA/povstalců, kolem Ruska/Sýrie a osamocený Islámský stát)

Jako daleko zásadnějí problém vidím matematický/statistický náhled na svět, způsob mylení, který z člověka dělá početní jednotu, grafickou značku. Pokud se člověk stane pouhým číslem ve statistice, jako se statistickou veličinou se s ním můe počítat. .V totalitním státě se statistická chyba zlikviduje za ostnatým drátem (proto nacisté v koncentrácích tetovali vězňům čísla a vedli je jako číslo i ve statistice, protoe je jednoduí jít vymlátit zuby číslu 59 ne panu doktorovi Neumannovi. A místo pohřbu toho pána je jednoduí vykrtnout číslo na papíře), v demokratických zemích povaování lidí za čísla můe demokratické volby změnit v soutěe reklamních agentur, které byly najaty PR projekty. Podobně vědu a techniku bez morálky kritizovala Frankfurtská kola nebo u nás ve svých četných dílech Karel Čapek. Věda bez humanity je 5. sociální hřích Ghándího.
Daleko větí respekt k člověku jako jednotlivci se svými problémy i radostmi ukazuje například strukturalismus nebo etnologie, které do svých výzkumů zapojují psychologii.
Digital humanities jsou tak příslovečným dobrým sluhou, ale zlým pánem. Humanitním vědám zde hrozí převzetí technickými obory. Digital humanities by měly být pouze kálou postupů a metod, které by se měly doplňovat s klasickými přístupy. Digitální humanitní vědy jsou jen jednou z metod a moností, jak překlenout dnení krizi humanitních věd. Současně s tím je, podle mého názoru, nutný návrat k literárně působivým studiím a knihám, popularisace vědy, propojení s aktuálními tématy a problémy (v historii různé paralely k dnením otázkám, zaměření na místní historii), ale také je nutné, aby se vědci aktivně účastnili veřejné diskuse k aktuálním (politickým, společenským, kulturním) problémům (s nadsázkou, aby intelektuálové neumírali pádem z knihovnických schůdků, ale spíe v revoluční vřavě).