FRANSKÁ ŘÍŠE ZA MEROVEJCŮ I.
OD POČÁTKU FRANKŮ DO DRUHÉHO DĚLENÍ ŘÍŠE r. 561

ŘÍMSKÁ GALIE A KONTAKTY S GERMÁNY
Římské panství se nad Galií rozprostřelo před přelomem letopočtu během sedmiletého tažení Julia Caesara. Řím ovládl v podstatě všechny zdejší keltské kmeny a svedl boje s kmeny germánskými. Ty sice vyzněly úspěšně, pár germánských kmenů vstoupilo s Římem ve spojenectví, ale masa horkokrevných Germánů za Rýnem hrozila neustálými invazemi. Kolem přelomu letopočtu se římští vojevůdci rozhodli Rýn překročit a Germány podrobit. Několikaleté války skončily tragédií římských legií v Teutoburském lese roku 9. Řím se stáhl do Galie a hranice se ustálily na veletocích Rýnu a Dunaji.

Řím na hranici budoval opevněné tábory a města. Ve 2. století postupně vystavěl mezi hraničními tábory palisádový val s příkopem, tzv. limes. Hrozba germánských vpádů byla skutečně neustálá. Zvýšený tlak Germánů a naopak oslabování římské říše vnějšími válkami i vnitřními boji o moc vedlo k prolomení limitu. Limit překonali r. 233 Alamani a svou funkci přestal plnit kolem r. 260. Alamani se usídlili v oblasti dnešního Švýcarska a německého Bádenska a už zůstali.

Raní Frankové
Franská vlast se nachází za dolnorýnskou hranicí v dnešním Nizozemí a Belgii. Jméno Franků se objevuje poprvé v polovině 3. století a sloužilo jako zastřešující pojem pro více menších germánských kmenů, které jsou známy ze starších zpráv. Jméno Frank bývá nejčastěji vysvětlováno jako "odvážný, smělý, drzý" (možná příbuzné s německým "frech" - drzý).
K nim patřily jmenovitě, od dolního toku Rýna proti proudu:
- Sálové, prvně zmiňováni k r. 357, odkud vzešla královská merovejská dynastie;
- Chamavové, prvně zmiňováni již k r. 289, v této rané době vedoucí kmen franského kmenového svazu, jmenuje se po nich kraj Hamaland v dnešním Nizozemí;
- Brukterové, u řek Ruhr a Lippe, prvně zmiňováni r. 307;
-Tenkterové; Ampsivariové a Tubantové, známí ze zpráv z let 364-375;
- Chattuarové, zmiňováni v letech 306-315;
- Usipetové, usedlí u Kolína nad Rýnem, což je nejjižnější hranice franského osídlení.
Frankové tedy plynně navazují na starší germánské osídlení. O Sálech se např. uvažuje jako o potomcích velkého kmene Chauků, který byl ve 3. století rozprášen Sasy, a některé části Chauků se mohly připojit ke kmenovému svazu Franků.
Nové zastřešující jméno Frank se někdy ještě objevuje vedle starších jmen menších kmenů, tak např. tzv. Peutingerova mapa uvádí na jednom zarýnském území lid „Chamavové, jimž se říká Frankové“.
První zmínka o Francích pochází z r. 258, kdy podnikli první velký vpád přes Rýn do Galie. Frankům se postavil do cesty vojevůdce Postumus a to tak úspěšně, že ho jeho vojáci provolali císařem. Postavení vzdorocísaře si udržel a dokonce rozšířil moc nad Hispánii a Británii. Jinak ale situace ukazuje na oslabení římské centrální vlády, na vnitřní boje a partikularismus, na rostoucí neposlušnost a rychlé nastolování a odstraňování císařů, které snižují obranyschopnost říše.
Postuma čekal osud těchto vojenských vzdorocísařů, byl po dvou letech odstraněn vlastními vojáky, protože nedovolil vyplenit město Mogontiacum (dnešní Mohuč). Mogontiacum bylo hlavní město římské provincie Germania Superior, tedy objekt, který by legie měly chránit a ne plenit...
Vražda Postuma r. 260 měla za následek ústup římské moci od Rýna a opuštění limitu. Porýnská města osídlená letitými germánskými spojenci se vylidnila a Frankové osídlili venkovská území, kde se věnovali zemědělství.
Další vpád Franků ve spolupráci s Alamany proběhl v letech 274-275, Germáni zaplavili prý celou Galii. Frankové se navíc na svých lodích odvážili drze plenit v římských provinciích v Africe.
Řím konsolidoval situaci od vlády císaře Diokleciána na konci 3. století a upevňoval za jeho nástupců. Konstantin Veliký r. 307 překročil Rýn, aby napadl Bruktery; dva zajatí brukterští princové skončili stejně jako ještě nedávno Konstantinovi křesťanští souputníci, byli v aréně předhozeni dravé zvěři.
Moc Říma dosahovala opět k Rýnu, ale už ne přímo. Frankové tu zůstali usídleni, ale museli slíbit věrnost. A za věrnost uměl Řím navíc zaplatit, Frankům (stejně jako všem spojeneckým barbarům) ve vojenských službách kynula sláva a bohatství. Franské kohorty sloužily časem v Galii, Hispánii, v Egyptě, Malé Asii a nejdále až v Mezopotámii.
Na dolním toku Rýna pak germánská elita mohla volit mezi bydlením v domech s rozvody topení v podlaze, jejichž základy odkryla archeologie, nebo na druhé straně Rýna bydlet v domech, které mají na podlaze ohniště a ve střeše díru na odvod kouře (takové domy byly rovněž odkryty). Nový životní styl franských vojevůdců je dovedl odcizit od zájmů kmene, ze kterého vzešli.
Frankové stoupali ve vojenských hodnostech. Magnentius a Silvanus dosáhli v polovině 4. století na funkci magistra militia, což byl nejvyšší vojenský představitel říše. Magnentius byl částí armády prohlášen za císaře, ale po prohrané bitvě r. 353 spáchal sebevraždu. Silvanus byl Konstantiem II. (císař Západořímské říše 353-361) podezírán z neloajálnosti a aby předešel své likvidaci, nechal se r. 353 rovněž prohlásit císařem. Vládl pouhých 28 dnů a jeho jméno je stejně jako Magnentiovo zapomenuto, ale obě stojí alespoň za zmínku, protože formálně vzato se jedná první franské císaře ještě před Karlem Velikým...
Silvanovi zbyla uzurpace císařského trůnu jako nejvhodnější východisko. Získal na svou stranu část vojska a myšlenku na návrat k franským kmenům za Rýnem musel zavrhnout, protože jako voják římské armády bojoval proti svým soukmenovcům. A ti právě opět o sobě dávali vědět.
R. 350 se Frankové účastní další germánské invaze do Galie. Císař Julián Apostata získal zpět Kolín nad Rýnem až r. 356 a tažení Římanů v letech 357 - 358 vyvrcholila násilným usazením Sálů v belgické Toxandrii. Další boje proběhly v 70. letech 4. století. Odvetné tažení proti franským Brukterům přes Rýn vedl Arbogast, sám původem Frank, nyní ale nejvyšší vojevůdce západní částí římské říše.
Další události budou ovlivněny římským ústupem z Galie po r. 400 a obsazením území východogermánskými kmeny.

GERMÁNI V ŘÍMSKÉ GALII POČÁTKEM 5. STOLETÍ
Germánské kmeny kolem Rýna jsme definovali jako Franky, do dění v západní Evropě ale zasáhlo mnohem více Germánů. Za franskými kmeny až k Labi sahal kmenový svaz Svébů, ovládán centrálním kmenem Semnonů. Součástí byly i kmeny, které během stěhování osídlily Čechy, tedy Markomani, Kvádové nebo později Langobardi. Na východ od Labe sídlily východogermánské kmeny Burgundů a Vandalů; vandalský kmen Silingů seděl na území zvaném po nich Silesia, což přešlo do dnešní češtiny jako Slezsko. Nejvýznamnějším kmenem východních Germánů putujících přes Polsko na Ukrajinu byli Gótové. Tyto kmeny pak různými oklikami dorazily do tehdejší Galie.
Do už tak chaotického stěhování germánských kmenů zasáhl z východních stepí vpád Hunů, kteří r. 375 mocným nárazem vyvrátili gótskou říši na Ukrajině. Část Gótů zůstala v hunském područí, jsou zváni jako Východní Góti - Ostrogóti. Západní Góti (Vizigóti) hledali útočiště ve východořímské říši. Císař Valens je odmítl, ale zaplatil životem. Gótové přeci jen překročili dunajskou hranici, v bitvě u Adrianopole r. 378 porazili byzantské vojsko, zanechali císaře padlého na bitevním poli a rozprostřeli se po území obou částí římské říše. R. 410 Vizigóti pod Alarichovým vedením vyplenili Řím a po složitém vyjednávání byli r. 418 usídleni v jižní Galii jako římští foederati (spojenci).
Do dějin Galie předtím zasáhla ještě jedna germánská invaze. Na Silvestra r. 406/407 zamrzl Rýn a přes řeku se hrnula masa barbarů sesbíraných z různých částí Evropy. Z území dnešního Polska a Podunají se hnuly početné kmeny vandalských Hasdingů a Silingů, s nimi Burgundové. Cestou na jih k Dunaji sebrali kočovný kmen Alanů, který byl vyhnán z východních stepí hunskými konkurenty. A cestou podél Dunaje v dnešním Rakousku nebo jižní Moravě nabrali část Kvádů a Markomanů, které pak západoevropské prameny jmenují obecně jako Svéby. <
br> Ústup Říma z Galie
Vnitřní boje v římské říši měly r. 395 za následek rozdělení na Západo- a Východořímskou říši. Vojska obou říší vedli germánští vojevůdcové, a ti se r. 402 stačili vojensky střetnout.
Vpádu z roku 406/407 nebyla říše schopná čelit; nehledě na teorie, že Germány pozval na pomoc západořímský vojevůdce Stilicho, sám poloviční Vandal.
V Británii byl r. 407 provolán vzdorocísař Konstantin III., ke kterému se přidaly legie i v Galii a Hispánii. Konstantin svědomitě zabezpečil rýnskou hranici s pomocí Franků a pronásledoval vetřelce. Konec snah ale přinesl r. 409 - Konstantin byl svržen, Římané byli nadobro vyhnáni z Británie a barbaři pronikli přes Pyreneje. Hispánii tak zaplavili Vandalové, Alani a Svébové, zatímco Burgundi zůstali nastálo v Galii.
Burgundská říše se hned po přechodu přes Rýn ustálila v centrech ve Wormsu, Štrasburku a Špýru, tedy hned za rýnskou hranicí. R. 435 se pokusili zabrat galskou Belgii, ale byli odraženi římským vojevůdcem Aetiem, který na Burgundy navíc následující roku poslal Huny. Porážka Burgundů byla tak krutá, že památka na ní přetrvala věky v literární podobě v Písni o Nibelunzích.
Burgundové ale zůstali silní a r. 443 vstoupili s Římem do spojenectví. Součástí úmluvy bylo přestěhování Burgundů do Sepaudie (Savojska), dnešního jižního Švýcarska a přilehlých francouzských oblastí. Spojeneckou úlohu plnili dobře, postavili se po bok Říma i v bitvě proti Attilovi na Katalánských polích.
Pád Západořímské říše přišel r. 476, kdy se uzurpátor Odoaker nenechal prohlásit císařem, i když tak de facto vládl. Z formálního hlediska ale císařství zaniká a zanedlouho zaniká i Odoakerova vláda, když ho r. 493 svrhnou Ostrogóti v čele s králem Theodorichem. Ostrogótská říše ještě do dějin Franků několikrát zasáhne.
