Upravený text přednáky z
heraltického semináře.
Jak kadého snadno napadne, nejlákavějím cílem lapkovských druin byli bohatí lidí, nejlépe dálkoví kupci, měané. V zájmu měst bylo pochopitelně se loupeným přepadům bránit, své nepřátele trestat i shromaďovat o nich, co nejvíce informací. Pro téměř půlstoletí tak existují takzvané Romberské a Jihlavské popravčí knihy, které obsahují několik desítek výslechů chycených lapků a jejich pomocníků, ovem z bliího a irího okolí romberského panství a města Jihlavy. Pro Olomoucko zápisy v podobném rozsahu chybí v Olomouci a umperku jsou některé informace o kůdcích obsaeny v městských knihách, zřídka ale přesahují uí okolí města. Hlavním pramenem jsou tak zápisy půhoných knih olomouckých zemských desek, ty ovem nelíčí podrobně trestnou činnost, ale aloby mezi lechtici.
Českým zemím Václava IV. chyběl panovník, který by chápal, e ochranou měst a jejich obchodu vzkvétá celá země a bohatne královská pokladnice. Nemá smysl si namlouvat, e loupenictví vzkvétalo jen v v jedné oblasti a zbytek země byl oázou klidu, míru a ekonomického rozmachu.
Neblahým jevům se částečně snaila čelit města sama, umperk si vedl seznam svých nepřátel (pomyslně vedl Smil z Kuntátu na Loučanech), Olomouc, Litovel a Uničov uzavřeli v lednu 1346 spolek proti zločincům. To, jak se zdá, během markraběcích válek příli nepomohlo proti lechtickým protivníkům. Úspěnějí byla se svým aktivním přístupem Jihlava s právem popravy. Toto město muselo čelit několika pokusům o dobytí.
Klíčem ke klidu v zemi byl panovník a jeho majetky, předevím hrady. Karel IV. v Codexu Carolinu (Maiestas Carolina je a pozdějí název) formuluje mylenku, e sí královských hradů zajiuje právo a stabilitu. Situace na Moravě byla přesně opačná. Jan Jindřich rozířil počet hradů v rukách markraběte (z 20 na 48), jeho synové rozdali nebo prodali větinu otcových zisků lechtě, tak e jich v markraběcích rukách v roce 1410 zůstalo jen 11.
Vekeré okolnosti tak nahrávali tomu, aby i po skončení markraběcích válek nebylo na Olomoucku klid, i přes uzavření míru a ustavení landfrídu.
Působení loupeivých druin
Mladota, člověk z okruhu Schönpetra, působící ve východních Čechách a Podorlicku v roce 1417 vyznal, e jeho kumpáni měli útočitě (dobovou terminologií stav) v Kosově pod hradem Hotejnem u Zábřehu. Hrad Hotejn drel od roku 1406 Hynčík z Frývaldova, jeho zbrojno Veverka se účastnil akcí Janáčova bratrstva.
Janáčovo bratrstvo mělo jednu ze svých skrýí u Bore v Určicích u Prostějova, kde si schovávali suknice a kradené plátě a také samostříl. Bore za tyto sluby dostal koně. Tato skupina lidí zde i působila, v roce 1416 pobrali v Slavíkově 8 postav sukna.
V Mostěnicích (a zaniklém tolbachu) u Přerova měl své léno spojenec Janáčova bratrstva,Jan z umvaldu.
V druinách jihomoravských zemských kůdců se nacházeli pochopitelně i lidé z Olomoucka. K roku 1419 je doloen v lapkovské druině Erharta Puky z Kuntátu zeman Petr Kobyla ze Sluína. Jeho ves je dnes součástí Stařechovic u Plumlova. Ve stejné druině působil i Chwalypyr ze Stařechovic (zjistit, jestli je lechtic), doloený o dva roky dříve.
V dobách kdy byl Mírov biskupským hradem, zde měl manelku zbojník Janek, který působil v druině Viléma z Perntejna nebo Bočka z Jeviovic. Později zde i il.
Jan Holý, člen druiny Prokopa z Kamenice (ten stál u zaloení husitského tábora) vypověděl, e s ním loupil Jan Anděl z Ronovce, sezením u Prostějova. Vyznání bylo učiněno v Jindřichově Hradci v roce 1417. Stejných výprav se účastnil i Čap ze Světlova, který byl poddaným majitelů Olan u Prostějova a Petřík Flaík z Tlumačova u Napajedel.
V druhém desetiletí husitského století loupil Jan z Kounic na budějovických (Moravské Budějovice) a znojemských silnicích a členem jeho druiny byl i Jan Kamarét z Olomouce.
lechta z Olomoucka byla mezi postienými. Vilém z Neleovic u Přerova přiel v říjnu 1417 o koně někým z okruhu Viléma z Perntejna, Erharta z Kuntátu a dalích. Tití pobrali v červnu sukno olomouckým měanům zřejmě u umperka.
Záti lechty
Základem pro mé zkoumání se staly půhonné knihy, se svými specifiky. Na rozdíl od popravčích zápisů, které jsou protokoly o výslechu zločinců mučených útrpným právem, půhonné knihy zaznamenávají aloby lechty mezi sebou (výjimečně i s měany a církví), které byly projednávány na zemském soudu. aloby bylo moné podávat pouze v okamiku, kdy zemský soud zasedal, to bylo mimo válečné období v mírné zemi. V případě násilných trestných činů i v letech, kdy se nejvíce takto alovalo, jde jen o zhruba pětinu vech alob, celý středověk dominují aloby o dluhy, nevyplacení věna, zadrení majetku. Ze samé podstaty jsou údaje o násilných činech stručnějí, neobsahují přesný popis událostí, větinou jen sumu, přečin, ve zhruba třetině případu také místo, kde dolo k subjektivně vnímanému bezpráví.
V letech 1406 1408 se objeví téměř 200 alob, které je moné označit jako násilné. Větinou jde o okradení poddaných (přímo ve vsi nebo na cestách), kdy se nejvíce brali koně, krávy, ovce, prasata. Dále víno, slad, často peníze, pokud byly, z klenotů perly. Konečně také oděvy, ze zbraní jsou jmenovány samostříly. Poměrně často se vyskytovaly případy ničení cizího majetku nebo zábory. Několikrát je uvedeno dobývání tvrze, vypalování vesnic, dvorů, nebo lesů, vylovení či vyputění rybníka. aloby se týkají i násilí na lidech, několik poddaných bylo zabito, někteří poddaní nebo i lechtici zajati. Větinou dolo k několika kriminálním deliktům najednou.
Příklady některých půhonů
Geografické znázornění půhonů v letech 1406 - 1408
Ačkoliv je synonymem násilného přepadu hustý a temný les, obývaný loupeníky, přiloená mapa ukazuje, e tomu tak nebylo, větina alob je situována do nejhustěji obydlených oblastí země, níin kolem řek (předevím Moravy).
Vzájemná závislost půhonů (síla spojnic na obou stranách znázorňuje výi sumy půhonů, barva určuje toho, kdo byl ve dvojici alován o více)
Zásadní problémem, pro celý soubor alob je otázka, zda se týkají událostí během válek (které by neměly být alovatelné, pokud bylo vyhláeno nepřátelství) nebo odráejí zemi, která je sice formálně v míru, který je zpečetěn landfrídem, ale emoce a zá rozvířená za válek, přetrvává. V několika případech je výslovně uvedeno, e se tak stalo před několika lety nebo za války. Některé aloby jsou smeteny s tím, e se tak stalo po vypovězení nepřátelství (odpověď, nikoli opověď), tudí právně bylo ve v pořádku. Vzájemný poměr určit nelze, dle mého laického soudu byla Morava neklidná jetě v roce 1408.
Grafické znázornění půhonů v letech 1406 - 1419
Pak zaujme vysoký počet alob v roce 1413, který si nedovedu vysvětlit. V roce 1412, po smrti Jota, je uzavřen nový landfrídu, ale v tomto roce nelze zaznamenat nárůst trestných činů v zemi, která nemá vlastního vládce. To a v roce 1413.
Vybrané osobnosti
Jedním z významných straníků Prokopa byl
Smil ze ternberka, který se psal podle Zábřehu a nedalekého hradu Hotejn. Prvně je doloen v roce 1360, o třináct let později se dělí o majetek s bratrem Zdeňkem. Tehdy se projevila také jeho dobrodruná povaha, s Karlem IV. táhl v roce 1373 do Braniborska. To se nevyhnulo konfliktu, kdy jej o rok později k olomoucké cúdě aloval Tomá z Reze, e mu dluí 50 hřiven za koně, které ztratil v Braniborsku a dalích 50 za ztráty, které Tomáovi učinil na jeho dvorech v Nemili a Václavově. Jak vidno, místo, aby Smil zaplatil za koně, jetě si od svého věřitele půjčil.
14. března 1385 vydává v Brně Smil německy listinu, kde po ztrátou své cti a pohrůce vězením od markraběte Jota se usmiřuje s Petrem z Kravař, jinak z Plumlova. O co tehdy lo, se neví.
Nejpozději tehdy se ocitá snad ve finančních problémech, kdy ho alují bratranci z Lukova a místní nií lechta. V roce 1388 vede spor s kláterem v Zábrdovicích o ves Částkovice, tu odevzdává a v roce 1393.
Právě tehdy se zapojil do markraběcí války na straně Prokopa (zde mohl více získat). Ovem i po skončení bojů nebylo v okolí Hotejna klidno. Smil loupil v okolí Olomouce, oloupil klerika Michala Mikuláova z Husovic v Litovli, kde mu vzal koně a prasata, zmocnil se také Pivonína. První spor byl řeen a ve Vatikánu, kdy pape 8. října poručil pod církevními tresty, a se celá věc řeí u praské konsistoře. Tam Smil nepřijel.
Tehdy u byl na konci svých ivotních sil. Své majetky odevzdal v červnu 1398 bratrancům Zdeňkovi a Jekovi z Lukova, nicméně na Hotejně doil. 23. X. zde nechal sepsat česky psanou závě, 50 kop věnoval kostelu sv. Kunhuty pod hradem (zde byl pohřben), dalích 50 kop kláteru v Krasíkově (zde chtěl být pohřben). 300 kop věnoval Smil členům své druiny, zhruba 30 jmen. 3. listopadu u je nebotíkem, kdy jeho odkaz vyplácejí bratranci Zdeněk a Jeek na Zábřehu.
Závě je moné vidět on-line na monasteriu
Zajímavá je postava Havránka, ten je v závěti uváděn jako jeden ze dvou kuchařů. Po převzetí hradu lukovskými ternberky byl zřejmě pro nadbytečnost proputěn. Dále jeho ivot pokračoval na hraně zákona. V březnu 1399 byl exkomunikován za kody na olomouckém biskupství a kapitule s půl čtvrtou stovkou straníků Prokopa vech společenských vrstev. Později působí v loupené druině na hradě Rabtejně u Mohelna u Hynka Suchého Čerta z Jeviovic a Viléma Sudlice z Litovan. Účastnil se předevím výprav do Rakouska.

Největími rozbojníky na Olomoucku jsou bratři
Pukové z Kuntátu. Starí Jan (Jeek, na obrázku jeho peče) se psal podle Otaslavic, později se přestěhoval do Čech, kde zakoupil Kostomlaty nad Labem, mladí Heralt (Erhart) podle Čech (pod Kosířem), Doubravice a nakonec podle Otaslavic, které získal od bratra. Oba byli straníky Jota.
Oba byli za své činy také v zajetí, Heralt v roce 1416, Jan v roce 1417. Oba bratři pečetili stíný list proti upálení mistra Jana, Heralt se husitských válek nedoil, Jan Puka se stal jedním z praských hejtmanů, nakonec byl zajat Bočkem z Poděbrad (jeho příbuzný s strýc pozdějího krále) v roce 1425 a umírá v jeho vězení. Důvodem snad ani nebyly tolik rozdílné názory na politiku, ale snaha získat Kostomlaty. To se Bočkovi také podařilo.
V roce 1406 brali téměř po celé Moravě, ale podle alob, v malých částkách, nejvíce 100 hřiven v Pačlavicích. V roce 1407 na ně směřovala polovina alob a v sumě 9000 hřiven (za to by el zhruba koupit dnení okres) z 11600. Brali vem, Vaňkovi z Boskovic, Vznatovi z Rosic, pánům z Holtejna a Sovince, Kravař kartouze v Dolanech zbořili mlýn. Tehdy po nich ale u li i ostatní,dobře se na jeho majetcích "nakrmil" Matou z Cimburka, (suma 1150), Vok ze Sovince byl alován dokonce o 2000 hřiven. V roce 1418 Jan Puka poháněl pány z Cimburka, kteří mu zajeli jeho purkrabího. Vyčíslil to na 2000 hřiven.
Soudruhem ve zbrani a nečestném úmyslu byl Janu Pukovi jeho příbuzný
Smil z Loučan.
Přitom Smil byl straníkem Jota, od něj získal načas hrad Obřany a (v Hostýnských Vrích), zde také trvale hrad Chlum od Václava IV. později Bludov V roce 1393 je uváděn jako student vídeňské university, spíe ne brk mu přirostl k ruce meč. Snad i díky tomu měl přezdívku Krúpa, krupý znamenalo ve staročetině zlý nebo hrubý. Zle na něj vzpomínali v umperku. Zde loupil (i během landfrídu), pomlouval město a napsal o něm livý dopis.
S Janem Pukou plenil majetky Jindřicha z umvaldu v Městečku Trnávce, Jekovi vzali koně, krávy, ovce a svině za 800 hřiven, na začátku roku 1406 sám vyloupil tvrz v Línici, kde ili jeho bratranci. V ten samý rok obsadil Drahanovice, o rok později část Námětě na Hané, do husitských válek jetě vypálil Libosváry, Dobrotice a Senici. Smil také zapomněl zaplatit za 2500 litrů uherského vína.
Smil z Loučan si to také schytával. V roce 1402 ho zajal Proček z Vildenberka a vzal ho kromě oblečení ve, co měl u sebe. Za pět let později ho zajal
Vok ml. z Holtejna. Z majetků Smila si brali Jeek a Albrecht ze ternberka na Lukově.
Do sporů se dostal Smil i se svými příbuznými, kdy se prohlásil za dědice Erharta mladího z Kuntátu (+1414), ji po 10 dnech od smrti na Smila putovala aloba, e pobral, co mohl, vylovil rybníky, v celkové sumě 2000 kop groů.
Závěr
Výe uvedená data z Olomoucka neprokazují, e by před husitstvím stoupal počet násilných trestných činů, mezi lechtou samotnou (loupeivé druiny dále fungovaly). Země se naopak na několik let částečně zklidnila (kromě roku 1413)
Pouité prameny a literatura:
Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové
Moravské zemské desky
Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae
Jihlavské a romberské popravčí zápisy
Jaroslav Mezník: Lucemburská Morava
Václav těpán: Závě Smila ze ternberka na Hotejně jako pramen poznání bojových druin na severní Moravě, VVM 47, 1995
Miloslav Plaček, Peter Futák: Páni z Kuntátu