Záviš Černý z Garbowa - erbu Sulima. Nejslavnější polský rytíř

Zawisza Czarny Garbowski z Garbowa, česky Záviš Černý se narodil okolo roku 1375 +/-5 let, v rodině konarskosieradského purkrabího Mikolaja (Mikuláše) z Garbowa (někdy bývá uvedeno jméno Biernat) a jeho manželky Doroty.

Nejslavnější ze slavných, nepřemožitelný, vzor rytíře, neporažený turnajník, těmito a podobnými přízvisky bývá označován muž, který svého času proslavil Polsko tak, jako málokterý jiný. V našich dějinách ho můžeme srovnat s panem Janem z Michalovic nebo panem Plichtou ze Žirotína, rytíři, kteří sto let před ním dobyli Evropu podobným způsobem jako on a v evropských pak s panem Guillaumem le Marechalem, Rolandem, Ullrichem z Liechtensteinu či Godefroyem z Buillonu.

Podle kroniky Adama Bonieckiego se neznámý majitel vsi a pravděpodobně i tvrze či hradu Garbow oženil v první polovině 14. století s dcerou Marcina z Opatkowic i Grodziny (dnes se jmenuje Grudzyna). Rodina měla tři děti, Mikuláše, Marcisza a Alžbětu. Mikuláš zdědil po otci Garbow, Marcisz po matce Grodzinu a Alžběta se vdala za mazowieckiego vévodu Andrzeje Ciolka (měli vzdělaného syna Stanislava, který byl ve své době známým zaměstnancem dvorní kanceláře v Krakově). Mikuláš byl tzv. konarsko sieradzkým purkrabím. Tato funkce byla ojedinělá, údajně byl tento post jen ve třech vojvodstvích, kromě samotné funkce purkrabího obnášel ještě chov koní, pravděpodobně jakási obdoba třeba dnešního kladrubského chovu u nás. Kromě toho vlastnil také 50 lánů pole, nebyl tedy zrovna chudý.

Měli spolu tři syny, Záviše zvaného Černý, Jana zvaného Farurej a Petra zvaného Kruczek (Kudrnáč, Černovlasý). Jak vidno, všechny tři bratry spojovala přízviska, která nám signalizují jejich poznávací znamení. Z největší pravděpodobností měli tmavé vlasy a možná i snědší pleť, na což by ukazovalo zejména přízvisko Jana, Farurej totiž znamenalo něco jako Egypťan. To by vyvracelo dřívější domněnku, které se držel i Sienkiewicz, že Záviš byl pojmenován Černým podle své černé zbroje.

O dětství Záviše není doloženo z písemných dokumentů nic. Jedna z pověstí však praví, že slavný italský mistr boje Ippolito se na svých cestách snad na sever k Řádu německých rytířů, ubíral přes Polsko a byl poblíž Garbowa přepaden lapky. Záviš jel s bratry náhodou kolem, všichni se okamžitě vrhli na pomoc a v boji proti přesile mu zachránili život. Ippolito byl známý učitel, ke kterému jezdila na výcvik spousta evropských šlechticů mimo jiné také budoucí křižácký velmistr Ulrich, jenž povede válku proti Polsku a nakonec padne v bitvě u Grunwaldu. Mikulášovi synové toužili stát se slavnými rytíři a vydobýt si nehynoucí slávu, a proto s radostí uvítali nabídku, kterou jim Ital z vděčnosti jako pravý rytíř udělal. Zůstane u nich dva roky a vycvičí je v excelentní bojovníky. Trénink byl opravdu tvrdý, jeho svěřenci museli zvládnout náročné posilovací cviky jako vzpírání různým druhů břemen, skoky přes překážky, skoky do sedla ve zbroji bez pomoci třmenů, plavání se zátěží, přetahování lanem, házením břemen a jiné cviky zaměřené na fyzickou kondici.

Nácvik boje s mečem pak přicházel vždy na konec, když už byli dostatečně unavení a používalo se k němu k němu několikanásobně těžších kousků, než kolik vážil skutečný meč. Pro nácvik různých technik úderu zabudoval trenér do země kůly, které se museli budoucí turnajníci naučit roztínat a přetínat jedinou ránou a to jak pěšky, tak z koně. Kromě toho je Ippolito naučil klasickým turnajovým dovednostem, jako byla práce s kopím. Při závěrečné zkoušce se pak bratři utkali se svým učitelem. Jan i Petr svému mistrovi podlehli, ale Záviš prokázal svůj výjimečný talent a Ippolita porazil.

Po roce 1390 se Záviš s bratry snad díky protekci některých příbuzných dvořanů ze Sandoměře objevuje v Krakově a na jednom z četných turnajů pořádaných u příležitosti různých diplomatických jednání pravděpodobně získává i rytířské ostruhy. Závišův otec umírá roku 1391 a později roku 1400 se jeho matka Dorota, která jako dědička panství Garbow spravuje, zříká rodinného majetku ve prospěch svých třech synů. Okolo roku 1397 se Záviš žení ze sestřenicí krakovského biskupa Piotra Wysza Barbarou, pocházející z Radolina ve Velkopolsku, tvrdí se, že šlo o manželství z rozumu, ale to tehdy bylo běžné. I když Záviš nebyl chudý, jeho roční příjem nepřekročil 100 hřiven a život rytíře se pohyboval v jednotkách cca: oř =10, zbroj = 7, přílbice = 4 a pás = 6 hřiven, musel živit taky minimálně jednoho koně navíc a nějakou menší družinu 2–3 kopiníky. Potřeboval peníze a dělit se z bratry o Garbow na tři díly bylo pravděpodobně hodně málo. Proto by na jeho manželství z rozumu nebylo nic neobvyklého.

Biskup Wysz budoval svou kariéru v letech 1393–1397, a to velmi svědomitě – jeho příjmy údajně předčily i ty královy. Byl to tedy velmi činorodý politik a je možné, že se u něj Záviš přiučil i věcem, které později bohatě využil při své diplomatické činnosti. Lze se jen dohadovat, ale je možné, že Záviš působil nějaký čas přímo v jeho službách. Je totiž známo, že později ovládal latinu i němčinu, pravděpodobně i maďarštinu a spoustu vědomostí mohl získat právě zde, přímo u zdroje…

Co dělal Záviš mezi lety 1397 a 1403 nevíme, ale některé prameny uvádějí, že spolu s jinými námezdnými rytíři z Polska působil na Moravě ve službách markraběte Prokopa a vedl zde záškodnickou válku proti olomouckému biskupovi, stojícímu na straně markraběte Jošta. Pravdou je, že po zajetí Jana Rogally, jednoho z polských loupeživých kondotiérů, který přebýval na moravském Šostýně a pořádal kořistné výpravy taky domů do Polska, vyprosil mu Záviš u krále Vladislava Jagiella roku 1403 milost. Znamená to tedy, že pravděpodobně Rogallu dobře znal a zároveň musel mít už tehdy vliv na samotného krále – nakolik to však bylo příbuzenstvím s biskupem Wyszem a nakolik Závišovou osobou, lze se opět jen dohadovat.

Po roce 1403 se Záviš v zápisech neobjevuje, je dosti pravděpodobné, že opět působil v něčích službách a sbíral zkušenosti, možná znovu na Moravě, možná že se už ale objevil na dvoře krále Zikmunda, který okolo sebe shromažďoval známé rytíře toužící po slávě na bitevním poli a dokazoval tak, že je synem císaře Karla IV. a vnukem krále Jana. V českých zemích byla tehdy už rytířská doba spíš za zenitem, já osobně vidím příčinu postupného úpadku jednak ve zranění krále Karla a tedy následné nechuti pořádat turnaje bez možnosti se jich zúčastnit a jednak v osobě Václava IV., která se rytířskému ideálu přibližovala spíše lovem a porážením sudů s vínem, než dobýváním slávy na turnajích. A pro rytíře jako byl Záviš byl právě dvůr krále Zikmunda to pravé.
Je ale možné, že už tehdy započal svou diplomatickou misi, snad jako nějaký stálý emisar nebo jeden z nich u dvora uherského krále, měl okolo 30 let, byl vzdělaný a byl tedy vhodným kandidátem. Svědčilo by pro to, že Záviš nikdy nebyl obdarován územím od Zikmunda, i když si ho král velmi vážil pro jeho rytířství. Zikmund totiž rád své oblíbence obdarovával majetkem sebraným naopak těm, co se mu znelíbili.

V roce 1408 uspořádal Zikmund velkou výpravu do Bosny, kterou chtěl ovládnout, poněvadž si na ni činil po smrti královny Alžběty, matky jeho manželky Marie nárok. Byl ale odmítnut, podařilo se mu však přesvědčit papeže Řehoře XII., že jde o výpravu proti nepřátelům víry a ten následně vyhlásil kruciátu. V jeho armádě se výpravy zúčastnilo mnoho rytířů z různých zemí a také z Polska, mezi nimiž nechyběl ani pan z Garbowa se svými bratry, v té době už známý rytíř. Těžko říct, zda Záviš a jiní křesťané věděli, že se jedná o výpravu proti křesťanům, jisté je, že mnoho z nich zde získalo válečnou slávu. Rok nato založil král Zikmund dokonce rytířský řád draka, aby si oblíbené rytíře zavázal a ukázal světu, že jeho dvůr je ten, kde má rytířství zelenou. Je rok 1410 a začíná se schylovat k velké válce s Řádem německých rytířů. 4. března se v Nowym Korczynie setkává Záviš s králem Vladislavem, kancléřem Zbignievem z Brzezia a podkancléřem. Jde o setkání s tajným záměrem, zřejmě se jednalo o tom, jak celý konflikt vidí Zikmund. Zikmund se nakonec jak známo postavil na stranu Řádu, a tak polští rytíři včetně Záviše opustili jeho dvůr i přesto, že se je snažil přísliby a dary zadržet, jak píše Dlugosz a spěchali domů do Polska do války pod korouhvemi svého krále.

A tak 15. července ve velké bitvě u Grunwaldu a Tannenberka stojí Záviš na bitevním poli v čele předkorouhevního houfu hlavní velké královské korouhve, tedy na nejčestnějším místě. Bitva sama je jednou z největších rytířských bitev středověku, trvá okolo 10 hodin a mnoho rytířů se v ní předvede v tom nejlepším světle. Pověsti jsou různé, podle některých je to sám Záviš, který v kritickou chvíli, kdy padla královská korouhev, vede protiútok na její zpětné získání a umístění na původní místo. Podle jiných vlastní rukou v osobním souboji zabije uherského pána Gyulu bojujícího v německých službách, který s ním měl osobní spor. Nedlouho poté se v rytířské bitvě pod hradem Koronowem, kterou polští rytíři řadí v čestném významu ještě před Grunwald, vyznamená také Závišův bratr Jan.

V následujícím roce se Záviš účastní rokování s poselstvem krále Zikmunda a v roce 1412 je přítomen jako diplomat rokování obou králů ve Staré Lubovni a hlavně setkání tří králů v Budíně, kde je kromě Jagiella, Zikmunda a bosenského Tvartka II. přítomno 14 knížat, 200 hrabat, papežský legát, tři arcibiskupové, 1500 rytířů s 3000 panošů. Přijeli také turečtí poslové a poslové tatarského chána. Na předměstí bylo údajně ustájeno na 40 000 koní. Na počest setkání byl uspořádán velký rytířský turnaj. Nejlépe si v něm podle Dlugosze vedli Poláci a hlavně bratři Záviš a Jan z Garbowa.

V letech 1413–1414 se účastní jak mise u Zikmunda, tak verbování nájemných vojsk v Čechách proti nové válce s Řádem. Záviš byl taky jeden z těch, kdo osobně poslali list s vypovězením války samotnému velmistrovi. V listopadu 1414 dostává Záviš od krále Vladislava dotaci 800 hřiven a odjíždí do Kostnice na velký církevní sněm jako člen delegace o 500 lidech, kterou vede hnězdenský biskup Mikuláš Traba. Ale jen Záviš a kališský purkrabí Jan z Tuliszkowa jsou oficiální polští vyslanci za světský stav. Poláci mají zde soupeře v křižáckém řádu a pomocí letáků ho demaskují před světem. Podepsán na nich je Záviš, který už má ve světě pravděpodobně obrovský morální kredit. V Kostnici se také ujímá mistra Jana Husa po jeho příjezdu a později je jeden z těch, kteří ho horlivě hájí.

Na podzim roku 1415 odjíždí Záviš spolu se Zikmundem do Avignonu na setkání s papežem Benediktem XIII.. A také do Perpignanu na setkání s aragonským králem Ferdinandem I. Aragonským. Při té příležitosti byl opět uspořádán několikadenní veliký turnaj, kde se spolu střetli rytíři východní a západní Evropy.

Zde měl Záviš podle kronikářů dosáhnout vrcholu své rytířské slávy. Měl se ve šraňcích střetnout z nejslavnějším rytířem tehdejšího západního světa, proslulým Janem z Aragonie, který už dřív poslal Závišovi rukavici, aby se rozhodlo, kdo je nejlepší rytíř v křesťanstvu. Onen Jan z Aragonie měl podle kronikářů obrovskou sílu, údajně nadzvedl koně. Měl to být údajně syn Aragonského krále, tedy budoucí Jan II. Veliký. A Záviš jej měl jediným úderem kopí sbodnout z koně, čímž se stal mistrem Evropy, nejlepším rytířem tehdejšího křesťanského světa a obdržel spoustu cen včetně koruny z pavích per..

Jenže ouha!!! Tady kronikář poněkud přestřelil, Jan II. Veliký se narodil roku 1397/98, měl by tedy v době turnaje 17/18 let. A to je víc než brzo na to, aby byl nejslavnějším rytířem západní Evropy. Nabízí se tedy otázka, kdo byl onen rytíř se kterým se Záviš utkal? Buď to byl nám dnes neznámý rytíř, který pocházel ze západní Evropy a přecházela ho pověst nejlepšího rytíře anebo to byl syn Ferdinanda I., skutečný Jan z Aragonie, který v mladické nerozvážnosti a touze po slávě vyzval nejlepšího rytíře východu. To by nebylo nic neobvyklého, jako urozený na to mohl mít právo, tak to zkusil. A kronikář pro zdůraznění vítězství jeho význam poněkud upravil. Kdo tedy nakonec byl skutečně onen rytíř se asi už dnes nedozvíme. Jisté ale je, že kronikáři záznamem souboje zajistili Závišovi nehynoucí slávu největšího polského rytíře.

Na zpáteční cestě z Perpignanu se stal Záviš v Paříži jedním ze signatářů prodloužení příměří z německým řádem do roku 1417, kdy byl Záviš v Kostnici spolu s panem z Tuliszkowa a panem Stanislawem Merskim jako jeden z 24 strážců „bezpečnosti a svobody voličů“ přítomen volbě nového papeže Martina V., který ovšem potvrdil pod vlivem protipolského pamfletu Jana z Falkenberga z roku 1416 „Křižákům“ všechna jejich privilegia. Záviš nadále setrval v Kostnici a 9. května se zúčastnil spolu s panem z Tuliszkowa předvolání k papeži, který obvinil Poláky a polské biskupy z neposlušnosti a pohrozil jim klatbou. Zde dosáhl svého dalšího neméně významného vítězství, když se spolu s panem z Tuliszkowa veřejně postavil za polskou církev a svou zem a prohlásil, že bude bránit krále a vlast „jak slovem, tak rukou“. Koncil sice neustoupil, ale papež ano a požehnal jim. Završením toho všeho bylo veřejné odvolání pamfletu Jana z Falkenberga za přítomnosti papeže a biskupů v roce 1424.

Za své zásluhy byl Záviš králem v roce 1417 jmenován „starostou kruświckim“. Byl zároveň rytíř a zároveň diplomat, v roce 1419 byl přítomen setkání Jagiella se Zikmundem v Košicích a zanedlouho se jako rytíř ve vojsku účastnil válečné výpravy. Je dobré se zmínit, že v té době začal nakupovat pozemky. V roce 1420 je ustanoven „starostou spišským“ tedy královským místodržícím nad 16 zastavenými spišskými městy se sídelním hradem ve Staré Lubovni.

V roce 1421 byl Záviš jedenáctkrát vyslancem u krále Zikmunda, naposled v listopadu ohledně zamýšleného sňatku krále Vladislava a díky tomu se koncem roku zúčastnil nejspíš jako pozorovatel výpravy do Čech a je přítomen tažení na Kutnou Horu a dalších událostí, které vyvrcholí bitvou o Německý Brod. Záviš věren rytířské cti, odmítne opustit posádku husity obleženého města a v pátek prvního dne se horlivě účastní obrany. Po sobotním dobytí města je Záviš spolu s jinými urozenými zajat a odvezen do Prahy, kde byl držen do května 1422. Podle jedné z legend byl původně jako posel u Zikmunda kvůli propuštění českého poselstva zajatého Janušem Ratibořským. Pověst praví, že jeho propuštění stálo polského krále tolik zlata, kolik sám Záviš vážil.

Během roku 1422 se zúčastní další výpravy proti „Křižákům“, kdy Řád nakonec musí odevzdat Polsku další území. V roce 1424 dostává do zástavy panství Rožnov nad Dunajcem a o rok později se stává jeho trvalým majitelem a převádí sem své rodinné sídlo. Jeho bratři nadále spravují rodný Garbow. Kromě toho se stává majitelem třech hradů a až 50 vsí, z toho některé se nacházely až u Dněstru.

Záviš Černý se stal mocným pánem, byl bohatý, byl slavný.. Bylo mu už přes 50 let a mohl si klidně užívat zaslouženého odpočinku.

Ale roku 1428 uspořádal král Zikmund další výpravu proti Turkům. Svolal na ni opět rytíře ze všech stran křesťanského světa. A na výpravu proti nepřátelům víry se jako vůdce rytířů z Polska vydal kdo jiný než ikona křesťanského rytířstva té doby, sám Záviš Černý z Garbowa. Těžko říct, proč se tak rozhodl, snad ho k tomu vedla jeho rytířská čest, jíž se celý život řídil, možná měl se Zikmundem přece jen za ty roky nějaké osobní vazby a cítil povinnost táhnout mu na pomoc. Jisté je, že přes počáteční úspěch výpravy nakonec došlo pod hradem Golubacem na Dunaji v Srbsku začátkem června k bitvě v níž zvítězila turecká vojska sultána Murada II. Král Zikmund se nejdříve nechtěl utkat s početnější armádou nepřítele, dohodl se tedy na příměří a začal se s vojskem stahovat přes Dunaj. Ale Turci nedodrželi příměří a pod velením Sinana Beye na nepřipravené křesťany zaútočili. Záviš měl krýt ze zadním vojem ústup Zikmundovy armády, sám král prý mu poslal loď, aby se dostal do bezpečí, ale on jako rytíř odmítl nastoupit s tím, že neopustí ostatní vojáky a že žádná loď není dost velká na to, aby unesla jeho rytířskou čest. A sám se měl provázen pouze dvěma pěšími ozbrojenci vrhnout přímo proti nejhustší řadě nepřátelského vojska. Zůstal věrný své cti. Zadní voj však neměl proti obrovské přesile šanci a byl v řeži zničen.

Podle jedné pověsti zahynul Záviš v bitvě, podle jiné byl zajat a veden k sultánovi. Během cesty se prý začali dva vojáci mezi sebou hádat, kdo z nich zajal Záviše. Jeden z nich vytáhl meč či šavli, uťal Závišovi hlavu a utíkal s ní k sultánovi, že to jemu patří odměna. Co na to sultán, nevíme. Tělo prý pohřbili Srbové. Podle jiné pověsti ani Turci nevěděli koho mají před sebou, Záviš prý měl na sobě vypůjčenou zbroj. Jak to bylo doopravdy asi už nezjistíme, i když jsou dodnes v Polsku lidé, kteří se snaží najít hrob velkého rytíře. Pravda je, že Záviš zahynul pod hradem Golubacem a jeho tělo se nikdy nenašlo.

Jeho symbolický pohřeb se konal v listopadu roku 1428 v Krakově ve františkánském kostele A mše začínala slovy: Lśni twój herb, ale twoje nie leżą tu kości, Zawiszo Czarny, sławy wieczystej rycerzu".

Úryvek z dopisu Zikmunda Lucemburského knížeti Vitoldovi po smrti Záviše:

Rycerstwo straciło w Zawiszy najzręczniejszego i najobrotniejszego towarzysza i wodza. Jak to zresztą całemu światu wiadomo, najdzielniejszym był rycerzem, najdoświadczeńszym wojownikiem i wielkim dyplomatą. Domagają się jego znakomite czyny, ażeby zmarły ojciec w swych synach ożył i w swoim potomstwie".

Záviš Černý z Garbowa po sobě zanechal čtyři syny: Marcina, Stanislawa z Rožnowa (oba padli v bitvě proti Turkům u Varny roku 1444), Zawiszu a Jana z Rožnowa, který padl v bitvě pod Chojnicemi roku 1454. Jeho bratr Jan, který se stal krakovským stolníkem, převzal po jeho smrti roku 1428 titul spišského starosty. Závišova vnučka Barbara z Rožnowa se stala matkou dalšího slavného Poláka, hejtmana Jana Tarnowskiego.

Záviš Černý z Garbowa se už za svého života stal vzorem „rytíře bez bázně a hany“, naplnil všechny zásady rytířské ctnosti a byl uznáván všude kam přišel. Známá jsou hesla „Na nim ci jako na Zawiszu“ nebo „Polegaj jak na Zawiszu“. Kromě toho byl také vynikající diplomat, vzdělaný člověk a také dobrý podnikatel. Byl jednou z největších osobností polských dějin a právem mu patří i místo v dějinách evropských.

Záviš Černý z Garbowa měl ve znaku erb zvaný Sulima – černý orel ve žlutém poli a v dolní části tři kameny v poli červeném. Proto se mu taky říkalo Sulimczyk.



Použitá literatura:
Irena Staczyńska: Zawisza Czarny z Garbowa-herbu Sulima
Archivum /www.KiF.pl/
Otův slovník naučný: Zawisza Czarny z Garbowa
Josef Pekař: Žižka a jeho doba
Jan Dlugosz: BITWA GRUNWALDZKA