Česká šlechta ve 13. století

Shrnutí vývoje šlechty a její titulatury za vlády posledních Přemyslovců, a také shrnutí odlišných názorů českých historiků.

Celý článek ke stažení (i s přesnými citacemi) je k disposici zde

A. Stav před rokem 1200. „Statuta Konráda Oty“ a jak ovlivnila pohled literatury na vrstvu urozených.

Z listin i ze zápisů kronikářů dob dávno minulých vyplývá, že privilegovaná vrstva, zkráceně šlechta, byla označována termíny: natu maiores – starší, dosl. větší narozením (1067), comites - páni (1087 nebo v případě jednotlivce comes - pán ; nobiles – urození/vznešení (1087), primates - přední/nejvznešenější (1087 a 16. června 1160), milites primi ordinis – přední rytíři stavu (1125), proceres (1140), milites nobiliores – vznešení rytíři, nobiles seniores – starší urození (1169).

„Statuta Konráda Oty“, vyhlášená na kolokviu v Sadské roku 1189 dělila šlechtu na viri nobiles maiores a viri nobiles minores. Vyplývá to z textu uvedeného v prvním bodě těchto statut: „Všechny dědičné majetky, které muži jak urozenosti vyšší tak nižší bez žalob spravedlivě a pokojně dosud drželi od časů knížete Konráda, budou v míru a pokoji držet i nadále.“ – (Omnes hereditates, quas viri nobiles maiores quam minores tempore ducis Conradi sine querela juste et pacifice hucusque possederunt, in bona tranquillitate pacis ammodo possident.) Přesto Josef Žemlička tvrdí, že v časech prvních dědičných králů (Přemysla Otakara I. a Václava I.) nebyla ještě šlechta vyhraněnou vrstvou, která by se dala označit jako vyšší a nižší, ačkoli i podle něj rozhodně vykročila k majetkové a politické emancipaci. Není možné ani říci, že toto dělení odpovídá dělení vžitému za pozdějších časů tedy na nobiles a milites, resp. na panský a rytířský stav, ranný ani vrcholný středověk totiž těchto českých termínů neužívá.
Starší literatura dodržuje dělení podle „Statut Konráda Oty“ a k nobiles maiores řadí panské rody (pánové, u Jirečka jsou označení jako lechové). Šlechtu nižší potom nazývá vládykové, milites, (na označení milites si ovšem musíme dát pozor, nemusí vždy znamenat jen příslušníka nižší šlechty viz dále v článku, kapitola C) milites secundi ordinis, viri nobiles minores, wladykones.

Novější literatura, spíše než do dvou skupin podle „Statut Konráda Oty“, dělí šlechtu konce 13. století do tří skupin. Jsou zde páni – suppani, domini, barones, nobiles, magnates, pak vrstva střední, ukrývající se za mnohoznačným milites a vrstva nejnižší, závislá na předchozích dvou (zejména pak na skupině první), kterou tvoří clientes, druhones, famuli, servientes.

Nástupem Českého království mizí staré tituly uvedené v úvodu článku a ujímají se termíny, kterých starší doba neznala nebo v takové míře neužívala. „Některé z nich získávaly nový obsah... Předáci a velmoži se oslovují jako nobiles, viri nobiles.“ Titulu nobilis vir užívá Kojata roku 1229 v listině, kterou Přemysl Otakar I. klášteru sv. Vavřince v Opatovicích odevzdává vesnice, jejichž jména jsou v listině zanesena a potvrzuje darování dalších donátorů. Zde je nejprve Kojata označen jako Coyata filius Hrabiše a poté již jako Coyata vir nobilis.

B. Nejpoužívanější šlechtické tituly

1. Tituly baro (barones) a suppanus (suppani)

Pro špičky zemské aristokracie se šíří užívání označení barones a s ním suppani. Titulu Barones bylo užito poprve 1176 v listině, kterou Soběslav II., potvrzuje tribut zvaný homutne na řece Olšavě, jenž Soběslav I., kníže český, daroval olomouckému kostelu, a také věnování vesnic témuž kostelu moravskými knížaty Oldřichem a Konrádem III. Otou a rytířem Sedlekem, kde se uvádí tam Boemis quam Morauis barronibus. V jiné listině z 10. března 1222, jíž poskytuje Přemysl Otakar I. klášterům a kostelům pražské diecéze důležité imunity a práva, jsou šlechtici označováni jako barones vel alii milites. Na začátku téže listiny jsou tito urození zváni také suppani ve slovním spojení „podle rady županů našich“ – (de consilio suppanorum nostrorum).

