Recenze knihy Jan Smiřický ze Smiřic

Jakub Jiří Jukl: Jan Smiřický ze Smiřic +1453. Vzestup a pád zakladatele slavného rodu. Veduta, České Budějovice 2012.

Příběh „selfsmademana“ na 197 stranách čistého textu, který se vyšvihl díky svým schopnostem za husitské revoluce, začíná pochopitelně jeho původem. Ten je neznámý, lze spekulovat i o tom, že Jan Smiřický měl měšťanské předky, Smiřice získal jeho rod až v roce 1406.

Nejpozději v roce 1415 je Jan jedním z vyšehradských manů. Zde si autor všímá zajímavé souvislosti, že skupina bývalých služebníků vyšehradské kapituly hrála významnou úlohu v počátcích husitské revoluce. To také vedlo k tomu, že se Jan Smiřický později stal hejtmanem prvního husity obsazeného města, Mělníka v dubnu 1421. V této době se také stává správcem Roudnice arcibiskupa Konráda z Vechty. Analýzou dlužního úpisu z roku 1419 v třetí kapitole (Pravděpodobné osudy Jana v prvních dvou letech revoluce) dokládá autor jeho umírněné kališnické stanovisko už v r. 1419 a účast na husitském sjezdu v Praze. Na začátku 20. let, už jen podle geografie, je významnějším členem orebského bratrstva, po hejtmanátu v Mělníce a přesídlení na Roudnici se stává významným členem pražského svazu a členem kolštejnské strany v Čechách.

J. Jukl nepřeceňuje jeho úlohu v rámci revolučních Čech, připomíná, že Jan Puška z Kunštátu a Diviš Bořek byli jmenováni hejtmany nedlouho po něm, relativně neexponovaný Mělník byl obsazen šlechticem „z druhé garnitury“, tak aby se pro další tažení neoslaboval pražsko-orebský svaz.

Vliv a majetky Jan ze Smiřic začíná v této době stoupat, zatím je pro něj klíčové spojenectví s Hynkem z Kolštejna. Tato kališnická strana už v roce 1423 touží po dohodě s katolíky a uzavření míru. Na podzim roku 1423 se schází svatohavelský sněm, kde je zvolen jedním z 12 hejtmanů (6 za husity, 6 za katolíky). Vlivná kolštejnská strana se rozpadá v září 1427, kdy se pokusí o převrat v Praze. Hynek z Kolštejna je popraven, Jan Smiřický ze Smiřic krátce zajat. Po propuštění odpovídá Praze a vede proti jejímu svazu válku, jeho spojenci jsou povětšinou katoličtí pánové.

Zde by bylo na místě řešit, zda v této situaci nekonvertoval ke katolíkům (autor jeho kališnictví vidí jako trvalé a upřímné po celý jeho život) v okamžiku boje proti Pražanům, a také to, zda byl hlavou rozpadlé kolštejnské strany, kde byl jen on sám. Existovala v tom případě nějaká taková strana?

Sedmá kapitola začíná zamyšlením, jaký byl Jan člověk. Není považován pouze za zištného šlechtice (který se choval tak, aby udržel nebo rozšířil své majetky), Jan držel konzervativní stanovisko, usiloval o přijetí kalicha, sekularizaci církevního majetku, po jiných změnách netoužil, byl schopen uznat za panovníka Zikmunda, pokud by byl garantem zmíněných změn. Chtěl dohodu s domácími katolíky, a to nejpozději v roce 1423. Později je líčen i jako intrikán, který se v 40. v 50. letech choval dost bezohledně a často na vlastní pěst.

Ve 20. a 30. letech se Jan také snaží o restituci arcibiskupského majetku, který po smrti Konráda z Vechty přechází do jeho rukou. V chronologickém vyprávění autor knihy činí přestávku u Lipan, aby zrekonstruoval majetkové poměry a především zisky zemana. Do roku 1427 spravoval roudnické panství, od roku 1431 ho měl zastavené. K němu získal hrady Čap a Helfenburk (u Úštěka), v roce 1432 kupuje Housku, v 40. letech Jestřebí a Lysou nad Labem. Zastaven má také Bezděz a Bělou. V důsledku husitských válek se tak chudý zeman z Hradecka dostává ke slušným majetkům v Polabí.

Po skončení husitských válek se Jan žení, počkat se mu vyplatilo, jeho manželkou je dcera panského rodu Markéta z Michalovic, o čemž se mu před revolucí mohlo nechat jen zdát. Jan ze Smiřic je též načas správcem michalovického panství za nezletilé dědice.

V této době patří k významným hráčům české politiky, vyjednává nástup Zikmunda na český trůn, na konci roku 1437 je králem vybrán za jednoho z 6 zemských správců. Poté stojí na straně Albrechta Habsburského v jeho úsilí stát se českým králem. Jím je také pasován na rytíře.

V následujícím desetiletí patří Jan mezi členy frakce Menharta z Hradce, jako takový je zvolen jedním z dvou hejtmanů boleslavského kraje. Druhým je Jiří z Poděbrad za stranu Hynka Ptáčka z Pirkenštejna. Postupně kališnicko-katolickou stranu Menharta z Hradce opouští a kališnická se mu zdá (dle soudu autora knihy) příliš radikální. V této situaci je jako schopný diplomat a neutrál zván jako vyjednavač k řešení mnoha sporů – to se týká i bojů na konci 40. let, kdy je Jiřím z Poděbrad dobyta Praha a umírá Menhart z Hradce, jehož nahrazuje jeho příbuzný Oldřich z Rožmberka. Po zvolení Jiřího zemským správcem v roce 1452 byl Jan ze Smiřic (za neutrály), zvolen jedním z 11 členů jeho rady (z 5 zemanů). Až v tento okamžik začne bojovat proti dominanci poděbradské strany a provádí čin, který ho stojí život. Píše (jako jeden z představitelů vlády) Oldřichovi Celskému, poručníku Ladislava Pohrobka, že v zemi je dostatek šlechticů v opozici proti zemskému správci a nabádá Oldřicha, ať Ladislava nevydává do rukou Jiřího z Poděbrad. Oldřich tento list předává Jiřímu. Jan Smiřický ze Smiřic je odsouzen k trestu smrti za zradu a 7. září 1453 popraven na Starém městě pražském.

Epilogem monografie je rozchvácení majetků Janových potomků jejich poručníkem Zdeňkem ze Šternberka.

Kniha J. Jukla je jednou z nejčtivějších knih o šlechtě z domácího prostředí. Autor se vyhýbá extrémům, které šlechtické monografie často doprovází, hlavní postavu neheroizuje (zde přiznává lstivost), ani z něj nečiní osobnost, která byla naprosto klíčová pro vývoj událostí své doby (na začátku své kariéry je druhořadým členem bratrstva).

Monografie je doplněna řadou obrázků, kvalitně zpracovanými mapami majetků i bitevních plánků.
Skvělé hodnocení nezkazí ani několik připomínek, které jsou jen maličkostmi v kontextu celé knihy. Autor nadužívá plurálu, sugeruje čtenáři, že si také myslí autorův názor, že drží stejnou domněnku.
Dvojí možnost zisku majetku za husitské revoluce, dobytí a zapsání panovníkem se dle mého soudu nevylučuje, v řadě případů Zikmund pouze legalizoval dřívější úchvaty. Také se mi příliš nezdá primární motivace ke sňatku s Markétou ze strany Michaloviců jako snaha získat dobrého hospodáře pro správu michalovických panství.

Diskuse ke knize na fóru