Burgundové využili zániku Západořímské říše r. 476 a expandovali do východní Galie. K centru v Ženevě přistoupila další centra v Lyonu nebo Lausanne. Hranici říše tak tvořila na jihu řeka Rhona, na východě Ženevské a Neuchatelské jezero, na severu a na západě řeka Saona. Na severní hranici svedli úspěšné obranné války s Alamany a na západě s Vizigóty.
Zbytky římské moci v Galii se udržovaly v osobě římského vojevůdce Aegidia, který ovládal Paříž a území kolem Sommy. Po jeho úmrtí přešla vláda na jeho syna Syagria (465-486), kterého Řehoř tituluje "král Římanů". Za sídlo si Syagrius určil Soissons (západně od Remeše). O skutečné rozloze jeho panství se vedou spory, mohlo sahat od Tournai na jih k Vizigótům a na západ až ke Bretani, ale reálná moc se mohla týkat pouze několika měst a jejich okolí.
Tím se dostáváme konečně k mapě Galie před příchodem merovejské dynastie. Severovýchod Galie ovládali Alamani, východ Burgundové a jih Vizigóti. Centrum se nacházelo pod vládou římských vojevůdců. V okrajových částech Galie ještě sídlili Bretonci na bretaňském poloostrově a úplně na jihu v Pyrenejích Baskové (ve francouzštině jako Gaskoňci). Frankové pak přicházeli od severu zpoza Rýna. Centrum ripuárských Franků se nacházelo u Kolína nad Rýnem, sálští Frankové sídlili prozatím v dnešní Belgii.
PŘÍCHOD MEROVEJCŮ
Přesídlení Franků do Galie probíhalo různými způsoby. Spojenci Říma dostávali za služby půdu, naopak Frankové zajatí Římany byli násilně usazováni do služebných vsí. Se slábnutím římské moci dochází ke stěhování dalších vln Franků přes Rýn, jako nejsilnější vojevůdci se při tom prosadí Merovejci.
Původ Merovejců je nejasný a zčásti mýtický, podobný tímto pověstem o Praotci Čechovi a Přemyslovi. Řehoř z Tours uvádí ve vyprávění o původu Franků (podle něj měli přijít k Rýnu z Panonie), že po usazení v Durynsku si Frankové začali volit dlouhovlasé krále. Mezi nimi vyniknul muž jménem Chlogio, snad předek Merovejců, se sídlem v pevnosti Dispargum (nejistá lokalizace, snad dnešní Duisburg). Chlogio obsadil Cambrai a území až k řece Sommě a "někteří lidé tvrdí, že z jeho rodu vzešel král Merovech, jehož synem byl Childerich". (II.,9) V osobě Childericha už máme prvního skutečně doloženého Merovejce. V belgickém městě Tournai se totiž povedlo identifikovat jeho hrob, ve kterém se mimo bohaté výbavy nalezl pečetní prsten s nápisem Childerici regis ("krále Childericha") a s portrétem dlouhovlasé postavy. Tournai leží severně od Cambrai, kam podle Řehoře expandoval Childerichův děd Chlogio.
Childerich neměl pozici pevnou, když se pokusil násilím zmocnit jedné franské dívky, byl vyhnán do Durynska, odkud ostatně měl pocházet jeho rod, a Frankové si zvolili za krále Aegidia. Toho Aegidia, který plnil funkci vrchního římského velitele v Galii. Situace netrvala dlouho a Childerich se mohl vrátit. S Aegidiem měl dobré vztahy, pomohl mu porazit r. 463 Visigóty u Orleans a vládl zřejmě s římskou podporou. V Childerichově hrobě se rovněž našly římské insignie a dlouhovlasá postava na Childerichově pečetním prstenu je oblečená po římsku. Se zbytky římské moci se jal vypořádat Childerichův syn Chlodvík.

EXPANZE ZA CHLODVÍKA (481-511)
Chlodvíkova vláda znamenala expanzi Franků směrem za hranice a sjednocování franských kmenů doma; oboje přirozeně vojenskou silou. R. 486 Chlodvík poráží Syagria u Soissons a připojuje jeho území. R. 491 Chlodvík podmaňuje Durynky, ti se ale po jeho smrti opět osamostatní.
Někdy v té době se Chlodvík žení s dcerou bývalého burgundského krále Chilpericha Chrotechildou, česky Klotildou. Klotilda byla vyznáním katoličkou (narozdíl od burgundského ariánského královského rodu) a snažila se získat i Chlodvíka. To se jí povedlo, protože podle zachycení Řehoře začal Chlodvík vzývat Klotildina Boha, když mu bylo nejhůře, a za pomoc slíbil svoji konverzi. Stalo se tak v bitvě u Tolbiaku s Alamany r. 496, kde snad díky Božímu zásahu Chlodvík otočil prohranou bitvu. Tím válka s Alamany neskončila, r. 506 je Chlodvík poráží znova. Druhá bitva vyvolala mezinárodní odezvu, protože ostrogótský král Theodorich, manžel Klotildiny sestry, poslal Chlodvíkovi list s blahopřáním k vítězství, ale zároveň s varováním, aby Chlodvík neútočil na Alamany jižně od Dunaje, což byli ostrogótští spojenci. Archeologové zkoumající bývalé alamanské území potvrzují zánik opevněných hradišť po r. 500, ale zároveň i pokračující alamanské osídlení na venkově. To by odpovídalo zániku alamanské vojenské moci a přechodu alamanského osídlení pod franskou říši.
Chlodvík po podmanění Alamanů obrátil pozornost k Burgundsku, kde královský rod vyvraždil rodinu jeho ženy Klotildy. Král Gundobad se Chlodvíkovi podrobí (asi r. 500, ale není to nijak jasné) a dokonce mu pošle vojska do veliké války Franků s Góty.
Vizigóti představovali Frankům největší konkurenci, ovládali celou jižní polovinu bývalé Galie. Vizigóti před přelomem století poměrně úspěšně vzdorovali, r. 496 vítězí u Saintes, r. 498 Frankové na jejich úkor dobývají Bordeaux, r. 502 je uzavřen mír. K rozhodující bitvě došlo r. 507 u Vouillé. Chlodvíkovu alianci přímo u Vouillé podpořili ripuárští Frankové krále Sigiberta Chromého, druhou válečnou linii zastali Burgundové, kteří měli zadržet vizigótské spojence Ostrogóty. Burgundové utrpěli těžkou porážku, ale hlavní bitvu u Vouillé vybojovali Frankové a Vizigóti "utekli jako obvykle", slovy Řehoře. Vizigóti se po těžké porážce stáhli do svého území ve Španělsku, v Galii si ponechali pouze tzv. Septimánii, tedy Sedmiměstí, opevněná města na pobřeží dnešní Francie u Středozemního moře. Politické zájmy ohledně Galie přenechali Vizigóti spojeneckým Ostrogótům krále Theodoricha.
Frankové rozprostřeli vládu nad téměř celou Galií a Chlodvík přenesl hlavní sídlo do Paříže, kde zůstalo dodnes. Vítězství mělo mezinárodní ohlas, Chlodvík obdržel další list, tentokrát od byzantského císaře, který mu nabídl spojenectví proti Ostrogótům.
Pak se Chlodvík obrací proti franským soukmenovcům. R. 507 přemluví prince ripuárských Franků Chlodericha, aby zabil svého otce Sigiberta Chromého a zmocnil se vlády sám. Vlády si dlouho neužil, protože Chlodvík ho nechal zabít a sebe prohlásit ripuárským králem. Poté odstraňuje vládce Ragnachara u Cambrai a Chararicha. Chlodvík si pak v nějaké slabší chvilce posteskl, že už nemá žádné příbuzné, protože nechal všechny povraždit. Podle Řehoře to byla jen a jen Chlodvíkova lest, protože čekal, že se ozve nějaký další příbuzný, aby ho Chlodvík následně nechal odstranit...
Takto sjednocenou říši odkazuje Chlodvík svým potomkům, kteří si ji budou dělit. Někdy budou jednat kooperativně, jindy spolu válčit, kompatibilita franské říše se všemi svými rozdíly v jednotlivých královstvích bude na vážkách.

PRVNÍ DĚLENÍ FRANSKÉ ŘÍŠE (511 - 561)
Říše byla r. 511 rozdělena mezi čtyři dědice. Nejstarší Theuderich (511-533) držel území na SV Galie s centrem v Metách, v podstatě dědictví po ripuárských Francích. Jeho díl byl největší, zřejmě proto, že byl ze všech bratrů nejstarší. To mu ale nedávalo nijak jisté postavení, protože jeho matkou byla Chlodvíkova milenka, se kterou nebyl ani oddán. Naopak další tři bratři pocházeli z Chlodvíkova manželského spojení s královnou Klotildou, která nadále své syny protěžovala.
Z mladších bratrů pak Childebert (511-558) obdržel území od Paříže na jih k Loiře, na západ k Bretani a na východě k Tours, které patřilo už k panství Theudericha.
Za Childebertovou severní hranicí se usídlil Chlotar (511-561), s hlavním městem v Soissons (SZ od Paříže) a rozsahem území asi v dnešní severní Francii a Belgii. Díl to byl nejmenší a obehnán oceánem a územím jeho bratrů. Nejmenší díl dostal za trest, protože se pokusil uchopit vládu po otci do svých vlastních rukou, což se mu proti spojeným silám bratrů asi ani nemohlo povést. Ovládnout franskou říši pod svou vládu se mu povede na sklonku života, když vymřou všichni jeho královští příbuzní.
Poslední díl obdržel Chlodomer (511-524) se sídlem v Orleans. Město leží na Loiře jižně od Paříže, zájmová oblast se nacházela podél toku Loiry a na jihu směrem k Burgundsku.
Území jižně od Loiry se nacházelo zčásti pod autonomní vládou místní šlechty nebo biskupů, sami králové překračovali jižní hranici jen výjimečně. Franští králové si zde chaoticky rozdělovali území, kde formálně vládli a očekávali nějaké výnosy. Sledovat všechny tyto přesuny není ani dost možné, ani důležité.
Záhy po rozdělení říše a před válkami s Burgundy r. 523 řešili Frankové dva menší válečné konflikty. Do Theuderichova dílu vpadlo vojsko dánského krále jménem Chlochilaich, což je pofranštělé jméno, které anglosaština zachovala ve formě Hygelac. Má se totiž jednat o krále, který pod tímto jménem vystupuje v anglosaském eposu Beowulf, a kolem jehož dvora se děj eposu odehrává. Dánové naloupili kořist a vypluli na moře, kde je dostihnul a porazil trestný oddíl Thederichova syna Theudeberta
. Dále směrem do kontinentu zasáhnul Theuderich na území Durynků. Obdržel pozvání jedné z válčících dynastických klik, a když za svou pomoc nedostal slíbenou odměnu, přikročil k dalšímu tažení r. 523. Toho se záhy po první válce s Burgundy účastnili Theuderich s Chlotarem, který si z tažení přivedl durynskou princeznu Radegundu, sirotka po jednom ze zavražděných vládců. Radegundu si vyvolil za manželku a později se stala světicí.

Burgundsko
První územní expanze nových králů proběhla na žádost jejich matky Klotildy, protože burgundský královský rod stál za povražděním jejích příbuzných. V Burgundech po smrti krále Gundobada vládli jeho synové Godomar (516-534) a Sigismund (516-523). Válečné tažení zdvihl Chlodomer za spoluúčasti Chlotara. Theuderich se neúčastnil, asi z důvodu vlastní dynastické politiky, protože měl za ženu burgundskou princeznu. Válka vypukla r. 523 s tím výsledkem, že Chlodomer zajal Sigismunda i s jeho rodinou. Přes varování církevních činitelů je nechal popravit a těla naházel do studny, čímž jen přispěl k Sigismundovu svatořečení; jakožto svatý Zikmund se stal za Karla IV. jedním z patronů Čech.
Varovná slova, která Chlodomer neposlechl, došla naplnění dalšího roku. Nové válečné tažení skončilo sice porážkou a podrobením Burgundů, ale Chlodomer v bitvě padl. A stejně jako se Sigismundem zahynula jeho rodina, tak i Chlodomerovi potomci skončili násilnou smrtí. Tři Chlodomerovy syny vychovávala Klotilda se vší láskou, k čemuž pojal Childebert žárlivost. Děti od své matky ní lstí vylákal a dal jí na vybranou, ať děti skončí s ostříhanými vlasy v klášteře, nebo sejdou mečem; na vybranou ji po poslu nechal ukázat nůžky a meč. Klotilda snad v záchvatu hněvu pronesla, že chce děti raději vidět mrtvé než ostříhané. Childebert svou hroznou roli nezvládl, když ho děti objímaly a prosily o život, a tak se vraždy ujal nakonec Chlotar. Bývalé Chlodomerovo území si bratři rozdělili mezi sebe.
Další kořist bratři zaznamenali v podobě už úplného ovládnutí Burgundska. Tažení r. 534 se účastnili Chlotar, Childebert i Theuderichův syn Theudebert (534-548), který se ujal dědictví po otci. Burgundský král Godomar byl zabit a vláda přešla definitivně na franskou říši.

Visigóti
Další válečná tažení podnikli franští králové proti tradičnímu nepříteli v podobě Vizigótů. Obě říše sice pojily dynastické svazky, ale ty ke zklidnění situace nikdy výrazně nepřispěly. Aktuální dynastický svazek spočíval ve spojení vizigótského krále Amalaricha se sestrou franských králů Clotildou. Frankům se doneslo, jak krutě Amalarich s Clotildou zachází. Příčinou bylo podle všeho (nebo alespoň podle klerika Řehoře) náboženství, Amalarich se snažil zlomit manželku k ariánskému vyznání. R. 531 vpadlo do Španělska vojsko krále Childeberta, dostihlo Amalaricha a ten skončil smrtí.
Další tažení podnikli Childebert a Chlotar r. 542, ale to skončilo takovou porážkou, že se franská armáda na devadesát let do Španělska ani nepodívala. Hranice s Vizigóty se napevno ustálila u Septimánie.
Ve východní části říše, v Theuderichově panství, došlo mezitím k zajímavé změně na trůnu. Po úmrtí Theudericha se moci ujal už zmíněný jeho syn Theudebert (533-548). Zajímavé i důležité je tím, že vláda v jednom údělu přejde na jednoho syna místního krále, a že území a vládu si nerozdělí králové zbylých údělů. Situace se tedy liší od osudu Chlodomerova údělu i osudu jeho dětí. Zbylí králové přirozeně projevili zájem o dědictví po Theuderichovi, ale za nároky Theudeberta "se postavil lid", tedy místní šlechta. Vláda v údělu přejde po Theudebertově smrti na jeho syna Theodovalda (548-555). Protože po sobě nezanechal potomky, přejde až pak území na okolní franské krále. Theudebert se výrazně angažoval v mezinárodní politice, tentokráte směrem do ostrogótské Itálie.

Ostrogóti a Byzanc
Po porážce Vizigótů u Vouillé r. 507 a jejich stažení se do Španělska zůstalo v držení obou gótských království malé, ale vzhledem k počtu přístavů důležité území kolem galského pobřeží Středozemního moře. Sami Vizigóti si ponechali Septimánii, opevněné území od Pyrenejí asi do poloviny pobřežního pásu. Druhá polovina pobřeží sahala na východ od Marseille k hranicím Itálie a na severu k pohoří. Tento pás se jmenuje Provence a byl delší dobu pod politickým i kulturním vlivem Říma, který ho připojil jak provincii ke své říši ještě před Caesarovým dobytím Galie; jméno Provence znamená pofrancouzštěle prostě "Provincie". Po bitvě u Vouillé si podle dohody s Visigóty ponechal Provence ostrogótský král Theodorich.
Po smrti Theodoricha r. 526 se říše začala zmítat v nástupnických problémech a začala se hroutit pod vojenskou hrozbou Byzance. Na byzantský trůn dosedl císař Justinián, který si umanul obnovit slávu i rozsah antické římské říše. Říše afrických Vandalů padla poměrně lehce r. 534 a dalším cílem byli Ostrogóti.
V chystané válce se obě strany obrátily s žádostí o pomoc na Franky. Ostrogóti výměnou za příslib pomoci přenechali r. 536 Frankům celou Provence. Frankové se ale neřídili spojeneckými svazky a pozvání do Itálie si vyložili po svém. Využili oslabení obou stran a hleděli vlastních zisků. Tažení se účastnili franští poddaní nebo spojenci, možná měli dostat podíl na kořisti, aby zůstali pokud možno loajální. R. 538 Burgundové dobyli Milán a Alamani pustošili ve Venetsku (= v benátském kraji).
R. 539 vpadl do Itálie Theudebert spolu se Sasy a Alamany, tedy národy, které sousedily s jeho částí říše. Porazili Góty i Byzantince, přičemž obě strany zřejmě čekaly, že Frankové přichází jako jejich spojenci. V Pavii podle zprávy byzantského kronikáře Prokopia útočníci pobili ženy a děti a dokonce prováděli lidské oběti. Pokud tak tomu bylo, jednalo by se spíše o praxi pohanských Sasů než Franků. Útočníky vyhnal z Itálie hlad a nemoci, většího významu tažení nemělo, pouze v mocenské oblasti uznal byzantský císař franské krále za vládce Galie a ti začali používat mince se svým jménem. V letech 545-546 Frankové se spojenci dobyli Venetsko a zabránili Byzantincům obsadit Ravennu. Konec franského pustošení nastal r. 554 v důsledku těžké porážky fransko-alamanské výpravy na řece Volturno v jižní Itálii.

Sjednocení říše pod Chlotarem
Po skonu Theudeberta v severozápadním údělu nastupuje jeho syn Theodovald (548-555). Změny na trůnu využili k povstání Sasové a Durynkové, od 30. let zavázaní tributem. Přesný průběh bojů není znám, ale Sasové musejí platit roční tribut v podobě 500 krav.
Theodovald si bere za ženu Vuldetradu, dceru langobardského krále Wachona. Theodovald umírá bezdětný a o dědictví se strhne boj mezi Chlotarem a Childebertem. Jako první dorazil do údělu Chlotar, vzal si vdovu Vuldetradu za manželku, ale po protestech duchovních ji opustil. Svého syna Chramna poslal obsadit Clermont. To se povedlo, ale Chramn se spikl s Childebertem a pod jeho ochranou vládne sám. Oba spiklenci zřejmě stáli za vpády Sasů na Chlotarovo území, ze kterých vycházeli vetřelci vítězně. Chlotarova zaneprázdnění využil zase Childebert, aby na Chlotarově území plenil. Spor vyřešila Childebertova smrt r. 558, příčinou bylo nějaké onemocnění.
Chlotar se zmocnil celého franského území, jeho vzbouřený syn Chramn uprchl do Bretaně, kde byl r. 560 i tak poražen a zabit. Chlotar si vládu dlouho neužil, umírá r. 561 přesně rok a den po smrti Chramna.

Literatura a prameny:
Drška, Václav: Divisiones regni Francorum. Královská moc a říšské elity franské říše do vzniku císařství. Filosofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 2010.
Drška, Václav: Dějiny Burgundska. Veduta, České Budějovice 2011.
James, Edward. Frankové. Nakladatelství Lidové Noviny, Edice Dějiny národů, Praha 1997.
Řehoř z Tours: O boji králů a údělu spravedlivých. Odeon, edice Živá díla minulosti, Praha 1986.