Shrnutí vývoje lechty a její titulatury za vlády posledních Přemyslovců, a také shrnutí odliných názorů českých historiků.
Celý článek ke staení (i s přesnými citacemi) je k disposici
zdeA. Stav před rokem 1200. Statuta Konráda Oty a jak ovlivnila pohled literatury na vrstvu urozených.
Z listin i ze zápisů kronikářů dob dávno minulých vyplývá, e privilegovaná vrstva, zkráceně lechta, byla označována termíny:
natu maiores starí, dosl.
větí narozením (1067),
comites - páni (1087 nebo v případě jednotlivce
comes - pán ; nobiles urození/vzneení (1087),
primates - přední/nejvzneenějí (1087 a 16. června 1160),
milites primi ordinis přední rytíři stavu (1125),
proceres (1140),
milites nobiliores vzneení rytíři, nobiles seniores starí urození (1169).
Statuta Konráda Oty, vyhláená na kolokviu v Sadské roku 1189 dělila lechtu na
viri nobiles maiores a viri nobiles minores. Vyplývá to z textu uvedeného v prvním bodě těchto statut:
Vechny dědičné majetky, které mui jak urozenosti vyí tak nií bez alob spravedlivě a pokojně dosud dreli od časů kníete Konráda, budou v míru a pokoji dret i nadále. (Omnes hereditates, quas viri nobiles maiores quam minores tempore ducis Conradi sine querela juste et pacifice hucusque possederunt, in bona tranquillitate pacis ammodo possident.) Přesto Josef emlička tvrdí, e v časech prvních dědičných králů (Přemysla Otakara I. a Václava I.) nebyla jetě lechta vyhraněnou vrstvou, která by se dala označit jako vyí a nií, ačkoli i podle něj rozhodně vykročila k majetkové a politické emancipaci. Není moné ani říci, e toto dělení odpovídá dělení vitému za pozdějích časů tedy na
nobiles a milites, resp. na panský a rytířský stav, ranný ani vrcholný středověk toti těchto českých termínů neuívá.
Starí literatura dodruje dělení podle Statut Konráda Oty a k
nobiles maiores řadí panské rody (pánové, u Jirečka jsou označení jako
lechové). lechtu nií potom nazývá
vládykové, milites, (na označení
milites si ovem musíme dát pozor, nemusí vdy znamenat jen přísluníka nií lechty viz dále v článku, kapitola C)
milites secundi ordinis, viri nobiles minores, wladykones.

Potvrzení Statut na Břeclavsku v 30. letech 13. století Oldřichem Korutanským
Novějí literatura, spíe ne do dvou skupin podle Statut Konráda Oty, dělí lechtu konce
13. století do tří skupin. Jsou zde páni
suppani, domini, barones, nobiles, magnates, pak vrstva střední, ukrývající se za mnohoznačným
milites a vrstva nejnií, závislá na předchozích dvou (zejména pak na skupině první), kterou tvoří
clientes, druhones, famuli, servientes.
Nástupem Českého království mizí staré tituly uvedené v úvodu článku a ujímají se termíny, kterých starí doba neznala nebo v takové míře neuívala. Některé z nich získávaly nový obsah... Předáci a velmoi se oslovují jako
nobiles, viri nobiles. Titulu
nobilis vir uívá Kojata roku 1229 v listině, kterou Přemysl Otakar I. kláteru sv. Vavřince v Opatovicích odevzdává vesnice, jejich jména jsou v listině zanesena a potvrzuje darování dalích donátorů. Zde je nejprve Kojata označen jako
Coyata filius Hrabie a poté ji jako
Coyata vir nobilis.
B. Nejpouívanějí lechtické tituly
1. Tituly baro (barones) a suppanus (suppani)
Pro pičky zemské aristokracie se íří uívání označení
barones a s ním
suppani. Titulu Barones bylo uito poprve 1176 v listině, kterou Soběslav II., potvrzuje tribut zvaný
homutne na řece Olavě, jen Soběslav I., kníe český, daroval olomouckému kostelu, a také věnování vesnic tému kostelu moravskými kníaty Oldřichem a Konrádem III. Otou a rytířem Sedlekem, kde se uvádí
tam Boemis quam Morauis barronibus. V jiné listině z 10. března 1222, jí poskytuje Přemysl Otakar I. kláterům a kostelům praské diecéze důleité imunity a práva, jsou lechtici označováni jako
barones vel alii milites. Na začátku tée listiny jsou tito urození zváni také
suppani ve slovním spojení
podle rady upanů naich (de consilio suppanorum nostrorum).
Suppani (upani) se poprve objevují 2. května roku 1187 v listině kníete Fridricha pro vyehradskou kapitulu. Dává probotovi a kapitule četná privilegia a potvrzuje újezd
(circuitum) sv. Martina na praském předměstí. Označení přebírá i papeská kancelář Inocenc III. tak oslovuje 12. prosince 1203 zvlátním listem české urozence, jich chválí za přijetí jeho legáta se vemi náleitými poctami a vyzývá je, aby i
se svým pánem cum domino vestro podpořili Otu IV. Brunvického.
Jeho nástupce na stolci sv. Petra, Honorius III., 18.ledna 1217 svou pochvalu za věrnost apotolskému stolci adresuje nejen jistým vyjmenovaným královským hodnostářům ale i
universis suppanis per regnum Boemie constitutis. Také v písemnostech mohučského arcibiskupa Siegfrieda z roku 1217 se dvakrát setkáme se
suppani. V první z nich 12. května 1217 Siegfried II., arcibiskup Mohučský, Ondřeji, biskupovi praskému oznamuje, e opatu strahovskému, děkanu praskému a arcijáhnovi litoměřickému dal pověření, které král český si ádá, aby co nejpečlivěji právně prozkoumali platnost interdiktu uvaleného na Čechy biskupem Ondřejem.
A kdyby zjevně tento interdikt z vůle a vědomí naeho nejuctivějího otce papee pocházel, vemoně zajistí, aby tento interdikt byl neporueně a pevně zachováván; kdyby ale vámi nebo jiným naím poddaným prohláen byl, tentý (interdikt)
podle kanonických práv uvolní, kdy od samotného krále a upanů (ab ipso rege et suppanis) bude přijata plná záruka ohledně podrobení se právu ve vem, co zavdalo příčinu k tomuto interdiktu... Ve druhé listině ze srpna tého roku, kde znovu uívá titulu suppani, potom píe převorům z Ebrachu a Halsbrunu kvůli svému ospravedlnění, za jakých podmínek interdikt praským biskupem Ondřejem na Čechy uvalený sprostil.
Stanovili jsme ovem právě tím způsobem uvolnění jeho, aby byl nařízen neporueně vemi být zachováván, jestlie interdikt pocházel z moci apotolské, kdyby ale byl vyhláen praským biskupem nebo jiným naím poddaným, kdy bude přijata dostatečná záruka od pana krále českého a upanů (a domino rege Boemie et suppanis) ohledně podrobení se právu ve vem, co poskytlo důvod k vyhláení onoho interdiktu při uchránění duí před věčnými kodami...
I císař Fridrich II. 6. října 1216 zmiňuje obsazení statků klátera Panny Marie v Saské Kamenici a
suppanis Boemie. V Chronica regia Coloniensis je potom zaznamenáno, e Ota IV. Brunvický udělil Čechy synu Přemysla Otakara I. a Adléty Vratislavovi roku 1212 z rozhodnutí kníat
presentibus supanis et pluribus nobilibus terrae.
Označení nejvyí vrstvy jako
suppani nacházíme rovně v listinách českého krále, např. Přemysl Otakar I. ji zmiňovanému papei Honoriovi III. v lednu roku 1219 nejprve uvedl, e se biskup řezenský, opat z Waldsassenu a dalí u Kladrub setkali s církevními hodnostáři a
s přednějími lechtici naeho království cum nobilibus regni nostri maioribus, kteří ručili za výsledky zdejích jednání. Ve druhém z listů potom král píe o potřebě mue svatého, prozíravého a diskrétního,
který a od kléru a upanů zemských a veho lidu pilně vyzjistí (qui a clero et suppanis terre et universo populo diligenter inquirat), zda se dopustil bezpráví král nebo biskup. Privilegium českým kláterům 10. března 1222 je opět vydáváno
de consilio suppanorum nostrorum.
S titulem
suppani se setkáváme také v konfirmacích Statut Konráda Oty. Roku 1222 je potvrdil Přemysl Otakar I. pro Znojemsko a Bítovsko, kde probíhala jednání
cum fidelibus nostris suppanis, Boemis pariter et Moravis. Podobné potvrzení
upanům a vem urozeným i lidu brněnské provincie na věky (suppanis et omnibus nobilibus atque vulgo provincie Brennensis perpetuo) provedl král 17. března 1229 i Brněnsku. Břeclavsku potom potvrzení tých Statut, na základě povolení Václava I. roku 1237
suppanis militibus totique vulgo Brezlauiensis provincie upanů a vech rytířů břeclavské provincie učinil údělník Oldřich (pozdějí Oldřich Korutanský). Z toho plyne e rad této nejmocnějí vrstvy české lechty vyuíval i panovník. Také Libor Jan se kloní k tomu, e
suppani mohou býti
viri nobiles maiores.
V roce 1228 vydali Přemysl Otakar I. i se synem Václavem prohláení, e mohučský arcibiskup má korunovat českého krále a to
v souladu s praským a olomouckým biskupem a naimi upany
(de consensu Pragensis et Olomucensis episcoporum et supanorum nostrorum).
Roku 1252 adresoval Václav I. mandát
universis supanis et militibus regni sui co česká verze
z 16. století v duchu rozvitého stavovství překládá jako
vem pánóm a rytířóm v království naem.
Termín suppani se objevuje také v imunitních pasáích panovnických listin. Tak král zakazuje komukoliv ze
suppanorum nostrorum vyadovat nocleh u církevních institucí (Praha, Plasy, Rajhrad) a nařizuje, aby
nullus suppanorum vel nobilium nostrorum neokupoval statky kaple Vech svatých na Praském hradě, své mandáty o ochraně kláterů dává
vem upanům a rytířům království svého (universis suppanis et militibus regni sui).
A u Přemysla Otakara II. se ale objevuje na závěr svědečných formulích několika listin slovní spojení, kterým nám sděluje rozdělení tehdejího obyvatelstva dle urozenosti
upané a jiní jako mnozí rytíři a poddaní suppani et alii quam plures milites et servientes, např. 24. října 1257 a poté jetě dvakrát 2. července 1263. Suppani označuje římský král Rudolf I. české pány, je ho podpořili v roce 1277 proti Přemyslovi přesněji
16 supanorum in Boemia , o nich podle vídeňské formulářové sbírky v květnu 1277 psal falckrabímu Ludvíkovi
o zaručené pomoci Uhrů, Kumánů a také 16 českých pánů (de Ungarorum, Cumanorum ac XVI. supanorum in Boemia securi subsidio), kteří při něm věrně stojí.
V listinách bývá jako
suppanus označovan i jednotlivec, např. Čáslava roku 1229 v potvrzeních různých darů opatovickému kláteru Přemyslem Otakarem I., dále 4. července 1240 Přibyslav z Křianova, Havel (pravděp. z Lemberka a Jablonného) jako
Gallus suppanus roku 1241 na královské listině pro kláter v Marienthalu, ač jiný český svědek, komorník Bohuslav, je v tée listině určen dle úřadu
Boguzlaus camerarius noster. Jako dalí, tentokrát
nobilis suppanus, je vzpomínán Svatobor, jen zemřel bez dědiců a právem odúmrti zanechal vechny své statky královské koruně a dalí včetně Budivoje z Krumlova, otce Závie z Falkentejna, i Závie samotného, nazývaného v letopisu fürstenfeldském jako
quidam suppanus.
2. Vztah mezi suppani a beneficiarii. Pojmy suppa a beneficium.
Suppani jako přísluníci elitní a nejvyí vrstvy lechty podle Libora Jana rozhodně nejsou totoní s
beneficiatores, nebo ti jsou úředníci.
Jiný pohled na termín
suppanus upan vak má Josef emlička: Málokterý historický pojem se doil za poslední století tak rozdílných výkladů jako právě upan a upa. upané se uplatňovali i na Velké Moravě. V českém prostředí jim přiblině odpovídá titul
comes. Nehledě na lokální varianty, rozířené ve východnějích částech Evropy, přimkl se v Čechách 12. a 13. století termín upan k driteli vysokého (větinou) hradského beneficia, zvaného posléze i upa
(suppa).
Beneficium, které, jak vyplývá z předchozí věty i z jeho dalích prací, Josef emlička ztotoňuje se upou
(suppa), se podle něj zprvu nevázalo ani tak k poitkům z konkrétních pozemků, lidí nebo výnosů jako k ziskům, které k úřadu připadaly ze souhrnu důchodů vybraných v jistém teritoriu obvykle, v hradském okrsku. Podle Libora Jana jde ale o pouhou hypotézu bez opory v konkrétních pramenech. Z pramenů dostupných ve 13. století naopak se podle něj objevuje ve vybavení beneficií pozemkové vlastnictví, zpravidla osazená půda. Zde pozemkové vlastnictví přísluí k beneficiím a mělo charakter dočasné drby, nebo tímto majetkem mohl panovník disponovat, zpravidla ve prospěch církevních institucí. Přemysl Otakar II. listinou, vydanou 12. nebo 19. dubna 1256, vyměňuje ves Podmokly za pole nějakých lidí ve své vsi Kuromrtvy, kteří původně
přináleeli k právu nejvyího komořího (ad ius summi camerarii pertinebant), podle L. Jana k výbavě komorníkova beneficia. Ona pole pak Přemysl udělil Bavorovi (ze Strakonic)
in beneficium za jeho zásluhy. V době vydání listiny byl Bavor ji nejvyím komorníkem, k udělení vak dolo jetě před jeho nastoupením do úřadu.
Libor Jan vysvětluje udělení polností
in beneficium jako udělení léna. Podloeno předchozím dokazuje, e ve 13. století neznamená
beneficium pouze úřad, ale minimálně úřad s pozemkovým vybavením. Někdy to bývá jen udělení pozemků jako dočasné léno a bez přímé spojitosti s nějakým úřadem. Vidí v tom nápadnou podobnost se statky drenými jménem upy
nomine suppe. Potom označení
beneficiarii nemusí v pramenech 12. století znamenat úředníky, ji mají statky přidělené k údrbě úřadu, ale statky udělené spolu s úřadem do dočasné drby, velmi podobné drbě lenní. Královtí beneficiárové jsou zde nazýváni
infeudati ti, kteří jsou obléněni.
Libor Jan nakonec stejně jako usta nebo emlička pokládá rovnítko mezi drbu
in beneficium a
nomine suppe (i kdy za tímto termínem vidí na rozdíl od prvních dvou nejen úřad ale úřad s pozemkovým vybavením), vyplyne z toho, e nejmocnějí vrstva českých pánů v mezinárodním měřítku označovaná jako
suppani, drela dvorské i správní úřady s přidělenými pozemky dočasnými lény. Z toho by se ale dalo dále odvodit (jak ji učinil Josef usta i Josef emlička) , e
suppanus je beneficiár (nebo v novějí četině beneficiář) co Libor Jan jinde ve své knize odmítá (viz výe).
3. Titul Magnates
Ztotoňuje ale s termínem
suppani titul
magnates, tento titul je poprvé doloen ve Zlaté bule sicilské, vydané Fridrichem II. pro českého krále Přemysla Otakara I. 26. září 1212 v Basileji, kde v závěru svědečné řady nejznámnějí české listiny listiny čteme:
a mnoho jiných velmoů a urozených a svobodných, jejich svědectvím je toto privilegium potvrzeno (et aliiquam plures magnates et nobiles et liberi, quorum testimonio hoc privilegium constat esse confirmatum). Dále se s
magnates setkáváme v listině z 26. června 1216, jí Fridrich II. potvrzuje Václavu, synu krále Otakara jeho zvolení českým králem.
12. května 1217 píe pape Honorius III. Robertu, biskupovi olomouckému
protoe král a četí velmoové poruovali svobody církve (quod rex et magnates Boemie libertates ecclesie infringebant). Listem biskupovi nařizuje, aby se odebral do království českého a vem horlivě přikázal dodrovat interdikt, který vyhlásil biskup Ondřej v praské diecézi. Vyvíjí rovně nátlak na krále a české velmoe, aby obnovili poadovanou svobodu církve. Ze stejného důvodu
(quod rex et magnates Boemie libertates ecclesie infringebant) přikazuje v jiném listu Eberhardovi, arcibiskupu salzburskému, Oldřichovi, biskupu pasovskému a Rudigerovi, biskupu Chiemskému, aby interdikt, je vyhlásil praský biskup Ondřej nad Čechami, byl horlivě zachováván ve vech kostelích, ačkoli ho arcibiskup mohučský uvolnil
(není zapotřebí bráti ohled na ulehčení arcibiskupem mohučským povolená") dále krále a velmoe opět upomíná, aby obnovil svobodu církve.
