Středověk
Dnes je: 29. 03. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Na tento dotaz Vám nejsem schopen odpovědět :/ (Očistec - středověký vynález)
  • Vyvstává zvláštní otázka, kde teda Lazar byl, když ne v Nebi? V očistci jsou muka, ale on netrpěl... . . . (Očistec - středověký vynález)
  • Samozřejmě, že tam nebyl žádný polský původ, tvrze, že oni byli pocházející z Alani (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Originální a zajímavé.. První vraždění Vršovců provedl kníže Boleslav III., kterého pak oslepil a uv . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Varsany (hun.), Vršovci (cz.), Wierszowcy (pl.).... varsa, vrš i wiersz to ten sam kosz na ryby. Pro . . . (Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci)
  • Sociální sítě a ostatní






    Středověk dnes

    * Kritika seriálu "Cyril a Metoděj - apoštolové Slovanů"

    Autor: Luboš Rokos . Vydáno dne 17. 11. 2013 (2886 přečtení)

    Delší dobu jsem váhal, jestli tuto kritiku vůbec formulovat. Pamětliv slov jednoho ruského kritika (a v následujícím citátu sebekritika), že :"Autory těch nejtvrdších a nejodmítavějších recenzí jsou vždycky lidé, kteří sami nikdy žádnou knihu nenapsali nebo neuměli napsat," jsem rozpačitý, pokud mám kritizovat film, aniž bych se na nějakém kdy podílel. Na každém historickém filmu se dá najít více či méně detailů, které nesedí - zbroj může patřit do jiného období, některá slova, která nám připadají odvěká, se v oné době ještě nemohla vyskytnout atd. A zanikají v tom tisíce a tisíce dalších detailů a celý děj, které jsou udělány poctivě a zaslouží uznání.

    Ale hlavně se při kritice částečně uchýlím k chování, které hodlám sám odsoudit (to se bude týkat stylu diskuse, kdy se prosazuje jeden názor jako jediný správný, což vůči seriálu použiji). Toto dilema jsem se rozhodl rozseknout tak, že článek nepojmu pouze jako kritiku, ale povedu ho i v hodně osobním rázu právě jako rozvedení všech těchto pochyb a dalších úvah.

    I.

    Při nakládání s historickou látkou stojí badatel před základním problémem, jaké poselství chce čtenáři zprostředkovat. Může podat vyznění záměrně zkreslené pro své účely, nebo může chtít podat objektivní pravdu. Druhý případ je samozřejmě správnější, ale je nutné mít na vědomí, že tady lze také podávat pravdu zkresleně, i když to autor dělá nevědomě. Pokud dáme stejné historické prameny dvěma autorům pocházejícím z jiné země, jiné sociální vrstvy nebo když srovnáme zpracování týž pramenů v podání autorů z různých století, bývají jejich závěry dost odlišné.
    Existuje ještě třetí přístup, kde uznává svoje subjektivní, zkreslující postoje, a snaží se tedy nějakých velkých závěrů a poučení zdržovat. Jeho styl práce pak spočívá v tom, že se snaží co nejvíce vcítit do zkoumané doby a lidí, pochopit jejich jednání (vědomé i nevědomé, pokud možno), a pak to současným jazykem tlumočit dnešnímu čtenáři. Co se týče hodnotících závěrů a soudů, ty jsou ponechány k diskusi čtenářům. Autor může sám nějaké závěry navrhnout, ale uznává, že jeho postoj je opět subjektivní a že jiné postoje mohou být klidně také správné.
    Podobný přístup se pravidelně aplikuje i případě umění. Umění vzbuzuje v divákovi (nebo posluchači) pocity nebo myšlenky, které může konzultovat s jinými diváky nebo s autorem. Oproti zkoumání historie tu ještě více platí pravidlo, že žádný dojem z uměleckého díla není ten jediný správný a ostatní dojmy chybné. Co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému a nikdo to zvl᚝ neřeší. Pokud by umělec začal příjemci diktovat, co se mu má líbit a co si má o díle myslet, překračoval by určitou hranici. A právě tato hranice je jednou z těch, kde se dělí umění od kýče. Kýč dává od začátku vědět, co je na dílu dobré a co špatné, co má být hezké a co ne, komu se smát a koho obdivovat. V americkém filmu se tak negativní osoba navlékne do starých nemožných hadrů, prdí a dělá ze sebe blbce. Kýč nenabízí nějakou možnost k aktivnímu rozvoji diváka, ten je odsouzen do role pasivního konzumenta a za odměnu se mu dostane pocitu, že to "bylo hezký".
    Seriál o Cyrilovi a Metodějovi vyznívá podobně. Od začátku je jasné, že Cyril a Metoděj jsou sluníčkoví lidé, Rastislav moudrý panovník, Svatopluk násilník a franští kněží podlí protivníci. Při komentování schopností věrozvěstů bavorští kněží uznale pokyvují hlavou, jak jsou věrozvěsti moudří a schopní - a proto jsou nebezpeční a je třeba je odstranit. Věrozvěsti se usmívají a mírně promlouvají, Svatopluk při svých promluvách cení zkažené zuby, popř. drží oponenta pod krkem.
    Umělecké, resp. kýčovité prvky mají jen podpořit předem daný názor. Např. Rastislav se modlí v kostele, za ním jde franský kněz - filmová hudba zvážní a ztemní -, kněz se křižuje, a jak jde ruka od ramene k rameni, tak jde do hudby zvuk podobný nejvíce tasení meče - divák si musí vsugerovat, že teď se plíží Zlo. V jiné scéně si moravský velmož odplivuje se slovy, že jen co slyší jména bavorských kněží Wichinga a Eibena, dělá se mu zle. Divák prostě nemá na vybranou, franští kněží jsou odporní svým chováním i svými jmény...
    Potud je to kýč, jednostranné zpracování látky, které většina českých recenzí, které jsem četl, z důvodu přehnané jednostrannosti odmítla. Film se ale netváří jako fikce, by historická, on se tváří jako dokudrama, které jede podle informací pramenů a které podává přesný obraz minulosti. Některé scény, hlavně Konstantinovy teologické promluvy, jsou skutečně převzaté z legend. O to nenápadněji se tam vetře vlastní invence autorů, když třeba papež dává Metodějovi sirmijské arcibiskupství se slovy, že je třeba zastavit franskou rozpínavost. O takové motivaci jsem v legendách nic nenašel, ale je to motiv slovanského patriotismu oproti germánskému, tedy věc moderní doby, které tam podle mě promítli autoři seriálu sami za sebe.
    Ale co je horší, film ve stylu dokudramatu nejenže zprostředkovává historii jednostranně, nejenže do historické doby klade motivy známé až z doby moderní, on na několika místech přímo odporuje pramenům.

    II.

    Film ukazuje kontrast v pojetí křesanství ze strany věrozvěstů a ze strany franských kněží. Věrozvěsti ukazují příznivou tvář víry, nikoho nelámou násilím, nýbrž jen moudrostí a láskou. Frankové používají oproti tomu výhrůžky, náboženství provozují stylem opakování latinských frází, kterým nikdo nerozumí; žádná moudrost od nich neprobleskne. Místo vývozu evangelia lásky k pohanům franští kněží žehnají mečům, díky kterým jde Svatopluk dobývat nová území, která křtí násilím.
    -Metodějovi jako ještě vojevůdci v bojích s Bulhary říká jeden voják: "Máme jejich vůdce, pane, kdy nařídíš popravu." Metoděj: "Měli bychom ho pustit, tohle nikam nevede. Chceme-li, aby přijali našeho Boha, měli bychom se chovat v duchu Kristovy mírnosti." Mírnost má dokazovat Metodějova domluva Svatoplukovi: "Ano, dobývᚠnová území, ale násilím, nenosíš Kristovu lásku, ale strach ze své síly." Svatopluk s vyceněnými zuby: "Sám víš, že domluvy nemají úspěch."
    - Rozmluva bavorského kněze s Rastislavem. Kněz: "Kníže, nechci nic vyčítat, ale takhle svou zemi nezměníš," Rastislav: "Cože?" Kněz: "Cestou sem na vaše území jsme viděli stará pohanská kultiště. A v některých domech lidé stále ještě přechovávají pohanské sošky." Rastislav: "A co s tím?" Kněz: "Ty o tom víš? A nezasáhneš?" Rastislav: "No co s tím mám dělat? Jsou to prostí lidé. Sám otče víš, že přerod od starého náboženství ke křesanství je dlouhý a náročný proces." Kněz: "S tímhle přístupem jistě." ... Rastislav: "Žili takhle odnepaměti. To jim to mám najednou zakázat? Podle mě se to násilím nevyřeší. Jen se tím všechno zhorší." Kněz: "My máme jinou zkušenost. Na tyhle lidi je třeba být důsledný." V následující scéně jdou lidi pod dohledem franských kněží topit bůžky do vody. Rastislav se u toho ošívá, ale pádná ruka franského kněze na jeho rameno ho uzemňuje.
    - V další scéně chce Svatopluk za přikyvování kněze Wichinga ("taková opovážlivost vyžaduje exemplární trest") zbičovat člověka, co zachovává pohanské zvyky. Rastislav to zatrhne, na Veligradu se tohle dělat nebude. Pouze v další scéně hoří dřevěný idol nějakého slovanského božstva.
    - Konstantin slovanské pohanské zvyky naopak komentuje: "Je to jejich obyčej, a my bychom jim nic neměli vnucovat násilím."
    To je přívětivá tvář věrozvěstů z filmu, jenže dikce pramenů je jiná. Život sv. Konstantina Cyrila v kapitole 15 kritizuje, že franští kněží: "Nebránili též konat oběti podle dřívějšího obyčeje ani uzavírat nesčíslné sňatky." Tvůrci seriálu tuto pasហz legend podle mě museli znát, hned vedle legendista kritizuje franskou praxi zabíjení hadů jakožto prostředku odpouštění hříchu. Pasហs hady totiž v seriálu je, jednoho člověka v něm had uštkne.
    Metodějův Zakon sjudnyj ljudem, nebo-li "Soudní zákon lidu", má hned v prvním bodu doslova: "Před všeobecným zákoníkem je třeba se zmínit o víře boží. Proto svatý Konstantin napřed v prvním zákoně řekl takto: ´Každý statek, v němž se konají oběti nebo přísahy pohanské, a jest odevzdán božímu chrámu se vším jměním, které mají ti pánové v tom statku. Ti, kdo konají oběti přísahy, a jsou prodáni s veškerým svým jměním, cena pak za ně stržená a se dá chudým.´"
    Metoděj se v úvodu zákoníku odvolává na slova Konstantina, srozuměni s trestem ztráty svobody i majetku za dodržování pohanských zvyků byli oba dva. Prosazování křesanství silou bylo v arzenálu skutečných bratří Konstantina a Metoděje, zatímco franským kněžím cyrilská legenda vytýká, že pohanské zvyky potírají málo. Seriál toto popírá a obrací, a to už není kýč, to je prostě manipulace.

    III.

    Film přes všechna "zaštítění osobnostmi společenského a politického života", "garantovanou kvalitou speciálně sestaveným odborným týmem složeným z historiků a zástupců církví obou zemí" a ujišování o "objektivním zpracování historicky a nábožensky velmi citlivého tématu"1) nemohu doporučit jako zdroj k poznání historie. Skutečné historické zmínky jsou proloženy postoji a motivy dnešních tvůrců a bez nahlédnutí do pramenů je nelze od sebe spolehlivě rozpoznat.
    Film místo o historii vypráví o současných hodnotách, a to je na něm paradoxně právě hodno studia. Podobně padělané Rukopisy Zelenohorský a Královédvorský nejsou pramenem pro studium devátého století, kam by je padělatelé chtěli umístit, ale jsou docela dobrým pramenem k hodnotám české vlastenecké společnosti 19. století. A film o Cyrilovi a Metodějovi mluví také o dnešní společnosti. Česká patriotistická společnost reflektuje Velkou Moravu od dob Palackého jako slovanskou hráz proti německému vlivu, což se seriálem vine jako nit neustále. A druhý aktuální postoj souvisí s tím, čím film manipuluje nejvíce, tedy s různými postoji ke křesanství. Můžeme tedy zauvažovat, proč se film tak zuřivě brání přijmout nepohodlné zmínky o christianizační praxi věrozvěstů.
    Evropská společnost se od doby osvícenství dívá ve své většině na náboženství skepticky. Nastupující ateismus učinil společensky bezpředmětným hlavní účel a smysl církve - zajištění lidské spásy. Na církev se pak sesypaly výčitky, že křesanství bránilo rozvoji rozumu a vědy, místo kterého drželo lidstvo v iracionalitě.
    Tmářství středověku, přítmí chladného tmavého kostela s malými okny, měla překonat renesance, znovuzrození antiky, těch jižních zemí zalitých sluncem. Naději na lepší život měl nést vědecký pokrok, ne pověry; lidské potřeby naplní racionální ekonomika, ne peníze vyhozené na desátky nebo zádušní mše. Osvícenství se soustřeďuje na život a radost z něj, ne na smrt jako křesanství v otázce spásy, glorifikované mučednické smrti světců a šíření křesanství ohněm a mečem.
    Křesanství má ale nepopiratelné pozitivní stránky i pro osvícence nebo ateisty, a už nějakou aktuální praxí nebo historickým významem. Antické vědomosti se přece zachovaly dík opisům antických děl ve středověkých klášterech. Na tyto kontrasty ukázal film Jméno růže natočený podle románu Umberta Eca. Jeden starý klášter vlastní knihovnu, kde leží staré spisy. Nejstarší mnich zájemce o starou moudrost nechává umírat, zatímco pokrokový františkán při požáru kláštera některé spisy zachraňuje. Do toho klášter hostí disputaci učenců diskutujících tom, jestli Kristus vlastnil, nebo nevlastnil šaty, které nosil na sobě... Neubránil jsem se pocitu, že tato scéna zabrousila do satiry, zesměšňující z moderního pohledu středověkou křesanskou dogmatiku. Křesanská láska k bližnímu nalezla výrazu v zakládání špitálů, kde bylo pečováno o nemocné a bezmocné, kteří by jinak sotva přežili; nebo těm, kteří už přežít nemohli, bylo pomoženo k vyrovnání pozemských dluhů - pojem "špitál" ve smyslu nemocnice a pojem "hospic", kde se člověk připravuje na odchod ze života, pocházejí ze stejného slovního základu "hospital". Také v současné době tak různé církevní proudy pečují o lidi nějakým způsobem handicapované a pomáhají je zapojovat do života společnosti. I hospicové hnutí v Čechách rozjížděla hlavně církev, věřící člověk má pro takovou práci přeci jen lepší dispozice. A všechnu takovou laskavou tvář umí ocenit i ateistická společnost.
    Na tento styl koexistence církev nakonec také slyšela, jak píše Dušan Třeštík: "Katolická církev pod tlakem osvícenců přistoupila nakonec na jejich hru a proti výtce ´neužitečnosti´ se začala bránit poukazováním na svou společenskou prospěšnost, na ´dobro´, které spravuje, a ne na to, o co v křesanství opravdu jde, na spasení." 2) Spravovaným "dobrem" můžeme chápat dobro poskytované potřebným lidem nebo správu dobročinných institucí, které mnohde suplují státní sociální systém. Pokud část církve přeci jen prohlásí jako hlavní smysl své existence spásu namísto skromného a obětavého života, nesetká se s pochopením. Naposledy to ukázala reakce chování polských biskupů, kteří kritizovali návrhy papeže Františka I. k návratu k větší chudobě. 3) Moc sympatií tím nezískali.
    Společnost od církevních autorit očekává nějaké vzory. Očekává vztah k člověku namísto vztahu k penězům. Očekává moudrost (od Konstantina zvaného Filosof, od Jana Husa nebo hlavního hrdiny z Ecova románu), ale ne tupá dogmata a fanatismus. Očekává lásku k bližnímu, ne násilné nebo krvavé prosazování svého náboženství. A tomuto obrázku se v seriálu museli podřídit i Konstantin s Metodějem. Jejich ústy mluví moudrost a mírnost, nikoli silové prosazování nového náboženství, jak o tom mluví prameny, některé psané přímo vlastní rukou.

    IV.

    Jaké jsou jiné možnosti pojetí historické látky, ukázal seriál České století. Seriál také kombinuje události doložitelné historickými prameny s dalšími událostmi už domyšlenými. V prvním díle seriálu proti sobě opět stojí zástupce středoevropských Slovanů v podání Masaryka a zástupce Germánů, rakouský místodržící František Thun. Jelikož rakouské země vznikly odtržením od středověkého Bavorska, máme podobnou geopolitickou situaci jako v sérii o věrozvěstech. Rakouský oponent ale není vylíčen v takových temných barvách. V několika větách vysvětluje svoje postoje a pocity: "Miluji tuhle zemi, a už v ní žije kdokoli. ... Mám rád království, ve kterém jsem se narodil. Čechy jsou moje užší vlast, ale mám taky vlast širší, a to je rakouská monarchie." A ještě předtím nechává nahlédnout do svého nitra, když hodnotí Čechy a Němce: "Obojí mi vyčítáte, že jsem slabý a že nadržuji druhé straně." Thun není vykreslen jako archetyp nepřítele, dostává slovo, abychom se dozvěděli jeho motivaci, jeho postoje a mohli jej hodnotit. Můžeme je odmítnout stejně jako ve filmové scéně Masaryk ("císař není můj císař, nenechal se korunovat v Praze, je to cizinec), ale můžeme zároveň pochopit, proč se druhá osoba zachovala jinak a že to v rámci svého myšlenkového světa nemusela myslet špatně. A z toho vyplývá alespoň nějaký respekt k soupeři, když už má tedy dojít ke konfliktu; a není nutné soupeři připisovat všechny možné negativní vlastnosti.
    V dalším filmovém dialogu Masaryka s britským premiérem Lloydem Georgem, dialogu už fiktivním, jsou předznamenána rizika rozbití monarchie. Britský premiér nevěří, že Slované se jen kvůli své etnické vzájemnosti spojí do společných států nebo koalic. Jihoslovanský stát nebude moci harmonicky fungovat kvůli rozdílům mezi pravoslavnými a katolickými národy, stejně nebude fungovat přátelství mezi husitskými Čechy a katolickými Poláky. Všechno jsou to věci k zamyšlení, které ukazují na sporné otázky tehdejší Masarykovy snahy. Seriál zároveň nerozhoduje za diváka, jaké stanovisko má zaujmout.
    Jak lze v podobném duchu podat střet bavorských a byzantských kněží na Velké Moravě? Západní církev postupovala smířlivěji vůči pohanům, snažila se je získat pro nové náboženství, nemohla používat odstrašující metody. Tolerovala takové věci, jako vlastnictví kostelů šlechticem, který jej nechal zřídit (včetně vlastnictví desátků z tohoto kostela). V Byzanci byla taková věc neslýchaná, jak ostatně probleskne i v jednom místě seriálu. Západní církev se nevyžívala v teologických sporech, snažila se přiblížit lidu a za cenu zjednodušení. Držela se i v tomto slov sv. Augustina, že je "lépe být kárán gramatiky, než být nepochopen lidem".
    Proti franským kněžím stojí představitelé byzantské církve, která nezjednodušuje svoje učení, aby jej přiblížila pohanům, ale která naopak žije teologickými debatami o co nejsprávnějších detailech víry. Je to církev, která pořádá koncily, aby zatočila s herezemi. Taková církev je pak více učená i nesmlouvavá. Namísto ústupků pohanům má tendenci vyčleňovat i ty křesany, kteří se od ortodoxie liší. Jeden zajímavý kontrast východní a západní části církve byl vidět ke vztahu k barbarským invazím. Po byzantské teology znamenaly ničivé vpády Germánů symptom, že už se blíží konec světa. Pro západní biskupy znamenaly tyto vpády výzvu - tyto barbary je třeba získat pro Boha a Bohu. Západní církev tak rozjela velkorysou misionářskou politiku.
    Na Moravě tak fungovali stálí franští kněží, méně vzdělaní, více ústupní, a vůči nim učený teolog Konstantin zvaný Filosof4), který spolu s Metodějem přináší na Moravu překlad nomokánonu, výtahu ze světských i církevních zákonů nutných k zavedení. Hlavním důvodem, proč franští kněží nebyli a nejsou zrovna oblíbeni, byla jejich teze, že Morava patří pod franskou svrchovanost; a to nejen církevně, ale i politicky. Obě věci totiž spolu v té době souvisely, pokřtěný člověk měl být na cestě ke spáse řízen v duchovních otázkách církví, a ve světských otázkách císařem; papež i císař byli pověřeni Bohem, aby vedli své ovečky.
    Původ této teorie lze najít v dobách, kdy se křesanství stalo státním náboženstvím Říma. První křesanský císař Konstantin Veliký v době, kdy ještě neexistovali papežové, prosazoval stát jako hlavní sílu, která může vést lidi ke správnému životu, a tím i ke spáse. S přenesením svého sídla do Konstantinopole, budoucího hlavního města byzantské říše, přenesl i tuto ideu. Ta došla výrazu v byzantském caesaropapismu, kde je císař nejvyšší hlavou státu i církve. Koexistenci státního a církevního práva, vyjádřené ve formě onoho nomokánonu, si tam pochvalovali jako "byzantskou symfonii".
    Západní církev nechala tuto ideu v podstatě při životě, ale rozdělila ji mezi dvě osoby. Rostoucí autorita římského biskupa, který se stal nejvyšším biskupem - papežem -, se spojila s autoritou obnoveného císařství počínaje vládou Karla Velikého. Papež měl tedy zajistit spásu lidí péčí duchovní, císař měl zajistit spásu lidí pomocí světských zákonů. Tato souhra nesla jedno logické vyústění - každý pokřtěný člověk nebo země se dostali (alespoň v očích Franků) jak pod autoritu papeže, tak pod autoritu císaře.
    Z takového konfliktu zájmů franské církve a císaře se zájmy Moravanů by se dala ve scénách dokudramatu udělat docela zajímavá disputace. Soluňští bratři by dejme tomu hájili zájmy Moravy, byzantská nauka by je sice stavěla spíše na stranu Franků, ale věrozvěsti nebyli tak úplně konformní ke všem stránkám byzantinismu. Franští kněží by dostali možnost vysvětlit svoje nepopulární postoje.
    A tady podotýkám, že nikterak nečekám se skrytými úmysly, že by se divák nechal pohnout ke přijmutí franského stanoviska. Tezi, že by každý křesan musel být poddaným císaře, opustil už císař Ota III. r. 1000. Spojení náboženství se státem kritizovali středověcí církevní reformátoři (odmítající v rámci toho např. i to vlastnění kostelů šlechticem nebo vládcem), kritizovali ho novodobí osvícenci s tím, že víra je osobní věcí každého člověka. Věřící člověk podle moderního výkladu nemusí podléhat žádnému císaři a diskutuje se, jestli vůbec musí podléhat i církvi. Naopak habsburské spojení "trůnu a oltáře" nadělalo konkrétně v Čechách katolické věci více škody než užitku. Nečekám, že by se divák přiklonil na franskou stranu, dokonce očekávám, že si najde i sám svůj vlastní důvod, proč je odmítnout. A o to právě jde nejvíce, být postaven před dvě možnosti, obě pochopit, a pak sám přemýšlet a rozhodnout se pro jednu (nebo ani pro jednu, to už je na každém člověku). Je to trochu namáhavější než dostat ke konzumaci předem daný výsledek, který je nutno přijmout, ale hodnota a trénink vlastního úsudku stojí v mých očích nesrovnatelně výše než pasivní přijetí jakkoli vznešené pravdy.

    V.

    Pokud bych skutečně stanovil probíraný seriál jako pramen poznání dnešní společnosti a jejích hodnot, pak by slušelo použít na něj i nestranné metody, které nehodnotí správnost nebo nesprávnost oněch hodnot. Potažmo s tím bych neměl hodnotit ani správnost vyznění seriálu a jeho závěrů, měl bych pouze předvést vlastní závěry a konfrontaci ponechat na čtenáři. To jsem porušil tím, že svoje závěry dávám do přímého kontrastu se závěry seriálu, aby je čtenář nemusel hledat sám. Přišlo mi to jistější v tom, že nic čtenáři neunikne. Vyznění seriálu je totiž z mého pohledu lživé až nebezpečné a nechtěl jsem jej nechat bez odezvy.
    Pro posouzení stanovisek autorů seriálu a mého je samozřejmě potřebné dát slovo druhé straně. Protože vyjádření druhé strany nemám, pokusím se ho odhadnout. Seriál se pokouší dát nějaká morální poselství. Chce asi nějak upevnit slovanské nebo české vlastenectví, ale činí tak napadáním germánského (franského, bavorského) světa. Seriál poštvává slovanský svět proti germánskému, poštvávává lidi proti sobě, a to je nebezpečné.
    Další morální poselství podává seriál v ukázkách ideálních křesanských autorit. Liší se tím od soudobých seriálů stanice HBO (Vikingové, Řím, Borgiové), které se vyznačují drsným pojetím dějin, kde vévodí jako hlavní motivace hlavních hrdinů moc, válka nebo ženy (nemluvě o fantasy seriálu Hra o trůny). Nějaké morální ponaučení se v nich musí hledat s lupou v ruce. Cyrilometodějský seriál oproti tomu staví obrazy, ideály světců jako vzor. Přesto, učit lidi vnímat svět černobíle, bez odstínů, je pro praktický život zase nevýhodné. Učí k rozdělení lidi na ideály bez chyby a na lidi špatné, které je třeba odmítnout. Kdežto podat pravdivý, skutečný obraz, i když není černobílý, pomáhá k lepší orientaci ve skutečném, nejednoznačném světě.
    Seriál staví před diváka obraz světce jako ideálu, zkusím jako jako tečku na závěr postavit před čtenáře jiné obrazy lidství a posouzení už nechám na jiných. Průběžně jsou zfilmovávána Tolkienova díla, kde hrdina nenese znaky ideálu, on ani předem netuší, do čeho vlastně jde, nebo se tomu i brání. Kladné vlastnosti získává časem, po vnitřním boji, a někdy ho z toho nejhoršího vytáhnou přátelé nebo jiný zásah vyšší moci nebo náhody. Podobně popisují člověka starší díla o Faustovi nebo Parsifalovi. Faust i Parsifal hledají ale už od začátku, velmi naléhavě se ptají, chtějí pochopit, někdy se za poznáním a pravdou radostně ženou, někdy se potácejí, někdy balancují na hraně propasti (stejně jako Frodo Pytlík nad propastí Mordoru), někdy hrozí, že vyloženě zhřeší nebo podlehnou. Přes všechnu osobní snahu je pomáhá zachránit buď jejich lidské okolí, resp. jejich láska k lidem, popř. zásah vyšší moci nebo milost, které jde ale hrdina vstříc. Úspěch těchto děl i přes desetiletí nebo staletí je možná zapříčiněn tím, že mnoho čtenářů nebo diváků se v tom poznává.

    Poznámky:
    1) http://www.filmcyrilametodej.cz/cz/o-filmu/top-10-cyrila-a-metodeje/
    2) Třeštík, Dušan: Zápisník a jiné texty k dějinám. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, s. 101-102.
    3) Např. velikonoční výzva Konference polského episkopátu: "Posláním katolické církve je solidarita s chudými. Toto církevní společenství však není žádnou charitativní organizací. Její nejdůležitější rolí je hlásání spásy chudých a evangelia.“ - http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/297724-katolicka-cirkev-neni-charita-vzkazuji-papezi-polsti-biskupove.html . Polský deník Gazeta Wyborcza výzvu hodnotil slovy: "Pouhá ´solidarita s chudými´ a ´hlásání spásy´ nestačí, pokud církev ´vlastním příkladem nedokáže, že je blízko k chudým´." - http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=775911
    4) Narážka na jméno "Filosof" je obsažena hned na začátku seriálu, kde má malý Konstantin sen o krásné dívce. Scéna pochází z legendy Život sv. Konstantina Cyrila, kapitola 3: "V sedmi letech dítě vidělo sen a vyprávělo je otci a matce a pravilo:´Náčelník shromáždil všechny dívky našeho města a řekl mi: Vyber si z nich, kterou chceš za ženu a pomocnici věkem ti rovnou. Já jsem se na všechny podíval a prohlédl si je a uviděl jsem jednu krásnější než všecky ostatní ... Jméno její bylo Sofia, to jest moudrost: Tu jsem si vyvolil´."
    Pojem "filosofie" je překládán jako "láska k moudrosti". V náboženských spisech Židů a gnostiků představuje tuto moudrost krásná ženská bytost. Učenec k ní může zahořet láskou, stejně jako malý Konstantin, a to se nazývá onou " filosofií".. Sofie není abstraktní moudrost, nějaká suma vědomostí, Sofie je živou bytostí. Největší konstantinopolský chrám Hagia Sofia byl taktéž zasvěcen této božské Sofii, nikoli něčemu abstraktnímu.
    Pozdně antický filosof Boethius napsal ve vězení dílo s názvem Filosofie utěšitelkou. Filosofie je vlastně jen přejmenovaná Sofie, která Boethia navštívila v jeho těžkých chvílích: "Spatřil jsem, jak se nad mou hlavou objevila žena velmi důstojné tváře s planoucíma očima ... Pak se na mě podívala očima dokořán otevřenýma a pravila: ´To jsi ty, co byl kdysi odkojen mým mlékem a vyživen mou stravou a dosáhl jsi díky tomu síly mužného ducha?´" (Boethius: Filosofie utěšitelkou. Vyšehrad, Praha 2012, s. 8 a 11
    Sofie tu naráží na další výjev, zachycený na několika malbách, kde Sofie skutečně své učence kojí mateřským mlékem; mateřské mléko je tu zřejmě symbolem nesobecké lásky, kterou poskytuje dítěti každá milující matka. Láska filosofů k Sofii není sexuální, ale jde o lásku mateřskou, resp. synovskou (i Konstantin si Sofii vyvolil ještě jako dítě). Dnešní společnost vnímá filosofii jako suchou vědu, v karikatuře jako plané přemítání "o jakémsi čemsi". Staří učenci ji prožívali filosofii víc živě a vroucně.

    Literatura:
    Vašica, Josef: Literární památky epochy velkomoravské. Nakladatelství Lidová demokracie, Praha 1966.

    Podobné články a diskuse:
    Konstantin a Metoděj na Moravě (863 - 885)
    diskuse film Cyril a Metoděj apoštolové Slovanů

    Celý článek | Komentáře: 12 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Březen  >>
    PoÚtStČtSoNe
      1 2 3 4 5
    6 7 8 9 10 11 12
    13 14 15 16 17 18 19
    20 21 22 23 24 25 26
    27 28 29 30 31   

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha