V roce 1775 Gelasius Dobner u nás poprvé zveřejnil texty kroniky t. zv. Fredegara. Podle ní si roku 627 zvolili Slované za krále franského kupce Sáma. Z mlhy naí nejstarí historie vystoupilo do té doby neznámé jméno prvního písemně doloeného vládce Slovanů. F. Palacký to hodnotí slovy:
Význam jeho zasluhoval větí a stálejí památky u potomků, neli se mu dostalo. Ji v době kronikáře Kosmy ztratilo se jeho jméno v pověstech národu naeho. Historie česká teprve od roku 1775 mu v zápiskách svých, a to ne bez odporu, místa popřála.
Byla vak postava Sámova v pověstech lidu skutečně zapomenuta? Jak upozornili ji dříve někteří historikové, na příklad viz
http://www.moraviamagna.cz/povesti/p_ko_9ah.htm), existuje velká shoda mezi textem t. zv. Libuiny větby a velkomoravskými písemnými tradicemi. Kosma píe:
V tomto hradě někdy v budoucnosti vzejdou dvě zlaté olivy, je svými vrcholy proniknou a do sedmého nebe a po vem světě budou zářiti svými divy a zázraky. Budou je obětmi a dary ctíti a jim se klaněti vechna pokolení země české a ostatní národové. Jedna z nich bude slouti Více slávy (Maior Gloria), druhá Voje útěcha (Exercitus Consolatio). To se nápadně podobá větám v Officinium pro sv. Cyrila a Metoděje v Ljubljanském breviáři:
Hle, vy jste dvě olivy ze zahrady Soluňské, biskupové a učitelé znalí knih slovanských, učící a křtící české národy
Také Legenda Beatus Cyrillus přirovnává věrozvěsty k olivám:
Toto jsou dvě olivy a dva svícnové, od nich byl svrchu řečený král poučen o cestě boí a vyrván z tlamy oheň srící, tak nikoliv bojem, ale vírou veel do brány trvalého bezpečí se skvělým moravským lidem
Legenda Tempore Michaelis píe:
Toto jsou dvě světla, od nich byl král vzdělán v cestě Boí a byl vytren z tlamy drakovy i se slavnými Moravany do brány trvalého bezpečí.
Proto by měli historikové věnovat pozornost i starým městským legendám. Ty zapsaly postavu Sáma dvě století před Gelasiem Dobnerem. Na příklad města Vykov, Velké Meziříčí, Kojetín, ale i bavorský Mnichov. Historikové soudí, e jde o novodobé legendy, čerpající z Fredegardovy kroniky. Ale jak vysvětlit, z jakých zdrojů tuto informaci čerpali prostí měané, kdy je historikové jetě nezveřejnili. Legendy uvádí, e pochází ze Salmuthovy Moravské kroniky a Komenského spisu De antiquis Moraviae regibus. Tedy z dokumentů, které se nezachovaly. Jejich existence vak není tak zcela nemoná.
Písař Zemských desek na Moravě, rytíř Hoffer, chtěl vypracovat historii Moravy a poádal moravská města o zaslání legend a pověstí o původu města, jeho názvu a tradic o městském znaku. Současně poádal o uvedení zdrojů v nich jsou legendy uvedeny. Získal odpověď od 51 měst. Zemřel roku 1747, tedy jetě před zveřejněním Fredagardovy kroniky, informující o Sámovi. Jeho literární pozůstalost se dostala do sbírky hraběte Mitrovského, která je v zemském archivu brněnském pod názvem Manuscriptum Hofferianum. Nesporně je nejzajímavějí vykovská legenda, která je časově zařazena i rytinou veduty z roku 1617. Podle Hoffera tuto pověst zapsal Svetonius Salmuth ve Staré moravské kronice, na listech 43 a 45. Odtud ji údajně převzal Abraham Hossman, historiograf císaře Rudolfa II., který se narodil roku 1561. Prý se nacházela na listech 222 a 223 jeho díla O původu moravských měst, kláterů a zámků. Kritický pohled historiků, (viz WEB města Vykova) soudí: Bohuel spis toho názvu není znám, jako není stopy po moravské kronice Salmuthově. Abraham Hossmannn, narozený 1561, zahynul před Magdeburkem násilnou smrtí r. 1617. Byl císařským historiografem, ale jako dějepisec neměl valnou pověst. Můeme souditi, e kronika Salmuthova je výmysl, jeho uil Hossmannn, aby kryl cizí autoritou příběhy, které si sám vymyslil. Tého druhu a tée ceny je pověst, čerpaná té z Hossmanna, o městě Jevíčku, zaloeném prý roku 940 od moravského krále Olga, nebo pověst opřená o domnělý rukopis Komenského, která vypráví, jak Kojata, syn Samův Kojetín zaloil a svým jménem nazval. Polotemná postava Samova, v ní někteří novějí dějepisci viděli zakladatele dynastie Přemysla, zvedá se na počátku vech téměř měst moravských. Stejně je tomu i s pověstí o Vykově. Co vak je vskutku zajímavo, je překvapující shoda s pověstí o Libui. Zdá se docela, e Vika, jak ji pověst líčí, je vzdálenou obdobou české Libue: větkyně, vládkyně, cho Samova, její proroctví o budoucnosti země, bílý kůň, který sám vede celou druinu, to ve jsou prvky z pověsti o Libui. Je nejisto, odkud jsou vzaty. Či snad přece by byla pověst starí a opírá se o tradici lidovou?
Města Kojetín a Velké Meziříčí se ve své legendě odvolávají na spis J. A. Komenského (*1592 + 1670), tedy dokonce 200 let před zveřejněním textů Fredegarda o Sámovi. Kojetín měl být zaloen synem Sámovým Kojatou.
Velké Meziříčí odvozuje tradici svého zaloení z textu J. A. Komenského ve spise De antiquis Moraviae regibus, který se nezachoval. Mělo to být nejstarí město na Moravě. Ústní podání klade jeho zaloení do doby před Kristem. V té době prý pobíjel tesař střechu. Zarazil sekeru do krovu a náhle se zatmělo slunce. Stalo se něco velikého, pravil tesař. Skutečně, právě v té chvíli zemřel na kříi Jeí Kristus. Na místě nynějího zámku stával prý hrad Marburg (Marobudum), vystavěný králem Markomanů. Marburg byl vypálen hunským králem Attilou. Zajímavé je, e sekera zaseknutá do střechy chrámu byl atribut sv. Wolfganga. Ten zaloil první praské biskupství, ale trval na drení stolce Metodějova (viz http://www.wogastisburc.com/dokumenty/sekyr-kostel.pdf. ) Také název Velké Meziříčí je zajímavý. Můe souviset s tradici významného území, leícího mezi řekami. To je ve shodě s polohou krystalizačního jádra Velké Moravy, leící mezi řekami Moravou a Kyjovkou. Ostatně také podle římského historika Tacita uznal roku 20 po Kr. Kvádům císař Drusus za krále jistého Vannia, usazeného mezi řekami Morava a Cusus. Toto území je na Ptolemaiově mapě označeno Les bohyně Luny (Luna Silva). Nad ním mají leet elezné hory, kde Kotiniové těí Kvádům elezo. To je v souladu s polohou dolů na eleznou rudu na vrcholu Babí lom u Kyjova. Zázrak při ukřiování Krista dává do souvislosti se Sámem také bavorský Mnichov. Ten podle legendy zaloil také Sámo. Údajně se tam i narodil. Dosud tam ukazují dva (č. 48 a 73) jeho rodné domy. Legendu uveřejnil na internetu Die Pilatussage Batz G. Podle ní byl Sámo zlatnický učeň, který se dostal do Říma k císaři. Pro velké zásluhy byl vyslán do Palestiny, jako místodrící jménem Pilatus. Kdy vyřkl ortel smrti nad Kristem, stal se zázrak. Jeho město (prý Mnichovská část zvaná dnes Pilatus v městské části Neuhausen) se propadlo do země a zůstala vidět jen pička věe. Ztotonění jména Sámo a Pilatus podle úsměvné kompilace autora vznikl tím, e kupec mohl být nazýván otec cest. A česky se to prý vyslovuje poti pil otuc (poutí byl otec?), co mohlo být zkomoleno na Ponti Pilatus. I kdy je samozřejmě nesmysl klást Sáma do antického období, je třeba upozornit na skutečnost, e u Sáma působila mise sv. Amanda. Ta přinesla tehdy pro Slovany zřejmě dosti okující informace o ukřiování. Dokládá to ivotopis Vita Amandi. Po poráce u Wogastisburcu Dagobert povolal Amanda a poučil ho,
e íření křesanství by mělo jit spolu s ířením vlivu Franků a nepředcházet ho.
Nový, doslovný překlad textu Ibn Rusty Al Seklavia o Svatoplukově městě naznačuje, e leelo pod povrchem země, kde snad byli i jeho. Proto jsou zajímavé legendy o vojsku uvnitř hory, chránící zemi. V Čechách Blaník, na Slovensku Sitno, v Polsku a Slezsku Velká Čentoryja, na Moravě vrch Hostýn. Stejnou pověst má Hadí hora v Blatné a dalích nejméně 20 lokalit v Čechách a na Moravě. V okolí Nákla je známá pověst o vojsku v podzemí bzeneckého hradu, jízdní jednotka vyspává také v Babí hoře u Čejkovic, Vodném kopci u Archlebova, na vrchu Palánek u dánic, ve Vracově je známá legenda o propadlém zámku. Propast Nákla, leící mezi Ratíkovicemi a Dubňany má tuto tradici zachovánu dokonce i v textu lidové písně:
Jedů chlapci jedů, z tej Dubňanskej hory, koulenky majů vyívané
V pohanském kultu uctívání slunce, měsíce a země měl významnou roli had. Byl had, falický symbol představovaný sloupem. Symbol dobra (plození, úrody) i symbol trestu (utknutí). Kosmova legenda také zachovala polaritu dobra a zla, kdy obdařila Libui ve kazící sestrou jménem Kazi. Had, jeho staroslověnské obdoby byly také hyd, vě, vě, je a u, je zachován v názvu větit. Synonymem bylo také přemýlet a proto i Přemyslovci. Etymologie osobního jména Víka s tím můe souviset. Děsivost kultu zemědělských národů tkvěla v rovnováze mezi velikostí oběti a daru. Největí byla obě lidská. Tradice těchto obětí a kněek (hadí = jeí) babic zachovaly některé pohádky i místní legendy. Nelze se divit, e jsou často přijímány s nevolí.
Zajímavé vak je, e popis bitvy u Wogastisburcu má značnou shodu s tzv. Svatohostýnskou legendou. O ní se veobecně soudí, e byla přenesena na sv. Hostýn z nějaké jiné lokality, ale má za základ pravděpodobně skutečnou událost. Zázrak způsobil zdrcující poráku a bezhlavý útěk nepřítele. Podobně jako římská legenda o zázračném deti, který zachránil vojska Marka Airelia. Příčinou mohla být erupce uhlovodíků. Dokonce na stejném místě. Proto je zajímavá také pověst, kterou zachovali Lanhoané. Obec zaloenou podle tradice osadníky ze Straovic u Kyjova. Tuto pověst v lidovém nářečí zachoval v roce1932 Fr. Bystřícký:
To byla taková pověst o naí obecní pečeti, ale ak si z teho vyber co sce! Mělo sa to stat před velice moc rokama. Tahdá vtrhli na Moravu jacísi Turci, či vlastně Tataři a kam sa vrtli, vady zabíjali ludí, podpalovali chalupy, obilé pobrali, statek odehnali a chytali aj devčiska a mladé robky a kdesi za Dunajem jich prodávali na jarmaku tak jak ovce. Ludé by sa byli aj bránili, ale ty Tataři sa rójili jak komáři, kdy opadne svatojánská voda, a tak zkázali po kurýroch královi, aby posbíral vojsko a doel jim pomoct. Král nemekal a hned poslal svojích generálu s nekolci patalijónama a aj sa tam tahel s velkým vojskem za nima. Ked ale doli k tym Tatarom a viděli kolik je jich, tak sa zlakli a stahli sa na takový kopec, e počkajů a dojde král s tyma jeho vojáci.
Enome Tataři u jich zhlédli a hned ten kopec ze veckých stran obstůpili a začali na nich turmovat.
Generáli, gdy viděli, e je zle, necháli zatrůbit zumgebet a vecí sa moseli modlit k Panence Marii o pomoc.
A Panenka Maria pomohli. Ked u si Tataři mysleli, e majů vyhráté, pustila na nich hromy a blesky a takový upák, e jak lézli do teho kopca, tak jim začali ujíďat nohy a za chvilku jeli po řiách aj po břuchách důle kopcem. A ty druzí, co etě nezačali vylézat, gdy viděli, jak sa z teho kopca kĺů a v kotrbencách kotůlajů důle, paďačky utekali preč, aby byli co najdál. Do teho doel akorád král s tyma jeho a tak neměli ani moc práce a za chvilku bylo po veckém.
Je to lidovou tradicí zachovaný popis bitvy o Sámův Wogastisburc? Vdy kronikář Franků závěr třídenní bitvy popsal shodně:
odtud se útěkem vrátili do vlastních sídel. Zanechali vechny stany a věci které měli
. Toto vítězství, které Vinidé nad Franky vybojovali, nezískali ani tak statečností, jako bezhlavostí Austrazijců, kteří se domnívali, e je Dagobert opustil a odeel do Neustrie.
e by kronikář opatrně naznačil, e pan král prchal první a ostatní se jen přidali? Vtírá se podezření, e bitva o Wogastisburc nebyla Moravany zapomenuta, jak se domníval Palacký a jak po něm převzali historikové a archeologové, kteří nejstarí historii Moravy zamlili spoustou vědecky se tvářících hypotéz.