Středověk
Dnes je: 24. 11. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Nechci se Vás nijak dotknout, ale ti připomínající mají většinou za sebou již nějaké publikace ;-) (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Samý rejpal tady,zkuste si napsat něco takového sami lépe,když umíte jen hnidopišsky rýpat do každéh . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Zajímalo by mě, kdo ty informace doteď tajil. :-)) (Rodová společnost, její instituce a kolektivní identita. Utváření raně středověkých států)
  • Vážení, konečně se odtajňují zdroje úžasných informací o nás Slovanech. Kdo má možnost studovat ty p . . . (Rodová společnost, její instituce a kolektivní identita. Utváření raně středověkých států)
  • Možná by bylo vhodné přidat na stránky (přesněji do dokumentů ke stažení) článek s citacemi (jelikož . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Sociální sítě a ostatní






    Duchovní život středověku

    * Záhada jména svatého Prokopa aneb cesty východního křesanství do Čech I.

    Autor: Luboš Rokos . Vydáno dne 29. 11. 2015 (1792 přečtení)

    Svatý Prokop, zakladatel Sázavského kláštera, je po Ludmile, Václavovi a Vojtěchovi čtvrtým českým světcem. Legendy jej představují slovy: "Byl opat Prokop, rodem Čech." Dík svému původu měl v Čechách náskok v oblibě před světci importovanými. O to víc je je nápadné, že tento Čech má jméno řecké. Vysvětlení této otázky nemůže být vzhledem ke stavu pramenů stoprocentní. Při hledání možných odpovědí se nám ale otevírá zajímavý svět, kudy do Čech pronikají vlivy východního, nebo-li řeckého křesanství. Zde se střetávají s křesanstvím západním, latinským. Symbolem východních vlivů může být staroslověnské písemnictví na Sázavě, které navazuje na staroslověnštinu založenou Konstantinem a Metodějem. A Prokopovo jméno budiž třeba záminkou, proč se po cestách řecké kultury znovu vydat.

    STRUČNÉ DĚJINY SÁZAVY V 11. STOLETÍ

    Dějiny to budou hodně stručné pro uvedení do problematiky a k tomu v podstatě výběrové, týkající se našeho tématu. Vše s vědomím, že stav pramenů nedovoluje jasné poznání a většina informací by vydala na přezkoumání ve vlastním článku.

    Informace o svatém Prokopovi a raných dějinách Sázavy přináší legenda Vita minor (Život menší). Z ní vychází 1) tzv. Mnich Sázavský, pokračovatel Kosmův, který do své kroniky zakomponoval i dějiny svého kláštera. Za vlády Karla IV. vznikla Vita maior (Život větší), jako produkt Karlovy propagace kultu tohoto zemského patrona.

    Prokop byl před odchodem do ústraní ženatý a měl i děti. Rodinu opustil a odešel poustevničit do jeskyně u Sázavy. Jeho charisma mělo přitáhnout žáky, ze kterých se ustanovila poustevnická komunita na základě benediktinské řehole.

    Komunita se stala základem pro samostatný klášter, k čemuž mělo dojít kolem r. 1035. Mnich Sázavský přinesl totiž informaci, že na Prokopa tu narazil kníže Oldřich (1012-1035), když lovil jelena. To je legendární motiv, známý poprvé v legendě o sv. Jiljím. Podle Vity Minor ale klášter založil a vybavil statky ale až Břetislav I. (1035-1055). Mohl tak buď vyplnit vůli svého otce Oldřicha, nebo mohl být sám zakladatelem se vším všudy.

    Prokop umírá r. 1053, opatem se stává jeho synovec Vít (1053 - asi po 1078). Komunitě nastanou těžké časy, nový kníže Spytihněv II. (1055 - 1061) vypovídá mnichy slovanského ritu. Do Sázavy přichází německý opat, kterému ve snu Prokop opakovaně vyhrožuje a čtvrté noci ho vyžene svou biskupskou holí.

    Konvent staroslověnských mnichů našel útočiště v Uhrách, stejně jako Spytihněvův bratr (a nástupce) Vratislav. Jako o útočišti pro mnichy se uvažuje o klášteru ve Visegrádu. Vratislav II. (1061 - 1092) po nástupu na knížecí stolec povolává mnichy zpět z Uher. Vratislav podporoval Sázavu i přes velké církevní schizma, při kterém se r. 1054 oddělily katolická a pravoslavná církev. Staroslověnská kultura se svými byzantskými kořeny přitom musela být katolické církvi podezřelá.

    Po Vítovi nastupuje v úřadu opata Prokopův syn Jimram (asi po 1078 - 1092). Posledním staroslověnským opatem byl Božetěch (1092 - 1096), osoba barvitá. Božetěch byl umělecky nadaný a projevilo se to i v nové přestavbě kláštera a jeho výzdobě. Božetěch ale měl být nadán i pýchou. Při jedné příležitosti vložil Vratislavovi, tehdy už králi, na hlavu korunu, což mohl pouze biskup. Pražský biskup Kosmas se tím cítil být uražen a nakázal Božetěchovi jít na kajícnou pou do Říma. Božetěch tak prý s radostí učinil a zpět donesl plno ostatků světců, které byly za účasti biskupa Kosmy vloženy do sázavských oltářů. Proti Božetěchovi v klášteře působila opozice, která ho pomlouvala u nového knížete Břetislava II. (1092 - 1100). Břetislav vyřešil spory tím, že všechny staroslověnské mnichy definitivně vyhnal.


    I. PROKOP A STAROSLOVĚNSKÁ KULTURA


    Pokud mluvíme trochu zjednodušeně o "staroslověnských mniších", míní se tím, že používali staroslověnštinu. Podobně jako "latinští mniši" užívají latinský jazyk, aniž by měl být jejich jazykem rodným; takový latinský mnich v Čechách 10. stol. je nejčastěji Bavor.


    Svatý Prokop na Votivním obrazu Jana Očka z Vlašimi, okolo 1370
    Zdroj: Wikimedia Commons

    Staroslověnštinu kodifikovali do písma zvaného hlaholice apoštolové Cyril s Metodějem vyslaní na Velkou Moravu byzantským císařem. Byzantská říše byla řeckojazyčná, a řecké křesanství se tak stalo kmotrem křesanství staroslověnského. Vedle Prokopova řeckého jména je staroslověnština na Sázavě další indicií, která odkazuje na řecké, východní křesanství. Prokop by mohl čerpat buď z dědictví kultury velkomoravské, nebo by přinesl staroslověnštinu z balkánských zemí, kde ji zachovali Metodějovi žáci. Obě možnosti blíže rozebereme.

    Ve staroslověnské písemné kultuře je třeba mít vždy na paměti rozdíl mezi staroslověnskou liturgií a mezi písemnictvím. Cyril s Metodějem vedli spor o povolení staroslověnské liturgie, tedy užívání staroslověnštiny při mši. Praktický argument zněl tak, že lidé mají rozumět tomu, co se modlí. Někdy ještě bývá tento argument mylně vztahován na celkovou náboženskou praxi, tedy že by latinští misionáři mluvili na Moravany latinsky, a ti by jim nerozuměli... To je samozřejmě přehnané, misionář musí mluvit k místním srozumitelným jazykem. Papežské zásahy proti staroslověnštině se tak skutečně týkaly jen liturgie, naopak písemnictví ve staroslověnštině bylo plně podporováno. Takové vyznění nese i bula papeže Štěpána V. z r. 885.

    Svatopluk pod dojmem této buly vyhnal Metodějovy žáky a moravská církev se zapojila do západního okruhu. R. 900 prosadil Mojmír II. zřízení arcibiskupství, čímž došlo k dosažení moravského cíle vlastní církevní organizace. To vše bylo ale ztraceno během následného pádu celého moravského státu.

    Z Velké Moravy došlo v podstatě ke dvojímu exodu kněží. Metodějovi žáci se svou staroslověnskou liturgií našli vlídný azyl v Bulharsku chána Borise I., o případném odchodu jiných žáků do Čech nemáme zprávy. Druhý exodus musel nastat po pádu Velké Moravy, přičemž Čechy by se jevily jako přirozený úkryt. S sebou by mohli přinést staroslověnské písemnictví, zatímco staroslověnskou liturgii teoreticky nikoli. Libor Jan ještě uvažuje, že kněží mohli používat kombinovanou liturgii latinsko-staroslověnskou, jakýsi kompromis.


    Velkomoravské vlivy v Čechách


    Na kulturní vliv Velké Moravy ukazují první církevní stavby. Český stát ještě za života Velké Moravy navázal na stavby rotund; i nejstarší český stojící kostel na Budči je v základě rotundou, základy jiné rotundy stojí pod podlahou dnešního kostela na Levém Hradci, což je místo nejstaršího kostela v Čechách vůbec. 2)

    Nejstarší české kostely bývaly zasvěcovány mj. svatému Klimentovi, což byl světec, jehož ostatky nalezli Cyril s Metodějem na své misii u Černého moře. Odtud je donesli na Velkou Moravu, podle tradice na Horu sv. Klimenta ve Chřibech. Klimentské zasvěcení nese dodnes kostel na Levém Hradci a ve Staré Boleslavi, nesly je kostely na přemyslovských hradištích na Lštění nebo v jihočeské Práchni. 3)

    Z několika mála známých jmen kněží v českém státu jsou některá slovanská. Bořivoj si po křtu na Svatoplukově dvoře přivezl na Levý Hradec kněze jménem Kaich, což je prý jméno slovanské. Kněz na Budči, který podle legend vzdělával sv. Václava, se jmenoval Učen. Kněz, který r. 935 opatřil tělo zabitévo Václava, se podle první staroslověnské legendy jmenoval Krastěj. Pokud to nebyli přímo čeští kněží, tak podle jména mohli pocházet z Moravy.

    Staroslověnských památek zůstalo v českém prostředí pomálu. Z cyklu svatováclavských a svatoludmilských legend jsou dvě psány staroslověnsky. Z toho I. staroslověnská legenda je kladena už do 10. století, ještě před vznik Sázavy. Staroslověnské písemnictví by tak zřejmě čerpalo z tradice Velké Moravy a pokud by vydrželo déle jak sto let, našlo by působiště v sázavském klášteře.

    Diskutabilní vyznění má další zákaz staroslověnské liturgie papeže Jana XIII. z r. 968 v odpovědi knížeti Boleslavovi I., který požadoval po papeži svolení k založení pražského a moravského biskupství. Čechy tehdy spadaly pod biskupství v Řezně, což samozřejmě zamezovalo českému státu mít vlastní církevní politiku. Zákaz může vyznívat tak, že v Čechách přežívala staroslověnská liturgie, který hrozila proniknout do nových biskupství.

    Druhou možností je, že zákaz měl působit spíše preventivně. Český kníže mohl logicky argumentovat, že moravské biskupství není ani potřeba zakládat, ale pouze obnovit, prostě navázat na už jednou založené biskupství Metodějovo. Pokud by se ale takové biskupství mělo zrenovovat se vším všudy, tak tedy včetně staroslověnské liturgie, a to by papež mohl chtít preventivně zatrhnout.

    Staroslověnské písemnictví na Sázavě bylo kompletně zničeno po definitivním vyhnání staroslověnských mnichů. Šastnou náhodou se ale povedlo zachovat dva tzv. Pražské zlomky. Původně to byly desky staroslověnských kodexů, které byly druhotně použity pro knihu latinskou, nábožensky nezávadnou (konkrétně pro latinský apoštolář). Zlomky na deskách psané hlaholicí zachycují část modliteb na velké církevní svátky a část mše na Velký pátek - jinými slovy stojíme před dokladem staroslověnské liturgie na Sázavě.

    Staroslověnská liturgie představovala v 11. století živé téma, její povolení žádal po papeži ještě kníže Vratislav II., tedy vládce, který přivedl slovanské mnichy na Sázavu z jejich prvního vyhnanství. Výsledkem byl jen další papežský zákaz.

    Staroslověnština v Bulharsku


    Staroslověnština včetně liturgie se v Bulharsku rozvíjela bez překážek a s podporou chána. Metodějovi žáci založili dvě literární školy. Sv. Naum vedl školu v Plisce, po jejím přestěhování pak v Preslavi. Svatý Kliment založil školu v západobulharském Ochridu, kde pod jeho rukama prošlo odhadem na 3500 žáků. Kliment vstoupil do kulturních dějin tím, že dal základy novému písmu zvanému cyrilice. Hlaholice se totiž Klimentovi zdála příliš složitá, tak vymyslel novou, kterou nazval cyrilicí na počest tohoto věrozvěsta. Cyrilice měla 43 znaků, z toho 24 vycházelo z řecké alfabety, 5 z hlaholice a 14 přidal Kliment vlastních. Z cyrilice se postupně vyvinula dnešní azbuka, a tak Kliment vstoupil v podstatě i do dějin světových.

    Na sněmu v Plisce r. 893 získal Kliment od Borise titul "prvního biskupa slovanského jazyka". Staroslověnština se stala státním jazykem a následovalo vyhnání byzantského duchovenstva. V čele kláštera v Ochridu vystřídal Klimenta Naum, který tu r. 900 založil klášter. Tento klášter sv. Nauma se stal poutním místem na cestě do Jeruzaléma, i když původní účel byl spíš podpořit christianizaci západního Bulharska. Po dobytí hlavního bulharského města Preslavi Byzancí r. 970 se klášter stává kulturním centrem státu a dnešní stát Makedonie chce spatřovat v klášteru jeden z prvků své státnosti.

    Bulharsko pokračovalo v dlouhé válce s Byzancí, která vrcholila r. 1014. Byzantský car Basileos II., zvaný od té doby Bulharobijec, porazil Bulhary a nechal oslepit ty, kdo přežili. R. 1018 bylo Bulharsko připojeno na 170 let k Byzanci. Následoval pro změnu úprk duchovenstva staroslověnského. Cílem se staly slovanské země - Rusko, Chorvatsko, možná Čechy, jak uvidíme.

    Prokop - Bulhar?


    V tuto chvíli to začíná být zajímavé. Staroslověnští duchovní odcházejí z Bulharska od r. 1018, Sázava je založena r. 1032 poté, co Prokop vedl několik let poustevnický život. Podle Vity minor byl Prokop "v slovanském písmě, od nejsvětějšího biskupa Cyrila někdy vynalezeném a od církve kanonicky schváleném, dokonale vzdělán". Nejdokonalejšího vzdělání v tomto oboru mohl v této době dosáhnout v bulharských školách...

    Tyto nápadné souvislosti vedly Dušana Třeštíka k úvahám: "Odkud se po r. 1032 vzala slovanská liturgie na Sázavě? Kde přišel její zakladatel Prokop ke svému vzdělání a samozřejmě také k typicky východnímu jménu? ... Muselo k tomu dojít v klášteře, proto je i v tomto ohledu aktuální ´bulharská stopa´. Jediné slovanské kláštery a hlavně s nimi spojené školy přece koncem 10. století existovaly v Bulharsku ... Přes Bulharsko (především ochridské) vedly cesty poutníků do Svaté země - je tak těžké si představit, že Prokop přišel do Bulharska jako poutník, který se zřejmě již doma zajímal o slovanskou vzdělanost? To jsou ovšem jen domněnky." 4)

    Jiří Sláma ještě přitvrzuje, když říká: "Je velmi pravděpodobné, že sv. Prokop, původem Bulhar, se dostal do Čech právě v souvislosti s výše vzpomenutými politickými událostmi (tj. s exodem slovanského duchovenstva z Bulharska po r. 1018). Této hypotéze neodporuje žádný z bezpečných údajů obsažený v nejstarší svatoprokopské legendě." 5) Sláma připomíná ještě syna posledního bulharského cara jménem Periasana, který po r. 1018 uprchl do Uher a jehož náhrobek psaný cyrilicí byl objeven ve východoslovenských Michalovcích.

    Proti Prokopovu bulharskému původu ovšem mluví hned první nejstarší svatoprokopské legendy slovy "Byl tedy blažený opat Prokop, rodem Čech".

    Kombinací našich informací se ale nechá udělat pravděpodobný obrázek - Prokop, rodem Čech, se vydal na pou do Svaté země, přičemž to vzal přes Bulharsko. Zde by jakožto Slovan mohl vstoupit do kláštera se slovanskou školou. Přijal by zde řecké jméno, možná po Prokopovi Jeruzalémském, když už putoval do Jeruzaléma. Rozvrat bulharské kultury po r. 1018 vyhnal mnichy do různých směrů, Prokopa by vyhnal zpět do Čech. Zde by žil jako poustevník, dokud by mu knížata neumožnila vystavět klášter, který pěstoval slovanské písemnictví i liturgii.

    Samozřejmě se nabízí plno dosaditelných veličin. Prokop nemusel být poutníkem, mohl jít cíleně do kláštera. Jméno nemusel získat v Bulharsku, jsou i názory (i když podložené nejvíce spíš vlastním nadšením), že jméno získal v známém řeckém klášteru na hoře Athos, apod. Jméno Prokop mohl získat po jiném Prokopovi než po tom Jeruzalémském. Jako obecný vzorec je ale tato hypotéza schopna obstát.

    Basiliánství - východní mnišství


    Prokop je pro Čecha evidentně řádové jméno. Pokud je světec přijal v Bulharsku nebo v Byzantské říši, musel by tam vstoupit do řádu basiliánů, protože řecké křesanství jiný řád nemá. Zakladatel řádu Svatý Basil Veliký (330 - 379) zanechal pravidla společného života (komunita jako rodina, opat jako otec), na které navázal na Západě i řád benediktinů.

    Současní basiliáni berou sv. Prokopa za svého. Od r. 2000 působili basiliáni přímo na Sázavě a péčí Řádu sv. Basila Velikého v Čechách a Matice cyrilometodějské vyšla kniha "Svatý Prokop divotvůrce" 6), zabývající se výčtem Prokopových zázraků (za jeho života i po smrti). Kruh se uzavírá, chce se říci...

    ***


    Toto však není konečný výsledek bádání, v dalším díle bude následovat polemika proti Prokopovu východnímu původu.

    EXKURS I. - SÁZAVA A RUS


    Odchod části slovanských duchovních po r. 1018 na Rus měl na východní Evropu velký dopad. Duchovní s sebou přinesli cyrilici, ze které se vyvinula dnešní azbuka. Vlastní písmo a vlastní jazyk umožnily, aby: "Rusové mohli převzít dědictví byzantské duchovní kultury a dále ji samostatně rozvíjet, aniž by kdy byli podlehli byzantské světské moci. Díky vytvoření církevně slovanské literatury založené na řeckých vzorech tak mohla vzniknout široká slovanská kulturní sféra v duchu byzantské ortodoxie, ale nezávislá na byzantské světské moci, která posléze přečkala i její pád." 7)

    Užití slovanského písma a ještě více méně jednotného slovanského jazyka umožnilo literární styky mezi Sázavou a Rusí. Navázání nebo spíše utužení styků se předpokládá během prvního vyhnání Sázavských za pobytu v Uhrách, kde působili rovněž duchovní z Rusi. Na Rus doputovala díla vzniklá v Čechách a počítá se, že šlo o překlady z latinských originálů.

    Ludmilské legendy


    V českém prostředí se dochovala jediná ludmilská legenda, krátké dílko zvané Fuit. Na Rusi se dochovala ještě kratší proložní legenda o svaté Ludmile. Legenda je součástí tzv. Prologu, to je svého způsobu církevní kalendář. Na každý den je zaznamenán svátek nějakého svatého nebo svatých, a k jejich jménu je připojen krátký výtah z legend o jejich životě a smrti. I přes svoji stručnost obsahuje ruská proložní legenda některé doplňky k legendě Fuit, např. že Ludmila byla pohřbena pod tetínskou hradební zdí, kde docházelo k zázrakům v podobě svitu svící za noci.

    Popularita Ludmily se odvíjela od podobných osudů s ruskou kněžnou Olgou. Obě kněžny byly pokřtěny ještě tehdy, když bylo okolí pohanské, a obě měly vnuky, kteří se zasloužili o upevnění křesanství a stali se svatými. Ludmilin vnuk byl svatý Václav, Olžin vnuk kníže Vladimír Veliký, který po svém křtu kázal bořit modly (jak literárně zpracoval K. H. Borovský v díle Křest svatého Vladimíra) a za své zásluhy byl asi v 13. století prohlášen světcem. Podobné vnímání obou kněžen potvrzují i zachované pokyny pro malíře ikon, podle kterých má být Ludmila znázorňována stejně jako Olga nebo jako Helena, matka Konstantina Velikého. 8)

    Svatováclavské legendy


    Nejstarší dochovaná česká svatováclavská legenda je nazývána Crescente. Ta vychází ze starší nedochované legendy, zvané pracovně jako Legenda X. Z této Legendy X má vycházet i staroslověnský překlad dochovaný v několika verzích na Rusi, nazývaný I. staroslověnská legenda. Překlad má být starý, ještě z 10. století. Legenda je tak jediným hmatatelným dokladem staroslověnského písemnictví v Čechách v období po pádu Velké Moravy a před založením sázavského kláštera.

    Novější verzí svatováclavské legendy byl r. 983 pověřen biskup Gumpold z italské Mantovy, který přepsal legendu Crescente do takového "barokního", květnatého až nabubřelého stylu plného superlativů. I tato Gumpoldova legenda byla přepsána do staroslověnštiny a je známá jako II. staroslověnská legenda. Kratší výtah václavské legendy se dostal stejně jako ludmilská legenda do Prologu.

    Václavské legendy došly na Rusi velké obliby hlavně u dvora, mučedník Václav měl totiž podobný osud jako ruští světci, sourozenci Boris a Gleb. Všichni pocházeli z knížecího rodu a byli zabiti svým bratrem - Václav Boleslavem, Boris a Gleb Svjatopolkem (1015 - 1018). Spekuluje se také, že kníže Jaromír pojmenoval po Václavovi (staročeská podoba zněla Vaceslav) svého syna Vjačeslava.

    Ostatní texty


    K svatováclavskému kultu se vztahuje tzv. Služba o svatém Václavu, v podstatě chvalozpěvy zpívané k poctě Václava (včetně tónin). Pokud Služba pochází skutečně z Čech, je to nepřímý doklad české staroslověnské liturgie.

    Modlitba ke svaté trojici a Modlitby proti ďáblovi obsahují vzývání svatých pro účely, jež jsou uvedeny v názvech. Výčet svatých je zajímavý, budeme se k nim vracet v dalších kapitolách.

    Jako tzv. Běsedy jsou zvány homilie (výklady Písma) sv. Řehoře Velikého. Ze životů nečeských světců byly přeloženy legenda o svatém Benediktovi a svatém Vítu.

    ***


    Kontakty českého a ruského staroslověnského písemnictví byly v minulosti vítány v kruzích neoslavistů a nověji komunistů. V rámci slovanské vzájemnosti byl význam těchto vztahů naddimenzován, stejně jako byly propagovány teze, že velkomoravské staroslověnské písemnictví (včetně škol) plně přešlo do přemyslovských Čech.

    S pádem příslušných politických teorií mizel i zájem o raně středověké česko-ruské vztahy i o prameny. Byla by ale škoda vzdát těchto pramenů úplně, každý písemný pramen z doby kolem roku tisíc má cenu zlata. Dosavadní bádání se soustředilo má dokázání nebo trvání staroslověnštiny v Čechách a na datování pramenů. Písemnosti zachované v Rusku ale dost možná ještě nebyly plně vytěženy z hlediska informací a to bez cíleného výzkumu a konfrontace s prameny českými asi nelze zjistit.

    Historické prameny nemohou za moderní politickou situaci a neměly by na ní doplácet. Interpretace pramenů pro něčí účely je věc jiná a musí se řešit polemikou. Ostatně i v pokračování tohoto článku na jednu takovou dojde.

    EXKURS II. - CHORVATSKO, KAREL IV. A KLÁŠTER NA SLOVANECH


    Chorvatsko se stalo azylovou zemí pro staroslověnskou liturgii hned dvakrát. Koncem 9. století sem přišla z Velké Moravy malá část vyhnaných Metodějových žáků a krátkodobě užívalo staroslověnštinu biskupství v Ninu. Druhá část kněží přišla po onom roce 1018. V písemné kultuře se v Chorvatsku užívala tzv. hranatá hlaholice (tedy ne novější cyrilice) a mniši byli podle ní zváni glagoláši. Svoji legitimitu odvozovali glagoláši od sv. Jeronýma, který měl podle nich přeložit Bibli do staroslověnštiny. Ve skutečnosti Jeroným přeložil Bibli z řečtiny do latiny (je zvaná jako Vulgáta).

    Z písemných památek je významný opis I. staroslověnské legendy o sv. Václavovi. Vzhledem k jasnosti textu a absenci novějších přídavků je považován za ještě starší text, než jsou všechny výše zmíněné opisy ruské.

    Chorvatské země postihl církevní rozkol na katolickou a pravoslavnou církev r. 1054. Nešlo jen o pasivní dopad rozkolu, Chorvatsko bylo jednou z jeho příčin. Řím a Konstantinopol vedly spor o jurisdikci nad Chorvatskem, a ten vedle oficiálního dogmatického sporu o výklad božské Trojice byl jednou z příčin této světodějné události.

    Chorvatsko se přiklonilo k Římu. Synoda svolaná r. 1060 do Splitu vyhlásila podle papežského reformního programu dodržování celibátu kněží, odvod desátků a zákaz dlouhých vlasů a vousů u kněží. Dále synoda zapověděla svěcení slovanských kněží, kteří neovládají latinu a latinskou liturgii. Přirozený odpor části duchovních zlomil panovník.

    Staroslověnské kláštery byly zavírány a předávány latiníkům, hlavně benediktinům. Ale v několika klášterech fungovaly staroslověnská a latinská liturgie vedle sebe, nejvíce na ostrově Krku. Glagoláši byli podezříváni z hereze, jak dokládají slova jednoho církevního hodnostáře z 13. století: "Vypráví se, že gótská písmena (tj. hlaholici) vymyslel nějaký heretik Metoděj, který v témže slovanském jazyce napsal mnoho bludů proti ustanovením pravé víry." 9) Hlaholice byla přes tyto útoky kontinuálně používána do konce 16. století. A do tohoto procesu přijel v polovině 14. století Karel IV.

    Emauzy


    Mladý Karel IV. se učil válčit v Itálii. Na jedné cestě r. 1337 musel objíždět nepřátelská území a zavítal do chorvatské Senje. Zde se pravděpodobně poprvé setkal se staroslověnským ritem. Hned na počátku své vlády Karel žádal papeže o povolení k zakládání klášterů se staroslověnskou liturgií. Papež svolil pouze k jedné stavbě a k jejímu založení došlo v listopadu r. 1347. Lokalizován byl na Nové město pražské, jeden z velkorysých Karlových plánů.


    Do kláštera byli pozváni mniši z Chorvatska a dalších slovanských zemí, klášter odtud nese jméno Na Slovanech. 10) Vysvěcení kostela připadlo na Velikonoce r. 1372 a na tento svátek bývala v kostelích čítána biblická perikopa o učednících směřujících do Emauz. Odtud možná pochází lidový název Emauzy pro tento klášter. Kostel nese mnohonásobné zasvěcení sv. Jeronýmovi (patronovi chorvatských glagolášů), byzantsko-slovanským světcům Kosmovi a Damiánovi, Cyrilovi a Metodějovi, Panně Marii, Prokopovi a Vojtěchovi. Většina světců odkazuje na staroslověnské prostředí. Vojtěch odkazuje jistým způsobem také na východ. Zahynul totiž na misii u baltských Prusů a Karel tím chtěl zřejmě vyjádřit účel kláštera, a to šíření víry do slovanských zemí na východě. Po vzoru cyrilometodějské mise by tak měli činit mniši ovládající slovanský jazyk.

    To se částečně začalo realizovat, r. 1380 byl z Emauz založen klášter v Olešnici u Vratislavi a r. 1390 klášter v Klepařích u Krakova. Kláštery ale byly zmítány nepokoji, ostatně stejně jako Emauzy.

    Emauzy obsazují r. 1419 husiti, mniši přijímají podobojí a r. 1434 zaniká staroslověnská literatura. Utrakvisté chrám znovu vysvětili 30. září 1436, tedy na svátek sv. Jeronýma. R. 1446 tu došlo k ojedinělému pokusu založit utrakvistický klášter. Nepřímým výsledkem nakonec bylo, že jeden mnich jménem Řehoř pak spoluzaložil Jednotu bratrskou, církev, která měla jakoby fungovat na mnišských zásadách...

    Klášter byl rekatolizován r. 1593, za habsburské vlády došlo k předání Emauz mnichům z proslulého katalánského Montserratu. R. 1880 pak přijali pozvání mniši z Beuronu, kteří byli vyhnáni z Německa v rámci tzv. Kulturkampfu, tzn. konfliktu mezi pruskou protestantskou monarchií a katolickou církví. I tak mezi novými mnichy a Čechy vypukly nacionální spory, které ukončilo nahrazení českými mnichy r. 1925.



    Madona z Emauzského cyklu
    Zdroj: E-středověk


    Klement Method - Emauzy spravují Sázavu


    Nový opat Jiří Vykoukal zaměřil pozornost k Sázavě. Po odchodu sázavského faráře r. 1940 se zasadil, aby na jeho místo zasedl mnich z Emauz, konkrétně Method Klement. Klement započal i výkup sázavského klášterního areálu, kde byl po zrušení kláštera postaven mj. zámeček. Za vším byla vidět snaha sázavský klášter obnovit. Mnich z Emauz, tedy nástupce sázavského kláštera, odjel obnovit Sázavu - další kruh se uzavírá, chce se říci.

    Methodovu snahu přerušil zásah gestapa v emauzském klášteru 11. července 1941. Celý konvent byl rozehnán a Klement musel přestat i s aktivitou na Sázavě. Po skončení války započal Klement se záchrannými a restaurátorskými pracemi na klášteře a inicioval i první archeologické průzkumy. Čáru přes rozpočet ale přinesl nástup totality, tentokrát komunistické.

    Klement shrnul svůj zájem o Sázavu v knize "Jsem ražen z českého kovu". Věnoval ji životu svatého Prokopa i pozdější svatoprokopské tradici. Vycházel z pohledu benediktina, a tak si mohl všimnout věcí, které by klasickému historikovi mohly uniknout. A je zajímavé sledovat, jak někdo nakládá s historickou látkou takto živě a osobně.

    Poznámky:
    1) Nejasnosti provázejí i samotné prameny, např. Petr Kubín klade na první místo Mnicha Sázavského, ze kterého měl vycházet autor Vity Minor.
    2) Rotunda na Levém Hradci zřejmě nepředstavuje úplně nejstarší český kostel, který nechal po svém křtu z rukou Metoděje vystavět kníže Bořivoj. Pod rotundou byly objeveny zbytky základů ještě staršího kostela, pravděpodobně dřevěného.
    3) Krátká historie Osvětiman např. zde.
    Lštění náleží do okruhu původní středočeské domény ohraničené ještě hradišti na Mělníku, Libušíně, Tetíně a Staré Boleslavi.
    Staroboleslavský kostel sv. Klimenta působí nenápadně vedle kostela sv. Václava, dnešní podoba pochází z konce 12. století
    Hradiště v Práchni bylo nahrazeno jednak gotickým hradem , jednak nedalekým městem Horažďovicemi. Je zajímavé, že místní odvozují jméno města od Metodějova žáka sv. Gorazda, který je od r. 1997 patronem města. Všechny internetové zprávy pouze odkazují na listinu z r. 1251, která má Gorazda přímo zmiňovat, ale samotnou listinu se mi nepodařilo dohledat.
    4) Svatý Prokop, Čechy a Střední Evropa, s. 203.
    5) Tamtéž, s. 103.
    6) Otcové OSBM v Sázavském klášteře: Svatý Prokop divotvůrce. Řád sv. Basila v Čechách, Olomouc 2003. On-line dostupné
    7) Vavřínek, Vladimír: "Byzantské misie u Slovanů a Konstantin Filosofos". In: Herold V., Müller I., Havlíček A.: Politické myšlení raného křesanství a středověku. Oikoymenh, Praha 2011, s. 224 - 225.
    8) Všechny tři ženy jsou spojeny s kostelem Povýšení sv. Kříže v ruském Tutajevu ze 17. století. V kostele se nachází jediné dochované ikonické zobrazení sv. Ludmily v Rusku. Je na kostelním pilíři, na jehož druhé straně je znázorněna Olga. Hlavní prostor na zdech je vyhrazen Heleně.
    S Helenou souvisí i zasvěcení kostela. Ta měla nalézt r. 326 v Jeruzalémě svatý Kříž, na kterém byl ukřižován Kristus; odtud pochází svátek Nalezení svatého Kříže. Při vysvěcení chrámu Kristova vzkříšení v Jeruzalémě r. 335 byl zaveden svátek Povýšení sv. Kříže. I v Čechách existuje řada kostelů zasvěcených Nalezení nebo Povýšení svatého Kříže.
    9) Rychlík, Jan; Perenčevič, Milan: Dějiny Chorvatska. NLN, Praha 2007, s. 36.
    10) Hrady.cz

    Hlavní literatura:
    Sommer, Petr a kol.: Svatý Prokop, Čechy a Střední Evropa. NLN, Praha 2006.
    Sommer, Petr: Svatý Prokop. Z počátků českého státu a církve. Vyšehrad, Praha 2007.
    Klement, Method. K.: Jsem ražen z českého kovu. Několik kapitol o sv. Prokopovi, Sázavě a Emauzích. Vyšehrad, Praha 2002.
    Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Ed. Králík, Oldřich. Vyšehrad, Praha 1969.
    Staroslověnské legendy českého původu. Ed. Rogov, A. I. Vyšehrad, Praha 1976.

    Celý článek | Komentáře: 3 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Listopad  >>
    PoÚtStČtSoNe
      1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30    

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha