Hlavní menu
Novinky
17.11.2019: Biskup Ota
27.10.2019: BiskupovéBiskupové Gotpold a Fridrich a také biskupský číník Arnot.
15.09.2019: lechtičnaVratislava, manelka Kojaty z Mostu.
Poslední komentáře
Sociální sítě a ostatní
|
Východofranská říe, Regnum Theutonicum, Svatá říe římská národa německého a jméno Němec aneb dlouhá cesta k současnému Německu
Autor: Lubo Rokos . Vydáno dne 21. 04. 2013 (12349 přečtení)
Nejvýznamnějím státním celkem západní Evropy raného středověku byla franská říe pod vládou Merovejců a Karlovců. Rozlehlost a multietnicita říe vedly k tomu, e po rozpadu franské říe se k jejímu dědictví mohlo hlásit více nástupnických států.
Rozdělení franské říe na Východo- a Západofranskou neznamenalo jetě ve své době definitivní rozpad, stále to byly říe franské, jak říkal název. Rozdělení vzniklo z toho důvodu, e části rozlehlé franské říe si rozdělili královtí synové. Opětovné sjednocení v případě vymření jedné větve královského rodu se do budoucna nabízelo, probíhalo tak i v případě merovejských království Austrasie, Neustrie a Burgundska. Nakonec se podobná praxe neopakovala. Obě části říe se vydaly vlastní cestou, vznikly nástupnické státy, které se k odkazu franské říe a ponejvíce odkazu Karla Velikého stále hlásily. Nejprve tradici pěstovaly středověké královské, resp. císařské rody francouzské i říské, nové vzepětí ve sporu přilo v 19. století během formování moderních národů.
Francie si můe nárokovat dědictví u jen z pozice svého jména, které přímo vychází ze jména Franků. Německo zase odkazuje na germánský původ kmene Franků, zatímco dnení Francie vychází spíe z galorománské ne germánské tradice. Z hlediska dynastického měly Východo- i Západofranská říe za vládce přímé potomky Karla Velikého. Po vymření karlovských rodů na ně nové rody navazují. Nejčastějím jménem francouzských králů skrze vechny dynastie je Ludvík nejznámějí Ludvík XIV. jakoto Král Slunce, Ludvík XVI. jako poslední francouzský král, popravený za Francouzské revoluce a tato linie Ludvíků se odvozuje od prvního svého jména, franského krále Chlodvíka, sjednotitele franské říe na počátku 6. století. Vládci východní části bývalé franské říe zase měli na svém území Cáchy, a v tamním kostele ostatky Karla Velikého, které nechal Fridrich I. Barbarossa svatořečit, aby se přihlásil ke Karlovu dědictví.
Dalí legitimizací dědictví po Karlu Velikém byla idea renovatio imperii, obnovy římské říe, kterou začal Karel Veliký a ve které pokračovala dynastie Otonů. Otoni obnovili císařský titul pro území, kde vládli, a tím se sami i dalí dynastie Svaté říe římské mohli povaovat za nástupce císaře Karla Velikého.
Celou tuto genezi od Východofranské říe přes Svatou říi římskou po Německo se pokusíme alespoň povechně obsáhnout.
Souití germánských Franků s Galoromány vedlo ke kulturní i etnické asimilaci, k průniku starí antické kultury s nastupující barbarskou v rámci jedné říe. Rozlehlost říe a slábnoucí centrální vláda ale nastolily opačný trend, trend rozpadu. De facto samostatné postavení během vrcholného středověku vykazovala Akvitánie, kterou připojili francouztí králové a během kříových válek proti albigenským a proti jejich ochráncům z řad místní lechty.
Definitivní rozpad franské říe proběhl na jiné úrovni, její západní a východní část se vydaly cestou, která skončila mj. u vzniku Francie a Německa. Nebyl to akt jednorázový, v podstatě se nedá ani pevně stanovit, kdy přesně končí západofranská říe a začíná Francie, a nepanuje ani plná shoda na tom, kdy se na území bývalé východofranské říe můe začít oprávněně mluvit o německém národě.
Dělení na západní a východní část probíhalo jetě v rámci jednotné franské říe, dílčí království západu se nazývalo Neustrie a dílčí království východu Austrasie. Obě části byly v podstatě rovnocenné, větí nebo mení význam jednoho z nich se odvíjel od aktuální moci tamějích králů nebo majordomů. Na obě království měl nárok člen merovejského rodu, zprvu měli nárok synové zesnulého vládce celofranské říe, poté se prosazovala tendence k dědičnému nástupnictví v rámci jednoho konkrétního království - poprvé r. 575 v Austrasii, kde po zavraděném králi Sigibertovi nastoupil jeho syn Childerich, čím byla popřena práva Sigibertových bratrů. K běnému rozliování obou jmen království dochází asi po r. 640, přičem toto pojmenování začalo být přijímáno tak přirozeně, e kronikáři, kteří se vracejí i k dějům minulým, rozliují obě království pod těmito jmény u od onoho roku 575. Ve vlastní sebeindetifikaci vystupují Neustrijci jako "praví Frankové", sebe označují jako Franky a východní sousedy jako Austrasijce.
Obsazování královských trůnů obou království se nakonec stalo věcí vůle majordomů, jejich moc vyvrcholila v prosazení centrální vlády nad celou franskou říí za vlády Karla Velikého a Ludvíka Poboného. Stará království Austrasie a Neustrie nebyla ji nikdy obnovena.
Při dělení říe Verdunskou smlouvou r. 843 mezi Lothara, Ludvíka Němce a Karla Holého byly pouity pojmy Francia media (střední), Francia orientalis (východní) a Francia occidentalis (západní). Východofranská a Západofranská říe svoji svébytnost ustály, Středofranská říe byla nejprve přerozdělena a poté se o ní zbylé dvě říe začaly přetahovat.
Nástupnické státy 843 - 870; přerozdělení Střední říe a vznik Lotrinska
Smírného řeení o dědictví mezi syny Ludvíka Poboného (franský císař 814-840) bylo dosaeno r. 843 ve Verdunské smlouvě. Karel (843-877), zvaný Holý, obdrel území západně od linie Maasa Rhona - Saona, útvar od té doby zvaný Západofranská říe.
Nejstarí Lothar (843-855) obdrel území východně od zmiňovaných řek Maasy, Rhony a Saony, na druhé straně tvořil nejdelí hranici Rýn. Lothar ovládl pruh Evropy sahající od Středozemního k Severnímu moři. Zhruba jej lze vymezit (severní) Itálie, výcarsko, celé východní pomezí dnení Francie (Burgundsko na jihu, Alsasko na severu), směrem na sever dnení Belgie a Nizozemí. Umělý slepenec neměl dlouhého trvání, jako pojmenování lze pouít Střední říe. Jakoto nejstarí z bratrů mohl Lothar k císařskému titulu připojit vládu nad dvěma význačnými městy, Římem a Cáchami.
Ludvík (843-876), zvaný Němec, ovládl území východně od Rýna. Výjimku tvořil dolní tok Rýna, Frísko, které patřilo jetě Lotharovi. Východní hranice byla tvořena slovanskými kmeny Čechů a Polabanů. Na severu překračovala Východofranská říe Labe a směrem k řece Eider, kde se dotýkala Dánska. Směrem na jih kopírovala hranice řeku Labe a k soutoku se Sálou. Podél Sály la hranice k jihu na hranici s Čechami, ty říe obchází, na jihu zaujímala říe jetě dnení Rakousko a přes Dolomity la a k pramenu Rýna.
Dalí dělení říí způsobila Lotharova smrt r. 855. Zbytek Střední říe, zhruba od pohoří Vogézy ve střední a severní Francii směrem k Severnímu moři přes Belgii a Nizozemí, obdrel Lotharův syn Lothar II. (855-869). Jméno jeho státu se na rozdíl od jména "Střední říe" udrelo dodnes, a to ve formě Lotrinsko (původně Lotharangie), popř. ve formě francouzského Lorraine. Jméno tedy pochází od tohoto Lothara II., nikoli jeho otce Lothara I., jak se někdy mylně uvádí v rámci výkladu Verdunské smlouvy. Z Lotrinska se vyvinul polosamostatný celek, jedno z vévodství pozdějí Svaté říe římské (viz níe).
Itálii jetě za svého ivota r. 844 Lothar I. věnoval svému nejstarímu synovi Ludvíkovi II. zvanému Italskému (844-875). Na vládce Itálie přechází i císařský titul, větinou jej získají králové jinak malého reálného významu. Italské království se rozkládalo na území bývalé království langobardského, které dobyl na popud papee r. 774 Karel Veliký. R. 781 pak Karel Veliký nechal papeem korunovat a pomazat své dva syny, jednoho na krále akvitánského a druhého na krále italského. Jméno "italský" bylo zvoleno proto, aby se nemuselo pouít jméno "langobardský", protoe bylo v zájmu papeského stolce tradici langobardského království vyhladit.
Druhý nejstarí syn Lothara I. Karel obdrel po otcově smrti Provence a Burgundsko v dnení JV Francii. Itálie, Burgundsko a Lotrinsko se tedy vydávají relativně vlastní cestou, ale zůstanou neustále v centru zájmu vládců obou franských říí a v určitých obdobích se jetě stanou částmi franských říí.
VÝCHODOFRANSKÁ ŘÍE A REGNUM TEUTONICUM
Ludvík Němec po konsolidaci Východofranské říe umírá r. 876 a říe je rozdělena mezi jeho syny. Karloman (876-880) získal Bavorsko, Ludvík II. Mladý (876-882) severněji od Bavorska Durynsko, Franky a Sasko a Karel Tlustý (876-887) západně od Bavorska vábsko, území na horním toku Rýna, v podstatě dnení Bádensko. Po úmrtí Karlomana přebral Bavorsko Ludvík Mladý a kdy ten dva roky na to umírá, sjednocuje celou Východofranskou říi poslední z bratrů Karel Tlustý.
Váhu své moci podloil Karel r. 881 ziskem císařské koruny a Itálie. Po úmrtí vládce Západofranské říe Karlomana r. 884 ovládl Karel i Západofranskou říi, v tamějím číslování pořadí jako Karel III., (Karla Holého lze počítat pod řadovou číslovkou II. a Karla Velikého jako prvního) a celá franská říe byla na krátkou dobu sjednocena pod jedním vládcem.
Svrení Karla Tlustého
Jednotná vláda byla realizovatelná v praxi pouze velmi pofidérně. Odpor místní lechty se nedal zlomit, rozsáhlou říi ohroovaly vpády nepřátel. Savojsko ohroovali Saracéni, kteří r. 846 stačili vyplenit i Řím a ve francouzských Pyrenejích se jim povedlo zaloit loupeivé hnízdo.
Mocnějí hrozbu jednotě představovaly normanské nájezdy Norů a Dánů. Za obě loupení padla města jako Paří, obchodní fríské centrum Dorestad nebo Hamburk včetně tamějího arcibiskupství, které bylo raději přestěhováno do Brém. Loupeivé nájezdy byly ovem jen jednou ze stránek vikinské doby, podstatnějí dopad měla severská kolonizace. Ve Francii obsadili Normané území zvané po nich Normandie, které jim r. 911 král přenechal jako vévodství. Za Karla Tlustého ovem místo politických svazků fungovala Normandie jako předpolí pro dalí nájezdy.
Slabost císaře znásobená jeho podlomeným zdravím vedla r. 887 k jeho svrení a nahrazení vládou vojenské lechty zocelené v bojích.
Východofranská říe 887-911
Vlády Východofranské říe se po volbě lechticů chopil Arnulf Korutanský (887-899). Arnulf byl nemanelským synem Karlomana, onoho syna Ludvíka Němce, který vládl Bavorsku v letech 876-880. Karloman rok před svou smrtí r. 879 jmenoval Arnulfa vládcem korutanské marky, Arnulf tak plnil úlohu obrany před velkomoravskými a ke konci u i uherskými útoky. Spolu s nespokojenými lechtici se postavil do čela odboje proti Karlu III. a po jeho úmrtí byl provolán králem Východofranské říe.
Vojenskou sílu stihnul ukázat r. 891 ve vyhrané bitvě nad Normany u Lovaně. Do dějin českého území zasáhl svými vztahy s velkomoravským kníetem Svatoplukem.
R. 890 si Svatopluk vynutil vládu nad Čechami, ale po jeho úmrtí se r. 895 odebralo za Arnulfem do Řezna české poselstvo v čele s kníetem Spytihněvem, aby navázalo s Bavorskem spojenecké vztahy.
V letech 894-899 se stal Arnulf nad to králem italským a r. 896 se nechal korunovat císařem.
Nástupcem Arnulfa se stal jeho syn, teprve estiletý Ludvík zvaný Dítě (899-911). Pro starího, ale nemanelského syna Zwentibolda (895-900) prosadil Arnulf královský titul pro Lotrinsko. Zwentibold je pogermántělé jméno Svatopluk, tento velkomoravský Arnufův protihráč el Arnulfovu synu za kmotra a přenechal mu své jméno.
Ludvík nastoupil na trůn v esti letech, regentství převzala lechta a duchovenstvo. Zemi začaly mocně suovat nájezdy Maďarů, kterým se Ludvík neúspěně postavil r. 910 na Leském poli. Na následky válečných útrap Ludvík rok poté umírá.
Úmrtí Ludvíka Dítěte představuje z hlediska sledování dalího vývoje státnosti velice důleitý mezník. Jeho osobou vymírají ve Východofranské říi Karlovci, ádný potomek Karla Velikého tu k mání není. Říe se nyní mohla vydat cestou rozpadu a samostatných států, cestou oputění franské tradice - a pak by třeba nemuselo vzniknout ádné Německo -, nebo se musel najít nějaký kompromis mezi ústřední a lokální mocí, jak se také stalo.
Kmenová vévodství
Území Východofranské říe bylo rozděleno mezi tzv. kmenová vévodství. Kmenová byla proto, e navazovala jménem i územím na původní germánské kmeny, které tu sídlily před dobytím Franky. Na území dneního JV Německa a Rakouska leelo kmenové vévodství Bavorsko; v JZ Německu, kde kdysi sídlil kmen Alemanů (část kmenového svazu Svébů, početěle vábů), vzniklo vévodství vábské; na území dneního středního Německa, v Pomohaní a středním Porýní, vzniklo vévodství Franky, pojmenované podle části kmene Franků, kteří sídlili takto východně aby se odliilo od jména franské říe, pouívalo se pro něj pojmu Franconia namísto Francia; na severu, západně od Labe fungovalo vévodství saské. Jako vévodství bylo ustanoveno i Lotrinsko, ač nenese jméno po kmeni, ale po Lotharovi II. Význam Lotrinska významově odpovídal vévodství, kdy u neuspěl pokus císaře Arnulfa udělat z Lotrinska království; na vévodství pak povýil Lotrinsko Jindřich I. jako jednu z protislueb, kdy chtěl tamního vládce připoutat k sobě a vymanit ho tím z dosavadní orientace na Západofranskou říi.
Vévodský titul, latinsky dux, původně označoval vůdce vojenské druiny zabývajícího se profesionáoně dobýváním, který fungoval vedle kmenového krále pro mírové období, latinsky zvaného rex. Nyní vévoda funguje i v mírovém období a označuje lechtice, který je pověřen správou území pod vrchním vládcem (králem nebo císařem). Čtyři a pět vévodství v této době tedy tvořilo v součtu jednu Východofranskou říi.
Kmenová vévodství měla, jak u bylo řečeno, jméno i území podle podmaněných kmenů, ale vládnoucí lechta těchto vévodství byla nová. Byla dosazená Karlovci, původem franská, a tedy loajální Frankům, nikoli místním tradicím. Tak satí Liudolfovci, ze kterých vzeel císařský rod Otonů, přili do Saska z Durynska, aby tvořili loajální vládu Karlovců v této odbojné zemi. Bavorsku vládl franský vévodský rod Luitpoldingů, Frankám rod Konrádovců a vábsku rod Burkhardovců.
V zájmu konsolidace se vévodské rody usazovaly na jednom místě a upevňovaly postavení pomocí manelských svazků s místní lechtou, i za cenu opoutění statků roztrouených po území celé franské říe, od Itálie po Lotrinsko.
Síla vévodů se ukázala r. 887 při volbě Arnulfa Korutanského na krále Východofranské říe, kdy odmítli nárok západofranského královského rodu, který měl přitom z příbuzenského hlediska na trůn větí nárok. Arnulf byl sice levoboček, ale schopnějí vlády a obrany, co u stačil ukázat. Opakuje se v podstatě legitimizace dynastického převratu, kterou pouil ivotopisec Karla Velikého Einhart. Einhart obhajuje svrení Merovejců karlovskými majordomy tím, e Merovejci byli králi pouze podle jména a vykonávali pouze to, co jim majordomové poradili. Východní Frankové se pouze zachovali podobně, místo krále z vládnoucí dynastie, který ale neplnil vechny funkce, nejvíce obranu země, dosadili novou dynastii, resp. vedlejí rodovou větev, která se vlády ujala se vím vudy.
Zásadní rozhodnutí ve věci dalího směřování nastalo r. 911 úmrtím posledního Karlovce. Kmenoví vévodové byli více ne kdy jindy postaveni před monost vlastní vlády, cesty územního partikularismu, nebo začlenění do nějakého nadkmenového svazku. Volili na rozdíl od tehdejí západofranské lechty druhou monost.
Král mezi vévody - první mezi rovnými? 911 962
R. 911 si vévodové zvolili krále říe z vlastních řad, a sice franského vévodu Konráda (911-918). Konrád ale cítil potřebu vynikat nad ostatní vévody, a ti se začali bránit. Burkhardovce zlomily popravy, bavorský vévoda Arnulf (907-937; neplést s východofranským králem z let 887 - 899 tého jména) uprchl k Maďarům a se saským vévodou Jindřichem uzavřel Konrád r. 915 příměří. Součástí příměří byla moná i dohoda, e Konrád po své smrti odkáe volit Jindřicha jako svého nástupce.
Na smrtelné posteli Konrád skutečně kázal předat titul Jindřichovi. Snad je to téma spíe legendistické, ale tím spíe populární - Konrád měl zpytovat svědomí, e oslaboval zemi vnitřními boji, místo aby ji sjednotil proti vnějímu nebezpečí. Jindřich jakoto nejsilnějí vévoda měl podle Konráda tuto jeho chybu napravit a skutečně toto poselství naplnil.
Jindřich I. zvaný Ptáčník (919-936) byl zvolen hlasy svých Sasů a Konrádových Franků. Proti opozičním Bavorům a vábům podnikne taení, které nekončí masakrem, ale uzavřením přátelství, by s nepoměrem sil; ostatně obdobnou politiku pouil i při taení proti českému kníeti Václavovi. V postoji vůči ostatním vévodům postupoval opatrně, neprosazoval svoje postavení nad ostatní. Odmítl z toho důvodu i královské pomazání, i kdy se tím přísluného preláta nepříjemně dotkl.
O to více rázně postupoval proti vnějí konkurenci. Poráí pár kmenů Polabských Slovanů, vede taení do Čech; s vikinskou expanzí si poradil tak, e porazil na soui Dány, se kterými Sasko sousedilo. Nejdůleitějí akcí ale bylo odraení největího nebezpečí, a sice Uhrů. Nejprve si Jindřich vyplatil mír na dobu devíti let, kdy sbíral síly a zřejmě ničil potencionální uherské spojence (Polabské Slovany), a po vyprení lhůty odmítl Uhrům tribut obnovit. Trestný uherský vpád r. 933 končí porákou na řece Unstrutu.
V závěti předal Jindřich titul svému synovi Otovi (936-973). Pokládá tím základy dědičné monarchie namísto dosavadní monarchie volené. Otovi vybral za enu prestiního postavení, dceru anglosaského krále Aethelstana Editu (anglosasky Aedgithu). Ota zdědil vnitřně zkonsolidovanou říi a začal jednat v zájmu konsolidace moci osobní. Nový král u nevystupuje jako první mezi rovnými, ale po vzoru Konráda se začíná prosazovat, a to i vojensky. Narozdíl od Konráda ovem ve výsledku úspěně, i kdy kody způsobené válkou byly značné a některé i nevratné.
Ambiciózní Ota se jal ířit svou moc i za hranice. R. 937 vymírá Rudolfem II. hornoburgundský královský rod a Ota dosazuje své spojence; r. 947/948 připojuje k hornímu Burgundsku i Provence (= dolní Burgundsko). Sňatkem s Adelheid r. 951 se Ota stává králem italským. R. 955 v bitvě na Lechu odráí poslední uherský útok na Západní Evropu, čím de facto ukončuje kořistnickou fázi uherské říe.
A jako vrchol budování moci se Ota I. nechává 2. února 962 korunovat papeem v Římě na císaře.
Nyní nastává chvíle k otázce, čemu vlastně vládla otonská dynastie, jak to lze pojmenovat? Vévodové r. 911 volili krále, titul byl převzat od krále Východofranské říe. A i jméno Východofranské říe se od Jindřicha I. opět oficiálně objevuje. R. 920 uzavřeli Jindřich Ptáčník a jeho západofranský protějek bonnskou smlouvu, kde jsou království jmenována jako "Regnum Francorum orientalium" a "Regnum Francorum occidentalium", tedy Království Východních, resp. Západních Franků. Jindřich I. oficiálně pouívá titulaturu král Franků (rex Francorum). I po vymření Karlovců a nástupu vévodských rodů na královskou pozici lze tedy stále mluvit o Východofranské říi.
Současně s tím se ale objevuje nové označení, které bude nabývat navrchu. Salcburské anály k r. 919 uvádějí jméno regnum teutonicorum - v překladu Království Němců. Vztahuje se na události při nástupu vlády Jindřicha Ptáčníka, který bojoval s Arnulfem Bavorským, a právě Arnulf měl být takto, jako "král Němců", vítán v Řeznu. Starí výklady v tom spatřovaly výraz boje o vládu nad celou říí, tedy nad vemi kmenovými vévodstvími, které by byly obecně německé. Duan Třetík to vysvětluje jinak1), pojem "teutonici" vznikl v Itálii, kde takto jmenovali sice mluvčí německého jazyka, ale pouze ty, kteří jim byli zeměpisně nejblíe, to znamená Bavory. Podobně uvaoval autor Kristiánovy legendy. Ten uvádí jistého Strojmíra, který byl pozván jako vzdorokníe za vyhnaného kníete Bořivoje I. Strojmír pobýval do té doby ve vyhnanství u bavorského dvora, Kristián to doslova komentuje (kapitola II.): Který uprchnuv ze své země il jako vyhnanec u Němců."
Uití pojmu regnum teutonicum salcburskými anály v 10. století tedy neznamená toté, co znamená Království Východních Franků. Samotné sousloví Regnum teutonicum (Království německé), resp. u zmíněná forma regnum teutonicorum (Království Němců) jako souhrn pro vechny politické celky s německým jazykem se objevuje pravidelněji a v 11. století; bude pocházet také z Itálie. Pro 10. století bude jistějí se přidret jména východofranského království.
Ota I. si r. 962 přisvojil císařský titul, který z podstaty věci nemohl být omezen pouze na Franky. Císař byl odjakiva titul Římanů (odvozený od jména Caesar), a tak se i Otovo císařství vztahuje na útvar nyní zvaný Imperium romanum - Říe římská. Římská říe by měla logicky zahrnovat Řím, i proto se úsilí římských králů a císařů od Oty I. přes Otu II. a Otu III. přes oba císaře Fridrichy I. a II. a dalí nástupce bude napínat přes Alpy daleko na jih od vlastních německých zemí.
Pokud chtěl Ota I. a dalí císařové navázat i na tradici římské říe císaře Karla Velikého, potřebovali vládnout i nad územím Karlovy říe. Připojením italského království a ovládnutím Burgundska se to Otovi téměř stoprocentně povedlo. Úplného připojení Burgundska k Říi dosáhl císař Konrád II. (viz dalí kapitola).
Říe římská, Svatá říe římská a regnum teutonicum 962 1157
Řítí vládci počínaje korunovací Oty I. pokračovali po vzoru Karla Velikého v "renovatio imperii", v novém pokusu o "obnovu říe". Ota III. (983-1002) přenesl své sídlo do Říma a na svou peče nechal vyrýt slova "Aurea Roma" - Zlatý Řím.
Oficiální jméno "Římská říe" namísto Východofranské říe se prosadilo od r. 1034 v dikci císaře Konráda II. (1025-1039) z dynastie Sálů (Konrád nastoupil po vymření Otonů r. 1025).
Konrád r. 1034 dosáhl připojení Burgundska, které zdědil díky příbuzenství s vymřelým burgundským rodem. Říe tak vedle německých zemí a Itálie mohla disponovat i třetí částí, Burgundskem, které tvořilo pojítko mezi oběma předelými částmi a které bylo kdysi součástí franské říe Karla Velikého. Říe byla po čase opět celá (vyjma území tehdejí Francie, ale alespoň část říe Karla Velikého byla pod správou obnovené římské říe), a Konrád to dal najevo jak oficiálním pouíváním jména Římská říe, tak oputěním jména Východofranského království.
Při úvaze, kde končit dějiny východofranské franské říe, se nabízejí jako raná data roky 962 nebo 1034. První datum je vyhláením úsilí o obnovu římské říe, druhé datum jejím naplněním, alespoň co se územního rozsahu týče. Dějiny po císařské korunovaci Oty I. se u nevykládají moc jako dějiny východních Franků, ale jako dějiny Římské říe. Vechny události jako boj o investituru, boje ve Francii nebo o Burgundsko, taení do Svaté země - to jsou vechno záleitosti celoříské, týkající se i Itálie a Burgundska, nikoli záleitosti východofranské. Jména Regnum Francorum orientalum nebo Francia orientalis se jetě současně pouívají a do začátku 12. století, ale v době vrcholných bojů o investituru mizí.
Můe a nemusí to být pod vlivem italské politiky, kde si vládci i jejich okolí uvědomují, e jednají v rámci irího celku, ne je jen Východofranská říe; kadopádně jako nejzazí předěl od východofranské říe k ířeji pojaté říi římské můe období po r. 1100 figurovat.
V rámci římské říe bylo potřeba odliovat její jednotlivé části, přičem jména Itálie a Burgundska byla vcelku jasná. Pro území bývalého východofranského království se v průběhu 12. století začíná prosazovat jméno regnum teutonicum království německé, uívané od 11. století souběně s oním královstvím východofranským. Druhé vysvětlení zániku jména království východofranské tedy spočívá v tom, e se změnilo jméno na království německé, a to podle toho, jak se tamějí obyvatelé zrovna označovali. Rozdíl mezi oběma jmény spočívá v tom, e i jméno teutonicum je původem italské, odráí tedy u mezinárodní, resp. celoříské vztahy (k původu jména níe).
Změny v obou pojmenováních říe přinesl Fridrich I. Barbarossa. Od r. 1157 se začíná v jeho listinách pouívat sousloví "Sacrum Romanum imperium", tedy "Svatá říe římská".
R. 1156 se Barbarossa odváil ke zvlátnímu aktu, kdy nechal v Cáchách svatořečit Karla Velikého. Zvlátní byl u způsob, kdy nechal jeho ostatky pozvednout na oltář kostela v Cáchách, ve kterém byl Karel pohřben, a Karla svatořečil vzdoropape Paschal III. Barbarossa dal celým aktem najevo, e se hlásí za nástupce Karla Velikého, a e dědictví prvního franského císaře má být převedeno na německou část bývalé franské říe. Barbarossa tím napadl tradici francouzských panovníků, kteří měli Karla Velikého za svého předka, protoe Karel měl být od nyní říským svatým a patronem... Cáchy zároveň obdrely rozsáhle městská práva a hlavně titul "hlava německého království" (Oppl s. 99).
Současně ploně zaváděné pojmenování Svatá říe římská a regnum teutonicum, a k tomu okolnosti svatořečení Karla Velikého, to vechno nasvědčuje, e Barbarossa by nejraději viděl římské císařství jako věc převáně německou.
***
Vládcem Římské říe byl císař, ale toho musel korunovat pape. Pokud nastala nějaká doba prodlení nebo pokud byl pape vůči novému kandidátovi na císařskou hodnost zaujatý, mohla nastat situace, e čekatel na císařskou korunovaci zůstal bez císařské koruny. Pro tento účel zavedl Jindřich V. (1106-1125) titulaturu římského krále - Rex romanorum, a sám se tak nechal korunovat r. 1107. Dal tím najevo, e králem římské říe se stává po úmrtí předelého vládce automaticky jeho dědic, tím můe vykonávat vládu, a císařskou korunovací z rukou papee převzetí trůnu dovrí.
Centralismus a odstředivé tendence, pojem Němec 1157 1500
Projev německého uvědomění je znát ve sbírce saského kmenového práva zvaného Saské zrcadlo, sebraného mezi lety 1220-1230. Autor Eike von Repkow odmítá volební právo českého krále pro volbu říského krále (český král byl jedním ze sedmi kurfiřtů) se zdůvodněním, e český král "není Němec". Vedle vztahu k centrální říi ale stále fungovala sebeidentifikace partikulární, kmenová nebo jiná lokálního charakteru.
Výraz takového pojetí je zachycen v proslovu vysokého hodnostáře dvora Oty I., kronikáře Luitpranda. Luitprand navtívil s císařem r. 968-969 Byzanc a v jednu chvíli se dost rozlítil nad mravy této cizí země: "Dějiny nám říkají, e Romulus, který dal Římanům jméno, byl bratrovrah, jeho zplodilo cizoloství. ... Ale my, Langobardi, Sasové, Frankové, Lotrinci, Bavoři, vábové a Burgundové tak pohrdáme těmi lidmi, e kdy se hněváme na nepřítele a nemůeme nalézt nic urálivějího, pak ho nazveme ´Ty Římane!´" 2) Proslov je zajímavý z více hledisek, jednak je to příklad, jak vytváření vlastní identity probíhá v kontaktu s cizím prostředím a vyhraněním se vůči němu. A dále je to příklad, e Luitprand místo aby pouil souhrnné označení pro vechna říská vévodství, tak raději pouije jejich výčet.
Jedna z listin Oty III. také jmenovitě vypočítává Sasy, Franky, Bavory, váby, Alsasany, Lotrinčany a Římany. Francis Rapp (s. 82) shrnuje: "Na prahu 11. století, dokonce i v samotném srdci onoho ze tří království, které se začínalo nazývat královstvím německým, jevil etnický partikularismus pravděpodobně přinejmením stejnou intenzitu jako pocit společné příslunosti k německému národu."
Říe se potýkala jak s partikularismem vévodství, tak ale i s partikularismem svých dvou částí, které mohly císařovu vládu vnímat jako cizí. Řeč je o Burgundsku, které se nakonec osamostatnilo a v pozdním středověku nabylo větí moci ne království francouzské, a dále o Itálii, která se dívala na zaalpské Germány jako cizí barbary.
Právě tyto cizí pohledy ale upevnily jednotu německy mluvících obyvatel říe. Italové začali pouívat pro německé mluvčí pojmu "theodiscus" - lidový, a ti to převzali za své. Začali se tak označovat ti, kdo se cítili být svázáni s říí více ne s nějakým mením, místním německým územím.
Původ slov theodiscus, Theut nebo poitaltěného Tedeschi je u některých autorů hledán ve jménu germánského kmene Teutonů, který spolu s Kimbry vedl kolem r. 100 př. n l. první germánský nápor na římskou říi. Osobně s tím nemohu souhlasit, i kdy obě jména zřejmě mají podobný původ. Latinské theodiscus znamená "lidový", germántí Teutoni mohli beze veho nést jméno "Lidé". Tradiční kultury dodnes pouívají pro svou identitu pojmu "Člověk" a pro své společenství tedy jméno "Lidé" - sibiřtí Evenkové, indiánské kmeny, Romové, to jsou jedni z mnoha příkladů. Germánský kmen se tedy mohl také nazývat "Lidmi", stejně jako pozdějí svébský kmen Alemanů znamená v překladu "Vichni mui/lidé" - dnení němčina by to vyjádřila slovy "Alle Männer" (man můe vyjadřovat jak mue, tak i vechny lidi, viz ang. mankind - lidstvo). Mezi zánikem Teutonů a prvním pouitím jména theodiscus ale zeje průrva asi 900 let; ve vysvětlení jména se kloním k jiné monosti.
Poprvé se pojem theodiscus objevuje r. 786, kde se hovoří o předčítání usnesení "jak v latinském, tak i lidovém jazyce". Z toho vyplývá, e rozdělení se týkalo svým způsobem kulturní roviny. Zatímco jazykem Italů, ale také učenců byla latina, tak jazykem prostého lidu byl jazyk - "lidový", neučený, konkrétně vztáhnutý na německé dialekty. Tímto jazykem hovořící "lid" jsou německy mluvící obyvatelé říe, nikoli snad staří Teutoni. Jména gótských králů Theodorich (nejznámějí z nich ostrogótský král Theodorich Veliký v letech 493-526) také znamenají "Král lidu" ve smyslu svého lidu, svých Gótů, nikoli "Král Teutonů" ve smyslu zaniklého germánského kmene.
Jméno theodiscus se nakonec stalo etnickým označením, zahrnovalo z hlediska Italů vechny německy mluvící obyvatele. Důraz je nutno klást na slovo "vechny" - jméno se týkalo Sasů, Bavorů, vábů, prostě nebralo ohled na konkrétní vévodství nebo kmen, ze kterého onen "Tedeschi" pocházel. Variace jména theodiscus se začínají prosazovat od začátku 11. století.
Pro utváření německé etnicity bylo důleité, e vznikala v kontaktu s cizím okolím. Vechny vnitřní partikularismy mohla říe vyřeit snáze ne překonat rozdíly - jazykové i kulturní - se světem románským. Dalí příklad vytváření německé identity probíhal během kříových válek, kde se setkávaly kontingenty vojáků v podstatě z celé křesanské Evropy. Ve svaté zemi začaly vznikat rytířské řády, mj. johanité. Právě od johanitů, jejich větinu tvořili frankofonní rytíři, se oddělili rytíři němečtí, aby r. 1199 zaloili Řád německých rytířů (fungující pod názvy Ordo Domus Sancte Mariae Theutonicorum in Jerusalem, zkráceně jako Německý řád, Teutontí rytíři atd.).
Románský svět vnímal Němce jako jeden celek, a stejně tak vnímali i Němci Romány. Němci zvali Italy jako "Welchy", co znamená "Cizí". Slovo ostatně přelo do četiny jako označení Itala "Vlach". Románský svět se ale neomezoval pouze na Italy, kořen "val-" je pouit o při rozdělení frankofonních a německých obyvatel Porýní - dodnes tak vede v Belgii jazyková hranice mezi germánsky mluvícími Vlámy a francouzsky mluvícími Valony. Ve výcarsku podobně označují německy mluvící občané francouzské mluvčí jako Weltsch. A konečně v Británii je příklad jdoucí i mimo románský svět, Anglosasové pojmenovali slovem Waelh Kelty zatlačené na okraj ostrova, kterýto kraj nese jméno Wales a obyvatelé jméno Velané.
Svatá říe římská národa německého
Odpadnutí neněmeckých částí říe a zvýená míra vnějích hrozeb v 15. století vedly k větímu semknutí německy mluvících obyvatel. Po r. 1430 se pro Svatou říi římskou začíná uívat označení "německého národa" nebo "německé části germánského národa". R. 1441 se objevuje poprvé spojení Sacrum imperium s "germanica natio", r. 1486 poprvé Heiliges Römisches Reich deutscher Nation, tedy "Svatá říe římská národa německého". Rapp tento nový přívlastek definuje jako snahu Němců přivlastnit si Říi pro sebe, právo v ní vládnout ostatním. Působí to na jednu stranu rozpínavě, ale na druhou stranu mohlo jít jen o výraz toho, e v Říi ádné dalí rovnocenné etnikum nezbylo - nelo by tedy o vizi nějakého rozpínání říe, ale naopak o uznání rozpadu tohoto útvaru s tím, e Němci zůstali jako jediní, kdo se s říským státem jetě vůbec ztotoňuje.
Sepjetí říe a císařství s německým národem dochází za císaře Maxmiliána I. (1493 1519). Císař se nazýval jako rex Germanie" německý král a zaúkoloval učence, aby zlegitimizovali nárok německé říe na římské dědictví. Státní teze tak hovořila o přenesení (translatio) císařství z Římanů na Franky a poté z Franků na Němce. Maxmilián nechává tisknout Einhartův ivotopis Karla Velikého a odkaz tohoto císaře se snaí propagandisticky přenést na svého vnuka a následovníka na císařském trůnu Karla V., narozeného r. 1500. Do rodové hrobky v rakouském Innsbrucku nechal Maxmilián nainstalovat vedle soch svých habsburských předků jetě sochy římských císařů a sochu ostrogótského krále vládnoucího v Itálii Theodoricha Velikého a franského krále Chlodvíka, čím vyjádřil svůj politický program a odkaz.
Rapp (s.297) uzavírá situaci ke konci středověku slovy: "Na úsvitu novověku měl kadý Němec dvě vlasti: jednou z nich byla otčina, v ní se odehrávala jeho kadodenní existence, kníectví nebo městská obec, v ní byl poddaným nebo občanem. Druhou byla patria communis (společná vlast), Reich, Říe..." A národ této říe se oficiálně nazývá německý.
Vratislav Vaníček píe při jiné příleitosti: "Jistě nelze přitakat názoru, e křesanský středověk neznal jazykové či národní emoce. Zatímco moderní nacionalismus vystupuje téměř jako ideologické náboenství ohroující intelektuální a osobní svobodu jedince, event. osobitost celých skupin (vichni se musí podřídit národnímu zájmu), ve vrcholném středověku převládal jiný, flexibilnějí systém. Příkladem můe být situace ve středověké Říi (Riche) ve 13. století, kdy sice vichni obyvatelé pokládali císaře a papee za své světské a duchovní hlavy, ale za nedotknutelné z jejich strany pokládali své vlastní stavovské výsady a územně právní statut." 4)
Vznik Německa; Kdy končí Frankové a začínají Němci?
V raném novověku říe fungovala jako více méně volný spolek různých vévodství, kníectví, hrabství a říských měst. Řím byl provdy ztracen daleko za Alpami a ztrácela se i idea římanství. Lutherův výstup proti katolické církvi včetně jejího římského centra, z toho plynoucí zaloení církve protestantské, to vechno lo proti ideji císařské renovatio imperii, kde říský vládce a pape měli fungovat ruku v ruce (jako dvě poloviny Boha).
Konec císařství vlády přiel r. 1806 s Napoleonem, který si sám nárokoval císařské postavení - korunován císařem byl r. 1804, přičem pouíval symboliku franských králů. Namísto zaniklé říe nastoupil Německý spolek, volné sdruení 35 suverénních států a čtyř měst. Jediným společným orgánem byl sněm konaný pravidelně ve Frankfurtu nad Mohanem. Obnova císařství přila s pruským sjednocením Německa dokončeného r. 1871 válkou proti Francii a dovreného císařskou korunovací v dobytém Versailles. Pruské císařství stihlo mít dva císaře, ne zaniklo vyhláením Německé republiky. Současné Německo funguje jako spolková republika, kde spolkové země navazují na středověká a novověká vévodství a kníectví apod.
Při procesu sjednocování Německa začala historiografie i veřejné mínění povaovat vechny země, které mluvily německy, za německé odjakiva. Rovně říe měla od počátku fungovat jakoto německý stát. V dílech historiků se tak skrze nacionální pohled ocitli pod palbou kritiky císařové, kteří utráceli čas a energii při obsazování Itálie, místo aby se věnovali vnitřní rozvoji nebo expanzi na východ na území Polabských Slovanů. Nejvíce to schytal Ota III., idealista, který plánoval přenést sídlo vlády z německých zemí do Říma. Nesouhlasu se dostalo taufským císařům za to, kolik úsilí věnovali bojům v Itálii atd. Takto přece nevypadala obhajoba německých zájmů.
To skutečně nevypadala a císařům o čistě německé zájmy ani tolik nelo. Hlavním mottem říe v rané i středné epoe byla obnova říe římské, byl to pohled nazpět, k nějakému ideálu, do doby antiky nebo doby Karla Velikého. Císařům nelo o nějaké progresivní vytváření německého národa, o takový pohled vpřed. Jejich mylení bylo více univerzalistické a upřené více do minulosti ne do budoucnosti.
Po těchto nacionalistických pohledech na minulost, kde se hledali Němci tam, kde jetě nebyli, nastoupil pohled kritický. Podle něho se nedá aktuální pohled nebo postoj přenáet automaticky do minulosti a čekat, e pokud má přítomnost nějaké priority, tak minulost je musela mít úplně stejné. Pokud 19. století začínalo mít jako největí společenskou prioritu národ, tak století třeba deváté mohlo mít priority jiné.
Pro německé země 19. století bylo prioritou sjednocování německy mluvících území do jednoho celku, prosazovala se celoněmecká identita. Toté tedy tito propagátoři sjednocení předpokládali i pro minulost. Kritické pohledy naopak zdůrazňovaly, e ve středověku jetě celoněmecká identita nemusela existovat, e důleitá byla identita místní, kmenová nebo identita ke svému kníectví. A ve středověku nebylo zdaleka jisté nebo předurčené, e se silné samostatné státy jako Bavorsko, Sasko, poté i Prusko někdy vzdají vlastní samostatnosti, letité generace jejich vládců abdikují a sloučí se do státu jednoho.
Existuje skutečně několik dneních států, které byly původně součástí středověké římské říe a kde figuruje němčina jako hlavní jazyk samostatné je výcarsko, kde nejvíce obyvatel mluví německy, ale které se rozhodlo pro samostatnost u ve středověku. Samostatné je Rakousko, kde se dynastie Habsburků, která vládla kdysi celé říi římské, odmítla připojit k Německému císařství pod vládu dynastie pruských Hohenzollernů. Samostatně se vyvíjely nizozemské provincie, ačkoli uívaný jazyk byl také onen theodiscus, ze kterého se ale nevyvinul jazyk deutsch, ale dutch, co je anglické označení pro nizozemtinu; nizozemské země byly rovně součástí říe, u za Otonů se připojilo k říi lotrinské vévodství, v Lutychu (dnes Belgie) fungovalo jedno z hlavních center otonské vzdělanosti (zde se učil i český kronikář Kosmas), a z Nizozemí pocházel ve 13. století i jeden vzdorokrál, Vilém Holandský, zvolený papeskou stranou jako oponent exkomunikovaného císaře Fridricha II. Z bezpočtu malých lechtických státečků si státní suverenitu zachovaly německy mluvící Lucembursko a Lichtentejnsko.
Podle kritických pohledů není tedy pro středověk moné mluvit o německém národě, kdy jetě nebylo jasné, kdo se jednou do německého národa začlení. Pro minulou dobu se můe mluvit o Sasech, Duryncích apod., ale ne jetě o Němcích. Pro kadou identitu, a platí i pro identitu národní, je důleité, čím se daný člověk nebo skupina sami cítí být. Pokud se ve středověku lidé necítili být Němci, nelze mluvit o německém národě, ale o saském nebo bavorském.
Monosti, kdy se mohou oprávněně pouívat adjektiva německý nebo jméno Němec, se tedy pohybují mezi dvěma krajními monostmi. Nacionalistický pohled vidí německý národ vude, kde se mluvilo německy, kritický pohled by adjektivum německý pro středověk nejraději nepouíval vůbec.
Jene středověk znal a pouíval pojmy jako theodiscus, Theut a podobné. Pouívali jej Italové nebo i Čei pro německy mluvící. Pro identitu je ovem důleité, jestli se s tímto označením ztotoní sami ti němečtí mluvčí, resp. jetě v jaké formě se s ním ztotoní. A ztotonění skutečně nastalo, a to v takové formě, jak to mysleli i jejich protějci. Pochopení a přijetí takového označení bylo asi o to jednoduí, e i německy mluvící obyvatelé pouívali pro cizojazyčné mluvčí onen pojem Velch a jeho různé obměny pro vechny Romány, ani by také rozliovali mezi konkrétními národnostmi. Pojmy theodiscus nebo Welch nebyly jmény pro konkrétní národy, ale pro jazykové skupiny, a tak byly oboustranně chápány. Rapp několikrát opakuje, e obyvatelé říe římské měli dvojí identitu, jednu místní a jednu řískou. Pokud přistoupíme na tuto monost, tak ji lze dále rozvinout tak, e říská identita vystupovala tam, kde se jednalo o kontakt s někým mimo říi. Místní identita ke kníectví nebo městu vystupovala v kontaktu s jiným obyvatelem říe. Jedna identita pro vnějí, jedna pro vnitřní ivot.
Vnějková identita, zdá se, byla takto míněna u od počátku vlády otonské dynastie, která tvořila nadstavbu nad kmenovými vévodstvími. Potvrzuje to komentář Nadi Profantové: "Nejzřetelněji to vystupuje na povrch v souvislosti s vnějí obranou vůči maďarské expanzi, proto také první reálný obsah, který nalezl Jindřich I. pro jinak dosti bezobsaný královský titul získaný roku 919, spočíval v budování účinných forem obrany, k nim vedle ji dříve zmíněné profesionální armády náleelo vytváření struktury opevněných míst a organizace odvodů domobrany." 4) Mimo vztahů s vnějími státy byl tedy královský titul málo významný, v rámci říe si kadý hleděl vlastního vévodství - a podobně to můeme vztáhnout na identitu, pro vnitřní ivot říe byla hlavní identita kmenová, pro vnějí ivot identita německá, německého království, jinak také snad "dosti bezobsaná".
Pojmy jako theodiscus nebo Theut měly platnost, přehlíet to nelze. Spí následuje otázka, jak takové pojmy překládat do dnení řeči. Překládat to jako "Němec" je problematické, jak jsme viděli výe. Němec v dnením slova smyslu je obyvatel Německa, které ve středověku jetě neexistovalo, jak říkají kritické pohledy. Tyto kritické pohledy ale říkají jetě jednu věc, co se týče historických metod. Historik nebo i jeho čtenář se mají vyvarovat toho, aby přenáeli současné postoje do minulosti - aby hledali národní identitu, která je dnes tak nějak samozřejmá, i v dobách, kdy jetě samozřejmá nebo reálná vůbec nebyla. Člověk se má vcítit co nejvíc do ducha doby a do mylení tehdejích lidí, aby se přiblíil pravdě.
A tady začíná být věc jasnějí, pojem theodiscus označoval lidi mluvící lidovým, nelatinským jazykem na germánské bázi. Pojem theodiscus můeme tedy vcelku bezproblémově přeloit jako "německy mluvící", to si neodporuje s tím, e stát Německo jetě neexistoval a nebylo jasné, e někdy vznikne. Ono i v těch státech, kde ijí potomci těchto lidí mluvící "lidovým jazykem" a kteréto státy se nestaly součástí Německa, se toti mluví německým jazykem... Lucemburčané nemluví lucembursky, ale německy, stejně Rakuané nebo Lichtentejnci. Dokonce i v těch státech, kde ijí potomci lidí, na které se vztahuje pojem theodiscus, a kde se mluví i lidovými dialekty němčiny nebo vlastním národním jazykem, je doposud zachován odkaz na onen pojem. výcaři tak mluví jazykem "schwyzerdütsch" a Nizozemci tak mluví jazykem "dutch". Obyvatele říe bych tedy bez obav označil minimálně jako "německy mluvící" (včetně předků Nizozemců, to se odtrhli od irí jazykové rodiny a později).
Sloitějí je to se jménem Theut, které by se analogicky mělo překládat jako "Němec". Osobně jsem v této otázce benevolentní, ale s tou podmínkou, e musíme mít na paměti, e pojem Němec dnes a ve středověku znamenal něco jiného. Nemohl znamenat obyvatele Německa jakoto státu, notabene pokud se tento stát jmenoval Svatá říe římská, ale mohl označovat člověka mluvícího německým jazykem. Podobně konglomerát států na území říe bych neváhal označit minimálně za "německy mluvící země" (pokud tu tento jazyk převaoval), a moná trochu s rozpaky, ale přeci jen bych uznal i označení "německé země".
Hlavní literatura:
Rapp, Francis: Svatá říe římská národa německého. Paseka, Praha 2007.
Keller, Hagen: Otoni. Vyehrad, Praha 2004.
Oppl, Ferdinand: Fridrich Barbarossa, císař a rytíř. Paseka, Praha/Litomyl, 2001.
Poznámky:
1) Třetík, Duan: Počátky přemyslovských Čech. NLN, Praha, 1998, s. 358-359.
2) Brooke, Christopher: Evropa středověku v letech 962 - 1154. Vyehrad, Praha 2006, s. 27.
3) Kolektiv autorů: Velké dějiny zemí Koruny české I. Paseka, Praha/Litomyl, 1999, s. 279.
4) Vaníček, Vratislav: Bohemi, infestissimi Polonorum inimici? Literární emoce a politické reality od Galla Anonyma a po Jindřicha z Isernie, str. 4. - http://people.fsv.cvut.cz/~vanicvr1/studie/2studie.pdf
Celý článek |
Komentáře: 1 |
Přidat komentář |
Záloky:

|
Nae knihy
Přemysl Otakar II.
Závi z Falkentejna
Kalendář ermířských akcí
Kalendář
<<
Duben
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
| |
|