Středověk
Dnes je: 16. 08. 2018  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
08.04.2018: Pražský biskup
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství
Poslední komentáře
  • Zdravím, chtěl bych se zeptat, jestli je někde možné zjistit cokoli o rodu Brennerů, ze kterého vzeš . . . (Pražští biskupové a arcibiskupové)
  • Docela by bylo dobře doplnit arcibiskupy před Arnoštem z Pardubic. Arcibiskupství nebylo v Praze, al . . . (Pražští biskupové a arcibiskupové)
  • Je to docela dobré, včetně předmluvy s jakýmsi příběhem dle Widukinda. Jen mi chybí bilingva - latin . . . (Widukindova kronika v českém překladu)
  • Tady se jedná o to, zda bylo v Čechách užívané vlastní jméno s příponou -bor. U Kosmy je jmenován So . . . (Spor o původ Svaté Ludmily)
  • Soběbor a Soběslav jsou rozpory u Kosmase, v počtu bratrů svatého Vojtěcha. Je to podle mne právě pr . . . (Spor o původ Svaté Ludmily)
  • Sociální sítě a ostatní






    Evropské dějiny

    * Kořeny a zdroje demokracie od středověku po dnešek I.

    Autor: Luboš Rokos . Vydáno dne 25. 03. 2018 (707 přečtení)

    Vznik a vývoj demokracie je poměrně složitý a nejednoznačný proces. Podobně složité jsou vztahy k demokracii i v dnešní době. Může být vyzdvihována jako ideální způsob vlády, který se zdá být udržován při životě mechanicky vhozením volebního lístku jednou za čas. Může být z druhé strany zastánci přímé demokracie napadána jako nedokonalá, protože nevládne lid, nýbrž politici; může být kvůli údajné zkorumpovanosti a zkaženosti politiků zavrhována úplně.

    V dějinách se dají odkrýt různé zdroje demokracie z různých období, oblastí a společenských vrstev. Nebyly to vždy čisté a ideální formy a nemá cenu to zakrývat. To nemá za účel demokracii kritizovat, nýbrž předvést před oči něco jiného. Vývoj demokracie byl tak různorodý a někdy až nahodilý, že ukazuje, že o demokracii je třeba dbát s větší vůlí, pokud ji chceme uchovat. Dále je cílem článku pomoci uchopit demokracie vědomě, ukázat, z čeho a proč demokracie vychází a v čem lze dále rozvíjet. V časech, kdy odpůrci demokracie přesně vědí, co chtějí (tedy demokracii rozbít, dál už to tak jasné nebývá), by mohli i demokraté vědět, za čím a proč stojí oni. Protože v dějinách se dají stejně tak objevit i zdroje nedemokratických postojů, bude poměrná pozornost věnována i jim.

    I. BARBARSKÉ PRÁVO A KMENOVÁ DEMOKRACIE

    Islanďané se rádi chlubí tím, že mají nejstarší parlament na světě. Tzv. althing zasedl poprvé r. 930, kdy skončilo rámcové osídlení ostrova převážně Nory. Nebyla to úplně nová instituce, tzv. thingy (sněmy) fungovaly v rámci každého germánského kmene. Islandský althing ale obsáhl území celého vznikajícího státu, proto se dá považovat za předchůdce pozdějšího parlamentu.
    Oproti parlamentu jsou tu ale rozdíly. Samotné slovo parlament pochází z latinského parlare – řečnit, a odkazuje na římské právo. Naproti tomu althing vychází z práva germánského, v širším pohledu barbarského (pokud sem zahrneme i další etnika za hranicemi bývalé římské říše). Z germánského práva pak vychází i právo anglosaské, ukotvené nejvíce na britských ostrovech.
    V anglosaském soudnictví fungují poroty složené ze zástupců lidu (pozůstatek z dob, kdy se lidé mohli přímo vyjadřovat ke společenským záležitostem), rozhodování na základě precedentů (co bylo jednou soudem rozhodnuto, platí pro další podobné případy). Anglosaské právo je liberální, nemá takovou tendenci předjímat všechny události a regulovat je zákony nebo příkazy. Pochází z něj i známá zásada „Co není zakázáno, je povoleno“.
    Angličtí a němečtí liberálové v 19. století tak měli dost důvodů oslavovat „germánskou lásku ke svobodě“. Jak komentuje s mírnou ironií historik Edward James: „Vzhledem k tomu, jak se na demokracii pohlíželo v 19. století, tedy jako na vládu všech majetných mužů, na tomto mýtu může možná něco být.“ 1)
    Tato věta skrývá mnoho. Staré barbarské instituce nepřipouštěly k jednání všechny osoby, ani nerespektovaly jejich zájmy. O ta totiž vůbec nešlo...

    Principy barbarů

    Archaické společnosti tkvěly v minulosti, kterou si idealizovaly. V nejistém světě bylo nutno opakovat tytéž vyzkoušené věci, aby zůstala společnost zachována. Nejvíce je to patrné v náboženství, zahleděnost do minulosti je znát i v jazyce (viz počet gramatických minulých časů v germánských jazycích), častokrát je zachycen názor „děláme to tak proto, že tak činili i naši dědové“.
    Podle starých Germánů existoval daný, tradovaný zákon či zákony, do kterých neradno zasahovat. Anglická právní teorie do konce 18. tvrdila, že parlament je od toho, aby zákony vysvětloval, ne aby přijímal. Nejvyšší „soudce“ islandského altingu se rovněž nazýval „zákonopravce“, tzn. ten, kdo vykládá zákony (a mimoto si musel všechny zákony pamatovat a předávat nástupci). Zákonodárný sbor altingu se nazýval lögrétta, název „vznikl z výrazu rétta lög, což znamenalo tlumočit názory a rozhodnout, co je zákon, došlo-li k nesrovnalostem“.2)
    Můžeme tu snad už spatřovat původ konzervativně-liberální zásady, že stát má být co nejtenčí, nemá být přebujelý, nemá lidi řídit, nemá je svazovat bezpočtem zákonů. Existuje přirozený zákon lidského soužití, takže to není ani potřeba.
    Ideálem společnosti byla harmonie mezi jejími členy (spíš ve formě rodů než jednotlivců). Harmonii mohly narušovat kriminální činy, pak byl kriminálník odsouzen k smrti nebo poslán do vyhnanství (tak byl z Islandu na moře vyhnán i jistý Erik Zrzavý, který díky tomu objevil Grónsko). Harmonii narušovaly rodové spory ústící v krvavé boje, což se řešilo na sněmech vyplácením náhrad za způsobené škody.
    A harmonii mohly narušovat i nové věci, netradované z minulosti. Pro barbarskou společnost byly potencionálně ohrožující, ale objektivně přeci jenom nevyhnutelné. Typickým příkladem byl příchod křesanství, které narušovalo samotný barbarský výklad světa. Na Islandu r. 1000 vyřešili příchod křesanství tak, že jej museli na althingu přijmout všichni.
    A ta jednomyslnost je právě princip, kterým barbarská společnost zaručovala harmonii. Kdyby nedošlo k jednomyslné dohodě, hrozily boje. Jednomyslnost zaručovala harmonii a mír – a skutečně tento stav jednomyslnosti nazývaly germánské společnosti „frithem“, tedy „mírem“ (viz německé Frieden). Podobně ruské slovo „mir“ znamená „mír“ a vedle toho i „ves“ nebo „svět“ (ve smyslu obce lidí, kteří žijí pospolu a společně rozhodují).

    Průběh sněmu

    Průběh takového sněmu je zaznamenán v díle Germania z pera římského letopisce Tacita; jedná se o vůbec první souvislý pramen týkající se života Germánů. V kapitole s názvem Sněm se praví (I.,11): "O věcech méně důležitých se radí předáci, o důležitějších všichni, ale tak, že i to, o čem rozhoduje lid, napřed projednávají předáci. ... Místa zaujímají tak, jak se komu líbí, a jsou ozbrojeni. Kněží, kteří mají při tom i právo trestat, nařídí ticho... Jestliže se jim pronesený názor nelíbí, dávají hlukem najevo svůj nesouhlas, jestliže se jim líbí, bijí o sebe oštěpy. Pochvala zbraněmi je nejčestnější projev souhlasu."
    Sněmovní tradice se zachovala v archaických strukturách ruského venkova. Britský historik Orlando Figes  v knize Lidská tragédie – Ruská revoluce 1890-1924 popisuje vesnické shromáždění, tzv. schod: „Rolníci postávali po skupinkách, popíjeli, pokuřovali a probírali různá témata místního významu, dokud vesnický patriarcha nezjistil názory dominantních rolníků a nevyzval shromáždění k hlasování o řadě rozhodnutí. Volba se konala křikem nebo shlukováním do skupin a rozhodnutí bylo jednomyslné, protože v případě nesouhlasných názorů se minorita vždycky podřídila majoritě, nebo, jak se říkalo-, ,vůli miru´.“3)
    Ještě více vyniká jednomyslnost v díle říšského kronikáře Dětmara z Merseburku, který zanechal ve své kronice psané kolem r. 1000 popis zvyků slovanského kmene Luticů, sídlícího tehdy u Labe (VI, 25): "Těm všem, kteří se nazývají Lutici, nestojí v čele nějaký zvláštní vládce. O důležitých věcech rozmlouvají na sněmu, a jestliže mají dojít k rozhodnutím, je potřeba jednomyslný souhlas. Jestliže některý z obyvatel nesouhlasí s rozhodnutím, je mrskán metlami a jestliže i nadále nesouhlasí, přijde o všechen svůj majetek, který je buď spálen, nebo mu odebrán, nebo musí sněmu zaplatit pokutu vyměřenou podle jeho postavení."4)
    Smyslem některých shromáždění pak ani nebylo diskutování a nalézání, ale právě manifestace jednomyslnosti. Při korunovaci raně středověkého knížete nebo krále probíhala tzv. aklamace, to byl souhlasný pokřik a řinčení zbraněmi, doprovázený zvenku nově např. vyzváněním zvonů.

    ***


    Kmenová demokracie se dost lišila ode dnešní. Zapojovala pouze svobodné muže. Diskuse a hlasování neprobíhalo silou argumentů, ale více silově, silou křiku a hluku. Menšinový názor byl umlčen, pokud se to nepovedlo, byl zastánce menšinového názoru vyhnán.
    Cílem rozhodování sněmu bylo uchování harmonie, kterou by menšinové názory narušovaly. To vycházelo z hlubší obavy ze všech nových věcí, kdy barbarská společnost toužila zachovávat dávno osvědčené věci v jinak nejistém světě.

    Kolektivní identita

    V kmenové společnosti se rod těšil většímu významu než jednotlivec. Urážka člena rodu nebo zločin na něm velely pomstě, a tato pomsta zakládala na další koloběh odplat. Na tuto občanskou válku mezi rody mimo jiné dojela ve 13. století i islandská kmenová demokracie, když Islanďané raději nabídli vládu norskému králi. Na kolektivní identitě byla založená i středověká šlechtická čest. Urážku svého rodu musel šlechtic pomstít; smyslem nebylo hledat pravdu ve sporu, ale smýt hanbu. Jedinec byl z dnešního pohledu loutkou plnící zájmy celku.
    Ohrožení celku znamenalo i ohrožení všech jedinců. Z toho vyplývá i pro dnešek nepochopitelná praxe inkvizice. Pokud se do křesanské společnosti dostala hereze, nebyla ze středověkého pohledu věcí jednotlivce a jeho možného zatracení. Hereze byla brána jako nemoc celku, a tudíž hrozilo zatracení celé komunity. Inkvizice toto nebezpečí eliminovala.
    V moderní době se kolektivní identita ještě projevuje v řevnivosti mezi sousedními vesnicemi, mezi sousedními městy (Hradec Králové x Pardubice), mezi středními školami na maloměstě, na fotbalových stadionech a v politice ve všech možných nacionalismech.
    Jakýmsi úkolem dnešní doby může být individualizace člověka, který není řízen příkazy celku, protože jinak hrozí nesmyslné výbuchy kolektivního násilí a válek. Demokracie se střídáním moci a zajištěním práv menšin je v tomto ohledu nutností. Naopak vyžadovaná jednomyslnost představuje archaický relikt, který by vedl společnost leda dějinami nazpět.

    ***


    Jednomyslná hlasování na barbarských sněmech přirozeně evokují průběh hlasování v komunistických státech. Totalita komunismu skutečně vyžaduje po lidech i ztotožnění se s vládnoucí ideologií a někteří historici nazývají kmenovou mentalitu „archaickou totalitou“.
    Kmenová demokracie ale přece jenom připouštěla diskusi a rozhodování, zatímco volič nebo poslanec ve stalinistickém státě měl svoje rozhodování předem dané, pokud se nechtěl vystavit problému.
    Kmenový princip by se dal vyjádřit jako širší diskuse, která se koncentruje do názorů předáků a jejich rozhodnutí je schváleno lidem. Výsledné rozhodnutí je závazné i pro poražené, a to tak, že se s ním musí sami ztotožnit.
    V moderní době na to navazuje princip tzv. demokratického centralismu. Tedy členové strany odvedou demokratickou a otevřenou diskusi, ale po hlasování musí i poražená menšina navenek zastávat názor vítězný. Demokratický centralismus fungoval v bolševické straně pod Leninovým vedením a zastávají jej dodnes někteří ortodoxní trockisté.

    ***

    Římské právo
    Většina Evropy stojí na právu římském, nikoli anglosaském. Jeho přínos k demokratickému prostředí vynikne v kontrastu vůči jednomu znaku práva germánského. V barbarském právu měl vládce ve vlastnictví celou zemi; i pojem vlast pochází ze staročeského vlásti - vlastnit. Soukromý majetek půdy byl teoreticky pouze propůjčen a vyžadoval osobní závazek vládci - lenní systém je ukázkovým příkladem.

    V římském právu vládce státní majetek pouze spravuje, v osobním životě musí vystačit s majetkem vlastním. A co víc, pokud občan poskytne vládci (nebo státnímu úředníkovi) službu nebo finance, a ten jako protihodnotu nabídne státní majetek nebo státní výhodu, je to hodnoceno jako korupce.

    II. RADY A STAVOVSKÉ SNĚMY V MONARCHII
    Stavy
    Velká francouzská revoluce začala nenápadně svoláním generálních stavů. Jednání krále se stavy se zvrhlo v revoluci, kdy stavy svrhly monarchii a zavedly republiku. Kdo nebo co byly zač tyto stavy?
    Středověká západoevropská společnost se dělila na společenské stavy, kde měl každý stav pevně dané úkoly. Král měl právo vlády, lid měl práva vlastnická. Disponovat cizím majetkem mohl král pouze u neplnoprávných skupin obyvatel (např. Židů), popř. byl nárok na majetek výrazem podřízení (např. ve formou vymáhání stálého tributu od státu poraženého ve válce).
    Pokud se nějaký král rozhodl sáhnout lidem na majetek formou vypsání daní, jako např. anglický král Karel I., rozhodl se ho lid zbavit práva na vládu a navíc i práva na život, když Karel skončil r. 1649 pod popravčí sekerou. Král využíval k financování státních záležitostí svoje zdroje typu vybírání cel, mýtného, soudních poplatků a pokut nebo kořisti. Pokud chtěl peníze navíc a vypsat daně, např. v časech válečného ohrožení, musel svolat sněm. Sněmu se účastnili zástupci těch stavů, od kterých král peníze žádal. Pokaždé to byl stav šlechtický, časem s rostoucí ekonomickou mocí měst i stav m욝anský. Tyto sněmy se mohly tedy nazývat jako svolání stavů nebo přímo stavy.
    Sněmy měly ohromnou možnost, jak zasahovat i do sféry vlády, která teoreticky patřila stále jenom králi. Pokud chtěl ale král vést válku a financovat ji z mimořádných daní, mohly stavy do řízení války zasahovat. Stavy si po odhlasování daní vymohly právo kontroly, zda-li jdou jejich peníze na skutečně deklarovaný účel. Vznikla tak instituce, která trvala i po skončení samotného sněmu. A to byl další krok k tomu, aby i sněmy zasedaly pravidelněji. Stavy využívaly stálejší zasedání ke stálejší kontrole královské moci. Nakonec r. 1789 dospěly francouzské stavy k názoru, že mohou převzít moc ve státě samy...

    Poradní sbor

    Monarcha měl právo na jedinovládu, ale to neznamenalo, že by nenechal zaznít radám blízkých osob, nejčastěji vysokých šlechticů. Na různých místech se tak tvořily poradní sbory, stálé i dočasné, které mohly korigovat moc panovníka. Nejstarší takový doložený sbor se nachází už v eposu o Gilgamešovi, pokud chceme trhat rekordy v hledání nejstarších náznaků demokracie v dějinách.
    Síla poradního sboru je ze své podstaty pofidérní, rádci nemají žádnou silovou páku, jako mají stavy. Síla poradního sboru spočívá v síle argumentů a konečné rozhodnutí je stejně na vládci.
    Nicméně v Anglii vznikla z poradního sboru Horní sněmovna lordů, zatímco klasický parlament v podobě Dolní sněmovny vznikl z pravidelného stavů. Horní sněmovna tak koriguje výsledky Dolní sněmovny, podobně jako jinde senát koriguje výstupy sněmovny poslanecké.

    III. VRSTVA VLASTNÍKŮ

    Účastníky stavovských sněmů byli lidé, kteří mohli platit mimořádně vypsané daně. Z toho vyplývá, že k účasti na věcech veřejných byli pozváni lidé s nějakým vlastnictvím. A ten důvod nespočíval jen v jejich čirém bohatství.
    Princip veřejného rozhodování ze strany majetných občanů pochází už z antického Řecka. V Athénách mohl být občanem pouze vlastník půdy, neplatil daně (ty platí pouze nižší, neplnoprávné vrstvy) a byl povinen účastí ve vojsku.
    Zemědělskou výrobu nejlépe zastává velkorodina s dělbou práce. Antickou velkorododinu (řecký oikos nebo římskou familii) vede hospodář, náleží do ní vedle jeho příbuzných i neplnoprávná čeleď včetně úplných otroků. Tito hospodáři se museli navzájem domluvit na veřejných věcech. Jednak se dotýkaly jejich vlastních zájmů, jednak se týkaly celého města nebo širšího území.
    Vznikla tak antická demokracie, kde mají slovo pouze majetní muži. Z učebnic dějepisu je tento stav známý jako „otrokářská demokracie“, což je svým způsobem ohromný protimluv. Tato forma demokracie ale měla svou logiku, k rozhodování je připuštěn jen ten člověk, který umí řídit alespoň svou velkorodinu. Členové rodiny, kteří jenom poslouchají rozkazy, nejsou schopni řídit věci státu.
    Na tuto logiku navazují různé formy konzervativní demokracie. Hlasovací právo tu mají muži (ženy nikoli) a počet hlasů se odvíjí od majetku, nebo ještě lépe podle výše zaplacených daní. Kdo zaplatí více daní státu, má větší právo o státu rozhodovat. Je to něco na způsob vlastníků v akciové společnosti – kdo koupí více akcií, má větší možnost řízení společnosti.
    Výše majetku se zpočátku řídila stále podle vlastnictví půdy, až časem přibylo i posouzení podle finančního majetku. Ve Velké Británii tak až do r. 1867 měli volební právo vlastníci pozemků určité hodnoty nebo určitého výnosu. Francouzská revoluční ústava z r. 1795 zakazovala volební právo sluhům, zaměstnancům a dalším závislým osobám.
    Americký konzervativní historik Richard Pipes komentuje tuto praxi: „Tato omezení, jež jsou v rozporu s demokracií, je nutno posuzovat z hlediska jejich prospěšnosti v minulosti. Jednou z prvních věcí, které účinně omezovaly absolutismus a jeho svévolné uplatňování moci, byly totiž vlastnické zájmy. ... Faktem zůstává, že jen ze zemí, kde které zpočátku omezovaly volební právo, se staly opravdové demokracie. Vlády, které umožnily hlasovat vše, občanům bez rozdílu, mnohdy použily všeobecné volební právo k tomu, aby se udržely u moci.“5)


    Nemajetnost

    Nemajetní lidé byli vylučováni z rozhodování z více důvodů. Sami jen plnili rozkazy, neuměli řídit, nejednali s jinými hospodáři, neznali chod světa mimo svou domácnost.
    Člověk nemajetný je pak snáze ovladatelný. Kdo má nějaké vlastnictví a zajištěné živobytí, může jednat samostatně. Kdo nemá majetek, bude sloužit i v politice tomu, kdo mu živobytí poskytne. A takový člověk není spolehlivou oporou demokracie.
    Tím se už dotýkáme širší otázky soukromého a kolektivního vlastnictví, resp. potřeby ničení soukromého vlastnictví v totalitních státech. Speciálně komunismus útočil na soukromé vlastnictví ve všech formách, protože člověk bez vlastnictví je plně odkázán na stát, a tím plně ovladatelný.

    Poznámky:
    1) James, Edward: Frankové. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997, s. 212.
    2) Kadečková, Helena: Dějiny Islandu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001, s. 38.
    3) Figes, Orlando: Lidská tragédie; Ruská revoluce 1891-1924. BETA Ševčík-Dobrovský 2000, s. 110 – 111.
    4) Dětmar z Merseburku: Kronika. Argo, Praha 2008, s. 174.
    5) Pipes, Richard: Vlastnictví a svoboda. Argo, Praha 2008, s. 124.

    Celý článek | Komentáře: 0 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Srpen  >>
    PoÚtStČtSoNe
      1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 31   

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha