Středověk
Dnes je: 27. 04. 2018  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
08.04.2018: Pražský biskup
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství
Poslední komentáře
  • Zdravím, chtěl bych se zeptat, jestli je někde možné zjistit cokoli o rodu Brennerů, ze kterého vzeš . . . (Pražští biskupové a arcibiskupové)
  • Docela by bylo dobře doplnit arcibiskupy před Arnoštem z Pardubic. Arcibiskupství nebylo v Praze, al . . . (Pražští biskupové a arcibiskupové)
  • Je to docela dobré, včetně předmluvy s jakýmsi příběhem dle Widukinda. Jen mi chybí bilingva - latin . . . (Widukindova kronika v českém překladu)
  • Tady se jedná o to, zda bylo v Čechách užívané vlastní jméno s příponou -bor. U Kosmy je jmenován So . . . (Spor o původ Svaté Ludmily)
  • Soběbor a Soběslav jsou rozpory u Kosmase, v počtu bratrů svatého Vojtěcha. Je to podle mne právě pr . . . (Spor o původ Svaté Ludmily)
  • Sociální sítě a ostatní






    Život ve středověku

    * Vánoce ve středověku

    Autor: Kateřina z Landštejna . Vydáno dne 12. 12. 2010 (9603 přečtení)

    Svátky spojené s koncem roku, zimním slunovratem, nekonečným cyklem zrodu a zmaru, obnovy a v duchovní rovině pak zastavení se, zamyšlení, rekapitulace uplynulého a očekávání nadcházejícího období. Zřejmě provázejí lidstvo od té doby, kdy si naši prapředkové začali uvědomovat změny ročních období a zamýšlet se nad jejich vztahem k množství potravy, útočišti, vlastními pocitům a nad hledáním možnosti toto vše ovlivnit. Snad zde jsou kořeny uctívání tohoto období dlouhých nocí, ticha, zimy, sněhu, spánku, potřeby a ochrany umělého světla, ohně k zahřátí a bezpečného úkrytu.

    Původ slova „Vánoce“ nelze vyložit jednoznačně.

    Jeden výklad spojený s předkřesanskými svátky slunovratu předpokládá, že pojem Vánoce pochází z oslav návratu Slunce, které měly trvat celých dvanáct dní a dvanáct nocí. Původní „dvanáctery noce“ se měly časem zkracovat na „dvánnoce“, z nichž opět po čase zbyly dnešní „Vánoce“. (Nepodařilo se mi však k této etymologii dohledat žádné podklady pro ověření.)

    Podle druhé hypotézy má vycházet český název pro zimní svátky z německého "Weihnachten". Slovo má pocházet ze středoněmeckého "zu den wîhen nahten" – to znamená "o posvátných nocích". I zde se má údajně původně jednat o pohanské posvátné období oslavující slunovrat. Etymologie vychází z obapolné zmínky o noci v předmětném pojmu - české „Vánoce“ obsahuje část "-noce"; německé Weihnachten obsahuje "-nachten".

    Stejně jako je nejasný původ slova, je mlhou obestřen i původ svátku. Zimní slunovrat byl nepochybně důvodem k uctívání, oslavám i k obavám. Proto byly přinášeny oběti, proto se lidé pro štěstí zdravili, obdarovávali, proto v danou dobu vzývali božstva, na určená místa pokládali a věšeli magické předměty.

    Ve starém Římě to byly Saturnálie, jež měly skoro stejný průběh, jako mají dnešní Vánoce – lidé se značně nevázaně veselili (dokonce byly poskytovány rozsáhlé úlevy a benevolence i otrokům), obdarovávali se svícemi a lampičkami (ohněm) pro ochranu před nadcházejícími dlouhými a chladnými nocemi, hodovali, opíjeli se, oblékali si masky, tančili.

    S germánskými, slovanskými (svátek boha Svaroha či Svantovíta – boha ochránce, který přináší štěstí, světlo a bojuje s temnými silami), keltskými (svátek Yul a bůh světla či slunce Fro) a asi i skandinávskými předkřesanskými tradicemi nás zase spojují jiné vánoční zvyky – zavěšování jmelí, umisování snopů slámy do domu a jejich zdobení, rozvěšování červeného ovoce, ořechů, přinášení zeleného stromku do domu; všechno to jsou symboly tepla, světla, slunce, obnovy života.




    Za zakladatele tradice betlémů je považován svatý František s Assisi - zde na Giottově fresce
    Zdroj: Wikimedia Commons, "Giotto - Legend of St Francis - -05- - Renunciation of Wordly Goods" di Giotto

    De facto i monoteistická věrouka jen následuje starší krásnou tradici oslav znovuzrození světla a koloběhu života. Křesané i židé slaví své svátky světla od počátku prosince do jeho konce, resp. do konce prvního týdne v lednu.

    Ve 3. století n. l. se v křesanské věrouce objevují první zmínky o 25. prosinci jako datu Kristova narození (Řím, kolem r. 336) Všeobecně se Vánoce u křesanů slaví od 7. stol. n. l.

    Narození Krista je zpravidla situováno do chléva nebo do respektive do dřevěného přístřešku pro dobytek (v pozdním středověku úkryt často symbolizují trosky antické stavby). V blízkovýchodních oblastech a oblastech působení ortodoxní církve dochází ke zrození, souladu s tamní hospodářskou tradicí, v jeskyni.

    Od 14. století se kromě zvířat a „svaté rodiny“ stávají součástí scén narození Krista pastýři a jejich klanění a dále pak andělé, kteří buďto v pozadí výjevu zvěstují narození Spasitele, nebo jsou jako pozorovatelé přítomni výjevu samotnému. Františkáni přinesli ve 13. století i do Čech betlém, který se velmi brzy stal tradiční součástí oslav Vánoc.

    Podívejme se, jak mohly vypadat advent a Vánoce ve 14. století.

    Vlastním Vánocům v té době již pevně předchází adventní období. To je čas mezi 11. listopadem a 5. lednem, kdy se má dle tradice každý křesan nejprve připravit a pak věnovat oslavám narození Krista a přípravě na důležitější liturgické období, tedy na zmrtvýchvstání Krista a jeho vzetí na nebesa.


    Ustavení adventu a jeho slavení

    Staří křesanští Galové ve Španělsku a jižní Francii se již krátce po ustavení Vánoc jako liturgického období (kolem r. 336 n. l.) oddávali askezi v předvánočním postním období, kdy se očišovali od hříchů, ale i lidských citů, aby se cele soustředili na oslavy narození Krista (velikonoce a velký půst) a přijímání křtu – tedy na velmi slavnostní akty. Protože však jejich pojetí liturgie nepřipouští půst o sobotách a nedělích, postupně prosloužili advent na osm týdnů – to dalo vzniknout údobí zvanému „Quadragesima sancti Martini", tedy postní době, která začíná svátkem sv. Martina z Tours 11. listopadu a končí 5. ledna.

    Zatímco Galové se připravovali na Vánoce velmi přísně, Řím zatím problematiku adventu neřešil. Až v 6. století začaly být poslední dva až tři týdny před Vánocemi přizpůsobovány galské tradici tak, aby vyjadřovaly přípravu na příchod Páně (lat. adventus) na svět, zvěstování P. Marii a vystoupení Jana Křtitele. Zatímco Galové pojímají advent a Vánoce velice duchovně (askeze), Římané se mu věnují hlavně po stránce formální (liturgie). To trvalo až do nástupu papeže Řehoře Velikého (cca 540 – cca 604), který zavedl pevné adventní období, nikoli však půst. Až v 10. - 11. století však pronikly některé frankogalské liturgické prvky do římské liturgie a advent se stal částečně postní dobou.

    Od vrcholného středověku se pak postupně objevují fialové doplňky kněžských rouch, oltář není zdoben květy, odpadají některé části mše a hra na varhany. Půst se uplatňuje stále jen přechodně. Rozsah adventu se ustálil také až ve vrcholném středověku na čtyřech týdnech. Ve 13. století se advent stává začátkem liturgického roku.

    Ve 14. století tedy již probíhal advent podobně, jako jej známe dnes, ale bez dnešních ozdob. Adventní věnec je například záležitostí německy mluvících zemí 18. století. Postupně církví zaváděná předsváteční askeze však nebyla asi brána příliš vážně. Advent začínal martinskými hody a ty byly následovány příchodem sv. Mikuláše s jeho sladkými a ovocnými dary dětem, chudým, studentům a žákům a dalších znevýhodněným skupinám. Mikulᚠje spojen i koledou žáků, studentů, učitelů a kleriků. Žáci a studenti se dost často převlékali do honosného šatu či jeho parodií a tak oděni obcházeli lepší domy a žebrali o almužnu za zpěvu písní a předvádění různých rozverných tanců.

    Zvyky na počátku 15. století

    Jan z Holešova (benediktin, horlivý inkvizitor, ale také vlastenec, spisovatel, sběratel lidových tradic, karatel odklonu prostých Čechů od křesanství; cca 1366 – 1436) uvádí, že se lidé již ve 14. století v den narození Krista obdarovávají - "staří nejen lidem, ale i dobytku v tento večer projevovali štědrost". Tovaryši připravovali dárky pro své mistry a ti je za to dobře pohostili. Čeleď dostávala kromě platu také výslužku od hospodáře; symbolické dárky zejména v podobě lahodného pečiva, ovoce a mincí si navzájem dávali příbuzní, přátelé a dostávaly je i děti.

    Jan z Holešova uvádí i jaké zvyky byly v tyto slavné dny dodržovány.

    Obsah popsaných zvyků však svědčí o tom, že nemají s křesanstvím nic společného; vše to jsou dávná magická gesta, která mají chránit rodinu, dům, úrodu, zdroje obživy, pocestné a podobně. Kromě předávání dárků (ochrana druhých i sebe sama před chudobou) se na čistě vydrhnutý stůl vykouřený jalovcem a černobýlem, pokrytý bílým, doma vyrobeným plátnem, položil velký sváteční bílý chléb a nůž, aby si každý mohl ukrojit a jíst do sytosti. To platilo i pro pocestné, kterým se tento den otevíraly dveře. Tehdejší bílý chléb byl, stejně jako dnes vánočka, zdoben mandlemi, rozinkami, sušeným ovocem a slazen medem. Dále na stůl patřilo čerstvé ovoce – jablka a ořechy. Postupně se však během večera na stůl kladlo vše, co se doma vypěstovalo a urodilo (opět magické gesto pro ochranu úrody a hojnosti další potravy).

    Počet druhů jídel měl symbolizovat množství mandelů obilí, které se příští rok urodí na polích. Nezbytným doplňkem štědrovečerní výzdoby byla sláma, která se rozprostírala na podlahu, aby připomněla, že na ni bylo v Betlémě uloženo děátko (nicméně se opět jedná o obě na ochranu úrody, hojnosti a plodnosti drůbeže a dobytka a zajištění tepla v domě).

    Ve slavnostní den se měli všichni až do východu večernice postít (připomenutí chudoby Marie a Josefa, resp. obě za dostatek jídla v nadcházejícím zimním období).

    Středověké Vánoce ještě neznají dnešní stromeček, avšak i tehdy se domy zdobily zeleným chvojím a jmelím. Říkalo se mu „zelení“ a opět se jednalo o magickou ochranu před zlými duchy, před zimou, nemocemi a hladem. Zelení bylo umisováno na okna, na otevřené ohniště, prahy a trámy dveří. Jmelí nese zajímavou dvojí symboliku - chrání domácí (dobrý) oheň a chrání před požárem (zlým ohněm).

    Jako ozdoba se používala červená jablíčka, ořechy či jejich skořápky (kvůli barvě a tvaru – obojí připomínají sluneční kotouč), dále pak šípky, ale i sušené houby, ovoce, kousky sladkého pečiva.

    Vánoce 14. století v sobě spojují hmotný i duchovní prvek. Zejména druhá polovina tohoto století byla obdobím válek, neštěstí, hladomorů, morových ran a dalších epidemií, zvratů doma i v zahraničí; na druhou stranu to však je i doba rychlého rozvoje měst, řemesel, m욝anstva, zrodu humanismu, postupného rozvoje obecné vzdělanosti. To zřejmě přispělo k tomu, že se sice prohlubuje náboženské cítění, ale také se hlavně nově vznikající střední vrstva může oddávat i materiálním radostem a zábavě.

    Život středověkého člověka je trvale spojen s nejistotou; jestli zůstane zdráv, zda bude úroda, půjdou obchody, nebude válka atd.

    I ve středověku byl sváteční stůl plný dobrot

    Existenční prvek v oslavách zosobňují vánoční hody. Podávalo se sele pro dodání síly (staroslovanské zvyky vidí sele jako zvíře slunce, které dává energii jak přírodě, tak i lidskému společenství, církev však viděla maso na štědrovečerní tabuli velice nerada, jídlo mělo být přísně postní), dále pak velmi hutné pivo (hustý, zlatavý a velice sladký nápoj; dodnes jej pijí o Vánocích například v Norsku). Jako dar a zároveň jako nejslavnostnější pohoštění se dávala a podávala vánočka (bílý chléb). Tu dělil hospodář mezi členy domácnosti a čeleď a jeden díl obětoval předkům (další pohanský zvyk). Vánočky údajně mívaly až přes metr na délku. Podobně jako s vánočkou bylo nakládáno i s koláči.

    Ke štědrovečerní hostině pak patřily kaše slané i sladké, vařené čerstvé i sušené ovoce a různé omáčky z něho, perník, oplatky, hrách (po vánočce druhé nejslavnostnější jídlo - symbolizuje spojení všech stolovníků v dobrém i ve zlém), česnek, menší koláče (někdy i se zapečenými penízky pro štěstí, případně hodnotnými mincemi jako dary).

    Po slavnostní večeři následovaly různé oslavy a zábavy – společný zpěv, společenské hry, návštěva slavnostní bohoslužby, ale i popíjení alkoholu a pravděpodobně i tanec, divadelní představení s náboženskou tématikou (velmi oblíbený žánr 14. století), různé rituály (krájení jablka, koupel či omytí v tekoucí vodě - oba rituály jsou údajně prokázány ve 14. století). Že oslavy bývaly bujaré, o tom svědčí různé nářky mravokárců (vč. Jana z Holešova), kteří si např. stýskají nad hrou v kostky ve svatý den.

    Vánoční koleda

    Mezi vánoční kratochvíle (pro některé však životní nutnost) patřila i koleda (či podomní žebrota). Zprávy z 1. pol. 14. století uvádějí, že se vánočního koledování v Praze účastnili preláti, kanovníci a ostatní duchovenstvo, ale i žáci a studenti. Kromě vysokého kléru se koledě oddávali i příslušníci profesí nečestných - pacholci, biřici, kati, prostitutky. Jejich kolední průvody zřejmě neměly příliš vážný ráz; proto se k nim rádi přidávali i studenti. Lidové veselice vyvolávaly na různých stranách vděčný ohlas i vášnivé a pohoršené rozhořčení. R. 1390 proto byla účast na koledě osobám nectného řemesla či původu zakázána. Chudí – žebráci, nemocní, staří lidé, potulní mniši a studenti a další – bývali v tuto dobu obdarováváni nejen hospodáři a hospodyněmi, ale i ve špitálech a útulcích. Obvyklými almužnami bývaly poměrně výživné potraviny – kroupy, mouka, vejce, kousek másla či sádla, bílý chléb, med, polévky a kaše. Některé špitály vydávaly tyto potravinové balíčky pravidelně o Vánocích a Velikonocích a měly svou stálou klientelu.

    Koledování zřejmě mělo svá pevná pravidla – alespoň odměna za ně. Za Karla IV. měli vysocí církevní hodnostáři vč. pražského arcibiskupa zaručen pevný kolední plat. Arcibiskup byl povinen "dáti prelátům a kanovníkům 4 kopy, služebníkům kostela, tj. vikářům a oltářníkům a jiným 2 kopy, žokům a kůrním 20 a bonifantům 10 grošů, ovšem jen těm, kteří osobně do domu arcibiskupova přišli a kolední zpěv před ním vykonali".

    I Jan z Holešova popisuje koledování kněží a žáků, a to o Vánocích i na Mikuláše.

    Žáci farních škol chodili na mikulášskou koledu i se svými správci. Nosili s sebou velkou figuru biskupa. Sami si oblékali bohatě zdobené šaty, jezdili na koních a vozech.

    V roce 1429 zpívali na Staroměstské radnici o sv. Mikuláši s "biskupem" žáci od sv. Mikuláše, z Týna, od sv. Michala, Havla, Jiljí a Haštala. Vykoledovali si po 2 groších z denních peněz. Koledníci to však v Praze neměli lehké. Například v roce 1447 "purkmistrové a konšelé obojího města přikázali všechněm rektoruom školním i farářuom jich, aby na den sv. Mikuláše žáci nechodili v šatech nádherných ani v pásech pozlacených nebo stříbrných, s záponami, u věncích perlových, ale prostě, kteří chtí, v svých šatech anebo měštěnínských suknicích nedrahých, a ovšem na koních aby nejezdili, jak někdy jsú činievali; a to zachovati uložili v budúciech časech tak choditi pod poslušenstviem panským". (Vita nostra revue – 4/2003)

    A něco podobného asi žákovští koledníci mohli zpívat:

    Ten nᚠspolek neplodný,
    k škole připoutaný,
    vytrvalou chudobou
    příliš obtěžkaný,
    koná jen svou povinnost,
    když se na trh stočí,
    od dveří jde ke dveřím
    a Vás nepřeskočí.
    Přicházíme nyní k Vám
    do zbožného klidu,
    chtějíce Vám ukázat
    svoji těžkou bídu.
    Tu vyléčit můžete
    velikou štědrostí,
    tím, co ruka podává
    s takovou milostí.
    Kéž nebeské děátko,
    které na svět přišlo,
    Vám v nebeské končině
    po smrti byt našlo! (Pavel Roušar, 2006)

    Také si mohli prozpěvovat jazykovou hříčku Resultet gens angelica - dvojhlasou píseň ze 14. století určenou k svátku sv. Martina. Na jejím na konci jsou slovní hříčky, kdy nevinné latinské verše (mire negans) lze číst německy (mir ene gans = mir eine Gans) a neznamenají pak nic jiného než žádost o martinskou husu: "Jednu husu pro mě, jednu husu pro tebe, vezmi si svou husu, sněz svou husu". Píseň byla spíš než do kostela původně určena pro koledu.

    Součástí Vánoc byly i vánoční trhy – specializovaný vánoční trh byl pořádán již ve 14. století např. v Mnichově na Mariánském náměstí.

    Vánoční hudba vrcholného středověku:

    Mittitur archangelus - je připisována vzdělanému a hudebně činnému pražskému arcibiskupovi a patriarchovi alexandrijskému, kardinálu Janu z Jenštejna (1350 – 1400).

    In hoc anni circulo - z Jistebnického kancionálu

    More festi - studentská „makaronskᓠ(dvojjazyčná latinsko-česká) koleda, která nebyla vázána jen k času vánočnímu, ale sloužila pro nejrůznější kolední pochůzky studentů.

    Ave maris stella, Stala sě jest, Dietky mladé i staré, Ježíš nᚠspasitel,

    Cantio bohemica de Nativitate Domini" neboli Česká píseň o narození Páně – píseň z Rukopisu vyšebrodského.

    En etas iam aurea – dvojhlasá píseň z 1. poloviny 14. století, obsah prvních čtyř slok je vánoční, zbytek neurčitého obsahu, na začátku je narážka na slunovrat. "Hle, zlatý věk již začíná bujet a Saturnova království se zjara opakují. Poetickým podáním a mystickým chápáním ten je Šalomounovou pravou moudrostí - božský Syn."

    Serena mente - dvojhlasá vánoční píseň asi z poloviny 14. století, "S jasnou myslí jásej, lide, vzývej nový plod, jenž podivuhodný dal podivuhodně podivuhodné věci na počátku"

    Existuje i záznam vánočních obřadů konaných v katedrále sv. Víta ve 2. polovině 14. století. (rukopisy Arnošta z Pardubic z r. 1363 - Knihovna metropolitní kapituly, P VI - P IX). Tyto obřady zřejmě navazují na starší záznamy o vánoční hudbě, v takzvaných Mariánských chválách, pocházející z 11. až 12. století (knihovna Metropolitní kapituly pražské).

    Literatura:
    Ctirad V. Pospíšil - Čím jsou Vánoce pro křesany: perspektivou dogmatického profesora [online]. [Cit. 2007-11-18]. Dostupné online.
    Valburga Vavřinová - Malá encyklopedie Vánoc, Libri 2002
    Václav Frolec a kolektiv - Vánoce v české kultuře Václav Frolec a kolektiv, Vyšehrad 2001
    Miloslav Lopaur - Vánoční zvyky na Žďársku (cyklus přednášek pro studenty SŠ)
    Jan Royt - Slovník biblické ikonografie, Karolinum, Praha 2006
    Dr. Čeněk Zíbrt - Břevnovský mnich Aleš o staročeském slavení vánoc (o koledě) ve věku 14., Český lid č. XXIV, Praha 1924
    Zikmund Winter, Ze starodávných radnic, Svazek 11, Praha 1917

    Celý článek | Komentáře: 1 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Duben  >>
    PoÚtStČtSoNe
           1
    2 3 4 5 6 7 8
    9 10 11 12 13 14 15
    16 17 18 19 20 21 22
    23 24 25 26 27 28 29
    30       

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha