Vznik a vývoj demokracie je poměrně sloitý a nejednoznačný proces. Podobně sloité jsou vztahy k demokracii i v dnení době. Můe být vyzdvihována jako ideální způsob vlády, který se zdá být udrován při ivotě mechanicky vhozením volebního lístku jednou za čas. Můe být z druhé strany zastánci přímé demokracie napadána jako nedokonalá, protoe nevládne lid, nýbr politici; můe být kvůli údajné zkorumpovanosti a zkaenosti politiků zavrhována úplně.
V dějinách se dají odkrýt
různé zdroje demokracie z různých
období, oblastí a společenských
vrstev. Nebyly to vdy čisté a ideální
formy a nemá cenu to zakrývat. To nemá
za účel demokracii kritizovat, nýbr
předvést před oči něco jiného. Vývoj
demokracie byl tak různorodý a někdy a nahodilý,
e ukazuje, e o demokracii je třeba dbát s
větší vůlí, pokud ji chceme uchovat.
Dále je cílem článku pomoci uchopit
demokracie vědomě, ukázat, z čeho a proč demokracie
vychází a v čem lze dále
rozvíjet. V časech, kdy odpůrci demokracie přesně
vědí, co chtějí (tedy demokracii
rozbít, dál u to tak jasné
nebývá), by mohli i demokraté vědět,
za čím a proč stojí oni. Protoe v
dějinách se dají stejně tak objevit i zdroje
nedemokratických postojů, bude poměrná pozornost
věnována i jim.
I. BARBARSKÉ PRÁVO A
KMENOVÁ DEMOKRACIE
Islanďané se rádi chlubí
tím, e mají nejstarší
parlament na světě. Tzv. althing zasedl poprvé r. 930, kdy
skončilo rámcové osídlení
ostrova převáně Nory. Nebyla to úplně
nová instituce, tzv. thingy (sněmy) fungovaly v
rámci kadého germánského
kmene. Islandský althing ale obsáhl
území celého
vznikajícího státu, proto se
dá povaovat za předchůdce pozdějšího
parlamentu.

Oproti parlamentu jsou tu ale
rozdíly. Samotné slovo parlament
pochází z latinského parlare
– řečnit, a odkazuje na římské
právo. Naproti tomu althing vychází z
práva germánského, v
širším pohledu barbarského
(pokud sem zahrneme i další etnika za hranicemi
bývalé římské
říše). Z germánského
práva pak vychází i právo
anglosaské, ukotvené nejvíce na
britských ostrovech.
V anglosaském soudnictví fungují
poroty sloené ze zástupců lidu (pozůstatek z
dob, kdy se lidé mohli přímo vyjadřovat ke
společenským záleitostem),
rozhodování na základě precedentů (co
bylo jednou soudem rozhodnuto, platí pro
další podobné případy).
Anglosaské právo je
liberální, nemá takovou tendenci
předjímat všechny události a regulovat
je zákony nebo příkazy.
Pochází z něj i známá
zásada „Co není
zakázáno, je povoleno“.
Angličtí a němečtí
liberálové v 19. století tak měli dost
důvodů oslavovat „germánskou lásku ke
svobodě“. Jak komentuje s mírnou ironií
historik Edward James: „Vzhledem k tomu, jak se na demokracii
pohlíelo v 19. století, tedy jako na
vládu všech majetných muů, na tomto
mýtu můe moná něco být.“
1)
Tato věta skrývá mnoho. Staré
barbarské instituce nepřipouštěly k
jednání všechny osoby, ani
nerespektovaly jejich zájmy. O ta toti vůbec
nešlo...
Principy barbarů
Archaické společnosti tkvěly v minulosti, kterou si
idealizovaly. V nejistém světě bylo nutno opakovat
tyté vyzkoušené věci, aby zůstala
společnost zachována. Nejvíce je to
patrné v náboenství, zahleděnost do
minulosti je znát i v jazyce (viz počet
gramatických minulých časů v
germánských jazycích),
častokrát je zachycen názor
„děláme to tak proto, e tak činili i
naši dědové“.
Podle starých Germánů existoval daný,
tradovaný zákon či zákony, do
kterých neradno zasahovat. Anglická
právní teorie do konce 18. tvrdila, e parlament
je od toho, aby zákony vysvětloval, ne aby
přijímal. Nejvyšší
„soudce“ islandského altingu se rovně
nazýval „zákonopravce“, tzn.
ten, kdo vykládá zákony (a mimoto si
musel všechny zákony pamatovat a
předávat nástupci).
Zákonodárný sbor altingu se
nazýval lögrétta, název
„vznikl z výrazu rétta lög,
co znamenalo tlumočit názory a rozhodnout, co je
zákon, došlo-li k nesrovnalostem“.
2)
Můeme tu snad u spatřovat původ
konzervativně-liberální zásady, e
stát má být co nejtenčí,
nemá být přebujelý, nemá
lidi řídit, nemá je svazovat bezpočtem
zákonů. Existuje přirozený zákon
lidského souití, take to není ani
potřeba.
Ideálem společnosti byla harmonie mezi jejími
členy (spíš ve formě rodů ne jednotlivců).
Harmonii mohly narušovat kriminální
činy, pak byl kriminálník odsouzen k smrti nebo
poslán do vyhnanství (tak byl z Islandu na moře
vyhnán i jistý Erik Zrzavý,
který díky tomu objevil Grónsko).
Harmonii narušovaly rodové spory
ústící v krvavé boje, co
se řešilo na sněmech vyplácením
náhrad za způsobené škody.
A harmonii mohly narušovat i nové věci,
netradované z minulosti. Pro barbarskou společnost byly
potencionálně ohroující, ale
objektivně přeci jenom nevyhnutelné. Typickým
příkladem byl příchod křesanství,
které narušovalo samotný
barbarský výklad světa. Na Islandu r. 1000
vyřešili příchod křesanství tak, e
jej museli na althingu přijmout všichni.
A ta jednomyslnost je právě princip, kterým
barbarská společnost zaručovala harmonii. Kdyby
nedošlo k jednomyslné dohodě, hrozily boje.
Jednomyslnost zaručovala harmonii a mír – a
skutečně tento stav jednomyslnosti nazývaly
germánské společnosti
„frithem“, tedy
„mírem“ (viz německé
Frieden). Podobně ruské slovo „mir“
znamená „mír“ a vedle toho i
„ves“ nebo „svět“ (ve smyslu
obce lidí, kteří ijí pospolu a
společně rozhodují).
Průběh sněmu
Průběh takového sněmu je zaznamenán v
díle Germania z pera římského
letopisce Tacita; jedná se o vůbec první
souvislý pramen týkající se
ivota Germánů. V kapitole s názvem Sněm se
praví (I.,11): "O věcech méně
důleitých se radí předáci, o
důleitějších všichni, ale tak, e i
to, o čem rozhoduje lid, napřed projednávají
předáci. ... Místa
zaujímají tak, jak se komu
líbí, a jsou ozbrojeni. Kněí,
kteří mají při tom i právo trestat,
nařídí ticho... Jestlie se jim
pronesený názor nelíbí,
dávají hlukem najevo svůj nesouhlas, jestlie se
jim líbí, bijí o sebe
oštěpy. Pochvala zbraněmi je
nejčestnější projev souhlasu."
Sněmovní tradice se zachovala v archaických
strukturách ruského venkova. Britský
historik Orlando Figes v knize Lidská tragédie
– Ruská revoluce 1890-1924 popisuje
vesnické shromádění, tzv. schod:
„Rolníci postávali po
skupinkách, popíjeli, pokuřovali a
probírali různá témata
místního významu, dokud
vesnický patriarcha nezjistil názory
dominantních rolníků a nevyzval
shromádění k hlasování o
řadě rozhodnutí. Volba se konala křikem nebo
shlukováním do skupin a rozhodnutí
bylo jednomyslné, protoe v případě
nesouhlasných názorů se minorita vdycky
podřídila majoritě, nebo, jak se říkalo-, ,vůli
miru´.“
3)
Ještě více vyniká jednomyslnost v
díle říšského
kronikáře Dětmara z Merseburku, který zanechal ve
své kronice psané kolem r. 1000 popis zvyků
slovanského kmene Luticů,
sídlícího tehdy u Labe (VI, 25): "Těm
všem, kteří se nazývají
Lutici, nestojí v čele nějaký
zvláštní vládce. O
důleitých věcech rozmlouvají na sněmu, a
jestlie mají dojít k rozhodnutím, je
potřeba jednomyslný souhlas. Jestlie některý z
obyvatel nesouhlasí s rozhodnutím, je
mrskán metlami a jestlie i nadále
nesouhlasí, přijde o všechen svůj majetek,
který je buď spálen, nebo mu odebrán,
nebo musí sněmu zaplatit pokutu vyměřenou podle jeho
postavení."
4)
Smyslem některých shromádění pak ani
nebylo diskutování a
nalézání, ale právě
manifestace jednomyslnosti. Při korunovaci raně středověkého
kníete nebo krále probíhala tzv.
aklamace, to byl souhlasný pokřik a řinčení
zbraněmi, doprovázený zvenku nově např.
vyzváněním zvonů.
***
Kmenová demokracie se dost lišila ode
dnešní. Zapojovala pouze svobodné
mue. Diskuse a hlasování neprobíhalo
silou argumentů, ale více silově, silou křiku a hluku.
Menšinový názor byl umlčen, pokud se
to nepovedlo, byl zastánce menšinového
názoru vyhnán.
Cílem rozhodování sněmu bylo
uchování harmonie, kterou by
menšinové názory
narušovaly. To vycházelo z
hlubší obavy ze všech
nových věcí, kdy barbarská společnost
touila zachovávat dávno osvědčené
věci v jinak nejistém světě.
Kolektivní identita
V kmenové společnosti se rod těšil
většímu významu ne jednotlivec.
Uráka člena rodu nebo zločin na něm velely pomstě, a tato
pomsta zakládala na další koloběh
odplat. Na tuto občanskou válku mezi rody mimo
jiné dojela ve 13. století i islandská
kmenová demokracie, kdy Islanďané raději
nabídli vládu norskému
králi.
Na kolektivní identitě byla zaloená i
středověká šlechtická čest.
Uráku svého rodu musel šlechtic
pomstít; smyslem nebylo hledat pravdu ve sporu, ale
smýt hanbu. Jedinec byl z dnešního
pohledu loutkou plnící zájmy celku.
Ohroení celku znamenalo i ohroení
všech jedinců. Z toho vyplývá i pro
dnešek nepochopitelná praxe inkvizice. Pokud se
do křesanské společnosti dostala hereze, nebyla ze
středověkého pohledu věcí jednotlivce a jeho
moného zatracení. Hereze byla brána
jako nemoc celku, a tudí hrozilo zatracení
celé komunity. Inkvizice toto nebezpečí
eliminovala.
V moderní době se kolektivní identita
ještě projevuje v řevnivosti mezi sousedními
vesnicemi, mezi sousedními městy (Hradec
Králové x Pardubice), mezi středními
školami na maloměstě, na fotbalových stadionech a
v politice ve všech moných nacionalismech.
Jakýmsi úkolem dnešní doby
můe být individualizace člověka, který
není řízen příkazy celku, protoe
jinak hrozí nesmyslné výbuchy
kolektivního násilí a
válek. Demokracie se
střídáním moci a
zajištěním práv menšin je v
tomto ohledu nutností. Naopak vyadovaná
jednomyslnost představuje archaický relikt, který
by vedl společnost leda dějinami nazpět.
***
Jednomyslná hlasování na
barbarských sněmech přirozeně evokují průběh
hlasování v komunistických
státech. Totalita komunismu skutečně vyaduje po lidech i
ztotonění se s vládnoucí
ideologií a někteří historici
nazývají kmenovou mentalitu „archaickou
totalitou“.
Kmenová demokracie ale přece jenom připouštěla
diskusi a rozhodování, zatímco volič
nebo poslanec ve stalinistickém státě měl svoje
rozhodování předem dané, pokud se
nechtěl vystavit problému.
Kmenový princip by se dal vyjádřit jako
širší diskuse, která se
koncentruje do názorů předáků a jejich
rozhodnutí je schváleno lidem.
Výsledné rozhodnutí je
závazné i pro poraené, a to tak, e
se s ním musí sami ztotonit.
V moderní době na to navazuje princip tzv.
demokratického centralismu. Tedy členové strany
odvedou demokratickou a otevřenou diskusi, ale po
hlasování musí i poraená
menšina navenek zastávat názor
vítězný. Demokratický centralismus
fungoval v bolševické straně pod
Leninovým vedením a
zastávají jej dodnes někteří
ortodoxní trockisté.
***
Římské právo
Většina Evropy stojí na právu
římském, nikoli anglosaském. Jeho
přínos k demokratickému prostředí
vynikne v kontrastu vůči jednomu znaku práva
germánského. V barbarském
právu měl vládce ve vlastnictví celou
zemi; i pojem vlast pochází ze
staročeského vlásti - vlastnit.
Soukromý majetek půdy byl teoreticky pouze propůjčen a
vyadoval osobní závazek vládci -
lenní systém je ukázkovým
příkladem.
V římském právu vládce
státní majetek pouze spravuje, v
osobním ivotě musí vystačit s majetkem
vlastním. A co víc, pokud občan poskytne
vládci (nebo státnímu
úředníkovi) slubu nebo finance, a ten jako
protihodnotu nabídne státní majetek
nebo státní výhodu, je to hodnoceno
jako korupce.
II. RADY A STAVOVSKÉ SNĚMY V MONARCHII
Stavy

Velká francouzská revoluce začala
nenápadně svoláním
generálních stavů. Jednání
krále se stavy se zvrhlo v revoluci, kdy stavy svrhly
monarchii a zavedly republiku. Kdo nebo co byly zač tyto stavy?
Středověká západoevropská společnost
se dělila na společenské stavy, kde měl kadý
stav pevně dané úkoly. Král měl
právo vlády, lid měl práva
vlastnická. Disponovat cizím majetkem
mohl král pouze u neplnoprávných
skupin obyvatel (např. idů), popř. byl nárok na majetek
výrazem podřízení (např. ve formou
vymáhání stálého
tributu od státu poraeného ve válce).
Pokud se nějaký král rozhodl sáhnout
lidem na majetek formou vypsání daní,
jako např. anglický král Karel I., rozhodl se ho
lid zbavit práva na vládu a navíc i
práva na ivot, kdy Karel skončil r. 1649 pod
popravčí sekerou.
Král vyuíval k financování
státních záleitostí svoje
zdroje typu vybírání cel,
mýtného, soudních poplatků a pokut
nebo kořisti. Pokud chtěl peníze navíc a vypsat
daně, např. v časech válečného
ohroení, musel svolat sněm. Sněmu se účastnili
zástupci těch stavů, od kterých král
peníze ádal. Pokadé to byl stav
šlechtický, časem s rostoucí
ekonomickou mocí měst i stav
měšanský. Tyto sněmy se mohly tedy
nazývat jako svolání stavů nebo
přímo stavy.
Sněmy měly ohromnou monost, jak zasahovat i do sféry
vlády, která teoreticky patřila stále
jenom králi. Pokud chtěl ale král vést
válku a financovat ji z mimořádných
daní, mohly stavy do řízení
války zasahovat.
Stavy si po odhlasování daní vymohly
právo kontroly, zda-li jdou jejich peníze na
skutečně deklarovaný účel. Vznikla tak instituce,
která trvala i po skončení samotného
sněmu. A to byl další krok k tomu, aby i sněmy
zasedaly pravidelněji. Stavy vyuívaly
stálejší
zasedání ke
stálejší kontrole
královské moci. Nakonec r. 1789 dospěly
francouzské stavy k názoru, e mohou
převzít moc ve státě samy...
Poradní sbor
Monarcha měl právo na jedinovládu, ale
to neznamenalo, e by nenechal zaznít radám
blízkých osob, nejčastěji vysokých
šlechticů. Na různých místech se tak
tvořily poradní sbory, stálé i
dočasné, které mohly korigovat moc
panovníka. Nejstarší takový
doloený sbor se nachází u v eposu o
Gilgamešovi, pokud chceme trhat rekordy v
hledání nejstarších
náznaků demokracie v dějinách.
Síla poradního sboru je ze své
podstaty pofidérní, rádci
nemají ádnou silovou páku, jako
mají stavy. Síla poradního sboru
spočívá v síle argumentů a
konečné rozhodnutí je stejně na vládci.
Nicméně v Anglii vznikla z poradního sboru
Horní sněmovna lordů, zatímco klasický
parlament v podobě Dolní sněmovny vznikl z
pravidelného stavů. Horní sněmovna tak koriguje
výsledky Dolní sněmovny, podobně jako jinde
senát koriguje výstupy sněmovny
poslanecké.
III. VRSTVA VLASTNÍKŮ
Účastníky stavovských sněmů
byli lidé, kteří mohli platit
mimořádně vypsané daně. Z toho
vyplývá, e k účasti na věcech
veřejných byli pozváni lidé s
nějakým vlastnictvím. A ten důvod
nespočíval jen v jejich čirém
bohatství.
Princip veřejného rozhodování ze
strany majetných občanů pochází u z
antického Řecka. V Athénách mohl
být občanem pouze vlastník půdy, neplatil daně
(ty platí pouze niší,
neplnoprávné vrstvy) a byl povinen
účastí ve vojsku.
Zemědělskou výrobu nejlépe
zastává velkorodina s dělbou práce.
Antickou velkorododinu (řecký oikos nebo římskou
familii) vede hospodář, náleí do
ní vedle jeho příbuzných i
neplnoprávná čeleď včetně
úplných otroků. Tito hospodáři se
museli navzájem domluvit na veřejných věcech.
Jednak se dotýkaly jejich vlastních
zájmů, jednak se týkaly celého města
nebo širšího
území.
Vznikla tak antická demokracie, kde mají slovo
pouze majetní mui. Z učebnic dějepisu je tento stav
známý jako
„otrokářská demokracie“, co
je svým způsobem ohromný protimluv. Tato forma
demokracie ale měla svou logiku, k rozhodování je
připuštěn jen ten člověk, který umí
řídit alespoň svou velkorodinu. Členové rodiny,
kteří jenom poslouchají rozkazy, nejsou schopni
řídit věci státu.
Na tuto logiku navazují různé formy
konzervativní demokracie. Hlasovací
právo tu mají mui (eny nikoli) a počet hlasů se
odvíjí od majetku, nebo ještě
lépe podle výše zaplacených
daní. Kdo zaplatí více daní
státu, má větší
právo o státu rozhodovat. Je to něco na způsob
vlastníků v akciové společnosti – kdo
koupí více akcií, má
větší monost řízení
společnosti.
Výše majetku se zpočátku
řídila stále podle vlastnictví půdy,
a časem přibylo i posouzení podle finančního
majetku. Ve Velké Británii tak a do r. 1867 měli
volební právo vlastníci pozemků
určité hodnoty nebo určitého výnosu.
Francouzská revoluční ústava z r. 1795
zakazovala volební právo sluhům, zaměstnancům a
dalším závislým
osobám.
Americký konzervativní historik Richard Pipes
komentuje tuto praxi: „Tato omezení, je jsou v
rozporu s demokracií, je nutno posuzovat z hlediska jejich
prospěšnosti v minulosti. Jednou z prvních
věcí, které účinně omezovaly
absolutismus a jeho svévolné
uplatňování moci, byly toti
vlastnické zájmy. ... Faktem
zůstává, e jen ze zemí, kde
které zpočátku omezovaly volební
právo, se staly opravdové demokracie.
Vlády, které umonily hlasovat vše,
občanům bez rozdílu, mnohdy pouily
všeobecné volební právo k
tomu, aby se udrely u moci.“
5)
Nemajetnost
Nemajetní lidé byli
vylučováni z rozhodování z
více důvodů. Sami jen plnili rozkazy, neuměli
řídit, nejednali s jinými hospodáři,
neznali chod světa mimo svou domácnost.
Člověk nemajetný je pak snáze
ovladatelný. Kdo má nějaké
vlastnictví a zajištěné
ivobytí, můe jednat samostatně. Kdo nemá
majetek, bude slouit i v politice tomu, kdo mu ivobytí
poskytne. A takový člověk není spolehlivou oporou
demokracie.
Tím se u dotýkáme
širší otázky
soukromého a kolektivního vlastnictví,
resp. potřeby ničení soukromého
vlastnictví v totalitních státech.
Speciálně komunismus útočil na
soukromé vlastnictví ve všech
formách, protoe člověk bez vlastnictví je plně
odkázán na stát, a tím plně
ovladatelný.
Poznámky:
1) James, Edward: Frankové.
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997, s. 212.
2) Kadečková, Helena: Dějiny Islandu.
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001, s. 38.
3) Figes, Orlando: Lidská tragédie;
Ruská revoluce 1891-1924. BETA
Ševčík-Dobrovský 2000, s. 110
– 111.
4) Dětmar z Merseburku: Kronika. Argo, Praha 2008, s. 174.
5) Pipes, Richard: Vlastnictví a svoboda. Argo, Praha 2008,
s. 124.
Zdroj
obrázků: Wikimedia Commons