Středověk
Dnes je: 22. 07. 2017  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství

28.02.2016: Maršík z Radovesic
Poslední komentáře
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Hrad Zvíkov)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Písaři ve středověku)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Richenza, Alžběta Rejčka)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Richenza, Alžběta Rejčka)
  • chenlina20170722 michael kors bags pandora bracelet christian louboutin uk oakl ey sunglasses m . . . (Rohatecký pas)
  • Sociální sítě a ostatní






    Evropské dějiny

    * Jindřich III. z Valois, díl prvý

    Autor: Hana Skřeková . Vydáno dne 13. 04. 2008 (11426 přečtení)

    Vévoda orleánský, vévoda d’Anjou, vrchní velitel francouzské katolické armády, král polský

    A jakkoliv bylo mým prvotním úmyslem vykreslit na těchto stránkách svého dobrého pána Jindřicha III. v jeho přirozenosti a jakým vpravdě byl, a nikoliv takového, jak ho pošpinila hanebná šalba ligistů a guisovců, jejichž nenávistný jed na nebohého krále vylévaný šířil se za jeho života skrze nespočetné pamflety, veršíky a paškvily a běda, i skrze mrzká kázání pronášená dokonce z výšin posvátných kazatelen, z nichž by se měla hlásat toliko pravda boží…(Robert Merle, Vladař na scéně, románová sága Dědictví otců)



    Jindřich III. se narodil 19. září roku 1551 na zámku Fontainebleau jako Eduard Alexandr, třetí syn Jindřicha II. z Valois a Kateřiny Medicejské. Byl milovaným synem své matky Kateřiny, jež ho nazývala „světlem svých očí“. V roce 1566 získal titul vévody z Anjou. Stal se vrchním velitelem francouzské královské armády a zvítězil slavně v několika bitvách francouzské občanské války – ta nejznámější vítězství byla u Jarnaku a u Moncontouru. Jakou skutečně sehrál roli v tragické Bartolomějské noci roku 1572, nám poněkud zkreslují informace z románů ( např. Alexandre Dumas st., ale i Robert Merle, Michel Zévaco a další). V letech 1573-74 byl polským králem, ale z Polska tajně uprchl, aby usedl na francouzský trůn, osiřelý smrtí jeho bratra Karla IX. Ve Francii pak vládl do roku 1589, kdy byl zavražděn fanatickým dominikánským mnichem Jacquesem Clementem. Než se budeme věnovat Jindřichovi, musíme si představit Francii v době reformace a protireformace.

    „Náboženské“ války rozdělující Francii

    Chci líčit Francii, tu matku usouženou,
    S náručí dvojicí děátek obtíženou.
    Silnější pyšné je, uchvátí oba prsy,
    Životodárný zdroj a prudce do nich buší.
    Rukama, nohama i nehty divě rve
    Zdroj mléka sladkého, jež k jejich potřebě
    Příroda stvořila by živila je oba
    (Agrippa d’Aubigné, očitý svědek událostí)

    Konflikty, které drásaly Francii v letech 1560 – 1598 (kdy byl Jindřichem IV. vydán edikt nantský), byly nazvány náboženskými. Ale i když to má své odůvodnění, není toto pojmenování zcela na místě. Hovořme proto spíše o občanské válce, protože pro mnohé hrálo náboženství pouze roli alibi nebo záminky.

    Politická situace, kterou svým synům odkazoval Jindřich II., byla výbušná, nebo italské války království zadlužily. Francouzský dluh dosáhl čtyřiceti milionů livrů vypůjčených na přemrštěné úroky. Pro splácení úroků bylo potřeba učinit velmi nepopulární opatření, jakým je zvyšování daní. Země potřebovala mír a autoritu, kterou zemi nemohl dát ani nezletilý král ani královna matka Kateřina Medicejská, žena sice smířlivá a velmi inteligentní, ale cizinka v zemi a navíc pocházející z rodiny italských bankéřů, která teprve nedávno byla povýšena mezi urozené. Politicky velmi zdatná královna matka si proto postěžovala své dceři, španělské královně: „Bůh mě tu zanechal s třemi malými dětmi a úplně rozděleným královstvím.“

    Královna matka, ochotná o své děti bojovat do posledního zbytku sil, měla bohužel v obecném povědomí lidí velmi špatnou pověst. Jsou jí přičítány zejména lstivost a přetvářka a podle některých romanopisců se dokonce dostala na vrchol moci nikoliv pílí a umem, ale dýkou a jedem. Tuto Kateřinu však ponechme v Dumasových románech a my si představme odvážnou ženu a zejména milující matku, která se nenechala zničit tvrdými životními zkouškami, jimž byla vystavena. Milovala svého muže a musela se o něj dělit s jeho milenkou, krásnou Dianou z Poitiers. Byla starostlivou matkou, kterou krutě zasáhla smrt jejích tří dětí. Kateřina milovala moc, ale usilovala především o to, aby byla zachována jednota Francie a znovu nastolen mír mezi znesvářenými náboženskými stranami.

    Královna matka Kateřina Medicejská. Vlevo sama, vpravo se svými dětmi Karlem, Jindříškem, Markétou a Františkem


    O moc ve Francii zápasily tři strany: Bourboni – princové královské krve, kteří by usedli na trůn, kdyby po meči vymřel rod Valois, pak princové lotrinští, z jejichž krve vzešla skotská královna Marie Stuartovna a vojenský hrdina František Guise, třetí stranou byli Montmorencyové, oddaní koruně, ale nesmiřitelní nepřátelé Guisů.

    Guisové reprezentovali fanatický a nesmiřitelný katolicismus. Montmorencyové, původně katolíci, měli ve svém středu hugenoty, představované zejména úctyhodným admirálem Coligny. Antonín Bourbonský byl v opozici, a tak přijímal hugenoty, ačkoliv sám byl v otázce náboženství dost vlažný.

    Za vlády Františka II., Jindřichova bratra, nejstaršího syna Kateřinina a manžela Marie Stuartovny, byl skutečným vůdcem, „diktátorem, papežem a králem“ Mariin strýc kardinál Lotrinský. Právo stát se regentem měl sice Antonín Bourbonský, ale ten měl za moudré nedávat o sobě příliš vědět. Vůbec se hugenoti chovali jako poslušní poddaní. Jenže Guisové měli v úmyslu očistit království od kacířů a svými násilnostmi dohnali reformisty ke vzpouře. Spojili se v ní „hugenoti státu“ s hugenoty víry a rozhodli se Guisů zbavit. Ozbrojené oddíly měly zamířit k Blois a Amboise s cílem zmocnit se krále a dvora. Guisové byli varováni, spiknutí odhaleno a spiklenci zatčeni.

    Represe byla strašlivá. Cimbuří zámku v Amboise byla pokryta těly popravených. Zde se rodila dědičná a divoká nenávist. Nečekaný zvrat, jenž přišel, znepokojil i samotného vůdce strany protestantů, prince Condého. František II., který trpěl chronickými záněty ucha, dostal vysoké horečky. Kardinál de Guise pořádal jedno procesí za druhým, aby si na nebesích vyprosil královo uzdravení, protože jen to by mu umožňovalo i nadále vládnout státu prostřednictvím své neteře. Prosil, vyhrožoval pověšením královým lékařům. Nebylo to však nic platné a František II. své nemoci podlehl.

    Novému králi, Karlu IX., Františkovu a Jindřichovu bratrovi, bylo teprve deset let. Regentství získala královna-matka Kateřina Medicejská a vyzvala oba znepřátelené tábory k usmíření. Neuspěla však, pro své ústupky oběma stranám je navíc dějinami považována za pokryteckou. V roce 1560 se v Orleánsu sešly generální stavy. Kateřina povolila Colignymu, Condému a jejich rodinám v soukromých sídlech praktikovat své náboženství. Katolíci a parlament královně matce takovou shovívavost vyčítali.

    Na kolokviu v roce 1561 (konalo se namísto papežem zakázaného celonárodního sněmu) bylo rozhodnuto o jmenování komise, která měla hledat kompromis a cestu k proměně církve, jež měla směřovat ke sjednocení všech křesanů. Nenalezla jej však a smíření bylo opět v nedohlednu. Představa usmíření Kateřinu stále neopouštěla, a tak držela u dvora významné hugenoty a vůbec se vůči nim snažila zachovávat toleranci, i když jen tak, aby nejitřila ani katolíky. Ediktem z Amboise v lednu roku 1562 pak povolila protestantům veřejně vykonávat své obřady, ovšem pouze za městskými hradbami, a také konat synody. Oběma stranám zakázala nosit zbraně.

    Masy katolíků i hugenotů však považovaly jakoukoliv toleranci za hřích. V Paříži dav katolíků vypaloval domy reformovaných, na jihu se zase zuřivost hugenotů vybíjela na katolických kostelech. Katolická šlechta se rozhodla Kateřiny zbavit. Ta se však obrátila na hugenoty s prosbou na obranu monarchie a vypukla občanské válka. Mnozí v ní viděli příležitost k ukojení své nenávisti, druzí záminku k drancování. Po krvavém dramatu v hugenotské modlitebně ve Wassy 1. března 1562, který za sebou zanechal dvacet tři mrtvých a sto třicet zraněných, se rozpoutal požár. Guisovi vojáci začali střílet z arkebuz na hugenoty, kteří navzdory lednovému nařízení z Amboise konali ve městě bohoslužbu. Vévoda se pokusil dobýt útokem stodolu, v níž se modlili. Zpráva o události se rozkřikla a začala série válek, přepadení, atentátů a násilností, jejichž příkladem mohou být ukrutnosti barona des Adres, který nechal v Montbrisonu naházet zajatce do ohně.

    Vévoda de Guise vpochodoval do Paříže, kde ho první radní města zdravil jako zachránce víry. Princ Condé volal hugenoty do zbraně. Konflikt vypukl za vydatné podpory obou stran (katolické i hugenotské) z ciziny. Filip II. podněcoval katolíky a Alžběta Tudorovna podporovala hugenoty. Na obou stranách se dlouho uvažovalo, zda povolat cizí vojska. Vášeň převážila nad rozumem, a tak byli povoláni Švýcaři, Španělé i Němci.

    Francouzi, kteří mezi sebou tak zarputile válčili, patřili k jednomu národu a často i jedné rodině. Válčící armády byly sice nepočetné, ale plenily, masakrovaly a znásilňovaly s čilou a zběsilou urputností. Pokud se na počátku konfliktu ještě bojovalo za náboženství, rychle se tato skutečnost změnila a válčilo se pro pouhé potěšení. Královna matka mohla pozorovat, jak obě strany přicházejí o své vůdce. Padl Antonín Bourbonský, Montmorency a Condé byli zajati. Vévodu Františka de Guise zavraždil hugenotský šlechtic Polrot de Méré. Guisova vražda představovala hrozbu pro budoucnost, protože katolíci z vraždy vinili Colignyho. Všeobecná únava vyústila v roce 1563 v jakýsi nepodařený mír, v jehož trvání nikdo nevěřil. Rozkoš z nenávisti a zabíjení zvítězila na obou stranách nad únavou z boje. Válka střídala válku. Království tonulo v ohni a krvi, nedostávalo se chleba. Hugenoti byli postaveni mimo zákon v Paříži a katolíci v Normandii. Na jihu byly pustošeny katedrály a kostely. Rodiny byly rozbité. Vraždy byly ospravedlňovány fanatismem a bandité se odvolávali na víru. Místo státu nahradila strana a pomsta nahradila zákon. Zde umírala civilizace.

    Přesto se Kateřina snažila zachránit, co se dalo. Jako všichni její současníci i Kateřina věřila v politický význam a téměř magický účinek slavností. Ty měly pomoci zapomenout na nedávnou minulost, prožité útrapy a utrpení. Několikadenní okázalé slavnosti byly pastvou pro oči, turnaje se střídaly s podívanou na vodě, souboji na koních a komediemi, jejichž hlavním námětem se stal mír. Po zábavě následovaly opulentní hostiny. Jedna z nich se konala i v bytě Jindřicha, který byl jako králův bratr nazýván Monsieur. Následovaly pěší zápasy rytířů i turnaje. Králi Kateřina účast v turnaji zakázala; vzpomínka na smrt manžela Jindřicha II. byla příliš bolestná. Zato se ona i král zúčastnili divadelní hry, kterou básník Ronsard napsal podle Vergilia. Byla doprovázena hrou na loutnu a pod zdrobnělými přezdívkami tam vystupovaly i všechny její děti (Jindřich byl tehdy vévodou Orleánským a tak hrál Orleánka). Kromě Kateřiny a jejích dětí byli na slavnostech přítomni také jiní dva mladí Jindřichové – Navarrský a vévoda de Guise. Všichni recitovali Ronsardovy verše opěvující krásy přírody, stinná zákoutí, půvabné pastýře a nesmrtelné lásky. Rozkošná rodinná hra zahraná rozkošnými královninými dětmi.

    Nové boje proti hugenotům, Jindřich vrchním velitelem francouzské katolické armády

    Mír z roku 1563 však opravdu netrval dlouho. Francouzské vnitřní spory se staly součástí konfliktu, který překračoval hranice země. Papež a Filip II. Španělský, tehdy na vrcholu moci, se pustili do boje na život a na smrt proti kacířství, především tomu ze Ženevy, nebo v Německu se luteránství spojilo s vládci a zapojilo se do politického a společenského řádu. Naopak kalvinismus byl v boji proti papeženskému pořádku nekompromisní a jeho zápas znamenal hrozbu pro panovníky, i když ve Francii se prohlašoval za royalistický a skutečně jím chtěl i být.

    Pro Filipa II. sídlil hlavní nepřítel v Nizozemí, které se roku 1566 vzbouřilo proti španělské nadvládě. Významné osobnosti a m욝ané povstali, aby požadovali zrušení inkvizice a svobodu kultu a prohlásili, že jsou připraveni „umýt si ruce v krvi kněží“… Ideou admirála Colignyho bylo „přenést válku ze země za hranice“. Chtěl pomoci Vilému Oranžskému a oslabit moc Španělska.

    Kateřina, obvykle smířlivě naladěná a ochotná ke kompromisům, tentokrát přiměla 23. září 1568 krále podepsat edikt zakazující praktikování reformované víry a nařizující vyhnání pastorů a degradaci důstojníků, kteří se nehlásí ke katolické víře. Tento radikální čin se rovnal vyhlášení války. Boje propukly v době, kdy král Karel IX. byl vážně nemocen a ve Španělsku zemřela „ pojistka“ dobrých španělsko-francouzských vztahů, královna Isabela, Kateřinina nejstarší dcera…

    Vzpomínala Kateřina na poslední setkání se svou dcerou, kdy svolila milovanému Jindřichovi vyjet své sestře v ústrety? Když se pak ona sama s dcerou Alžbětou (ve Španělsku nazývanou Isabela) setkala na jednom z ostrůvků na řece Bidassoa, tvořící přirozenou hranici mezi Francií a Španělskem, vyděsilo ji, jak pohuble a křehce mladá španělská královna vypadala. Velmi těžce se vzpamatovávala z nedávného potratu. Nyní Isabela přivedla na svět holčičku, ale předčasný porod nepřežila.

    Pouze ve své pracovně dala královna matka průchod svému žalu. Pak osušila slzy, vyšla ze svého ústraní a zasedla zpět do čela královské rady.
    Přesunula se i se svými syny do Melunu, centra vojenských operací. Jindřich, jenž byl od roku 1566 vévodou z Anjou, se postavil do čela královské a katolické armády. Královna matka byla předem pyšná na skvělé činy, jimiž se podle jejího mínění milovaný syn proslaví. „Můj syn potáhne proti rebelům“ napsala o něm hrdě, „aby v zemi znovu nastolil řád a dal jim pocítit, co znamená stavět se na odpor svrchované královské moci“.


    Francois Clouet, Portrét Jindřicha III. v Louvre


    Ve skutečnosti se bohužel jeho zimním tažením nic nevyřešilo, nebo vojska nemohla kvůli sněhu a náledí postupovat. Jedinou starostí vojáků bylo kde a jak se nakrmit. V Poitou ani v Angoumois se Jindřichovi nedařilo dohonit Condého armádu, jež se ze všech sil snažila uniknout za řeku Dordogne, kde se měla spojit s protestantskými šlechtici z Guyene. Německé oddíly, jimž velel Wolfgang Bavorský, spěchaly zase protestantům na pomoc z východní části země.

    Královna matka se okamžitě vydala k východní hranicí synovi na pomoc, aby se pokusila německé invazi zabránit a znemožnila jejich vpádu do Champagne a tří biskupství. Německé oddíly se nesměly spojit s protestantskou armádou a o osudu Condého armády se muselo rozhodnout na řece Mosele. Královna matka, která dosud překypovala energií a kontrolovala stav hradeb i obranné práce v Métách, kde se utábořila i s králem Karlem, nečekaně onemocněla. Zůstala na lůžku celých 40 dní a nebyla schopná se podílet na obraně země. Místo toho blouznila: „Pohleďte jak prchají!“ radovala se. „Můj syn zvítězil! Ach Bože! Zvedněte mého syna, upadl! Vidíte prince de Condé? Zemřel tady v houštině.“

    Během následující noci dorazil do Met posel s radostnou zprávou, 13. března porazil Jindřich protestantskou armádu u Jarnaku a princ Condé v bitvě padl. Sen královny matky se vyplnil. Její nemoc ustoupila a královská rodina získala v Jindřichovi odvážného velitele a chrabrého válečníka. Pro všechny katolíky se osmnáctiletý Jindřich stal hrdinou od Jarnaku. Nad mrtvolou prince Condé prý vyřkl tato slova: „Běda, kolik zla tento ubohý muž způsobil“. Narážel tím na Condého pokus o únos krále v Meaux osmnáct měsíců předtím.

    Po smrti Antonína Bourbonského se dynastickou hlavou hugenotů stal jeho syn Jindřich, politickým zůstává Gaspard de Coligny a po smrti prince Condé se právě Coligny stal i vůdcem vojenským. Katolíci povzbuzovali k dalším bojům, papež volal po „úplném vyhlazení kacířů“ ve Francii a Filip II. si přál dobytí hugenotských povstaleckých měst. Ale Karel IX. nenapodobil úspěch svého bratra a v Metách se minul s oddíly německých rejtarů, které nyní pochodovaly Burgundskem směrem k Loiře.

    Jindřichovi, jemuž teď hrozilo nepřátelské sevření ze dvou stran, opět přispěchala na pomoc k břehům řeky Greuse jeho oddaná matka. Kateřina chtěla zaútočit, ale Jindřich za souhlasu pana de Tavannes zvolil jinou strategii a rozhodl se odříznout rejtarům cestu k zásobování. Němci však již překročili řeku Vienne a spojení s Colignyho armádou bylo otázkou několika hodin. Jindřich se snažil ze všech sil tomuto spojení zabránit, uvízl však v blátě. Když Kateřině oznámili, že Wolfgang Bavorský zemřel na mor, dala plný průchod své radosti. „Milý synu“, napsala Jindřichovi, „vidíte, že sám Bůh nám pomáhá, nebo je hubí bez jediného výstřelu.“ Po několika menších potyčkách proti sobě stanuly 3. října 1569 armáda Jindřichova i armáda Colignyho na březích řeky Dive u Moncontouru Také tentokrát se vítězství připojilo na stranu královských oddílů jejich velitele vévody Jindřicha.

    Poražený Coligny zůstal na živu a se zbylými muži se dal na ústup k jihu. Jindřich jej měl v úmyslu pronásledovat a zničit posledním rozhodným úderem. Karel IX. mu to však zakázal a nařídil obsadit všechna místa v Poitou, jichž se předtím zmocnili hugenoté ve snaze chránit La Rochelle. Chtěl král tímto rozkazem zabránit Jindřichovi, aby se ověnčil ještě větší slávou, nebo se mu již tenkrát zamlouvala admirálova ušlechtilost, rozhodnost, důstojnost a statečnost?

    Zatímco byl Jindřich zaneprázdněn obléháním Saint-Jean-d’Angély, zachránil Coligny zbytky své armády a pokračoval v pochodu na jih, aby nabral nové síly. Ofenzivním tažením dal najevo, že úspěch královské armády byl jen Pyrrhovým vítězstvím. Coligny totiž znovu vytáhl do boje na Paříž a ovládl dvůr. Byl uzavřen Saint-germainský mír, jenž byl výsledkem vlivu nové strany – „politiků“, umírněných katolíků, kteří dle katolíků ortodoxních dávají přednost spáse království před spásou vlastní duše.

    Mír chtěla Kateřina stvrdit tím, že dá svou dceru Markétu (inteligentní a výstřední dívku, jež se stala předlohou pro mnohé romány i filmaře) za manželku Jindřichu Navarskému. Markéta měla za sebou milostný románek s mladým a velmi pohledným Jindřichem, vévodu de Guise, synem zavražděného vévody Františka. Na milostný vztah včas upozornil královnu matku vévoda Jindřich z Anjou, obávaje se ctižádosti rodiny Guisů, jež neznala mezí. Sňatek mezi rodem Guisů a Valois si Kateřina ani král Karel IX. nepřáli, a tak tvrdě zakročili. 3. října 1570 se Jindřich de Guise oženil s Kateřinou Klévskou a kardinál Lotrinský raději načas opustil dvůr. Král ve vzácné shodě s vévodou Anjou překazili intrikánský plán Guisů a rozptýlili tak pochybnosti o neshodách, které mezi nimi panují. Karel IX. nejspíš na svého bratra žárlil.

    Jindřicha nejvíc se svých dětí milovala královna matka, a ačkoliv se snažila třecí plochy mezi oběma syny mírnit, pro jejich rozdílné povahy nebyla vždy úspěšná. Jindřich byl velmi pohledný mladík s vysokou a elegantní postavou. Příjemným vystupováním a řečnickým talentem si získával všeobecnou oblibu, kterou navýšily jeho nedávné vojenské úspěchy v bojích s hugenoty. Nesdílel zápal Karla IX. pro tělesná cvičení, rád se věnoval intelektuálním činnostem. Jako místodržitel plnil zodpovědně, přesně a s nadšením své povinnosti. Přesto si Karel IX. několikrát na mladšího bratra postěžoval: „Všichni se ode mě odvracejí a snaží se získat přízeň mého bratra.“ Kateřina neustále korigovala rivalitu mezi oběma bratry. Jindřichovi připomínala, že králem je Karel, a aby mu prokazoval náležitou úctu. Karla zase, snad až příliš vřele, upozorňovala na služby, které jemu i Francii prokázal Jindřich.

    Když se úspěšně povedlo vyřešit skandál s vévodou de Guise, mohla být Markéta politicky výhodně spojena s králem Beárnu a Navarry. Kateřina musela uklidnit také tábor katolíků, a tak se Karel IX. oženil s Alžbětou Rakouskou, mladší dcerou rakouského císaře Maxmiliána II., dívkou ctnostnou, bojácnou a poddajnou. Jediné, kde Kateřina neuspěla ve své promyšlené sňatkové politice, byla svatba jejího milovaného Jindřicha s o mnoho let starší anglickou královnou Alžbětou. Kateřina si od ní slibovala spojenectví mezi Francouzi a Angličany, které by udělalo čáru přes rozpočet rozpínavé politice Filipa II. Španělského. Jindřich navenek souhlasil, ale vnitřně se k sňatku stavěl zcela odmítavě. A tak se protestantsko-katolický sňatek uskutečnil pouze jeden. Podle toho, jaké byly jeho důsledky, se dá říci, že „naštěst퓅

    Svatba katoličky Markéty s hugenotem Jindřichem Navarrským

    „Lze doufat“, pravila královna matka, „že v této zemi dosáhneme klidu, jaký jsme dosud nepoznali.“ Byly to ale klamné naděje. Svatebnímu veselí byl nablízku masakr. Když se v roce 1572 k obrovské zuřivosti a hrůze katolíků rozhodlo o sňatku Markéty z Valois s Jindřichem Navarrským, Coligny neuváženě jásal. Přál si rozpoutat válku se Španělskem a dohodnout se s Anglií. Alžběta Tudorovna však nebyla příliš horlivá. Kateřina se bála španělských armád, a tak se snažila vyhnout jakémukoliv zásahu ve prospěch nizozemských protestantů, jelikož věděla, že silná katolická církev ve Francii by takovou alianci odsoudila.

    Francois Clouet, Markéta z Valois, zvaná Margot a Jindřich Navarrský
    Tragické postavy „smíšené“ svatby, která předcházela Bartolomějské noci


    Královna matka se ale nejvíc hrozila vlivu, jakým admirál svou vážnou důstojností působil na krále Karla IX. Ten totiž, aniž informoval matku, plánoval ono tažení s Colignym na podporu Nizozemí. Karel se domníval, že v případě úspěchu by sláva padla na něj a nemusel by být dále ve stínu slavnějšího bratra Jindřicha, ověnčeného vojenskými úspěchy u Jarnaku a Moncontouru. V červenci 1571 se na zámku v Lumigny a ve Fontainebleau Karel IX. tajně setkal s protestantskými emisary v čele s Ludvíkem Nassavským. Zprávy o tajných jednáních pronikly na veřejnost a francouzští katolíci byli pobouřeni. Kateřina, pacifistka, jíž byla cizí náboženská nesnášenlivost, a která se obávala neblahých důsledků tažení pro Francii, požádala Jindřicha z Anjou, aby uklidnil katolíky i Madrid. O zachování míru nebo vypovězení války měla rozhodnout královská rada, jejímž členem byl také Jindřich. K válce proti Španělsku neměla Francie dostatek finančních prostředků a naděje na úspěch proti nejsilnější katolické velmoci byla mizivá. Královská rada se proto proti zásahu v Nizozemí velmi rozhodně postavila. Vzhledem k neomezeným finančním zdrojům Španělska hrozila Francii v případě války nejen krutá porážka, ale i možnost zavlečení konfliktu na vlastní území. Královna matka spojila své síly s katolickými Guisy, aby se jakkoliv (třeba i vraždou) zbavila admirála, a doufala, že vše bude vyřešeno ku prospěchu Kateřině, její rodině i celé Francii.

    Zatím si ale Francie nasadila masku svatebního veselí a přihlížela zásnubám, svatbě i zábavám. Své „ano“ si snoubenci řekli na volném prostranství před katedrálou. Poté se novomanželský pár odebral do katedrály. Za chrámovými vraty Jindřich Navarrský svěřil Markétu svému nastávajícímu švagrovi Jindřichu d’Anjou. Jindřich odvedl Markétu v novomanželově zastoupení k oltáři. Jindřich Navarrský spolu s ostatními hugenoty odešel z chrámu a konce mše vyčkal na biskupství. Při pohledu na takovou „bezbožnost“ se katoličtí diváci málem zalkli vzteky. Jejich nespokojenost ještě prohloubil údajný výrok admirála de Coligny, který prý ukázal na válečné korouhve z bitvy u Jarnaku a Moncontouru, zavěšené na kůru, a mezi zuby procedil: „Už brzy je odtud vyhodíme a na jejich místo zavěsíme jiné, na něž bude příjemnější pohled“. Kvůli svědomí se obřadu odmítli zúčastnit tři biskupové, mezi nimi velkoalmužník Amyot a králův zpovědník Ruzé.

    Druhého dne se konal ples v Louvru. Ve středu 20. srpna 1572 se v sále Petit-Bourbon hrála alegorická maškaráda Ráj lásky, jeviště zdobily dvoje kulisy, jedny představovaly Ráj, na který zaútočili potulní rytíři toužící se zmocnit nymf, jež v něm přebývali, druhé Peklo, kam potulné rytíře král s oběma bratry – Jindřichem i Františkem, zahnal. Bylo pouhou náhodou, že hugenoti pod vedením Jindřicha Navarrského tvořili skupinu zloduchů? Zajatce Pekla se však podařilo brzy osvobodit a všichni se svorně odebrali na Elysejská pole. Závěrečný balet a ohňostroj symbolizovaly usmíření a znovu-nastolený mír.

    Také na druhý den stanuly oba tábory proti sobě: Karel IX, Jindřich a František byli přestrojeni za Amazonky, zatímco Jindřich Navarrský se svými druhy představovali Turky. Byla to zvláštní podívaná, v níž byli protestanti odsouzeni k plamenům pekelným nebo vystupovali v roli nevěřících. Nešlo ale ani o kruté ponížení ani o předzvěst blížícího se masakru, jak se někteří mylně domnívali. Závěr oslav totiž dokazoval opak. Zatracenci se nakonec znovu dostali do Ráje, hugenoti měli znovu zaujmout postavení, jež jim právem náleží a svornost zvítězila. Předváděné pohádkové scény obratně vymyšlené jejich tvůrci výmluvně svědčily o politice Kateřiny Medicejské.

    Představení s mírovým námětem pokládala královna matka za nejúčinnější prostředek k potlačení rozepří mezi lidmi a k nastolení řádu a harmonie. Pařížské obyvatelstvo však podobný optimismus nesdílelo. Kateřinou prosazované smíření narazilo na jednotný odpor katolíků. Jednomyslné odmítnutí smíšeného manželství katoličky a hugenota bylo znamením, že soužití dvou vyznání v jedné zemi je pouze zbožným přáním královny matky. Sňatek nevedl k vytoužené svornosti, ale naopak rozdmýchal plamen nenávisti k protestantům…

    Bartolomějská noc

    22. srpna vypálila na admirála z jednoho okna arkebuza. Byl pouze zraněn, zázračně zachráněn. Výstřel mu roztříštil levou paži a utrhl ukazovák pravé ruky. Admirál chladnokrevně ukázal odkud přišla rána a pokračoval v cestě do Louvru. Byl nyní obětí, a tím v očích katolíků nebezpečnější než dosud. Pobouřený král slíbil vyšetřování. Jeho stopy vedly ke Guisům a až k samotné Kateřině. Kateřina byla nucena přijmout zoufalé rozhodnutí.

    Do Paříže se sjížděli na svatbu Jindřicha Navarrského hugenotští vůdcové. Ty atentát na admirála dosti rozpálil a jejich rozlícené řeči zase dráždily výrazně proti-hugenotsky naladěné pařížské m욝any. „Tahle svatba“, říkali výhružně Pařížané, „dostane rudý háv.“ Například farář od sv. Pavla v Paříži hanlivě tituluje protestanty: „malomocní duchem“ a vyzývá ke „svatému násilí“, nebo „Bůh jaksepatří udeří a vyhubí je všechny.“

    Kateřina se svému synovi Karlu IX. 23.srpna 1572 přiznala ke své roli v atentátu na admirála a také mu sdělila, že pokud nyní nedotáhnou celou věc až dokonce, budou oba – Kateřina i mladý král – ztraceni. „Věc“ značila všeobecný masakr hugenotů.

    Král nejprve váhal. Pan de Tavannes jeho jednání popsal slovy: „Král Karel, který byl velice opatrný, ale který také ve všem poslouchal královnu matku, pochopil, oč běží, a náhle se rozhodl, že se přidá ke královně matce… a že se s pomocí katolíků uchrání před hugenoty, jakkoli bude hluboce želet toho, že nezachrání Colignyho…“

    Zvony kostela Saint-Germain-l’Auxerrois daly 24. srpna v půl druhé ráno signál k masakru. Byly připraveny seznamy, aby nikdo nemohl uniknout. K admirálovi, jenž zemřel hrdinně, se vypravil samotný de Guise. V Paříži zahynulo za strašlivých scén na tři až čtyři tisíce hugenotů; na venkově, zejména v Lyonu a Orleánsu, tisíce dalších. Nejvýznamnější jména nebyla ušetřena: La Rochefoucald, Caumont La Force, Coligny…

    strašlivé události Bartolomějské noci
    24.srpna 1572


    „Paříž vypadala jako dobyté město“, napsal Tavannes. „Když přestala téci krev, propuklo rabování… Knížata a velmožové, šlechtici a lučištníci, vojáci královské gardy a spolu s nimi davy nejrůznějších lidí plenili, ničili a zabíjeli na ulicích…“. Jejich těla vlekli ulicemi přivázaná na provaze jako nějaké zvířecí mršiny. Smrti unikli jen princové krve královské: Jindřich Navarrský a Condé (syn prince, jenž padl u Jarnaku); byli však drženi v zajetí v Louvru a „vyzváni, aby změnili náboženství“.


    Dvůr se jde podívat na hrůzy Bartolomějské noci


    Věřili lidé, že se toto vraždění děje na králův rozkaz? Guisové to nechali provolávat „Král to nařizuje, je to králova vůle, jeho zvláštní příkaz“. Mysleli si Pařížané, že král konečně plní svou povinnost, když zemi čistí od „hugenotské špíny“? Pokud jde o krále, ten hned po 24. srpnu nařídil guvernérům provincií, že mají dodržovat edikt o usmíření. Dal tak najevo, že hodlal omezit vraždění hugenotů pouze na vedoucí představitele. Tento úmysl potvrdil, když 26.srpna oznámil parlamentu, že chtěl předejít hugenotskému spiknutí. Když panovník takto vzal na sebe zločiny spáchané zfanatizovaným davem, domníval se, že upevňuje královskou všemocnost. „Koruna se poskvrnila krví obětí, když stvrdila tuto popravu, protože nemohla připustit, aby ji lid překonal nebo k něčemu nutil.“.


    Karel IX, jemuž jsou tyto hrůzy nikoli neprávem (jako vládnoucímu králi ) přisuzovány


    V Anglii držela Alžběta i celý její dvůr smutek, zatímco Filip II. se podle kronikáře poprvé v životě potěšen zasmál a poslal svá blahopřání: „Dostalo se mi jedné z největších radostí mého života…“ Papež Řehoř XIII. dal zpívat Te Deum. Smyšlenka o protestantském spiknutí byla uvedena v život. Bartolomějská noc jí dala pevný základ. Nad láskou k bližnímu zvítězila bigotnost a ortodoxie.

    Boje s hugenoty na jihu Francie po událostech Bartolomějské noci, vznik „Sjednocených jižních provincií“

    Masakr není řešením a už vůbec ne, má-li tělo připravené o hlavy, hlavy náhradní. Na jihu zahájili věrní stoupenci hugenotské víry a pastoři odboj. Karel IX. tentokrát odmítal svěřit vrchní velení královské armády svému bratru Jindřichovi. Situace však vyžadovala rychlé řešení, aby se povstalcům nedostalo pomoci od holandských a anglických námořníků.

    Jindřich o velení požádal znovu v listopadu 1572, v prosinci prosbu opakoval. Až na matčinu přímluvu mohl vyjet bojovat za krále, ačkoliv od června 1572 byl sám vážným kandidátem na královský trůn, jenž se uprázdnil v Polsku, kde 7. července 1572 zemřel Zikmund August Jagelonský. Zatímco Jean de Monluc, biskup z Valence, vedl jednání o Jindřichově kandidatuře v Krakově, Jindřich obléhal La Rochelle.

    V Polsku se velká část šlechty hlásila k reformované víře a ani Bartolomějská noc, ani současné události u La Rochelle, kde umíralo mnoho lidí na obou stranách, Jindřichovi příliš velkou popularitu v nábožensky tolerantním Polsku nepřinesly. Polsko ale bylo pro Francii důležitým spojencem. Pokud by rod Valois usedl na polský trůn a vytvořil tam novou dynastii, stalo by se Polsko oporou proti rakouským Habsburkům.

    Jindřich chtěl se ctí obstát před La Rochelle, proto zatím odmítal opustit místo velitele královských vojsk a odejít do Polska. Družina jemu nejbližších šlechticů jej v tom podporovala. Jenže Karel IX. by raději měl svého mladšího, krásnějšího a úspěšnějšího bratra co nejdále z Francie. A tak se Karel IX. rozhodl uzavřít s hugenoty mír a poslal jim smlouvu, která povolovala svobodně vyznávat protestantskou víru. Stalo se tak 6. července 1573. Ale už 11. července král na radu své matky vydal Bouloňský edikt, v němž hugenotům sice přiznal svobodu svědomí, ale omezoval volné konání bohoslužeb. Na sever od Loiry se protestanti s ediktem bez výhrad smířili, ale na jihu Francie vyvolal velikou nevoli.

    Daleko od ústřední moci Francie vzniká jakási federativní republika, zahrnující provincie na jihu a středozápadě Francie. Jedná se o jakýsi hugenotský „protistát“ – nazvěme jej „Sjednocené jižní provincie“. Zakládací listina je sepsána v Anduze a shromáždění reformovaných v Millau v roce 1573 ji oficiálně schválilo a dalo vzniknout skutečné administrativě. Členové unie se přísahou zavázali k poslušnosti hugenotskému Zemskému sněmu (États Géneraux de la Cause), rozhodujícímu a aristokratickému shromáždění řízenému protektorem, jímž byl zatím jmenován princ Condé. Ve Sjednocených provinciích můžeme vidět zárodek nového a moderního státu, v němž královský absolutismus ztrácí vše, co získal v době Františka I.

    Jindřichova polská kandidatura

    Smlouva uzavřená 6. července 1573 mezi Karlem IX. a jeho protestantskými poddanými umožnila Jindřichovi definitivně opustit La Rochelle a zcela se zabývat svou polskou kandidaturou. Na pařížský dvůr přijelo 19. srpna deset polských vyslanců a dvě stě padesát šlechticů. Jejich staromódní vzhled se stal terčem posměšků Pařížanů. Královna matka je uvítala okázalými poctami a lichotivými proslovy. Jindřich si však uvědomoval rozdíl mezi svrchovanou mocí francouzského krále a mocí panovníka podřízeného šlechtě, pochopil, že v Polsku nebude mít více pravomoci než benátský dóže.

    Nakonec však na Kateřininu radu podepsal všechny závazky, které mu jeho noví poddaní předložili. 10. září 1573 složil Jindřich přísahu a stal se polským králem. Ještě téhož dne podepsal Karel IX. patenty zajišující Jindřichovi nástupnictví i na francouzský trůn, zemře-li Karel bez potomků. Jindřich tak mohl přijmout polskou královskou korunu, aniž se vzdal nároků na francouzský trůn. Po skončení povinností došlo i na zábavu. Slavnosti trvaly několik dnů. 13. září se sloužilo slavnostní Te Deum a po něm následovala velkolepá hostina v Louvru.


    První polská „pacta conventa“, odsouhlasená Jindřichem z Valois roku 1573.


    Jindřich ale pořád nejevil zájem opustit Paříž a vydat se do Polska. Příčinou odkladů byl vážný zdravotní stav Karla IX. a také touha mladšího bratra Františka po francouzském trůnu. Král se ale chtěl Jindřicha zbavit za každou cenu, jednak ho nudily slavnosti na počest polských vyslanců, nebo se kvůli nim nemohl věnovat lovu, jenž miloval a jehož se rád účastnil i přes špatný zdravotní stav, a jednak chtěl již vládnout po svém, nikoliv pod dohledem svého mladšího, dokonalého bratra.

    12. listopadu se Jindřich s králem rozloučil, viděli se naposledy, ale nejspíš toho ani jeden z nich zvl᚝ nelitoval, ani přes usilovnou snahu své starostlivé matky se neměli příliš v lásce. Královna matka doprovodila milovaného Jindřicha až do Lotrinska, kde ho symbolicky „předala“ jiné ženě – půvabné, mladé a vážné lotrinské kněžně Louise de Vaudémont, do níž se Jindřich velmi zamiloval, a která jeho lásku opětovala. Právě Louisa se po návratu do Francie stala Jindřichovou chotí.

    Útěk Jindřicha Navarrského a smrt Karla IX. Polské intermezzo.

    Vrame se ještě na zpět na jih Francie a do „Sjednocených jižních provincií“. Roli protektora měl brzy začít vykonávat mladý Jindřich Navarrský, jenž se zatím předstíraně zřekl svého náboženského přesvědčení a zůstal u dvora, kde se bavil milostnými pletkami s dámami. Kteréhosi dne se k němu obrátil za závěsem jeden z jeho věrných : „ Je tedy pravda Sire, že ve vás stále dlí a pracuje duch Boží? Vzdycháte po Bohu nebo si stýskáte po přátelích… Avšak zatímco vy máte jen slzy v očích, oni mají zbraně v rukou. Zatím co oni bojují s vašimi nepřáteli, vy jim sloužíte…“

    Výčitky navarrského krále sžíraly natolik, že jedné noci „velmi temné a ledové“ uprchl, odvolal své zřeknutí se víry a ve svém Beárnu se připojil k „této nové republice“ hugenotů.

    Také Karla IX. trápily výčitky svědomí, upadl do trudomyslnosti a chrlil krev. Lékaři o něm mluvili jako o souchotináři. V květnu 1574 byl tak zesláblý, že musel ulehnout. Zemřel 31. května v náručí své matky ve věku pouhých dvaceti čtyř let. Kateřina tak ztratila již svého druhého syna ještě v rozkvětu mládí.

    Jeho bratr a následník trůnu Jindřich III. byl právě v Polsku. Jeho úkolem bylo rozšíření moci rodu Valois za souhlasu papežské kurie na území Polska a českých zemí. Měl šířit protireformačním úsilím katolickou „starou víru“ do prostředí ztraceného luteránstvím. Tomuto úsilí měla sloužit misijní činnost jezuitského a kapucínského řádu a nové jezuitské universitní koleje.

    Ale polská luteránská, kalvinistická a českobratrská šlechta se už roku 1570 spojila na tzv. sandoměřském konsensu na zásadách společného postupu a společné obrany, a tyto zásady náboženské snášenlivosti převzal roku 1573 sněm a tím i král Jindřich z Valois. Jeho tragické polské intermezzo skončilo v polovině roku 1574 útěkem z Krakova, nebo se chtěl co nejrychleji vrátit do Francie a převzít trůn tam.


    Artur Grottger – Jindřichův útěk z Polska


    Přisadil si i rožmberský kronikář Václav Březan, který si zlomyslně zaveršoval: „Poláci užralí, krále ztratili.“ Královská pokladna byla natolik prázdná, že Francie měla co dělat, aby zaplatila náklady na Jindřichovu zpáteční cestu a na pohřeb Karla IX. Jindřich byl v Polsku velmi krátkou dobu. Přesto však se pro něj Polsko stalo vzorem tolerance, snášenlivosti a koexistence, a polské zkušenosti měly pozitivní vliv i na jeho další politiku, již prováděl už jako Jindřich III., král slunné a sladké Francie. O francouzské politice i dalších osudech Jindřicha III. se dočtete ve druhém díle článku o tomto panovníkovi.

    Literatura:
    Marc Ferro, Dějiny Francie, Nakladatelství Lidové noviny, 2006 (francouzský originál Historie de France, Odile Jakob 2001)
    Jean-Francois Solnon, Kateřina Medicejská, Domino 2007 (Catherine de Médicis, nakladatelství Perrin, Paříž 2003)
    André Maurois, Dějiny Francie, Nakladatelství Lidové noviny, 1994, (francouzský originál Historie de la France, Éditions Dominique Wapler)

    Celý článek | Komentáře: 7 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Červenec  >>
    PoÚtStČtSoNe
         1 2
    3 4 5 6 7 8 9
    10 11 12 13 14 15 16
    17 18 19 20 21 22 23
    24 25 26 27 28 29 30
    31       

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha