Moravské markraběcí války na Olomoucku

Upravený text přednášky z heraltického semináře.

Jak každého snadno napadne, nejlákavějším cílem lapkovských družin byli bohatí lidí, nejlépe dálkoví kupci, měšťané. V zájmu měst bylo pochopitelně se loupežným přepadům bránit, své nepřátele trestat i shromažďovat o nich, co nejvíce informací. Pro téměř půlstoletí tak existují takzvané Rožmberské a Jihlavské popravčí knihy, které obsahují několik desítek výslechů chycených lapků a jejich pomocníků, ovšem z bližšího a širšího okolí rožmberského panství a města Jihlavy. Pro Olomoucko zápisy v podobném rozsahu chybí – v Olomouci a Šumperku jsou některé informace o škůdcích obsaženy v městských knihách, zřídka ale přesahují užší okolí města. Hlavním pramenem jsou tak zápisy půhoných knih olomouckých zemských desek, ty ovšem nelíčí podrobně trestnou činnost, ale žaloby mezi šlechtici. Českým zemím Václava IV. chyběl panovník, který by chápal, že ochranou měst a jejich obchodu vzkvétá celá země a bohatne královská pokladnice. Nemá smysl si namlouvat, že loupežnictví vzkvétalo jen v v jedné oblasti a zbytek země byl oázou klidu, míru a ekonomického rozmachu.

Neblahým jevům se částečně snažila čelit města sama, Šumperk si vedl seznam svých nepřátel (pomyslně vedl Smil z Kunštátu na Loučanech), Olomouc, Litovel a Uničov uzavřeli v lednu 1346 spolek proti zločincům. To, jak se zdá, během markraběcích válek příliš nepomohlo proti šlechtickým protivníkům. Úspěšnější byla se svým aktivním přístupem Jihlava s právem popravy. Toto město muselo čelit několika pokusům o dobytí.

Klíčem ke klidu v zemi byl panovník a jeho majetky, především hrady. Karel IV. v Codexu Carolinu (Maiestas Carolina je až pozdější název) formuluje myšlenku, že síť královských hradů zajišťuje právo a stabilitu. Situace na Moravě byla přesně opačná. Jan Jindřich rozšířil počet hradů v rukách markraběte (z 20 na 48), jeho synové rozdali nebo prodali většinu otcových zisků šlechtě, tak že jich v markraběcích rukách v roce 1410 zůstalo jen 11.

Veškeré okolnosti tak nahrávali tomu, aby i po skončení markraběcích válek nebylo na Olomoucku klid, i přes uzavření míru a ustavení landfrídu.

Působení loupeživých družin
Mladota, člověk z okruhu Schönpetra, působící ve východních Čechách a Podorlicku v roce 1417 vyznal, že jeho kumpáni měli útočiště (dobovou terminologií stav) v Kosově pod hradem Hoštejnem u Zábřehu. Hrad Hoštejn držel od roku 1406 Hynčík z Frývaldova, jeho zbrojnoš Veverka se účastnil akcí Janáčova bratrstva.

Janáčovo bratrstvo mělo jednu ze svých skrýší u Borše v Určicích u Prostějova, kde si schovávali suknice a kradené pláště a také samostříl. Boreš za tyto služby dostal koně. Tato skupina lidí zde i působila, v roce 1416 pobrali v Slavíkově 8 postav sukna. V Mostěnicích (a zaniklém Štolbachu) u Přerova měl své léno spojenec Janáčova bratrstva,Jan z Šumvaldu.

V družinách jihomoravských zemských škůdců se nacházeli pochopitelně i lidé z Olomoucka. K roku 1419 je doložen v lapkovské družině Erharta Pušky z Kunštátu zeman Petr Kobyla ze Služína. Jeho ves je dnes součástí Stařechovic u Plumlova. Ve stejné družině působil i Chwalypyr ze Stařechovic (zjistit, jestli je šlechtic), doložený o dva roky dříve.

V dobách kdy byl Mírov biskupským hradem, zde měl manželku zbojník Janek, který působil v družině Viléma z Pernštejna nebo Bočka z Jevišovic. Později zde i žil.

Jan Holý, člen družiny Prokopa z Kamenice (ten stál u založení husitského tábora) vypověděl, že s ním loupil Jan Anděl z Ronovce, sezením u Prostějova. Vyznání bylo učiněno v Jindřichově Hradci v roce 1417. Stejných výprav se účastnil i Čap ze Světlova, který byl poddaným majitelů Olšan u Prostějova a Petřík Flašík z Tlumačova u Napajedel.

V druhém desetiletí husitského století loupil Jan z Kounic na budějovických (Moravské Budějovice) a znojemských silnicích a členem jeho družiny byl i Jan Kamarét z Olomouce. Šlechta z Olomoucka byla mezi postiženými. Vilém z Nelešovic u Přerova přišel v říjnu 1417 o koně někým z okruhu Viléma z Pernštejna, Erharta z Kunštátu a dalších. Titíž pobrali v červnu sukno olomouckým měšťanům zřejmě u Šumperka.

Zášti šlechty
Základem pro mé zkoumání se staly půhonné knihy, se svými specifiky. Na rozdíl od popravčích zápisů, které jsou protokoly o výslechu zločinců mučených útrpným právem, půhonné knihy zaznamenávají žaloby šlechty mezi sebou (výjimečně i s měšťany a církví), které byly projednávány na zemském soudu. Žaloby bylo možné podávat pouze v okamžiku, kdy zemský soud zasedal, to bylo mimo válečné období „v mírné zemi.“ V případě násilných trestných činů i v letech, kdy se nejvíce takto žalovalo, jde jen o zhruba pětinu všech žalob, celý středověk dominují žaloby o dluhy, nevyplacení věna, zadržení majetku. Ze samé podstaty jsou údaje o násilných činech stručnější, neobsahují přesný popis událostí, většinou jen sumu, přečin, ve zhruba třetině případu také místo, kde došlo k subjektivně vnímanému bezpráví.

V letech 1406 – 1408 se objeví téměř 200 žalob, které je možné označit jako násilné. Většinou jde o okradení poddaných (přímo ve vsi nebo na cestách), kdy se nejvíce brali koně, krávy, ovce, prasata. Dále víno, slad, často peníze, pokud byly, z klenotů perly. Konečně také oděvy, ze zbraní jsou jmenovány samostříly. Poměrně často se vyskytovaly případy ničení cizího majetku nebo zábory. Několikrát je uvedeno dobývání tvrze, vypalování vesnic, dvorů, nebo lesů, vylovení či vypuštění rybníka. Žaloby se týkají i násilí na lidech, několik poddaných bylo zabito, někteří poddaní nebo i šlechtici zajati. Většinou došlo k několika kriminálním deliktům najednou.

Geografické znázornění půhonů v letech 1406 - 1408

Ačkoliv je synonymem násilného přepadu hustý a temný les, obývaný loupežníky, přiložená mapa ukazuje, že tomu tak nebylo, většina žalob je situována do nejhustěji obydlených oblastí země, nížin kolem řek (především Moravy).

Vzájemná závislost půhonů (síla spojnic na obou stranách znázorňuje výši sumy půhonů, barva určuje toho, kdo byl ve dvojici žalován o více)

Zásadní problémem, pro celý soubor žalob je otázka, zda se týkají událostí během válek (které by neměly být žalovatelné, pokud bylo vyhlášeno nepřátelství) nebo odrážejí zemi, která je sice formálně v míru, který je zpečetěn landfrídem, ale emoce a zášť rozvířená za válek, přetrvává. V několika případech je výslovně uvedeno, že se tak stalo před několika lety nebo za války. Některé žaloby jsou smeteny s tím, že se tak stalo po vypovězení nepřátelství (odpověď, nikoli opověď), tudíž právně bylo vše v pořádku. Vzájemný poměr určit nelze, dle mého laického soudu byla Morava neklidná ještě v roce 1408.

Pak zaujme vysoký počet žalob v roce 1413, který si nedovedu vysvětlit. V roce 1412, po smrti Jošta, je uzavřen nový landfrídu, ale v tomto roce nelze zaznamenat nárůst trestných činů v zemi, která nemá vlastního vládce. To až v roce 1413.

Vybrané osobnosti
Jedním z významných straníků Prokopa byl Smil ze Šternberka, který se psal podle Zábřehu a nedalekého hradu Hoštejn. Prvně je doložen v roce 1360, o třináct let později se dělí o majetek s bratrem Zdeňkem. Tehdy se projevila také jeho dobrodružná povaha, s Karlem IV. táhl v roce 1373 do Braniborska. To se nevyhnulo konfliktu, když jej o rok později k olomoucké cúdě žaloval Tomáš z Reze, že mu dluží 50 hřiven za koně, které ztratil v Braniborsku a dalších 50 za ztráty, které Tomášovi učinil na jeho dvorech v Nemili a Václavově. Jak vidno, místo, aby Smil zaplatil za koně, ještě si od svého věřitele „půjčil.“

14. března 1385 vydává v Brně Smil německy listinu, kde po ztrátou své cti a pohrůžce vězením od markraběte Jošta se usmiřuje s Petrem z Kravař, jinak z Plumlova. O co tehdy šlo, se neví.

Nejpozději tehdy se ocitá snad ve finančních problémech, když ho žalují bratranci z Lukova a místní nižší šlechta. V roce 1388 vede spor s klášterem v Zábrdovicích o ves Částkovice, tu odevzdává až v roce 1393. Právě tehdy se zapojil do markraběcí války na straně Prokopa (zde mohl více získat). Ovšem i po skončení bojů nebylo v okolí Hoštejna klidno. Smil loupil v okolí Olomouce, oloupil klerika Michala Mikulášova z Husovic v Litovli, kde mu vzal koně a prasata, zmocnil se také Pivonína. První spor byl řešen až ve Vatikánu, když papež 8. října poručil pod církevními tresty, ať se celá věc řeší u pražské konsistoře. Tam Smil nepřijel.

Tehdy už byl na konci svých životních sil. Své majetky odevzdal v červnu 1398 bratrancům Zdeňkovi a Ješkovi z Lukova, nicméně na Hoštejně dožil. 23. X. zde nechal sepsat česky psanou závěť, 50 kop věnoval kostelu sv. Kunhuty pod hradem (zde byl pohřben), dalších 50 kop klášteru v Krasíkově (zde chtěl být pohřben). 300 kop věnoval Smil členům své družiny, zhruba 30 jmen. 3. listopadu už je nebožtíkem, když jeho odkaz vyplácejí bratranci Zdeněk a Ješek na Zábřehu.

Závěť je možné vidět on-line na monasteriu

Zajímavá je postava Havránka, ten je v závěti uváděn jako jeden ze dvou kuchařů. Po převzetí hradu lukovskými Šternberky byl zřejmě „pro nadbytečnost“ propuštěn. Dále jeho život pokračoval na hraně zákona. V březnu 1399 byl exkomunikován za škody na olomouckém biskupství a kapitule s půl čtvrtou stovkou straníků Prokopa všech společenských vrstev. Později působí v loupežné družině na hradě Rabštejně u Mohelna u Hynka Suchého Čerta z Jevišovic a Viléma Sudlice z Litovan. Účastnil se především výprav do Rakouska.

Největšími rozbojníky na Olomoucku jsou bratři Puškové z Kunštátu. Starší Jan (Ješek, na obrázku jeho pečeť) se psal podle Otaslavic, později se přestěhoval do Čech, kde zakoupil Kostomlaty nad Labem, mladší Heralt (Erhart) podle Čech (pod Kosířem), Doubravice a nakonec podle Otaslavic, které získal od bratra. Oba byli straníky Jošta. Oba byli za své činy také v zajetí, Heralt v roce 1416, Jan v roce 1417. Oba bratři pečetili stížný list proti upálení mistra Jana, Heralt se husitských válek nedožil, Jan Puška se stal jedním z pražských hejtmanů, nakonec byl zajat Bočkem z Poděbrad (jeho příbuzný s strýc pozdějšího krále) v roce 1425 a umírá v jeho vězení. Důvodem snad ani nebyly tolik rozdílné názory na politiku, ale snaha získat Kostomlaty. To se Bočkovi také podařilo.

V roce 1406 brali téměř po celé Moravě, ale podle žalob, v „malých částkách“, nejvíce 100 hřiven v Pačlavicích. V roce 1407 na ně směřovala polovina žalob a v sumě 9000 hřiven (za to by šel zhruba koupit dnešní okres) z 11600. Brali všem, Vaňkovi z Boskovic, Vznatovi z Rosic, pánům z Holštejna a Sovince, Kravař kartouze v Dolanech zbořili mlýn. Tehdy po nich ale už „šli“ i ostatní,dobře se na jeho majetcích "nakrmil" Matouš z Cimburka, (suma 1150), Vok ze Sovince byl žalován dokonce o 2000 hřiven. V roce 1418 Jan Puška poháněl pány z Cimburka, kteří mu zajeli jeho purkrabího. Vyčíslil to na 2000 hřiven.

Soudruhem ve zbrani a nečestném úmyslu byl Janu Puškovi jeho příbuzný Smil z Loučan.
Přitom Smil byl straníkem Jošta, od něj získal načas hrad Obřany a (v Hostýnských Vrších), zde také trvale hrad Chlum od Václava IV. později Bludov V roce 1393 je uváděn jako student vídeňské university, spíše než brk mu přirostl k ruce meč. Snad i díky tomu měl přezdívku Krúpa, krupý znamenalo ve staročeštině zlý nebo hrubý. Zle na něj vzpomínali v Šumperku. Zde loupil (i během landfrídu), pomlouval město a napsal o něm lživý dopis.

S Janem Puškou plenil majetky Jindřicha z Šumvaldu v Městečku Trnávce, Ješkovi vzali koně, krávy, ovce a svině za 800 hřiven, na začátku roku 1406 sám vyloupil tvrz v Líšnici, kde žili jeho bratranci. V ten samý rok obsadil Drahanovice, o rok později část Náměště na Hané, do husitských válek ještě vypálil Libosváry, Dobrotice a Senici. Smil také „zapomněl“ zaplatit za 2500 litrů uherského vína.

Smil z Loučan si to také schytával. V roce 1402 ho zajal Proček z Vildenberka a vzal ho kromě oblečení vše, co měl u sebe. Za pět let později ho zajal Vok ml. z Holštejna. Z majetků Smila si brali Ješek a Albrecht ze Šternberka na Lukově.

Do sporů se dostal Smil i se svými příbuznými, když se prohlásil za dědice Erharta mladšího z Kunštátu (+1414), již po 10 dnech od smrti na Smila putovala žaloba, že pobral, co mohl, vylovil rybníky, v celkové sumě 2000 kop grošů.

Závěr
Výše uvedená data z Olomoucka neprokazují, že by před husitstvím stoupal počet násilných trestných činů, mezi šlechtou samotnou (loupeživé družiny dále fungovaly). Země se naopak na několik let částečně zklidnila (kromě roku 1413)

Použité prameny a literatura:
Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové
Moravské zemské desky
Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae
Jihlavské a rožmberské popravčí zápisy
Jaroslav Mezník: Lucemburská Morava
Václav Štěpán: Závěť Smila ze Šternberka na Hoštejně jako pramen poznání bojových družin na severní Moravě, VVM 47, 1995
Miloslav Plaček, Peter Futák: Páni z Kunštátu