Veligrad – mocenské centrum Velké Moravy I.

Archeologické výzkumy ve Starém Městě a v Uherském Hradišti, týkající se zejména historie tohoto území v raném středověku, osvětlily úvahy o zásadním významu těchto míst pro historii raně středověkého státního útvaru ve střední Evropě severně od Dunaje, který moderní historická věda pojmenovala jako Velkomoravskou říši. Řada pramenů vrcholného středověku uvádí jako hlavní město staré Moravy v 9. až 10. století Veligrad, Velegrad či Velehrad. Velmi často je Veligrad v těchto pramenech považován za sídlo krále Svatopluka a arcibiskupa Metoděje.

Málokterá lokalita vyvolala tolik diskuzí, sporů a protichůdných názorů o svém historickém významu, jako Staré Město s okolím, místní tradicí spojované odnepaměti se sídlem velkomoravských vládců a církevní metropolí Metodějova arcibiskupství. Mnoho badatelů se snažilo najít pod letitými nánosy skutečný stav problematiky, léty mnohokrát přikrášlený. Diskuze a polemiky trvaly řadu desetiletí bez kloudného výsledku, neboť dříve nebylo možno opírat se o archeologii, a přetrvávaly prakticky až donedávna.

Místní tradice navazovala na skoupé zprávy v kronikách a listinách. Z legendy o sv. Metoději se např. dovídáme, že velkomoravský arcibiskup byl pochován ve stoličním chrámě moravském po levé straně ve zdi za oltářem Panny Marie, lokalitu už ale legenda nezmiňuje. Legenda Moravica (tempore Michaelis imperatoris) jmenuje sice krále Svatopluka a arcibiskupa Metoděje, ale Veligrad neuvádí. Teprve až Dalimil jmenuje Metoděje arcibiskupem velehradským. Samotné jméno Velehradu je doloženo teprve v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka k roku 1141 (dříve se uváděl rok 1131). Tento doklad však pod jménem Velehradu zná lokality dvě. Jedna patřila ke kostelu spytihněvskému, druhá ke kostelu brněnskému. Zatímco o Velehradu na Brněnsku není známo vůbec nic, neboť žádné další zprávy se o brněnském Velehradu nedochovaly, o „spytihněvském“ Velehradu (8 km západojihozápadně od Spytihněvi) zprávy jsou. купить постельное белье украина

V kronice Přibíka Pulkavy z Radenína čteme výslovné, ale nepřesné tvrzení, že velehradský klášter stojí na místě někdejší moravské metropole. (Když na počátku 13. století vyrostl 4 km severozápadně od dnešního Starého Města, tehdejší trhové vsi Veligradu, klášter, převzal jméno po této trhové obci, ztrácející již svůj dřívější význam.) Spojení starých tradic s polohou kláštera dalo v době baroka vzniknout až legendárním zkazkám o velkomoravské minulosti místa, na němž stojí klášter. Archeologové až v r. 2010 poprvé doložili osídlení dnešního Velehradu v době Velké Moravy, tedy z 9. století. Progresivní vývoj Veligradu jako hospodářského a mocenského centra však probíhal právě 4 km jihovýchodně od pozdějšího nedalekého kláštera na místě dnešního Starého Města a centra dnešního Uherského Hradiště.

Pochybovat o centru říše na místě kláštera se začalo až v období osvícenství, ale mínění se rozcházela. Rajhradský benediktin Bonaventura Piter prohlásil za bajku, že na Velehradě kdy sídlil král a arcibiskup. Josef Dobrovský zase vůbec pochyboval o možnosti bezpečné lokalizace Metodějova sídla. Mladší generace však se skeptickým názorem Dobrovského nesouhlasila. František Palacký přišel s pojetím, že starý Velehrad je nutno hledat na místě dnešního Uherského Hradiště. Oproti tomu moravský historik Beda Dudík vystoupil s názorem, že velkomoravské ústředí je třeba hledat v Panonii. Toto Dudíkovo vyjádření spustilo delší literární spory. Proti Dudíkovu názoru se první obrátil Vincenc Brandl, který nakonec přesvědčil Dudíka natolik, že ten v českém vydání svých dějin Moravy již od svého původního názoru upustil.

Některé názory byly přehnané. Moravský topograf F. J. Schwoy (1793) si Velehrad představoval jako rozsáhlé město, jehož skvostné stavby, paláce a chrámy zabíraly prostor od Polešovic, Boršic, přes Uherské Hradiště po dnešní Velehrad, kde měl stát centrální hrad. Podobně romanticky uvažoval František Přikryl. Velehrad měl sahat od Polešovic po Spytihněv. Jiní měli představu rozlehlého rovinného hradu jako centra systému obranných pevností a pevnůstek v širém okolí, včetně lokalit pozdně středověkých. Dokonce i nestor archeologie Lubor Niederle předpokládal rozsáhlý systém složitých dřevěných opevnění. Také Antonín Zelnitius dospěl k názoru, že opevnění Veligradu zahrnovalo území od Kostelan nad Moravou po Huštěnovice a že k němu patřilo údolí od Veselí nad Moravou po Napajedla a od Hluku po Osvětimany.

Teprve archeologické výzkumy od třetí třetiny 19. století a první poloviny 20. století začaly vnášet do těchto zmatků světlo.

V měsíčníku Moravskoslezské pomezí z roku 1938 kanovník Jakub Hudeček ve své přednášce napsal: „Dnes, kdy jsem prostudoval prameny a kdy znám stanovisko dr. Lubora Niederle k výkopům „Na Valách“, jsem přesvědčen, že na území Starého Města v době Říše velkomoravské něco bylo a sice nebylo to nic menšího, než hlavní hrad Rostislavův, či jak praví letopisec, Rostislavovo Staré Město. Jsem si jist, praví dále, že i učenci další brzy to uznají. A pak stane se Staré Město slavným a památným. Pak budou přicházeti učenci studovat Vaše velkolepé musejní sbírky a polohu kraje. A přijde jednou den, kdy ve Starém Městě bude stát pomník Rostislava a velebný chrám posvěcený Svatým věrozvěstům slovanským Cyrilovi a Metodějovi a jako nyní mnozí putují na posvátný Velehrad, tak budou tisíce putovati sem k Vám do Starého Města, aby uctili památku velkého knížete Rostislava a celé Slovanstvo zbožnou motlitbou odporučili ochraně velikých věrozvěstů slovanských sv. Cyrila a Metoděje.“

Stopy Velké Moravy se nacházely průběžně už od středověku, ale již od raného středověku byly vystaveny zkáze, neboť na rozdíl od mnohých jiných velkomoravských lokalit Staré Město žije jako sídliště bez přerušení od nejstarších dob slovanského osídlení dodnes.

Při určování polohy Veligradu vycházeli historikové z dochovaných popisů místa a cest do něj, stejně jako z výsledků archeologických bádání.

Historické prameny o Veligradu

Soudobé středověké písemné prameny

O Velké Moravě se z té doby dochovaly některé zprávy arabských cestovatelů, kteří navštěvovali střední Evropu za účelem obchodu. Nejdůležitější jsou dva spisy. Jeden z nich napsal Arab ibn Rusta (Ibn - Rosteh) někdy ve druhém desetiletí 10. stol. a druhý perský spisovatel Gardízí přibližně v polovině 11. stol. Oba čerpali z nedochovaného díla arabského zeměpisce Džaiháního, který psal na samém počátku 10. stol., někdy těsně po roce 903. Opisy těchto děl se však dochovaly až z poloviny století 13., vyskytují se tedy mírné rozdíly dané ať už chápáním či zkomolením samotnými arabskými cestovateli nebo jejich opisovači.

O sídelním městě krále Svatopluka psal arabský autor, encyklopedista a geograf Omar ibn Rusta z Isfahánu v díle Kniha vzácných drahokamů:

Překlad (Havlík): „...Na počátku území Slovanů je město zvané Wábnít. ...Slované svého vládce nazývají župan, jeho poslouchají a jeho slovy se řídí. Jeho sídlo je uprostřed slovanské země. Nejvznešenější a nejčelnější je mezi nimi ten, jemuž říkají vládce vládců a nazývají ho Svatopluk. Má větší moc než župan a župan je jeho zástupce. Má dobrá, pevná a drahocenná brnění. Město, ve kterém sídlí, se nazývá Džrwáb. V každém měsíci se v něm konají po tři dny trhy a při nich nakupují a prodávají. V jejich zemi vládne tak tuhá zima, že lidé si musí vykopat obydlí pod zemí, která přikryjí střechou ze dřeva podobně jako u křesťanských kostelů...“

Obdobně psal al-Marwází v Knize o přirozených vlastnostech zvířat.

Podle perské kroniky Země světa, § 43 měla Svatoplukova země četné hrady a pevnosti:

překlad (Havlík): „O zemi Slovanů. ...Císař Slovanů se nazývá Svatopluk. ...Mají dvě města. Wábnít (město-grad Nít) je prvním městem na východě země Slovanů. Ch.r.dáb je velké město (grad) a sídlo císaře.“

Taktéž Ibn Mahmúd Gardízí v díle Okrasa historie:

(Havlík): „Jejich vládce si klade na hlavu korunu a všichni ho poslouchají a konají podle jeho příkazů. Svého nejvyššího vládce nazývají Svatopluk a jeho zástupce nazývají župan. A sídelnímu městu krále říkají Dž.ráw.t. Každý měsíc jsou v onom městě po tři dny trhy, kde obchodují s různým zbožím.“

Zatímco Havlík se domníval, že označení Wábnít není uspokojivě vyřešeno, naproti tomu Galatík výjimečně zcela logicky interpretuje Džrwáb jako velké město (Veligrad) a Wábnít jako město Nít (Nitra).

Ibráhím ibn Jákúb v jiném případě interpretoval označení Ch.r.dát (Ghrád) jako velkou pevnost, velký hrad.

Dílo Kniha vzácných drahokamů, původně napsané někdy v roce 912 či 913 se zachovalo v pozdějším opise v podobě jediného exempláře, British Museum (sign Add 23478). Překlad jeho zprávy má několik verzí:

Další překlad (Šonka): „Nejvznešenější a nejznámější z nich, kterého nazývají vládcem vládců, se jmenuje Svatopluk... Má překrásné vojáky v pancířích, kteří jsou mocní i stateční. Město, ve kterém sídlí, se nazývá Džarádišť a v něm se konají jednou měsíčně trhy, které trvají tři dny ...“

Zcela nesprávný je následující překlad čtený chybně odspodu:

Překlad (Galatík): „...v jejich zemi vládne Veligrad, úplně vykopané město, ve kterém bydlí džrwáb (Veligrad). A mají v ní trh v měsíci (kalendářním) tři dny kromě toho, co dojí z mléka. A má hradby (záštity) výborné, nedobytné neobvyklé (vzácné). (On) je nazýván vládce vládců, nejstarší syn a proto král (málik).“

Někteří badatelé čtou ono záhadné jméno Svatoplukova města Džerváb či Džirváb, jiní Džarádist nebo Džarádust. V textu Gardízího Džirávat nebo Džirávet. Pokoušeli se různými způsoby o jeho výklad a vycházeli z toho znění, které jejich nápadu nejlépe vyhovovalo. Zmatek zvyšují vykladači, snažící se pod složitostí textu s větším či menším násilím zkomolit k obrazu své teorie to, co se úplně nepodařilo arabským opisovačům.

Starý Veligrad jako hlavní město Moravy s metropolitním chrámem svatého Petra se pak objevuje v zápisech Jádra katalogu biskupů Moravy, výtahu ze staršího moravského chronografu. S Veligradem se spojuje jak činnost slovanských věrozvěstů svatého Konstantina - Cyrila a svatého Metoděje, tak vláda Svatoplukova, dále činnost arcibiskupů Jana a Silvestra v první polovině 10. století. Pozdní tradice do Veligradu položila sídlo krále Moravy jménem Olgus, který tam měl údajně vládnout v letech 923 - 944 (nebo 932 - 961).

Pozdější písemné prameny

Už v roce 1862 ztotožnil moravský zemský archivář Vincenc Brandl Staré Město s trhovou vsí Veligrad.

Tak je Staré Město pojmenováno např. v nové správní organizaci, donedávna chybně datované rokem 1131. V roce 1141, kam je obvykle přesněji řazen vznik dokumentu, se ve známé listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka připomíná osada Veligrad (villa Veligrad), dnešní Staré Město. Obdobně se setkáváme s označením "trhová ves Velehrad" (Welegrad villa forensis) v listině olomouckého biskupa Roberta ze srpna 1220, v níž se biskup vzdává desátků ve prospěch velehradského kláštera ve všech jeho vsích. Obdobně lze vyčíst povědomí o někdejších správních poměrech i z listiny z r. 1228 (výčet statků velehradského kláštera v privilegiu Přemysla I. Otakara), v níž se uvádí Weligrad, dříve město, nyní městys, nebo též někdejší hradiště, nyní trhová obec (Weligrad, civitas primo, modo burgus). Ve Veligradu - Starém Městě byl v té době hrad, jehož funkce již končila a areál byl postupně zastavován.

Když moravský markrabě Vladislav Jindřich na počátku 13. století v roce 1205 založil v blízkosti Veligradu cisterciácký klášter, význam této trhové vsi, kde "trhy se konaly od nepaměti", znovu vzrostl.

Z těchto zmínek lze usuzovat na určité výsadní postavení trhové obce Veligradu, založené na právech posvěcených dávnou tradicí. Jednak jde o trhové právo (od 13. stol. uváděné v listinách jako staré a známé), jehož počátky sahají hlouběji do minulosti, než svědectví dokumentů (možná až před zprávy Omara ibn Rusty), jednak o svědectví majetkových transakcí "občany" (cives) z trhové vsi Veligradu v listinách z prvních dob existence velehradského kláštera. Obyvatelé trhové vsi Veligradu tedy byli svobodní lidé.

Za povšimnutí stojí listina z r. 1247, kterou Oldřich Korutanský věnuje veligradskému klášteru kapli "ležící na hoře u Kunovic, zbudovanou ke cti jmenované blahoslavené vždy Panny Marie, s právem patronátu a se vším příslušenstvím, jakož i se vším prastarým právem..."

V roce 1257 došlo z příkazu českého panovníka Přemysla Otakara II. k přenesení tržních práv z Veligradu a blízkých Kunovic na nově založené město na ostrově v řece Moravě, které dostalo nejdříve název Nové Město, o rok později Nový Veligrad a teprve později na počátku 14. století, když se jméno Velehradu vžilo pro novou obec okolo velehradského kláštera, ustaluje se pro Nový Veligrad název Hradiště (popř. Hradiště nad Moravou), od 17. století Uherské Hradiště.

Naposledy je staroměstské sídliště jmenováno Veligradem v listině českého krále Jana Lucemburského z 2. března 1315 (CDM VI., č. 88, s. 61).

V listině Alberta ze Zdounek z 5. února roku 1321 se již nazývá Starým Městem. Od této doby se původnímu Veligradu začalo říkat Antiqua civitas – Staré Město, a to v protikladu k nově založenému královskému městu Novému Veligradu - Uherskému Hradišti. Je možné, že zde se shodou okolností velkomoravský Veligrad vrátil k dřívějšímu názvu své centrální části, než se rozrostl na velkoměsto Veligrad. Byť slovem civitas (hrad, hradiště) se označují lokality velmi významné, dokonce sídla králů, a naproti tomu slova urbs se používá výhradně pro sídliště městského charakteru, nemusí vůbec udivovat, že pro některá z nich používali letopisci označení obojího, tedy urbs i civitas, kdy civitas bylo označení běžnější. Někteří dnešní badatelé jsou však názoru, že u "Antiqua civitas" nelze hledat souvislost s "antiqua urbs Rastici" Fuldských letopisů k roku 871. Prof. Vilém Hrubý se však odvažoval vztahovat na Staré Město onen záznam fuldského letopisce, podle něhož se r. 871 Svatopluk uchýlil do "starého města Rastislavova" (urbem antiquam Rastizi) - tedy do města Rastislavem vybudovaného a jím obývaného, jak celá nálezová situace ve Starém Městě naznačuje.

Uvedené označení ostatně odeznívá, jak se zdá, ještě ve středověkých listinách. Jedna z nich, datovaná sice k r. 1202, vzniklá ale až někdy v letech 1222 - 1228 nebo ještě později (v mnohých detailech odráží situaci až kolem r. 1257), píše např. o hranicích blízké vesnice Kostelany, jež sahají "až k valu starého města" (usque ad vallum antique civitatis). Jde patrně o Christinův val nebo o předsunutý tzv. zlechovský val, do literatury uvedený ředitelem Slováckého muzea v Uherském Hradišti Karlem Hanákem v r. 1931. Stopy archeologicky zatím neprověřeného valu byly podle jeho pozorování patrny v terénu do vytvoření velkých družstevních lánů a údajně jsou některé úseky vysledovatelné dodnes. Zato těsně u Hanákovy linie tzv. zlechovského valu bylo archeology pod vedením Viléma Hrubého nalezeno sídliště z 8. až 9. stol. Tato situace by zase umožňovala úvahu, že se zároveň jedná i o "onu nepopsatelnou Rostislavovu pevnost, všem odedávna známým nepodobnou" (...illam ineffabilem Rastizi munitionem et omnibus antiquissimis dissimilem venisset) a "se všemi hradbami oné krajiny" (omnia moenia regionis illius), zmíněnou ve Fuldských letopisech k událostem roku 869, kde se tedy doslova píše též o opevněné krajině, ne pouze o vlastní pevnosti.

Původní název Starého Města (Veligrad) přešel na osadu při cisterciáckém klášteře, který vznikl ve vzdálenosti 4 km severozápadním směrem od Starého Města. Obec vzniklá v bezprostřední blízkosti kláštera (Velehrad) si drží jméno dodnes.

Klášter také převzal místní tradice o počátcích křesťanství na Moravě a dále je rozvíjel. Proto není divu, že v kronice tak řečeného Dalimila z počátku 14. stol. je psáno, že Metoděj byl velehradským arcibiskupem. A byl to rovněž Dalimil, který uvedl, že král Svatopluk po boji s císařem se navracel "do Velehrada" a Metoděj "u Velehradě křti Čecha prvého, Bořivoje kněže českého". O tři čtvrtě století později lze již najít u kronikáře Přibíka Pulkavy z Radenína (z doby Karla IV.) výslovné tvrzení, že velehradský klášter stojí na místě někdejší moravské metropole. U tohoto kronikáře najdeme drobnou zajímavost. Podle Pulkavy byl Bořivoj pokřtěn Metodějem v r. 894 ve městě Velehradě, hlavním městě říše Moravské. Nedaleko Velehradu se údajně nalézal les zvaný Greczen. Pulkava uvedl datum minimálně o 10 let chybně, neboť Metoděj zemřel r. 884. Ovšem v listině z r. 1321 (CDM VI, 134) je uveden forestarius (fořt, lesník) lesů u Buchlovic, jmenujících se Greczne.

O Velehradě se v souvislosti s Cyrilem zmiňuje též legenda Vita minor (tzv. Fejfalíkova) - F (MMFH II., 236-237) o životě sázavského opata Prokopa a legenda Quemadmodum (MMFH II., 292-293) z doby Karla IV., kdy Svatopluk doprovodil Metoděje do jeho chrámu "in Welegrad", což v podstatě zopakovala staročeská legenda z 15. století Život svatých Crhy a Strachoty. V Karlově legendě o svatém Václavovi (Hystoria nova de sancto Wenceslao, MMFH II., 315) je možné se dočíst, že Bořivoj byl pokřtěn Metodějem "in civitae metropolitana Welegradensi" v kostele svatého (blaženého) Víta. O velehradské církvi se zmiňuje v souvislosti s Metodějem Augustin Käsebrot (Augustini Olomoucensis Episcoporum Olomucensium series ad 863-894, MMFH IV., 433-434). Polský historik Jan Dlugoš psal v 15. století v díle Historia Poloniae libri XII (MMFH I., 244-245) o pontifikálním sídle u Velehradu, který ležel při toku řeky Moravy.

Pověsti a lidová podání

Od pradávných časů se tradují legendy. Ty se vypravují, ale přímých důkazů t těchto mnohdy významných událostech většinou nemáme.

Podle lidového podání, jehož starobylost se sotva dá spolehlivě posoudit, stával údajně někde nad potokem Salaškou v části polohy Špitálky ve Starém Městě veliký chrám Panny Marie, snad dokonce katedrální chrám moravský. Jedna verze se týká severní ostrožny, druhá verze jižní ostrožny. Sondáž na severní ostrožně však byla bezvýsledná, na jižní ostrožně je znemožněná souvislou obytnou zástavbou.

Podle pověsti zaznamenané v 17. století stával údajně v lukách v poloze Na Zerzavici v dnešním Uherském Hradišti špitál s kostelem sv. Klimenta. Svatoklimentské zasvěcení je starobylé a mohlo by odpovídat době velkomoravské.

K lokalitě U Víta se vztahujeje legenda, podle níž měl být v kostelíku sv. Víta arcibiskupem Metodějem pokřtěn kníže Bořivoj a kněžna Ludmila.

Severní až západní obzor lemují zalesněné kopce Chřibů a chrání přístupy do údolí jako dokonalá přírodní hradba. Panoramatu dominuje charakteristické trojvrší, které lze pozorovat z mnoha stran jako výrazný a nezaměnitelný orientační bod na dálkové obchodní trase od Jadranu k Baltu, tzv. Jantarové stezce.

Tyto tři kopce jako tři přírodní majáky z dálky oznamovaly blízkost hlavního města velké říše.

V okolí Uherského Hradiště se traduje, že tato dominanta nad metropolí Království Moravanů zakotvila v povědomí nejen kupeckých karavan, ale zejména místního obyvatelstva a jeho potomků natolik, že se dokonce dostala do erbu, který dnes používají naši východní sousedé.

Nejmenuje se však Tatra, Fatra a Mátra, ale Holý vrch, Buchlov a Modla (někdy nazývaná Barborkou podle kaple sv. Barbory na jejím vrcholu).

Výzkumy lokality Staré Město

Archeologické výzkumy

Historie archeologických výzkumů Starého Města a Uherského Hradiště

Lokality Starého Města a Uherského Hradiště vzbuzují trvalý zájem archeologů již od poloviny 19. století.

V roce 1862 označil zemský archivář Vincenc Brandl staroměstskou lokalitu Na Valách za velkomoravskou, stejně jako z ní pocházející první nálezy, přičemž se zmínil, že: "Velehrad nikam jinam klásti nemůžeme, než kde nyní Staré Město leží".

K roku 1863 je vztahována zpráva Františka Pluskala Moravičanského, která se týká staroměstského kostela sv. Víta.

První skutečné odkryvy mající charakter archeologických výkopů byly na půdě Starého Města uskutečněny v 70 a 80. letech 19. století. Jsou spojeny se jmény staroměstského učitele a archeologa Julia Jeronýma Christina (1868–1870), kněze Františka Přikryla (1876–1887), kněze Julia Vychodila, Jana Nevěřila, revírníka Arnošta Matzenauera, učitele Josefa Homoly (1880–1885), doktora F. Koželuhy a Františka Myklíka (1888–1889). O nálezy Christinova nástupce ve staroměstské škole Františka Myklíka se začal zajímat též přední reprezentant moravské archeologie Inocenc Ladislav Červinka. K dalším badatelům přelomu 19. a 20. století patří Ignác Tkáč, doktor Martin Kříž a Bartoloměj Hanák.

Druhá etapa archeologického bádání je ve Starém Městě spojena především se jménem učitele, muzejníka a amatérského archeologa Antonína Zelnitia, který kolem sebe soustředil skupinu dobrovolníků (K. Hanáka, A. Horsáka, J. Kočiše, E. Lepku a V. Hrubého).

Posléze se také podařilo přilákat "Na Valy" čelné představitele prvorepublikové archeologické vědy – nejprve veletinského rodáka, významného slavistu a univerzitního profesora Lubora Niederla (1927) a s jeho přispěním i ředitele státního Archeologického ústavu Karla Buchtelu a pak Jaroslava Böhma a nakonec i americké badatele V. J. Ferokese a R.V. Ehricha (1928). Ti se dokonce účastnili i samotných odkryvů. K dalším veličinám meziválečné archeologie, zajímajících se o velkomoravskou problematiku Starého Města patřil i německý badatel Karl Dinklage. V roce 1942 byly archeologické výkopy ve Starém Městě na tři roky přerušeny.

Počátek třetí etapy archeologického terénního výzkumu můžeme ve Starém Městě přiřadit k roku 1948. Na místo vedoucího archeologa tehdy nastoupil čerstvý absolvent brněnské univerzity, bývalý učitel Vilém Hrubý. Pod jeho vedením byl v roce 1949 v lokalitě Na Valách učiněn objev, který se nesmazatelně zapsal do dějin naší archeologie. Při pokračujícím výzkumu pohřebiště došlo k odkryvu negativní výplně základových rýh sálového kostela s podkovovitou apsidou, což představovalo objevení prokazatelně první zděné architektury z doby Velké Moravy u nás. (Resp. druhé. Dříve objevený kostel v Modré u Velehradu v roce 1911 Janem Nevěřilem v tu dobu totiž ještě nedisponoval důkazy, že se jedná o kostel z 9. století). Výsledky své práce zveřejnil Vilém Hrubý v monografii: Staré Město - velkomoravský Velehrad.

K zásadní změně ve strategii archeologických výzkumů na půdě Starého Města došlo v roce 1976. Byla důsledkem rozšiřující se bytové a investiční výstavby, která zasáhla velké plochy zahrad a polí, často v intravilánu obce. Poslední výzkumy jsou spojeny se jménem Doc. PhDr. Luďka Galušky, CSc.