Starobylé městské legendy a franský kupec Sámo

V roce 1775 Gelasius Dobner u nás poprvé zveřejnil texty kroniky t. zv. Fredegara. Podle ní si roku 627 zvolili Slované za krále franského kupce Sáma. Z mlhy naší nejstarší historie vystoupilo do té doby neznámé jméno prvního písemně doloženého vládce Slovanů. F. Palacký to hodnotí slovy: Význam jeho zasluhoval větší a stálejší památky u potomků, nežli se mu dostalo. Již v době kronikáře Kosmy ztratilo se jeho jméno v pověstech národu našeho. Historie česká teprve od roku 1775 mu v zápiskách svých, a to ne bez odporu, místa popřála.

Byla však postava Sámova v pověstech lidu skutečně zapomenuta? Jak upozornili již dříve někteří historikové, na příklad viz http://www.moraviamagna.cz/povesti/p_ko_9ah.htm), existuje velká shoda mezi textem t. zv. Libušiny věštby a velkomoravskými písemnými tradicemi. Kosma píše: „V tomto hradě někdy v budoucnosti vzejdou dvě zlaté olivy, jež svými vrcholy proniknou až do sedmého nebe a po všem světě budou zářiti svými divy a zázraky. Budou je obětmi a dary ctíti a jim se klaněti všechna pokolení země české a ostatní národové. Jedna z nich bude slouti Více slávy (Maior Gloria), druhá Voje útěcha (Exercitus Consolatio)“. To se nápadně podobá větám v „Officinium pro sv. Cyrila a Metoděje“ v Ljubljanském breviáři: „Hle, vy jste dvě olivy ze zahrady Soluňské, biskupové a učitelé znalí knih slovanských, učící a křtící české národy…“ Také Legenda Beatus Cyrillus přirovnává věrozvěsty k olivám: „Toto jsou dvě olivy a dva svícnové, od nichž byl svrchu řečený král poučen o cestě boží a vyrván z tlamy oheň sršící, takž nikoliv bojem, ale vírou vešel do brány trvalého bezpečí se skvělým moravským lidem…“ Legenda Tempore Michaelis píše: „Toto jsou dvě světla, od nichž byl král vzdělán v cestě Boží a byl vytržen z tlamy drakovy i se slavnými Moravany do brány trvalého bezpečí“.

Proto by měli historikové věnovat pozornost i starým městským legendám. Ty zapsaly postavu Sáma dvě století před Gelasiem Dobnerem. Na příklad města Vyškov, Velké Meziříčí, Kojetín, ale i bavorský Mnichov. Historikové soudí, že jde o novodobé legendy, čerpající z Fredegardovy kroniky. Ale jak vysvětlit, z jakých zdrojů tuto informaci čerpali prostí měšťané, když je historikové ještě nezveřejnili. Legendy uvádí, že pochází ze Salmuthovy Moravské kroniky a Komenského spisu „De antiquis Moraviae regibus“. Tedy z dokumentů, které se nezachovaly. Jejich existence však není tak zcela nemožná.

Písař Zemských desek na Moravě, rytíř Hoffer, chtěl vypracovat historii Moravy a požádal moravská města o zaslání legend a pověstí o původu města, jeho názvu a tradic o městském znaku. Současně požádal o uvedení zdrojů v nichž jsou legendy uvedeny. Získal odpověď od 51 měst. Zemřel roku 1747, tedy ještě před zveřejněním Fredagardovy kroniky, informující o Sámovi. Jeho literární pozůstalost se dostala do sbírky hraběte Mitrovského, která je v zemském archivu brněnském pod názvem „Manuscriptum Hofferianum“. Nesporně je nejzajímavější vyškovská legenda, která je časově zařazena i rytinou veduty z roku 1617. Podle Hoffera tuto pověst zapsal Svetonius Salmuth ve Staré moravské kronice, na listech 43 až 45. Odtud ji údajně převzal Abraham Hossman, historiograf císaře Rudolfa II., který se narodil roku 1561. Prý se nacházela na listech 222 až 223 jeho díla „O původu moravských měst, klášterů a zámků“. Kritický pohled historiků, (viz WEB města Vyškova) soudí: „Bohužel spis toho názvu není znám, jako není stopy po moravské kronice Salmuthově. Abraham Hossmannn, narozený 1561, zahynul před Magdeburkem násilnou smrtí r. 1617. Byl císařským historiografem, ale jako dějepisec neměl valnou pověst. Můžeme souditi, že kronika Salmuthova je výmysl, jehož užil Hossmannn, aby kryl cizí autoritou příběhy, které si sám vymyslil. Téhož druhu a téže ceny je pověst, čerpaná též z Hossmanna, o městě Jevíčku, založeném prý roku 940 od moravského krále Olga, nebo pověst opřená o domnělý rukopis Komenského, která vypráví, jak Kojata, syn Samův Kojetín založil a svým jménem nazval. Polotemná postava Samova, v níž někteří novější dějepisci viděli zakladatele dynastie Přemysla, zvedá se na počátku všech téměř měst moravských. Stejně je tomu i s pověstí o Vyškově. Co však je vskutku zajímavo, je překvapující shoda s pověstí o Libuši. Zdá se docela, že Viška, jak ji pověst líčí, je vzdálenou obdobou české Libuše: věštkyně, vládkyně, choť Samova, její proroctví o budoucnosti země, bílý kůň, který sám vede celou družinu, to vše jsou prvky z pověsti o Libuši. Je nejisto, odkud jsou vzaty. Či snad přece by byla pověst starší a opírá se o tradici lidovou?

Města Kojetín a Velké Meziříčí se ve své legendě odvolávají na spis J. A. Komenského (*1592 + 1670), tedy dokonce 200 let před zveřejněním textů Fredegarda o Sámovi. Kojetín měl být založen synem Sámovým Kojatou.

Velké Meziříčí odvozuje tradici svého založení z textu J. A. Komenského ve spise „De antiquis Moraviae regibus“, který se nezachoval. Mělo to být nejstarší město na Moravě. Ústní podání klade jeho založení do doby před Kristem. V té době prý pobíjel tesař střechu. Zarazil sekeru do krovu a náhle se zatmělo slunce. „Stalo se něco velikého,“ pravil tesař. Skutečně, právě v té chvíli zemřel na kříži Ježíš Kristus. Na místě nynějšího zámku stával prý hrad Marburg (Marobudum), vystavěný králem Markomanů. Marburg byl vypálen hunským králem Attilou. Zajímavé je, že sekera zaseknutá do střechy chrámu byl atribut sv. Wolfganga. Ten založil první pražské biskupství, ale trval na držení stolce Metodějova (viz http://www.wogastisburc.com/dokumenty/sekyr-kostel.pdf. ) Také název Velké Meziříčí je zajímavý. Může souviset s tradici významného území, ležícího „mezi řekami“. To je ve shodě s polohou „krystalizačního jádra“ Velké Moravy, ležící mezi řekami Moravou a Kyjovkou. Ostatně také podle římského historika Tacita uznal roku 20 po Kr. Kvádům císař Drusus za krále jistého Vannia, usazeného mezi řekami Morava a Cusus. Toto území je na Ptolemaiově mapě označeno Les bohyně Luny (Luna Silva). Nad ním mají ležet železné hory, kde Kotiniové těží Kvádům železo. To je v souladu s polohou dolů na železnou rudu na vrcholu Babí lom u Kyjova. Zázrak při ukřižování Krista dává do souvislosti se Sámem také bavorský Mnichov. Ten podle legendy založil také Sámo. Údajně se tam i narodil. Dosud tam ukazují dva (č. 48 a 73) jeho „rodné domy“. Legendu uveřejnil na internetu „Die Pilatussage“ Batz G. Podle ní byl Sámo zlatnický učeň, který se dostal do Říma k císaři. Pro velké zásluhy byl vyslán do Palestiny, jako místodržící jménem Pilatus. Když vyřkl ortel smrti nad Kristem, stal se zázrak. Jeho město (prý Mnichovská část zvaná dnes Pilatus v městské části Neuhausen) se propadlo do země a zůstala vidět jen špička věže. Ztotožnění jména Sámo a Pilatus podle úsměvné kompilace autora vznikl tím, že „kupec“ mohl být nazýván „otec cest“. A česky se to prý vyslovuje „poti pil otuc (poutí byl otec?), což mohlo být zkomoleno na Ponti Pilatus. I když je samozřejmě nesmysl klást Sáma do antického období, je třeba upozornit na skutečnost, že u Sáma působila mise sv. Amanda. Ta přinesla tehdy pro Slovany zřejmě dosti šokující informace o ukřižování. Dokládá to životopis Vita Amandi. Po porážce u Wogastisburcu Dagobert povolal Amanda a poučil ho, že šíření křesťanství by mělo jit spolu s šířením vlivu Franků a nepředcházet ho.

Nový, doslovný překlad textu Ibn Rusty Al Seklavia o Svatoplukově městě naznačuje, že leželo pod povrchem země, kde snad byli i jeho. Proto jsou zajímavé legendy o vojsku uvnitř hory, chránící zemi. V Čechách Blaník, na Slovensku Sitno, v Polsku a Slezsku Velká Čentoryja, na Moravě vrch Hostýn. Stejnou pověst má Hadí hora v Blatné a dalších nejméně 20 lokalit v Čechách a na Moravě. V okolí Nákla je známá pověst o vojsku v podzemí bzeneckého hradu, jízdní jednotka vyspává také v Babí hoře u Čejkovic, Vodném kopci u Archlebova, na vrchu Palánek u Ždánic, ve Vracově je známá legenda o propadlém zámku. Propast Nákla, ležící mezi Ratíškovicemi a Dubňany má tuto tradici zachovánu dokonce i v textu lidové písně: „Jedů chlapci jedů, z tej Dubňanskej hory, košulenky majů vyšívané…“ V pohanském kultu uctívání slunce, měsíce a země měl významnou roli had. Byl had, falický symbol představovaný sloupem. Symbol dobra (plození, úrody) i symbol trestu (uštknutí). Kosmova legenda také zachovala polaritu dobra a zla, když obdařila Libuši vše kazící sestrou jménem Kazi. Had, jehož staroslověnské obdoby byly také hyd, věš, věž, jež a už, je zachován v názvu věštit. Synonymem bylo také „přemýšlet“ a proto i Přemyslovci. Etymologie osobního jména „Víška“ s tím může souviset. Děsivost kultu zemědělských národů tkvěla v rovnováze mezi velikostí oběti a daru. Největší byla oběť lidská. Tradice těchto obětí a kněžek (hadí = ježí) babic zachovaly některé pohádky i místní legendy. Nelze se divit, že jsou často přijímány s nevolí.

Zajímavé však je, že popis bitvy u Wogastisburcu má značnou shodu s tzv. Svatohostýnskou legendou. O ní se všeobecně soudí, že byla přenesena na sv. Hostýn z nějaké jiné lokality, ale má za základ pravděpodobně skutečnou událost. Zázrak způsobil zdrcující porážku a bezhlavý útěk nepřítele. Podobně jako římská legenda o zázračném dešti, který zachránil vojska Marka Airelia. Příčinou mohla být erupce uhlovodíků. Dokonce na stejném místě. Proto je zajímavá také pověst, kterou zachovali Lanžhoťané. Obec založenou podle tradice osadníky ze Stražovic u Kyjova. Tuto pověst v lidovém nářečí zachoval v roce1932 Fr. Bystřícký: „To byla taková pověst o naší obecní pečeti, ale šak si z teho vyber co sceš! Mělo sa to stat před velice moc rokama. Tahdá vtrhli na Moravu jacísi Turci, či vlastně Tataři a kam sa vrtli, všady zabíjali ludí, podpalovali chalupy, obilé pobrali, statek odehnali a chytali aj devčiska a mladé robky a kdesi za Dunajem jich prodávali na jarmaku tak jak ovce. Ludé by sa byli aj bránili, ale ty Tataři sa rójili jak komáři, když opadne svatojánská voda, a tak zkázali po kurýroch královi, aby posbíral vojsko a došel jim pomoct. Král nemeškal a hned poslal svojích generálu s nekolci patalijónama a aj sa tam tahel s velkým vojskem za nima. Ked ale došli k tym Tatarom a viděli kolik je jich, tak sa zlakli a stahli sa na takový kopec, že počkajů až dojde král s tyma jeho vojáci. Enomže Tataři už jich zhlédli a hned ten kopec ze všeckých stran obstůpili a začali na nich šturmovat. Generáli, gdyž viděli, že je zle, necháli zatrůbit „zumgebet“ a všecí sa moseli modlit k Panence Marii o pomoc. A Panenka Maria pomohli. Ked už si Tataři mysleli, že majů vyhráté, pustila na nich hromy a blesky a takový šupák, že jak lézli do teho kopca, tak jim začali ujížďat nohy a za chvilku jeli po řiťách aj po břuchách důle kopcem. A ty druzí, co eště nezačali vylézat, gdyž viděli, jak sa z teho kopca kĺžů a v kotrbencách kotůlajů důle, paďačky utekali preč, aby byli co najdál. Do teho došel akorád král s tyma jeho a tak neměli ani moc práce a za chvilku bylo po všeckém.

Je to lidovou tradicí zachovaný popis bitvy o Sámův Wogastisburc? Vždyť kronikář Franků závěr třídenní bitvy popsal shodně: „odtud se útěkem vrátili do vlastních sídel. Zanechali všechny stany a věci které měli …. Toto vítězství, které Vinidé nad Franky vybojovali, nezískali ani tak statečností, jako bezhlavostí Austrazijců, kteří se domnívali, že je Dagobert opustil a odešel do Neustrie.

Že by kronikář opatrně naznačil, že pan král prchal první a ostatní se jen přidali? Vtírá se podezření, že bitva o Wogastisburc nebyla Moravany zapomenuta, jak se domníval Palacký a jak po něm převzali historikové a archeologové, kteří nejstarší historii Moravy zamlžili spoustou vědecky se tvářících hypotéz.