Řidčeji se vyskytne titul
dilectus nobilis. Na ústupu je starý titul
comes, i kdy je uit v listu Přemysla Otakara I. papei Honoriu III. z dubna roku 1218 jako
comites nostros maiores větí nai páni. Výraz pak nachází jiného uplatnění, a to v titulech pro urozené cizince, hrabata.
Ke slovu se dostává také označení pán, latinsky
dominus, a to nejen pro církevní hodnostáře. Tohoto titulu pouíval ve svých listinách velmi často i Závi z Falkentejna. V souvislosti se Záviem i titulem
dominus nás nejvíce zaujme jeho uití s adjektivem
illustris v listině Gerharda z Obřan, kde je listina potvrzena
ilustre domino Zauissio de Falkenstayn. Epiteta
ilustris a
clarus či
preclarus byla vyhrazena výhradně přísluníkům panovnických rodů, kníatům, připadně vysokým církevním hodnostářům. Do četiny je překládáme jako osvícený/nejosvícenějí a jasný/nejjasnějí. Kromě Závie tohoto titulu uívá v listině z roku 1197 biskup a kníe Jindřich Břetislav pro bl. Hroznatu, kdy jej nazývá
illustris comes et amicus noster Groznata jasný pán a ná přítel Hroznata.

Zmíněná listina Gerharda z Obřan
4. Barones terrae
Ve druhé polovině 13. století se prosazuje označení nobility jako
barones terre (baroni země) či regni (království), domini terre (páni země) a koncem století
nobiles terre. Barro terrae Bohemiae uívá 26.června 1266 Čéč z Veleína v listině pro kláter Zwetll. V letech 1261 a 1262 jej pouívá Smil z Lichtenburka v podobě
baro illustris domini regis Bohemie (baron nejjasnějího pana krále Čech) a později
dei gracia dominus de Luthinburc (z Boí milosti pan z Lichtenburka). Jeho syn a tchán Záviovy dcery Jindřich z Lichtenburka se potom 22.července 1289 sám označuje titulem
baro ilustris regis ac regni Bohemiae a 14. srpna 1302 tak činí i Blud z Jičína jako
baro terrae Moravie.
To naznačuje, e zatímco Lichtenburkův děd Smil jetě nepotřeboval za
baro regis dodat
et regni (krále a království) ale ztotonění se Jindřicha a Bluda se zemí naznačují, e lechta netrvá na naprosté jednotě panovníka a země a vazbu k zemi začíná vnímat silněji.

Peče Smila z Lichtenburka
5. Vrstva Milites
Dosud jsme hovořili o vrstvě na samém vrku pyramidy, je slyne u kronikářů a letopisců urozeností, majetkem, odvahou, věrnou slubou i hodnostmi. Na pičce této pyramidy stanuly přední rody dvorské aristokracie, je se transformovaly v mocné pozemkové vlastníky (mezi ně zařazujeme také Záviův rod Vítkovce). Různými formami k sobě připoutávaly odlinou vrstvu (nií sloky nobility) zchudlé velmoe a zbytky beneficiárů, kteří tvořili masu niích úředníků, jako jsou hradtí komorníci, vilikové, poslové, lovčí, lesníci a vojentí ministeriálové. Jejich pestrou a těko definovatelnou změ rozhojňovali lidé slouící v druinách Přemyslovců, velmoů, vysokých prelátů nebo kněen. Vystupují jako
milites, milites secundi ordinis nebo to jsou
viri nobiles minores Statut Konráda II. Oty. Vznikaly sloité propletence regionálních závislostí. Dá se hovořit o klientských vztazích neboli klientele. Na rozdíl od manských a ministeriálních systémů, které byly příznačné pro některé německé oblasti a v době Závie a Přemysla Otakara II. zasáhly rovně české prostředí, nejvíce takových klientů (jak urozených, tak sluebné lechty) nalezneme právě u Vítkovců a Lichtenburků. České klientské vztahy se vak zakládaly spíe na uznání vůdčí role mocných rodů a jedinců. Celou vrstvu lechty
(suppani i milites) označujeme jako
viri nobiles, z nich
viri nobiles maiores mohou být
supani a viri nobiles minores mohou být
milites.
Josef emlička, stejně jako Libor Jan (o něm to bylo zmíněno ji v úvodu) mluví o dvojím druhu nií lechty. Josef emlička hovoří o svobodné nií lechtě, opřené o vlastní statečky (s případnou klientskou vazbou na mocnějí sousedy) a sluebné nií lechtě, která jako manové, leníci a ministeriálové slouila králi pánům i církevním subjektům.
Libor Jan zmiňuje, e Pod vrstvou
milites či
nobiles vak jetě stojí vrstva, pro jejího člena se uívá název
druho (druhones).
Nejníe stojí
famuli, clientes, servientes, kteří jsou vdy závislí na výe postaveném lechtici, zpravidla jednom z nejvyí skupiny baronů a nedrí svobodnou půdu. Hartleb z Myslibořic ve své závěti, ji uzavřel před královou výpravou do Uher v březnu roku 1271 uvádí e vem svým
servientibus dával koně, zbraně nebo stříbro a
určuji, aby ádný z mých přátel je neznepokojoval (ordino, ut nullus amicorum meorum eos debeat perturbare).
Clientes jsou sice potvrzeni a k 1. srpnu 1299, při jednáních o předání majetku po Sezemovi z Hořepníka jeho synovci Dětochovi a jeho lidem na statcích, kteří nejsou vladyky (
homines sui non wladicones) a nemají nikde jinde svobodný majetek, z čeho vyplývá, e na Dětochových statcích (
hereditates) se nacházeli jeho
clientes, kteří nebyli vladyky a neměli jinde svobodný majetek, lo tedy o kategorii nejnií lechty závislou na výe postaveném lechtici, zatímco vladykové, jejich název je odvozen od
vlásti spravovati majetek, byli pravděpodobně nejnií kategorií dritelů svobodné (zemskodeskovní půdy).
V hierarchii druhé poloviny 13. století lze vak nalézt jetě jednu skupinu, ukrývající se pod názvem
náprawnicones, tedy nápravníci. V listině, ji vydal krále Václava II. roku 1286, se nápravníci dolnokounického klátera dostali do sporu se svou vrchností (
servitore ipsorum, qui vulgariter napravniczi vocantur). Nápravníci byli svobodní, avak neurození zpravidla selského původu a dreli statek o velikosti jednoho a dvou lánů za závazek vojenské sluby v čas potřeby.
C. Jak prameny od sebe odliovaly jednotlivé vrstvy lechty.
Pokud je vedle sebe uito termínu
barones a vedle něj
nobiles, jde obvykle o synonyma, pouití dvojice
domini milites naproti tomu označuje dvě skupiny nestejné úrovně, stejně jako
barones a
milites.
Wladicones mohou být
milites drící dědiny.
Slov
milites clientes můeme pouít k oddělení svobodných urozených dritelů půdy od takté urozených ale lénem půdu drících muů. Na listině Fridrich ze umburka, jí je skrze rozhodčí uzavřen smír mezi ním a olomouckým biskupem Dětřichem, lze mezi lechtici označenými
milites nalézti mocné moravské barony (podkomořího Gerharda z Obřan, brněnského komorníka Hartleba z Holtejna), zatím co biskuptí leníci jsou zařazeni jako
clientes (hrabě Jindřich z Hückeswagen, marálek Soběhrd z Holeova).
Pro ztíení situace jsou v listině olomouckého biskupa Dětřicha z 3. února 1297 marálek Soběhrd a Gerlach z Osoblahy zařazeni do kategorie
famuli, Herbord z Fultejna je vak
noster feudalis. Jde zřejmě o oddělení pravých leníků od sluebných manů. V jiné listině biskupa Dětřicha z 21. října 1299 jsou sluebníci olomouckého biskupa odlieni jako
milites fideles nostri. Zde vak není vůbec jasné, zda je zachycena kvalita předání léna či jde o rozdíl mezi pasovanými a nepasovanými (rytíři), kteří drí půdu od biskupa za stejných podmínek. Jinde biskup nazývá své mue
vasalli seu feodarii.
S termínem
miles vak přicházejí dalí nečekané potíe. Pokud jde o jednotlivce můe být titulu miles uito pro pasovaného rytíře v protikladu k osobám nejnií lechtické vrstvy (
clientes, druhones
), které pasovány nebyly. V řadě svědeckých listin se toti jedná o svědky uvedené na předních místech.
Milites jsou označováni přísluníci moravské elity kupříkladu
milites Morauie, 29. května 1287 v Brně. Na druhou stranu bývají
milites označováni také klienti rozrodu Vítkovců, například 1269 Závie jako svědka při Kalhochových donacích kláteru ve Schläglu doprovází
jeho rytíř Petr Petrus miles suus nebo Závi pověřuje jistou
rytířskou osobu (militaris persona) potvrzením přísahy ve svém sporu s pasovským biskupem ve Feldenu. Také na sjezdu Vítkovců v roce 1293 v Soběslavi, kde se uvádí i závislost jednotlivých
milites ke konkrétnímu pánovi
milites domini Heinrici de Rosenberch, milites domini Zmilonis de Gretzen, miles domini Hogeri de Lomnitz. Velmi důleitým atributem rytířské hodnosti je věrnost. Rytíř je tedy ten, kdo je svému pánovi věrný a jde tak v zásadě o poměr sluebný. Pokud je rytíř označen jako něčí, pak se tento vztah zdůrazňuje. Pokud jsou dotyční označeni jako rytíři královi
milites regis, pak měli úzký vztah k panovníkovu dvoru a byli na něm činní či na něm vykonávali dvorskou slubu. Nejčastěji se vak termínem
miles nazývají přísluníci střední lechtické vrstvy a to často i v tzv. příjemeckých listinách, jejich jsou sice vydavateli, ale které bývají vydávány nákladem příjemce nejčastěji církevního ústavu. Ovem je k tomu třeba přistupovat obezřetně, nebo jako
miles je v listině z 30. záři 1297 označen z nejmocnějích moravských baronů Protiva z Doubravice, a stejně ve dvou listinách také Vítek ze vábenic a Úpy, majitel rozsáhlých pozemků na Moravě a ve východních Čechách.
D. Zemský soud a zemské desky
Atributem lechty se staly zemský soud a zemské desky. Vyí lechta zasedala ve vyí instanci
soudu upního neboli
cúdy. Tento soud se proto nazývá vyí neboli panský. Citaci si můeme vypůjčit z často zmiňovaných Statut Konráda Oty:
a kdy vilik (nádvorník, soudce)
soudí, a soudí v přítomnosti rytířů (et quando vilicus judicat, judicet sedens cum militibus). O problematice podává dost obsáhlé informace ze starí literatury zejména Hermengild Jireček a Karel Jičínský, nověji potom Libor Jan v práci Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Jireček k soudům a jejich obsazení píe: Soud byl dvojí: vyí neboli panský a nií neboli vládyčí. Vyí se skládal z panstva té upy
(nobiles, barones), nií z vládyk neboli druhův
(milites), secundi ordinis milites, viri nobiles minores, druhones. Nobiles soudu vyího (Libor Jan ho nazývá soudcův a kastelánův) mohou být o něco pozdějí
barrones terre, vlastníci půdy, kteří mohou ale nemusí dret úřady. Jejich potence vyplývá ze svobodné drby pozemků, kterou jim Statuta potvrzují a upevňují, jejich vztah k panovníkovi je vztahem svobodných muů k prvnímu mezi svými.
Dále ze Statut Konráda Oty plyne, e
sudí nikdy nesmí soudit sám, leč v přítomnosti kastelána (purkrabího) nebo dalích urozených (numquam judex debet judicare solus nisi praesente castellano aut aliquibus nobilibus). Milites soudu niího (vilikova podle L. Jana) nemusí být lidé méně významní, jsou to ale předevím lidé závislí. A jeliko sedí na soudu, jemu předsedá
vilicus regis, jsou závislí na panovníkovi. Jsou to ministeriálové, lidé z panovníkových statků, dritelé drobných úřadů, uivatelé půdy, která jetě nepřela do jejich svobodného vlastnictví. Stali se přísedícími v té chvíli, kdy ze soudu soudcova, jemu příseděli nyní ji přísluníci nejmocnějí vrstvy, začalo se stávat privilegované fórum těchto lidí a vilik začal panovníkovým jménem vykonávat úřad veřejně trestající ruky a aby byl naplněn zvyk od soudu cúdařova, toti kolegium přísedících doplnili vilikův soudní kruh
milites tedy královtí rytíři, ministeriálové,
servientes, clientes.
Tímto se končí nae krátké nahlédnutí pojednávajícící o tom, jak se dělila lechta ve 13. století a jakých titulů tou dobou pouívala nebo jakých pouívali jiní, kdy o ní hovořili. Vzhledem k tomu, e se jedná o náročnou, obsáhlou a komplikovanou problematiku (zejména pro neprofesionální historiky, k nim se řadím), zůstala bych takto na povrchu, take otázka pozemkových vlastnictví, úřadů nebo jejich vzájemného propojení, stejně jako problematika zemského soudu zůstala jen nauknuta. Pokud by se někdo touto problematikou chtěl zabývat hlouběji, doporučuji literaturu uvedenou v závěru článku nebo citovanou během něj, v ní se dozví mnohem více.
Prameny:
-Gustav Friedrich, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I, inde ab a. DCCCV ad a. MCXCVII. (805-1187), Pragae MCMIV-MCMVII.
- Gustav Friedrich, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus II, inde ab a. MCXCVIII. usque ad a. MCCXXX. (1198-1230), Pragae MCMXII.
- Gustav Friedrich, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus III, Fasciculus primus inde ab a. MCCXXXI. usque ad a. MCCXXXVIII.(1231-1238), Pragae MDCCCCXLII.
- Zdenek Kristen, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus III, Fasciculus secundus inde ab a. MCCXXXVIII. usque ad a. MCCXXXX.(1238-1240), Pragae MCMLXII.
- Jindřich ebánek, Sáa Duková, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, condidit Gustavus Friedrich, Tomi IV, Fasciculus primus Pragae MCMLXII (1962)
-Jindřich ebánek, Sáa Duková, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, condidit Gustavus Friedrich, Tomi V, Fasciculus primus Pragae MCMLXXIIII (1974), secundus Pragae, MVMLXXXI (1981) tertius Pragae MCMLXXXII (1982)
- Václav Hrubý, Archivum Coronae Regni Bohemiae, Tomus I. inde ab a. MLXXXVI usque qd a. MCCCXLVI., Pragae MCMXXXV.
-Monumenta Germaniae Historica, (http://bsbdmgh.bsb.lrz-muenchen.de/dmgh_new/)
-Josef Emler, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II., Praha 1929
- Josef DOBROVSKÝ, Frantiek Martin PELCL, Frantiek PALACKÝ, Cosmae ecclesiae pragensis decani Chronicon Bohemorum (Cosmae chronicon), Scriptorum rerum bohemicarum (SRB), Tomus I-[III], Praha 1783
- Albert Starzer, Oswald Redlich, Eine Wiener Briefsammlung zur Geschichte des Deutschen Reiches und der österreichischen Länder in der zweiten Hälfte des XIII. Jahrhunderts
Literatura:
-Libor Jan, Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy, Brno Masarykova univerzita 2000
-Libor Jan, Václav II. a struktury panovnické moci, Matice Moravská Brno 2006
-Josef usta, Dvě knihy českých dějin, Kniha první, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, Praha 1926
-Josef emlička, Počátky Čech královských,Proměna státu a společnosti, Nakladatelství LN 2002
-Josef emlička, Čechy doby kníecí, Nakladatelství LN 2002
-Antonín GINDELY, Staré paměti dějin českých, svazek 1., Praha nákladem kněhkupectví I. L. Kolber 1865
-Hermengild JIREČEK , Slovanské Právo v Čechách a na Moravě, Doba druhá Od počátku XI. do konce XIII. Století, Praha Sklad Karla Bellmana 1864
- Jan M. HULÁKOVSKÝ , O původu jmen rodních, In: Časopis musea Království českého 1860;
- Hermengild JIREČEK, O starých soudech slovanských v zemi české, In: Právník. Čapopis věnovaný vědě právnické vůbec, Ročník první 1861
- Hermengild JIREČEK, O soudech upních, neboli cúdách, In: Časopis musea království českého, 1856 XXX. ročník, svazek čtvrtý
- Karel Jičínský, Vývin českého právnictví v stručném nástinu s obzvlátním ohledem na jeho zdroje, Praha 1862, nákladem c.k. univerzitního kněhkupectví J.G. Calve
-Robert imůnek, Prestiní a patetické titulatury - lechtická hrdost, pýcha, závist a výsměch, In: Evropa a Čechy na konci středověku Sborník příspěvků jmenovaných F. mahelovi
- Beda Frantiek DUDÍK, Dějiny Moravy VI. (1878), VII. (Praha 1880)
- Beda Frantiek DUDÍK, Dějiny Moravy, Kulturní poměry na Moravě od roku 1197 do 1306, Praha 1882
- Jan BISTŘICKÝ, Fratntiek SPURNÝ, Ludvík VÁCLAVEK, Metoděj ZEMEK, Moravské a slezské listiny. liechtentejnského archívu ve Vaduzu 1173-1380, I. díl, Brno 1991