IV. STŘEDOVĚKÉ MĚSTO
V Západní Evropě probíhal po roce 1000 překotný vývoj. Po skončení vikinských válek a bojů s Araby nastalo období klidu a aktivity, které vedlo k populační explozi. Populační přebytky absorbovala nově zakládaná města, jejich obyvatelstvo u zvládala ves uivit. Jiným způsobem řeení přelidnění bylo stěhování, a tak někdy v 13. století přicházejí němečtí kolonisté i do Čech a nesou s sebou mimochodem i zkuenosti ohledně fungování měst.
Město fungovalo jako nový, cizorodý prvek v jinak
pevně hierarchizované feudální
společnosti. Z počáteční závislosti na
králi, šlechtě nebo církvi se postupně
vymaňovalo.
1) Města někdy vstupovala do
spojeneckých vztahů zaměřených i proti
svým zakladatelům, kteří tato
spojenectví nazývali jako communio
(spojenectví) nebo přímo coniuratio
(spiknutí, spříseenectví).
Zakladatel města (zvaný lokátor) se stal
většinou hlavou města, rychtářem
(nejvyšším soudcem). Prosazoval tu
vůli vrchnosti. Města si ale záhy vytvářela
vlastní samosprávné orgány
a význam rychty upadal. Měšané mohli
do rychty volit svoje lidi nebo přímo rychtu vykoupit. V
jiných případech došlo k degradaci
rychty na pouhou policejní funkci.
Republika –
město ve velkém
Měšané se sdruovali do více
institucí. Základem byla městská obec,
shromádění plnoprávných
členů města. Členem obce se mohl stát člověk,
který měl ve městě dům nebo podíl na něm.
Průlomem do situace byla v Čechách husitská
revoluce, která dala rozhodovací monost i
nemajetným.
Měšané se takto scházeli zprvu v
kostele, časem v sále radnice. Protoe velký
počet lidí nebyl pro řízení města i
jejich osobní ivot ideální, byli
voleni radní, nebo-li konšelé (z lat.
consilium – rada). Do čela rady se postavil purkmistr (z něm.
Bürgermeister - starosta).
Rozhodování města probíhalo tak, e
radní přednášeli návrhy
obci a čekali na schválení. Průběh nemusel
být ideální, radní často
trestali nesouhlasné postoje a členové obce
naopak častokrát radní zbili nebo zajali.
Počet konšelů kolísal, vycházel z
počtu dvanácti, ale podle velikosti města míval
více nebo méně. Dvanáctka
má předobraz v Bibli,
2)
vychází z představy o „synech
světlosti, sedících na stolicích
dvanácte pokolení synů
izraelských“.
3) Je v tom
posun oproti legitimitě moci rychtáře –
rychtář ji odvozoval od Boha („Nebo
sám Bůh soudce jest“, alm 50,6),
konšelé od lidských vzorů.
Namísto plnění příkazů nastupovalo
vlastní rozhodování.
Politický ivot města došel výrazu ve
státním demokratickém
uspořádání. Rozhodovací moc
městské obce se v republice rozšiřuje na občany
volící do celostátních
institucí, instituce konšelů se
rozšiřuje na poslance a vládu, ze starosty se v
republice stává premiér
(zatímco reprezentativní funkce prezidenta
navazuje na bývalého monarchu).
4)
Města mívala svoji ústavu,
5)
stejně jako ji má republika. Republika působí
jako město, akorát v mnohem větším
měřítku...
Návaznost republiky na středověké město je
vyjádřena i v pojmenování lidu. Ze
člena městské „obce“ se
stává moderní
„občan“, člen státu. V jiných
jazycích se shodují pojmy občan a
měšan - v němčíně der Bürger, v
italštině citttadino, ve španělštině
ciudadano, v maďarštině polgár; v angličtině
pochází citizen (občan) ze slova city (varianta
pro výraz město).
Ve francouzštině je výrazem pro
měšana bourgeois. Francouzská revoluce tak
bývá někdy zvána jako
„Velká francouzská buroazní
revoluce“, ovšem pojem
„buroazní“ je ji natolik
zprofanován komunistickou totalitou, e se přestal běně
pouívat. Pravicové a středové strany
ale bývají ještě označovány
jako „měšanské“.
Vnitřní
ivot středověkého města
Město bylo závislé na vesnickém
okolí kvůli zásobení potravinami.
Město na oplátku nabízelo
místní trh a řemeslné
výrobky od specialistů sdruených v
ceších. Místní trh mohl
probíhat i ve vsích, větší
městskou specialitou byl obchod dálkový a jeho
uvedení na vlastní městský trh. Z
města pak mohl proudit export místního
zboí do zahraničí – tak např.
litoměřičtí měšané
vyváeli obilí po Labi do Saska, k čemu
místní rolníci sami o sobě neměli
monost.
Středověké město se tímto ivotem
lišilo od starších osad v
podhradích, které zásobily
hradního pána řemeslnými
výrobky nebo věcmi z obchodu. Podhradní osady se
podřizovaly příkazům hradní poptávky,
kdeto města vyhledávala poptávky na
více stranách, popř. sama vytvářela
nabídky. To vedlo k samostatnému a
svobodnému ivotu.
ivot středověkého města se odvíjel od ekonomiky.
V tom se liší od měst antického
Říma, která slouila jako centra
politické nebo vojenské moci státu.
Antické město mělo ve svém středu prostor
zvaný fórum. Ve fóru vystupovali
řečníci a naslouchalo publikum, diskutovalo se o politice.
Středověké náměstí fungovalo jako
triště pro relativně svobodnou výměnu
zboí. Západní a Střední
Evropa uívají obou těchto svobod ve formě
občanské angaovanosti a volného
podnikání. Obě svobody se v zásadě
doplňují, někdy na sebe naráejí
(ekologické občanské iniciativy
bránící volnému
ničení přírody). V českých
podmínkách to můe být
personifikováno osobnostmi Václava Havla a
Václava Klause a jejich
potýkání.
***
Ve středověkém městě vyrostla zcela nová
instituce v podobě univerzity. Ta umoňovala svobodné
bádání vedení
jakýmsi „cechem
intelektuálů“. Studenti měli vlastní
akademické svobody a podléhali
vlastnímu trestnímu řádu.
Součástí současných
akademických svobod je svoboda
bádání a volba
představených.
Města a
demokratická Evropa
Při hledání kořenů sjednocené Evropy
se ohlíí po říši Karla
Velikého, po Svaté říši
římské národa německého
nebo po rakousko-uherském soustátí.
Silná říše budí
silný dojem, síla vládce je
připomínána přídomkem
„Veliký“. Krize
říší se povauje za krizi
všeobecnou.
Jene svobodná západná kultura
vznikající po roce 1000 a vedoucí i ke
vzniku měst vyrůstala právě za rozpadu velkých
říší. Lidé se museli starat
sami, ne jen plnit vládcovy příkazy.
Demokratické vlohy vyrůstají nenápadně
a nejsou tak populární jako
sledování růstu nějaké
říše. Jak píše historik
Dušan Třeštík: „Rozběhl se
motor poháněný v konečné instanci těmi
nespočetnými ´svobodami´, v nich se
lidé sami a ze své vůle organizovali. Byla to
tato pluralitní svoboda, která dala Evropě
dynamiku, která ostatnímu světu chyběla. Města
Islámu, Číny a Indie byla neskonale
větší a
nádhernější ne hradbami
sevřené, páchnoucí malé
obce evropských měšanů. Jedinou jejich
komparativní výhodou byla jejich
svoboda.“
6)
Evropská demokracie je pevně etablována ve
státech, kde středověká města vznikla –
od Anglie přes Francii pod Německo. Není
etablována ve státech
východní Evropy, kde bývalo zvykem
spoléhat na dobrotu cara nebo novodobých carů
(post-)komunistických. A zakořeňuje a
kolísá v Evropě střední, kam se
městská kultura dostala jako export hlavně
německých kolonistů.
V.
ZÁPADNÍ CÍRKEV A KONCILIARISMUS
Nějaké demokratické a pluralitní formy
nabralo i západní
náboenství. Kontrast vůči
východní pravoslavné církvi
je vidět dobře v počtu náboenských
řádů. Katolická církev zná
desítky a stovky řádů od
poustevnických přes ebravé po
špitální nebo vojenské,
pravoslaví zná pouze jeden
mnišský řád basiliánů.
V klášterech probíhají
volby opatů a v samotné církevní
hierarchii volba samotného papee.
Takováto pluralita nesla i negativa, kdy
protichůdné zájmy vedly a k
rozvratným tendencím. Církev tak
zaila papeské schizma, kdy vládli současně dva
a tři papei naráz.
Řešení schizmatu se ale našlo,
spočívalo ve svolání
všeobecného koncilu s co
největším počtem prelátů.
Kostnický koncil (známý v
Čechách nejvíce upálením
Jana Husa) r. 1414 odvolal dosavadní papee a nastolil ze
své moci papee nového. Koncilu se
účastnilo mnoství biskupů, opatů, hlav
rytířských řádů a
univerzitních mistrů.
Idea koncilu
vycházela z toho, e odvolat
nejvyšší hlavu církve můe
pouze takovéto mnoství
církevního lidu: „Plyne z toho, e
koncil, jako shromadiště zástupců, na
které lid delegoval svoje práva, měl
vyšší oprávnění
ne celá hierarchie včetně papee.“
7)
Moc papee a potamo moc císaře
pochází od lidu – to je
základní demokratický princip a
setkáváme se s ním daleko ve 14. a 15.
století...
***
Ze souvislostí konciliarismu ale
vysvítá ještě jedna věc.
Názor o původu moci z lidu vychází ze
situace, kdy moc papeství vlastní vinou začala
hroutit. Demokratizační tendence nevznikla jako idea,
která by byla dobrá sama o sobě, ale jako reakce
aktuální krizovou situaci.
Je tu vidět, e demokracie nespadla z nebe, e směr k demokracii nebyl
automatický, ale byl jen jednou z moností... A
zároveň to můeme vzít jako memento. Pokud vznik
a vývoj demokracie není samozřejmostí,
není samozřejmost ani její udrení, je
třeba o ní pečovat.
VI.
SOCIALISMUS A PRÁVA MENŠIN; POPULISMUS
V 19. století nastal rozmach techniky, populační
vzrůst a s tím spojený společenský
rozvoj. Vznikají nové politické směry,
konec století – fin de siécle
– je spojený s explozí
kulturních novot. Vzniká
nevídaná pluralita, která v důsledku
narušuje dosavadní dominanci
měšanské kultury, resp.
„nadvládu bílého
heterosexálního mue“, jak je dnes
moderní říkat.
O slovo se začínají hlásit
menšiny. Nejprve dvě menšiny v
uvozovkách, protoe tvořily ve společnosti
většinu – dělnická vrstva a eny. 20.
století pak přineslo emancipaci skutečných
menšin, od rasových a etnických po
sexuální.
Socialismus a populismus
Růst měst v 19. století symbolizovalo
strhávání hradeb. Město expandovalo do
prostoru, ale s hradbami jakoby padala i moc
měšanských stran a ke slovu
přicházela síla dělnického
předměstí.
Do měst přicházeli cizí lidé i vlivy,
prosazovali se idé, panovala
liberálnější atmosféra.
Zahraniční vlivy zasáhly velice
socialistické hnutí. Dělníci
navazovali spolupráci skrze hranice a tvrdili, e jejich
konkurentem je vrstva vlastníků, a je v jakékoli
zemi.
8)
Nositelem kulturního konzervativismu oproti městu se stal
„nezkaený“ venkov. Venkov se snail
hájit své tradice i ekonomiku před novou dobou.
Vesnická kultura vycházela v
podmínkách střední Evropy z
katolického základu (naroubovaného na
starší tradici zemědělského cyklu
ještě z pohanských dob). Vůči novým
politickým směrům a programům a diskusím
upřednostňoval „selský rozum“.
Obyvatelstvo venkova se dalo charakterizovat jako vesnický
„lid“, základní jednotka
nerozlišená do nějakých
nových vrstev nebo tříd. Lid se řekne latinsky
populus a z této vesnické třídy
pochází označení
politického směru populismu v tom původním slova
smyslu (ne ve smyslu, e populismus znamená
slíbit všechno všem).
V USA 19. století tak jednu dobu fungovala vedle Demokratů a
Republikánů i Populistická strana
reprezentující zájmy
farmářů. Američtí populisté
hlásali, e člověk musí být
připoután k půdě, jinak je z něj otrok, ádali
zákaz přistěhovalectví a směrem k
vnitřní politické situaci mluvili o „
pokraji morální, politické a
materiální propasti“ nebo
„spiknutí proti lidstvu“.
9)
Takovéto projevy populistům zůstaly a do
parlamentního systému se kvůli této
averzi hůře začleňují.
***
Narozdíl od socialismu hledá populismus
nepřítele za hranicemi. Baštou
levicového populismu je Latinská Amerika, kde je
nepřítelem zahraniční (nejčastěji
severoamerický) kapitál, který
vyuívá surovinové nebo
rostlinné bohatství svých
jinějších sousedů.
Levicový populismus můe být extrémně
levicový, můe navazovat spojenectví s
komunistickými státy (jako
jihoameričtí populisté s Kubou), ale komunismem
se přímo nazvat nedá.
Jiné srovnání
nabízí situace bývalého
Československa. Česká sociální
demokracie vychází z dělnických kořenů
průmyslové společnosti vzniklé za
Rakouska-Uherska. Slovenská sociálně
demokratická strana u neexistuje, splynula s levicově
populistickou stranou SMER. Populistický SMER je
také zvyklý hledat mimo svou kulturu –
v Maďarech, Romech, samozřejmě v imigrantech. R. 2006 tak utvořil
vládu s Mečiarovou HZDS a nacionalistickou SNS, za co měl
SMER pozastavené členství v
Socialistické internacionále.
V Rakousku-Uhersku bylo Slovensko na rozdíl od Čech
zemědělskou oblastí bez silné dělnické
třídy, i současná slovenská levice tak
přirozeně navazuje na populismus. Tento rozdíl je
zároveň jedním z mnoha, které
ukazují, jak se český i slovenský
národ dokáí lišit. Tyto
rozdíly, které si oba národy
nemusí vůbec uvědomovat, se ukázaly
většími, ne společné věci,
které oba národy naopak spojují...
***
Z tradiční kultury vesnického lidu
vyrůstají i lidovecké (jiným slovem
křesansko-demokratické) strany. Zde je pojem lid pouze
uveden v domácím jazyce, nikoli v onom
latinském „populus“. Lidové
strany jsou rovně zaměřeny na tradiční hodnoty, v
evropských podmínkách tedy ty
křesanské a rodinné, mají voličskou
základnu na venkově. Do systému
parlamentní demokracie se začleňují bez
problémů, přijaly jej za svůj, stejně jako on je.
Populismus a
přímá demokracie
Populismus kritizuje systém tradičních
politických stran. Místo
profesionálních politiků chtějí
populisté buď volit odborníky, kteří
mají být schopnější, anebo
populisté navrhují zavést
místo práce politiků přímou
demokracii.
Přímá demokracie vypadá na
první pohled jako dokonalejší forma
ne zastupitelská, ale je tu pár
problémových bodů.
Přímá demokracie svými principy
nepřímo navazuje na raná kmenová
shromádění. Prvním
problémem je, e přímé
rozhodování zná pouze monosti ano x
ne, většinou se nedaří postihnout detaily.
Pak je tu princip jednoty, který je v
přímé demokracii jaksi geneticky
zakódován a který velí k
jednotě a k vyloučení odpůrců ze svého středu.
Populisté a zastánci přímé
demokracie v jedné osobě tak budou zcela přirozeně
odmítat cizí kultury a napadat odpůrce z kultury
vlastní; populistické
volání po trestu smrti je takovým
symbolickým prvkem pro odstranění
nepřátelských a škodlivých
elementů.
Praxe přímé demokracie lze vnímat na
přímé volbě prezidenta. V první
historicky přímé volbě v ČR mezi
Milošem zemanem a Karlem Schwarzenbergem byly
slyšet hlasy, e v případě
vítězství protikandidáta se svět u
úplně zbláznil a bude potřeba emigrovat. Lze tu
vnímat odraz praxe kmenových
shromádění, kde poraená strana sama
odešla nebo byla vyhnána nebo začala bojovat.
V letošní volbě bylo
zajímavé sledovat debatu Miloše Zemana
s Jiřím Drahošem před publikem, které
místo prostoru k diskusi skandovalo jméno
svého kandidáta. Lze tu vnímat
kmenovou praxi, kde se hlasování
odbývalo intenzitou křiku a hluku - letos alespoň bez
řinčení zbraněmi, i kdy nějaké řeči o
občanské válce v případě
vítězství protikandidáta
také proběhly.
Socialismus a
práva menšin
Prosazení se socialismu mělo některé
zásadní dopady. Kdy se
sociální demokracie vzdala revolučního
programu, zařadila se do systému parlamentní
demokracie. Demokracie přestala být
přístupná pouze měšanským
vrstvám s nějakým majetkem, stávala se
přístupnější více
vrstvám. Niší vrstvy tím
přestávaly být v opozici vůči
politickému systému a staly se jeho oporou
– proto je i dnes potřebná demokratická
levice.
S nástupem socialistů přišel princip
střídání moci a rovnováhy.
Společenské vrstvy nebo zájmové
skupiny mohou své nároky prosazovat v
různých volebních obdobích a je to i
ádoucí. Stabilní demokracie se
pozná i tak, e nejméně dvakrát po
sobě se po volbách dostane k moci jiná strana ne
předešlá, a to celé proběhne bez
právních nebo násilných
konfliktů.
***
Síla totality spočívá ve
vynucované jednotě názorů, kterou musí
lidé i veřejně proklamovat. Síla demokracie
spočívá v tom, e umí do
svého fungování zapojit
různé, i protichůdné vrstvy a
zájmové skupiny.
Mimo hlavních politických proudů se tak začala
hájit práva různých menšin,
které nikdy nevytvoří vlastní
politický proud, nebo by vzhledem ke svému
úzkému zaměření nebyl schopen
získat většinu.
Jednou moností je poskytnutí funkcí v
hlavních politických stranách
zástupcům menšin – některé
strany se snaí zavádět kvóty na
minimální počet en ve funkcích,
některé strany nabízejí
místa na kandidátkách
zástupcům etnických menšin. Protoe
socialisté byli kdysi také diskriminovanou
„menšinou“, je jaksi
přirozené, e podporu nynějším
menšinám v podobě kvót
provozují také levicové strany.
Ve společenském ivotě se pak enám se povolil
přístup ke vzdělání i
vedoucím funkcím, etnickým
menšinám se poskytuje právo na kulturu
i jazyk, náboenským
menšinám svoboda vyznání,
sexuálním menšinám se
poskytuje třeba právo na společný ivot, děti s
postiením mají přístup k
individualizovanému vzdělání.
10)
***
Přístup k menšinám představuje
rozdělovník mezi populismem, potamo totalitou, a mezi
demokracií. Demokracie menšiny
chrání a zapojuje do sebe (socialismus o to
více), populismus na ně útočí. V
této souvislosti je pak zajímavé
sledovat přístup přímé demokracie k
menšinám. Voličská většina
podle předpokladu nebude mít pochopení pro
práva menšin. Nechá se to dokladovat
na známé
švýcarské skutečnosti, kde v zemi s
fungující přímou demokracií
v podobě referend a plebiscitů dostaly eny volební
právo téměř poslední v Evropě.
Dosavadní voliči v podobě muů jim je do té doby
nechtěli v referendu odsouhlasit...
VII. ZÁVĚR
Demokratizační proces probíhal postupně a s řadou
kontroverzí. Richard Pipes můe provokativně tvrdit:
„Dějiny Západu však
odhalují, e svoboda a práva pro
všechny lidi začínají u
privilegované menšiny. Ukázalo se, e
se jedná o nejlepší způsob, jak
zavést svobodu a práva, protoe umoňuje vznik
společenských skupin se zájmem o obranu
svých privilegií. ... Svobody se vdy
týkaly určitých osob a míst. Neplatily
obecně pro celý národ. Šlo o jasně
dané výsady, z nich se sice těšila
určitá skupina lidí, avšak
většina nikoli. Tvůrci Magny charty proto kladli
velký důraz na to, aby svobody byly
výjimečnými výsadami, a nikoli obecně
platnými právy.“
11)Kdy
František Hoffmann kritizuje středověkou městskou
správu jako hodně vzdálenou
dnešní demokracii, vyplývá
z kontextu, e hlavním nedostatkem je právě
nulové zapojení nemajetných,
niších vrstev do monosti
rozhodování.
12)
Zapojování
širších vrstev se dá
sledovat po formální i obsahové
stránce.
Korigovat moc vládce mohly jeho poradní sbory
tvořené ze zástupců vysoké
šlechty. Jejich moc byla pouze poradní, nikoli
faktická. Zasedání těchto sborů
bývalo časově a finančně náročné,
take se tohoto práva šlechtici často
vzdávali.
Faktickou moc mohly prosazovat stavy. Majetné vrstvy
poskytovaly na svých zasedáních
vládci finance. V tomto případě byla
účast na zasedáních
vítaná. Stavy si vymohly právo
kontroly, zda jdou vybrané peníze skutečně na
účel, na který byly odhlasovány.
Kontrolu prováděly komise fungující i
po skončení zasedání.
Samotné stavy objevily výhodu
pravidelného zasedání. Pokud
odsouhlasily peníze jen na určité
období do dalšího
zasedání, mohly na nich neustále
vyjednávat nové podmínky a
klást nové poadavky. S bohatnutím
celé společnosti se do rozhodování
stavů mohly konečně zapojit i niší vrstvy.
13)
***
Vznik demokracie u omezené vrstvy shrnuje, pozitivně
hodnotí a rozvíjí Pipes:
„Stejně jako se ze svobod, je získaly
feudální šlechta a
samosprávná města a které
zpočátku byly výlučnými
výsadami, časem stala obecně platná
práva, měli i volební právo nejprve
jen vlastníci majetku, ale po určité době začalo
platit pro všechny lidi. Faktem
zůstává, e jen ze zemí,
které zpočátku omezovaly volební
právo, se staly opravdové
demokracie.“14)
Hlavní praktická otázka je, v
jakém stádiu zapojit do politiky
další vrstvy. Příliš
brzké zapojení lidí bez
zkušeností nese riziko, na druhou stranu se
takové riziko dá vzít jako důvod, aby
se proces demokratizace zastavil.
Nabízí se analogie vztahu kolonialismu a
národně-osvobozeneckých hnutí.
Koloniální velmoci ospravedlňovaly svoji moc v
koloniích tím, e místní
národy si nejsou schopny samy vládnout. Jakmile
se ale objevila místní elita schopná
vlády, stala se terčem perzekuce.
Ideální případ by vypadal tak, e by
kolonialisté vychovali místní elitu a
předali moc, co zní samozřejmě více jako
pohádka, koloniální moc se nerada
vzdává svých výhod. V
procesu demokratizace se spoludílení na moci s
nišími vrstvami můe setkávat s
podobnými obtíemi.
Majetková omezení měla symbolické i
faktické významy. Pokud politika
znamená vládu nad územím,
měli by o politice rozhodovat vlastníci nějakého
kousku země. Pokud je někdo ve sluebním poměru,
nemá tak právo rozhodovat plně ani sám
o sobě, a nemá tak mít právo
rozhodovat ve volbách o jiných. Pokud
vláda spravuje finance, měli by o vládě
rozhodovat plátci daní, resp. čím
větší odvod daní, tím
větší hlasovací právo. To
mohlo mít faktické opodstatnění v
antickém městském státě s
malým rozpočtem, ale méně u v
dnešním státě, kde se i
větší částka rozplyne v
celkovém rozpočtu.
Liberální demokracie poskytuje
hlasovací i jiná práva všem
společenským vrstvám. Stejné
hlasovací právo má volič,
který odvedl velkou částku na daních,
stejně jako člověk, který byl odsouzen za zpronevěru
veřejných peněz ve stejné
výši...
Konzervativní názory tvrdí, e člověk
příjmově závislý na jiném
člověku je nesamostatný a snadno ovladatelný.
Konzervativní řešení
spočívá v omezení práv
těchto skupin, ale třeba levicově-liberální
přístup spočívá v
zajištění majetku těchto skupin, aby nebyly
nikým ovladatelné.
Politická moc náleela
královské dynastii nebo šlechtě,
jejich příslušníci byli k politice
vedeni od dětství. Liberalismus poskytl práva
všem společenským vrstvám a
nezbývá ne apelovat, aby se lidé
politicky i jinak vzdělávali, protoe odpovědnost nesou
velikou. Formální rovnocennost
hlasovacího práva neznamená, e
všichni rozumí stejně všemu...
Jedno anglické přísloví
tvrdí, e s demokracií je to jako s
anglickým trávníkem. Stačí
zasít a pak několik set let sekat a udrovat. Demokracie
skutečně vychází z mnoha kořenů,
dostávala se ke slovu postupně, popř. ani neuspěla.
Tvrzení, e práva privilegované
menšiny přecházejí postupně na
většinu, neplatila v carském Rusku. Jakmile
dostala šlechta od cara větší svobodu,
vyuila ji k utuení nevolnictví u
svých poddaných.
15)
***
Dějiny bývají zvány „matkou
moudrosti“, v dávných časech se
hledají hodnoty, které se mají
přenášet do dneška. Dějiny
umějí vysvětlovat i pochopit, ale jak s nimi
současníci naloí, zůstává
plně na nich; můeme to vidět na výše
zmíněném přístupu původních
konzervativců a levicových liberálů k
nízkopříjmovým skupinám. Z
přehledu je navíc patrné, e evropské
dějiny nejsou zaloeny na opakování
starého, ale naopak na hledání
nových cest. A jednou takovou cestou, jednou z mnoha, je i
demokracie...
Jak hodnotí Dušan Třeštík,
středověké městské svobody byly
šancí, která se osvědčila. Nejednalo
se o ádný automatický
vývoj, který musel nastat z dějinné
nutnosti. Stejně tak se demokracie neudruje automatickým
chodem, ale je nutno se o ní zajímat a udrovat
ji, má-li fungovat.
Poznámky:
1) Mezi středověkými českými městy přitom byla
ještě taková, která měla
krále přímo ve svém jménu
– Hradec Králové, Dvůr
Králové, Kynšperk (z něm.
Königsberg), Kynvart (z něm. Königswart). I
šlechtická zaloení měst musel
král alespoň schválit.
2) Takto vysvětlovaly počet konšelů prameny
německého původu. Je ale zajímavé, e
počet dvanácti soudců znaly i
germánské kmenové soudy od Islandu
přes Skandinávii po švédské
vikingy na Kyjevské Rusi:
„Staroseverské právo znalo
vícero typů porot s různým počtem soudců.
… Zdaleka nejčastějším typem poroty
byl tzv. ´Soud dvanácti´ a jeho
násobky.“ in: Starý, Jiří:
Zákonem nech je budována zem;
Staroseverské zákony a
zákoníky. Hermann a synové, Praha
2013, s. 94.
Výše zmíněné poroty z lidu
v anglosaském právu se
skládají také ze dvanácti
porotců.
3) Hoffmann, František: Středověké město v
Čechách a na Moravě. Nakladatelství
Lidové Noviny, Praha 2009, s. 414.
4) V tom spočívá i výhrada vůči
přímé volbě prezidenta. Přímo
volený prezident dostává nebo si
nárokuje větší míru moci,
ne je jen reprezentativní. Parlamentní volby
posílají do parlamentu více
politických stran, které
pokrývají velké spektrum
voličských postojů. Prezident je ale jen jeden,
sám o sobě pokryje spektrum pouze menšiny voličů
(pokud nezvítězí hned v prvním kole).
Přímá volba prezidenta v ČR měla za
účel více demokracie, v teorii však
můe působit jako návrat k autokratickým
formám vlády, vládcovským
manýrům a v české praxi vede k
rozdělené společnosti.
5) Evropské monarchie měly také
základní zákon, ten se
nazýval Zemské zřízení.
Vyhlašoval ho král a sám se
jím musel řídit (král
nerespektující zákony byl v
kronikách nazýván tyranem).
Naproti tomu ústavu vyhlašuje lid, resp. jeho
zástupci. Pokud by čistě teoreticky došlo ke
stavu, e by vznikla ústava, která vše
zakazuje, a jinde zemské zřízení,
které vše povoluje, stále by byla
taková ústava vzhledem ke svému zdroji
legitimity demokratičtější...
6) Třeštík, Dušan: Češi a
dějiny v postmoderním očistci. Nakladatelství
Lidové noviny, Praha 2005, s. 189.
7) Suchánek, Drahomír; Drška,
Václav: Církevní dějiny; Antika a
středověk. Grada, Praha 2013, s. 348.
8) S výjimkou národních socialistů,
kteří se rozhodli vykládat socialismus jako
záruku sociálních jistot pro členy
svého národa a ekonomické konkurenty
viděli v cizincích, popř. idech. Spektrum
národního socialismu je
široké, od Hitlerova
nacionálního socialismu po české
národní socialisty typu Eduarda Beneše
nebo Milady Horákové.
9) Tindall, George Brown; Shi, David E.: Dějiny Spojených
států amerických. Nakladatelství
Lidových novin, Praha 2000, s. 447 – 448.
10) K ochraně diskriminovaných nebo bezmocných
můeme s nadsázkou přidat i ochranu přírody
– ivočišných druhů,
ohroených rostlin nebo neivých ivlů v podobě
vody a vzduchu. Zelené hnutí a strany ale
skutečně chrání i klasické
menšiny a i z tohoto důvodu budou přirozeně
tíhnout k levici. Na druhou stranu demokratické
strany budou začleňovat menšinovou zelenou agendu do
svých programů.
11) Pipes, s. 198 – 199.
12) Hoffmann, s. 416: „Značná část
městského obyvatelstva neměla na chod věcí ve
městě ádný vliv. Politický
systém středověkého města byl zatím
vzdálen opravdové demokracii. Aktivní
účast nejširších
společenských vrstev se projevovala jen v poměrrně
krátkých pohnutých obdobích
zrychleného společenského pohybu. Přes
všechna tato značná omezení měla
městská správa středověkého města
význam zcela mimořádný, a to nejen
jako historický jev sám o sobě, nýbr
celkovým dosahem, kterým se
stýká přes řadu staletí s
přítomností.“
13) Majetková omezení se
mísí i do práv menšin.
Volební právo en bylo zprvu také
limitováno jejich majetkovými poměry, např.
vlastnictvím nemovitosti v určité hodnotě. Viz
např. -
https://dennikn.sk/1021359/pouzivali-podpalacstvo-aj-bomby-mala-by-britska-vlada-rehabilitovat-bojovnicky-za-volebne-pravo-zien/
14) Pipes, s. 124.
15) Jinde bez vnitřních zdrojů nebo kořenů ani demokracie
nemůe uspět. Vývoz demokracie do Iráku
spočíval ve vojenském svrení
diktátora a zavedení svobodných voleb.
Lidé ale volili podle svého
náboenského nebo kmenového
zájmu, co samo o sobě není zárukou
ničeho.
Je zajímavé, e invazi do Iráku
provedli američtí
republikánští konzervativci, přičem
konzervativci jsou obecně skeptičtější co se
týče poskytnutí plného
volebního práva.
Zdroj
obrázků: Wikimedia Commons.