Hlavní menu
Novinky
17.11.2019: Biskup Ota
27.10.2019: BiskupovéBiskupové Gotpold a Fridrich a také biskupský číník Arnot.
15.09.2019: lechtičnaVratislava, manelka Kojaty z Mostu.
Poslední komentáře
Sociální sítě a ostatní
|
FRANSKÁ ŘÍE ZA MEROVEJCŮ I. OD POČÁTKU FRANKŮ DO DRUHÉHO DĚLENÍ ŘÍE r. 561
Autor: Lubo Rokos . Vydáno dne 20. 10. 2013 (7282 přečtení)
ŘÍMSKÁ GALIE A KONTAKTY S GERMÁNY
Římské panství se nad Galií rozprostřelo před přelomem letopočtu během sedmiletého taení Julia Caesara. Řím ovládl v podstatě vechny zdejí keltské kmeny a svedl boje s kmeny germánskými. Ty sice vyzněly úspěně, pár germánských kmenů vstoupilo s Římem ve spojenectví, ale masa horkokrevných Germánů za Rýnem hrozila neustálými invazemi. Kolem přelomu letopočtu se římtí vojevůdci rozhodli Rýn překročit a Germány podrobit. Několikaleté války skončily tragédií římských legií v Teutoburském lese roku 9. Řím se stáhl do Galie a hranice se ustálily na veletocích Rýnu a Dunaji.
Řím na hranici budoval opevněné tábory a města. Ve 2. století postupně vystavěl mezi hraničními tábory palisádový val s příkopem, tzv. limes. Hrozba germánských vpádů byla skutečně neustálá. Zvýený tlak Germánů a naopak oslabování římské říe vnějími válkami i vnitřními boji o moc vedlo k prolomení limitu. Limit překonali r. 233 Alamani a svou funkci přestal plnit kolem r. 260. Alamani se usídlili v oblasti dneního výcarska a německého Bádenska a u zůstali.
Raní Frankové
Franská vlast se nachází za dolnorýnskou hranicí v dnením Nizozemí a Belgii. Jméno Franků se objevuje poprvé v polovině 3. století a slouilo jako zastřeující pojem pro více meních germánských kmenů, které jsou známy ze starích zpráv. Jméno Frank bývá nejčastěji vysvětlováno jako "odváný, smělý, drzý" (moná příbuzné s německým "frech" - drzý).
K nim patřily jmenovitě, od dolního toku Rýna proti proudu:
- Sálové, prvně zmiňováni k r. 357, odkud vzela královská merovejská dynastie;
- Chamavové, prvně zmiňováni ji k r. 289, v této rané době vedoucí kmen franského kmenového svazu, jmenuje se po nich kraj Hamaland v dnením Nizozemí;
- Brukterové, u řek Ruhr a Lippe, prvně zmiňováni r. 307;
-Tenkterové; Ampsivariové a Tubantové, známí ze zpráv z let 364-375;
- Chattuarové, zmiňováni v letech 306-315;
- Usipetové, usedlí u Kolína nad Rýnem, co je nejjinějí hranice franského osídlení.
Frankové tedy plynně navazují na starí germánské osídlení. O Sálech se např. uvauje jako o potomcích velkého kmene Chauků, který byl ve 3. století rozpráen Sasy, a některé části Chauků se mohly připojit ke kmenovému svazu Franků.
Nové zastřeující jméno Frank se někdy jetě objevuje vedle starích jmen meních kmenů, tak např. tzv. Peutingerova mapa uvádí na jednom zarýnském území lid Chamavové, jim se říká Frankové.
První zmínka o Francích pochází z r. 258, kdy podnikli první velký vpád přes Rýn do Galie. Frankům se postavil do cesty vojevůdce Postumus a to tak úspěně, e ho jeho vojáci provolali císařem. Postavení vzdorocísaře si udrel a dokonce rozířil moc nad Hispánii a Británii. Jinak ale situace ukazuje na oslabení římské centrální vlády, na vnitřní boje a partikularismus, na rostoucí neposlunost a rychlé nastolování a odstraňování císařů, které sniují obranyschopnost říe.
Postuma čekal osud těchto vojenských vzdorocísařů, byl po dvou letech odstraněn vlastními vojáky, protoe nedovolil vyplenit město Mogontiacum (dnení Mohuč). Mogontiacum bylo hlavní město římské provincie Germania Superior, tedy objekt, který by legie měly chránit a ne plenit...
Vrada Postuma r. 260 měla za následek ústup římské moci od Rýna a oputění limitu. Porýnská města osídlená letitými germánskými spojenci se vylidnila a Frankové osídlili venkovská území, kde se věnovali zemědělství.
Dalí vpád Franků ve spolupráci s Alamany proběhl v letech 274-275, Germáni zaplavili prý celou Galii. Frankové se navíc na svých lodích odváili drze plenit v římských provinciích v Africe.
Řím konsolidoval situaci od vlády císaře Diokleciána na konci 3. století a upevňoval za jeho nástupců. Konstantin Veliký r. 307 překročil Rýn, aby napadl Bruktery; dva zajatí bruktertí princové skončili stejně jako jetě nedávno Konstantinovi křesantí souputníci, byli v aréně předhozeni dravé zvěři.
Moc Říma dosahovala opět k Rýnu, ale u ne přímo. Frankové tu zůstali usídleni, ale museli slíbit věrnost. A za věrnost uměl Řím navíc zaplatit, Frankům (stejně jako vem spojeneckým barbarům) ve vojenských slubách kynula sláva a bohatství. Franské kohorty slouily časem v Galii, Hispánii, v Egyptě, Malé Asii a nejdále a v Mezopotámii.
Na dolním toku Rýna pak germánská elita mohla volit mezi bydlením v domech s rozvody topení v podlaze, jejich základy odkryla archeologie, nebo na druhé straně Rýna bydlet v domech, které mají na podlaze ohnitě a ve střee díru na odvod kouře (takové domy byly rovně odkryty). Nový ivotní styl franských vojevůdců je dovedl odcizit od zájmů kmene, ze kterého vzeli.
Frankové stoupali ve vojenských hodnostech. Magnentius a Silvanus dosáhli v polovině 4. století na funkci magistra militia, co byl nejvyí vojenský představitel říe. Magnentius byl částí armády prohláen za císaře, ale po prohrané bitvě r. 353 spáchal sebevradu. Silvanus byl Konstantiem II. (císař Západořímské říe 353-361) podezírán z neloajálnosti a aby předeel své likvidaci, nechal se r. 353 rovně prohlásit císařem. Vládl pouhých 28 dnů a jeho jméno je stejně jako Magnentiovo zapomenuto, ale obě stojí alespoň za zmínku, protoe formálně vzato se jedná první franské císaře jetě před Karlem Velikým...
Silvanovi zbyla uzurpace císařského trůnu jako nejvhodnějí východisko. Získal na svou stranu část vojska a mylenku na návrat k franským kmenům za Rýnem musel zavrhnout, protoe jako voják římské armády bojoval proti svým soukmenovcům. A ti právě opět o sobě dávali vědět.
R. 350 se Frankové účastní dalí germánské invaze do Galie. Císař Julián Apostata získal zpět Kolín nad Rýnem a r. 356 a taení Římanů v letech 357 - 358 vyvrcholila násilným usazením Sálů v belgické Toxandrii. Dalí boje proběhly v 70. letech 4. století. Odvetné taení proti franským Brukterům přes Rýn vedl Arbogast, sám původem Frank, nyní ale nejvyí vojevůdce západní částí římské říe.
Dalí události budou ovlivněny římským ústupem z Galie po r. 400 a obsazením území východogermánskými kmeny.
GERMÁNI V ŘÍMSKÉ GALII POČÁTKEM 5. STOLETÍ
Germánské kmeny kolem Rýna jsme definovali jako Franky, do dění v západní Evropě ale zasáhlo mnohem více Germánů. Za franskými kmeny a k Labi sahal kmenový svaz Svébů, ovládán centrálním kmenem Semnonů. Součástí byly i kmeny, které během stěhování osídlily Čechy, tedy Markomani, Kvádové nebo později Langobardi. Na východ od Labe sídlily východogermánské kmeny Burgundů a Vandalů; vandalský kmen Silingů seděl na území zvaném po nich Silesia, co přelo do dnení četiny jako Slezsko. Nejvýznamnějím kmenem východních Germánů putujících přes Polsko na Ukrajinu byli Gótové. Tyto kmeny pak různými oklikami dorazily do tehdejí Galie.
Do u tak chaotického stěhování germánských kmenů zasáhl z východních stepí vpád Hunů, kteří r. 375 mocným nárazem vyvrátili gótskou říi na Ukrajině. Část Gótů zůstala v hunském područí, jsou zváni jako Východní Góti - Ostrogóti. Západní Góti (Vizigóti) hledali útočitě ve východořímské říi. Císař Valens je odmítl, ale zaplatil ivotem. Gótové přeci jen překročili dunajskou hranici, v bitvě u Adrianopole r. 378 porazili byzantské vojsko, zanechali císaře padlého na bitevním poli a rozprostřeli se po území obou částí římské říe. R. 410 Vizigóti pod Alarichovým vedením vyplenili Řím a po sloitém vyjednávání byli r. 418 usídleni v jiní Galii jako římtí foederati (spojenci).
Do dějin Galie předtím zasáhla jetě jedna germánská invaze. Na Silvestra r. 406/407 zamrzl Rýn a přes řeku se hrnula masa barbarů sesbíraných z různých částí Evropy. Z území dneního Polska a Podunají se hnuly početné kmeny vandalských Hasdingů a Silingů, s nimi Burgundové. Cestou na jih k Dunaji sebrali kočovný kmen Alanů, který byl vyhnán z východních stepí hunskými konkurenty. A cestou podél Dunaje v dnením Rakousku nebo jiní Moravě nabrali část Kvádů a Markomanů, které pak západoevropské prameny jmenují obecně jako Svéby. < br>
Ústup Říma z Galie
Vnitřní boje v římské říi měly r. 395 za následek rozdělení na Západo- a Východořímskou říi. Vojska obou říí vedli germántí vojevůdcové, a ti se r. 402 stačili vojensky střetnout.
Vpádu z roku 406/407 nebyla říe schopná čelit; nehledě na teorie, e Germány pozval na pomoc západořímský vojevůdce Stilicho, sám poloviční Vandal.
V Británii byl r. 407 provolán vzdorocísař Konstantin III., ke kterému se přidaly legie i v Galii a Hispánii. Konstantin svědomitě zabezpečil rýnskou hranici s pomocí Franků a pronásledoval vetřelce. Konec snah ale přinesl r. 409 - Konstantin byl svren, Římané byli nadobro vyhnáni z Británie a barbaři pronikli přes Pyreneje. Hispánii tak zaplavili Vandalové, Alani a Svébové, zatímco Burgundi zůstali nastálo v Galii.
Burgundská říe se hned po přechodu přes Rýn ustálila v centrech ve Wormsu, trasburku a pýru, tedy hned za rýnskou hranicí. R. 435 se pokusili zabrat galskou Belgii, ale byli odraeni římským vojevůdcem Aetiem, který na Burgundy navíc následující roku poslal Huny. Poráka Burgundů byla tak krutá, e památka na ní přetrvala věky v literární podobě v Písni o Nibelunzích.
Burgundové ale zůstali silní a r. 443 vstoupili s Římem do spojenectví. Součástí úmluvy bylo přestěhování Burgundů do Sepaudie (Savojska), dneního jiního výcarska a přilehlých francouzských oblastí. Spojeneckou úlohu plnili dobře, postavili se po bok Říma i v bitvě proti Attilovi na Katalánských polích.
Pád Západořímské říe přiel r. 476, kdy se uzurpátor Odoaker nenechal prohlásit císařem, i kdy tak de facto vládl. Z formálního hlediska ale císařství zaniká a zanedlouho zaniká i Odoakerova vláda, kdy ho r. 493 svrhnou Ostrogóti v čele s králem Theodorichem. Ostrogótská říe jetě do dějin Franků několikrát zasáhne.
Burgundové vyuili zániku Západořímské říe r. 476 a expandovali do východní Galie. K centru v enevě přistoupila dalí centra v Lyonu nebo Lausanne. Hranici říe tak tvořila na jihu řeka Rhona, na východě enevské a Neuchatelské jezero, na severu a na západě řeka Saona. Na severní hranici svedli úspěné obranné války s Alamany a na západě s Vizigóty.
Zbytky římské moci v Galii se udrovaly v osobě římského vojevůdce Aegidia, který ovládal Paří a území kolem Sommy. Po jeho úmrtí přela vláda na jeho syna Syagria (465-486), kterého Řehoř tituluje "král Římanů". Za sídlo si Syagrius určil Soissons (západně od Remee). O skutečné rozloze jeho panství se vedou spory, mohlo sahat od Tournai na jih k Vizigótům a na západ a ke Bretani, ale reálná moc se mohla týkat pouze několika měst a jejich okolí.
Tím se dostáváme konečně k mapě Galie před příchodem merovejské dynastie. Severovýchod Galie ovládali Alamani, východ Burgundové a jih Vizigóti. Centrum se nacházelo pod vládou římských vojevůdců. V okrajových částech Galie jetě sídlili Bretonci na bretaňském poloostrově a úplně na jihu v Pyrenejích Baskové (ve francouztině jako Gaskoňci). Frankové pak přicházeli od severu zpoza Rýna. Centrum ripuárských Franků se nacházelo u Kolína nad Rýnem, sáltí Frankové sídlili prozatím v dnení Belgii.
PŘÍCHOD MEROVEJCŮ
Přesídlení Franků do Galie probíhalo různými způsoby. Spojenci Říma dostávali za sluby půdu, naopak Frankové zajatí Římany byli násilně usazováni do sluebných vsí. Se slábnutím římské moci dochází ke stěhování dalích vln Franků přes Rýn, jako nejsilnějí vojevůdci se při tom prosadí Merovejci.
Původ Merovejců je nejasný a zčásti mýtický, podobný tímto pověstem o Praotci Čechovi a Přemyslovi. Řehoř z Tours uvádí ve vyprávění o původu Franků (podle něj měli přijít k Rýnu z Panonie), e po usazení v Durynsku si Frankové začali volit dlouhovlasé krále. Mezi nimi vyniknul mu jménem Chlogio, snad předek Merovejců, se sídlem v pevnosti Dispargum (nejistá lokalizace, snad dnení Duisburg). Chlogio obsadil Cambrai a území a k řece Sommě a "někteří lidé tvrdí, e z jeho rodu vzeel král Merovech, jeho synem byl Childerich". (II.,9)
V osobě Childericha u máme prvního skutečně doloeného Merovejce. V belgickém městě Tournai se toti povedlo identifikovat jeho hrob, ve kterém se mimo bohaté výbavy nalezl pečetní prsten s nápisem Childerici regis ("krále Childericha") a s portrétem dlouhovlasé postavy. Tournai leí severně od Cambrai, kam podle Řehoře expandoval Childerichův děd Chlogio.
Childerich neměl pozici pevnou, kdy se pokusil násilím zmocnit jedné franské dívky, byl vyhnán do Durynska, odkud ostatně měl pocházet jeho rod, a Frankové si zvolili za krále Aegidia. Toho Aegidia, který plnil funkci vrchního římského velitele v Galii. Situace netrvala dlouho a Childerich se mohl vrátit. S Aegidiem měl dobré vztahy, pomohl mu porazit r. 463 Visigóty u Orleans a vládl zřejmě s římskou podporou. V Childerichově hrobě se rovně naly římské insignie a dlouhovlasá postava na Childerichově pečetním prstenu je oblečená po římsku. Se zbytky římské moci se jal vypořádat Childerichův syn Chlodvík.
EXPANZE ZA CHLODVÍKA (481-511)
Chlodvíkova vláda znamenala expanzi Franků směrem za hranice a sjednocování franských kmenů doma; oboje přirozeně vojenskou silou. R. 486 Chlodvík poráí Syagria u Soissons a připojuje jeho území. R. 491 Chlodvík podmaňuje Durynky, ti se ale po jeho smrti opět osamostatní.
Někdy v té době se Chlodvík ení s dcerou bývalého burgundského krále Chilpericha Chrotechildou, česky Klotildou. Klotilda byla vyznáním katoličkou (narozdíl od burgundského ariánského královského rodu) a snaila se získat i Chlodvíka. To se jí povedlo, protoe podle zachycení Řehoře začal Chlodvík vzývat Klotildina Boha, kdy mu bylo nejhůře, a za pomoc slíbil svoji konverzi. Stalo se tak v bitvě u Tolbiaku s Alamany r. 496, kde snad díky Boímu zásahu Chlodvík otočil prohranou bitvu. Tím válka s Alamany neskončila, r. 506 je Chlodvík poráí znova. Druhá bitva vyvolala mezinárodní odezvu, protoe ostrogótský král Theodorich, manel Klotildiny sestry, poslal Chlodvíkovi list s blahopřáním k vítězství, ale zároveň s varováním, aby Chlodvík neútočil na Alamany jině od Dunaje, co byli ostrogóttí spojenci. Archeologové zkoumající bývalé alamanské území potvrzují zánik opevněných hradi po r. 500, ale zároveň i pokračující alamanské osídlení na venkově. To by odpovídalo zániku alamanské vojenské moci a přechodu alamanského osídlení pod franskou říi.
Chlodvík po podmanění Alamanů obrátil pozornost k Burgundsku, kde královský rod vyvradil rodinu jeho eny Klotildy. Král Gundobad se Chlodvíkovi podrobí (asi r. 500, ale není to nijak jasné) a dokonce mu pole vojska do veliké války Franků s Góty.
Vizigóti představovali Frankům největí konkurenci, ovládali celou jiní polovinu bývalé Galie. Vizigóti před přelomem století poměrně úspěně vzdorovali, r. 496 vítězí u Saintes, r. 498 Frankové na jejich úkor dobývají Bordeaux, r. 502 je uzavřen mír. K rozhodující bitvě dolo r. 507 u Vouillé. Chlodvíkovu alianci přímo u Vouillé podpořili ripuártí Frankové krále Sigiberta Chromého, druhou válečnou linii zastali Burgundové, kteří měli zadret vizigótské spojence Ostrogóty. Burgundové utrpěli těkou poráku, ale hlavní bitvu u Vouillé vybojovali Frankové a Vizigóti "utekli jako obvykle", slovy Řehoře. Vizigóti se po těké poráce stáhli do svého území ve panělsku, v Galii si ponechali pouze tzv. Septimánii, tedy Sedmiměstí, opevněná města na pobřeí dnení Francie u Středozemního moře. Politické zájmy ohledně Galie přenechali Vizigóti spojeneckým Ostrogótům krále Theodoricha.
Frankové rozprostřeli vládu nad téměř celou Galií a Chlodvík přenesl hlavní sídlo do Paříe, kde zůstalo dodnes. Vítězství mělo mezinárodní ohlas, Chlodvík obdrel dalí list, tentokrát od byzantského císaře, který mu nabídl spojenectví proti Ostrogótům.
Pak se Chlodvík obrací proti franským soukmenovcům. R. 507 přemluví prince ripuárských Franků Chlodericha, aby zabil svého otce Sigiberta Chromého a zmocnil se vlády sám. Vlády si dlouho neuil, protoe Chlodvík ho nechal zabít a sebe prohlásit ripuárským králem. Poté odstraňuje vládce Ragnachara u Cambrai a Chararicha. Chlodvík si pak v nějaké slabí chvilce posteskl, e u nemá ádné příbuzné, protoe nechal vechny povradit. Podle Řehoře to byla jen a jen Chlodvíkova lest, protoe čekal, e se ozve nějaký dalí příbuzný, aby ho Chlodvík následně nechal odstranit...
Takto sjednocenou říi odkazuje Chlodvík svým potomkům, kteří si ji budou dělit. Někdy budou jednat kooperativně, jindy spolu válčit, kompatibilita franské říe se vemi svými rozdíly v jednotlivých královstvích bude na vákách.
PRVNÍ DĚLENÍ FRANSKÉ ŘÍE (511 - 561)
Říe byla r. 511 rozdělena mezi čtyři dědice. Nejstarí Theuderich (511-533) drel území na SV Galie s centrem v Metách, v podstatě dědictví po ripuárských Francích. Jeho díl byl největí, zřejmě proto, e byl ze vech bratrů nejstarí. To mu ale nedávalo nijak jisté postavení, protoe jeho matkou byla Chlodvíkova milenka, se kterou nebyl ani oddán. Naopak dalí tři bratři pocházeli z Chlodvíkova manelského spojení s královnou Klotildou, která nadále své syny protěovala.
Z mladích bratrů pak Childebert (511-558) obdrel území od Paříe na jih k Loiře, na západ k Bretani a na východě k Tours, které patřilo u k panství Theudericha.
Za Childebertovou severní hranicí se usídlil Chlotar (511-561), s hlavním městem v Soissons (SZ od Paříe) a rozsahem území asi v dnení severní Francii a Belgii. Díl to byl nejmení a obehnán oceánem a územím jeho bratrů. Nejmení díl dostal za trest, protoe se pokusil uchopit vládu po otci do svých vlastních rukou, co se mu proti spojeným silám bratrů asi ani nemohlo povést. Ovládnout franskou říi pod svou vládu se mu povede na sklonku ivota, kdy vymřou vichni jeho královtí příbuzní.
Poslední díl obdrel Chlodomer (511-524) se sídlem v Orleans. Město leí na Loiře jině od Paříe, zájmová oblast se nacházela podél toku Loiry a na jihu směrem k Burgundsku.
Území jině od Loiry se nacházelo zčásti pod autonomní vládou místní lechty nebo biskupů, sami králové překračovali jiní hranici jen výjimečně. Frantí králové si zde chaoticky rozdělovali území, kde formálně vládli a očekávali nějaké výnosy. Sledovat vechny tyto přesuny není ani dost moné, ani důleité.
Záhy po rozdělení říe a před válkami s Burgundy r. 523 řeili Frankové dva mení válečné konflikty. Do Theuderichova dílu vpadlo vojsko dánského krále jménem Chlochilaich, co je pofrantělé jméno, které anglosatina zachovala ve formě Hygelac. Má se toti jednat o krále, který pod tímto jménem vystupuje v anglosaském eposu Beowulf, a kolem jeho dvora se děj eposu odehrává. Dánové naloupili kořist a vypluli na moře, kde je dostihnul a porazil trestný oddíl Thederichova syna Theudeberta .
Dále směrem do kontinentu zasáhnul Theuderich na území Durynků. Obdrel pozvání jedné z válčících dynastických klik, a kdy za svou pomoc nedostal slíbenou odměnu, přikročil k dalímu taení r. 523. Toho se záhy po první válce s Burgundy účastnili Theuderich s Chlotarem, který si z taení přivedl durynskou princeznu Radegundu, sirotka po jednom ze zavraděných vládců. Radegundu si vyvolil za manelku a později se stala světicí.
Burgundsko
První územní expanze nových králů proběhla na ádost jejich matky Klotildy, protoe burgundský královský rod stál za povraděním jejích příbuzných. V Burgundech po smrti krále Gundobada vládli jeho synové Godomar (516-534) a Sigismund (516-523). Válečné taení zdvihl Chlodomer za spoluúčasti Chlotara. Theuderich se neúčastnil, asi z důvodu vlastní dynastické politiky, protoe měl za enu burgundskou princeznu. Válka vypukla r. 523 s tím výsledkem, e Chlodomer zajal Sigismunda i s jeho rodinou. Přes varování církevních činitelů je nechal popravit a těla naházel do studny, čím jen přispěl k Sigismundovu svatořečení; jakoto svatý Zikmund se stal za Karla IV. jedním z patronů Čech.
Varovná slova, která Chlodomer neposlechl, dola naplnění dalího roku. Nové válečné taení skončilo sice porákou a podrobením Burgundů, ale Chlodomer v bitvě padl. A stejně jako se Sigismundem zahynula jeho rodina, tak i Chlodomerovi potomci skončili násilnou smrtí. Tři Chlodomerovy syny vychovávala Klotilda se ví láskou, k čemu pojal Childebert árlivost. Děti od své matky ní lstí vylákal a dal jí na vybranou, a děti skončí s ostříhanými vlasy v kláteře, nebo sejdou mečem; na vybranou ji po poslu nechal ukázat nůky a meč. Klotilda snad v záchvatu hněvu pronesla, e chce děti raději vidět mrtvé ne ostříhané. Childebert svou hroznou roli nezvládl, kdy ho děti objímaly a prosily o ivot, a tak se vrady ujal nakonec Chlotar. Bývalé Chlodomerovo území si bratři rozdělili mezi sebe.
Dalí kořist bratři zaznamenali v podobě u úplného ovládnutí Burgundska. Taení r. 534 se účastnili Chlotar, Childebert i Theuderichův syn Theudebert (534-548), který se ujal dědictví po otci. Burgundský král Godomar byl zabit a vláda přela definitivně na franskou říi.
Visigóti
Dalí válečná taení podnikli frantí králové proti tradičnímu nepříteli v podobě Vizigótů. Obě říe sice pojily dynastické svazky, ale ty ke zklidnění situace nikdy výrazně nepřispěly. Aktuální dynastický svazek spočíval ve spojení vizigótského krále Amalaricha se sestrou franských králů Clotildou. Frankům se doneslo, jak krutě Amalarich s Clotildou zachází. Příčinou bylo podle veho (nebo alespoň podle klerika Řehoře) náboenství, Amalarich se snail zlomit manelku k ariánskému vyznání. R. 531 vpadlo do panělska vojsko krále Childeberta, dostihlo Amalaricha a ten skončil smrtí.
Dalí taení podnikli Childebert a Chlotar r. 542, ale to skončilo takovou porákou, e se franská armáda na devadesát let do panělska ani nepodívala. Hranice s Vizigóty se napevno ustálila u Septimánie.
Ve východní části říe, v Theuderichově panství, dolo mezitím k zajímavé změně na trůnu. Po úmrtí Theudericha se moci ujal u zmíněný jeho syn Theudebert (533-548). Zajímavé i důleité je tím, e vláda v jednom údělu přejde na jednoho syna místního krále, a e území a vládu si nerozdělí králové zbylých údělů. Situace se tedy lií od osudu Chlodomerova údělu i osudu jeho dětí. Zbylí králové přirozeně projevili zájem o dědictví po Theuderichovi, ale za nároky Theudeberta "se postavil lid", tedy místní lechta. Vláda v údělu přejde po Theudebertově smrti na jeho syna Theodovalda (548-555). Protoe po sobě nezanechal potomky, přejde a pak území na okolní franské krále. Theudebert se výrazně angaoval v mezinárodní politice, tentokráte směrem do ostrogótské Itálie.
Ostrogóti a Byzanc
Po poráce Vizigótů u Vouillé r. 507 a jejich staení se do panělska zůstalo v drení obou gótských království malé, ale vzhledem k počtu přístavů důleité území kolem galského pobřeí Středozemního moře. Sami Vizigóti si ponechali Septimánii, opevněné území od Pyrenejí asi do poloviny pobřeního pásu. Druhá polovina pobřeí sahala na východ od Marseille k hranicím Itálie a na severu k pohoří. Tento pás se jmenuje Provence a byl delí dobu pod politickým i kulturním vlivem Říma, který ho připojil jak provincii ke své říi jetě před Caesarovým dobytím Galie; jméno Provence znamená pofrancouztěle prostě "Provincie". Po bitvě u Vouillé si podle dohody s Visigóty ponechal Provence ostrogótský král Theodorich.
Po smrti Theodoricha r. 526 se říe začala zmítat v nástupnických problémech a začala se hroutit pod vojenskou hrozbou Byzance. Na byzantský trůn dosedl císař Justinián, který si umanul obnovit slávu i rozsah antické římské říe. Říe afrických Vandalů padla poměrně lehce r. 534 a dalím cílem byli Ostrogóti.
V chystané válce se obě strany obrátily s ádostí o pomoc na Franky. Ostrogóti výměnou za příslib pomoci přenechali r. 536 Frankům celou Provence. Frankové se ale neřídili spojeneckými svazky a pozvání do Itálie si vyloili po svém. Vyuili oslabení obou stran a hleděli vlastních zisků. Taení se účastnili frantí poddaní nebo spojenci, moná měli dostat podíl na kořisti, aby zůstali pokud mono loajální. R. 538 Burgundové dobyli Milán a Alamani pustoili ve Venetsku (= v benátském kraji).
R. 539 vpadl do Itálie Theudebert spolu se Sasy a Alamany, tedy národy, které sousedily s jeho částí říe. Porazili Góty i Byzantince, přičem obě strany zřejmě čekaly, e Frankové přichází jako jejich spojenci. V Pavii podle zprávy byzantského kronikáře Prokopia útočníci pobili eny a děti a dokonce prováděli lidské oběti. Pokud tak tomu bylo, jednalo by se spíe o praxi pohanských Sasů ne Franků. Útočníky vyhnal z Itálie hlad a nemoci, větího významu taení nemělo, pouze v mocenské oblasti uznal byzantský císař franské krále za vládce Galie a ti začali pouívat mince se svým jménem. V letech 545-546 Frankové se spojenci dobyli Venetsko a zabránili Byzantincům obsadit Ravennu. Konec franského pustoení nastal r. 554 v důsledku těké poráky fransko-alamanské výpravy na řece Volturno v jiní Itálii.
Sjednocení říe pod Chlotarem
Po skonu Theudeberta v severozápadním údělu nastupuje jeho syn Theodovald (548-555). Změny na trůnu vyuili k povstání Sasové a Durynkové, od 30. let zavázaní tributem. Přesný průběh bojů není znám, ale Sasové musejí platit roční tribut v podobě 500 krav.
Theodovald si bere za enu Vuldetradu, dceru langobardského krále Wachona. Theodovald umírá bezdětný a o dědictví se strhne boj mezi Chlotarem a Childebertem. Jako první dorazil do údělu Chlotar, vzal si vdovu Vuldetradu za manelku, ale po protestech duchovních ji opustil. Svého syna Chramna poslal obsadit Clermont. To se povedlo, ale Chramn se spikl s Childebertem a pod jeho ochranou vládne sám. Oba spiklenci zřejmě stáli za vpády Sasů na Chlotarovo území, ze kterých vycházeli vetřelci vítězně. Chlotarova zaneprázdnění vyuil zase Childebert, aby na Chlotarově území plenil. Spor vyřeila Childebertova smrt r. 558, příčinou bylo nějaké onemocnění.
Chlotar se zmocnil celého franského území, jeho vzbouřený syn Chramn uprchl do Bretaně, kde byl r. 560 i tak poraen a zabit. Chlotar si vládu dlouho neuil, umírá r. 561 přesně rok a den po smrti Chramna.
Literatura a prameny:
Drka, Václav: Divisiones regni Francorum. Královská moc a říské elity franské říe do vzniku císařství. Filosofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 2010.
Drka, Václav: Dějiny Burgundska. Veduta, České Budějovice 2011.
James, Edward. Frankové. Nakladatelství Lidové Noviny, Edice Dějiny národů, Praha 1997.
Řehoř z Tours: O boji králů a údělu spravedlivých. Odeon, edice ivá díla minulosti, Praha 1986.
Celý článek |
Komentáře: 2 |
Přidat komentář |
Záloky:

|
Nae knihy
Přemysl Otakar II.
Závi z Falkentejna
Kalendář ermířských akcí
Kalendář
<<
Leden
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
|