Digital humanities – naděje pro historii?

Dvacáté století poznalo řadu nových vědeckých metod a postupů, které ovlivnily historické bádání. Od positivismu, který považoval fakta za jednoznačné otisky minulosti, přes strukturalismus, který viděl lidskou společnost komplikovanou, přes kulturní a lingvistický obrat až k metodám francouzské školy, známé jako Annales.

Levicoví badatelé se odvrátili od velkých politických dějin k dějinám hospodářským, sociálním, dějinám společenských skupin, a to i včetně skupin na okraji společnosti (žebráci, tuláci, prostitutky). Nabídli nová témata, nové metody (začali využívat např. statistiku), nikdy i přes své politické názory vědomě nesklouzli k tomu, aby jim politika diktovala výsledky bádání.

V odklonu od politických dějin byla i jedna z tragédií tohoto směru. Již nebyly vyprávěny velkolepé epické příběhy, které by uchvátily široké vrstvy obyvatelstva (jako u nás Palackého Dějiny, jedna z nejčtenějších knih 19. století). Škola Annales se sice zabývala životními příběhy lidí z různých epoch, ale vědecký jazyk plný cizích slov v článku vydaném v nedostupném sborníku není přesně to, co by se dalo označit jako bestseller. Tím se ztratila i esence humanitních věd – popularizace vědy a oboustranná komunikace autorů, historiků s čtenáři jejich děl. Vznikla věda pro vědu. Pokud dnes vidíme „tažení proti humanitním vědám a zbytečným studentům filosofických fakult“, je do do velké míry vina samotných vědců, kteří resignovali na vysvětlování užitečnosti jejich oboru a na popularizaci. Uzavření vědy do sebe může mít pro i samotnou fatální důsledky. S klesající prestiží ve společnosti bude stále těžší přesvědčit úředního šimla k financování vědy (netechnických oborů). To v důsledku povede k zhoršení kvality.

Umberto Eco, který zkoumá „neužitečná témata“, stál před podobným problémem, jemu se ho podařilo vyřešit: „Psal jsem eseje, ale nikdo jim nerozuměl, a tak je ani nečetl. Tak jsem si řekl, že když eseje přepíšu do příběhu, do románu, třeba si je někdo přečte.“ Eco je génius, který dokáže napsat knihu, která zaujme současně, jak filosofy, ale i milovníky detektivek a historických románů.

Francouzská škola šla úplně jiným směrem, ještě obskurnějším tématům – dějinám barev, pachů atd. Napsat knihu o modré barvě je sice pěkné, je to spíše „dojmologie“ autora, než studie založená na faktech. Modrá barva má jistě mnoho symbolických významů, ale všechny jdou stranou, když jde o levné a lehce dostupné barvivo.

Digital humanities, podle mého názoru, mohou historii nabídnout nové metody (vlít novou krev do žil, a zároveň vědu přiblížit běžnému člověku) . Pochopitelně mají mnoho negativ, ty se také pokusím popsat.Po lingvistickém obratu, který se začal sledovat i jazyk historických pramenů, a kulturním obratu, který začal zkoumat kulturní prostředí např. kronikářů, se v posledních desetiletích začíná mluvit o výpočetním obratu (většina diskusí probíhá v angličtině, takže computational turn). Využití výpočetních technologií (počítačů) i v humanitních vědách dalo vzniknout tzv. Digital humanities, digitálním humanitním vědám. Tyto vědy jsou stále spíš v okamžiku vzniku, stejně tak neexistuje jednoznačná definice, co to vlastně ty digital humanities jsou. Ale i dnes už se mluví o dvou vlnách digital humanities. První zahrnuje skenování nedigitálních zdrojů, druhá vlna hovoří o „digital-born materials“, materiálech, které už vznikly digitálně. Tím nejsou myšleny ani tolik wordovské dokumenty (které by měly také do této kategorie spadat), ale spíše různé databáze, tabulky, grafy nebo mapy.

Idea digital humanities navazuje na první generace výše kritizované francouzské školy, kdy výrazný prostor dostávají sociální a ekonomické dějiny, zároveň i na positivismus, který má společnou s digital humanities fascinaci čísly a statistikami. Digital humanities s positivismem mají společné nadšení z vědy, která může opravdu něco zjistit a doložit, namísto postmoderní skepse, že nic není jisté. Na tomto místě je ale možné souhlasit s německou Kritickou teorií, které postmodernu výrazně kritizuje: „Módní relativistická skepse je konec konců jen pohodlnou rezignací salonních filosofů na vlastní odpovědnost, a tedy i na vlastní svobodu. “ Tolik citace z jedné z povedenějších sekcí české wikipedie.

Výhod digital humanities nabízejí několik – digitalisace pramenů usnadňuje práci badatelům, kteří se již nemusí potýkat s nevrlým knihovníkem nebo nepříjemnou archivářkou, ale mohou zkoumat svoje období z tepla domova. V našem prostředí je třeba pochválit projekt Czech medieval sources, který obsahuje prakticky již všechny vydané středověké prameny, celoevropsky působící Monasterium nabízí dokonce i skeny původních listin, včetně pečetí.

Souběžně s tím jsou digitalizovány nebo vydávány zároveň digitálně některé historické časopisy. Namátkově stránky Krameria , Masarykova universita už delší dobu veřejně publikuje diplomové práce, nedávno zřídila svoji digitální knihovnu (daňoví poplatníci tak zadarmo mohou vidět produkci státem zřizované instituce). Jednotliví badatelé využívají celosvětovou „sociální síť“ academia.edu, kam přidávají své práce (většinou články, knihy zřídka).

Důležité je ale také samotné využívání výpočetních metod – databází, map, grafů a jejich on-line publikace. Universita v Stanfordu vytvořila mapu antické Římské říše, která umožňuje si vypočítat cestovní časy mezi různými místy. Na Slovensku existuje projekt, který shromáždil informace ke všem kostelům v zemi a konečně brněnská etnologie shromáždila nepřeberné množství dokladů lidové kultury pro roky 1750-1900 (snad jen na stránkách o středověku litovat, že ne i středověké pověsti).

Toto vše dělá vědu jednoduše přístupnou, může bourat překážky mezi vědci a „nevědci“.

Digital humanities mají pochopitelně řadu nevýhod. Vzhledem k nutnosti IT specialistů a často i vlastních serverů je tento přístup dražší (oproti technickým vědám ale stále velmi levný). Digital humanities je vyčítána převaha výzkumných projektů nad těmi pedagogickými. Také není možné matematicky nebo graficky vyjádřit vše. V angloamerickém světě je považováno za problém hluchota k problémům rasy, pohlaví a jiným multikulturním aspektům. Další nevýhody se pokusím názorně ukázat.

Zaprvé je to povrchnost – textová analýza americké folkové písničky ukazuje to, že její úspěch je dán opakováním.


Digital humanities může být právem vyčítáno zabíjení kritického myšlení a manipulace, které je buď úmyslná, nebo daná nerespektováním pravidel tvorby grafů, map aj.
Z následujícího grafu vyplývá asi jen to, že situace na Blízkém Východě je nepřehledná.


Pokud uděláme graf správně, pokusíme se nepřekrývat spojnice a objekty, tak zjistíme, že na Blízkém Východě má každý poměrně jasno, s kým je přítel a s kým nepřítel. Pokud nebudeme lpět na tom, aby bylo zachováno geografické rozmístění (USA na západě, Írán na východě), dostali bychom graf, kde bude několik skupin států (kolem USA/povstalců, kolem Ruska/Sýrie a osamocený Islámský stát)

Jako daleko zásadnější problém vidím matematický/statistický náhled na svět, způsob myšlení, který z člověka dělá početní jednotu, grafickou značku. Pokud se člověk stane pouhým číslem ve statistice, jako se statistickou veličinou se s ním může počítat. .V totalitním státě se statistická chyba zlikviduje za ostnatým drátem (proto nacisté v koncentrácích tetovali vězňům čísla a vedli je jako číslo i ve statistice, protože je jednodušší jít vymlátit zuby číslu 59 než panu doktorovi Neumannovi. A místo pohřbu toho pána je jednodušší vyškrtnout číslo na papíře), v demokratických zemích považování lidí za čísla může demokratické volby změnit v soutěže reklamních agentur, které byly najaty PR projekty. Podobně vědu a techniku bez morálky kritizovala Frankfurtská škola nebo u nás ve svých četných dílech Karel Čapek. Věda bez humanity je 5. sociální hřích Ghándího.

Daleko větší respekt k člověku jako jednotlivci se svými problémy i radostmi ukazuje například strukturalismus nebo etnologie, které do svých výzkumů zapojují psychologii.

Digital humanities jsou tak příslovečným dobrým sluhou, ale zlým pánem. Humanitním vědám zde hrozí převzetí technickými obory. Digital humanities by měly být pouze škálou postupů a metod, které by se měly doplňovat s klasickými přístupy. Digitální humanitní vědy jsou jen jednou z metod a možností, jak překlenout dnešní krizi humanitních věd. Současně s tím je, podle mého názoru, nutný návrat k literárně působivým studiím a knihám, popularisace vědy, propojení s aktuálními tématy a problémy (v historii různé paralely k dnešním otázkám, zaměření na místní historii), ale také je nutné, aby se vědci aktivně účastnili veřejné diskuse k aktuálním (politickým, společenským, kulturním) problémům (s nadsázkou, aby intelektuálové neumírali pádem z knihovnických schůdků, ale spíše v revoluční vřavě).