Středověk
Dnes je: 24. 09. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • Možná by bylo vhodné přidat na stránky (přesněji do dokumentů ke stažení) článek s citacemi (jelikož . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Pokud nejsou citace pramenů přímo u konkrétních dat a souvislostí, tak jejich výpis v bibliografii, . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Po prvním přečtení jsem poněkud rozpačitý. Zabývám se tímto rodem dlouhou dobu a mnohé vidím jinak.. . . . (Vilém Zajíc z Hazmburka. Katolický pán v husitské době)
  • Myslím, že částečně určitě ano, i když přímý důkaz o tom se nedochoval, většina jeho zachovalých pís . . . (Kašpar Šlik († 1449). Kancléř tří císařů )
  • Sociální sítě a ostatní






    Život ve středověku

    * Vikinský vliv na Kyjevské Rusi - Právo

    Autor: Luboš Rokos . Vydáno dne 26. 04. 2009 (4498 přečtení)

    Z vikinských tradic se na Rusi nejvíce uchytily tradice týkající se práva. Právo zahrnovalo podstatnou část života společnosti a pomáhalo Varjagům upevňovat vznikající stát. Právní normy mají navíc tu vlastnost, že se mění pozvolna, jejich vliv se dá vysledovat v delším časovém období.

    U pojmu právo se musíme na chvíli zastavit. Pojetí římského práva, které se ve středověku znovu začalo prosazovat na kontinentu, znamená souhrn psaných norem, které regulují společenský život. Nové normy se přijímají po diskusi nebo se jednoduše nařídí.

    V germánském pojetí mělo právo širší význam, znamenalo souhrn lidských zvyků, většinou nepsaných, předávaných odnepaměti tradicí, které zasahovaly jaksi bezprostředněji do života jedince. Zvyky vycházely z náboženství, jednotlivých tradic, právo spojovalo prakticky všechny stránky lidského soužití. Pro lepší představu může jako vzdálený příklad sloužit islámská šáría, forma práva korigující život společnosti i jednotlivce vskutku do detailů.

    Zvyky se mohly měnit jenom pomalu, obzvláště když ještě nefungovala centrální moc, která by mohla vyhlásit nějaké nové zákony. Neměnnost zvyků byla na místě, aby nenastala nejistota, jak se chovat, aby se nenarušila křehká rovnováha mezilidských vztahů.

    Při potřebě nových zákonů nebo zvyků se v rámci římského práva přijme nový zákon. V rámci germánského práva včetně anglosaského vznikají nové normy tak, že se nějaký případ předloží soudu. Soud rozhodne tak nebo tak, vzniká precedens, na základě kterého se rozhoduje v dalších stejných případech. Funguje tak i soudní systém se Spojených státech.

    Ve středověkých německých městech vydávaly rozhodnutí příslušné soudní orgány, rozsudek zněl německy „Urteil“, z toho české „ortel“. Při oslabení centrální moci a rostoucí zvůli jednotlivců probíhaly ve středověkých německých zemích tzv. fémové soudy. Ty vznikaly autonomně na státní moci, kočovaly po území tam, kam je povolal žalobce, braly spravedlnost do vlastních rukou a soudily viníky čistě podle sebe, na základě přirozené spravedlnosti. V germánském právu doposud náleží větší místo citu pro spravedlnost před přísně danou literou zákona, kterou je třeba naplnit, i když ta třeba odporuje svědomí vykonavatele (pojmy právo a spravedlnost se žel ne vždy překrývají).

    Pakliže o nových společenských normách rozhoduje soud formou oněch precedentů, hovoří se přímo o soudním systému. Ten tvoří alternativu vůči parlamentnímu systému římského práva.

    Na charakterističnost práva jako podstatného prvku germánských společností poukazuje název Danelag pro tu část anglického území obsazeného ve své době Vikingy. Danelag znamená doslova území dánského práva (lag = angl. law, zákon).

    ***


    Římské právo samozřejmě také lpí na spravedlnosti. Nespoléhá však pouze na tradici a u nových případů až na rozhodnutí soudu, kdy počet precedentů narůstá do nekonečna a vypadá značně nepřehledně. Když soud někde v USA nezná v soudním pojednání rozhodnutí jiného soudu někde z druhého konce země a rozhodne opačně, vzniká pak chaos, čemu dát příště přednost. Parlament se snaží předjímat nové situace a z jednotlivých případů vyvozuje obecná pravidla, jak je soudit. Lidé mají větší jistotu, jak se mohou či nemohou chovat, stačí si zjistit zákon, a ne čekat na nejistou přízeň poroty a výřečnosti právníků, když se věc dostane před soud, aby ji rozhodl až on. Nevýhodu představuje praxe, kdy se konkrétní případ ocitá na hraně více takových obecných zákonů, a konkrétní případ se nedaří nikam napasovat. Obecnost zákonů nemůže předjímat všechny detaily života.

    Ruská pravda 1)


    Stejně jako u pojmu práva platí posunutý význam i u ruských zákoníků zvaných „pravda“. Etymologie pojmu už vychází ze slovanštiny, takže bude o to lépe pochopitelná. Slovo pravda vychází z pojmu napravovat, opravovat. Cílem je navrátit ten pravý stav, harmonii. Opakem k pravdě je křivda, křivé. Doposud přežívá ve slově křivák (vlastně synonymum k slovu „levák“) pro narušitele pro lháře, narušitele práva. Co je křivé, to se napravuje, narovnává (dnes bychom řekli, že nejlépe se narovnává podle pravítka). Narušitele společnosti lze v krajním případě popravit, narovnat stav odstraněním narušitele.2) V dnešních významech je ještě vhodné zmínit pojem falešný, také opozitum ke slovu pravý.

    Slova právo a pravda jsou přirozeně také příbuzná, dokládají to i další jazyky. Německé recht a das Recht, anglické right a right, francouzské droit a le droit, ve všech případech značí „pravý“ ve smyslu pravolevé orientace a „právo“. Ruský pojem pravda v sobě shrnuje sbírku právních zákonů i ideu napravování narušených poměrů.

    Nejznámější kodifikací zákonů raného Ruska je Ruská Pravda napsaná za vlády Jaroslava Moudrého. Ačkoli je zde patrný již vliv křesanský, u mnohých zákonů se dají vysledovat analogie z různých koutů germánského světa.

    Zavražděného měl právo potrestat jeho příbuzný. Krevní msta za člena rodu byla společná všem předstátním společnostem, Germány nevyjímaje, Slovany také ne. Germáni se krevní mstě spojené s kolotočem vzájemných vražd mezi rody snažili zabránit pokutou za vraždu, ta se nazývala wergeldem. Na Rusi se praxe pokut převedla i na kategorie jiných zločinů, např. za ublížení na těle, za ránu pěstí. Rovněž za krádež, kterou Vikingové běžně trestali smrtí, platil na Rusi pachatel pouze pokutu (2-3 násobek odcizené ceny). Pravda jinak povolovala zabití zloděje, kterého majitel nachytal při jeho nekalé činnosti u sebe doma. V obecném zmírnění trestů (dokonce zákaz tělesných trestů) a jejich převedením na peněžní pokuty se spatřuje vliv křesanství.

    Mezi analogiemi ke germánským zákonům uvádí Karamzin trest smrti za krádež koní, podle něj se stejný zákon praktikuje i u Sasů. Za vsednutí na koně bez svolení majitele musí pachatel vyplatit vlastníkovi plnou cenu toho dotyčného koně, “slovo od slova podle jutských zákonů“.

    Systém pokut uměl panovník chytře využít. Pokud zavražděný člověk neměl žádného příbuzného pro provedení pomsty, vrah platil pokutu panovníkově pokladně. Vladimír zavedl svého času trest smrti za loupež namísto dosavadní pokuty, ale zanedlouho jej v tomto případě zrušil. Pachatel musel opět platit, ale tentokrát panovníkovi v podobě zbraní a koní - další příklad, jak se původní zvyky, i právní, přizpůsobují ve prospěch státu a jeho životně důležité vojenské moci. Mstu příbuzných nakonec zcela zatrhla tzv. Pravda Jaroslavičů zkoncipovaná třemi nejstaršími Jaroslavovými syny.

