Lev v českém znaku vychází z pověsti o kníeti Bruncvíkovi, která je známá od 14. století a kterou zpopularizoval Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.
1 Kníe Bruncvík vyrazí do světa, aby získal do znaku lva. Zaije několik příhod ohroujících jeho ivot, včetně boje lva s drakem, kde se postaví na stranu lva. Lev ho pak doprovází a zachraňuje ivot v dalích soubojích.
Říská pověst
Pověst vykazuje řadu hrdinných a epických prvků (zápasy s obludami, zázračný meč apod.). Takovéto hrdinské motivy pocházejí z území říe, vlasti i nejznámějího středověkého eposu známého jako Píseň o Nibelunzích.
Jádro bruncvíkovské pověsti se dá vysledovat kolem r. 1300 v příběhu týkající se jistého Reinfrieda z Brunviku. To je jeho jediné konkrétní jméno, v dalích zpracováních pověsti byl znám u jen jako vévoda brunvický. A tento Brunvičan byl početěn na Bruncvíka.
V říské pověsti jsou skutečně uvedena základní témata bruncvikovského zpracování. Vévoda brunvický se vydává na výpravu, ztroskotá u magnetové hory, která zabraňuje lodím odplout (u Jiráska je to jantarová hora se stejnými vlastnostmi) a odletí odtud pomocí ptáka Noha. Vévoda se vrátil domů, zrovna kdy se chystala nová svatba jeho eny, a nechal se poznat pomocí rozlomeného prstenu (v české verzi si před odchodem vezme manelčin prsten a ten na její druhé svatbě hodí do její číe s vínem).
Původ pověsti je vak jetě starí. Před r. 1170 byla sepsána pověst o vévodovi Arnotovi, co byl vábský vévoda Arnot II. zesnulý r. 1030. S Reinfriedem ho pojí motiv cesty, kterým je pou do Svaté země (ta v české verzi chybí) a motiv typu magnetové hory a ptáka Noha.
Souboj lva s drakem, kde hrdina pomůe lvovi, je motiv známý z artuovských legend. Lvovi v nich pomáhali rytíři Lancelot nebo Ywain.
Látka pověsti je tedy starí a byla přenesena na historickou postavu, a sice saského vévodu Jindřicha Lva s rodovými pozemky v saském Brunviku. Jindřich má lva u v přízvisku, nechal si ho dát r. 1156, kdy získal jako dědictví i vévodství bavorské. K tomu nechal na svém hradě v Dankwarderode asi r. 1166 instalovat bronzovou sochu lva zhotovenou po vzoru kapitolské vlčice.

Originál sochy. Zdroj: Wikipedia
DYNASTICKÉ VZTAHY
Welfové
Jindřich byl současníkem taufského císaře Fridricha Barbarossy, člen mocného rodu Welfů a kontroverzní osoba s velkými ambicemi.
Welfové byli přímými konkurenty rodu taufů a opakovaně sahali i po říské koruně. Kdy r. 1137 umíral císař Lothar III., určil za nástupce Welfa Jindřicha X. Pyného, který byl zároveň manelem jeho jediné dcery Gertrudy; z tohoto spojení se narodil právě Jindřich Lev.
Poměrně jasnou situaci zamotal Konrád taufský, který se nechal zvolit částí volitelů. Nastal očekávaný welfský odpor a očekávat se dala i protiakce. Konrád dal Jindřicha do klatby a zbavil ho jeho rozsáhlých statků, mj. vévodství bavorského a Braniborska. Bavorsko Konrád přenechá rodu rakouských Babenberků, tzn. Leopoldovi IV. a po jeho úmrtí jeho bratrovi Jindřichu Jasomirgottovi. Jindřich Pyný r. 1139 umírá, čím se situace klidní a nakrátko i konzervuje.
Fridrich I. Barbarossa
Po úmrtí svého strýce Konráda se roku 1152 ujímá vcelku jednoznačně koruny jeho synovec Fridrich I. Barbarossa. Hladkému převzetí moci pomohla i vize míru, protoe Barbarossa byl po otci tauf, ale po matce Welf, take sliboval uklidnit vztahy mezi oběma mocnými rody.
Barbarossova matka Judita Welfská byla sestrou právě Jindřicha Pyného. Z toho pak vyplývá, e Barbarossa a aktuálně nejsilnějí Welf Jindřich Lev byli bratranci. A to také začalo hodit, kdy Lev vystoupil se svými nároky na bavorské dědictví, co hrozilo velice konfliktní situací.
Bavorské dědictví
Barbarossa chtěl věc vyřeit diplomaticky. Babenberský markrabě Jasomirgott ale bojkotoval předvolání na sněmy, kde by se záleitost projednávala. Barbarossa postoupil r. 1154 věc k řeení soudu říské lechty, která přisoudila Bavorsko Jindřichu Lvovi.
Jasomirgott neměl monost, jak rozhodnutí zvrátit. Jako kompromis mu alespoň zůstal vévodský titul, na dědičné vévodství byly povýeny rakouské země.
Z rodového hlediska měl na Bavorsko skutečně větí nárok Jindřich Lev. Jeho otec byl odnětím Bavorska potrestán za protitaufský odboj, ale to u bylo passé. Babenberkové naproti tomu vládli Východní marce, která byla původně součástí právě Bavorska. Jakoto marka byla hraničním územím, které mělo zachytávat vpády kočovníků z Panonie (úplně původně Avarů, pak Uhrů). Povýení takovýchto markrabat na hlavní vládce celého vévodství znamenalo velký skok.
***
Jetě větí prestiní skok ale znamenala v budoucnu pro Rakousko vláda Habsburků, kteří pro své rodové rakouské země připojili i císařský titul.
V moderní době při sjednocování německých zemí tak německojazyčné Rakousko zůstalo stranou, jeho historická i mocenská tradice byla příli dlouhá na rovnocenné nebo podřízené začlenění mezi jiné země. Sjednocení Německa pod taktovkou Pruska se bránily jak mení německé země, tak i Habsburkové. To bylo i hlavním obsahem prusko-rakouské války r. 1866, která se prohnala Čechami. Prusové sjednotili mení německé země pod svou vládu a Rakousko slíbilo do německých věcí nezasahovat. K tomu se po taení do Francie nechal pruský král Vilém korunovat na císaře, čím dal najevo, kdo přebírá tradici po středověké svaté říi římské.
OSOBNOST A ODKAZ JINDŘICHA LVA
Jindřich si jako centrum své domény zvolil saské vévodství a budoval si tu svůj stát ve státě. V roce 1168 se ení s dcerou anglického krále Jindřicha II. Plantageneta, co mu zvedá mezinárodní presti. Směrem na východ expandoval do domény severolabských polabských Slovanů a kolonizoval jejich území německými osadníky.
Mocenský pád přinesly spory s císařem Barbarossou. Lev odmítl táhnout na Barbarossovu pátou výpravu do Itálie a císař proti němu r. 1178 zahájil proces. Lev se nedostavil a byl dán do klatby. Císař mu odňal bavorské vévodství (a předal ho Otovi z Wittelsbachu, rodu následně s Bavorskem pevně spjatým). V letech 1180 1181 vedl Barbarossa proti Lvovi vojenské taení. Lev přichází o saské vévodství a můe si ponechat jen doménu v Brunviku a Lüneburku. K tomu Lev odchází na léta 1182 1185 do anglického exilu.
Jindřich Lev a Obodriti
Na území východně od Labe stále přetrvávalo osídlení polabských Slovanů. Na severní části Labe sídlil kmen Obodritů, který měl ze vech polabských Slovanů asi největí tendenci k zaloení státu a etablování do křesanského světa.
Obodritské kníecí rody uzavíraly dynastické svazky s dánskými králi a v zemi fungovala biskupství. Na investituru biskupů si činil nárok právě Jindřich Lev, co byl jeden ze sporných mocenských kroků, protoe investituru na celém území říe si nárokoval císař.
Konec samostatnosti obodritské dynastie nastal r. 1160, kdy se Lev vrátil z jednoho Barbarossova italského taení. Lev porazil kníete Niklota a území Obodritů začal kolonizovat svými ministeriály (to byla nií sluebná lechta).
R. 1164 zvednou povstání Niklotovi synové Pribislav a Vartislav. Vartislav je popraven, Pribislav zůstává v zajetí. Mení obrat nastane r. 1168, kdy dánský král Valdemar dobyl Rujanu, ostrov v Baltu, kde přeívala nejznámějí svatyně polabských Slovanů. Lev poaduje od Valdemarovi polovinu tributu, ale ten to odmítá. Lev posílá na Dány Slovany včetně svého zajatce Pribislava. Pribislava pak propoutí a učiní ho svým leníkem.
Pribislavův germanizovaný rod pak vládne v Meklenbursku a do r. 1918, tedy do vyhláení republiky. Zbytky obodritského osídlení přeívaly do 18. stol. v lesích, a tak tito Slované byli známi pod jménem Drevani. Po Obodritech zůstaly názvy měst jako Schwerin (původně Zvěřín) nebo Rostock (původně prozaicky Roztoky).
Legendární Bruncvík byl králem Čechů a jeho meč schovaný v Karlově mostu vyzvedne svatý Václav v čele blanických rytířů, aby jím srazil hlavy vem nepřátelům země české. Historický Bruncvík se ke Slovanům choval takto uzurpátorsky...

Socha Bruncvíka na Karlově mostu. Stojí proti proudu Vltavy, symbolicky zády k Luickému semináři, sídlu Polabských Slovanů (resp. Luických Srbů) v Praze.
POTOMCI JINDŘICHA LVA
Jindřichův syn Ota se pustil do obnoveného welfsko-taufského sporu o řískou korunu. Jeho protivníkem byl Filip vábský. Ota se nechal korunovat papeem na císaře jakoto Ota IV. Brunvický (první tři Otové patřili k dynastii Otonů). Po Filipové smrti zaujal jeho místo dalí tauf, Fridrich II. Otův pád přinesla bitva u Bouvines r. 1214, kde francouzská vojska porazila spojené vojsko Oty a Angličanů. Anglo-brunvické spojenectví se ale povedlo jetě jednou obnovit a trochu se vztahuje i k Čechám.
Lvův rod získal titul vévodů brunvických a rozdělil se na dvě větve, brunvickou a hannoverskou. A právě hannoverská větev navázala na vztahy s Anglií během formování protestantské koalice za Třicetileté války. Zimní král Fridrich Falcký měl za enu anglickou princeznu Albětu. Jejich dceru ofii si pak vzal hannoverský kurfiřt Arnot August a jejich syn Jiří Ludvík se pak mohl stát po konci vlády stuartovské dynastie anglickým králem (jakoto Jiří I.) a zakladatelem tamní hannoverské dynastie (1714-1901). Hannoverská dynastie vládla v osobě královny Viktorie a do r. 1901.
***
Kulturní styky s Anglií přinesly do Hannoveru zájem o vědy. V Anglii vznikaly Společnosti nauk, probíhaly vědecké objevy a snaha o encyklopedizaci informací.
Knihovníkem hannoverské knihovny se od r. 1676 stal známý vědec a filosof G. W. Leibniz, který po anglickém vzoru pomáhal zakládat Akademie nauk. A jako knihovník narazil na to, e v sousedství hannoverské knihovny existuje jazyk, který jetě není zdokumentován. Leibnitz začal sbírat doklady drevanského jazyka, zachoval i drevanský Otčená. O jazyce a lidu publikoval několik zpráv do vědeckých děl.
Dalí pracovník knihovny jménem Eckhart zachoval také Otčená a mj. Píseň o sově. To je lidová píseň o zvířecí svatbě, kde sova odmítá být nevěstou, protoe je hříná, vrána nechce být druičkou, protoe je černá atd. Píseň uvedl ve sbírce lidových písní Evropy J. G. Herder a záhy poté ji zakomponoval J. W. Goethe jako závěrečný zpěv do zpěvohry Rybářka (Die Fischerin).
Můeme tu v zájmu hannoverského dvora o drevanskou kulturu spatřovat jakési vyrovnání dluhu rodu Jindřicha Lva vůči Polabským Slovanům...
1 On-line přepis Jiráskovy pověsti
zde .