Zisk císařské koruny znamenal pro Karla IV. úspěné zavrení první etapy vládnutí, která spočívala v dosaení veobecného uznání a upevnění vlády nad Svatou říí římskou a Českým královstvím. Druhá etapa, kterou můeme nezávazně nazvat konsolidační, pak měla být v Karlově panovnické koncepci mnohem významnějí a důleitějí. Karel byl toti panovníkem, jen sledoval předevím dlouhodobé cíle a snail se své výdobytky přenést i na dalí generace. To bylo po roce 1355 jeho prvořadým úkolem, k němu napjal vechnu svou energii a činorodost. S Karlovou pomocí měli být Lucemburkové ji natrvalo zakotveni ve střední Evropě a zároveň na dvojím trůnu.
I kdy Karel stanul v roce 1355 na absolutním vrcholu tehdejí světské
hierarchie a mohl se tak naplno pustit do realizace celé řady reforem,
je učinily z Českého království skutečnou středoevropskou velmoc a
Svaté říi římské vrátily imperiální lesk, přece jen by bylo poetilé
vnímat vládu druhého Lucemburka na českém trůnu romantickou nebo naivní
optikou. Stále se toti pohybujeme ve vrcholném středověku, kde i
sebekultivovanějí a schopnějí panovník musel čelit obvyklým
středověkým výzvám a byl konfrontován s procesy, které mohl ovlivnit
jen stěí. Idealizovat si tak Karla IV. například jako mírotvorce nebo
pacifistu na trůnu, jemu se podařilo ve, co si usmyslel, by bylo
chybou a nebezpečným zkreslením dějin.
Ukázalo se to například jetě v polovině 50. let, tedy v době, kdy
Karel získal císařskou korunu. V červenci 1355 novopečený císař
zakoupil jako zahraniční léno české Koruny hrad Donaustauf u Řezna,
jen byl důleitým strategickým bodem. To způsobilo, e s Karlem vedli
v letech 1355-1358 drobnou pohraniční válku bavortí vévodové
Albrecht a Vilém Dolnobavortí. Ve stejné době, a to v dubnu a květnu
1356 se proti Karlovi navíc opětovně vzbouřili rombertí bratři a
Jindřich z Hradce. Důvodem této poměrně váné revolty byl Karlův záměr
vybudovat u Hluboké hrad Karlshaus (Hrádek u Purkarce), jen měl dret
na uzdě horkokrevné Romberky. Romberkové nejene povstali proti
králi, ale tentokrát dokonce zaslali protestní list říským kníatům.
Zasáhnout proto muselo královské vojsko podpořené markraběcími oddíly.
Romberkové byli nakonec donuceni odpřisáhnout Karlovi milost. Pán z
Hradce byl navíc vypovězen z království na dva roky.
Neúspěný pak byl Karel například v otázce, které v souvislosti se svým
panováním v Čechách přikládal mimořádný význam. Svého císařského
triumfu hodlal vyuít k upevnění královské moci v českém státě, a proto
hned na prvním zemském sněmu po svém návratu z Itálie předloil ke
schválení psaný zákoník, který vznikl pod jeho přímou patronací u
někdy v letech 1350-1352.
Maiestas Carolina, jak
se dokument později začal nazývat, měl být Karlovým vrcholným
státnickým počinem v Čechách. Zákoník toti upravoval normy tehdejího
feudálního práva, čím zamezoval jeho svévolnému výkladu cestou
nalézání práva na zemském soudu. Jinými slovy se jednalo o pojistku,
která měla zabránit lechtické svévoli, je měla nyní ustoupit psanému
zákoníku. Zároveň Karel do zákoníku prosadil nezcizitelnost královského
majetku a jasné vymezení pravomocí panovníka a lechty při obsazování
zemských i dvorských úřadů. lechtě se dokonce napřítě zakazovalo
vynáení hrdelních trestů, pokud na ní sám panovník tuto pravomoc
nepřenesl. Upravovalo se i odúmrtní právo, a to tak, aby královské
komoře připadaly například i odumřelé selské grunty s pominutím nároků
pozemkových vrchností.
Karel věděl, e pro českou lechtu bude přijmutí psaného zákoníku, jen
z části omezoval jejich moc, obtíné, a proto jeho přednesení záměrně
posunul do doby, kdy byla česká veřejnost jetě stále pod vlivem
oslnivého lucemburského úspěchu v Itálii. Jene přepočítal se, jeliko
lechta Majestas Carolina na sněmu odmítla. Pro Karla to bylo hořké
zklamání. Měl nyní na výběr dvě monosti. Buď ustoupit a riskovat
potupné fiasko, nebo se snait protlačit zákoník silou, co by ovem
mohlo nebezpečně vyhrotit vztahy mezi ním a lechtou. Nakonec se
rozhodl tak, jak měl po větinu ivota ve zvyku, tj. alamounsky. Aby
si zachoval tvář, oznámil u v říjnu 1355, e jediný psaný exemplář
zákoníku údajně neastnou náhodou shořel, čím ji není do budoucna o
čem jednat.
1 Nebyl by to vak Karel, kdyby se v
dalích letech nepokusil - a to částečně úspěně - prosadit jednotlivé
články ze zákoníku alespoň jednotlivě.
Na sklonku roku 1355 byl Karel ji na říské půdě v Norimberku, kde se
od poloviny září konal důleitý říský sněm, jen byl později přeloen
do města Méty na francouzsko-německém pomezí. V Norimberku to vak
bylo, kde byla 10. ledna 1356 schválena a přijata tzv.
Zlatá
bula Karla IV. Ta obsahovala 23 kapitol, které zásadním
způsobem upravovaly budoucí volbu panovníků Svaté říe římské. Zlatá
bula se stala základní právní normou celého soustátí a do jeho
oficiálního zániku v roce 1806. Napřítě u nebyl při volbě římského
krále nutný celkový konsenzus, stačila nadpoloviční větina v
sedmičlenném kurfiřtském sboru, tj. čtyři hlasy. Dolo i k úpravě
právního postavení kurfiřtů, kteří se stávali jakýmsi poradním sborem
panovníka. České království bylo opětovně zakotveno jako svébytná a
ojedinělá část Říe, jeho panovníkovi jakoto jednomu z říských
kurfiřtů měl zároveň přísluet rozhodující vliv při volbě. Pro český
trůn, o jeho obsazení měli právo rozhodnout pouze Čei sami, byla také
přijata zásada enské posloupnosti v případě vymření muských
přísluníků rodu.
2 Je zajímavé, e Zlatá bula
navíc nařizovala kurfiřtům znát kromě němčiny a italtiny také četinu
(!). I kdy Zlatou bulu zpočátku odmítali jak Wittelsbachové, tak i
Habsburkové, byla její základní ustanovení respektována. Karel tím
dosáhl velkého úspěchu, nebo větina kapitol přijatého zákoníku
posilovala postavení lucemburské rodové základny v Čechách a
usnadňovala potencionální setrvání římského titulu v rukou lucemburské
dynastie.

Po krátkém osobním jednání s uherským králem Ludvíkem ve věci jeho
nadcházející války s Benátkami se Karel přes Moravu odebral zpět do
Prahy, kam dorazil v dubnu 1356. Čekaly jej zde dvě důleité návtěvy.
Tou první byl Francesco Petrarka, který dorazil do hlavního města
Českého království jako vyslanec Benátské republiky. Druhým hostem byl
polský panovník Kazimír, který s císařem uzavřel spojenecké smlouvy
zaměřené zejména proti Braniborsku. V Čechách se Karel tentokrát
nezdrel dlouho, nebo se ji v srpnu 1356 odebral do Říe, aby na
říském sněmu v Métách dovril přijetí Zlaté buly na reprezentativním
shromádění říských kníat, k čemu dolo 25. prosince toho roku.
Zároveň chtěl být na blízku epicentru událostí, které tehdy hýbaly
Evropou.
V září 1356 toti Angličané rozdrtili Francouze
v bitvě u
Poitiers, přičem do zajetí padl sám francouzský král
Jan
II. (1350-1364). Karel se tehdy zachoval jako tvrdý státník
sledující výhradně zájmy svých drav, a proto se od něj jeho dlouholetý
vagr ádné větí pomoci nedočkal. Právě naopak! Krizového stavu
Francie Karel toti vyuil k tomu, aby donutil Paří přistoupit na
podmínky, které oslabovaly francouzský vliv na západních hranicích
Říe. Do Prahy se císařská rodina vrátila a v březnu 1357. Nákladnost
nedávných cest si vak vybrala vysokou daň, nebo královská komora,
pochopitelně v kombinaci s nedávnou římskou jízdou, se vyčerpala
natolik, e byl Karel nucen na dobu esti let zastavit příjmy z celého
království svému rádci a největímu věřiteli mindenskému biskupovi
Dětřichovi z Portic. I to je dokladem toho, e se Karel v praktické
politice nikdy výrazněji nevymykal svým současníkům.
Karlův vřelý vztah k rodné zemi ovem ani v této době neztrácel na
intenzitě, ba spíe naopak. Jetě v březnu 1357 se Karel osobně
účastnil dokončení výstavby Karltejna, který se od této chvíle stal
jeho častým a oblíbeným místem odpočinku. Hrad koneckonců slouil svým
způsobem jako císařova soukromá kaple a místo určené k duchovním a
státnickým rozjímáním velkého vladaře. V červenci se pak Karel podílel
na poloení základního kamene ke stavbě nového a reprezentativního
kamenného
mostu přes Vltavu. Most, jen nese od 19. století jméno po
svém zakladateli, byl vystavěn téměř na stejném místě, kde před tím
stál Juditin most, jen byl stren při velké povodni v roce 1342.
Přes krátké zdrení v Bavorsku, kam Karel na jaře 1357 vytáhl proti
Wittelsbachům, kteří se stále odmítali zříci nároků na ji zmiňovaný
Donaustauf, pobýval Karel téměř celý rok v Čechách. Tentokrát ale často
střídal místa svého pobytu. Důvodem byla pravděpodobně morová nákaza,
která v letech 1357-1362 zasáhla Čechy s nebývalou silou. Mor zavítal
do českých zemí u v letech 1348-1350, ale tehdy se omezil převáně
na jiní části Moravy. Ani současná návtěva černé smrti nebyla natolik
výrazná, aby způsobila v zemi tragické scénáře známé ze západní a jiní
Evropy, avak její vliv na ivot v zemi byl poměrně razantní. Zatímco
obyvatelé země zápasili s nezvaným hostem, oslavil Karel v březnu 1358
narození prvního potomka z manelství s mladou Annou Svídnickou. Pro
Karla sice bylo opětovným zklamáním, e mu cho povila pouze dceru, je
obdrela jméno
Alběta, avak byl vděčen za kadého
potomka.
Ve sňatkové diplomacii Karel toti doposud stále zaostával za svými
současníky na významných evropských trůnech, ale pokud ji uskutečnil
dynastický sňatek některého ze svých potomků, poté projevil vzácný cit
pro budoucí vývoj. Pouze v jediném případě tomu tak nebylo. Stalo se
tak paradoxně u nejstarí z ijících dcer Kateřiny. Tu Karel ji v roce
1353 provdal za habsburského prince
Rudolfa. A
právě tento Rudolf (IV.), který nastoupil na vévodský trůn v Rakousích
po smrti otce Albrechta v červenci 1358, se ukázal jako jeden z
nejvzpurnějích a nejbezohlednějích protivníků, s nimi se Karel musel
za celou dobu své vlády potýkat. Vévoda Rudolf byl toti neobvykle
ctiádostivý, jeitný a netítil se pouít jakýchkoli prostředků k
tomu, aby dosáhl svých cílů, které spočívaly v povznesení svého rodu.
U zanedlouho si měl Karel se svým zetěm projít opravdu drsnou zkoukou
nefungujících příbuzenských vztahů.
Po krátké zastávce v Říi, kde se Karel věnoval situaci ve Francii a v
Itálii, nacházíme císaře v pozdním létě a na podzim 1358 na Karltejně.
Během těchto týdnů Karel zřejmě prodělal váné onemocnění, o jeho
podstatě vak nevíme vůbec nic. Nelo natěstí o nic váného, nebo u
v listopadu císaře vítala Vratislav. Dlouhé návtěvy Slezska vyuil
Karel nejen k těsnějímu připoutání některých zdejích kníectví k
české Koruně, ale také k úpravě poměru mezi praskou a moravskou větví
lucemburské dynastie. K tomu jej vedla okolnost, e stále neměl dědice.
Skutečnost byla o to horí, e Karel ji byl ve věku pokročilého
čtyřicátníka, u kterého se ve středověku u nepočítalo s nějakou větí
plodivou silou. V únoru 1359 proto Karel rozhodl, e se jeho čerstvě
narozená dcera Alběta v budoucnu provdá za jednoho z mladích potomků
Jana Jindřicha, jen by v případě neschopnosti Karla zplodit syna
převzal český trůn. Zoufalost situace vystihuje ji jen fakt, e by
Karlova dcera vstoupila do manelství s vlastním bratrancem. Ano, ve
středověku se nejednalo o ádnou větí zvlátnost, avak byla zde jistá
rizika, která nebylo radno podceňovat. A ji v oblasti získání
potřebného papeského dispenzu nebo faktu, e by z následnictví na
český trůn v Praze vypadl nejstarí syn Jana Jindřicha
Jot
(narozen 1351), jen byl ji zaslíben uherské princezně.
Historie
nakonec ale rozhodla jinak.
V březnu 1359 zavítal Karel do Říe, kde řeil mimo jiné poprvé i
nestoudné poadavky svého zetě, kterému stačilo pouze několik měsíců u
vlády k tomu, aby mu narostlo sebevědomí do té míry, e předloil
Karlovi zfalovaná privilegia předchozích římských císařů a dokonce i
samotného Caesara a Nerona. V nich stálo, e se vládcům nad rakouskými
zeměmi přiznávají velké pravomoci a hodnosti. Vévoda Rudolf se na
základě těchto směných falz ihned začal svou titulaturou povyovat nad
ostatní říská kníata, přičem dokonce poadoval, aby byl neprodleně
korunován lombardským králem. Karel se od politiky svého zetě
distancoval a ubezpečil říská kníata, jich se Rudolfův útok na
jejich postavení obzvlátě dotýkal, e nehodlá v ničem Habsburkovi
vyjít vstříc. Poté, co se v Cáchách neúspěně pokouel dojednat
proputění francouzského krále z anglického zajetí, se Karel v květnu
1359 vrátil do Prahy. Ale ani v Praze Karel nenalezl klid před dotěrným
příbuzným, který se opět doadoval uznání svých privilegií. Karel
Rudolfa vak tentokrát striktně odmítl, a to byl de facto počátek
mnohaletého nepřátelství mezi oběma vládci.
Uraený Rudolf toti poté začal nezákonně uívat titul arcivévody i
pečetě s královskou korunou. Dokonce se rozhodl sbírat spojence, s
jejich pomocí hodlal císaře dotlačit k povolnosti silou. Pro Karla
bylo velmi nepříjemné, e Rudolf přetáhl na svou stranu nejen uherského
krále Ludvíka, ale i markraběte Ludvíka Římana. Ten byl mladím bratrem
předcházejícího vládce Ludvíka Branibora, který se svým bratrem směnil
Braniborsko v roce 1351. Intrikánský Habsburk dokázal přetáhnout na
svou stranu uherského krále i braniborského markraběte velmi snadno,
jeliko vyuíval předevím důvěrných informací Karlova dvora, na něm
se dlouhodobě pohyboval. A v kuloárech praského dvora se ji delí čas
kuly plány na zisk Braniborska a omezení vlivu Uher v severní Itálii.
Karel proto pozval Ludvíka Braniborského i jeho bratra Otu v lednu 1360
do Prahy k osobním jednáním. Zároveň utuil své spojenectví s papeem
Inocencem VI., který nutně potřeboval císařův zásah v severní Itálii,
kde se Papeský stát, jen byl trvalou mocenskou základnou kurie na
Apeninském poloostrově, vinou neustálého poruování klidu zbraní v
Lombardii ocitl ve stavu faktického rozkladu. Jeliko se Wittelsbachové
i pape klonili ke spolupráci s mocným císařem, pochopil rázem Rudolf,
e za současné konstelace nemá přímý střet s Lucemburky valnou naději
na úspěch. Rozhodl se proto předstírat kajícnost, a tak v květnu 1360
zprostředkoval v Trnavě schůzku Karla s uherským králem. Z ní po
vzájemném vyrozumění vzeel smír, který alespoň prozatím odloil střet
Lucemburků a Anjouovců.
Vzhledem k tomu, e Karel uvěřil Rudolfově předstírané snaze o
normalizaci vzájemných vztahů, udělil jemu i ostatním habsburským
vévodům rakouské země v léno. Do Prahy se tak Karel v květnu 1360
vracel s pocitem, e hrozící spor je zaehnán. Jene ji zanedlouho
Karel rozkryl valnou část Rudolfových tajných piklů v Říi, které
dokonce mířily k jeho odstranění z římského trůnu. V červnu se proto i
s císařovnou Annou vydal do Říe, aby se osobně přesvědčil o pravém
stavu věcí. Karel tentokrát projevil ráznost, která u něj nebyla v
říských záleitostech příli obvyklá. Na říském sněmu v Norimberku
obvinil mocná württemberská hrabata napojená na rakouského vévodu z
tajných piklů proti jeho osobě i Říi, nače na ně uvrhl řískou
klatbu. Hrabata, kteří byli takto postaveni mimo zákon, se vak odmítli
vzdát, jeliko očekávali pomoc z Rakous a ze strany údajných
Rudolfových spojenců. Karel proto svolal silné vojsko, kde měli
podstatné zastoupení četí páni se svými oddíly, je vyslal do boje
proti svým vzpurným leníkům. V prosinci 1360 byli hrabata poraeni a
donuceni se vzdát spojenectví s Rudolfem. Sám vzpurný ze přiel při
tom ji v září 1360 do císařského leení v Esslingu zaádat o milost.
Karel mu jí velkoryse udělil výměnou za slib, e Habsburkové nikdy
nevznesou územní nároky v lucemburských zemích, pokud Lucemburkové
nevymřou v muské linii.

Tím Rudolfova causa vak
neskončila. Rudolf toti i nadále pouíval
neprávem přisvojených titulů, čím popudil Karla do té míry, e svého
zetě zanedlouho předvolal na říský sněm do Norimberku. Zároveň dal
podvrené listiny k posouzení Petrarkovi, který byl v tehdejí Evropě
povaován za odborníka na dějiny a právní záleitosti.
3
Ani vak vyčkal jeho dobrozdání, označil některé listiny, je byly ji
ze své podstaty nesmyslem uráejícím kadého, kdo jen povrchně znal
dějiny antické a středověké Evropy, za podvrh. Rudolf měl být poté na
novém říském sněmu v Norimberku postaven před soud. To u ale měl
Karel úplně jiné a mnohem radostnějí starosti
Dne 26. února 1361 proil Karel bezpochyby jeden z nejkrásnějích dnů
svého ivota. Jeho třetí cho Anna Svídnická mu toho dne v Norimberku
porodila tolik vytoueného dědice. Karel byl těstím bez sebe. Jeho
ivot dostal nový a nečekaný impulz. V dubnu bylo chlapci při křtu dáno
jméno
Václav, aby tak Karel deklaroval nejbliímu
okolí i celé Evropě, e se lucemburský princ stane primárně českým
králem. Tedy panovníkem, jemu bude i na základě před lety prosazené
Zlaté buly jednou patřit rozhodující právo určit, kdo obsadí římský
trůn. Karel ani na okamik nezapochyboval, e jeho čerstvě narozený syn
bude jednoho dne nosit vedle české koruny i tu římskou, kterou poté
nahradí ve správný čas císařským diadémem.
Ke Karlovi jakoby se rázem znovu otočila těstěna. Avak ne na dlouho.
Snad pod dojmem radostné události uzavřel v červnu 1361 v Českých
Budějovicích smír s vévodou Rudolfem, kterému jetě před časem hrozila
říská klatba. Energií překypující Habsburk si toti nyní potřeboval
uvolnit ruce pro boj s aquilejským patriarchou, a proto byl ochoten
přislíbit Karlovi prakticky cokoli. Jene aquilejský patriarcha byl ve
sféře vlivu uherského krále, který se domníval, e Rudolf zde vystupuje
z pověření císaře. Tím byla opět váně naruena důvěra mezi Prahou a
Budínem. Kdy navíc Rudolf samotného patriarchu zajal, převezl do
Vídně, a zde mu doslova nadiktoval podmínky, je přiblíily habsburskou
moc a k samotnému prahu Itálie, byl velký konflikt na spadnutí.
Věrolomný Rudolf tedy konečně odhodil kraboku kajícníka a k velkému
překvapení Lucemburků nael u na jaře 1362 cestu ke shodě s uherským
králem. Rudolf i Ludvík hledali okamitě vhodné spojence pro chystané
střetnutí s císařem. K jejich koalici se rychle přidali Wittelsbach
Menhart, který v roce 1361 nastoupil na vévodský trůn v Horním
Bavorsku, salcburský arcibiskup a řada drobných hrabat ve vábsku.
Karel po kratím pobytu v Čechách odjel v září 1361 do Norimberku, kde
se zdrel a do dubna následujícího roku. Právě do města, kde se
narodil jeho syn, a je si od této chvíle velmi oblíbil, svolal říský
sněm, který měl rozhodnout ve věci věčně vzpurného Rudolfa. Ten si vak
zatím mohl mnout ruce, nebo se mu podařilo získat na svou stranu i
polského krále Kazimíra. Vichni účastníci velké koalice zaměřené proti
Lucemburkům se seli v dubnu 1362 na schůzce ve Vídni, aby se
ubezpečili o společných závazcích. Karel pochopil, e tentokrát před
ním vyvstala vskutku reálná hrozba nepřátelského vpádu do zemí Koruny
české, a proto spěně opustil Norimberk. V květnu 1362 se odebral do
Opavy, aby osobně řídil obranná opatření, jeliko se očekával brzký
polský vpád do země. Poté, co poznal, e polský panovník se chystá
spojit s vojskem svých spojenců, odebral se v čele silného vojenského
kontingentu do Českých Budějovic, aby tomuto scénáři zabránil.
Nedorazil ale včas, nebo uherský král postupoval s armádou údolím
Váhu, spojil se s rakouskými oddíly, a v červnu bez větích potíí i s
polským vojskem. Ze směru od Trenčína měl nepřítel s hrozivým vojskem
vtrnout na Moravu. Karel vytáhl k Uherskému Brodu v očekávání velké
bitvy, je mohla snadno změnit dosavadní politický vývoj celé střední
Evropy. K boji natěstí nakonec nikdy nedolo.
Zdá se, e u vech účastníků konfliktu nakonec přece jen zvítězil
zdravý rozum a odpovědnost za budoucí vývoj regionu. Koneckonců králové
Ludvík i Kazimír byli velkými mui stejně jako Karel, take vnímali
případná rizika a nebezpečí hluboko vykopaného nepřátelství
intenzivněji, ne přímočarý a bezzásadový Rudolf. Navíc událostmi
zamíchala dalí osobní tragédie Karlova ivota. V červenci 1362 toti
zemřela při porodu císařovna Anna, které bylo pouhých třiadvacet let.
Anna byla jedinou manelkou, kterou Karel skutečně miloval, a k ní
cítil mimořádně silné pouto i z toho důvodu, e mu porodila dědice.
Tragika události byla o to horí, e císařovna zemřela i s nedonoeným
chlapečkem. Rudolf se vemoně snail, aby udrel koalici pohromadě. V
srpnu 1362 dokonce v Trenčíně nabídl uherským Anjouovcům dynastické
spojení se svým rodem podpořené dědickými smlouvami, ale zbylí
účastníci spolku nyní usilovali o to, jak naopak dosáhnout spříznění s
mocnou císařskou rodinou. Karel byl toti nyní vdovcem a dával najevo
ochotu uzavřít nový sňatek. Lucemburk se proto z válečného pole
urychleně vrátil do Prahy nejen dostatečně vstřebat al z nečekané
ztráty, ale aby se připravil na rozsáhlá vyjednávání s předními
evropskými rody. V říjnu jej vak z Prahy vyhnal mor, a proto odjel do
Říe, kde se zdrel několik měsíců. Jeho rozhodování o budoucí manelce
ovlivnil i fakt, e v září 1362 zemřel pape Inocenc VI. Novým
dritelem Svaté stolice se poté stal
Urban V.
(1362-1370), který se netajil záměrem vyuít oslabení Francie a
usilovat o
návrat do Říma. To bylo ostatně i v Karlově zájmu.
Úmrtím ale nebyl konec. V lednu 1363 se odebral na onen svět také
nedávný účastník protilucemburské koalice vévoda Menhart, který zemřel
bez potomků. O jeho dravy se rychle strhl boj mezi početnou dynastií
Wittelsbachů. Ten byl o to pikantnějí, e Menhart byl synem nám dobře
známé vévodkyně Markéty, s ní se dělil o vládu v Tyrolsku. Jeliko v
Tyrolsku byli zainteresováni i Habsburkové, strhl se nyní ve střední
Evropě nekompromisní boj o Horní Bavory a Tyrolsko, kterého hodlal
Karel vyuít pro sebe. Zkuený politik jako Karel tak následně bez
větí námahy izoloval svého zetě Rudolfa a v březnu 1363 dosáhl na
říském sněmu v Norimberku impozantního tahu. Vyuil rozporu ve
wittelsbaské dynastii k tomu, aby přemluvil braniborského markraběte
Ludvíka a jeho bratra Otu k provedení kroku, jen se pro Lucemburky
nakonec ukázal jako vstupní bránou k vládě nad celým Braniborskem.
Jeliko v boji o Horní Bavory tamní Wittelsbachové poruili sloitý
nástupnický řád, díky čemu vyachovali ze hry právě Ludvíka a Otu,
dosáhl Karel v Norimberku toho, e přemluvil oba bratry, aby příbuzným
oplatili stejnou mincí. V březnu 1363 proto Ludvík i Ota uzavřeli s
Karlem dědickou smlouvu, podle které mělo Braniborsko i s kurfiřtským
hlasem a přilehlou Dolní Luicí (z větí části vak zastavena míeňským
markrabatům) v případě, e by se nedočkali muských potomků, připadnout
princi Václavovi. Pokud by kralevic zemřel, pak toto právo přecházelo
na Jana Jindřicha a jeho potomky. Zisk Braniborska s kurfiřtským hlasem
by byl pro Lucemburky velkým úspěchem, jen mohl mnohonásobně zvýit
jejich naděje na udrení římské koruny. Toho si byl Karel dobře vědom.
Základy k mohutné expanzi směrem na sever tak byly poloeny.

Karel
následně pokračoval dál v likvidaci nebezpečné koalice. Rudolfův
výboj do Aquileje označil za nelegitimní, čím si opět naklonil
uherského krále. Navíc urovnal vztahy s Polskem díky vhodně vybranému
sňatku. Jeho čtvrtou a poslední manelkou se měla stát estnáctiletá
Alběta,
potomek pomořanského vévody Bogislava V. a Alběty, dcery polského
krále Kazimíra. Na tomto sňatku, který by urovnal napětí ve střední
Evropě, měl velký zájem také pape, který potřeboval spojenectví s
císařem ve věci přenesení papeského sídla z Avignonu zpět do Říma. Ve
světle těchto vynikajících Karlových tahů se vévoda Rudolf musel smířit
s tím, e císaře se mu jen těko kdy podaří dostat do kolen, a aby měl
alespoň teoretickou naději na zisk Tyrolska, rozhodl se definitivně
zakopat válečnou sekyru. V květnu 1363 se proto Rudolf a Karel seli v
Uherském Hraditi, kde spolu uzavřeli příměří sjednané na neurčitou
dobu. Z Moravy se Karel jetě v téme měsíci odebral do polského
Krakova, kde uzavřel sňatek s Albětou Pomořanskou. Osobně jí byli
přítomni polský i uherský král. A to byl definitivní konec za
protilucemburskou koalicí, je hrozila jetě před rokem přerůst ve
velkou válku. Nyní ale nepřátelství končilo velkolepou hostinou a
radovánkami.
Z Krakova Karel odjel do Prahy, která se v červnu 1363 stala svědkem
hned dvojí korunovace. Nejprve byl teprve dvou a půlletý kralevic
Václav korunován českým králem, co se neobelo bez protestů Karlova
předního rádce
Arnota
z Pardubic. Historikové dodnes tápou v příčinách
tohoto nečekaného kroku. Karel nejspíe touil po upevnění postavení
svého syna v soudobé středověké hierarchii, co kralevici mělo v
dalích letech umonit dosáhnout braniborského dědictví a říské
koruny. Navíc Karel ji uvaoval v rovině přísně dynastické, kdy hodlal
v dalích letech přenechávat synovi v Čechách větí prostor, díky čemu
měl být postupně zasvěcován do mechanismu skutečné vlády. Nic to vak
nemění na tom, e Václavova korunovace českým králem byla nejen velmi
předčasná a ukvapená, ale vzhledem k okolnostem i nedůstojná. Po
Václavově korunovaci byla českou královnou korunována také Alběta
Pomořanská, je se v dalích letech projevila jako velmi rázná a
rozhodná ena.
4 Úspěná pacifikace nepřátelské
koalice a mistrně zvolená sňatková politika Karlovi zajistily po dlouhé
době oddech a zároveň zvýily jeho presti ve střední Evropě, která
trochu stagnovala na přelomu 50. a 60. let.
Koncem roku 1363 Karel navtívil Cáchy a na začátku ledna 1364 po
dlouhé době zavítal na půdu Francie, aby se na hradě Monzo setkal s
francouzským korunním princem Karlem, svým synovcem. Vánoce 1363
nicméně Karel strávil v Praze, kde se k němu dostavil nejen dánský král
Valdemar, ale i papeský nuncius. Vánoční Prahu navtívili i bavortí
Wittelsbachové, kteří chtěli od císaře získat podporu v boji o
Tyrolsko. Avak Karel se v této době ji rozhodl, e raději obětuje
dobré vztahy s jedním z rodinných klanů Wittelsbachů, ne aby ztratil
monost vyuít zmoudření svého zetě Rudolfa, s ním hodlal ji brzy
uzavřít klíčové dědické smlouvy. Rudolf, který se de facto zmocnil
Tyrolska, se k tomuto císařovu záměru stavěl konstruktivně, jeliko
potřeboval mít Karla na své straně. Karlovi velmi pomohly vyjednavačské
schopnosti jeho dcery Kateřiny, která měla na svého manela Rudolfa
velký vliv.
I na základě její intervence se u v únoru 1364 konala v Brně důleitá
schůzka Lucemburků a Habsburků. Karel nejprve uznal habsburskou drbu
Tyrolska, nače dolo k uzavření vzájemných dědičných smluv. Pokud by
Lucemburkové vymřeli v muské i enské linii, připadly by české země
Habsburkům. Jestlie by tento osud postihl naopak habsburský rod,
přičem by bez dědiců zůstali i uhertí Anjouovci, kteří byli
příbuzensky více spřízněni s Habsburky, přely by rakouské země pod
vládu Lucemburků. Z tohoto důvodu byl garantem smlouvy uherský
panovník. Jeliko měl v době uzavření smlouvy Karel ji dědice a dvě
dcery, a to nepočítaje dva syny a tři dcery z moravské linie
Lucemburků, byly smlouvy v danou chvíli výhodnějí pro českou panující
dynastii, jeliko jak Rudolf, tak ani Ludvík stále neměli muského
dědice. Nikdo tehdy nemohl tuit, e Lucemburkové vymřou po meči ji v
následující generaci a brněnské dědičné smlouvy se v dalích staletích
stanou hlavní zbraní Habsburků v usilovném boji o český trůn.
***
Uzavření dědičných smluv s Habsburky a normalizování vztahů s Uhrami a
Polskem Karlovi umonilo přesměrovat pozornost ze středoevropských
otázek na ty, je tehdy tíily celou Evropu. lo předevím o poskytnutí
pomoci papei Urbanovi V. při návratu do Věčného města, co mělo být
prvním krokem na cestě k reformě západní církve, která v průběhu 14.
století postupně zabředla do hluboké krize. Krizové jevy byly patrné u
za Karlova ivota. Jako silně věřící a vzdělaný člověk s mimořádným
rozhledem Karel vnímal nutnost reformovat církev, nebo si byl dobře
vědom větiny neblahých průvodních jevů, které krize přináela.
Uvědomovali si to ostatně i lidé z Karlova nejbliího okolí. Sám Karel
byl navíc opakovaně svědkem toho, kdy jeho poddaní ztrácí víru ve
vespasitelnou úlohu církve. Nelo jen o morové rány, které se do
českých zemí opakovaně vracely, ale také například o velký hladomor,
který v důsledku neúrody ze sucha vypukl na mnoha místech Českého
království i na Moravě v roce 1361. Stralivé utrpení poddaných se
Karel snail zmírnit rozdáváním obilí z královských sýpek i rozířením
stavby tzv. hladové zdi v Praze. Přesto jím rány dopadající často na
jeho rodné království silně otřásly, a tak jako řada tehdejích lidí, i
on byl přesvědčen o tom, e se jedná o Boí trest za to, jak se lidé
odchýlili od zákonů Kristových.
Karlovou zásluhou byl u v roce 1363 uveden do Prahy známý reformní
kazatel
Konrád Waldhauser. Ve stejné době navíc
někdejí člen české kanceláře
Jan Milíč z Kroměříe
zahájil svou dráhu reformátora, kdy začal Praanům kázat v četině
reformní poadavky tehdejích vzdělanců. To bylo výmluvným dokladem
toho, e mylenky nápravy prohnilé církve tehdy ji dostatečně
zapustily své kořeny i na císařském dvoře. V reformních snahách se
Karel mohl opřít o praského arcibiskupa Arnota z Pardubic. Avak
jeden z největích Karlových rádců, diplomatů a také osobních přátel
zemřel ji v červnu 1364. Novým arcibiskupem se tak stal dosavadní
olomoucký biskup
Jan
Očko z Vlaimi, který sice
nedosahoval velikosti svého předchůdce, avak dokázal si nalézt
nezastupitelné místo na císařském dvoře. I s jeho pomocí Karel někdy v
této době učinil papei dalekosáhlou nabídku. Nejene jej vyzval k
cestě do Říma, ale zároveň slíbil, e jej bude osobně doprovázet a v
případě potřeby mu poskytne i vojenskou pomoc. Papeská kurie nabídku s
povděkem přijala.
V roce 1364 vak Karel s realizací svého záměru jetě nepočítal.
Přednost měly jiné záleitosti. V prvé řadě vykoupení značné části
Dolní
Luice ze zástavy míeňských markrabat. Právě do Dolní Luice
Karel zamířil v říjnu 1364 po boku svého syna Václava, jen zde jako
pouhý chlapec přijímal hold místní lechty a měst. Jetě před tím se
Karel seel v Krakově se svými sousedy, aby se ubezpečil, e nedávné
lucembursko-habsburské dynastické smlouvy nebyly na překáku rozvoji
přátelských vztahů ve střední Evropě. Zde to také bylo, kde uherský
král Ludvík ratifikoval brněnské smlouvy, je se úzce dotýkaly i jeho
dynastie. Takto posilněn na mezinárodním poli se mohl Karel v prosinci
1364 vrátit do Prahy, kde se zdrel a do jara následujícího roku.
Mylenkami byl u jinde, nebo vyuil pobytu v Praze k upravení svého
cestovního diáře, v něm měla mít důleité místo zastávka v Avignonu.
Nelo vak jen o přenesení papeského sídla zpět do Říma, jeliko Karel
v těchto letech dokonce koketoval s mylenkou uspořádat velké kříové
taení proti Turkům. Z tohoto důvodu se v létě 1364 objevil v Praze
poměrně nečekaný host, a to kyperský král a titulární král jeruzalémský
Petr z Lusignanu.
Náročnou a nákladnou cestu do Avignonu Karel zahájil v dubnu 1365. Jeho
průvod postupně narůstal, take se později rozrostl a na úctyhodných
3000 osob. České zastoupení na výpravě bylo tentokrát mnohem
skromnějí, ne před deseti lety při římské jízdě. Do Avignonu Karel
dorazil v květnu a v následujících dnech se stal hostem samotného
papee, který vzácnému hostu připravil okázalé uvítání i program, kde
se to jen skvělo velkými turnaji, hostinami a bohatou kulturní náplní.
Jednání s papeem byla přátelská a Karel pobytu na francouzském území
vyuil mimo jiné k tomu, aby 4. června přijal ve městě Arles z rukou
tamního biskupa
arelatskou korunu. Byla to v pořadí
u jeho pátá královská koruna, kterou za své vlády přijal
5.
Poté mohla jednání s papeem pokračovat. Urban V. byl střízlivý
politik, a proto svůj návrat do Říma podmiňoval celkovou pacifikací
neklidné severní Itálie. S tím Karel souhlasil, i kdy si byl vědom
toho, e se jedná o úkol velmi náročný. Přesto opoutěl Avignon před
polovinou června s dobrým pocitem, e v základních a klíčových věcech
nalezl s papeem shodu. Do Prahy se císař, jen se i navzdory blíící
se padesátce stále těil dobrému zdraví a velké energii, navrátil v
srpnu 1365. Z cesty do Avignonu si přivezl nejen ostatky burgundského
světce sv. Zikmunda, jeho ctitelem se od této chvíle stal, o čem
svědčí i to, e svého druhorozeného syna pojmenoval právě tímto v
Čechách netypickým jménem, ale i milostný záitek. Na francouzské půdě
proil románek s neznámou lechtičnou, z něho vzeel levoboček
Guillaume. O této aféře se vak Karel před svou energickou chotí
Albětou z pochopitelných důvodů nezmínil.
V Praze se Karel dlouho nezdrel, jeliko jej k činnosti vyburcovaly
zprávy o dvou významných úmrtích, které změnily charakter Karlovy
závěrečné fáze vládnutí. Nejene zemřel braniborský markrabě Ludvík,
čím se monost opanovat Braniborsko Lucemburkům opět o něco
přiblíila, ale v létě 1365 nebyl mezi ivými u ani jeho ze Rudolf,
který zemřel bez potomků. Karel si ihned uvědomoval dopad těchto
událostí, a tak se ji v listopadu 1365 odebral do Budína, aby neteři
bezdětného uherského krále Albětě zaslíbil svého syna Václava.
Uvědomoval si toti, e vidina nástupnictví v Uhrách je příli lákavá
na to, aby jí dobrovolně přenechal Habsburkům. Aby své jiní sousedy
odkodnil, nabídl nástupci svého bývalého tchána Albrechtovi III. ruku
své mladí dcery Alběty. Zároveň nepřestával sledovat braniborskou
kořist, a proto markraběti Otovi, který převzal pod svá křídla celé
Braniborsko, zaslíbil nedávno ovdovělou dceru Kateřinu. V březnu 1366
tak zaila Praha dvojí svatbu Karlových dcer. Karel se ukázal jako
skutečný mistr ve sňatkové diplomacii a zdálo se, e ve hraje do karet
Lucemburkům, kteří se stále více přibliovali zisku Branibor a nyní
také Uher. Zásnuby Karlova syna Václava a třináctileté Alběty se
následně konaly v červnu 1366 v Prepurku (dnení Bratislava), a to za
osobní účasti vech zainteresovaných panovníků. Návrat do Prahy byl pro
Karla tentokrát dvojnásobně radostný, nebo jeho cho mu u v květnu
1366 porodila dceru
Annu, o které by si tehdy jen
málokdo pomyslel, e se jednoho dne stane anglickou královnou.
Jen co skončily bujaré oslavy lucemburských svateb, musel Karel zamířit
do Říe, kde se v září 1366 ve Frankfurtu nad Mohanem seel říský
sněm. Na něm Karel dosáhl velkolepého úspěchu, kdy získal souhlas s
tím, aby se osobně odebral do Itálie a pomohl papei obnovit papeské
sídlo v Římě. Kurie byla natolik povzbuzena tímto usnesením, e na
Karlovu ádost okamitě povolila, aby mohl na jeden celý rok vybírat
desátek ve Svaté říi římské i Českém království, z jeho výnosu měl
zaplatit větí část nákladů na taení do Itálie. Zbytek roku strávil
Karel na říské půdě, převáně v oblíbeném Norimberku. Do Čech se
vrátil a v únoru 1367. K jeho nemilému zjitění se ukázalo, e se
desátek sbírá jen pomalu a narazil v Říi i Čechách na poměrně výrazný
odpor. Ani na jaře 1367 tak Karel neměl dostatečné finanční prostředky
k tomu, aby se mohl odebrat do Itálie, kam u mířil i pape, jen
kalkuloval s tím, e vstoupí do Věčného města sám a jako první, čím by
se do budoucna vymanil ze závislosti a vlivu císařské moci. Pape se v
doprovodu zhruba poloviny kardinálského kolegia vylodil v Janově během
května 1367. Ve svém paláci ve Viterbu se vak přece jen rozhodl vyčkat
císařova příjezdu. Kdy se císař ani přes léto v Itálii neobjevil, vjel
pape ji v říjnu do bran Říma. Lucemburk se tuto nečekanou zprávu
dozvěděl za svého pobytu ve Vídni, kde se snail urovnat napjatý vztah
mezi Habsburky a Anjouovci. Neskrýval zklamání, vdy mu pape překazil
očekávaný politický dopad společného vjezdu do Říma, jen by dal celé
Evropě jasný signál, e vrcholná církevní a světská moc kontinentu
jednají jednomyslně, co by mělo pro reformní snahu v církvi pozitivní
efekt.
Rozmrzen se proto Karel vrátil do Prahy, kde jej zanedlouho zaplavovaly
diplomatické urgence z mnoha koutů Evropy, je jej vybízely, aby
neprodleně zahájil slibované taení do Itálie. Zkuený císař ale
nehodlal výpravu zahájit dříve, ne by získal dostatečné hmotné
prostředky. V únoru 1368 se proto Karel na říském sněmu ve Frankfurtu
nad Mohanem snail pohnout církevní představitele v Říi, aby
nesabotovali církevní desátek, na který měl dle papeova souhlasu plný
nárok. To se mu zčásti podařilo. Na zpáteční cestě do Prahy, symbolicky
v Norimberku, zastihla Karla zpráva, e se mu v únoru 1368 narodil
druhý syn. astný otec dal novorozeněti jméno
Zikmund,
a ani to mohl tuit, měl být právě on skutečným dědicem jeho odkazu.
Přicházející jaro bylo proto v Praze pro Karla velmi astné. Ji se
nemusel obávat o budoucnost svého rodu. Pozitivně naladěn se tak Karel
i s chotí Albětou a podstatnou částí svého dvora vydal v dubnu 1368 z
Prahy na svou druhou římskou jízdu. Průvod byl velmi rychlý, koncem
měsíce se ji Karel ocitl na italské půdě, kde vjel do města Udine.
Jádrem Karlova velkého vojska, které tvořilo nejméně 5000 muů, byly
české oddíly. S nimi zasáhl do intenzivních bojů proti papeovým
nepřátelům, obzvlátě milánskému rodu Viscontiů. Ani ve spolupráci s
vojskem papeské kurie se mu vak nepodařilo dosáhnout ádného větího
vojenského úspěchu. Byla to obvyklá italská guerillová válka, je přála
místním, kteří dokonale znali krajinu, a měli mezi zdejím
obyvatelstvem mnoho zvědů. Kdy tedy horké letní dny a nemoci začaly
decimovat císařské vojsko, rozhodl se sám Karel chopit iniciativy a i
navzdory odmítavému stanovisku kurie uzavřel v srpnu mír s Bernabem
Viscontim, hlavním vůdcem mocného rodu.
Mír Karlovi umonil vstoupit do Modeny, odkud zamířil přes Luccu, Pisu
a Sienu do papeského paláce ve Viterbu. Tam jej ji netrpělivě
očekával pape. Pro Karla byl průchod Itálií nemalým rizikem, jeliko
jednou z podmínek uzavřeného míru bylo postupné rozputění císařského
vojska. S tím Karel neměl větích problémů, jeliko jej náklady na
udrování armády natolik finančně vyčerpávaly, e musel dokonce
Florenanům zastavit jednu ze svých soukromých korun, které pouíval
při oficiálních ceremoniích. V říjnu 1368 vjeli pape i císař bok po
boku do Říma. Karel tak byl jedním z mála středověkých císařů, který
během své vlády vjel dvakrát osobně do bran Věčného města. Prvního
listopadového dne nechal Karel korunovat svou cho Albětu císařovnou.
V dalích dvou měsících, které Karel strávil v Římě jako host v
papeském paláci, byl vyměřen rozhovorům dvou předních hlav tehdejí
Evropy. Jednání probíhala v přátelském duchu a jak Karel, tak i Urban
V. postupně nali kompromis. Výměnou za Toskánsko, je mělo připadnout
do sféry vlivu kurie, Karel obdrel závazek, e pape zaplatí náklady
jeho zpáteční cesty a v budoucnu mu kurie dopomůe k rozumné volbě
římského krále v Říi, tj. ke zvolení jeho syna Václava.
Na konci prosince 1368 se císařský pár odstěhoval z Říma do Sieny, kde
strávil téměř měsíc. Zde dolo k nepokojům a pokusu o převrat, v něm
utrpěl Karel citelné ztráty na lidech i majetku. Sám císař se tehdy
zaslouil o uklidnění, kdy v ulicích města údajně se slzami v očích
nabádal lid k zastavení bojů. V lednu 1369 přesto opustil město a
zastavil se a o několik dnů později v Lucce. Ve městě, ke kterému měl
ji od mládí kladný vztah, si poté zřídil na téměř půl roku svůj hlavní
stan. Jeho záměrem bylo zjednat nedávno uzavřenému míru irí platnost,
nebo jedině tak se dalo pomýlet na to, e by se papeská kurie v Římě
trvaleji usídlila. V únoru Karel donutil k míru a poslunosti
Florencii. V dubnu se zase vojenskou mocí pokouel srazit na kolena
pynou Pisu, s ní měl od roku 1355 nevyřízené účty. To se mu skutečně
podařilo, město muselo poté zaplatit velkou pokutu císařské pokladně.
Jeliko vak neodkladné ádosti vyadovaly Karlovu přítomnost v
Čechách, musel svého poměrně úspěného pacifikačního taení zanechat a
v červenci 1369 opustit horkou italskou půdu. Zatímco hrdá císařovna
vjela v srpnu do Prahy, kde se nechala uvítat se vemi poctami, Karel
se odebral na Moravu a v září vstoupil do Brna. Mezinárodní konstelace
ve střední Evropě byla toti znovu napjatá. Karlovo přesídlení papee
do Říma byl tak nakonec úspěch, který neměl mít dlouhého trvání. Císař
a ani pape toti nebyli v dalích měsících schopni v problematickém
italském prostředí prosadit svou autoritu, a proto Urban V. ji
následující rok Itálii raději opět opustil a vrátil se zpět do
Avignonu. Ve víru evropské politiky nicméně Karel prokázal, e Evropa v
této době neměla schopnějího a vytrvalejího politika, který by se
ujal řeení palčivých problémů oné doby se stejnou nebo přinejmením
podobnou vervou. Ve světle tohoto faktu lze Karlovi snadno odpustit
dílčí neúspěchy. Obzvlátě, kdy se Karlovo státnické dílo jako celek
dařilo a v následujících letech směřovalo ke svému úspěnému a
oslnivému závěru.
Odkazy a poznámky:
1. Maiestas Carolina nejene neshořel, ale dokonce se dodnes zachoval v
korunním archívu. I ve své době nebylo tajemstvím, e Karel pouze
ustoupil jeho prosazení pro odpor lechty. lechtická obec vak Karlovo
odůvodnění přijala a povaovala jej spíe za císařův respekt k jejím
přáním a zájmům, ne e by celou věc chápala jako Karlův neúspěch nebo
dokonce slabost.
2. Je hořkou ironií dějin, e Karlova vnučka Elika Zhořelecká
(1390-1451) se v roce 1437 tohoto práva dobrovolně vzdala ve chvíli,
kdy její
rod císařem a králem Zikmundem vymřel po meči.
3. Francesco Petrarka v listu z 21. března 1361 označil Karlem
předloené listiny za jednoznačné padělky. To rakouskému vévodovi velmi
přitíilo, nebo ve středověku bývalo padělání listin povaováno za
váný zločin, který se ve vánějích případech mohl dokonce trestat na
hrdle.
4. Od svých předchůdkyň se Alběta velmi odliovala. Byla popisována
jako urostlá ena silné postavy a kypící zdravím. Po svém otci
Bogislavovi byla kromě toho rázná, sebevědomá a cílevědomá. Navíc byla
nejplodnějí z Karlových manelek a během manelství mu porodila celkem
est dětí, z toho čtyři syny, tj. více ne jeho tři předchozí manelky
dohromady.
5. Karel byl ji korunovaným králem římským, českým, lombardským a
takté přijal císařskou korunu. Arelatské (častěji zvané Burgundské)
království existovalo na jihu Francie v raném a vrcholném středověku.
Jazykově a kulturně bylo sice francouzské, avak Říe na něj
uplatňovala svůj nárok. Ten byl ovem v této době ji jen prázdným
heslem, nebo poslední zde korunovaným králem byl císař Friedrich I.
Barbarossa v roce 1178. Karel tak pouze vyuil oslabení Francie k
upevnění říského vlivu v této části kontinentu.
Seznam pouité literatury bude uveden v posledním dílu.
Zdroje obrázků:
Wikimedia Commons