    Spravedlivého nepálí


    Pravdomluvnost se na Rusi posuzovala na dnešní pohledy drastickým způsobem. Kdo chtěl prokázat, že mluví pravdu, musel sevřít v ruce rozžhavené železo nebo vytáhnout železo z vařící vody. Soudci mu poté ruku zavázali a zapečetili a „jestliže po třech dnech shledali, že ruka zůstala nezjizvená a kůže neporušená, byl důkaz neviny podán“. dodat citaci.

    Saský kronikář Widukind zachytil průběh konverze dánského krále Haralda Modrozuba. Krále se snažil získat biskup jménem Poppo: „Druhého dne dal král rozžhavit kus železa a vyzval Poppa, aby jej na důkaz své víry vzal do rukou. Poppo železo uchopil a držel tak dlouho, jak si král přál. Poté všem ukázal svou neporaněnou ruku, aby je přesvědčil… Král byl obrácen…“3)

    Zvyk přinesli i Anglosasové na britské ostrovy. Anglosasové rozsuzovali vinu a nevinu podle počtu přísah a vážnosti přísahajících. Pokud svědci nebyli, “musel obviněný do ruda rozpálené železo donést do určité vzdálenosti, a vina nebo nevina byla určena podle povahy spálenin, které byly posouzeny po stanoveném počtu dní“.4) V Norsku zvyk uzákonil král Olaf (1015-1028), v latinské podobě je zachovaný jako examen aquae ferventis.

    Další doklad zachovala Píseň o Gudrúně z eddického cyklu o hrdinovi Sigurdovi (cyklus je severským zpracováním materiálu, ze kterého vzešla i Píseň o Nibelunzích). Služebná hunského krále Atliho Herkja obviní Gudrúnu, že Atliho podvádí s jiným mužem. Gudrún se ohradí a káže: „K Saxovi pošli, králi Sasů, jenž kypící zná zasvětit kotel,“ pak „ke dnu sáhla bělostnou rukou, vyzvedla z vody kameny vzácné: ´Hleďte, knížata, jak kotel vře! Bez viny jsem před soudem bohů!´“ Na řadu přišla žalobnice: „Srdce se Atlimu radostí smálo, když zdravé spatřil Gudrúniny ruce: ´Teď a Herkja hned v kotel sáhne, která z nevěry Gudrúnu nařkla!´ Nic hrozného neviděl, kdo Herkju neviděl, jak spálené měla ruce. Do hloubi močálů uvrhli Herkju – tak pohana Gudrúny postěna byla.“5)

    V jiném velkolepém příběhu tragické lásky se podrobuje zkoušce Isolda: "Bledá a vrávorající přistoupila k výhni. Všichni zmlkli: železo bylo rudé. Tu vnořila své holé paže do řeřavého uhlí, uchopila železnou tyč, popošla s ní devět kroků, pak ji odhodila a rozepjala paže ve znamení kříže, dlaně rozevřené. A každý viděl, ž ejejí tělo je neporušenější než čerstvě padlý sníh."

    Obraz Thierryho Botuse z r. 1468 znázorňuje námět ordálu, který se měl údajně odehrát na dvoře císaře Oty II. Císařova manželka marně sváděla jednoho rytíře, až ho z uražené ješitnosti nechala stít. Vdova po rytíři si vyžádala boží soud, na obraze drží s vyrovnaným výrazem ve tváři v jedné ruce kus žhavého železa a ve druhé manželovu hlavu.

    Nerozluční přátelé Amis a Amil, kteří si byli nerozlučně podobní, využili své podoby právě v jednom božím soudu. Amil spáchal přestupek, ale na božím soudu jej zastoupil Amis, který byl nevinný, takže výsledek dopadl pro oba příznivě. Vyšší moc zasáhla objektivně, ale ne zrovna spravedlivě... 6)

    Mimo germánské území uzákonil boží soud i český kníže Břetislav I. v tzv. hnězdenské dekretě r. 1040. Podle Kosmy: „Když by však žena prohlásila, že jí muž nesplácí stejnou láskou, nýbrž že ji nemilosrdně bije a trýzní, bude rozhodnuto mezi nimi božím soudem … Rovněž i stran těch, kdo jsou nařčeni z vraždy: arcikněz a oznámí jejich jména správci svého hradu a správce a je povolá na soud, a budou-li se vzpírati, uvrhne je do vězení, až buď učiní vhodné pokání, anebo, budou-li zapírati, buďtéž zkoušeni žhavým železem nebo očistnou vodou, zdali je na nich vina.“7)

    Praktický příklad z českých dějin přinesl proces s údajnými spiklenci proti knížeti Soběslavovi I. r. 1130. Kníže nechal popravit hlavní podezřelé v čele s velmožem Miroslavem a nechal podrobit zkoušce železem Miroslavova strýce Křivosúda a jakéhosi Vacemila a Jindřicha. Výsledek zkoušky, procházka po žhavém železe, potvrdil knížeti i jejich vinu. 8)

    Hólmganga


    Ruská pravda připouští souboj v případě sporu, vítězství má znamenat, že dotyčný byl v právu. Brønstedt připomíná souboj – hólmganga jako severskou tradici, k němuž se vztahuje rovnou nejstarší zachovaný zlomek zákona ze švédského území. Po vyslovení urážky se oba dotyční dostaví na křižovatku tří cest, kde podstoupí souboj. Absence jednoho ze zúčastněných v souboji se hodnotí stejně jako jeho prohra.9)

    Souboj byl součástí i nejstaršího dochovaného souboru německých zákoníků zvaného Saské zrcadlo (Sachsenspiegel), starých zákonů zapsaných mezi lety 1220-1230. Na konci rovného souboje stál u Sasů boží soud – ordál, který určil viníka. Poražený mohl být oficiálně klasifikován jako zločinec.

    Souboje - ordálie se z germánského prostředí šířily do Evropy. Nesetkávaly se většinou s pochopením, už r. 887 byly zakázány papežem. Anglie vydala zákaz soubojů r. 1215, aby je v r. 1818 povolila. Francie souboje zakázala r. 1547. V Rusku se souboj jako řešení sporu připouštěl až do 16. století a praktikoval se i nadále, i po postavení mimo zákon. Mezi oběti duelů patří např. ruský spisovatel Puškin.

    V pozdějších dobách už ale souboj přestal fungovat jako nástroj prokázání neviny, jeho funkce se přesunula na obhájení cti (vlastní osoby, cti dámy, rodiny nebo armády), dnes přetrvává v pěstních soubojích „na férovku“.

    ***


    Souboj platí v případě nerovných sil obou stran jako velmi pochybný důkazní materiál. Proti vycvičenému válečníkovi neměl obyčejný člověk asi šanci a lidé si to uvědomovali. Tak po ničivém zásahu francouzského krále proti templářům r. 1307 se po Evropě konala církevní zasedání, která měla posoudit vinu či nevinu templářů a další kroky. Na zasedání v německém Frankfurtu dorazila skupina templářů plné zbroji v čele s nejvyšším představeným Hugem z Gunbachu. Hugo přede všemi prohlásil, že řád je nevinný, a že každý z přítomných těkooděnců včetně jeho samého je ochoten podat důkaz neviny v božím soudu tady a teď. Zasedání skončilo ještě dříve, než začalo...

    Soudy


    Karamzin uvádí fungování soudů o dvanácti porotcích rozhodujících podle svědomí o vině, samotný soudce pak stanovuje výši trestu v případě uznání viny. Karamzin se odvolává na dánského kronikáře Saxona Gramatica a jeho údaje o stejné formě soudu v germánských zemích. První dvanáctičlenný soud měl zavést v 8. století dánský vládce Ragnar Lodbrokk. Islandský althing, shromáždění vyslanců z celého ostrova na způsob primitivního parlamentu, používal dvanáctičlenných porot při řešení obzvláště vypečených případů, v čele poroty seděl sám zákonopravce (předseda) althingu. Samotný Island byl rozdělen na dvanáct správních jednotek s lokálním soudem. V islandské církvi rozsuzovala dvanáctičlenná porota některé vnitřní záležitosti, např. neposlušnost kněze vůči biskupovi.10)

    Forma pronikla ze severogermánského prostředí na Britské ostrovy. Jako jeden z prvků anglosaského práva se v Británii a ve Spojených státech praktikuje dodnes: porotci vybraní z řad prostých obyvatel rozhodují, zda-li byla obžalobou prokázána vina, v kladném případě soudce stanoví výši trestu. Porotci v rámci germánského práva opět rozhodují podle výše uvedeného principu, tedy spíše na základě citu, nikoli na přesné znalosti zákonů a právnického vzdělání.

    * * *


    U soubojů a pálení se žhavým železem působila víra, že vyšší moc nedovolí, aby si trest odnesl nevinný. Postoj církve nebyl zpočátku jednotný. Boží soud přetrvával ještě z pohanských dob, ale byl zůstával, jak vidno, ve společnosti pevně zakořeněn. Církev v takových územích přistupovala ke kompromisu, když za nadpřirozeného soudce dosadila křesanského Boha, není nad takového vševědoucího a všemocného arbitra. Konkrétně na Rusi tak církev světila vodu a železo pro popsanou boží zkoušku. Břetislav I. vyhlásil svoji statutu nad hrobem českého světce Vojtěcha, který pro hříšný život Čechů opustil vlast a spočinul nakonec v Hnězdně. Statuta se svými zákony upevňujícími křesanskou víru měla světce usmířit. Boží zkouška tvořila v tomto případě ještě součást procesu christianizace, jak k ní dodal v Hnězdně biskup Šebíř: „Toto ustanovení knížete budiž klatbou stvrzeno!“

    Víra nebo chcete-li pověra v boží soud se přenesla i do dalších náboženských záležitostí, jako bylo posuzování odchylek od víry nebo čarodějnictví. Nadále přetrvávaly zkoušky vodou nebo ohněm. V absurdních případech byla do vody vhozena osoba se svázanýma rukama, pokud vyplavala, byla v moci nečistých sil, u tudíž upálena. Pokud utonula, byla nevinná, ale otázka viny těch, kteří ji zabili, se neposuzovala…

    Zákaz božích soudů přinesl IV. Lateránský koncil r. 1215. Namísto pozůstatků zvykového práva nastoupilo v otázkách posuzování kacířství právo římské, nástrojem se stala inkvizice svěřená dominikánského a františkánskému řádu. Inkvizitoři objížděli kraj, popř. si volali obyvatele do svého sídla. Vyslýchaným kladli otázky, podle kterých posuzovali, zda-li nejeví odchylky od víry. Zákony přesně říkaly, co se v otázce víry nesmí nebo naopak musí. Sbírala se jména dalších podezřelých i vyslýchaných. To když heretik vykonal pokání a třeba i za pár desítek let byl znovu přistižen, jak páše nepřístojnosti, nemohl už kvůli škraloupu v záznamech doufat ve shovívavost.

    V případě nejasností nebo obvinění měl dotyčný právo pokusit se prokázat nevinu. Inkvizice brala v potaz i polehčující okolnosti jako přiznání, tresty odstupňovala podle závažnosti provinění. Člověk obviněný z hereze nebo čarodějnictví, a už právem nebo neprávem, měl zajištěno nějaké právní minimum a měl mnohem lepší vyhlídky na přežití než při těch různých božích zkouškách.

    Vyhlídku na spravedlnost ovšem snižovala možnost vymáhání přiznání mučením. Mučení bylo známé právě už v Římě, kde se používalo na otroky a později na další nižší vrstvy.

    ***


    Napsal jsem, že při božím soudu působila víra – její vliv na průběh i výsledek zkoušky považuji za značný. Kulturní antropologové popsali u některých primitivních kmenů jiný druh boží zkoušky, která spočívala ve vypití jedu. Výsledek badatelé vyvozují ani ne tak z působení vyšší moci, jako z víry dotyčného, že pokud nic nespáchal, nemůže se mu nic stát. Síla vůle a víra v uzdravení jako významný podpůrný prostředek léčby je dostatečně vypozorována i v moderní medicíně. Stejná uzdravující síla zřejmě působila i u zmíněného pití jedu.

    Známějším rituálem primitivních kmenů je chození po žhavém uhlí. Lidé ze Západu, kteří podstoupili praktickou rekonstrukci rituálu, hovoří o nutnosti navodit odpovídající psychický stav. Ten spočívá mj. ve víře, že to dotyčný zvládne a nemá se čeho bát. Spojení takového psychického stavu společně s vírou ve vlastní nevinu mohlo mít vliv na výsledek zkoušky ohněm. Vědomí vlastní viny i neviny má vliv na fyziologické reakce, už jen tím, jak se člověk snaží skrývat lež nebo jak projevuje strach. Zkouška železem tak skutečně mohla probíhat na bázi primitivního detektoru lži…

    ***


    Slova ordál a ortel mají jiný význam, i když vycházejí ze stejného základu. Ve střední dolní němčině nese slovo podobu ordel a ve staroangličtině ordal. Zajímavější než posun v hláskách je posun významový. Ordál, který nechá rozhodnutí na vyšší moci, je nahrazován ortelem, který rozhodnou a vyřknou sami lidé... Společnost vzešlá ze samosprávných měst se přestává spoléhat na zásahy a řízení ze strany bohů nebo Boha a bere záležitosti do vlastních rukou.

    1) Třeštík, Dušan: Počátky přemyslovských Čech. NLN, Praha, 1998, s. 302-305. Opozice pravé a levé i v přenesených významech se nevyskytuje pouze u Slovanů. Latinské dexter-sinister, kde dexter značí současně i příznivý, šastný, milostivý, zatímco sinister i nepříznivý, nešastný, škodlivý, přenesené i do angličtiny jako sinister – zlověstný, pochmurný, nečestný, nepoctivý.
    Při biblickém Posledním soudu shromáždí Kristus spasené duše po pravici, zatímco zatracené po levici.
    Důraz na pravou stranu ústí až do přeučování, napravování leváků na praváky (řekl bych ústí až do takové pokřivené formy).
    2) Karamzin, N. M. : Obrazy z dějin říše ruské. Odeon, edice Živá díla minulosti, Praha 1984, s. 101-110.
    3) Brønstedt, Johannes: Vikingové, sága tří staletí. Orbis, Praha 1967, s. 236.
    4) Maurois, André: Dějiny Anglie, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 28.
    5) Edda, SNKL, Praha 1962. Překlad L. Heger s. 368-370. Uzákonění zkoušky aktem krále Olafa viz vysvětlivky na s. 460.
    6) Tyto příklady sebral le Goff, Jacques: Kultura středověké Evropy. Vyšehrad, Praha 2005, s. 417, 427.
    7) Např. Krzemieńska, Barbara: Břetislav I. Melantrich, Praha 1986, s. 364.
    8) Vaníček, Vratislav: Sobělslav I. Paseka, Praha/Litomyšl 2007, s. 225.
    9) Brønstedt, s. 185.
    10) Kadečková, Helena: Dějiny Islandu. NLN, Praha, s. 36-40, 73.

    Celý článek | Komentáře: 1 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Září  >>
    PoÚtStČtSoNe
        1 2 3
    4 5 6 7 8 9 10
    11 12 13 14 15 16 17
    18 19 20 21 22 23 24
    25 26 27 28 29 30  

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha