Hlavní menu
Novinky
17.11.2019: Biskup Ota
27.10.2019: BiskupovéBiskupové Gotpold a Fridrich a také biskupský číník Arnot.
15.09.2019: lechtičnaVratislava, manelka Kojaty z Mostu.
Poslední komentáře
Sociální sítě a ostatní
|
Rodová společnost, její instituce a kolektivní identita. Utváření raně středověkých států
Autor: Lubo Rokos . Vydáno dne 30. 01. 2011 (12294 přečtení)
TZV. NÁRODNÍ VLASTNOSTI
Staré kmeny i novodobé národy tvoří uzavřené celky, ty se lií jazykem, kulturou nebo společensky. Panuje zvyklost přisuzovat takovým etnickým celkům určité typické národní vlastnosti, které se hledají co nejdále v minulosti. Vzácné zachované historické zprávy se pak berou za fakt a zveličují vzletnými a krásnými slovy. Ve stejně vzácně zachovaných zprávách o chování jiných etnik se hledají rozdíly, které jsou dobrou záminkou, jak si do ostatních národů rýpnout. Soupeření Slovanů a Germánů je pro tento postoj typické, proto první úvaha patří jim.
Tacitova Germánie
Nejstarím komplexním záznamem o germánských kmenech je spis Germánie od římského historika Tacita. Znovuobjevení spisu a jeho následný tisk r. 1470 znamenalo vítanou zbraň pro německé humanisty. Vůči celoevropskému proudu renesance čerpajícímu z antiky mohli postavit vlastní dějiny i vlastní "národní" hodnoty: "Nehledíce na časový odstup svázali německé dějiny s germánstvím, důsledně spojili pojem "německý národ" s etnickými představami a nakonec líčili pomocí antických pramenů ideálního "německého člověka", jen měl být vzorem i pro vlastní současnost."1) R. 1471 papeský legát apeloval pomocí Tacitova spisu na proslulou bojovnost Germánů, aby pohnul německou lechtu ke křiáckému taení na Turka.
Z Germánie několik citátů:
Sněm: "O věcech méně důleitých se radí předáci, o důleitějích vichni, ale tak, e i to, o čem rozhoduje lid, napřed projednávají předáci. ... Místa zaujímají tak, jak se komu líbí, a jsou ozbrojeni. Kněí, kteří mají při tom i právo trestat, nařídí ticho... Jestlie se jim pronesený názor nelíbí, dávají hlukem najevo svůj nesouhlas, jestlie se jim líbí, bijí o sebe otěpy. Pochvala zbraněmi je nejčestnějí projev souhlasu." (I.,11)
Manelství: Potrestání manelské nevěry přichází okamitě a je přenecháno manelovi: ostříhá jí vlasy, strhne z ní at, před zraky příbuzných ji vyhodí z domu a ene ji karabáčem přes celou vesnici. (I.,19)
Britský historik Orlando Figes2) v knize Lidská tragédie Ruská revoluce 1890-1924 popisuje podmínky ivota na ruských vsích carské doby. K společenské organizaci udává Figes tzv. schod, vesnické shromádění: Rolníci postávali po skupinkách, popíjeli, pokuřovali a probírali různá témata místního významu, dokud vesnický patriarcha nezjistil názory dominantních rolníků a nevyzval shromádění k hlasování o řadě rozhodnutí. Volba se konala křikem nebo shlukováním do skupin a rozhodnutí bylo jednomyslné, protoe v případě nesouhlasných názorů se minorita vdycky podřídila majoritě, nebo, jak se říkalo-, ,vůli miru´. (s. 110-111)
A k manelským vztahům: Nebylo výjimkou, e cizoloné eny svlékli do naha, nechali zbít jejich mui, případně je přivázali k vozu a nahé vláčeli po vesnici. (s. 115)
Některé společenské instituce a normy zde vypadají téměř nebo úplně identicky. Trest cizoloné eně, projednávání důleitých témat hodnostně vyími členy společenství, ne předloí návrh lidu ke schválení, jakýs takýs demokratický průběh shromádění a primitivní způsob hlasování křikem. Na Ukrajině, bývalé součásti ruského carství, se při sčítání lidu přihlásilo 50 000 osob k jazyčnictví, nepřeruené tradici pohanství. Přetrvávání archaických společenských forem podobným těm germánským z doby Tacita tedy není vůbec nepravděpodobné.
Identický vývoj těchto společenských institucí a norem vznáí otázku, nakolik jsou "národní vlastnosti" skutečně typické a nakolik u některých starých etnik pouze neobjevené. A dalí otázku, nakolik některé instituce vznikají logickým vývojem kadé společnosti bez ohledu na etnikum. Jednou takovou společenskou institucí, která vznikla v Evropě podle podobných pravidel, je stát.
RODOVÁ SPOLEČNOST A STÁTNÍ ZŘÍZENÍ, ČEI VS. NĚMCI
Staré kmeny ily podle pravidel tzv. rodové společnosti. Rod byl základem veho, o kadého člena rodu bylo postaráno, vichni měli téměř stejná práva, i hlava kmene byla volena a neměla příli prostředků, jak svou moc prosazovat. Z rovnostářské rodové společnosti se časem vyděluje válečná vrstva. Ta je placena ostatními členy rodu, ale největí zisky jí náleí z kořisti. Podmaněná území platí tributy, stávají se volnou částí říe. Expanze ale nemůe trvat donekonečna, nastávají prohry, kořist se nekoná, naopak jiné válečné druiny kořistí zde, nastává krize. Válečná vrstva se pak musí naučit ít ze zdrojů svého území, jinak zhyne. To znamená rozpad rovnostářské a jakés takés demokratické rodové společnosti ve prospěch utvářející se lechty. lechta ije z dávek braných od vlastního etnika, nárokuje si vlastnictví půdy, vytváří si privilegované postavení. Privilegované postavení vyaduje, aby se lidé rozeli se svým rodem, který je postaven na rovnostářských základech. Lidé se mají přizpůsobit nerovnosti, společný majetek i společná práva se stávají majetkem soukromým.
I pod vlivem zmiňované Tacitovy Germánie se upozorňuje na demokratické instituce liberální tendence starých Germánů, konkrétně na práva en, soudy před porotou (dodnes prvek anglosaského práva) nebo na sněmy - thingy, jak je popsal u Tacitus. Nejstarí parlament na světě - althing se má ocházet z Islandu (předpona al- značí, e thing řeí mimo zákonů i soudní záleitosti). Předstátní demokratické instituce Germánů se týkají např. volby hlavy kmene nebo soudců. Tyto instituce ovem nepatří výhradně Germánům, z území Slovanů je známa tradice volby hlavy kmene svobodným lidem, zvolený kníe byl následně slavnostně usazen na kamenný stolec. Takový stolec uívaný ve slovanské Karantánii (dneních Korutanech) se zachoval dodnes, v Čechách se nacházel na kopci ii na místě dneního praského Hradu. Kamenný stolec je indoevropským dědictvím známým z Indie, Skandinávie (např. na louce Mora u védské Uppsaly) nebo ze sněmovní pláně Dánů u Odensee. 3)
Četí vlastenci 19. stol. by s poukazováním na demokratické prvky germánské společnosti nesouhlasili. Germánům (nebo např. Avarům) přisuzovali za národní vlastnost tyranství, oproti kterým kladli holubičí povahu Slovanů. Germáni, to byla podle Palackého lechta a její války, kdeto Slované, pokojní zemědělci, se dokázali uivit bez obtěování okolních etnik. Proč takové protichůdné pohledy?
Protoe raní slovantí osadníci Čech narazili na germánský stát (resp. on narazil na ně), na rozpínající se říi a utlačovatelskou instituci, zatímco sami ili v nějaké doznívající fázi rodové společnosti. Franská říe nebo říe saských Otonů prodělávaly fázi rozpínání, panovníci potřebovali upevnit moc, tu jim upevňovala armáda, která ádala kořist z válek, pro dalí války potřeboval panovník větí armádu, ta zase větí kvanta kořisti a tak pořád dokola.
Navlas stejně jako frantí Karlovci a satí Otoni útočící na Čechy a Polabské Slovany se vůči sousedům chovala např. Velká Morava za Svatopluka. O otravnosti expanze Velké Moravy svědčí i fakt, e české kmeny hledaly ochranu před Svatoplukem a jeho ohromnými tributy u (germánských) Bavorů. Setřást závislost na otonské říi se povedlo Václavovu bratrovrahu Boleslavovi I. Měl těstí, e se Říe zmítala v boji o nástupnictví trůnu. Měl tak dost času, aby připravil zemi na budoucí válku. Činil tak jediným moným způsobem - krvavým odstraněním konkurenčních kníat, výstavbou armády, která ila jak jinak ne z kořisti, a tak se muselo expandovat, kořistit a zavazovat dobytá území tributy. Přesto se od základních kol jako tribut zatěující český národ připomíná pouze částka 120 volů a 500 hřiven stříbra4) odváděná kníetem Václavem Sasům a při pohledu na mapy a rozsáhlá území moravské nebo české říe se mluví maximálně tak o zalé slávě (Boleslavova říe sahala a ke Kyjevské Rusi). Správné by ovem bylo hovořit o obecných vývojových fázích raně středověkých států, i o tributech zatěujících východní země ve prospěch českého rodícího se státu.
Historické prameny nemají schopnost postihnout celou objektivní realitu, je chybné brát je nekriticky za konstantu. Např. podle Caesara svébtí Germáni odmítají víno, protoe zchoulostivuje (Paměti o Válce galské, IV. 2, 6), podle Tacita vak stačí dát Germánům tolik vína, kolik bude třeba, a budou přemoeni snadněji svými nectnostmi ne zbraněmi (kap. 23). Podle Caesara se Svébové myjí pouze v řekách (IV. 1, 10), podle Tacita teplou vodou (kap. 22). Kadá historická zpráva procházela subjektivním viděním nebo záitky autora, popř. jeho informátorů. Stačí sledovat dnení média, jak rozdílně informují o stejné události podle svých sympatií, aby to člověka před vyslovením dalekosáhlých soudů nutilo k opatrnosti.
Pokud se historickým pramenům přisuzoval význam trvalé platnosti, mohli četí historikové vykládat účast Čechů na taení Karla Velikého proti Avarům jako akt pomsty proti dávnému avarskému útlaku a za pokračování odkazu Sámovy říe. A to přesto, e Sámova říe byla časově vzdálená téměř dvě stě let a přestoe se neví o ádné válce, kterou by Avaři během svých posledních sta let existence vedli, tedy vyjma té finální, kterou sami ničím nevyprovokovali.
Němečtí nacionalisté zase prosazovali ve vztahu k Čechům názor, e Germáni patří k vyí kultuře (v raném středověku byl jejich stát vyvinutějí)), a mají proto navdy právo, ne-li přímo povinnost vládnout národům, které by podle nich samy zdaleka nedosáhly toho, co ve spojení s germánskou říí. Takový argument se ostatně v jejich době uplatňoval i pro ospravedlnění koloniálních výbojů. Němečtí autoři zdůrazňovali pozitiva státního uspořádání, četí jeho negativa a obhajovali předstátní, demokratickou společnost jako typicky slovanskou.
Jiná situace panovala na území Ruské říe. Ruské Pobaltí, ne se stalo součástí Ruska, bylo od středověku osidlováno Němci. Němečtí učenci se v 19. století chytili nejstarích písemných zpráv o zaloení Kyjevské Rusi. V nich se mluví o příchodu Varjagů, védských Vikingů, v souvislosti s pozváním, protoe zdejí Slované si neuměli sami vládnout. Germántí Vikingové pak zaloili ruský stát a dali mu své jméno, protoe Varjagové se jinak nazývali Rusové. Pro slovanské vlastence to byla voda na mlýn. Největí slovanský stát, slovanské "dubisko", má být zaloen Germány a má mít germánské jméno? Nemyslitelné. A tak se hledaly důkazy, e ruský stát zaloili Slované. Palackého názor o bezstátní společnosti jako typicky slovanské zde uplatnění nedoel...
***
Při srovnání kulturních projevů z doby příchodu Slovanů do Čech vychází zjiujeme, e germánská hmotná kultura se nachází skutečně na vyím stupni ne slovanská. První četí Slované byli nositeli tzv. keramiky praského typu, kterou symbolizují hrubé hrnce lepené v ruce a bez ozdob. Germánská keramika vznikala na hrnčířském kruhu a byla zdobena. Pokud bychom posuzovali pouze stav, vyli by z toho Slované jako primitivové neznalí techniky a uměleckého cítění. Jene stejná hrubá a nezdobená keramika se nedávno nala v nejstarích vrstvách latinského Říma, a stejný postoj bychom museli zaujmout i vůči Římanům. Takováto hrubá keramika, v archeologické terminologii zvaná polooficiálně jako "úpadková", se vyskytuje po celé Eurasii, od Koreje po Britské ostrovy (v nejranějích vrstvách anglosaského období, pochází tedy od Germánů).
Pokud se ale podíváme na keramický styl vzhledem k tehdejím podmínkám, vychází nám, e ručně lepená hrubá keramika se vyskytuje u národů během stěhování. Kmeny na pochodu měly jiné starosti ne s sebou tahat vechny nástroje a hrát si s výzdobou, a u se to týká předků Čechů, Angličanů nebo Římanů. Po usazení kmene a zapojení do okolního ivota se jejich kultura začíná ukazovat jako rovnocenná.
Řekové a Germáni
Pojetí Evropy jako dědictví antiky velí k idealizaci civlizace Řeků a jejich dědiců Římanů, pro svět za antickými hranicemi se ujal výraz barbarský. Barbar je hrubých mravů, krutý, nevzdělatelný.
Germánské kmeny sice zanechaly liberální anglosaské právo, ale z hodin dějepisu větinou vycházejí Řekové jako osvícenci a nositelé civilizace a Germáni jako lupiči na římských hranicích nebo vikinských lodích. Ve válkách vedených Řeky se pak spatřuje cosi hrdinského, áci se učí jména řeckých vojevůdců. Prostě "barbarské jsou jen masakry páchané barbary", ironizuje takové postoje anglický historik Norman Davies.
Porovnáním dějin Řeků a severogermánských Vikingů ale vzniká jiný obraz. Demokratické instituce shromádění svobodných muů - fungovaly u obou etnik. V důsledku přelidnění se obě etnika vydávala na námořní cesty, obchodní i loupené. Řecký historik Thúkydidés: "Sotvae se kdysi Řekové začali větí měrou po lodích navzájem navtěvovat, oddali se námořnímu lupičství... taková činnost nebyla jetě tehdy k necti, spíe přináela i něco slávy... dokazují to podnes někteří obyvatelé pevniny, pro které je chloubou ji obratně provozovat, i staří básníci, u kterých se přibylým plavcům klade stále jedna a tá otázka, jsou-li lupiči - přičem se ani tázaní proto neuráejí, ani tazatelé jim toto řemeslo nevytýkají." 5) Obchodní činnost Řeků dokládají písemné zprávy i zaloená obchodní města, např. přístav Massalia, dnení Marseille. Obchodní aktivity Vikingů dokládají u jen skandinávská nalezitě plná arabských, byzantských nebo anglosaských mincí, pozůstatků zboí (nala se i soka Buddhy) a ovládání obchodních měst jako Yorku nebo Dublinu (s nálezy kupeckých vah). Po loupených výpravách a zakládání obchodních měst nastupuje kolonizace irího území, Vikingové osídlili Britské ostrovy, Normandii a Island, Řekové pronikali do Malé Asie, osídlili pobřeí Černého moře nebo jiní Itálii. Zdatní válečníci se nechávali najímat jako oldáci u bohatých cizích panovníků. Jedním z vrcholů vikinské kariéry bylo nechat se najmout u byzantského císaře, řečtí bojovníci vstupovali do vojsk egyptských faraónů. Řekům a Vikingům nepřísluí opačná hodnotící znaménka.
POHANSTVÍ A MÍR 6)
Při pozorování obecného vývoje evropských společenstev se dá vysledovat, e na určitém stupni vývoje dochází k destrukci pohanství. To se dá opět odvodit z potřeb určitých vrstev společnosti z určité doby, konkrétně potřeb panovníka a rané lechty, jejich protivníkem je i v tomto případě rovnostářská rodová společnost.
Pohanské společnosti byly omezeny územím svého rodu nebo kmene, toto území nazývaly světem, slovansky mírem (v germánských jazycích frith, friðr, příbuzné s něm. Frieden). Pojem mír zahrnoval vlastně vechno ití, znamenal "ves", "svět" i ten "mír" v dnením významu. Celkově to je ideální stav světa, stav bez ruivých vlivů (zvnějí i zevnitř). Pro rodovou společnost byla vlastní ves "světem", stejně jako za "lidi" byli počítáni pouze obyvatelé tohoto světa-vsi, členové vlastního rodu nebo kmene. V rutině vlastní slovo mir má dodnes význam ves i svět. Lidé z jiných kmenů měli také vlastní "svět", své vlastní bohy, dokonce svůj vlastní střed světa. Členové míru uznávali, e existují i jiné kmeny, jejich světy a středy světa, ale svět pro ně byl jen ten jejich.
Proč pohané tolerovali existenci cizích světů, není svět jen jeden? Zeiroka - kadý kmen nebo nějaká jednotka měla svůj mýtus o stvoření světa. Při nastěhování se do nové země provedli lidé rituál zabrání země, který kopíroval zaloení světa bohy. Lidé tak zaloili svůj vlastní svět, dali mu vlastní světový střed, od kterého se svět roziřuje dál, obnovovali svět vlastními rituály. Okolní kmeny proto mohly mít také vlastní světy, vlastní světové středy atd. Proto někdy Vikingové tvrdili, e mimo hranice jejich domova nesahá moc jejich bohů, bohové přece vládnou jen svému světu, svým lidem, kteří ten který konkrétní svět zaloili. A naopak cizí bohové neměli mít vliv na cizí lidi ve svém světě, take např. jeden slovanský slepec neviděl důvod, proč by mu měl pomoci zázrak provedený svatým Jindřichem (císař Jindřich II.), vdy ten je "bohem" Němců, ne Slovanů.
Z hlediska fungování více světů a z hlediska jejich zaloení podle různých rituálů vyplývá jeden ivotně důleitý fakt. Ná kadoroční rituál obnovování světa kopíruje ná mýtus o stvoření světa. Pokud bychom aplikovali cizí rituály podle cizího mýtu o stvoření světa, pak jdou mimo ná svět a nejsou účinné. Cizí kultury ijí ve svém světě odjakiva, jim jsou jejich rituály platné, ale nám ne. Pohané uznávali pravost cizích náboenství, i pravost a účinnost křesanství, viděli, e bez problémů fungují, ale smrtelná byla záměna cizích rituálů za vlastní. To by vedlo k zanedbání těch naich rituálů, a tím k zastavení koloběhu naeho světa.
Svět zahrnuje vekeré ití, shrnuje do sebe vekeré aspekty lidského ivota. Osobní i veřejné, pozemské i náboenské, právo, hospodářství..., vechno je obsaeno v "míru". "Mír" je ve, je vude a je záleitostí vech (i osobní věci jsou záleitostí vech), je totalitou veho, je jakousi starobylou "ústavou".
Mír stvořili bohové kdysi v mýtických časech a od té doby prochází cyklickými dobami, nejsrozumitelněji symbolizovanými ročními údobími. Aby svět mohl stále fungovat a stále se obnovovat, musejí mu lidé pomáhat. Na začátku nového roku, kdy se svět obnovuje (nejčastěji v zimě kolem slunovratu), hrají lidé sakrální drama, při kterém herci představující bohy opakují činnosti, které jsou v mýtech bohům připisovány při stvoření světa. Na jaře se opakují rituály pro obnovení plodnosti (barvení vajec, lehání pomlázkou) nebo se vynáí smrt, v létě se děkuje za úrodu a obětuje bohům za jejich přízeň atd. Zanedbání rituálu můe mít katastrofické důsledky, patnou úrodu, v nejhorím případě chybu při obnově světa.
Mimo náboenského nebezpečí hrozí dalí z pozemského světa. Mír-harmonii mohou ohrozit nepřátelské vpády, spory uvnitř komunity a dalí. Ale i pozemské svazky nelze oddělovat od náboenských, vdy "o poruení míru se jednalo zvlátě, pokud někdo zhřeil proti krevním poutům rodiny, nebo tyto svazky byly povaovány za dílo boí a jejich pokození za náboenský zločin". Vnitřní hrozby se řeí na sněmech. Po diskusi se při hlasování vyaduje jednomyslnost. Ta nemá nic společného s jednotným hlasováním komunistických stran v bývalém sovětském bloku, nýbr se zásadou, e nejednota je naruujícím prvkem "míru". Spory a nejednota představují hrozbu míru-harmonii. Proto si Figes výe vímá, e rutí rolníci se podřizují větinovému rozhodnutí, "vůli miru".
Jistota harmonie a fungování světa spočívá v opakování rituálů, a to nejen náboenských, ale i pozemských, tzn. opakování norem, které fungují odnepaměti a osvědčily se jako správné. Tyto normy se mohou samozřejmě liit od norem jiných kmenů, hlavním měřítkem je jejich uitečnost a osvědčení se. Oproti křesanství tedy pohanská společnost neoperuje s pojmy dobro a zlo, s nějakým stanoveným ideálem, kterého je třeba docílit. Ideálem je harmonie, které se můe dosahovat u kadého kmene jinak.
K hrozbám naruení míru dochází samozřejmě neustále. Výkyvy od zaběhnutého rytmu řeí obec a Slované pro tuto normu pouívali pojmu "pravda", stejně jako u "míru" v irím významovém rozsahu. Pravda slouila významu "napravovat", uvádět do pravého stavu. Pravda napravuje události hrozící naruit mír, hledá normy, které je třeba nově uplatnit. Ze slova napravovat vychází pojem právo, soubor norem pro spořádané ití. Staré slovanské zákoníky nesly jméno "pravda", např. Ruská pravda od vlády ruského kníete Jaroslava. Pojmy "pravé" a "právo" se neshodují pouze ve slovanských jazycích, ale i např. v němčině (recht a das Recht), angličtině (right a right) nebo ve francouztině (droit a le droit). Slovo levý zní v latině sinister, a toté slovo má i význam neblahý, z toho anglické sinister jako zlověstný, nepočestný či nepoctivý.
Opakem pravdy bylo jetě "křivé", které přeívá v dnením výrazu "křivák" pro podvodného člověka. Pokození v důsledku poruení práva nebo nějaké levárny je mono chápat jako křivdu, která se má napravit. Srbové mají pro marnou snahu přísloví, e je to jako ispravljati krivou Drinu, řeku s četnými zákruty. Donedávna praktikované přeučování leváků na praváky bylo neblahým, řekl, bych pokřiveným pozůstatkem symboliky pravolevé orientace.
Pravda nepředstavovala stav, ale stálý proces, napravování chyb a přibliování se ideálnímu stavu.
Indoevropský výraz pro krále (rája v sanskrtu, latinský rex, keltský rí, severogermánský ríg, odtud království regnum nebo německy Reich) vychází z významu napravování, narovnání, napřímení. Sanskrtský výraz rjú znamená pravý, přímý, stejně jako latinské rectus (z toho známé erectus vzpřímený, vztyčený). Takovýto archaický král měl za úkol soudit, urovnávat spory, vládl autoritou přirozenou spíe ne formální.
Mír tedy symbolizoval co moná nejideálnějí stav, bylo nutno jej stále opakovanými rituály udrovat a bylo nutno napravovat ruivé vlivy, které na něj působily. Zanedbání náboenských rituálů nebo záměna za cizí můe vést k přírodním katastrofám - neúrodě nebo např. hrozbě, e nevyjde slunce. A do toho přijdou křesantí misionáři s tím, e vechen pohanský náboenský řád je fale a blud... Pohantí bozi jsou samozřejmě nepraví, e jediný pravý bůh je ten jejich
Jene kadé naruení míru je hrozbou, jeho celé zavrhnutí můe nabrat doslova apokalyptických rozměrů. Tím se řídili balttí Prusové, kdy argumentovali vůči českému misionáři Vojtěchovi, e "nám vládne jeden společný řád a zákon, vy pak, kteří máte jiný a nám neznámý zákon, budete nazítří usmrceni, jestlie neodejdete této noci" a e "kvůli takovým lidem nae země nedává plody, stromy nenesou úrodu, nerodí se nová zvířata a stará hynou". Křesanství mohlo fungovat jinde, mohlo prosperovat i se rozpínat, ale, jak je sděleno výe, záměna cizích rituálů za vlastní je smrtelná. Vojtěch přináel ideje, které naruovaly mír, zakazoval náboenské rituály, které obnovovaly plodnost, proto kvůli takovým jako on "země nedává plody", proto musel odejít a proto musel být zabit, kdy neuposlechl. Pohané jinak osvědčovali svou toleranci i vůči křesanství a jeho misionářům, jak k tomu podotýká D.Třetík, "počet zabitých misionářů mezi Slovany je tak malý, a to zaráí".
Obrátit celý kmen na novou víru nebylo myslitelné a také se to ádnému misionáři po dobrém nepovedlo. Jednotlivé úspěchy zaznamenali křesantí nadenci pouze u těch osob, které nebyly plně začleněny do fungování společnosti. Týkalo se to ponejvíce vyhnanců, bláznů nebo dětí. Pokřtěný člověk obdrel na germánském severu takové nelichotivé názvy jako aettarspillir - ničitel rodu, nebo fraendaskom - hanba rodiny. Novokřtěnec naruoval hrozil novou vírou naruit mír, to je dost velká ostuda.
Vyhnání znamenalo pro takto postieného člověka zápas o holé bytí, vyhnanec byl vyvrhnut ze světa, ze své obce, jeho největím zájmem by bylo dostat se zpátky a křest byl jistě často východiskem z nouze, snahou uchytit se jinde, protoe "pokud byl vynesen rozsudek poruení míru, znamenalo to v podstatě rozsudek smrti". A naopak, "co člověk neunese, mír unese," jak říkali rutí rolníci (Figes, s.110). Tam je člověk v bezpečí.
KŘESANSTVÍ A ROZBITÍ MIRU
Postupně se začala prosazovat vrstva, která se nenacházela vůči kmeni v podřízeném stavu, nesnaila se do něj zpět začlenit a podřídit se. Naopak se cítila tak silná, e jej chtěla ovládnout. Sem patří samozřejmě lechta, ozbrojená vrstva společnosti s ambicí vládnout. Vyhnanec byl bez své obce, svého míru v podstatě vyřízený, ale lechtic si il mimo kmen lépe, il si bohatěji, svobodněji. Pohanský mír mu byl překákou v dalím rozletu. Byl rovnostářský, lidé měli relativně stejná práva a vládly pouze malé majetkové rozdíly. Rod se staral o své jednotlivce a jednotlivec se staral o svůj rod, nikdo se nestaral o nějakého kníete více, ne bylo nutné. Ale kníe potřeboval společnost, kde největím majetkovým vlastníkem bude on sám, kde on bude mít nejvíce práv, kde přinutí vechen lid starat se o něho. Mír musel být rozbit.
A zde přiel vhod nový řád, nový zákon, nové náboenství. S mírem museli zmizet i pohantí bohové, kteří od mýtického začátku dbali nad jeho trváním a průběhem, úrodou, právem, rodovými svazky. Zlomením náboenských rituálů a náboenství nastává rozpad míru, ten je nahrazen novou vírou a novým Bohem, jeho prostřednictvím vládne král nebo kníe svému lidu.
Latinské prameny popisující přijetí křesanství Slovany v případě nového náboenství nemluví o víře (fides), ale o zákonu (lex). Nelo o osobní přijetí jiného bostva, ale o společenského přijetí jiného zákona, jiné pravdy, jiných právních a společenských norem ne pohanských. Jednalo se o jetě hlubí, celospolečenský převrat, ne jen o hromadnou konverzi, přijetí jiné víry v někoho nebo v něco jiného.
Bulharský chán Boris r. 866 při rozhodování se o náboenské orientaci Bulharska zaslal papei celkem 115 otázek mj. toho typu, jestli eny mohou i po křtu nosit kalhoty, zda mohou být eunui řezníky, jestli je v Řecku pramen, ze kterého vytéká svaté křimo... Pape moc nechápal, proč má rozhodovat o pozemských zákonech, to hlavní je podle něho víra a dobré skutky, ale Boris neádal po papei výlučně věroučné poučky. ádal to, čemu odpovídala pohanská pravda, co v Římu odpovídalo pojmu zákon, který podle archaického chápání zahrnuje vechny sloky ivota, náboenské i pozemské.
Velkomoravský kníe Rostislav v psaní pro byzantského císaře Michala III. ádal biskupa nebo jiného učitele, který by je jasně a dokonale vyučil v křesanském zákoně a ukázal plně víru, řád zákona a cestu pravdy. 7) Legenda ivot Konstantinův mluví o zákonu a víře, zatímco ivot Metodějův mluví jetě o pravdě (Rostislav prosí o mue, který by nám napravil vechnu pravdu). Metoděj pak přinesl Moravanům Zákon sjudnym ljudem, soudní zákon, který ale zahrnoval společenská a náboenská pravidla a tresty za nerespektování.
Náplň pravdy a zákonu byla podobná (germánský lög, v překladu zákon, odpovídá obsahem slovanské pravdě), lo souhrn společenských a náboenských norem. Latinský překlad nalezl pro pojem pravdy jako nejblií ekvivalent pojem zákon. V latinské kultuře měl vak pojem zákon odliný význam, a tento novějí význam začal fungovat i v nově pokřtěných zemích. Pravda byla procesem, nacházením, zatímco zákon u byl jednou pro vdy Bohem daný stav, od kterého se netolerují odchylky. Zatímco pohanská pravda fungovala v kadém kmenu rozdílně, křesanský zákon platil univerzálně, ve vech zemích stejně. To byla dalí výhoda pro vládce, stačilo se prostě připojit.
Proces christianizace začínal u panovníka a jeho nejbliích - rodiny a druiny. Jednalo se o vrstvu, která si mohla dovolit zříci se starého miru, stát se dobrovolnými vyhnanci, nebo vydědění se pro ní neznamenalo trest, ale konečně volnou ruku pro své plány. Odtud pokračoval mezi lid, který si ale alespoň na vsi udroval zvyky spjaté s nií mytologií a kultem předků. Lid měl od začátku světa podporu od bohů, zachovával mir napravoval chyby, zřeknutí se toho veho mělo za následek nejistotu. Tu mělo zahnat nové náboenství, ochrana Boha nebo Krista nebo rozličných patronů. Nutnost přijetí křesanství pro potřeby státu vysvětluje např. podivnou skutečnost, proč český kníe Boleslav propagoval kult světce Václava, kterého sám zavradil. Vrada Václava, který namísto českého státu prosazoval připojení se k německé říi, i následné provozování jeho kultu patřily jednodue mezi státotvorné činy.
Křesanství v rukou raně středověkých vládců prodělalo proměnu. V Římské říi představovali křesané rovnostáře, neuznávali světskou vládu císařů a jako protistátní ivel byli pronásledováni. Známé příklady hovoří o mučednících, kteří li s takovou radostí na smrt, protoe uvidí svého Pána, e jejich popravčí ovlivnění takovým nadením se nechávali na místě pokřtít, aby mohli zamířit za nimi. Středověká christianizace měla za úkol odstranit rodovou společnost, a s ní i její rovnostářství ve prospěch osobní vlády. Druhý odklon od prvotního učení spočíval v odmítnutí pacifismu. Raní křesané se důsledně dreli pravidla o nenásilí, středověcí válečníci si z antiky osvojili příběh o vidění císaře Konstantina Velikého. Tomu se před bitvou o císařský trůn zjevil ve snu zlatý planoucí kří s nápisem V tomto znamení zvítězí, a tak se také stalo. Kří místo symbolu spásy zaujal místo vítězného znamení. Kněí pak před bitvou přeehnávali nastoupené válečníky kříem, kteráto praxe se udrela do nedávné doby, kdy různí kněí posvěcovali děla a tanky a ehnali vojákům směřujícím na frontu.
Proces íření křesanství procházel různými peripetiemi. Fríský kníe Radbod stál jednou nohou v křestní kádi, kdy se zeptal, kde se nacházejí jeho předkové. Samozřejmě e v pekle, zněla netaktní odpověď a Radbod raději zvolil ivot v hříchu, jen aby se po smrti setkal s členy svého rodu. Křest přece znamenal rozloučení se s rodem, poruení krevních svazků, které stály pod patronací starých bohů. Radbod jetě nebyl tak daleko od svého rodu a kmene, aby se toho odváil.
Náboensky tolerantní Vikingové byli svolní ponechat v křesanské víře i své krále, jen kdy budou i nadále plnit své náboenské funkce. Norský král Hákon Dobrý8) vychovaný anglosaským králem Aethelstanem v křesanské víře mohl soukromě praktikovat víru, získávat své příbuzné a vybrané druiníky, ale sedláky se mu získat nedařilo. "Tvého boha neznáme, nevíme, kam by nás mohl zavést," tvrdili. Mohl stavět kostely, ale ty zůstávaly prázdné. Kadý norský král se musel podle starých zvyků účastnit obětních slavností, "za úrodu a mír", vyhnout se jim nemohl přes své přesvědčení ani Hákon. Snorri zachycuje událost, kdy Hákon přeehnává nápoj v rohu křesanským znamením kříe a jarl (vikinský lechtic) Sigurd to pobouřeným sedlákům prezentuje jako znak Thórova kladiva, pohanského symbolu. Král si mohl dělat a myslet, co chtěl, ale musel plnit funkci nejvyího obětníka a zprostředkovatele s boským světem, aby mohl mír nadále fungovat. Této odpovědnosti se nemohl vyhnout jak Hákon, tak staří védtí králové, kteří byli v případě patných let a patné úrody obětováni bohům. Podle védů plnili patně funkci zprostředkovatelů boského poehnání a museli přepustit místo schopnějím. Ostatně i Hákonovi hrozilo, e bude obětován, kdy odmítl na slavnosti pozřít zvířecí obětiny.
Pozůstatek pohanské funkce kníete vyjadřuje daň zvaná tributum pacis, daň z míru, dnení terminologií de facto daň z hlavy, kterou vybíral Boleslav I. od svobodných Čechů. Lid platil za to, e panovník zprostředkovává Boí poehnání své zemi a chrání zemi před nepřáteli, tedy chrání mír i v dnením významu. Ve védsku zavedl tuto daň podle ságy o mýtických předcích královského rodu bůh Ódin, za to lid chránil před válečným nebezpečím a konal oběti za úrodný rok. (Královské ságy, s. 22) I historičtí králové jednající podle zavedeného zvyku inkasovali daň, a za to jako nejvyí obětníci museli zprostředkovat ono boí poehnání v podobě. dobré úrody vůbec prosperity země. Stejně jako u příhody norského krále Hakona nevadilo védům, pokud král přestoupil na křesanství, ale pokud pak odmítl vykonávat oběti. Ódin z mýtické ságy odeel do zásvětí, odkud shlíí na svůj lid a řídí ho: Dokud byl mezi nimi, vládl dobře, tím lepí musí být jeho rozhodnutí z Boího světa. A tak Ódin jako by byl stále s nimi. (Královské ságy, s. 23)
Dynastie odvozující původ od Ódina uprchla do Norska, kde ovem po r. 1000 začalo vítězit křesanství a pro pohanské bohy nebylo místo. Role věčného krále, který řídí lid a propůjčuje svou moc aktuálnímu králi, se ujal světec. Je jím svatý Olav, norský král, který padnul v boji o trůn r. 1028. Záhy po smrti se začaly mnoit zázraky, v místě jeho hrobu vytryskl pramen léčivé vody, jeho tělo netlelo. K hrobu Olava proudily davy poutníků, tradovaly se obligátní legendy o slepých a chromých, kteří odeli vyléčeni po svých, a Olav mohl být v přítím století svatořečen. Z titulu patrona země jsou nejstarí norské zákony jsou posvěceny Olavovým jménem. Jedná se o dalí paralelu k české státní ideologii, kde tuto funkci věčného krále, rex perpetuus, vykonává svatý Václav. Ve prospěch Čechů, nebo jak se titulovali, čeledi svatého Václava, zasahoval patron i fyzicky v bitvách s vnějím nepřítelem. Ve válce s císařem Lotharem nechal Soběslav I. nést kopí Václavovo kopí, nad kterým byl prý světec v průběhu bitvy spatřen. Pomoci měl Václav i v bitvě u Kresenbrunnu r. 1260.
Řízení míru, kdysi samosprávné instituce, převzal osobně světec a patron země. Lid se měl stát pasivním objektem poslunosti pozemského vládce, jemu patron moc propůjčoval. S prosazením královské hodnosti, kterou má král přímo od Boha či Krista, pak i idea zemského patrona ustupuje do pozadí. Ke královské hodnosti náleí větí míra autokracie, král nemá moc propůjčenou od patrona, vykonává ji sám za sebe.
Křesanství se neuchytilo tam, kde se lechtě nepodařilo vyniknout nad kmen, kde nebyl zaloen stát. Pokud u polabských Slovanů stál místo kníete v čele kmenu kněz nebo dokonce oficiálně pohanský bůh, nejednalo se zrovna o adepty konverze. Polabtí Slované zůstali bez křesanství i bez státu a vposled i beze veho, protoe bez vojenské moci státu se neuměli ubránit rozpínání německých států ze západu a Polska z východu.
Zvlátní případ přijetí křesanství představuje Island. Před r. 1000 zde platila pravidla předstátní společnosti. Adam Brémský v kronice hamburského arcibiskupství píe, e Islanďanům nevládne král, ale zákon (Dějiny Islandu, s. 46). Islandský zákon, lög, zahrnoval zákony a právo a jejich projednávání na althingu (germánský lög tedy v tomto případě nejblíe odpovídá slovanské pravdě).
Předstátní systém by fungoval i dál, kdyby norský král Olav Trygvasson, horlivý křesan dosahující v praxi kvalit těch nejostřejích inkvizitorů, nepohrozil vojenskou výpravou a popravou islandských rukojmích, pokud Islanďané nepřestoupí na novou víru. Na althingu, sněmu vech Islanďanů, se objevili misionáři s tímto vzkazem a po jejich boku několik čerstvě pokřtěných Islanďanů. Předseda althingu si ponechal čas na rozhodnutí a druhý den stanovil přijmout formální křest s tím, e bude moné soukromě praktikovat starou víru. "Mějme vichni stejný zákon a stejné vyznání," nabádal, "nebo by se dozajista ukázalo, e kdybychom rozbili zákon, rozbili bychom i mír." (Dějiny Islandu, s. 56). Zákon musel být jeden, měl za úkol udrování harmonie, dva zákony ale musí znamenat boje, chaos a konec míru. Britské území osídlené Vikingy bylo nazýváno Danalög - území dánského zákona. Ani vikintí kolonisté nemohli smísit svůj zákon s anglosaským.
Islanďané tedy přijali oficiální nový zákon, ale s tím, e mohou soukromě praktikovat původní rituály. Vlastně to byla obrácená situace ne skandinávských králů, kteří se museli účastnit obětí, ale věřit v jiného Boha. Islanďané museli praktikovat křesanské rituály, aby nebyla naruena jednota, ale v soukromí si mohli dělat a myslet, co chtěli. Přijetí křesanství zdola, nikoli shora (podobně jako v Irsku) a absence přímé královské moci přispěla k tomu, e původní náboenství nebylo pronásledováno. Pohanské mýty sbírali a sepisovali církevní hodnostáři (jako jedni z mála byli gramotní) a mytologické spisy z Islandu tvoří po Indii největí dochovaný repertoár indovevropské mytologie vůbec.
DEMOKRACIE?
Demokratické instituce jsou povaovány obecně za dědictví antiky a nejvíce Řecka. Pojem parlament od latinského parlare - řečnit, senát od slova řeckého senex - staří (a tím pádem moudří), pojem ústavy od Platónova spisu atd.
Římské, kontinentální právo je kombinováno s právem anglosaským, dědictvím germánských rodových institucí (odtud soudy s porotou sloenou ze zástupců lidu apod). První parlament na světě pak prý funguje na Islandu pod jménem althing, kdy se Islanďané na lokálních thinzích rozhodli uspořádat k r. 930 thing pro celou zemi. Rozhodnutí sněmu v rodové společnosti neměl kdo prosadit, kdy jetě neexistovaly státní instituce. K tomu připočítejme krevní mstu vyplývající z rodových závazků a vychází nám neustálé boje. Takováto "občanská válka" mezi rody zmítala Islandem 13. století takovým způsobem, e část Islanďanů nabídla vládu nad ostrovem norskému králi, aby vahou svojí moci vradění zastavil.
Je otázkou prestie se přetahovat, zda demokracii zavedli Řekové nebo Germáni. Ke dnení demokracii mají ale obě dvě společnosti jetě daleko. Evropská demokracie pochází z jetě jednoho zdroje, a to ze samosprávy středověkých měst. Městská rada a soudy řídily město, řemeslníci a obchodníci potřebovali svobodu pro svou činnost, města se ráda obela bez velijaké vrchnosti. Prosazením ideálů Francouzské revoluce, kde buroazie (z fr. burgeois měan) odřízla od moci středověké stavy lechtu a církev.
Srovnání ivota s převládajícími aspekty rodové společnosti a středověkého města nabízí nizozemské Frísko. Frísko byla patně dostupná, bainatá země, její de facto nezávislá území ovládal nějaký místní klan. Válečné výpravy lechty i králů do Fríska končívaly dost často potupně. Od 13. století se jednotliví frítí vladykové scházeli ke sněmu, kde řeili, nebo spíe rlumili, místní spory. Sjednotit a dohodnout se uměli Frísové pouze proti vnějímu nepříteli, aby se pak věnovali starým vnitřním konfliktům, kterýto stav věcí nazývali frískou svobodou (Friese vrijheid).
Na severu sousedilo s Frísy saské město Groningen, na jeho klid prý pohlíeli Frísové se závistí. Měané podle středověkých městských pravidel řeily spory soudně a ne koloběhem krevní msty nebo souboji. Město nevysílalo ozbrojené tlupy za účelem loupeí, ale prosperovalo díky řemeslům a obchodu. Groningen přijímal Frísy prchající před neustálými boji, hostil fríské sněmy a soudy, aby je nemohli rozehnat frítí vladykové nespokojení s jejich rozhodnutími. Město začalo fungovat i jako fríské ekonomické centrum a dolnosaský dialekt němčiny začal vytlačovat dialekty fríské. Gronigenské městské právo má k dnení demokracii blíe ne fríská anarchie, podobně jako začali mít Frísové blíe k saskému městskému právu ne k vlastní demokracii.
DODATEK - CIKÁNI/ROMOVÉ
Dnením praktickým příkladem fungování předcivilizační, rodové společnosti jsou Cikáni/Romové. Do Evropy přili v době, kdy ji vude fungovaly státy a sami neměli sil dobýt si území pro stát vlastní. Kdy neexistoval vlastní stát, neexistoval ani prvek, který by jejich rodovou společnost rozbil. Konflikty na území cizích států naopak vedly k utuení rodových pout, protoe pouze v rámci rodu se bylo mono účinně bránit. Rodová pouta se začala uvolňovat se začleňováním do okolní společnosti, s přijímáním jejích pravidel, ale i tak zůstávají stará rodová pravidla dobře patrná.
V rodové společnosti je rod základem, je víc ne jednotlivec, ve se točí kolem něj, a zájem o dalí okolí se nachází a kdesi v dáli. Rodům náleí v různých jazycích různě znějící jména, ale význam je vdy stejný - "Lidé". Člen rodu je pak prostě "Člověk", nečlen rodu nese nějaké divné jméno. Indiáni označovali Evropany jako "Bílé tváře", Indiáni byli Vikingy nazýváni pro změnu "scraelingové" - "Uboáci". Jménu Rom přísluí samozřejmě také význam "Člověk".
Paklie je rod tím nejzákladnějím, potupení jednoho člena rodu se stává záleitostí vech. Z toho pramení krevní msta, kdy vradu jednoho člena rodu je mono smazat vradou člena rodu, z kterého pochází vrah. Nezáleí, zda odvetné zabití odnese vrah nebo člen jeho rodu, který je v tom nevinně. Kdy se odveta podaří, cítí se i druhý rod být povinen krevní mstou - a tak pořád dokola. Staří Germáni zabraňovali koloběhu krevní msty tak, e za zabitého byla dohodnuta oběma zainteresovanými rody penění částka (tzv. wergeld), která měla vinu vraha smazat. Pokud se vzájemnému vybíjení zabránit nepodařilo, ocitala se společnost ve váné krizi. Isabel Fonsecová v knize Pohřbi mě vestoje rozvádí podobný aspekt ohledně nadřazení rodu nad jednotlivce. Jeden Rom měl být odsouzen do vězení, protoe vak měl jako jediný z rozsáhlé rodiny práci a čtyři vlastní děti, rodina se poradila a nabídla místo něj mladího bratra. (s. 29)
Z rodových závazků přirozeně vyplývá dědictví pozitivních i negativních svazků. Tacitus: "Přejímat nepřátelství i přátelství jak po otci, tak po příbuzném je povinností." (I.,21) Ukázkou takové normy v dnení době jsou násilné a krvavé sráky cikánských klanů v rámci oblasti, kterou obývají. Romské děti se ve kolách občas odmítají mezi sebou bavit, protoe jejich rodiny se přece spolu odnepaměti taky nebaví.
Rod byl přirozeně základním rysem identity člověka. To je třeba mít na zřeteli, kdy konfrontujeme identitu členů rodové společnosti s identitou naí, která klade na první místo větinou národ. Dobové prameny např. nabízejí nelichotivé obrázky barbarů, které se vymykají normám civilizovaného etnika. Při obléhání Paříe Vikingy zaplatilo město jistému Sifridovi značnou částku za to, e jeho vojsko odtáhne. Vikingové ale pokračovali ve válečných akcích dále. Podobně např. Hunové vzápětí poté, co uzavřeli mír, útočí na jiné části území, jindy při útoku Hunů na Řím nebo jiné barbary bojuje část Hunů proti útočníkům atd. Historik Thompson: Hunové, ačkoli vyvrátili království Ostrogótů, bojovali i při jeho obraně. Při svém prvním velkém úspěchu byli tito noví barbaři rozděleni a stáli proti sobě. A tak to pokračovalo po celé období,
, tuto okolnost jejich současníci zaznamenávali s údivem i zadostiučiněním. 9) Jejich údiv vycházel ze zaitých norem vlastní společnosti, kdy byl občan podřízen státu a nemohl beztrestně jednat proti němu. Naopak různé barbarské rody nebo kmeny podnikaly vlastní politiku zaloenou na své vlastní vůli. Rody stejného etnika mohly praktikovat občanskou válku jako na Islandu 13. století, mohly tedy stát proti sobě i ve válkách cizích států. Civilizované státy byly zvyklé na jednoho vládce a jedno vojenské velení, pokud Řím uplatil část Hunů, aby zastavily útoky, jiných hunských rodů se taková dohoda vůbec netýkala. Stejně tak se dohoda Sifrida s Paříany, kterou sám za sebe skutečně dodrel, netýkala dalích Vikingů. Ruský stát se proti nájezdům Tatarů bránil rovně uplacením části z nich, kterým daroval půdu na hranicích a privilegia výměnou za obranu Ruska.
Nápadnou a často reflektovanou normou rodové společnosti je maximální uctivost vůči hostu. Podle Tacita: "Odehnat někoho od prahu, a je to kdokoli, je povaováno za hřích - kadý nabídne pohostinství tak nákladné, jak odpovídá jeho monostem. Kdy jsou zásoby vyčerpány, ukáe dosavadní hostitel cestu k dalímu a hosta k němu dovede... Jsou přijati se stejnou laskavostí." (I, 21) Stejně se o Germánech zmiňuje Caesar: "Ublíiti hostu pokládají za hřích; kdo přijde k nim z jakéhokoli důvodu, toho brání před příkořím a pokládají za nedotknutelného; hostům jsou otevřeny vechny domy a kadý se dělí s nimi o potravu." (VI., 23,9) A podobně mytologická píseň Výroky Vysokého, která ústy vikinského boha Ódina shrnuje morální kodex vikinské doby: "Dárci buď zdar! Host do domu veel: kam sednout si má? Netrpělivý je, kdo na prahu musí čekat na čestné pozvání. Vody potřebuje, kdo jak host přiel, utěrky a uvítání, laskavosti, vlídného slova, odpovědi a odmlčení." (Edda, Výroky Vysokého, strofy 2 a 4)
Pohostinnost přetrvává i u Cikánů. Fonsecová uvádí na příkladu albánských Romů: "Bylo povinností kadého Cikána poskytnout své pohostinství a materiální pomoc komukoli - ideálně, ale ne nezbytně ze stejné skupiny -, kdo o ni poádal." (s. 27) Cikánský písničkář Ačo Slepčík potvrzuje, e klasické české pohotění čajem a suenkami by v případě Romů znamenalo smrtelnou uráku.
Rovnostářská rodová společnost si vládla pomocí sněmů, jeho pozůstatkem je u olaských Romů tzv. romský soud, kris romani. Soudí prohřeky proti vlastním pravidlům, jako nejtěí trest můe stanovit vyobcování ze společnosti. Vyhnání z rodu nemívá u Olachů u tak těký dopad jako ve starých dobách, kdy člověk zbavený své společenské opory musel zápasit o holé přeití. Např. islandské zákoníky zakazovaly i pomoc těmto vyhnancům a trestaly ji, naopak zabití vyhnance odměňovaly. Dalí funkcí romského sněmu je volba olaského barona, hlavy jejich společenství. Spojitost s volbou představeného kmene u starých Slovanů nebo Germánů je očividná.
Jméno "Člověk" nese s sebou ohromný symbolický význam ve vztahu k okolí. Jestlie "Lidé" jsme my a ti lidé okolo "Lidmi" nejsou, nejsou nám tak úplně rovnocenní. Zatímco ve vlastní společnosti je "Člověk" vázán silnými pravidly a závazky, okolní svět i s jeho lidmi se stává objektem kořistění. Tak se mohli stát Vikingové pro okolní svět synonymem lupičů, zatímco kráde v rámci vikinské společnosti byla trestána smrtí. Války starých Germánů, Slovanů nebo Keltů mezi sebou navzájem, s jinými pohanskými národy a civilizovanými státy Říma a Byzance je nutno posuzovat s těmito souvislostmi. Stejně tak i vztah Cikánů k větinové společnosti, kde okradení "gáda" nenese ádný znak viny. Cizí společnost je vítaná jako zdroj příjmů, a u ve formě tributů (jak se tehdy nazývalo výpalné) braných od Říma a Byzance pohanskými kmeny nebo sociálních dávek braných Romy od státu. V romských pohádkách figuruje jako hlavní hrdina člověk/"Člověk", který svou chytrostí nebo umem vyzíská něco na úkor cizího okolí (v kontrastu morálního poselství od českých pohádek, kde vítězí dobro nad zlem). Jak si s tím cizí společnost poradí, není podstatné.
Kořistění okolního světa nemusí probíhat pouze násilnou formou, k vylákání peněz se nabízejí i vtipnějí způsoby. Cikáni prosluli překupnictvím koní, kdy dovedli z polochcíplého koně vytvořit dojem ampióna. Ne nový majitel zjistil skutečný stav, Cikáni byli pryč. Romové kočující ve středověké Francii a panělsku nechávali pokřtít svoje děti, kterým jejich kmotr věnoval křestní koili a nějaký peníz. Rodiny pak vyuívaly této nezvyklé tědrosti i v dalích městech, kam zavítaly. Stejně se u předtím ve Francii chovali Vikingové. Jeden z nich se chlubil, e ze svých křtů nasbíral bezplatně jednadvacet bílých plátěných koil.
V pokročilém stádiu kořistnictví se stává prestiním úkolem zajistit si ivobytí z práce okolní společnosti. Tacitus o válečných druinách: "Víc práce by ti dalo přemluvit Germány, aby obdělávali půdu a čekali na sklizeň, ne aby vyzývali nepřátele k boji a sklízeli zranění. V jejich očích je leností a zbabělostí dobývat v potu tváře, k čemu si můe pomoci krví."(I.,14)
Podobně u Cikánů: "Aristokratická etiketa navíc ádá, aby to vypadalo, e svého majetku nabyli bez námahy, co ostře kontrastuje se zásadami tvrdé práce a etrnosti, ve které věří necikánský svět. A tak kdy Niku nemohl své jmění déle udret před sousedy v tajnosti, začal je zlehčovat. Livě prohlásil, e vechno vyhrál v kostkách." (s. 29) Germánský kmen Gepidů - v překladu "Lenochů" si pravděpodobně vyslouil své jméno od Gótů za to, e se po svém usazení v Karpatské kotlině začal věnovat zemědělství. Zřejmě to byla právě také "aristokratická etiketa" Germánů oné doby, která vyadovala získat obivu prostřednictvím vpádu za Dunaj do byzantské Thrákie, ne ji v souladu se zásadami tvrdé práce "dobývat v potu tváře".
***
Popis kriminálního chování Romů se samozřejmě rovná píchnutí do vosího hnízda. Romtí a lidskoprávní aktivisté kladou vzájemnou nevraivost na vinu větinové společnosti, její xenofobii nebo přímo rasismu, romskou kriminalitu nejčastěji obcházejí mlčením nebo bagatelizují. Větinová společnost reaguje na obvinění ze svého údajného rasismu právem rozhořčeně. Nejde jí samozřejmě o barvu pleti, ale o postiení kriminálním chováním té části(!!!) Cikánů, která jim tímto kodí a ubliuje. A paklie snaha o nápravu vzájemných vztahů má vycházet z tohoto chybného základu, údajného rasismu, větinová společnost takový styl nápravy logicky odmítne.
Mým úmyslem nebylo zavírat oči, ale ani přisuzovat Cikánům jejich chování jako "vrozené" a "zlé". Romové se chovají tak, jak předepisují pravidla jejich společnosti, jak se ve své době chovali např. Germáni nebo Slované. Dělení světa na čiré dobro a zlo, bílé a černé ve smyslu barvy pleti nebo podle vlastností - jde mimo mě.
Při hledání modelů souití je nutné zjistit pravé příčiny neshod, skutečné rozdíly, které činí problémy, nebo jevy, které mohou pomoci, a s nimi dále pracovat. V rodových společnostech fungoval např. institut daru, pomocí kterého se navazovaly vztahy s okruhy cizí společnosti mimo vlastní mír. Obdarovaný člověk nebo rod se cítil silně zavázán a cítil povinnost obdarování nějakým způsobem splatit. Odmítnout přijmout dar znamenalo těkou uráku, dárce by to chápal tak, e obdarovávaní nestojí o jeho náklonnost a přátelství. Pokud obdarovaný přijal dar i s vědomím, e ho nebude mít jak splatit, mohl nabídnout u pouze sám sebe (a svoji dui). S tímto chováním se setkali paněltí dobyvatelé amerického kontinentu. Indiáni jim za jejich levné cetky nabízeli hromady zlata. Indiáni toti neznali skutečnou cenu pro ně neznámých darů, proto za ně nabízeli zlato ohromné ceny, aby se nemuseli cítit být zavázáni osobně, svojí duí. Při kontaktech s Romy se dá institut daru velmi dobře vyuít. Jako dar funguje např. ničím nevynucená pomoc, jednoduché zeptání se, jestli nepotřebují ukázat cestu. Oplátkou jsou opakovaná slova díků (popř. opakovaná formule "dobrý člověk"). V sousedských vztazích jsou pak ničím nevynucené pozvání na láhev alkoholu a přátelské přijetí příslibem dobrého souití rozumného řeení konfliktů.
Poznámky:
1) Wolters, Reinhard: Římané v Germánii. Vyehrad, 2002. s. 111.
2) Figes, Orlando. Lidská tragédie, Ruská revoluce 1891-1924. BETA, 2000.
3) iroký výčet kamenných stolců podává Duan Třetík: Počátky Přemyslovců. NLN, 1998. s. 342-344. + N. Profantová, M. Profant: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Libri, 2004. s. 95-96.
4) Tato částka je doloena z ukončení války s Franky z let 805-06, časem si tribut nárokovalo Bavorsko, Východofranská říe a Sasko. Zda-li částka pro dobu kníete Václava zůstala beze změny, se s jistotou neví.
5) Bartoněk, Antonín: Odysseové na mořích historie. Mladá fronta, edice Kolumbus, 1976. s. 53-54.
6) Podrobnějí a fundovanějí vysvětlení in: Počátky Přemyslovců, kapitola Přijetí křesanství na s. 297-311 a 439-440. Shrnutí pak Vznik Velké Moravy s. 127-130, a příloha "Pravda Moravanů", s. 202-206.
7) Vznik Velké Moravy s. 205.
8) Sága o Hákonu Dobrém, in: Královské ságy, s. 105-110.
9) Thompson, E.A.: Hunové. Edice Dějiny národů, NLN, 1999, s. 37.
Hlavní literatura:
Třetík, Duan: Počátky Přemyslovců. NLN, Praha 1998.
Třetík, Duan: Vznik Velké Moravy. NLN, Praha 2002.
Fonsecová, Isabela: Pohřbi mě vestoje - Cikáni a jejich pou. Slovart, 1998.
Kadečková, Helena: Dějiny Islandu. NLN, Praha 2001.
Sturlusson, Snorii: Královské ságy. Albatros, Praha, 1980.
Celý článek |
Komentáře: 19 |
Přidat komentář |
Záloky:

|
Nae knihy
Přemysl Otakar II.
Závi z Falkentejna
Kalendář ermířských akcí
Kalendář
<<
Duben
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
| |
|