král český, titulární král polský, hrabě lucemburský, markrabě moravský a arlonský V paměti krále Čechů měj, jen do Francie, Němec jel, do Lombardie, Savojska, do země dánské, Uherska, do Polska , Krakovska a Ruska, do Litvy Mazovska a Pruska dobývati čest rytířskou.
Ten léna tědrou rukou svou i zlato, perky rozdával a nic ne čest si nenechal. Věru jí víc měl ne kdo jiný. 1)
|  |
Těmito slovy zhodnotil krále Jana mu, který ho ctil, miloval a doprovázel po značnou část jeho ivota. Jeho notarius a dvorní básník Guillaume de Machaut. Věrný notarius byl zajisté poněkud neobjektivním hodnotitelem, ke svému vzoru (a chlebodárci) vzhlíel, a jetě léta po jeho smrti stále opěvoval jeho památku. Na sklonku svého ivota o králi napsal následující slova:
Nebylo mue, to jistá věc, který by byl dokonalejí ctnostmi, slovy i skutky.
Guillaume, i kdy poněkud přemrtěně, představuje jeden ze dvou protichůdných názorů (ten evropský, či frankofonní) na rozporuplnou bytost, kterou tento desátý český král, první z lucemburské dynastie na českém trůnu, bezesporu byl. Tato tradice prezentuje zářivou pověst rytířského panovníka a vyhláeného válečníka, obratného politika a diplomata, ale té milovníka ivota a vech jeho radostí, kterým se nikdy nevyhýbal tedy znalce toho, co Francouzi nazývají savoir vivre neboli umění ít. Náročného mue navyklého luxusu, ale i výborného a vyhláeného jezdce, prolétajícího Evropou kříem kráem za téměř polních podmínek.
K této tradici patří nejen dodnes uctívaná památka v rodném Lucembursku, či oslavný nápis vděčných Francouzů na pamětním kříi na bitevním poli u Kresčaku, ale také známá okřídlená věta, e:
Bez Boha a českého krále ádný svou při nevyhraje KRÁLE RYTÍŘE, tak jak jej vnímala tehdejí Evropa.
Je tu vak i jiný pohled prezentovaný historiografií a historií, vycházející předevím z českého prostředí. Historiky je nazýván velmi důsledně Janem Lucemburským, ačkoliv v Evropě byl znám jako Jan Český (
John of Bohemia, Jean de Boheme, Johhanes von Bohmen), později té přízviskem Slepý, (
John the Blind, Johhan der Blinde či v rodné lucemburtině
Jang de Blannen). Obdařili ho i dalím přídomkem -
KRÁL CIZINEC.
Historiografie pro změnu vykresluje obraz lehkomyslného mue, nedbajícího příli na dodrování svých slibů, mue, který bezostyně utrácí příjmy z českých zemí pro své zábavy a zbytečné bitvy kdesi daleko v cizině. Úspěného, leč bezkoncepčního politika a prohnaného diplomata, neukázněného dobrodruha prohánějícího se bezhlavě a bezcílně evropskými zeměmi, těkavého vládce bez politických cílů a strategie.
I tento pohled na krále Jana můeme charakterizovat veri, tentokrát ze Zbraslavské kroniky:
Na mue tohoto hleď, jen věci obdivuhodné provádí vude.
Jen válčit je zvyklý A po bojích touí. Strnulým takřka se stává, kdy od válek nastane poklid. Zřídka se najde zem, je skrze něj byla by bez války. Zřejmě to říká jak Německo, Francie, Flandry. 2)
|  |
Boena Kopičková v knize Elika Přemyslovna cituje tvrdé hodnocení Emila Schiecha:
Uvaujeme-li důsledně o vem, co se dělo v jeho okolí, uvědomíme si, e tento panovník neměl nikdy směrnic plynoucích z jeho nitra ani mravních závazků na delí dobu. 3)
Frantiek Palacký mu pak přiřkl celkem pozitivní přídomek Jan Smělý, ačkoliv ani on nevykročil při hodnocení jeho vlády z kritických tendencí. Tento nelichotivý obraz se počíná měnit a ve století dvacátém, předevím díky historiku Jiřímu Spěváčkovi, jeho zásluhou lehkomyslník a cizinec sice zůstává, leč na scénu přichází i
KRÁL DIPLOMAT.
Jedno je jisté, Janova osobnost vdy vzbuzovala emoce, kladné, či záporné, málokdy dovolovala zaujmout lhostejné stanovisko.
Snaíme-li se dnes posoudit ji přes nános staletí, pokud mono bez zaitých předsudků, pouze prostým posuzováním jeho činů a směřování (a u byl v jejich uskutečňování úspěný či nikoliv) zjistíme, e ani výhoda, kterou nám poskytuje znalost minulého, nám pochopení rozporuplného krále příli neusnadňuje.
Je stále jaksi neuchopitelný, tento rytířský král, jakoby i nám unikal, tak jako kdysi svým současníkům. Prchavý obraz plavovlasého rytíře cválajícího s větrem o závod napříč celou Evropou.
Při podrobnějím pohledu a studiu jeho ivotní cesty spatříme mue, který ve svém ivotě několikrát dospěl do klíčového, zlomového období, a přitom pokadé dokázal najít jeho nové směřování a uplatňovat ho s jakousi lehkostí, kterou můeme, chceme-li, přičíst jeho francouzskému naturelu a výchově. Mue, který propadl obecně uznávanému rytířskému ideálu své doby a stal se jeho prvním a uznávaným představitelem.
Naráíme vak také na udivující rozpory v jeho skutcích a chování, na činy, které nás překvapí, nebo bychom je od něj neočekávali.
Mu známý vlídným a vybraným chováním je schopen ve zkratu a krutých skutků. Vyhláenému obdivovateli en, jejich přízně se mu celý ivot dostávalo víc ne vrchovatě, uznávanému ambassadoru dvorné a dvorské lásky, rozhodčímu v proslavených Soudech lásky, jeho vlastní manelství nakonec ztroskotalo.
Můeme se samozřejmě, dle osobních preferencí, přiklonit k jednomu z výe uvedených hodnocení, buď tradičnímu či romantickému. Takové řeení mi ale přijde jednoduché a pohodlné, proto jsem napsala tento článek. Pokusila jsem se poskládat dostupná fakta a sloit si svůj vlastní obraz této zajímavé osobnosti české historie. Vedl mě k tomu zájem a také osobní sympatie, i kdy od nich jsem se musela (nebo aspoň pokusila) v rámci zachování objektivity oprostit. Vy teď mate před sebou výsledek mého snaení.
Začněme dětstvím krále Jana, jeho rodinným zázemím a kulturním prostředím, z kterého pocházel. Obé ho bezesporu ovlivňovalo po celý ivot.
Rodina , dětství a dospívání Lucembursko a Francie
Ve začalo dle rodové pověsti bájnou vílou Meluzínou, od které rod odvozoval svůj původ. Ve skutečnosti to vak není bájná Meluzína, ale jistý rytíř Sigefroy, pocházející po matce z rodu Karla Velikého, kdo někdy kolem roku 963 získává hrad Lucemburk (románský Lucilinburhuc neboli malý hrad) a je tak prvním historicky známým Janovým předkem. Není bez zajímavosti, e v historii starobylého rodu lucemburských hrabat a limburských vévodů hrály podstatnou úlohu také eny.
Pravděpodobně nejznámějí byla
Ermesinda (1185-1247), jediný potomek Jindřicha I. Lucemburského, zvaného Slepý (sic!), která se provdala nejprve za Thibauta z Baru, a po jeho smrti za Walerana III. Limburského a Arlonského. Ačkoli díky Ermesindiným sňatkům dolo ke spojení území hrabství lucemburského a limburského vévodství spolu s arlonským markrabstvím, byla tato manelství nakonec příčinou konfliktu, který se lucemburské dynastii stal málem osudným. Jádrem sporu Lucemburků a brabantského rodu se stalo bohaté Limbursko, nebo po vymření limburské muské linie přenechal manel poslední limburské vévodkyně nárok na Limbursko brabantskému vévodovi Janovi I. Dlouhý konflikt vyvrcholil bitvou u Worringen.
Tuto bitvu můeme s trochou nadsázky nazvat lucemburským Moravským polem, nebo zde zahynul (snad měl být dokonce zákeřně zabit) nejen lucemburský vévoda Jindřich III. (Janův děd), ale i vichni jeho bratři, včetně dvou levobočných. Vévodovi synové jsou v té době jetě malí, nejstarí Jindřich (Janův otec) zhruba dvanáctiletý, jeho bratr Walram asi osmiletý a budoucí výborný diplomat evropského formátu Balduin asi tříletý.
Je to opět ena, která jako regentka bere osud lucemburské dynastie do svých rukou. Ovdovělá lucemburská hraběnka Beatrix, mimochodem té z rodu brabantských vévodů, posílá nejstarího syna na vychování na francouzský dvůr. Jindřich zde kromě dobré výchovy a zkueností se studiem na univerzitě získává přízeň krále Filipa IV. Sličného. Tomu se budoucí panovník zemí sousedících s říským územím hodí do jeho politických plánů. A Jindřich si vede dobře. Král ho později sám pasuje na rytíře, Jindřich mu ji jako lucemburský hrabě skládá lenní přísahu. Tuto přísahu, nicméně přetransformovanou do podoby jakéhosi morálního závazku, převezme později i jeho syn Jan. A bude ji, svým zvlátním způsobem, dodrovat po celý ivot.
K překvapivému ukončení sporů mezi lucemburským a brabantským rodem dochází díky sňatku Jindřicha Lucemburského s dcerou brabantského vévody Jana I., Markétou Brabantskou.
Markéta Brabantská byla bezesporu velmi zajímavá ena. Pocházela z kapetovského rodu a byla velmi vzdělaná. Mladá, hezká a chytrá ena byla, jako neteř královy matky Marie Brabantské, tak jako její enich, vychovávaná na francouzském dvoře. Podle soudobých svědectví byla Markéta tíhlá, měla bílou plet´a zářivě modré oči. Připomíná se její srdečné chování a hluboká zbonost. Její vliv na manela byl nesporný nejen v oblastech týkajících se jejich rodinného ivota, ovlivňovala zásadním způsobem té jejich společný duchovní ivot a později, ji jako římská královna, se účastnila diplomatických jednání zdá se, e byla spoluúčastna i na politickém rozhodování svého mue.
Iniciátorem sňatku byl nejen Filip a jeho matka, ale prý ho důrazně vyadoval i sám vévoda brabantský. Tak důrazně, e svatební smlouva obsahovala dodatek, zajitující náhradní řeení, pokud by se enich z nějakých důvodů sňatku nedoil. V takovém případě ho měl zastoupit mladí bratr Walram. Poprvé, ale ne naposled, uchystal osud Walramovi Lucemburskému poněkud degradující úlohu náhradního enicha. Dle toho, co o Walramovi víme, je vak téměř jisté, e on sám si svými zmařenými sňatky hlavu příli nelámal. Spí naopak.
Po sňatku ili manelé v Lucembursku, kde se jim 26.srpna 1296 narodil jejich prvorozený syn Jan.

Údajné Janovo roditě - Hrad
Viaden
Byla to s největí pravděpodobností Markéta, která prosadila, aby jejich prvorozený syn dostal jméno po jejím otci, vévodovi Janovi I. Brabantském (mui, který lucemburský rod u Worringen málem vyhladil), ačkoliv bychom spíe předpokládali, e ponese rodové jméno Jindřich. Později se manelům narodí jetě 4 dcery Marie, Beatrix, Aneka a Kateřina, ale syn u ani jediný.
Jan tedy vyrůstal jako jediný dědic, privilegované a opečovávané dítě. Dle soudobých svědectví byl Jan královnin miláček, kterému věnovala osobní péči, na tehdejí dobu mimořádnou a neobvyklou. Malého Jana tedy nejprve vychovávaly dvě eny, rázná a vzdělaná babička z otcovy strany Beatrix a stejně osvícená a milující matka Markéta. Takto vychovávané děti podle psychologů nemívají potíe se sebepřijetím, sebedůvěrou, sebeuplatněním a se vztahy k ostatním, protoe vak nejsou uvyklé zaívat neúspěch, mohou selhávat při řeení opravdu závaných problémů.
Ani muské vzory v jeho výchově nechyběly, jednak díky jeho strýcům Walramovi a Balduinovi, ale tím největím byl samozřejmě otec.
Jan byl později, stejně jako kdysi jeho otec, poslán ke francouzskému dvoru, kde také studoval na univerzitě společně se svým, věkem mu blízkým, strýcem Balduinem. Balduin se pak stane jeho blízkým vychovatelem, poradcem a straníkem, který bude Jana podporovat a provázet v dobách jeho vlády.
Jeho druhý strýc Walram měl pověst nejkrásnějího, ale také nejprostopánějího rytíře své doby. Zdá se, e počátek fascinace rytířskými ideály, kurtoasií, turnaji a vřavou bitev, pro Jana tak typickou, je nutno hledat někde zde, v dětství a rodině.

Ovem jeho opravdovým vzorem byl bezesporu otec. On je předobrazem obdivovaného rytířského krále či krále rytíře, kterým jednou bude Jan sám. Kronikáři Jindřicha Lucemburského popsali jako mue spí málomluvného, který si ale potrpí na obřadné a vzletné vyjadřování. I u něj je mono pozorovat zanícenost pro rytířské ideály. Dále byl popisován jako mu sice spíe meního vzrůstu, dvorného chování, leč někdy vznětlivý.
Dalí zásadní vliv na budoucího českého krále mělo té prostředí francouzského dvora, jeho přepych, pohodlí a nádhera. Svůj dětský pobyt ve Francii, předevím na paříském dvoře, si uloil do paměti jako radostné období, a tak se k němu i jako dospělý stále vracel. Je celkem evidentní, e Janovo budoucí politické směřování spojené s Francií a s papeem, s paříským dvorem spjatým, mělo své kořeny v tradičních vazbách lucemburské rodiny na francouzský dvůr i v Janově fascinaci tímto dvorem v dětství. Z tohoto prostředí si víceméně ke své kodě odvezl i celkem konkrétní představu o formě svrchované královské vlády, představu, kterou se pak v prvních letech svého vlastního panování pokouel naplnit.
Syn římského císaře a generální vikář římské říe
Filip Sličný pokračuje ve své mocenské politice. Prosadí svého mue, Gaskoňce Betranda de Got, na papeský trůn, pod jménem Kliment V. Na místa některých volitelů římského krále prosazuje své straníky mohučské arcibiskupství dostává vynikající diplomat a lékař, dobře obeznámený s českým prostředím, Petr z Aspeltu. Trevírský arcibiskupský stolec obsazuje teprve dvaadvacetiletý Baldiun Lucemburský.
Situace v Evropě jako by hrála Filipovi do karet, nejprve náhle vymírají tři starobylé středoevropské dynastie Přemyslovci, Arpádovci a Piastovci. Nakonec mizí poslední překáka, roku 1308 je svým synovcem Janem zavraděn římský král Albrecht Habsburský. Cesta k římskému trůnu se uvolňuje. Lucemburský hrabě Jindřich je zvolen římským králem. Na rozdíl od svých předchůdců Jindřich prohlauje, e nebude pouhým králem Němců. Je rozhodnut dojet do Říma a nechat se korunovat římským císařem. Vekerá jeho diplomatická a politická činnost po svém zvolení směřuje k tomuto cíli.

Balduin Trevírský a ostatní kurfiřti volí Jindřicha VII. Římským králem
Změny dostihly i samotného Jana. Jeho otec vyřeí problém s lenní přísahou francouzskému králi tím, e předá lucemburské hrabství synovi, a tak má Jan ve svých necelých 14 letech náhle titul hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu.
Dalí zásadní změna, která zasáhne Janův ivot a ovlivní ho ji navdy, se rychle blíí a přichází paradoxně z Čech. Paradoxně proto, e se dá téměř s určitostí tvrdit, e o existenci takového království kdesi daleko měl mladičký lucemburský hrabě do té doby velmi chabé ponětí. Ale to se mělo rychle změnit.
Tragické vymření přemyslovské dynastie mělo za následek poměrně komplikovanou situaci (pokud bychom se jí chtěli věnovat do vech důsledků, přesáhli bychom rámec tohoto článku), označovanou historiky jako interregnum. I kdy právně vlastně nenastalo, nebo četí páni po smrti posledního Přemyslovce
Václava III. nejprve zvolili králem mladého
Rudolfa Habsburského. Po jeho předčasném úmrtí pak Jindřicha Korutanského, z titulu manela nejstarí Přemyslovny, Anny.
Velmi brzy vak začíná růst nespokojenosti s jeho vládou, za které dochází k odcizování královského majetku a drancování církevního zboí lechtou, to vede duchovní představitele země, předevím opaty velkých kláterů, k mylence najít místo slabého krále lepí řeení. Nadějí, ale i nástrojem se jim stala poslední svobodná dědička trůnu, Elika Přemyslovna, její budoucí manel se měl stát novým českým králem.
U v této době, zdá se, směřovaly mylenky otců opatů za Rýn k římskému králi a jeho rodině. Je velmi pravděpodobné, e o těchto prvotních jednáních byla Elika zpravena, a e s navrhovaným řeením souhlasila. To ji dle některých pramenů mělo dokonce přivést do ohroení, korutanská strana samozřejmě nezůstala pasivní, a tak je zmíněn pokus princeznu rychle provdat za méně významného lechtice, či ji dokonce otrávit. V té době se vak na její stranu začínají přiklánět nejmocnějí muové země, např. Jindřich z Lipé či biskup Jan z Draic, a tak ji přítel Jindřicha z Lipé, Jeek z Vartmberka, za lehce dramatických okolností odváí tajně z Prahy do bezpečí na svůj Nymburk.
Zatímco se korutanská strana spolu s míenskými oldnéři za poměrně ostrých bojů (viz. Dalimil) 4) uzavírá na Praském hradě, koná se dole ve městě panský sněm, na kterém je dohodnuto vypravení poselstva k římskému králi se ádostí o stabilizaci situace v Čechách prostřednictvím sňatku syna římského krále Jana a dědičky přemyslovské tradice Eliky.
Poselstvo to bylo vskutku reprezentativní, byli v něm zastoupeni představitelé vech tří stavů, ten panský zastupoval mimo jiné opět čilý pan Jeek z Vartmberka.
I kdy byli poslové z Čech římským králem přijati velmi vlídně, jak popisuje například Zbraslavská kronika, nebyl zde soulad v osobě budoucího českého krále. Čei ádají syna, římský král nabízí bratra. Pohnutky obou stran jsou celkem jasné, česká strana s pověstí
země, ve které vradí své vlastní krále nemohla mít důvěru římského krále. Syna měl jediného, nepochybně s ním počítal ve svých plánech v říi, a předevím si byl plně vědom, e syn pro své mládí nemůe být české lechtě rovnocenným partnerem. V neposlední řadě se na jeho váhaní podílel otcovský cit, vzájemné vztahy v lucemburské rodině byly mimořádné a vymykaly se běným vztahům vysoké aristokracie té doby.
Česká strana samozřejmě trvala na synovi s odůvodněním, e syn jako vlastní krev je otci vdy blií ne bratr. Zároveň se zaručovala za bezpečnost v Čechách.
Dohady trvaly dlouho, nakonec římský král, snad udolán trpělivým nátlakem cisterciáckých opatů dal své slovo a syna Čechům slíbil. Zároveň přislíbil, e pouze Elika jako dcera vymřelé královské dynastie se stane českou královnou. Na naléhaní českých pánů to musel udělat písemně (je to celkem zajímavá ukázka Jindřichovy vzletné rétoriky): Na naléhavé prosby českých lechticů, měst a obyvatel Českého království slíbil, e
postaví do čela Čech jen svého syna Jana, lucemburského hraběte, a nikoho jiného, a e mu dá za právoplatnou manelku urozenou pannu Eliku, dceru někdejího českého krále Václava, jakmile k němu zavítá. 5)
Měl ovem neobvyklou podmínku nevěsta se měla k sňatku dostavit do určitého data, a termín, který určil, nedával princezně mnoho času nazbyt. Přesto Elika díky podpoře svých pánů, měst i církevních představitelů podmínku splnila. Do sněmovního města pýru dorazila budoucí česká královna včas a s důstojným doprovodem. Tam na ni čekal římský král a jeho rodina. A také její budoucí, o 4 roky mladí manel Jan.
Svatba ve pýru
Honosná královská svatba ve pýru byla ojedinělá a zajímavá z několika důvodů. Jednak je velmi dobře zaznamenaná soudobými kronikáři řískými i českými, a jednak římský král pojal svatbu svého jediného syna velkolepě. Přesto se na poslední chvíli jetě znovu pokusil místo svého syna nabídnout nevěstě bratra Walrama. Walramovi bylo tehdy kolem třicítky, take věkem byl k devatenáctileté a postavou ztepilé nevěstě na první pohled vhodnějí, ne čtrnáctiletý polodětský Jan.

Svatba Jana Lucemburského a Eliky Přemyslovny ve pýru
Doprovodné slavnosti byly velkolepé, slavnostně oděný Jan dorazil k otci, sedícímu na trůnu před katedrálou, na koni v čele svých 50 rytířů, ji s korouhvemi, na kterých vlál bílý český lev. Sloil zde otci manskou přísahu a přijal od něj České království jako léno. Tím, e nejprve proběhl tento lenní akt mezi synem a otcem, byl jasně vyjádřen názor římského krále, e Čechy jsou na říi spadlé léno, které vak mělo díky jeho velkodunosti a slibu, jen dal českým zástupcům, připadnout dceři z domácí královské dynastie. Jan se tehdy začal titulovat
electus Bohemiae rex, zatímco jeho otec ho ji oslovoval jako českého a polského krále.
V neposlední řadě to byl také velký triumf princezny Eliky, která vechny překvapila hrdým, leč skromným a vskutku královským chováním a ztepilou krásou. Získala si nejen římského krále Jindřicha, ale i enskou část rodiny, královu matku Beatrix z Avernes i manelku Markétu. To byl zajisté úctyhodný výkon, vezmeme-li v úvahu, e pro ně představovala enu, která odvádí jejich milovaného syna a vnuka kamsi do dalekých Čech.
Janova matka Markéta vůbec v těchto dnech projevovala silné emoční vypětí související s odchodem syna. Velmi zajímavě a citlivě se o tom zmiňuje Zbraslavská kronika 6). Musela to být neobyčejná ena, na jedné straně se nebála projevit citové pohnutí nad synovým odchodem, a to dokonce veřejně (věc v té době velmi neobvyklá), na druhou stranu nepřestávala vystupovat reprezentativně a hrdě jako římská královna.
To byl tedy slavný a radostný začátek dlouhého manelství Jana a Eliky. Budeme se mu podrobněji věnovat na jiném místě, nicméně dle soudobých pramenů se zdá být celkem jasné, e minimálně ve svých počátcích byl tento vztah kdy ne astný, tak alespoň spokojený.
Reprezentativní české poselstvo ujistilo římského krále, e má situaci v Čechách plně pod kontrolou, a e tedy stačí, aby jeho syn, spolu s královnou Elikou dojel do Prahy a ujal se vlády. Prozíravý Jindřich se s tímto ujitěním nespokojil a syna do Čech nepustil, dokud ho nevybavil poradci a poručníkem. Tohoto úkolu se ujal osvědčený diplomat, mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu. Dále syna vybavil částí říské hotovosti, přestoe ji sám potřeboval na svou ji ohláenou korunovační jízdu do Itálie. Je pro něj příznačné, e se i v tak zásadním okamiku své kariéry zachoval předevím jako milující otec, a pak teprve jako státník a politik. Stálo ho to značné úsilí diplomatické i velké finanční částky.
Nakonec vak muselo dojít k rozloučení, kdy se cesty rodiny rozely. Král Jindřich s manelkou Markétou se vydali směrem přes Alpy do Milána a mladinký král Jan s Elikou do Čech.
Cesta k české královské koruně
Otcovská opatrnost se ukázala prozíravou, velmi brzy dorazily patné zprávy z Čech. Jindřich Korutanský se jetě jednou vzchopil k činu, povolal do země vojska míeňského falckraběte v čele s jeho synem Fridrichem a polními veliteli, např. Jindřichem Kokoritzem, nechvalně proslaveným vedením dravé války. Obsadili Kutnou horu, podstatnou část Prahy a města v západních Čechách.
Královské vojsko doprovázené řískou hotovostí zůstávalo před branami silně opevněných měst a přila zima. Zamířili ke Kutné Hoře, bráněné vojsky míeňských hejtmanů, německých měanů a kupodivu i kutnohorských havířů.
Zřejmě právě tehdy dochází k prvnímu setkání mladinkého krále Jana s muem, se kterým bude jeho vláda, ale i osobní ivot v Čechách na dlouhá léta propleten téměř osudově. Před opevněnou Kutnou Horou se ke králově vojsku připojuje lechtický magnát, představitel panského rodu Ronovců, Jindřich z Lipé. Poprvé si zkouí boj u Kutné Hory v obráceném gardu, není ji jejím obráncem, ale pokouí se ji zdolat, neúspěně, ač je zde dokonce i lehce zraněn. Moná právě jeho zkuenost s obranou Kutné Hory nakonec rozhoduje, e královské vojsko vzdává dobytí města a přesouvá se ke Kolínu, kde se mohučský arcibiskup pokouí přesvědčit kolínské měanstvo, aby krále s doprovodem vpustilo do města a nechalo je zde přezimovat. Ani výmluvnost evropského diplomata vak kolínské nezlomí, brány města zůstanou uzavřeny. V blízké budoucnosti toho budou otcové města velmi litovat. Přijdou o část svých privilegií, které přejdou na nedaleký Nymburk patřící jinému českému velmoi Janu z Vartemberka.
Situace začíná být kritická, návrat mladého krále zpět je politicky neúnosný, lucemburské plány v říi by to mohlo fatálně ohrozit. V této nouzi a moná i díky ironii historie, která se občas ráda opakuje, vzpomene si kdosi, moná Petr z Aspeltu, moná Jindřich z Lipé, na obdobnou situaci, ve které se kdysi ocitla vojska Habsburků po smrti českého krále Rudolfa.
A dochází k dalímu osudovému setkání krále Jana, tentokrát se enou královnou vdovou Elikou Rejčkou, která souhlasí, aby se část králova vojska přes zimu usadila v jejích věnných městech. Tak jako kdysi ta habsburská. Není to ovem zadarmo, v táboře před Prahou král Jan podepisuje královně vdově svůj závazek za dluhy Jindřicha Korutanského.
Prahu se vak nakonec dobýt podařilo, a to i díky pomoci zevnitř. Dle zbraslavské kroniky na tom měl zásluhu také Eličin kaplan Berengar 7), který byl spojkou s královninými lidmi uvnitř města. Podle Frantika Palackého se tak stalo po poledni 3. prosince, kdy na znamení zvonů z Týnského chrámu vtrhlo vojsko otevřenou branou do města 8).
Tak poprvé prolétl Prahou
nový český král, mladičký, s nepokrytou hlavou, volající hlasitě slova míru na znamení, e přichází s dobrými úmysly.
Jene převratné a vzruující období pominulo, pro Jana nastal čas moná nudné a tvrdé práce, konal se soud s těmi, kteří se novému králi postavili, předevím se zástupci měanských rodů. Prahu opoutí Jindřich Korutanský, ji ne český král, s manelkou Annou Přemyslovnou. Není to jeho poslední setkání s králem Janem, později budou dokonce příbuzní, nicméně Jindřich Korutanský se a do své smrti v roce 1335 bude zarputile českým králem nazývat.
Pro toho pravého a jeho poradce teď nastává období urovnání poměrů v rozhárané zemi. Na 25. prosinec 1310 svolává král Jan do Prahy holdovací sněm a zřejmě jetě před ním vydává inaugurační dekret pro Čechy. Bohuel se nezachoval v originální podobě, známe pouze jeho formulářovou podobu v potvrzovací listině Janova syna Karla z roku 1348. Tímto dokumentem a jemu velmi podobným privilegiem určeným moravské lechtě (ten se naopak v originále zachoval a je uloen v Brně) slibuje král Jan zachovat vekerou svobodu a práva lechtě i církevním představitelům, včetně těch, která byla udělena Janovými předchůdci. A potud se tato privilegia neodliují od běných privilegií vydávaných panovníky na počátku jejich vlády. Ovem dalí čtyři body jsou jasnou ukázkou převahy české lechty a jejího silného postavení v zemi.
Zemská hotovost ji neměla být svolávána jinak ne k obraně země. Mimo ni musel král za vojenské sluby svých pánů platit. Zde se jetě králi podařilo poněkud zmírnit tento poadavek jeho rozířením mimo území Čech a Moravy. Právo vyhlásit veobecnou berni se králi nyní přiznávalo pouze v případě jeho korunovace a na věno svobodných dcer, jinak pouze se souhlasem lechty. Jan opět zachraňuje co se dá a mírní tento ústupek tím, e jej nevydává jako právo, ale jako svou zvlátní milost (tu toti mohl také zruit). Dalím poadavkem bylo odúmrtní právo, nyní mělo být rozířeno i na potomky v enské linii. Opět byl tento poadavek přijat nikoliv jako právo, ale jako králova zvlátní milost. Poslední poadavek zasahoval přímo královy poradce vekeré úřady v zemi měly být napřítě udělovány pouze rodilým Čechům. Města tedy nakonec vyla v podstatě naprázdno. Vechny čtyři zásadní poadavky byly formulovány lechtou a pro lechtu. Vytvořily tak nový rámec chápaní královské moci, můeme dokonce říci, e ji rozdělily na díl králův a díl českých pánů.
I kdy o inauguračních privilegiích budeme jetě hovořit, můeme myslím ji zde konstatovat, e příčiny pozdějích nepokojů a sporů mezi králem a lechtou vycházejí právě z těchto privilegií. Ovlivní zásadně královskou vládu v Čechách i budoucí ivot krále samotného.
Král a Petr z Aspeltu poté čelí silnému nátlaku českých pánů, kteří ač rozděleni na dva silné protitábory, v otázce budoucí vlády nového panovníka dokáou být obdivuhodně zajedno. Poadují urychlenou korunovaci, od které si slibují, e po ní král potvrdí závazky svých inauguračních dekretů, předevím odchod zahraničních poradců a upevnění moci české lechty.
Petr z Aspeltu se pokouí nátlaku čelit, není vak schopen odolávat příli dlouho, a tak je
7. února 1311, po skoro nedůstojném spěchu vykonána slavnostní korunovace (v rámci moností vydrancované Prahy) a po králi je korunována i královna Elika.
Na český trůn tak nastupuje nová dynastie, dynastie lucemburská. Ta předchozí, slavná a tradiční přemyslovská vak zůstává i nadále přítomna, zastoupena v rodové linii enské díky Elice Přemyslovně.
KONEC I. ČÁSTI
Odkazy:
1) Guillaume de Machaut, Mé srdce pokorné, Odeon 1977, Z básně Přátelská útěcha
2) ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975, str. 364/365
3) Boena Kopičková, Elika Přemyslovna,Královna česká, Vyehrad 2003,st. 47, E. Schieche, Příspěvky k dějinám s. 6
4) Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka, Vydání II, 2005, str. 179
5) Jiří Spěváček, Král Diplomat/Jan Lucemburský, Panorama Praha 1982, str. 48
6) ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975, str.206, 207
7) ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975, str. 223, 224
8) Frantiek Palacký, Dějiny národa českého, B. Kočí, 1907, str. 333
Prameny a literatura:
ZBK, Vydání II., Nakladatelství Svoboda 1975,
Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka, Vydání II, 2005
Frantiek Palacký, Dějiny národa českého, B. Kočí, 1907
Josef usta, Dvě knihy českých dějin, Kniha druhá Počátky lucemburské 1308-1320, Argo,2002
Jiří Spěváček, Král Diplomat/Jan Lucemburký, Panorama Praha 1982
Boena Kopičková, Elika Přemyslovna, královna česká, Vyehrad 2003
Milo Sovadina, Jindřich z Lipé, ČMM roč. 120(2001), 121 (2002) a 122 (2003), MM Brno 2005
Guillaume de Machaut, Mé srdce pokorné, Odeon 1977
Věra Blaková, Frantiek Kavka, Hans Altmann - 1., Dvanáct římských i českých královen korunovaných v Cáchách /
Internet : Project Midlands, stránky Lucemburského velkovévodství