Dvě těla krále a život Ernesta Kantorowicze

Nakladatelství Argo přichystalo českému čtenáři vydání knihy Dvě těla krále od Ernesta Kantorowicze (1895-1963). ¹⁾ Dílo to neobvyklé už jen díky svému autorovi. Kantorowicz podle dobových svědectví působil na lidi více jako kavárenský světák a příjemný společník než jako profesor. Možná se v tom odrážel Kantorowiczův sefardský původ, tzn. od španělsky mluvících Židů. Svou dějepisnou práci zasvětil tehdy rozšířeným mysteriózně-nacionalistickým představám o velikosti a poslání německého národa a zvláště jejich elit. Po první světové válce, kam narukoval jako dobrovolník, se Kantorowicz zapojil aktivit krajně pravicových freikorpsů, bývalých vojáků potírajících hrozící komunistickou revoluci. To všechno jej nemohlo zachránit před nástupem nacismu, pro který byl důležitější historikův židovský původ. Kantorowicz záhy po Křišťálové noci emigroval do USA, kde se vzpěčoval znovuvydání některých svých děl ovlivněných nacionalismem a pokračoval v produkci děl o sakrální a vznešené povaze královské moci. Sem patří i Dvě těla krále, dílo popisující krále složeného ze dvou postav - fyzického těla a těla astrálního, které ho přežívá.

Fridrich II. a Skryté Německo
Nejvýznamější Kantorowiczova kniha z meziválečného období nese název Fridrich II. Fridrich byl císař z rodu Štaufů, který většinu života vládl na své rodné Sicílii. Tento určitě výjimečný muž v sobě pojil svou autokratickou vůli s jistou hyperaktivitou, která se dotýkala zájmu o všechno možné.

Fridrich hostil na svém dvoře arabské, židovské a křesťanské učence a vědce, sám napsal až vědecké dílo o sokolnictví. Fridrich se ocital v pravidelných sporech s papeži, což mu vyneslo dvakrát církevní exkomunikaci. V průběhu té první stihnul vyjednat s Araby vydání Jeruzaléma do křesťanských rukou, při druhé neváhal zajmout církevní preláty, kteří měli jeho exkomunikaci slavnostně stvrdit. Jeho sebevědomí šlo tak daleko, že nazval sebe vyvolencem a svoje rodiště v Iesi novým Betlémem.

Císařská sakralita bylo pro Němce motivem, jak získat i v náboženství jakousi nadřazenost a proč se nenechat ovládat Římem. Popularitu měly nebo ještě mají báje o německých císařích, kteří se jednou opět zjeví a nastane zlatý věk; spící císař Fridrich I. Barbarossa na to čeká v německé hoře Kyffhäuser podobně jako blaničtí rytíři. Tento typ mesianismu předpokládal, že německý panovník přijede spasit celý svět - včetně pokoření zkaženého Říma, čímž vrátí křesťanství pravý význam.

To všechno znělo libě uším německých nacionalistů - už ne tak zastáncům přísné dějepisné kritiky. Kantorowicz také v předmluvě knihy o Fridrichovi píše, že tady "nejde o potřeby učených kruhů". Jakých tedy jiných kruhů? Kantorowicz se pohyboval v blízkosti básníka a literárního kritika Stefana Georga, který vedl spolek s názvem Skryté Německo. Georg se podílel na korekturách knihy o Fridrichovi a pomohl sehnat vydavatele. Kniha vyšla r. 1927 a na přebalu knihy se skvěla kulatá svastika.

Kantorowicz ideje Skrytého Německa poodkryl na poslední veřejné přednášce v Německu r. 1933: "Je skrytým společenstvím básníků a mudrců, hrdinů a světců, obětujících a obětí, kteří Německo zplodili. ... Je to tedy říše bohů jako Olymp, říše duchů jako svatý a andělský stát. ... je to do stupňů a řad uspořádaný svět héroů dnešního, budoucího a věčného Německa."

Lidé ze spolku Skryté Německo se účastnili položení květin na sarkofág Fridricha II. v sicilském Palermu. Mimo Georga se nemohl chybět Kantorowicz a mezi dalšími už neznámými jmény stojí za zmínku bratři Bertold a Alexandr, hrabata ze Stauffenbergu. Jejich příbuzný byl totiž jistý důstojník jménem Claus von Stauffenberg, popravený za provedení atentátu na Adolfa Hitlera. Stauffenberg před popravou provolal nějaká slova. Obvykle se píše, že to bylo "Ať žije svaté Německo", nicméně georgovci šířili zprávu, že měl zvolat "Ať žije Skryté Německo". Stauffenberg zřejmě nevnímal nacistické Německo zrovna jako říši velikánů ducha, kterou propagoval Georg, a atentát na Hitlera mohl chápat jako hrdinnou oběť.

Špatné svědomí z toho, jakým směrem se německý nacionalismus ve finále vydal, bránil Kantorowiczovi v USA svolit s novým vydáním Fridricha II. Jak napsal, "kniha, která ležela u Himmlera na nočním stolku a kterou Göring daroval Mussolinimu s věnováním, by měla být ponechána v naprostém zapomnění". A to ještě nezmínil, že knihu měl pročítat i Hitler.

Co hledáme v dějinách? Na útěku z Německa s sebou Kantorowicz vezl rukopis ke knize Laudes regiae, která se věnovala liturgickým chvalozpěvům na panovníka. Když zanechal nacionalismu, pokračoval nadále v oslavě královské moci včetně její sakrality. Kniha Dvě těla krále pokračuje v nastoupeném trendu.

Kantorowicz současně pokračoval i v zaběhlé praxi psaní. Pakliže Fridrich II. byl charakterizován jako "přehlídka mýtů", Dvě těla krále recenzovala jedna americká historička jako "pestrou a zmatenou knihu". Knihám je vyčítáno pramenů typů symbolů, které nelze s jistotou objektivně interpertovat, a na druhou stranu má scházet kritická práce s prameny. Kniha o Fridrichovi např. vyšla bez poznámkového aparátu.

Pozitivní hlasy naopak chválily prolomení jisté "duchovní strnulosti". Dějepisectví se dostalo ve své honbě za objektivitou do určité pasti. Maximální kritika pramenů hrozí vést k nudnému bádání typu, který kronikář opsal co od jiného kronikáře. Vnášet do bádání vlastní subjektivní úsudky se moc nenosí a třeba ideálem pozitivismu byla statistika - sice se to nedá číst, ale subjektivní lidský faktor, tedy lidský úsudek, je tu vyřazen.

Otázka je, co pak z dějin zbyde. Dějiny jsou o lidech, o jejich motivech, jednání, společenských směrech. A vykládají je opět lidé - každý po svém, ale pokud každý podá svůj obrázek, vznikne nějaký komplexní obraz, alespoň náhražka za kýženou, ale nedosažitelnou objektivitu. Jinak nám z takového "odkouzlení" středověku nám zůstává suchá data a čísla - data bitev, počty padlých, která se učí nazpaměť děti na školách a krom toho se tak učí dějepis nenávidět... Obzvláště pokud učitel působí více jako "profesor" než jako příjemný kavárenský společník, kterému posluchači visí na rtech.

Na dějinách je přitom tolik zajímavých lidských osudů včetně právě komplikovaného osudu Ernesta Kantorowicze - patriota bez vlasti a obdivovatele monarchie žijícího v republikánských Spojených státech. O osudy Skrytého Německa a Clause von Stauffenberga se, pokud je mi známo, mají publikovat M. Baigent a R. Leigh, autoři knihy Svatá krev a Svatý grál, což je jedna z předloh pro Brownovu Šifru mistra Leonarda. Ano, to jsou témata, která čtenáře k historii táhnou. Samozřejmě tu hrozí bulvarizace, ale je tu vidět i hlad po takových tématech, která klasické dějepisectví neumí vždy nabídnout nebo spíše podat. Německý historik Horst Fuhrmann hodnotí knihu Dvě těla krále: "Velká díla nepůsobí prostřednictvím encyklopedických informací, ale průbojností a originalitou myšlenek." ²⁾ Více takových knih na fundovaném základě, které vyvolají zájem čtenářů.

Poznámky:
1) http://www.argo.cz/knihy/194582/dve-tela-krale/
2) Fuhrmann, Horst: Středověk je kolem nás. H§H, Praha 2006, s. 324-25. Kantorowiczovy osudy včetně výše vedených citací v textu rozepisuje autor na stranách 302-325.