Bitva u Kresčaku (26.8.1346)

Když v roce 1328 zemřel bez mužského dědice francouzský král Karel IV., vymřela jím přímá linie Kapetovců. Nástupnictví ve Francii se řídilo tzv. sálským či salickým zákonem, podle kterého francouzský trůn nemohl být děděn po ženské linii či jak se u nás říká „po přeslici“. Tento zákon se rozhodla respektovat i vysoká šlechta, která na trůn povolala Filipa z boční linie Valois. Za dědičku trůnu se však na základě svého bližšího příbuzenství považovala i sestra zemřelého krále anglická královna vdova Isabela, respektive její syn Eduard III. Své nároky na francouzský trůn Eduard vznesl až poté, co se Filip VI. pokusil dosadit své chráněnce v Bretani a Flandrech - zdejší vládci se prohlásili leníky anglického krále. Záhy oba králové hledali své spojence po celé Evropě k bojům v nadcházející stoleté válce.

Zastaralý článek

Přes anglická námořní vítězství se zpočátku válka vyvíjela nerozhodně. Na počátku léta 1346 Eduard shromáždil invazní armádu, v té době poslal do Flander menší anglickou jednotku, která se spojila s Vlámy. Francouzský král předpokládal vylodění buď v Akvitánii nebo v Bretani, zde také posílil své jednotky a zahájil ofenzívu. Na jihu Francouzi oblehli město Aiguillon, na západě byli poraženi v bitvě u Saint-Pol-de-Leon (9.6.) V této chvíli začal shromažďovat své síly na severu. Ve Flandrech získal na svoji stranu henegavské a brabantské pány. Snažil se donutit i skotského krále Davida k útoku na severní Anglii, Skotové se sice shromáždili u hranic, nicméně dřívější příměří neukončili.

K vylodění anglického vojska došlo skutečně na severu na poloostrově Cotentin. Francouzský král mu nedokázal zabránit, najatá janovská flotila byla tehdy ještě v Biskajském zálivu. Vylodění začalo 12. července, tehdy byli Angličané napadeni slabou domobranou pod vedením marechala Roberta Bertranda, který byl odražen a samotné vylodění početných anglických sil pokračovalo do 17. 7. Plenící anglické vojsko bez odporu prošlo Normandií, na konci měsíce je dobyto město Caen. Filip VI. v této chvíli dával dohromady francouzské vojsko poblíž Paříže, část svých sil převelel k obraně řeky Sommy před vlámským nebezpečím.

6. srpna dosáhl Eduard Rouenu, město bylo ovšem bráněno již shromážděnou francouzskou armádou. K útoku ani střetu s Francouzi v poli se anglický král neodhodlal. Eduard nyní řešil problém jak se dostat přes Seinu, aby se mohl spojit s Vlámy. Když viděl, že všechny možné přechody jsou bráněny nepřítelem, změnil směr tažení na Paříž. Francouzský král se stáhl do hlavního města a vyzýval Angličany, aby se střetli v polní bitvě poblíž Paříže. Anglické manévry se nakonec ukázaly jako lest, když u Poissy (20 km na západ) postavili dřevěný most a začali překračovat Seinu (16.8). Rychle přivolaná domobrana opět proti invaznímu vojsku nic nesvedla. Vlámové společně s Angličany ve stejném období útočí na města Béthune a Lillers.

Přestože Angličané měli náskok, francouzské vojsko je dokázalo předehnat a obsadit většinu přechodů přes řeku Sommu, 24. srpna se Eduardovi se svým vojskem podařilo řeku překročit a opakovala se opět situace z předchozích týdnů - Francouzi na místo dokázali dostat narychlo shromážděné síly, které byly vzápětí odraženy. Zřejmě zde se anglický král dozvěděl o fiasku vlámských oddílů, které upustily od obléhání a byly rozpuštěny. Proto dal pokyn k nalezení vhodného místa pro svedení bitvy.

Král Eduard rozložil své síly na návrší mezi vesnicemi Crécy (Kresčak) a Wadicourt. Jeho vojsko mohlo čítat okolo 15 000 mužů, z čehož zhruba polovinu tvořili angličtí lukostřelci vybavení dlouhými luky, čtvrtinu velšští kopiníci, obávaní pro svoji brutalitu a zbytek tvořila těžká jízda, včetně posil z Říše a Dánska. Nejistá je přítomnost 5 děl – bombard. Pravé anglické křídlo složené z lukostřelců, kopiníků a části jízdy bylo vedeno princem waleským, stejnojmenným synem krále Eduarda, který byl zván Černým princem a Godfreyem de Harcourt. Zde také mohla být ona děla. Střed anglické sestavy, prakticky jenom jízdu, vedl sám král. Levé křídlo, složením velmi podobné pravému, měli na starosti vévodové z Northamptonu a Arundelu.

Těžko říct, zda počet 80 000 mužů francouzské armády posílené o sbory krále českého Jana a malorského Jakuba, žoldnéřů z Německa a Itálie, je reálný. Složení francouzské armády bylo ovšem jiné, většinu tvořila těžká a lehká jízda, podpořená pěchotou z místních posádek.
Předvoj francouzské armády tvořili janovští střelci z kuší (mohlo jich být o trochu méně než anglických lukostřelců) a francouzská pěchota, útvaru velel Carlo Grimaldi. Levému křídlu francouzské jízdy velel český král Jan Lucemburský, pravému bratr krále, Karel vévoda z Alençonu. Početné zálohy měl pod svým velením sám král Filip VI.

Anglické jednotky dorazily na místo bojiště již navečer 25. srpna, francouzské síly až v průběhu odpoledne dne následujícího. Před svými pozicemi Angličané vykopali hustou síť malých jamek v zemi. Zpraveni o sestavě protivníka doufali, že tak vyřadí z boje co nejvíce protivníkových koní (a jezdců) a hlavně naruší nepřátelskou formaci a tím pádem sílu jejich úderu.

Francouzi pod rozvinutou korouhví Oriflamme zahájili útok téměř v podvečer. Útok na povel krále zahájili kušníci z Janova, ovšem bez pavéz, jak byli zvyklí, a také proti slunci. Horší byl ovšem silný déšť, při kterém Janovanům zmokly tětivy jejich kuší. V nastalé střelecké konfrontaci nezmohli takřka nic proti Angličanům střílejícím obloukem z kopce a navíc rychleji. Dvě nebo tři salvy dokázaly Janovany zdecimovat a obrátit je na útěk.

V této chvíli zahájil útok vévoda z Alençonu s pravým křídlem. Jeho těžká jízda se přehnala bez problémů přes rozprášenou janovskou pěchotu. Nicméně útok se nezdařil díky další salvě lukostřelectva a skrytým jamkám v zemi. Pokud se vůbec Francouzi dostali až k anglickým liniím, byli odraženi sesednuvšími anglickými rytíři a kopiníky, navíc vévoda z Alençonu padl.

Do boje zasáhlo jako další, levé křídlo, vedené slepým českým králem Janem, který podle kronikářů jel do bitvy zemřít. Tento útok byl nejúspěšnější, prorazil řady lukostřelců a střetl se s výkvětem anglického rytířstva pod vedením prince z Walesu. Angličané zřejmě chvíli podléhali, Eduard, zvaný Černý princ, žádal svého otce o posily. Král však nechal vzkázat, ať si jeho syn vyslouží ostruhy. Nakrátko poklesla i anglická korouhev, útok (za pomoci jednotky hraběte z Arundelu) byl odražen, král Jan padl.

Poražená francouzská křídla se bez svých velitelů dokázala ještě zformovat a společně se středem sestavy dokázali podniknout ještě zřejmě 13 útoků, neúspěšných stejně jako ten Alençonův. Pod králem Filipem VI. dvakrát padl kůň, korouhev Oriflamme byla ukořistěna nepřítelem. K soumraku vyrazila do boje anglická pěchota, aby dobila zbytek Francouzů zdržujících se na bojišti, zajatci bráni nebyli. Král uprchl na hrad Laboye, jeho vojsko utrpělo 26. srpna u Kresčaku drtivou porážku.

Ztráty byly hrozivé, hlavně na francouzské straně, narostly navíc poté, co byla následujícího dne zmasakrována zhruba dvoutisícová pěší domobrana. Většina padlých šlechticů byla spálena, král Jan byl omyt, ovinut plátnem a poslán do Lucemburku.

Anglická armáda po vítězství v polní bitvě postupovala pomalu na sever, na začátku září dosáhlo vojsko města Calais, které oblehlo. Dobyto bylo až 4. srpna 1347, byl to však jediný Eduardův zisk při tomto tažení, v Normandii své posádky neudržel (nad Calais však vlála anglická vlajka po dvě následující století). Nezanedbatelný však byl účinek na morálku obou stran v následujícím konfliktu; Eduard III, jehož pěchota zvítězila nad těžkou jízdou, vítězstvím u Kresčaku podpíral svoje právo na francouzský trůn.

Použitá literatura:
David Nicolle: Kresčak 1346
kolektiv autorů: Evropa králů a císařů
britská wikipedie
Hans-Christian Huf: Quo Vadis

Diskuse:Bitva u Kresčaku