Suppani (župani) se poprve objevují 2. května roku 1187 v listině knížete Fridricha pro vyšehradskou kapitulu. Dává proboštovi a kapitule četná privilegia a potvrzuje újezd (circuitum) sv. Martina na pražském předměstí. Označení přebírá i papežská kancelář – Inocenc III. tak oslovuje 12. prosince 1203 zvláštním listem české urozence, jichž chválí za přijetí jeho legáta se všemi náležitými poctami a vyzývá je, aby i „se svým pánem“ – cum domino vestro podpořili Otu IV. Brunšvického.
Jeho nástupce na stolci sv. Petra, Honorius III., 18.ledna 1217 svou pochvalu za věrnost apoštolskému stolci adresuje nejen jistým vyjmenovaným královským hodnostářům ale i universis suppanis per regnum Boemie constitutis. Také v písemnostech mohučského arcibiskupa Siegfrieda z roku 1217 se dvakrát setkáme se suppani. V první z nich 12. května 1217 Siegfried II., arcibiskup Mohučský, Ondřeji, biskupovi pražskému oznamuje, že opatu strahovskému, děkanu pražskému a arcijáhnovi litoměřickému dal pověření, které král český si žádá, aby co nejpečlivěji právně prozkoumali platnost interdiktu uvaleného na Čechy biskupem Ondřejem. „A kdyby zjevně tento interdikt z vůle a vědomí našeho nejuctivějšího otce papeže pocházel, všemožně zajistí, aby tento interdikt byl neporušeně a pevně zachováván; kdyby ale vámi nebo jiným naším poddaným prohlášen byl, tentýž (interdikt) podle kanonických práv uvolní, když od samotného krále a županů – (ab ipso rege et suppanis) bude přijata plná záruka ohledně podrobení se právu ve všem, co zavdalo příčinu k tomuto interdiktu...“ Ve druhé listině ze srpna téhož roku, kde znovu užívá titulu suppani, potom píše převorům z Ebrachu a Halsbrunu kvůli svému ospravedlnění, za jakých podmínek interdikt pražským biskupem Ondřejem na Čechy uvalený sprostil. „Stanovili jsme ovšem právě tím způsobem uvolnění jeho, aby byl nařízen neporušeně všemi být zachováván, jestliže interdikt pocházel z moci apoštolské, kdyby ale byl vyhlášen pražským biskupem nebo jiným naším poddaným, když bude přijata dostatečná záruka od pana krále českého a županů – (a domino rege Boemie et suppanis) ohledně podrobení se právu ve všem, co poskytlo důvod k vyhlášení onoho interdiktu při uchránění duší před věčnými škodami...“ I císař Fridrich II. 6. října 1216 zmiňuje obsazení statků kláštera Panny Marie v Saské Kamenici a suppanis Boemie. V Chronica regia Coloniensis je potom zaznamenáno, že Ota IV. Brunšvický udělil Čechy synu Přemysla Otakara I. a Adléty – Vratislavovi roku 1212 z rozhodnutí knížat presentibus supanis et pluribus nobilibus terrae.

Označení nejvyšší vrstvy jako suppani nacházíme rovněž v listinách českého krále, např. Přemysl Otakar I. již zmiňovanému papeži Honoriovi III. v lednu roku 1219 nejprve uvedl, že se biskup řezenský, opat z Waldsassenu a další u Kladrub setkali s církevními hodnostáři a „s přednějšími šlechtici našeho království“ – cum nobilibus regni nostri maioribus, kteří ručili za výsledky zdejších jednání. Ve druhém z listů potom král píše o potřebě muže svatého, prozíravého a diskrétního, „který ať od kléru a županů zemských a všeho lidu pilně vyzjistí“ – (qui a clero et suppanis terre et universo populo diligenter inquirat), zda se dopustil bezpráví král nebo biskup. Privilegium českým klášterům 10. března 1222 je opět vydáváno de consilio suppanorum nostrorum.

S titulem suppani se setkáváme také v konfirmacích „Statut Konráda Oty“. Roku 1222 je potvrdil Přemysl Otakar I. pro Znojemsko a Bítovsko, kde probíhala jednání cum fidelibus nostris suppanis, Boemis pariter et Moravis. Podobné potvrzení „županům a všem urozeným i lidu brněnské provincie na věky“ – (suppanis et omnibus nobilibus atque vulgo provincie Brennensis perpetuo) provedl král 17. března 1229 i Brněnsku. Břeclavsku potom potvrzení týchž Statut, na základě povolení Václava I. roku 1237 suppanis militibus totique vulgo Brezlauiensis provincie – županů a všech rytířů břeclavské provincie učinil údělník Oldřich (pozdější Oldřich Korutanský). Z toho plyne že rad této nejmocnější vrstvy české šlechty využíval i panovník. Také Libor Jan se kloní k tomu, že suppani mohou býti viri nobiles maiores.

V roce 1228 vydali Přemysl Otakar I. i se synem Václavem prohlášení, že mohučský arcibiskup má korunovat českého krále a to „v souladu s pražským a olomouckým biskupem a našimi župany“ – (de consensu Pragensis et Olomucensis episcoporum et supanorum nostrorum).

Roku 1252 adresoval Václav I. mandát universis supanis et militibus regni sui což česká verze z 16. století v duchu rozvitého stavovství překládá jako „všem pánóm a rytířóm v království našem“. „Termín suppani se objevuje také v imunitních pasážích panovnických listin.“ Tak král zakazuje komukoliv ze suppanorum nostrorum vyžadovat nocleh u církevních institucí (Praha, Plasy, Rajhrad) a nařizuje, aby nullus suppanorum vel nobilium nostrorum neokupoval statky kaple Všech svatých na Pražském hradě, své mandáty o ochraně klášterů dává „všem županům a rytířům království svého“ – (universis suppanis et militibus regni sui).

Až u Přemysla Otakara II. se ale objevuje na závěr svědečných formulích několika listin slovní spojení, kterým nám sděluje rozdělení tehdejšího obyvatelstva dle urozenosti – „župané a jiní jako mnozí rytíři a poddaní“ – suppani et alii quam plures milites et servientes, např. 24. října 1257 a poté ještě dvakrát 2. července 1263. Suppani označuje římský král Rudolf I. české pány, jež ho podpořili v roce 1277 proti Přemyslovi přesněji 16 supanorum in Boemia , o nichž podle vídeňské formulářové sbírky v květnu 1277 psal falckrabímu Ludvíkovi „o zaručené pomoci Uhrů, Kumánů a také 16 českých pánů“ – (de Ungarorum, Cumanorum ac XVI. supanorum in Boemia securi subsidio), kteří při něm věrně stojí.

V listinách bývá jako suppanus označovan i jednotlivec, např. Čáslava roku 1229 v potvrzeních různých darů opatovickému klášteru Přemyslem Otakarem I., dále 4. července 1240 Přibyslav z Křižanova, Havel (pravděp. z Lemberka a Jablonného) jako Gallus suppanus roku 1241 na královské listině pro klášter v Marienthalu, ač jiný český svědek, komorník Bohuslav, je v téže listině určen dle úřadu Boguzlaus camerarius noster. Jako další, tentokrát nobilis suppanus, je vzpomínán Svatobor, jenž zemřel bez dědiců a právem odúmrti zanechal všechny své statky královské koruně a další včetně Budivoje z Krumlova, otce Záviše z Falkenštejna, i Záviše samotného, nazývaného v letopisu fürstenfeldském jako quidam suppanus.

2. Vztah mezi suppani a beneficiarii. Pojmy suppa a beneficium.

Suppani jako příslušníci elitní a nejvyšší vrstvy šlechty podle Libora Jana rozhodně nejsou totožní s beneficiatores, neboť ti jsou úředníci. Jiný pohled na termín suppanus – „župan“ však má Josef Žemlička: „Málokterý historický pojem se dožil za poslední století tak rozdílných výkladů jako právě župan a župa. Župané se uplatňovali i na Velké Moravě.“ V českém prostředí jim přibližně odpovídá titul comes. „Nehledě na lokální varianty, rozšířené ve východnějších částech Evropy, přimkl se v Čechách 12. a 13. století termín župan k držiteli vysokého (většinou) hradského beneficia, zvaného posléze i župa (suppa)“.

Beneficium, které, jak vyplývá z předchozí věty i z jeho dalších prací, Josef Žemlička ztotožňuje se župou (suppa), se podle něj „zprvu nevázalo ani tak k požitkům z konkrétních pozemků, lidí nebo výnosů jako k ziskům, které k úřadu připadaly ze souhrnu důchodů vybraných v jistém teritoriu obvykle, v hradském okrsku“. Podle Libora Jana jde ale o pouhou hypotézu bez opory v konkrétních pramenech. Z pramenů dostupných ve 13. století naopak se podle něj objevuje ve vybavení beneficií pozemkové vlastnictví, zpravidla osazená půda. Zde pozemkové vlastnictví přísluší k beneficiím a mělo charakter dočasné držby, neboť tímto majetkem mohl panovník disponovat, zpravidla ve prospěch církevních institucí. Přemysl Otakar II. listinou, vydanou 12. nebo 19. dubna 1256, vyměňuje ves Podmokly za pole nějakých lidí ve své vsi Kuromrtvy, kteří původně „přináleželi k právu nejvyššího komořího“ – (ad ius summi camerarii pertinebant), podle L. Jana „k výbavě komorníkova beneficia“. Ona pole pak Přemysl udělil Bavorovi (ze Strakonic) in beneficium za jeho zásluhy. V době vydání listiny byl Bavor již nejvyšším komorníkem, k udělení však došlo ještě před jeho nastoupením do úřadu.

Libor Jan vysvětluje udělení polností in beneficium jako udělení léna. Podloženo předchozím dokazuje, že „ve 13. století neznamená beneficium pouze úřad, ale minimálně úřad s pozemkovým vybavením.“ Někdy to bývá jen udělení pozemků jako dočasné léno a bez přímé spojitosti s nějakým úřadem. Vidí v tom nápadnou podobnost se statky drženými jménem župy – nomine suppe. Potom označení beneficiarii nemusí v pramenech 12. století znamenat úředníky, již mají statky přidělené k údržbě úřadu, ale statky udělené spolu s úřadem do dočasné držby, velmi podobné držbě lenní. Královští beneficiárové jsou zde nazýváni infeudati – ti, kteří jsou obléněni.

Libor Jan nakonec stejně jako Šusta nebo Žemlička pokládá rovnítko mezi držbu in beneficium a nomine suppe (i když za tímto termínem vidí na rozdíl od prvních dvou nejen úřad ale úřad s pozemkovým vybavením), vyplyne z toho, že nejmocnější vrstva českých pánů – v mezinárodním měřítku označovaná jako suppani, držela dvorské i správní úřady s přidělenými pozemky – dočasnými lény. Z toho by se ale dalo dále odvodit (jak již učinil Josef Šusta i Josef Žemlička) , že suppanus je beneficiár (nebo v novější češtině beneficiář) což Libor Jan jinde ve své knize odmítá (viz výše).

3. Titul Magnates

Ztotožňuje ale s termínem suppani titul magnates, tento titul je poprvé doložen ve Zlaté bule sicilské, vydané Fridrichem II. pro českého krále Přemysla Otakara I. 26. září 1212 v Basileji, kde v závěru svědečné řady nejznámnější české listiny listiny čteme: „a mnoho jiných velmožů a urozených a svobodných, jejichž svědectvím je toto privilegium potvrzeno” – (et aliiquam plures magnates et nobiles et liberi, quorum testimonio hoc privilegium constat esse confirmatum). Dále se s magnates setkáváme v listině z 26. června 1216, jíž Fridrich II. potvrzuje Václavu, synu krále Otakara jeho zvolení českým králem.

12. května 1217 píše papež Honorius III. Robertu, biskupovi olomouckému „protože král a čeští velmožové porušovali svobody církve“ – (quod rex et magnates Boemie libertates ecclesie infringebant). Listem biskupovi nařizuje, aby se odebral do království českého a všem horlivě přikázal dodržovat interdikt, který vyhlásil biskup Ondřej v pražské diecézi. Vyvíjí rovněž nátlak na krále a české velmože, aby obnovili požadovanou svobodu církve. Ze stejného důvodu (quod rex et magnates Boemie libertates ecclesie infringebant) přikazuje v jiném listu Eberhardovi, arcibiskupu salzburskému, Oldřichovi, biskupu pasovskému a Rudigerovi, biskupu Chiemskému, aby interdikt, jež vyhlásil pražský biskup Ondřej nad Čechami, byl horlivě zachováván ve všech kostelích, ačkoli ho arcibiskup mohučský uvolnil („není zapotřebí bráti ohled na ulehčení arcibiskupem mohučským povolená") dále krále a velmože opět upomíná, aby obnovil svobodu církve. Řidčeji se vyskytne titul dilectus nobilis. Na ústupu je starý titul comes, i když je užit v listu Přemysla Otakara I. papeži Honoriu III. z dubna roku 1218 jako comites nostros maiores – větší naši páni. Výraz pak nachází jiného uplatnění, a to v titulech pro urozené cizince, hrabata. Ke slovu se dostává také označení pán, latinsky dominus, a to nejen pro církevní hodnostáře. Tohoto titulu používal ve svých listinách velmi často i Záviš z Falkenštejna. V souvislosti se Závišem i titulem dominus nás nejvíce zaujme jeho užití s adjektivem illustris v listině Gerharda z Obřan, kde je listina potvrzena ilustre domino Zauissio de Falkenstayn. Epiteta ilustris a clarus či preclarus byla vyhrazena výhradně příslušníkům panovnických rodů, knížatům, připadně vysokým církevním hodnostářům. Do češtiny je překládáme jako osvícený/nejosvícenější a jasný/nejjasnější. Kromě Záviše tohoto titulu užívá v listině z roku 1197 biskup a kníže Jindřich Břetislav pro bl. Hroznatu, když jej nazývá illustris comes et amicus noster Groznata – jasný pán a náš přítel Hroznata.

4. Barones terrae

Ve druhé polovině 13. století se prosazuje označení nobility jako barones terre (baroni země) či regni (království), domini terre (páni země) a koncem století nobiles terre. Barro terrae Bohemiae užívá 26.června 1266 Čéč z Velešína v listině pro klášter Zwetll. V letech 1261 a 1262 jej používá Smil z Lichtenburka v podobě baro illustris domini regis Bohemie (baron nejjasnějšího pana krále Čech) a později dei gracia dominus de Luthinburc (z Boží milosti pan z Lichtenburka). Jeho syn a tchán Závišovy dcery Jindřich z Lichtenburka se potom 22.července 1289 sám označuje titulem baro ilustris regis ac regni Bohemiae a 14. srpna 1302 tak činí i Blud z Jičína jako baro terrae Moravie.
To naznačuje, že zatímco Lichtenburkův děd Smil ještě nepotřeboval za baro regis dodat et regni (krále a království) ale ztotožnění se Jindřicha a Bluda se zemí naznačují, že „šlechta netrvá na naprosté jednotě panovníka a země a vazbu k zemi začíná vnímat silněji“.

5. Vrstva Milites

Dosud jsme hovořili o vrstvě na samém vršku pyramidy, jež slyne u kronikářů a letopisců urozeností, majetkem, odvahou, věrnou službou i hodnostmi. Na špičce této pyramidy stanuly přední rody dvorské aristokracie, jež se transformovaly v mocné pozemkové vlastníky (mezi ně zařazujeme také Závišův rod – Vítkovce). Různými formami k sobě připoutávaly odlišnou vrstvu (nižší složky nobility) – zchudlé velmože a zbytky beneficiárů, kteří tvořili masu nižších úředníků, jako jsou hradští komorníci, vilikové, poslové, lovčí, lesníci a vojenští ministeriálové. Jejich pestrou a těžko definovatelnou změť rozhojňovali lidé sloužící v družinách Přemyslovců, velmožů, vysokých prelátů nebo kněžen. Vystupují jako milites, milites secundi ordinis nebo to jsou viri nobiles minores Statut Konráda II. Oty. Vznikaly složité propletence regionálních závislostí. „Dá se hovořit o klientských vztazích neboli klientele. Na rozdíl od manských a ministeriálních systémů, které byly příznačné pro některé německé oblasti“ a v době Záviše a Přemysla Otakara II. „zasáhly rovněž české prostředí“, nejvíce takových klientů (jak urozených, tak služebné šlechty) nalezneme právě u Vítkovců a Lichtenburků. České klientské vztahy se však „zakládaly spíše na uznání vůdčí role mocných rodů a jedinců“. Celou vrstvu šlechty (suppani i milites) označujeme jako viri nobiles, z nichž viri nobiles maiores mohou být supani a viri nobiles minores mohou být milites.

Josef Žemlička, stejně jako Libor Jan (o němž to bylo zmíněno již v úvodu) mluví o dvojím druhu nižší šlechty. Josef Žemlička hovoří „o svobodné nižší šlechtě, opřené o vlastní statečky (s případnou klientskou vazbou na mocnější sousedy) a služebné nižší šlechtě, která jako manové, leníci a ministeriálové sloužila králi pánům i církevním subjektům.“

Libor Jan zmiňuje, že „Pod vrstvou milites či nobiles však ještě stojí vrstva, pro jejíhož člena se užívá název druho (druhones).“

Nejníže stojí famuli, clientes, servientes, kteří jsou vždy závislí na výše postaveném šlechtici, zpravidla jednom z nejvyšší skupiny baronů a nedrží svobodnou půdu. Hartleb z Myslibořic ve své závěti, již uzavřel před královou výpravou do Uher v březnu roku 1271 uvádí že všem svým servientibus dával koně, zbraně nebo stříbro a „určuji, aby žádný z mých přátel je neznepokojoval“ – (ordino, ut nullus amicorum meorum eos debeat perturbare).

Clientes jsou sice potvrzeni až k 1. srpnu 1299, při jednáních o předání majetku po Sezemovi z Hořepníka jeho synovci Dětochovi a jeho lidem na statcích, kteří nejsou vladyky (homines sui non wladicones) a nemají nikde jinde svobodný majetek, z čehož vyplývá, že na Dětochových statcích (hereditates) se nacházeli jeho clientes, kteří nebyli vladyky a neměli jinde svobodný majetek, šlo tedy o kategorii nejnižší šlechty závislou na výše postaveném šlechtici, zatímco vladykové, jejichž název je odvozen od vlásti – spravovati majetek, byli pravděpodobně nejnižší kategorií držitelů svobodné (zemskodeskovní půdy).

V hierarchii druhé poloviny 13. století lze však nalézt ještě jednu skupinu, ukrývající se pod názvem náprawnicones, tedy nápravníci. V listině, již vydal krále Václava II. roku 1286, se nápravníci dolnokounického kláštera dostali do sporu se svou vrchností (servitore ipsorum, qui vulgariter napravniczi vocantur). Nápravníci byli svobodní, avšak neurození zpravidla selského původu a drželi statek o velikosti jednoho až dvou lánů za závazek vojenské služby v čas potřeby.

C. Jak prameny od sebe odlišovaly jednotlivé vrstvy šlechty.

Pokud je vedle sebe užito termínu barones a vedle něj nobiles, jde obvykle o synonyma, použití dvojice domini – milites naproti tomu označuje dvě skupiny nestejné úrovně, stejně jako barones a milites. Wladicones mohou být milites držící dědiny. Slov milites – clientes můžeme použít k oddělení svobodných urozených držitelů půdy od taktéž urozených ale lénem půdu držících mužů. Na listině Fridrich ze Šumburka, jíž je skrze rozhodčí uzavřen smír mezi ním a olomouckým biskupem Dětřichem, lze mezi šlechtici označenými milites nalézti mocné moravské barony (podkomořího Gerharda z Obřan, brněnského komorníka Hartleba z Holštejna), zatím co biskupští leníci jsou zařazeni jako clientes (hrabě Jindřich z Hückeswagen, maršálek Soběhrd z Holešova).
Pro ztížení situace jsou v listině olomouckého biskupa Dětřicha z 3. února 1297 maršálek Soběhrd a Gerlach z Osoblahy zařazeni do kategorie famuli, Herbord z Fulštejna je však noster feudalis. Jde zřejmě o oddělení pravých leníků od služebných manů. V jiné listině biskupa Dětřicha z 21. října 1299 jsou služebníci olomouckého biskupa odlišeni jako milites – fideles nostri. Zde však není vůbec jasné, zda je zachycena kvalita předání léna či jde o rozdíl mezi pasovanými a nepasovanými (rytíři), kteří drží půdu od biskupa za stejných podmínek. Jinde biskup nazývá své muže vasalli seu feodarii.

S termínem miles však přicházejí další nečekané potíže. Pokud jde o jednotlivce může být titulu miles užito pro pasovaného rytíře v protikladu k osobám nejnižší šlechtické vrstvy (clientes, druhones…), které pasovány nebyly. V řadě svědeckých listin se totiž jedná o svědky uvedené na předních místech. Milites jsou označováni příslušníci moravské elity – kupříkladu milites Morauie, 29. května 1287 v Brně. Na druhou stranu bývají milites označováni také klienti rozrodu Vítkovců, například 1269 Záviše jako svědka při Kalhochových donacích klášteru ve Schläglu doprovází „jeho rytíř Petr“ – Petrus miles suus nebo Záviš pověřuje jistou „rytířskou osobu“ – (militaris persona) potvrzením přísahy ve svém sporu s pasovským biskupem ve Feldenu. Také na sjezdu Vítkovců v roce 1293 v Soběslavi, kde se uvádí i závislost jednotlivých milites ke konkrétnímu pánovi – milites domini Heinrici de Rosenberch, milites domini Zmilonis de Gretzen, miles domini Hogeri de Lomnitz. Velmi důležitým atributem rytířské hodnosti je věrnost. Rytíř je tedy ten, kdo je svému pánovi věrný a jde tak v zásadě o poměr služebný. Pokud je rytíř označen jako něčí, pak se tento vztah zdůrazňuje. Pokud jsou dotyční označeni jako rytíři královi – milites regis, pak měli úzký vztah k panovníkovu dvoru a byli na něm činní či na něm vykonávali dvorskou službu. Nejčastěji se však termínem miles nazývají příslušníci střední šlechtické vrstvy a to často i v tzv. příjemeckých listinách, jejichž jsou sice vydavateli, ale které bývají vydávány nákladem příjemce – nejčastěji církevního ústavu. Ovšem je k tomu třeba přistupovat obezřetně, neboť jako miles je v listině z 30. záři 1297 označen z nejmocnějších moravských baronů Protiva z Doubravice, a stejně ve dvou listinách také Vítek ze Švábenic a Úpy, majitel rozsáhlých pozemků na Moravě a ve východních Čechách.

D. Zemský soud a zemské desky

Atributem šlechty se staly zemský soud a zemské desky. Vyšší šlechta zasedala ve vyšší instanci soudu župního neboli cúdy. Tento soud se proto nazývá vyšší neboli panský. Citaci si můžeme vypůjčit z často zmiňovaných „Statut Konráda Oty“: „a když vilik (nádvorník, soudce) soudí, ať soudí v přítomnosti rytířů” – (et quando vilicus judicat, judicet sedens cum militibus). O problematice podává dost obsáhlé informace ze starší literatury zejména Hermengild Jireček a Karel Jičínský, nověji potom Libor Jan v práci „Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy“. Jireček k soudům a jejich obsazení píše: „Soud byl dvojí: vyšší neboli panský a nižší neboli vládyčí.” Vyšší se skládal “z panstva té župy (nobiles, barones)“, nižší z „vládyk neboli druhův (milites), secundi ordinis milites, viri nobiles minores, druhones.“ Nobiles soudu vyššího (Libor Jan ho nazývá soudcův a kastelánův) mohou být o něco pozdější barrones terre, vlastníci půdy, kteří mohou ale nemusí držet úřady. Jejich potence vyplývá ze svobodné držby pozemků, kterou jim Statuta potvrzují a upevňují, jejich vztah k panovníkovi je vztahem svobodných mužů k prvnímu mezi svými.

Dále ze „Statut Konráda Oty“ plyne, že „sudí nikdy nesmí soudit sám, leč v přítomnosti kastelána (purkrabího) nebo dalších urozených“ – (numquam judex debet judicare solus nisi praesente castellano aut aliquibus nobilibus). Milites soudu nižšího (vilikova podle L. Jana) nemusí být lidé méně významní, jsou to ale především lidé závislí. A jelikož sedí na soudu, jemuž předsedá vilicus regis, jsou závislí na panovníkovi. Jsou to ministeriálové, lidé z panovníkových statků, držitelé drobných úřadů, uživatelé půdy, která ještě nepřešla do jejich svobodného vlastnictví. Stali se přísedícími v té chvíli, když ze soudu soudcova, jemuž příseděli nyní již příslušníci nejmocnější vrstvy, začalo se stávat privilegované fórum těchto lidí a vilik začal panovníkovým jménem vykonávat úřad veřejně trestající ruky a aby byl naplněn zvyk od soudu cúdařova, totiž kolegium přísedících doplnili vilikův soudní kruh milites tedy královští rytíři, ministeriálové, servientes, clientes.

Tímto se končí naše krátké nahlédnutí pojednávajícící o tom, jak se dělila šlechta ve 13. století a jakých titulů tou dobou používala nebo jakých používali jiní, když o ní hovořili. Vzhledem k tomu, že se jedná o náročnou, obsáhlou a komplikovanou problematiku (zejména pro neprofesionální historiky, k nimž se řadím), zůstala bych takto „na povrchu“, takže otázka pozemkových vlastnictví, úřadů nebo jejich vzájemného propojení, stejně jako problematika zemského soudu zůstala jen naťuknuta. Pokud by se někdo touto problematikou chtěl zabývat hlouběji, doporučuji literaturu uvedenou v závěru článku nebo citovanou během něj, v níž se dozví mnohem více.

Prameny:
-Gustav Friedrich, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I, inde ab a. DCCCV ad a. MCXCVII. (805-1187), Pragae MCMIV-MCMVII.
- Gustav Friedrich, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus II, inde ab a. MCXCVIII. usque ad a. MCCXXX. (1198-1230), Pragae MCMXII.
- Gustav Friedrich, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus III, Fasciculus primus inde ab a. MCCXXXI. usque ad a. MCCXXXVIII.(1231-1238), Pragae MDCCCCXLII.
- Zdenek Kristen, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus III, Fasciculus secundus inde ab a. MCCXXXVIII. usque ad a. MCCXXXX.(1238-1240), Pragae MCMLXII.
- Jindřich Šebánek, Sáša Dušková, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, condidit Gustavus Friedrich, Tomi IV, Fasciculus primus Pragae MCMLXII (1962)
-Jindřich Šebánek, Sáša Dušková, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, condidit Gustavus Friedrich, Tomi V, Fasciculus primus Pragae MCMLXXIIII (1974), secundus Pragae, MVMLXXXI (1981) tertius Pragae MCMLXXXII (1982)
- Václav Hrubý, Archivum Coronae Regni Bohemiae, Tomus I. inde ab a. MLXXXVI usque qd a. MCCCXLVI., Pragae MCMXXXV.
-Monumenta Germaniae Historica, (http://bsbdmgh.bsb.lrz-muenchen.de/dmgh_new/)
-Josef Emler, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II., Praha 1929
- Josef DOBROVSKÝ, František Martin PELCL, František PALACKÝ, Cosmae ecclesiae pragensis decani Chronicon Bohemorum (Cosmae chronicon), Scriptorum rerum bohemicarum (SRB), Tomus I-[III], Praha 1783
- Albert Starzer, Oswald Redlich, Eine Wiener Briefsammlung zur Geschichte des Deutschen Reiches und der österreichischen Länder in der zweiten Hälfte des XIII. Jahrhunderts

Literatura:
-Libor Jan, Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy, Brno Masarykova univerzita 2000
-Libor Jan, Václav II. a struktury panovnické moci, Matice Moravská Brno 2006
-Josef Šusta, Dvě knihy českých dějin, Kniha první, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, Praha 1926
-Josef Žemlička, Počátky Čech královských,Proměna státu a společnosti, Nakladatelství LN 2002
-Josef Žemlička, Čechy doby knížecí, Nakladatelství LN 2002
-Antonín GINDELY, Staré paměti dějin českých, svazek 1., Praha nákladem kněhkupectví I. L. Kolber 1865
-Hermengild JIREČEK , Slovanské Právo v Čechách a na Moravě, Doba druhá Od počátku XI. do konce XIII. Století, Praha Sklad Karla Bellmana 1864
- Jan M. HULÁKOVSKÝ , O původu jmen rodních, In: Časopis musea Království českého 1860;
- Hermengild JIREČEK, O starých soudech slovanských v zemi české, In: Právník. Čapopis věnovaný vědě právnické vůbec, Ročník první 1861
- Hermengild JIREČEK, O soudech župních, neboli cúdách, In: Časopis musea království českého, 1856 XXX. ročník, svazek čtvrtý
- Karel Jičínský, Vývin českého právnictví v stručném nástinu s obzvláštním ohledem na jeho zdroje, Praha 1862, nákladem c.k. univerzitního kněhkupectví J.G. Calve
-Robert Šimůnek, Prestižní a patetické titulatury - šlechtická hrdost, pýcha, závist a výsměch, In: Evropa a Čechy na konci středověku Sborník příspěvků jmenovaných F. Šmahelovi
- Beda František DUDÍK, Dějiny Moravy VI. (1878), VII. (Praha 1880)
- Beda František DUDÍK, Dějiny Moravy, Kulturní poměry na Moravě od roku 1197 do 1306, Praha 1882
- Jan BISTŘICKÝ, Fratntišek SPURNÝ, Ludvík VÁCLAVEK, Metoděj ZEMEK, Moravské a slezské listiny. liechtenštejnského archívu ve Vaduzu 1173-1380, I. díl, Brno 1991