Kdy v roce 1328 zemřel bez muského dědice francouzský král Karel IV., vymřela jím přímá linie Kapetovců. Nástupnictví ve Francii se řídilo tzv. sálským či salickým zákonem, podle kterého francouzský trůn nemohl být děděn po enské linii či jak se u nás říká po přeslici. Tento zákon se rozhodla respektovat i vysoká lechta, která na trůn povolala Filipa z boční linie Valois. Za dědičku trůnu se vak na základě svého bliího příbuzenství povaovala i sestra zemřelého krále anglická královna vdova Isabela, respektive její syn Eduard III. Své nároky na francouzský trůn Eduard vznesl a poté, co se Filip VI. pokusil dosadit své chráněnce v Bretani a Flandrech - zdejí vládci se prohlásili leníky anglického krále. Záhy oba králové hledali své spojence po celé Evropě k bojům v nadcházející stoleté válce.
Zastaralý článekPřes anglická námořní vítězství se zpočátku válka vyvíjela nerozhodně. Na počátku léta 1346 Eduard shromádil invazní armádu, v té době poslal do Flander mení anglickou jednotku, která se spojila s Vlámy. Francouzský král předpokládal vylodění buď v Akvitánii nebo v Bretani, zde také posílil své jednotky a zahájil ofenzívu. Na jihu Francouzi oblehli město Aiguillon, na západě byli poraeni v bitvě u Saint-Pol-de-Leon (9.6.) V této chvíli začal shromaďovat své síly na severu. Ve Flandrech získal na svoji stranu henegavské a brabantské pány. Snail se donutit i skotského krále Davida k útoku na severní Anglii, Skotové se sice shromádili u hranic, nicméně dřívějí příměří neukončili.
K vylodění anglického vojska dolo skutečně na severu na poloostrově Cotentin. Francouzský král mu nedokázal zabránit, najatá janovská flotila byla tehdy jetě v Biskajském zálivu. Vylodění začalo 12. července, tehdy byli Angličané napadeni slabou domobranou pod vedením marechala Roberta Bertranda, který byl odraen a samotné vylodění početných anglických sil pokračovalo do 17. 7. Plenící anglické vojsko bez odporu prolo Normandií, na konci měsíce je dobyto město Caen. Filip VI. v této chvíli dával dohromady francouzské vojsko poblí Paříe, část svých sil převelel k obraně řeky Sommy před vlámským nebezpečím.
6. srpna dosáhl Eduard Rouenu, město bylo ovem bráněno ji shromáděnou francouzskou armádou. K útoku ani střetu s Francouzi v poli se anglický král neodhodlal. Eduard nyní řeil problém jak se dostat přes Seinu, aby se mohl spojit s Vlámy. Kdy viděl, e vechny moné přechody jsou bráněny nepřítelem, změnil směr taení na Paří. Francouzský král se stáhl do hlavního města a vyzýval Angličany, aby se střetli v polní bitvě poblí Paříe. Anglické manévry se nakonec ukázaly jako lest, kdy u Poissy (20 km na západ) postavili dřevěný most a začali překračovat Seinu (16.8). Rychle přivolaná domobrana opět proti invaznímu vojsku nic nesvedla. Vlámové společně s Angličany ve stejném období útočí na města Béthune a Lillers.
Král Eduard III. a jeho syn zvaný Černý princ
Přestoe Angličané měli náskok, francouzské vojsko je dokázalo předehnat a obsadit větinu přechodů přes řeku Sommu, 24. srpna se Eduardovi se svým vojskem podařilo řeku překročit a opakovala se opět situace z předchozích týdnů - Francouzi na místo dokázali dostat narychlo shromáděné síly, které byly vzápětí odraeny. Zřejmě zde se anglický král dozvěděl o fiasku vlámských oddílů, které upustily od obléhání a byly rozputěny. Proto dal pokyn k nalezení vhodného místa pro svedení bitvy.
Král Eduard rozloil své síly na návrí mezi vesnicemi Crécy (Kresčak) a Wadicourt. Jeho vojsko mohlo čítat okolo 15 000 muů, z čeho zhruba polovinu tvořili angličtí lukostřelci vybavení dlouhými luky, čtvrtinu veltí kopiníci, obávaní pro svoji brutalitu a zbytek tvořila těká jízda, včetně posil z Říe a Dánska. Nejistá je přítomnost 5 děl bombard. Pravé anglické křídlo sloené z lukostřelců, kopiníků a části jízdy bylo vedeno princem waleským, stejnojmenným synem krále Eduarda, který byl zván Černým princem a Godfreyem de Harcourt. Zde také mohla být ona děla. Střed anglické sestavy, prakticky jenom jízdu, vedl sám král. Levé křídlo, sloením velmi podobné pravému, měli na starosti vévodové z Northamptonu a Arundelu.
Těko říct, zda počet 80 000 muů francouzské armády posílené o sbory krále českého Jana a malorského Jakuba, oldnéřů z Německa a Itálie, je reálný. Sloení francouzské armády bylo ovem jiné, větinu tvořila těká a lehká jízda, podpořená pěchotou z místních posádek.
Předvoj francouzské armády tvořili janovtí střelci z kuí (mohlo jich být o trochu méně ne anglických lukostřelců) a francouzská pěchota, útvaru velel Carlo Grimaldi. Levému křídlu francouzské jízdy velel český král Jan Lucemburský, pravému bratr krále, Karel vévoda z Alençonu. Početné zálohy měl pod svým velením sám král Filip VI.
Anglické jednotky dorazily na místo bojitě ji navečer 25. srpna, francouzské síly a v průběhu odpoledne dne následujícího. Před svými pozicemi Angličané vykopali hustou sí malých jamek v zemi. Zpraveni o sestavě protivníka doufali, e tak vyřadí z boje co nejvíce protivníkových koní (a jezdců) a hlavně naruí nepřátelskou formaci a tím pádem sílu jejich úderu.
Francouzi pod rozvinutou korouhví Oriflamme zahájili útok téměř v podvečer. Útok na povel krále zahájili kuníci z Janova, ovem bez pavéz, jak byli zvyklí, a také proti slunci. Horí byl ovem silný dé, při kterém Janovanům zmokly tětivy jejich kuí. V nastalé střelecké konfrontaci nezmohli takřka nic proti Angličanům střílejícím obloukem z kopce a navíc rychleji. Dvě nebo tři salvy dokázaly Janovany zdecimovat a obrátit je na útěk.
V této chvíli zahájil útok vévoda z Alençonu s pravým křídlem. Jeho těká jízda se přehnala bez problémů přes rozpráenou janovskou pěchotu. Nicméně útok se nezdařil díky dalí salvě lukostřelectva a skrytým jamkám v zemi. Pokud se vůbec Francouzi dostali a k anglickým liniím, byli odraeni sesednuvími anglickými rytíři a kopiníky, navíc vévoda z Alençonu padl.
Schematické znázornění bitvy u Kresčaku. Vlevo lutočervená korouhev Oriflamme.
Do boje zasáhlo jako dalí, levé křídlo, vedené slepým českým králem Janem, který podle kronikářů jel do bitvy zemřít. Tento útok byl nejúspěnějí, prorazil řady lukostřelců a střetl se s výkvětem anglického rytířstva pod vedením prince z Walesu. Angličané zřejmě chvíli podléhali, Eduard, zvaný Černý princ, ádal svého otce o posily. Král vak nechal vzkázat, a si jeho syn vyslouí ostruhy. Nakrátko poklesla i anglická korouhev, útok (za pomoci jednotky hraběte z Arundelu) byl odraen, král Jan padl.
Poraená francouzská křídla se bez svých velitelů dokázala jetě zformovat a společně se středem sestavy dokázali podniknout jetě zřejmě 13 útoků, neúspěných stejně jako ten Alençonův. Pod králem Filipem VI. dvakrát padl kůň, korouhev Oriflamme byla ukořistěna nepřítelem. K soumraku vyrazila do boje anglická pěchota, aby dobila zbytek Francouzů zdrujících se na bojiti, zajatci bráni nebyli. Král uprchl na hrad Laboye, jeho vojsko utrpělo 26. srpna u Kresčaku drtivou poráku.
Ztráty byly hrozivé, hlavně na francouzské straně, narostly navíc poté, co byla následujícího dne zmasakrována zhruba dvoutisícová pěí domobrana. Větina padlých lechticů byla spálena, král Jan byl omyt, ovinut plátnem a poslán do Lucemburku.
Anglická armáda po vítězství v polní bitvě postupovala pomalu na sever, na začátku září dosáhlo vojsko města Calais, které oblehlo. Dobyto bylo a 4. srpna 1347, byl to vak jediný Eduardův zisk při tomto taení, v Normandii své posádky neudrel (nad Calais vak vlála anglická vlajka po dvě následující století). Nezanedbatelný vak byl účinek na morálku obou stran v následujícím konfliktu; Eduard III, jeho pěchota zvítězila nad těkou jízdou, vítězstvím u Kresčaku podpíral svoje právo na francouzský trůn.
Pouitá literatura:
David Nicolle: Kresčak 1346
kolektiv autorů: Evropa králů a císařů
britská wikipedie
Hans-Christian Huf: Quo Vadis
Diskuse:
Bitva u Kresčaku