Karel IV. Kapitola VI. Ve víru evropské politiky (1355-1369)

Zisk císařské koruny znamenal pro Karla IV. úspěšné završení první etapy vládnutí, která spočívala v dosažení všeobecného uznání a upevnění vlády nad Svatou říší římskou a Českým královstvím. Druhá etapa, kterou můžeme nezávazně nazvat konsolidační, pak měla být v Karlově panovnické koncepci mnohem významnější a důležitější. Karel byl totiž panovníkem, jenž sledoval především dlouhodobé cíle a snažil se své výdobytky přenést i na další generace. To bylo po roce 1355 jeho prvořadým úkolem, k němuž napjal všechnu svou energii a činorodost. S Karlovou pomocí měli být Lucemburkové již natrvalo zakotveni ve střední Evropě a zároveň na „dvojím“ trůnu.

I když Karel stanul v roce 1355 na absolutním vrcholu tehdejší světské hierarchie a mohl se tak naplno pustit do realizace celé řady reforem, jež učinily z Českého království skutečnou středoevropskou velmoc a Svaté říši římské vrátily imperiální lesk, přece jen by bylo pošetilé vnímat vládu druhého Lucemburka na českém trůnu romantickou nebo naivní optikou. Stále se totiž pohybujeme ve vrcholném středověku, kde i sebekultivovanější a schopnější panovník musel čelit obvyklým středověkým výzvám a byl konfrontován s procesy, které mohl ovlivnit jen stěží. Idealizovat si tak Karla IV. například jako mírotvorce nebo pacifistu na trůnu, jemuž se podařilo vše, co si usmyslel, by bylo chybou a nebezpečným zkreslením dějin.

Ukázalo se to například ještě v polovině 50. let, tedy v době, kdy Karel získal císařskou korunu. V červenci 1355 novopečený císař zakoupil jako zahraniční léno české Koruny hrad Donaustauf u Řezna, jenž byl důležitým strategickým bodem. To způsobilo, že s Karlem vedli v letech 1355-1358 drobnou pohraniční válku bavorští vévodové Albrecht a Vilém Dolnobavorští. Ve stejné době, a to v dubnu a květnu 1356 se proti Karlovi navíc opětovně vzbouřili rožmberští bratři a Jindřich z Hradce. Důvodem této poměrně vážné revolty byl Karlův záměr vybudovat u Hluboké hrad Karlshaus (Hrádek u Purkarce), jenž měl držet na uzdě horkokrevné Rožmberky. Rožmberkové nejenže povstali proti králi, ale tentokrát dokonce zaslali protestní list říšským knížatům. Zasáhnout proto muselo královské vojsko podpořené markraběcími oddíly. Rožmberkové byli nakonec donuceni odpřisáhnout Karlovi milost. Pán z Hradce byl navíc vypovězen z království na dva roky.

Neúspěšný pak byl Karel například v otázce, které v souvislosti se svým panováním v Čechách přikládal mimořádný význam. Svého císařského triumfu hodlal využít k upevnění královské moci v českém státě, a proto hned na prvním zemském sněmu po svém návratu z Itálie předložil ke schválení psaný zákoník, který vznikl pod jeho přímou patronací už někdy v letech 1350-1352. Maiestas Carolina, jak se dokument později začal nazývat, měl být Karlovým vrcholným státnickým počinem v Čechách. Zákoník totiž upravoval normy tehdejšího feudálního práva, čímž zamezoval jeho svévolnému výkladu cestou „nalézání“ práva na zemském soudu. Jinými slovy se jednalo o pojistku, která měla zabránit šlechtické svévoli, jež měla nyní ustoupit psanému zákoníku. Zároveň Karel do zákoníku prosadil nezcizitelnost královského majetku a jasné vymezení pravomocí panovníka a šlechty při obsazování zemských i dvorských úřadů. Šlechtě se dokonce napříště zakazovalo vynášení hrdelních trestů, pokud na ní sám panovník tuto pravomoc nepřenesl. Upravovalo se i odúmrtní právo, a to tak, aby královské komoře připadaly například i odumřelé selské grunty s pominutím nároků pozemkových vrchností.

Karel věděl, že pro českou šlechtu bude přijmutí psaného zákoníku, jenž z části omezoval jejich moc, obtížné, a proto jeho přednesení záměrně posunul do doby, kdy byla česká veřejnost ještě stále pod vlivem oslnivého lucemburského úspěchu v Itálii. Jenže přepočítal se, jelikož šlechta Majestas Carolina na sněmu odmítla. Pro Karla to bylo hořké zklamání. Měl nyní na výběr dvě možnosti. Buď ustoupit a riskovat potupné fiasko, nebo se snažit protlačit zákoník silou, což by ovšem mohlo nebezpečně vyhrotit vztahy mezi ním a šlechtou. Nakonec se rozhodl tak, jak měl po většinu života ve zvyku, tj. šalamounsky. Aby si zachoval tvář, oznámil už v říjnu 1355, že jediný psaný exemplář zákoníku údajně nešťastnou náhodou shořel, čímž již není do budoucna o čem jednat.¹ Nebyl by to však Karel, kdyby se v dalších letech nepokusil - a to částečně úspěšně - prosadit jednotlivé články ze zákoníku alespoň jednotlivě.

Na sklonku roku 1355 byl Karel již na říšské půdě v Norimberku, kde se od poloviny září konal důležitý říšský sněm, jenž byl později přeložen do města Méty na francouzsko-německém pomezí. V Norimberku to však bylo, kde byla 10. ledna 1356 schválena a přijata tzv. Zlatá bula Karla IV. Ta obsahovala 23 kapitol, které zásadním způsobem upravovaly budoucí volbu panovníků Svaté říše římské. Zlatá bula se stala základní právní normou celého soustátí až do jeho oficiálního zániku v roce 1806. Napříště už nebyl při volbě římského krále nutný celkový konsenzus, stačila nadpoloviční většina v sedmičlenném kurfiřtském sboru, tj. čtyři hlasy. Došlo i k úpravě právního postavení kurfiřtů, kteří se stávali jakýmsi poradním sborem panovníka. České království bylo opětovně zakotveno jako svébytná a ojedinělá část Říše, jehož panovníkovi jakožto jednomu z říšských kurfiřtů měl zároveň příslušet rozhodující vliv při volbě. Pro český trůn, o jehož obsazení měli právo rozhodnout pouze Češi sami, byla také přijata zásada ženské posloupnosti v případě vymření mužských příslušníků rodu.² Je zajímavé, že Zlatá bula navíc nařizovala kurfiřtům znát kromě němčiny a italštiny také češtinu (!). I když Zlatou bulu zpočátku odmítali jak Wittelsbachové, tak i Habsburkové, byla její základní ustanovení respektována. Karel tím dosáhl velkého úspěchu, neboť většina kapitol přijatého zákoníku posilovala postavení lucemburské rodové základny v Čechách a usnadňovala potencionální setrvání římského titulu v rukou lucemburské dynastie.


Po krátkém osobním jednání s uherským králem Ludvíkem ve věci jeho nadcházející války s Benátkami se Karel přes Moravu odebral zpět do Prahy, kam dorazil v dubnu 1356. Čekaly jej zde dvě důležité návštěvy. Tou první byl Francesco Petrarka, který dorazil do hlavního města Českého království jako vyslanec Benátské republiky. Druhým hostem byl polský panovník Kazimír, který s císařem uzavřel spojenecké smlouvy zaměřené zejména proti Braniborsku. V Čechách se Karel tentokrát nezdržel dlouho, neboť se již v srpnu 1356 odebral do Říše, aby na říšském sněmu v Métách dovršil přijetí Zlaté buly na reprezentativním shromáždění říšských knížat, k čemuž došlo 25. prosince toho roku. Zároveň chtěl být na blízku epicentru událostí, které tehdy hýbaly Evropou.

V září 1356 totiž Angličané rozdrtili Francouze v bitvě u Poitiers, přičemž do zajetí padl sám francouzský král Jan II. (1350-1364). Karel se tehdy zachoval jako tvrdý státník sledující výhradně zájmy svých držav, a proto se od něj jeho dlouholetý švagr žádné větší pomoci nedočkal. Právě naopak! Krizového stavu Francie Karel totiž využil k tomu, aby donutil Paříž přistoupit na podmínky, které oslabovaly francouzský vliv na západních hranicích Říše. Do Prahy se císařská rodina vrátila až v březnu 1357. Nákladnost nedávných cest si však vybrala vysokou daň, neboť královská komora, pochopitelně v kombinaci s nedávnou římskou jízdou, se vyčerpala natolik, že byl Karel nucen na dobu šesti let zastavit příjmy z celého království svému rádci a největšímu věřiteli mindenskému biskupovi Dětřichovi z Portic. I to je dokladem toho, že se Karel v praktické politice nikdy výrazněji nevymykal svým současníkům.

Karlův vřelý vztah k rodné zemi ovšem ani v této době neztrácel na intenzitě, ba spíše naopak. Ještě v březnu 1357 se Karel osobně účastnil dokončení výstavby Karlštejna, který se od této chvíle stal jeho častým a oblíbeným místem odpočinku. Hrad koneckonců sloužil svým způsobem jako císařova soukromá kaple a místo určené k duchovním a státnickým rozjímáním velkého vladaře. V červenci se pak Karel podílel na položení základního kamene ke stavbě nového a reprezentativního kamenného mostu přes Vltavu. Most, jenž nese od 19. století jméno po svém zakladateli, byl vystavěn téměř na stejném místě, kde před tím stál Juditin most, jenž byl stržen při velké povodni v roce 1342.

Přes krátké zdržení v Bavorsku, kam Karel na jaře 1357 vytáhl proti Wittelsbachům, kteří se stále odmítali zříci nároků na již zmiňovaný Donaustauf, pobýval Karel téměř celý rok v Čechách. Tentokrát ale často střídal místa svého pobytu. Důvodem byla pravděpodobně morová nákaza, která v letech 1357-1362 zasáhla Čechy s nebývalou silou. Mor zavítal do českých zemí už v letech 1348-1350, ale tehdy se omezil převážně na jižní části Moravy. Ani současná návštěva černé smrti nebyla natolik výrazná, aby způsobila v zemi tragické scénáře známé ze západní a jižní Evropy, avšak její vliv na život v zemi byl poměrně razantní. Zatímco obyvatelé země zápasili s nezvaným hostem, oslavil Karel v březnu 1358 narození prvního potomka z manželství s mladou Annou Svídnickou. Pro Karla sice bylo opětovným zklamáním, že mu choť povila pouze dceru, jež obdržela jméno Alžběta, avšak byl vděčen za každého potomka.

Ve sňatkové diplomacii Karel totiž doposud stále zaostával za svými současníky na významných evropských trůnech, ale pokud již uskutečnil dynastický sňatek některého ze svých potomků, poté projevil vzácný cit pro budoucí vývoj. Pouze v jediném případě tomu tak nebylo. Stalo se tak paradoxně u nejstarší z žijících dcer Kateřiny. Tu Karel již v roce 1353 provdal za habsburského prince Rudolfa. A právě tento Rudolf (IV.), který nastoupil na vévodský trůn v Rakousích po smrti otce Albrechta v červenci 1358, se ukázal jako jeden z nejvzpurnějších a nejbezohlednějších protivníků, s nimiž se Karel musel za celou dobu své vlády potýkat. Vévoda Rudolf byl totiž neobvykle ctižádostivý, ješitný a neštítil se použít jakýchkoli prostředků k tomu, aby dosáhl svých cílů, které spočívaly v povznesení svého rodu. Už zanedlouho si měl Karel se svým zetěm projít opravdu drsnou zkouškou nefungujících příbuzenských vztahů.

Po krátké zastávce v Říši, kde se Karel věnoval situaci ve Francii a v Itálii, nacházíme císaře v pozdním létě a na podzim 1358 na Karlštejně. Během těchto týdnů Karel zřejmě prodělal vážné onemocnění, o jehož podstatě však nevíme vůbec nic. Nešlo naštěstí o nic vážného, neboť už v listopadu císaře vítala Vratislav. Dlouhé návštěvy Slezska využil Karel nejen k těsnějšímu připoutání některých zdejších knížectví k české Koruně, ale také k úpravě poměru mezi pražskou a moravskou větví lucemburské dynastie. K tomu jej vedla okolnost, že stále neměl dědice. Skutečnost byla o to horší, že Karel již byl ve věku pokročilého čtyřicátníka, u kterého se ve středověku už nepočítalo s nějakou větší plodivou silou. V únoru 1359 proto Karel rozhodl, že se jeho čerstvě narozená dcera Alžběta v budoucnu provdá za jednoho z mladších potomků Jana Jindřicha, jenž by v případě neschopnosti Karla zplodit syna převzal český trůn. Zoufalost situace vystihuje již jen fakt, že by Karlova dcera vstoupila do manželství s vlastním bratrancem. Ano, ve středověku se nejednalo o žádnou větší zvláštnost, avšak byla zde jistá rizika, která nebylo radno podceňovat. Ať již v oblasti získání potřebného papežského dispenzu nebo faktu, že by z následnictví na český trůn v Praze vypadl nejstarší syn Jana Jindřicha Jošt (narozen 1351), jenž byl již zaslíben uherské princezně. Historie nakonec ale rozhodla jinak.

V březnu 1359 zavítal Karel do Říše, kde řešil mimo jiné poprvé i nestoudné požadavky svého zetě, kterému stačilo pouze několik měsíců u vlády k tomu, aby mu narostlo sebevědomí do té míry, že předložil Karlovi zfalšovaná privilegia předchozích římských císařů a dokonce i samotného Caesara a Nerona. V nich stálo, že se vládcům nad rakouskými zeměmi přiznávají velké pravomoci a hodnosti. Vévoda Rudolf se na základě těchto směšných falz ihned začal svou titulaturou povyšovat nad ostatní říšská knížata, přičemž dokonce požadoval, aby byl neprodleně korunován lombardským králem. Karel se od politiky svého zetě distancoval a ubezpečil říšská knížata, jichž se Rudolfův útok na jejich postavení obzvláště dotýkal, že nehodlá v ničem Habsburkovi vyjít vstříc. Poté, co se v Cáchách neúspěšně pokoušel dojednat propuštění francouzského krále z anglického zajetí, se Karel v květnu 1359 vrátil do Prahy. Ale ani v Praze Karel nenalezl klid před dotěrným příbuzným, který se opět dožadoval uznání svých privilegií. Karel Rudolfa však tentokrát striktně odmítl, a to byl de facto počátek mnohaletého nepřátelství mezi oběma vládci.

Uražený Rudolf totiž poté začal nezákonně užívat titul arcivévody i pečetě s královskou korunou. Dokonce se rozhodl sbírat spojence, s jejichž pomocí hodlal císaře dotlačit k povolnosti silou. Pro Karla bylo velmi nepříjemné, že Rudolf přetáhl na svou stranu nejen uherského krále Ludvíka, ale i markraběte Ludvíka Římana. Ten byl mladším bratrem předcházejícího vládce Ludvíka Branibora, který se svým bratrem směnil Braniborsko v roce 1351. Intrikánský Habsburk dokázal přetáhnout na svou stranu uherského krále i braniborského markraběte velmi snadno, jelikož využíval především důvěrných informací Karlova dvora, na němž se dlouhodobě pohyboval. A v kuloárech pražského dvora se již delší čas kuly plány na zisk Braniborska a omezení vlivu Uher v severní Itálii. Karel proto pozval Ludvíka Braniborského i jeho bratra Otu v lednu 1360 do Prahy k osobním jednáním. Zároveň utužil své spojenectví s papežem Inocencem VI., který nutně potřeboval císařův zásah v severní Itálii, kde se Papežský stát, jenž byl trvalou mocenskou základnou kurie na Apeninském poloostrově, vinou neustálého porušování klidu zbraní v Lombardii ocitl ve stavu faktického rozkladu. Jelikož se Wittelsbachové i papež klonili ke spolupráci s mocným císařem, pochopil rázem Rudolf, že za současné konstelace nemá přímý střet s Lucemburky valnou naději na úspěch. Rozhodl se proto předstírat kajícnost, a tak v květnu 1360 zprostředkoval v Trnavě schůzku Karla s uherským králem. Z ní po vzájemném vyrozumění vzešel smír, který alespoň prozatím odložil střet Lucemburků a Anjouovců.

Vzhledem k tomu, že Karel uvěřil Rudolfově předstírané snaze o normalizaci vzájemných vztahů, udělil jemu i ostatním habsburským vévodům rakouské země v léno. Do Prahy se tak Karel v květnu 1360 vracel s pocitem, že hrozící spor je zažehnán. Jenže již zanedlouho Karel rozkryl valnou část Rudolfových tajných piklů v Říši, které dokonce mířily k jeho odstranění z římského trůnu. V červnu se proto i s císařovnou Annou vydal do Říše, aby se osobně přesvědčil o pravém stavu věcí. Karel tentokrát projevil ráznost, která u něj nebyla v říšských záležitostech příliš obvyklá. Na říšském sněmu v Norimberku obvinil mocná württemberská hrabata napojená na rakouského vévodu z tajných piklů proti jeho osobě i Říši, načež na ně uvrhl říšskou klatbu. Hrabata, kteří byli takto postaveni mimo zákon, se však odmítli vzdát, jelikož očekávali pomoc z Rakous a ze strany údajných Rudolfových spojenců. Karel proto svolal silné vojsko, kde měli podstatné zastoupení čeští páni se svými oddíly, jež vyslal do boje proti svým vzpurným leníkům. V prosinci 1360 byli hrabata poraženi a donuceni se vzdát spojenectví s Rudolfem. Sám vzpurný zeť přišel při tom již v září 1360 do císařského ležení v Esslingu zažádat o milost. Karel mu jí velkoryse udělil výměnou za slib, že Habsburkové nikdy nevznesou územní nároky v lucemburských zemích, pokud Lucemburkové nevymřou v mužské linii.

Tím Rudolfova causa však neskončila. Rudolf totiž i nadále používal neprávem přisvojených titulů, čímž popudil Karla do té míry, že svého zetě zanedlouho předvolal na říšský sněm do Norimberku. Zároveň dal podvržené listiny k posouzení Petrarkovi, který byl v tehdejší Evropě považován za odborníka na dějiny a právní záležitosti.³ Aniž však vyčkal jeho dobrozdání, označil některé listiny, jež byly již ze své podstaty nesmyslem urážejícím každého, kdo jen povrchně znal dějiny antické a středověké Evropy, za podvrh. Rudolf měl být poté na novém říšském sněmu v Norimberku postaven před soud. To už ale měl Karel úplně jiné a mnohem radostnější starosti…

Dne 26. února 1361 prožil Karel bezpochyby jeden z nejkrásnějších dnů svého života. Jeho třetí choť Anna Svídnická mu toho dne v Norimberku porodila tolik vytouženého dědice. Karel byl štěstím bez sebe. Jeho život dostal nový a nečekaný impulz. V dubnu bylo chlapci při křtu dáno jméno Václav, aby tak Karel deklaroval nejbližšímu okolí i celé Evropě, že se lucemburský princ stane primárně českým králem. Tedy panovníkem, jemuž bude i na základě před lety prosazené Zlaté buly jednou patřit rozhodující právo určit, kdo obsadí římský trůn. Karel ani na okamžik nezapochyboval, že jeho čerstvě narozený syn bude jednoho dne nosit vedle české koruny i tu římskou, kterou poté nahradí ve správný čas císařským diadémem.

Ke Karlovi jakoby se rázem znovu otočila Štěstěna. Avšak ne na dlouho. Snad pod dojmem radostné události uzavřel v červnu 1361 v Českých Budějovicích smír s vévodou Rudolfem, kterému ještě před časem hrozila říšská klatba. Energií překypující Habsburk si totiž nyní potřeboval uvolnit ruce pro boj s aquilejským patriarchou, a proto byl ochoten přislíbit Karlovi prakticky cokoli. Jenže aquilejský patriarcha byl ve sféře vlivu uherského krále, který se domníval, že Rudolf zde vystupuje z pověření císaře. Tím byla opět vážně narušena důvěra mezi Prahou a Budínem. Když navíc Rudolf samotného patriarchu zajal, převezl do Vídně, a zde mu doslova nadiktoval podmínky, jež přiblížily habsburskou moc až k samotnému prahu Itálie, byl velký konflikt na spadnutí.

Věrolomný Rudolf tedy konečně odhodil škrabošku kajícníka a k velkému překvapení Lucemburků našel už na jaře 1362 cestu ke shodě s uherským králem. Rudolf i Ludvík hledali okamžitě vhodné spojence pro chystané střetnutí s císařem. K jejich koalici se rychle přidali Wittelsbach Menhart, který v roce 1361 nastoupil na vévodský trůn v Horním Bavorsku, salcburský arcibiskup a řada drobných hrabat ve Švábsku. Karel po kratším pobytu v Čechách odjel v září 1361 do Norimberku, kde se zdržel až do dubna následujícího roku. Právě do města, kde se narodil jeho syn, a jež si od této chvíle velmi oblíbil, svolal říšský sněm, který měl rozhodnout ve věci věčně vzpurného Rudolfa. Ten si však zatím mohl mnout ruce, neboť se mu podařilo získat na svou stranu i polského krále Kazimíra. Všichni účastníci velké koalice zaměřené proti Lucemburkům se sešli v dubnu 1362 na schůzce ve Vídni, aby se ubezpečili o společných závazcích. Karel pochopil, že tentokrát před ním vyvstala vskutku reálná hrozba nepřátelského vpádu do zemí Koruny české, a proto spěšně opustil Norimberk. V květnu 1362 se odebral do Opavy, aby osobně řídil obranná opatření, jelikož se očekával brzký polský vpád do země. Poté, co poznal, že polský panovník se chystá spojit s vojskem svých spojenců, odebral se v čele silného vojenského kontingentu do Českých Budějovic, aby tomuto scénáři zabránil. Nedorazil ale včas, neboť uherský král postupoval s armádou údolím Váhu, spojil se s rakouskými oddíly, a v červnu bez větších potíží i s polským vojskem. Ze směru od Trenčína měl nepřítel s hrozivým vojskem vtrnout na Moravu. Karel vytáhl k Uherskému Brodu v očekávání velké bitvy, jež mohla snadno změnit dosavadní politický vývoj celé střední Evropy. K boji naštěstí nakonec nikdy nedošlo.

Zdá se, že u všech účastníků konfliktu nakonec přece jen zvítězil zdravý rozum a odpovědnost za budoucí vývoj regionu. Koneckonců králové Ludvík i Kazimír byli velkými muži stejně jako Karel, takže vnímali případná rizika a nebezpečí hluboko vykopaného nepřátelství intenzivněji, než přímočarý a bezzásadový Rudolf. Navíc událostmi zamíchala další osobní tragédie Karlova života. V červenci 1362 totiž zemřela při porodu císařovna Anna, které bylo pouhých třiadvacet let. Anna byla jedinou manželkou, kterou Karel skutečně miloval, a k níž cítil mimořádně silné pouto i z toho důvodu, že mu porodila dědice. Tragika události byla o to horší, že císařovna zemřela i s nedonošeným chlapečkem. Rudolf se všemožně snažil, aby udržel koalici pohromadě. V srpnu 1362 dokonce v Trenčíně nabídl uherským Anjouovcům dynastické spojení se svým rodem podpořené dědickými smlouvami, ale zbylí účastníci spolku nyní usilovali o to, jak naopak dosáhnout spříznění s mocnou císařskou rodinou. Karel byl totiž nyní vdovcem a dával najevo ochotu uzavřít nový sňatek. Lucemburk se proto z válečného pole urychleně vrátil do Prahy nejen dostatečně vstřebat žal z nečekané ztráty, ale aby se připravil na rozsáhlá vyjednávání s předními evropskými rody. V říjnu jej však z Prahy vyhnal mor, a proto odjel do Říše, kde se zdržel několik měsíců. Jeho rozhodování o budoucí manželce ovlivnil i fakt, že v září 1362 zemřel papež Inocenc VI. Novým držitelem Svaté stolice se poté stal Urban V. (1362-1370), který se netajil záměrem využít oslabení Francie a usilovat o návrat do Říma. To bylo ostatně i v Karlově zájmu.

Úmrtím ale nebyl konec. V lednu 1363 se odebral na onen svět také nedávný účastník protilucemburské koalice vévoda Menhart, který zemřel bez potomků. O jeho državy se rychle strhl boj mezi početnou dynastií Wittelsbachů. Ten byl o to pikantnější, že Menhart byl synem nám dobře známé vévodkyně Markéty, s níž se dělil o vládu v Tyrolsku. Jelikož v Tyrolsku byli zainteresováni i Habsburkové, strhl se nyní ve střední Evropě nekompromisní boj o Horní Bavory a Tyrolsko, kterého hodlal Karel využít pro sebe. Zkušený politik jako Karel tak následně bez větší námahy izoloval svého zetě Rudolfa a v březnu 1363 dosáhl na říšském sněmu v Norimberku impozantního tahu. Využil rozporu ve wittelsbašské dynastii k tomu, aby přemluvil braniborského markraběte Ludvíka a jeho bratra Otu k provedení kroku, jenž se pro Lucemburky nakonec ukázal jako vstupní bránou k vládě nad celým Braniborskem. Jelikož v boji o Horní Bavory tamní Wittelsbachové porušili složitý nástupnický řád, díky čemuž vyšachovali ze hry právě Ludvíka a Otu, dosáhl Karel v Norimberku toho, že přemluvil oba bratry, aby příbuzným oplatili stejnou mincí. V březnu 1363 proto Ludvík i Ota uzavřeli s Karlem dědickou smlouvu, podle které mělo Braniborsko i s kurfiřtským hlasem a přilehlou Dolní Lužicí (z větší části však zastavena míšeňským markrabatům) v případě, že by se nedočkali mužských potomků, připadnout princi Václavovi. Pokud by kralevic zemřel, pak toto právo přecházelo na Jana Jindřicha a jeho potomky. Zisk Braniborska s kurfiřtským hlasem by byl pro Lucemburky velkým úspěchem, jenž mohl mnohonásobně zvýšit jejich naděje na udržení římské koruny. Toho si byl Karel dobře vědom. Základy k mohutné expanzi směrem na sever tak byly položeny.

Karel následně pokračoval dál v likvidaci nebezpečné koalice. Rudolfův výboj do Aquileje označil za nelegitimní, čímž si opět naklonil uherského krále. Navíc urovnal vztahy s Polskem díky vhodně vybranému sňatku. Jeho čtvrtou a poslední manželkou se měla stát šestnáctiletá Alžběta, potomek pomořanského vévody Bogislava V. a Alžběty, dcery polského krále Kazimíra. Na tomto sňatku, který by urovnal napětí ve střední Evropě, měl velký zájem také papež, který potřeboval spojenectví s císařem ve věci přenesení papežského sídla z Avignonu zpět do Říma. Ve světle těchto vynikajících Karlových tahů se vévoda Rudolf musel smířit s tím, že císaře se mu jen těžko kdy podaří dostat do kolen, a aby měl alespoň teoretickou naději na zisk Tyrolska, rozhodl se definitivně zakopat válečnou sekyru. V květnu 1363 se proto Rudolf a Karel sešli v Uherském Hradišti, kde spolu uzavřeli příměří sjednané na neurčitou dobu. Z Moravy se Karel ještě v témže měsíci odebral do polského Krakova, kde uzavřel sňatek s Alžbětou Pomořanskou. Osobně jí byli přítomni polský i uherský král. A to byl definitivní konec za protilucemburskou koalicí, jež hrozila ještě před rokem přerůst ve velkou válku. Nyní ale nepřátelství končilo velkolepou hostinou a radovánkami.

Z Krakova Karel odjel do Prahy, která se v červnu 1363 stala svědkem hned dvojí korunovace. Nejprve byl teprve dvou a půlletý kralevic Václav korunován českým králem, což se neobešlo bez protestů Karlova předního rádce Arnošta z Pardubic. Historikové dodnes tápou v příčinách tohoto nečekaného kroku. Karel nejspíše toužil po upevnění postavení svého syna v soudobé středověké hierarchii, což kralevici mělo v dalších letech umožnit dosáhnout braniborského dědictví a říšské koruny. Navíc Karel již uvažoval v rovině přísně dynastické, kdy hodlal v dalších letech přenechávat synovi v Čechách větší prostor, díky čemuž měl být postupně zasvěcován do mechanismu skutečné vlády. Nic to však nemění na tom, že Václavova korunovace českým králem byla nejen velmi předčasná a ukvapená, ale vzhledem k okolnostem i nedůstojná. Po Václavově korunovaci byla českou královnou korunována také Alžběta Pomořanská, jež se v dalších letech projevila jako velmi rázná a rozhodná žena.⁴ Úspěšná pacifikace nepřátelské koalice a mistrně zvolená sňatková politika Karlovi zajistily po dlouhé době oddech a zároveň zvýšily jeho prestiž ve střední Evropě, která trochu stagnovala na přelomu 50. a 60. let.

Koncem roku 1363 Karel navštívil Cáchy a na začátku ledna 1364 po dlouhé době zavítal na půdu Francie, aby se na hradě Monzo setkal s francouzským korunním princem Karlem, svým synovcem. Vánoce 1363 nicméně Karel strávil v Praze, kde se k němu dostavil nejen dánský král Valdemar, ale i papežský nuncius. Vánoční Prahu navštívili i bavorští Wittelsbachové, kteří chtěli od císaře získat podporu v boji o Tyrolsko. Avšak Karel se v této době již rozhodl, že raději obětuje dobré vztahy s jedním z rodinných klanů Wittelsbachů, než aby ztratil možnost využít „zmoudření“ svého zetě Rudolfa, s nímž hodlal již brzy uzavřít klíčové dědické smlouvy. Rudolf, který se de facto zmocnil Tyrolska, se k tomuto císařovu záměru stavěl konstruktivně, jelikož potřeboval mít Karla na své straně. Karlovi velmi pomohly vyjednavačské schopnosti jeho dcery Kateřiny, která měla na svého manžela Rudolfa velký vliv.

I na základě její intervence se už v únoru 1364 konala v Brně důležitá schůzka Lucemburků a Habsburků. Karel nejprve uznal habsburskou držbu Tyrolska, načež došlo k uzavření vzájemných dědičných smluv. Pokud by Lucemburkové vymřeli v mužské i ženské linii, připadly by české země Habsburkům. Jestliže by tento osud postihl naopak habsburský rod, přičemž by bez dědiců zůstali i uherští Anjouovci, kteří byli příbuzensky více spřízněni s Habsburky, přešly by rakouské země pod vládu Lucemburků. Z tohoto důvodu byl garantem smlouvy uherský panovník. Jelikož měl v době uzavření smlouvy Karel již dědice a dvě dcery, a to nepočítaje dva syny a tři dcery z moravské linie Lucemburků, byly smlouvy v danou chvíli výhodnější pro českou panující dynastii, jelikož jak Rudolf, tak ani Ludvík stále neměli mužského dědice. Nikdo tehdy nemohl tušit, že Lucemburkové vymřou po meči již v následující generaci a brněnské dědičné smlouvy se v dalších staletích stanou hlavní zbraní Habsburků v usilovném boji o český trůn.

***
Uzavření dědičných smluv s Habsburky a normalizování vztahů s Uhrami a Polskem Karlovi umožnilo přesměrovat pozornost ze středoevropských otázek na ty, jež tehdy tížily celou Evropu. Šlo především o poskytnutí pomoci papeži Urbanovi V. při návratu do Věčného města, což mělo být prvním krokem na cestě k reformě západní církve, která v průběhu 14. století postupně zabředla do hluboké krize. Krizové jevy byly patrné už za Karlova života. Jako silně věřící a vzdělaný člověk s mimořádným rozhledem Karel vnímal nutnost reformovat církev, neboť si byl dobře vědom většiny neblahých průvodních jevů, které krize přinášela. Uvědomovali si to ostatně i lidé z Karlova nejbližšího okolí. Sám Karel byl navíc opakovaně svědkem toho, kdy jeho poddaní ztrácí víru ve všespasitelnou úlohu církve. Nešlo jen o morové rány, které se do českých zemí opakovaně vracely, ale také například o velký hladomor, který v důsledku neúrody ze sucha vypukl na mnoha místech Českého království i na Moravě v roce 1361. Strašlivé utrpení poddaných se Karel snažil zmírnit rozdáváním obilí z královských sýpek i rozšířením stavby tzv. hladové zdi v Praze. Přesto jím rány dopadající často na jeho rodné království silně otřásly, a tak jako řada tehdejších lidí, i on byl přesvědčen o tom, že se jedná o Boží trest za to, jak se lidé odchýlili od zákonů Kristových.

Karlovou zásluhou byl už v roce 1363 uveden do Prahy známý reformní kazatel Konrád Waldhauser. Ve stejné době navíc někdejší člen české kanceláře Jan Milíč z Kroměříže zahájil svou dráhu reformátora, když začal Pražanům kázat v češtině reformní požadavky tehdejších vzdělanců. To bylo výmluvným dokladem toho, že myšlenky nápravy prohnilé církve tehdy již dostatečně zapustily své kořeny i na císařském dvoře. V reformních snahách se Karel mohl opřít o pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Avšak jeden z největších Karlových rádců, diplomatů a také osobních přátel zemřel již v červnu 1364. Novým arcibiskupem se tak stal dosavadní olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi, který sice nedosahoval velikosti svého předchůdce, avšak dokázal si nalézt nezastupitelné místo na císařském dvoře. I s jeho pomocí Karel někdy v této době učinil papeži dalekosáhlou nabídku. Nejenže jej vyzval k cestě do Říma, ale zároveň slíbil, že jej bude osobně doprovázet a v případě potřeby mu poskytne i vojenskou pomoc. Papežská kurie nabídku s povděkem přijala.

V roce 1364 však Karel s realizací svého záměru ještě nepočítal. Přednost měly jiné záležitosti. V prvé řadě vykoupení značné části Dolní Lužice ze zástavy míšeňských markrabat. Právě do Dolní Lužice Karel zamířil v říjnu 1364 po boku svého syna Václava, jenž zde jako pouhý chlapec přijímal hold místní šlechty a měst. Ještě před tím se Karel sešel v Krakově se svými sousedy, aby se ubezpečil, že nedávné lucembursko-habsburské dynastické smlouvy nebyly na překážku rozvoji přátelských vztahů ve střední Evropě. Zde to také bylo, kde uherský král Ludvík ratifikoval brněnské smlouvy, jež se úzce dotýkaly i jeho dynastie. Takto posilněn na mezinárodním poli se mohl Karel v prosinci 1364 vrátit do Prahy, kde se zdržel až do jara následujícího roku. Myšlenkami byl už jinde, neboť využil pobytu v Praze k upravení svého cestovního diáře, v němž měla mít důležité místo zastávka v Avignonu. Nešlo však jen o přenesení papežského sídla zpět do Říma, jelikož Karel v těchto letech dokonce koketoval s myšlenkou uspořádat velké křížové tažení proti Turkům. Z tohoto důvodu se v létě 1364 objevil v Praze poměrně nečekaný host, a to kyperský král a titulární král jeruzalémský Petr z Lusignanu.

Náročnou a nákladnou cestu do Avignonu Karel zahájil v dubnu 1365. Jeho průvod postupně narůstal, takže se později rozrostl až na úctyhodných 3000 osob. České zastoupení na výpravě bylo tentokrát mnohem skromnější, než před deseti lety při římské jízdě. Do Avignonu Karel dorazil v květnu a v následujících dnech se stal hostem samotného papeže, který vzácnému hostu připravil okázalé uvítání i program, kde se to jen skvělo velkými turnaji, hostinami a bohatou kulturní náplní. Jednání s papežem byla přátelská a Karel pobytu na francouzském území využil mimo jiné k tomu, aby 4. června přijal ve městě Arles z rukou tamního biskupa arelatskou korunu. Byla to v pořadí už jeho pátá královská koruna, kterou za své vlády přijal⁵. Poté mohla jednání s papežem pokračovat. Urban V. byl střízlivý politik, a proto svůj návrat do Říma podmiňoval celkovou pacifikací neklidné severní Itálie. S tím Karel souhlasil, i když si byl vědom toho, že se jedná o úkol velmi náročný. Přesto opouštěl Avignon před polovinou června s dobrým pocitem, že v základních a klíčových věcech nalezl s papežem shodu. Do Prahy se císař, jenž se i navzdory blížící se padesátce stále těšil dobrému zdraví a velké energii, navrátil v srpnu 1365. Z cesty do Avignonu si přivezl nejen ostatky burgundského světce sv. Zikmunda, jehož ctitelem se od této chvíle stal, o čemž svědčí i to, že svého druhorozeného syna pojmenoval právě tímto v Čechách netypickým jménem, ale i milostný zážitek. Na francouzské půdě prožil románek s neznámou šlechtičnou, z něhož vzešel levoboček Guillaume. O této aféře se však Karel před svou energickou chotí Alžbětou z pochopitelných důvodů nezmínil.

V Praze se Karel dlouho nezdržel, jelikož jej k činnosti vyburcovaly zprávy o dvou významných úmrtích, které změnily charakter Karlovy závěrečné fáze vládnutí. Nejenže zemřel braniborský markrabě Ludvík, čímž se možnost opanovat Braniborsko Lucemburkům opět o něco přiblížila, ale v létě 1365 nebyl mezi živými už ani jeho zeť Rudolf, který zemřel bez potomků. Karel si ihned uvědomoval dopad těchto událostí, a tak se již v listopadu 1365 odebral do Budína, aby neteři bezdětného uherského krále Alžbětě zaslíbil svého syna Václava. Uvědomoval si totiž, že vidina nástupnictví v Uhrách je příliš lákavá na to, aby jí dobrovolně přenechal Habsburkům. Aby své jižní sousedy odškodnil, nabídl nástupci svého bývalého tchána Albrechtovi III. ruku své mladší dcery Alžběty. Zároveň nepřestával sledovat braniborskou kořist, a proto markraběti Otovi, který převzal pod svá křídla celé Braniborsko, zaslíbil nedávno ovdovělou dceru Kateřinu. V březnu 1366 tak zažila Praha dvojí svatbu Karlových dcer. Karel se ukázal jako skutečný mistr ve sňatkové diplomacii a zdálo se, že vše hraje do karet Lucemburkům, kteří se stále více přibližovali zisku Branibor a nyní také Uher. Zásnuby Karlova syna Václava a třináctileté Alžběty se následně konaly v červnu 1366 v Prešpurku (dnešní Bratislava), a to za osobní účasti všech zainteresovaných panovníků. Návrat do Prahy byl pro Karla tentokrát dvojnásobně radostný, neboť jeho choť mu už v květnu 1366 porodila dceru Annu, o které by si tehdy jen málokdo pomyslel, že se jednoho dne stane anglickou královnou.

Jen co skončily bujaré oslavy lucemburských svateb, musel Karel zamířit do Říše, kde se v září 1366 ve Frankfurtu nad Mohanem sešel říšský sněm. Na něm Karel dosáhl velkolepého úspěchu, když získal souhlas s tím, aby se osobně odebral do Itálie a pomohl papeži obnovit papežské sídlo v Římě. Kurie byla natolik povzbuzena tímto usnesením, že na Karlovu žádost okamžitě povolila, aby mohl na jeden celý rok vybírat desátek ve Svaté říši římské i Českém království, z jehož výnosu měl zaplatit větší část nákladů na tažení do Itálie. Zbytek roku strávil Karel na říšské půdě, převážně v oblíbeném Norimberku. Do Čech se vrátil až v únoru 1367. K jeho nemilému zjištění se ukázalo, že se desátek sbírá jen pomalu a narazil v Říši i Čechách na poměrně výrazný odpor. Ani na jaře 1367 tak Karel neměl dostatečné finanční prostředky k tomu, aby se mohl odebrat do Itálie, kam už mířil i papež, jenž kalkuloval s tím, že vstoupí do Věčného města sám a jako první, čímž by se do budoucna vymanil ze závislosti a vlivu císařské moci. Papež se v doprovodu zhruba poloviny kardinálského kolegia vylodil v Janově během května 1367. Ve svém paláci ve Viterbu se však přece jen rozhodl vyčkat císařova příjezdu. Když se císař ani přes léto v Itálii neobjevil, vjel papež již v říjnu do bran Říma. Lucemburk se tuto nečekanou zprávu dozvěděl za svého pobytu ve Vídni, kde se snažil urovnat napjatý vztah mezi Habsburky a Anjouovci. Neskrýval zklamání, vždyť mu papež překazil očekávaný politický dopad společného vjezdu do Říma, jenž by dal celé Evropě jasný signál, že vrcholná církevní a světská moc kontinentu jednají jednomyslně, což by mělo pro reformní snahu v církvi pozitivní efekt.

Rozmrzen se proto Karel vrátil do Prahy, kde jej zanedlouho zaplavovaly diplomatické urgence z mnoha koutů Evropy, jež jej vybízely, aby neprodleně zahájil slibované tažení do Itálie. Zkušený císař ale nehodlal výpravu zahájit dříve, než by získal dostatečné hmotné prostředky. V únoru 1368 se proto Karel na říšském sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem snažil pohnout církevní představitele v Říši, aby nesabotovali církevní desátek, na který měl dle papežova souhlasu plný nárok. To se mu zčásti podařilo. Na zpáteční cestě do Prahy, symbolicky v Norimberku, zastihla Karla zpráva, že se mu v únoru 1368 narodil druhý syn. Šťastný otec dal novorozeněti jméno Zikmund, a aniž to mohl tušit, měl být právě on skutečným dědicem jeho odkazu. Přicházející jaro bylo proto v Praze pro Karla velmi šťastné. Již se nemusel obávat o budoucnost svého rodu. Pozitivně naladěn se tak Karel i s chotí Alžbětou a podstatnou částí svého dvora vydal v dubnu 1368 z Prahy na svou druhou římskou jízdu. Průvod byl velmi rychlý, koncem měsíce se již Karel ocitl na italské půdě, kde vjel do města Udine. Jádrem Karlova velkého vojska, které tvořilo nejméně 5000 mužů, byly české oddíly. S nimi zasáhl do intenzivních bojů proti papežovým nepřátelům, obzvláště milánskému rodu Viscontiů. Ani ve spolupráci s vojskem papežské kurie se mu však nepodařilo dosáhnout žádného většího vojenského úspěchu. Byla to obvyklá italská guerillová válka, jež přála místním, kteří dokonale znali krajinu, a měli mezi zdejším obyvatelstvem mnoho zvědů. Když tedy horké letní dny a nemoci začaly decimovat císařské vojsko, rozhodl se sám Karel chopit iniciativy a i navzdory odmítavému stanovisku kurie uzavřel v srpnu mír s Bernabem Viscontim, hlavním vůdcem mocného rodu.

Mír Karlovi umožnil vstoupit do Modeny, odkud zamířil přes Luccu, Pisu a Sienu do papežského paláce ve Viterbu. Tam jej již netrpělivě očekával papež. Pro Karla byl průchod Itálií nemalým rizikem, jelikož jednou z podmínek uzavřeného míru bylo postupné rozpuštění císařského vojska. S tím Karel neměl větších problémů, jelikož jej náklady na udržování armády natolik finančně vyčerpávaly, že musel dokonce Florenťanům zastavit jednu ze svých soukromých korun, které používal při oficiálních ceremoniích. V říjnu 1368 vjeli papež i císař bok po boku do Říma. Karel tak byl jedním z mála středověkých císařů, který během své vlády vjel dvakrát osobně do bran Věčného města. Prvního listopadového dne nechal Karel korunovat svou choť Alžbětu císařovnou. V dalších dvou měsících, které Karel strávil v Římě jako host v papežském paláci, byl vyměřen rozhovorům dvou předních hlav tehdejší Evropy. Jednání probíhala v přátelském duchu a jak Karel, tak i Urban V. postupně našli kompromis. Výměnou za Toskánsko, jež mělo připadnout do sféry vlivu kurie, Karel obdržel závazek, že papež zaplatí náklady jeho zpáteční cesty a v budoucnu mu kurie dopomůže k rozumné volbě římského krále v Říši, tj. ke zvolení jeho syna Václava.

Na konci prosince 1368 se císařský pár odstěhoval z Říma do Sieny, kde strávil téměř měsíc. Zde došlo k nepokojům a pokusu o převrat, v němž utrpěl Karel citelné ztráty na lidech i majetku. Sám císař se tehdy zasloužil o uklidnění, když v ulicích města údajně se slzami v očích nabádal lid k zastavení bojů. V lednu 1369 přesto opustil město a zastavil se až o několik dnů později v Lucce. Ve městě, ke kterému měl již od mládí kladný vztah, si poté zřídil na téměř půl roku svůj hlavní stan. Jeho záměrem bylo zjednat nedávno uzavřenému míru širší platnost, neboť jedině tak se dalo pomýšlet na to, že by se papežská kurie v Římě trvaleji usídlila. V únoru Karel donutil k míru a poslušnosti Florencii. V dubnu se zase vojenskou mocí pokoušel srazit na kolena pyšnou Pisu, s níž měl od roku 1355 nevyřízené účty. To se mu skutečně podařilo, město muselo poté zaplatit velkou pokutu císařské pokladně.

Jelikož však neodkladné žádosti vyžadovaly Karlovu přítomnost v Čechách, musel svého poměrně úspěšného pacifikačního tažení zanechat a v červenci 1369 opustit horkou italskou půdu. Zatímco hrdá císařovna vjela v srpnu do Prahy, kde se nechala uvítat se všemi poctami, Karel se odebral na Moravu a v září vstoupil do Brna. Mezinárodní konstelace ve střední Evropě byla totiž znovu napjatá. Karlovo přesídlení papeže do Říma byl tak nakonec úspěch, který neměl mít dlouhého trvání. Císař a ani papež totiž nebyli v dalších měsících schopni v problematickém italském prostředí prosadit svou autoritu, a proto Urban V. již následující rok Itálii raději opět opustil a vrátil se zpět do Avignonu. Ve víru evropské politiky nicméně Karel prokázal, že Evropa v této době neměla schopnějšího a vytrvalejšího politika, který by se ujal řešení palčivých problémů oné doby se stejnou nebo přinejmenším podobnou vervou. Ve světle tohoto faktu lze Karlovi snadno odpustit dílčí neúspěchy. Obzvláště, když se Karlovo státnické dílo jako celek dařilo a v následujících letech směřovalo ke svému úspěšnému a oslnivému závěru.

Odkazy a poznámky:

1. Maiestas Carolina nejenže neshořel, ale dokonce se dodnes zachoval v korunním archívu. I ve své době nebylo tajemstvím, že Karel pouze ustoupil jeho prosazení pro odpor šlechty. Šlechtická obec však Karlovo odůvodnění přijala a považovala jej spíše za císařův respekt k jejím přáním a zájmům, než že by celou věc chápala jako Karlův neúspěch nebo dokonce slabost.

2. Je hořkou ironií dějin, že Karlova vnučka Eliška Zhořelecká (1390-1451) se v roce 1437 tohoto práva dobrovolně vzdala ve chvíli, kdy její rod císařem a králem Zikmundem vymřel po meči.

3. Francesco Petrarka v listu z 21. března 1361 označil Karlem předložené listiny za jednoznačné padělky. To rakouskému vévodovi velmi přitížilo, neboť ve středověku bývalo padělání listin považováno za vážný zločin, který se ve vážnějších případech mohl dokonce trestat na hrdle.

4. Od svých předchůdkyň se Alžběta velmi odlišovala. Byla popisována jako urostlá žena silné postavy a kypící zdravím. Po svém otci Bogislavovi byla kromě toho rázná, sebevědomá a cílevědomá. Navíc byla nejplodnější z Karlových manželek a během manželství mu porodila celkem šest dětí, z toho čtyři syny, tj. více než jeho tři předchozí manželky dohromady.

5. Karel byl již korunovaným králem římským, českým, lombardským a taktéž přijal císařskou korunu. Arelatské (častěji zvané Burgundské) království existovalo na jihu Francie v raném a vrcholném středověku. Jazykově a kulturně bylo sice francouzské, avšak Říše na něj uplatňovala svůj nárok. Ten byl ovšem v této době již jen prázdným heslem, neboť poslední zde korunovaným králem byl císař Friedrich I. Barbarossa v roce 1178. Karel tak pouze využil oslabení Francie k upevnění říšského vlivu v této části kontinentu.

Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.

Zdroje obrázků: Wikimedia Commons