Záviš z Falkenštejna, část druhá, Záviš a Kunhuta

„Mezi šlechtici českými a moravskými, kteří přilnuli ke dvoru jejímu, vynikal často jmenovaný pán Záviše z Rosenberka netoliko urozeností, jakožto starosta Vítkovců, ale i osobní povahou. Bylť on muž jak ušlechtilé postavy a jemných mravů, tak neobyčejných pro věk svůj schopností a vědomostí, udatný rytíř a proslulý básník; ba považován byl netoliko u sprostého lidu, ale i mezi vysoce postavenými, za nebezpečného kouzelníka a čaroděje. Půvabu té a takové osobnosti královna vdova neodolala nadlouho: přivinula ho k sobě blíže, jmenujíc jej purkrabím na Hradci a správcem hradu svého; konečně pak oddala se s ním tajně.“ (František Palacký, Dějiny národu českého)

Záviše jsme v první části článku opustili těsně po tragické bitvě na Moravském poli. Záviš se na uskutečnění bitvy nepřímo podílel, neboť byl se svými příbuznými Vítkovci účasten povstání proti českému králi Přemyslu Otakarovi II., ačkoliv se nepodařilo nikterak prokázat, že byl jeho vůdcem. V první části jsme také již dostatečně rozebrali, zda byl postup Vítkovců, a Záviše zejména, oprávněný či nikoliv. Nechám na úsudku každého z vás, jestli Vítkovci měli dle středověkých měřítek setrvat věrně po boku krále, s nímž již mnoho let neudržovali valných styků, nebo zda budete jejich stanovisko považovat za oprávněné, z pohledu moderní doby, kdy na věci nahlížíme demokraticky a nade vše si ceníme osobní svobody a možnosti svobodné volby.

Politická situace v Čechách po bitvě na Moravském poli
Záviš spolu s Ojířem z Lomnice nejspíš dlel v době bitvy na Moravském poli na bavorském hradě Falkenštejně, jenž patřil právě Závišovi. Odtud posléze vpadli do Čech. Dobyli České Budějovice a vyplenili klášter Zlatá Koruna. Připojil se k nim také Oldřich I. z Hradce, který se zmocnil zpět svého rodového hradu. Pražský analista ohledně dobytí Zlaté Koruny ve Druhém pokračování Kosmově s dramatickou nadsázkou uvádí, že nelze najít ani známky, kde byl dům klášterní postaven. Prof. Šusta zase z dobytí královského města České Budějovice soudí, že Vítkovci, alespoň někteří, setrvali v otevřeném boji s markrabětem Otou. Otu V. Dlouhého, synovce zemřelého krále Přemysla Otakara II. povolala do země královna Kunhuta, ve snaze čelit Rudolfovi, od něhož se obávala úplného vyhlazení pokolení Přemyslovců. Její rozhodnutí navazovalo na osobní dohody mezi rodinami Přemysla Otakara II. a Oty V. Kunhuta navíc byla přesvědčena o Otově osobní cti. Již záhy ale zjistila, jak velkou chybu udělala. Místo věrného a dvorného příbuzného se objevil sebevědomý hegemon se silným vojenským kontingentem a zahájil jednání se šlechtou a měšťany. Měšťané Prahy mu svévolně vydali hlavní město. Královna přesídlila i se svým skvělým dvorem do Starého Města. Dle Zbraslavské kroniky hledala u měšťanů ochranu proti Otovi, kterého se snažila co nejdříve odvolat. Rovněž se obrátila pro pomoc na vratislavského vévodu Jindřicha IV., kdysi vychovávaného na Přemyslově dvoře. Markrabě Ota však nehodlal slibně rozehranou českou partii snadno opustit. Ze severu se tak valily do středu Čech přes Žitavu, Bezděz a Nymburk ozbrojenci, jimž velel Ota IV. z jánské větve Askánců, bratranec markraběte Oty V. Dlouhého. Z jihozápadní Moravy zamířil do Čech také římský král Rudolf, který považoval Čechy za uprázdněné říšské léno a vyzval české pány a města, aby mu složili hold. Na to reagovala královna Kunhuta, která pochopila, že jedině Rudolf může vytlačit ze země Otovo vojsko, i cestou dohody. Byla ochotná Rudolfa podpořit, ale její podmínkou bylo schválení správy Jindřicha Vratislavského v Čechách a jeho jmenování poručníkem mladého krále Václava.
V říjnu 1278 se Kunhuta sešla ve středních Čechách s někdejším svým nepřítelem číslo jedna, římským králem Rudolfem. Výsledkem jednání bylo uzavření konečné mírové smlouvy, potvrzené zasnoubením královských dětí – českého krále Václava s Rudolfovou dcerou Gutou a rovněž Rudolfova stejnojmenného nejmladšího syna s Kunhutinou dcerkou Anežkou.

Internace Václava na Bezdězu a v Braniborech
Na rozhodčím řízení knížat, které se konalo v Čáslavi, Vilémově nebo v sedleckém klášteře, bylo docíleno perspektivní dohody a vyřešeno poručnictví nad Václavem. Správa Čech připadla na pět let markraběti Otovi. Moravu dostal Rudolf a Jindřich IV. Vratislavský Kladsko. Kunhutě byly zaručeny příjmy na Opavsku a české království mělo být znovu obnoveno až za pět let v čele s Václavem II. Vzestup Rudolfův byl sice na základě postojů části české šlechty omezen mocnými Askánci, ale jeho autorita ve středovýchodní Evropě byla na vrcholu. Kunhuta obdržela od Rudolfa, pána Moravy, Opavsko, ale stala se rukojmím Václavova poručníka Oty. Nic na tom nezměnil ani dětský sňatek Anežky s Rudolfem, konaný nejspíš v Jihlavě, popsaný ve Štýrské rýmované kronice. Václav spolu s Kunhutou pobývali v pražském městě, ale podle Kroniky zbraslavské Ota vydal pražským měšťanům královské statky a „tím způsobem si vymohl chlapce z jejich rukou“. Zpráva Kroniky tzv. Beneše Minority uvádí, že královna Kunhuta vstoupila s chlapcem Václavem na Pražský hrad 21. ledna. Zde byl Václav svěřen do péče pana Řehoře z Dražic (otce pozdějšího biskupa Jana IV. z Dražic). Král Václav byl pak během února 1279 odvezen z Prahy na královský hrad Bezděz. Někteří historikové uvádějí přesné datum 4. února, ale v pramenech pro něho oporu nenalezneme. Královna Kunhuta tam svého syna s největší pravděpodobností následovala. Stalo se tak po 11.únoru, kdy ještě v Praze vydala soudní imunitu pro johanitskou komendu v Hrobníkách na Opavsku. Usídlili je „…pod stráží přeukrutných Němců cizozemců, zakázavše naprosto všem Čechům přístup k nim… Až od té doby se rozptýlil dvůr paní královny a čeleď, jež vzrostly předtím do velikého počtu urozených jinochů a slečen i jiných rytířů, služebníků a úředníků“.

Ota svolal na přelomu zimy a jara sněm, na němž žádal od šlechty přísahu věrnosti. Věrnost Otovi skládali jednotliví pánové, mezi nimi i Ojíř z Lomnice (nebo ze Svin), někdejší Závišův druh ve vyhnanství. Zároveň se šlechta sjednocovala na společném politickém postoji:
„Šlechta dosáhla příslibu markraběte, aby přivezl paní královnu a jejího syna zpět z hradu Bezděz a usadil je na Pražském hradě, kde je uznané sídlo českého krále a celého království, a kde se též mladičký kněžic narodil, neb děti mají větší potěšení z toho meškají-li v svém rodišti. „
Kombinace citového a prestižního důvodu se zdá zajímavá. Markrabí však sentimentální nebyl a „co ochotně slíbil, ani dost málo nesplnil“. A tak začala opět jednat Kunhuta, která se s takovým ponížením nehodlala smířit. Získala od bezdězského purkrabího Heřmana povolení opouštět hrad a navštěvovat okolní kostely, pobývala v Mělníce a nakonec navštívila i Anežský klášter klarisek v Praze, kde žila její dcera Kunhuta a stařičká Anežka Česká. Pak zanechala Václava v péči chůvy Elišky, jak bývalo v aristokratických rodinách zvykem, a Bezděz opustila. Získala povolení „navštíviti hrob svého manžela krále Otakara. Ale zaměřila své kroky do Opavy a tak chytře a moudře vyvázla z úzkosti a obtíží, jež trpěla od Němců.
Někdy totiž lži bývají prospěšné; neboť dopustiti se klamu v tom, co se netýká víry, není vůbec hřích nebo jen malý“, píše o porušení jejího slibu markraběti Otovi pražský analista v Pokračovatelích Kosmových. Pak činila vše pro to, aby Otu V. konečně vypudila z Čech.
Označila Otovo jednání za protiprávní. Iniciovala akci proti markraběti, kterou vedl římský král Rudolf na obhajobu jejích nároků. Kunhuta tak odjížděla na Opavsko jako doživotní držitelka území domina Terrae Oppaviae. Václava se jí však z Otových rukou vyprostit nepodařilo. Naopak králevice v listopadu 1279 nechal Ota odvézt z Bezdězu do Žitavy, aby jej nemohli osvobodit čeští pánové. Vánoce už Václav trávil v Berlíně, odkud byl koncem prosince odvezen na blízký braniborský rodový hrad Špandava.

Záviš v Hradci nad Moravicí na dvoře královny vdovy Kunhuty
Po celou popisovanou dobu nemáme o Závišovi žádných zpráv a není zastoupen ani ve svědečné řadě listiny, kterou Kunhuta vydává 13. října 1279 na svém dvoře v Hradci nad Moravicí. Tam se realizoval ideál dvora jako střediska politické a prestižní moci, na němž byla přítomna většina mocných rodů regionu. Záviš se objevuje u královny Kunhuty až 11. února 1281, jak vyplývá z listiny vydané v Hlubčicích. Záviš, jenž byl dle Františka Palackého „muž jak ušlechtilé postavy a jemných mravů, tak i neobyčejných pro věk svůj schopností a vědomostí, udatný rytíř a proslulý básník“, byl v Čechách prohlášen za psance. S největší pravděpodobností se neshodl se svými příbuznými Vítkovci, z nichž např. Rožmberkové nebo Ojíř z Lomnice uznali svrchovanost Oty V. Dlouhého. V zemi české nemohl zůstat. Přesto však byla Závišova cesta na dvůr královny Kunhuty překvapením, protože byl jejím odpůrcem hned od počátku interregna. Pročpak se Záviš znovu nestáhl na svá panství v Bavorsku, jak učinil po neúspěšném povstání proti králi Přemyslovi v roce 1277? Nevíme, zda byla důvodem Závišovy návštěvy snaha okouzlit matku budoucího českého krále s cílem jej později ovládat, nebo se pouze snažil rytířsky pomoci ženě, jíž z původního lesku a moci zůstalo nyní pouze Opavsko, každopádně byl Kunhutou velmi dobře přijat. O „lesku“ jejího dvora hovoří prof. Šusta jako o dvoru velmi skromném, podle některých zpráv i tvrdou nouzí navštěvovaném, který byl pouhým stínem honosného prostředí, v němž Kunhuta dříve žila. Další příčinou Závišovy návštěvy v Hradci nad Moravicí mohlo být, že se tam soustředili Otovi skalní odpůrci. Navíc Vítkovci, (přesněji Jindřich z Rožmberka) v sousedství vlastnili panství Průdnik.
Záviše z Vítkovic královu poje
A jmě prospěšné proti Němcóm boje.
Pak Čstibor z Lipníka okolo Prahy,
Jaroslav Jablonský okolo své dráhy,
Z Albrechtic Mutyně Skvořovský,
U Hřiny Vsi Mutyně Vizěčovský,
Tas Viesenburský, Beltram s trúbú Zebínský,
Pan Hynek, slovutný rytieř vojensky
Cizozěmce podstúpi
A tu jich mnoho zhubí.
Znovu připomenu fakt, že za života krále Přemysla mezi Závišem a Kunhutou nebyl žádný osobnější vztah. Nehledě na Závišovo dřívější působení výhradně v pohraničním Podunají, Kunhuta byla velmi rázná bytost a těžko by kdy byla Závišovou loutkou.
V tom, co nám do dnešních časů zachovaly písemné prameny, schopné o Závišově a Kunhutině lásce alespoň něco vypovědět, jsou nade vší pochybnost obsaženy klepy a pozdní křečovité pokusy, někde trapné, jinde úsměvné, pokoušející se vztah královny nehodný osvětlit, s ohledem na pověst královské dynastie a zejména na pozici krále Václava II., a především příslušně vyložit Kunhutinu roli v něm. Ačkoliv záznam Zbraslavské kroniky je nejpodrobnější:
„Byl pak v oněch dnech pán jakýsi z Čech, jménem Záviš, jehož král Otakar, jak to vymáhaly jeho viny, odsouzením k vyhnanství potrestati dal a celým jeho domem jej také pokutou trvalého vyhnanství neodvolatelně vykázal. Ten po smrti krále Otakara královou Kunhutu na Moravě meškající navštívil, jíž ne tak v službách ochotnější, jako v rozmluvách důvěrnější nad ostatní rytíře býti počal, neboť se nadál, že postavení dřívějšího zpět nabuda, statky své v království bez obtíže získá, jestliže u královny pomocí jakékoli chytrosti milost důvěrného přátelství nalezne.
Že však snadno mění se mysl ženská, králová jak se praví, nějakými úskoky kouzelného umění od něj zlákána byvši, prudčeji jej milujíc, brzo jemu se zalíbit přála, promíjejíc mu ze srdce to, čím se byl proti králi provinil, mezi stálou družinu svého dvoru nad ostatními přednějším jej ustanovila“. Těžko jej můžeme označit jako nejpřesnější a nestranný. Dobový kronikář je přesvědčen, nebo ještě hůře, předstírá přesvědčení, že za královniným pokleskem je nutno hledat magický a čarodějný zásah. Kdoví, zda právě zde se nezrodilo rčení o lásce jako mocné čarodějce.
„Ďábel tedy, stálý osnovatel zlých záměrů, přispěl pomocí klamu svého otravné rozkoši obou, a mezi Závišem a královou aby se dokonalo spojení nedovoleného snoubení, jako lstný kuplíř způsobil. Od této doby králová Záviše až do smrti neopustila, ale jeho náklonnostem vyhovujíc, stále trvajíc s ním na Moravě , syna od něho měla, jehož vlastním jménem při omytí svatého křtu Janem nazvala. Ten postupem času dospěv, světa se odříkaje řeholním rouchem oděl, a v řádě křížovnickém pro Krista rytěřuje , v dobrých činech dni své šťastně strávil. Záviše čistou Kunhutu zhanobil.
A poskvrnil lože zesnulého krále českého.“
Autor Štýrské veršované kroniky, jenž byl ve věcech lásky mnohem zkušenější než zbožný zbraslavský opat Ota, se spokojil s daleko přirozenějším výkladem o všemocnosti šípů z toulce „Frau Minne“, proti nimž i ti, již byli ve stínu trůnu zrozeni, jsou bezmocní.

Nedovolený sňatek Záviše a Kunhuty. Návrat Mikuláše z uherského zajetí a narození Jana z Falkenštena
Zbraslavská kronika (kapitola 16) říká, že se mezi Závišem a Kunhutou (jediné její spodobnění, je z konce 14. stol.z Jihlavského rukopisu Zbraslavské kroniky) dokonal styk nedovoleného sňatku (illicitarum nupciarum commercium consumari). Nemíní tím patrně uzavření tajného církevního sňatku, ale sděluje nám, že manželství uzavřeli bez souhlasu rodiny. Ve středověku totiž k uzavření manželství nebylo nutné posvěcení církví, ale sňatek býval dojednán, a poté se naplňoval fyzickým spojením manželů. To k jeho platnosti postačovalo a zaručovalo jeho nerozlučitelnost. V nižších sociálních vrstvách se svatby konaly pouze na základě dohody rodin a bez asistence kněze. Ve vyšších a vysokých kruzích se pěstovaly sňatky církevní, ale i zde jejich konečná platnost nastávala až tzv. konzumací sňatku. Povinné církevní sňatky byly deklarovány až tridentským koncilem ve druhé polovině 16. století, ale stejně se prosazovaly jen velmi pomalu. V případě Záviše a Kunhuty šlo tedy o faktický a naplněný sňatek, nedovolený byl v tom smyslu, že nebyl předem ujednán příslušnými rodinami a došlo k němu bez vědomí krále, pouhou soukromou dohodou Záviše a Kunhuty. Takto uzavřený sňatek postrádal v královském prostředí řadu běžných atributů. Nebyl schválen panovníkem a partner, jehož si královna vybrala, neodpovídal svým rodem a postavením požadavkům na ženicha pro členku královské rodiny. Rod Přemyslovců tak ztrácel případnou možnost k uzavření politicky výhodného spojenectví. Navíc královny vdovy se v českém prostředí znovu nevdávaly. Na sňatku vadila také jeho skrytost, neboť královský sňatek býval záležitostí veřejnou, provázenou obvykle honosnými slavnostmi za účasti mnoha hostů z vysokých církevních i světských kruhů. Kunhutino druhé manželství bylo tedy v příkrém rozporu s dobovou konvencí, a proto tak pobuřující. Z pohledu současníka byla platnost sňatku značně pochybná a nic by na tom nezměnilo ani jeho případné církevní posvěcení.
Problematickým a pochybným se samozřejmě tento sňatek jevil i muži církve svaté, zbraslavskému opatu Otovi. Byl v jeho očích nepřípustný, pokleslý, nestoudný, hříšný, trestuhodný a urážlivý vůči mrtvému králi Přemyslu Otakarovi II. i jeho synu Václavovi. Pohled duchovního na sexuální vztah podléhal samozřejmě teologickým kategoriím a řídil se jimi. O nějakém shovívavém pochopení pro potřeby těla nemůže být absolutně řeč. Kunhuta pro něj tím, že sdílela lože s pouhým šlechticem, porodila mu dítě a vztahem se vůbec netajila, pošpinila památku mrtvého krále i celé své rodiny a uvrhla ji do hanby celoevropských rozměrů. Navíc tím šlechticem byl muž, na němž ulpělo podezření ze zrady, (byť nepodložené a nespravedlivé), jejího mrtvého chotě. Tak či tak, odbojem a povstáním proti králi Záviš vinen byl (ať už ho k tomu vedly jakékoliv důvody), a nevěra vazala vůči lennímu pánovi byla v dobové morálce jedním z nejtěžších prohřešků. Záviš se nespravedlivě pro spoustu svých současníků i mnoho dalších generací stal Přemyslovým vrahem. Potom také vztah vdovy k „vrahovi“ manžela je možné vidět jako produkt čarodějných praktik a dílo Satanovo. Víra v čáry a kouzla byla ve středověku hluboce zakořeněna. Magie prostupovala všechny sféry života jednotlivce i společnosti, jinak hluboce křesťanské. Jestliže však náboženství pro tuto oblast lidské existence nemělo reálné a životaschopné návody, a to jistě pro oblast lásky a sexu nemělo, nastupovalo přirozeně čarování, jakkoli se nám to dnes zdá úsměvné. Co z této snůšky obvinění a podezření týkajících se Záviše vnímala sama Kunhuta? Především, (stejně jako já), nevěřila v Závišovu zradu. Nabyla přesvědčení, že obvinění jsou nespravedlivá, zmanipulovaná nebo dokonce lživá. Byla již dostatečně zralá a zkušená žena, aby jí někdo „navěšel bulíky na nos“, život před ni postavil nejednu náročnou chvíli. Ona i Záviš byli ve věku, kdy je již člověk schopen korigovat a ovládat své pudy i city. Jestliže dali průchod vzájemné náklonnosti a dovedli ji až do veřejné prezentace, dělali to jistě s rozmyslem, vědomi si případných následků.
Nezpochybnitelných faktů o jejich vztahu je žalostně málo. Vlastně se dá říci jen to, že vdova a přední český velmož se šťastnou shodou okolností v pravý čas potkali, zajiskřilo to mezi nimi a přivedli na svět dítě. Samotný milenecký poměr rozhodně nebyl příčinou všeobecného pohoršení. Zarážel spíš fakt, že si milence vydržuje královna vdova. Pro ni se nehodilo navazovat po smrti svého chotě jakýkoli milostný vztah. Poměr kohokoli jiného, než byla právě královna, vdova by takové pobouření v žádném případě nevyvolal. Tělesnost a sexualita (s výjimkou duchovního stavu, k němuž náležel zbraslavský kronikář) nebyla úplným tabu. Nemůžeme vnímat postoj člověka třináctého století k lásce pouze pohledem rytířských eposů, kurtoazních veršů, či mravoučných kázání dobových moralistů. Mnohé krále v ložnici očekávala dáma, a ne vždy to byla jejich manželka. Všichni samozřejmě věděli, co se v královské ložnici děje, a málokdo se zabýval tím, že by se to dít nemělo, leda s právoplatnou manželkou a ještě pouze za účelem zplození legitimního potomka, pokud možno bez slastného požitku. Lidé se milovali, sdělovali si své pocity a zkušenosti, muži se jimi chlubili, ženy se chichotaly a myslely si své. Běžná mluva, stejně jako dnes, obsahovala spoustu dvojsmyslů, jinotajů a narážek. Sex nikoho nepohoršoval, ani ten v Hradci nad Moravicí. Pokud by se odbýval v diskrétních stěnách Kunhutina budoáru a netahal se odtud na světlo. Kdyby ho milenci sami ukrývali, nezachovaly by se o něm žádné zprávy, především v českých a moravských pramenech.
Na odlehlém Opavsku by se koneckonců dalo utajit i narození nemanželského dítěte. Co tedy pokryteckého středověkého člověka tak pohoršilo? Byl to nezastíraný, oficiální vztah, z něhož Záviš začínal mocensky těžit.

Když Kunhuta dosadila Záviše za purkrabího sídelního provinčního hradu, legalizovala tím jeho postavení v péči o vladařské záležitosti i na veřejném fóru. Nástup Závišův vyvolal jisté napětí, když musel hradecké purkrabství opustit Kuno z Kunštátu. Avšak listina z Hlubčic roku 1281, na níž máme Záviše poprvé doloženého na dvoře královnině, uvádí také Benešovice Voka, což znamená, že spolupráce Kunhuty s významnými moravskými rody pokračovala nadále. K oslabení prestiže královniny na Opavsku došlo až po návratu vévody Mikuláše z uherského zajetí, který sem přišel se souhlasem římského krále Rudolfa jako syn zesnulého Přemysla Otakara II. a s titulem vévody opavského. Na Mikulášově návratu se podílel i olomoucký biskup Bruno, který však 17. 2. 1281 umírá a Jindřich Heimburský se s ním loučí nezvyklým podobenstvím: „Morava, která smrtí Přemyslovou jedno oko ztratila, pozbyla nyní smrtí Brunovou oka druhého a celá osleplá potácela se žalostně ve tmách bídy a žalu“. Za Olomouckého biskupa byl zvolen Dětřich z Hradce, dříve kanovník v Jihlavě, který obdržel biskupské svěcení v Praze. Je pokládán za člena rodu pánů z Hradce, ale ke svému rodu se nehlásí, což se zdá v protikladu s okázalým rodovým sebevědomím Tobiáše z Bechyně. Jak již víme, v průběhu léta se vrátil po složení výkupného vévoda Mikuláš. Opavsko se ihned stalo jablkem sváru mezi Kunhutou a Mikulášem, dříve bylo půjčeno Mikulášovi, nyní doživotně Kunhutě. Někdy v létech 1281-82 se Kunhutě a Závišovi narodil syn Ješek. Královna ale Opavsko ztratila, a Ješek se možná narodil na hradě Svojanově, který byl rovněž v královnině držení. V otázce Opavska se šlechta přiklonila na stranu vévody Mikuláše a Kunhuta tak byla vytlačena ze správy země a mohla podržet jedině Hradec nad Moravicí, zatím co Mikuláš vystupuje jako uznávaný pán Opavy, Krnova či Hlubčic. Patrně tím bylo vyvoláno trvalé, hluboké a nesmiřitelné nepřátelství mezi ním a Závišem.

Jednání českých pánů s Otou Braniborským o návratu králově. Václavův návrat do Prahy.
V listopadu 1281 bylo ve Frankfurtu nad Odrou navázáno nové jednání markraběte Oty s českou šlechtou v čele s biskupem Tobiášem, ustanoveným Otou správcem Čech, namísto braniborského biskupa Gebharda, který se Otovi při správě Čech neosvědčil. Čeští pánové, zejména Ronovci a Markvartici, označovaní v Dalimilově kronice jako Otovi odpůrci – požadovali návrat krále a změnu systému vlády. Ostatní části státu – jižní Čechy a Morava – do vyjednávání s Otou nebyly zapojeny. Vítkovci vystupovali zcela samostatně. Navštívili v březnu 1281 Vídeň, kde se setkali s Albrechtem Habsburským, říšským vikářem. Jindřich z Rožmberka zřejmě kvůli místním rozbrojům odevzdal hrad Raabs. I když šlo o vynucený prodej za 500 hřiven stříbra a Jindřich je ve smlouvě slabší stranou, má listina vydaná 26. března 1282 velmi sebevědomou dikci. Zavázal se v ní k službě radou a pomocí Albrechtovi Habsburskému. Nejedná se o lenní přísahu, ale jen o dodržování smluvní podmínky, to znamená služby proti komukoli s výjimkou krále českého Václava II., markraběte Oty, jakož i příbuzných a přátel, z nichž jsou uvedeni Ojíř z Lomnice se synem Smilem, tchánem Mutinou z Kostomlat a dalšími. vyjmenovaných. Záviš není ani připomenut, prováděl vlastní politiku na Kunhutině dvoře.

Zatímco probíhala jednání o nápravu stavu země a hledaly se podmínky, za nichž se vrátí legální panovník, hospodářská situace se stále zhoršovala. Nepřetržitě probíhající válečné akce a dva neúrodné roky způsobily, že ve druhé půli roku 1281 zemi zachvátil hlad. Na přelomu let 1281 a 1282 pak došlo ke skutečnému hladomoru, jednomu z nejstrašlivějších v celém středověku. „Bylť čas zimní a trvalé velmi tuhé mrazy, a jestliže se v letním čase umíralo jen hladem, zdvojnásobilo se také neštěstí v časem zimním, neboť smrt nevnikala do světa oknem, ale také dveřmi, neznajíc slitování s lidským pokolením, vždyť měla kruté průvodce: hlad, nahotu a krutost mrazu: a jejich síla rychle pronikala všemi končinami celých Čech a zahubila většinu smrtelníků; a nebylo, kdo by je pochovával.“ Všechny kroniky té doby líčí apokalyptické hrůzy, kdy lidé z hladu ztratili všechny zábrany a vraždili pro kousek chleba, živili se mršinami zvířat a nakonec jedli i lidské mrtvoly a pro takové nasycení i zabíjeli. Hladomor nepostihl jenom českomoravský prostor, ale zasáhl také okolní země, i když právě v Čechách a na Moravě řádil nejstrašněji. Někteří historici jej pokládají za jednu z prvních ekologických katastrof, když příčinu neúrody zčásti spatřují v záplavách, způsobeným vykácením lesů a rozorání velkých ploch v horských oblastech. V té době, 3. března 1282 zemřela Anežka Česká, abatyše pražského kláštera klarisek, aniž se dočkala návratu králevice Václava II. zpět na český trůn.
Králevic Václav byl do Čech přiveden o Velikonocích roku 1282. Markrabí zvýšil požadavek na jeho vykoupení z původních 15 tisíc o nových 20 tisíc hřiven. Suma však nebyla k dispozici, a tak markrabí Václava odvezl do Drážďan pod ochranou Jindřicha Jasného. Čeští pánové si povšimli vyhublosti a útlosti mladého krále, které nenasvědčovaly pevnému zdraví, a do budoucna vzbuzovaly obavy. Nakonec přece je markrabí dal souhlas s vydáním Václava za územní kořist, požadoval oblast, jenž územně navazovala na Budyšínsko a Zhořelecko, která přinesla Otovu rodu jeho matka Božena věnem. Obdržel do zástavy Bezděz, Děčín, Most a Ústí. Navíc ještě 7 tisíc hřiven stříbra…Braniborská správa přišla zruinovaným Čechám pěkně draho, ale 24. května 1283 se vrátil do Prahy za hlaholu zvonů a zpěvu král Václav II., a jeho příjezd se proměnil v lidovou slavnost. Mladého krále uvítali daleko před městem šlechta, mnišské konventy i měšťanstvo. Do Prahy se dostavili rovněž Vítkovci, nikoli však Záviš a Václavova matka královna Kunhuta. Období nazývané jako Zlá léta, která zemi sužovala od smrti krále Přemysla Otakara II., skončilo.

Boj o moc a vliv nad mladým králem Václavem mezi šlechtickými uskupeními.
Po příchodu Václava do Prahy začal mezi šlechtou nový boj o pozice v obnoveném státě, tentokrát trvalejšího charakteru. Podle F. Graebnera se jednalo o boj dvou šlechtických frakcí, započatý již za braniborské samosprávy, který pokračoval s přestávkami až do roku 1290. Naopak J. Šusta se domnívá, že šlechtické zájmy byly rozdrobené a mocenská uskupení vznikala nahodile. Výjimkou pro něj byla politika Vítkovců, která i přes jisté změny zahraničních orientací, má v rámci domácí šlechty samostatné postavení, opírající se o územní a rodovou solidaritu. Nezletilost mladého krále dávala šance na vzestup vždy ambiciózních, byť i vynikajících osobností. Kdo totiž ovládal královský dvůr, ten rozhodoval o obsazování dalších úřadů, ovlivňoval průběh soudních procesů a majetkové záležitosti. Nejprve se k moci dostala skupina šlechticů, kteří se nejvíce zasloužili o královo vykoupení z internace, seskupená kolem biskupa Tobiáše z Bechyně. Hofmistrem, jenž měl krále vychovávat a zastupovat, (což se dá nazvat jakousi slabší formou regentství), se stal Purkart z Janovic, pán na Vimperku, opora braniborské správy a rival Vítkovců v jižních Čechách.
Nejvyšším komorníkem se stal Zbyslav z Třebouně, purkrabím Zdeslav z Lemberka, číšníkem Beneš z Vartenberka a hodnost stolníka obdržel Sezema z Krašova. Na Václavově novém dvoře se také prosazuje Jindřich z Garsu, kdysi vyhnaný královnou Kunhutou, jenž se znovu prosadil díky kontaktům s Rudolfem. V nové politické elitě však nebyli zastoupeni Vítkovci, Mikuláš Opavský, Hynek z Dubé, tolik oslavovaný Dalimilovou kronikou, královna Kunhuta a část moravských pánů.
Rudolf se rozhodl oslabit pozici markraběte Oty. Na setkání s říšskými pány ve Freidburgu předestřel právní závaznost slibů daných českou šlechtou Otovi V. a dosáhl právního nálezu, že říšský kníže (zde Václav II.), nemůže být vázán vynuceným slibem, a že tudíž Ota nemá žádné nároky na odstupné za správu Čech a Václav není povinen žádné závazky v tomto smyslu plnit. Listinou vydanou 23. srpna pak závazky českého krále vůči jeho poručníkovi zrušil. Zároveň bylo dojednáno také navrácení Moravy do rukou Václava II., stalo se tak v roce 1283. Svědečná listina při výměně statků mezi Jindřichem z Rožmberka a Tobiášem z Bechyně, (vydaná zřejmě v době Václavova návratu do Prahy), ukazuje na společný vítkovsko-benešovický postup při přebírání úřadů. Na Záviše přitom asi nikdo nepomyslel, ale královna postavila všechny prognózy na hlavu, když nehodlala hrát trpnou a pokryteckou roli uctívané vdovy a navrátila se k synovi. Kunhuta, bolestně od syna odříznutá, mohla jeho reakci pouze odhadovat. Na králevice měli dlouho vliv lidé cizí, jí i Závišovi nepřátelští. Zbraslavská kronika dokonce uvádí, že se bála, vědoma si svého provinění, navštívit syna osobně. Proto do Prahy vůbec nespěchala, ale napsala synovi nejprve dopis. Václav však vůbec neváhal. S radostnou touhou ihned poslal pro matku posly, aby ji přivedli na Pražský hrad. Jak přesně proběhlo jejich setkání, nevíme. Jisté pouze je, že Václav přijal matku s radostí a těšil se z mateřské lásky, jež mu byla tak dlouho odpírána. Královna pak, pravděpodobně velmi brzy, vyprosila na svém synovi, aby do Prahy mohl přijít i Záviš, aby i jeho král přijal.
„Záviše vůbec neboje se tak nevole královy, jako hněvu šlechticů království do Čech přijíti nechtěl, nýbrž na tvrzích moravských v úkrytu přebývaje, list a posly králové o polepšení postavení svého poslal. Ona pak nabyvši příležitosti k synovi se obrátiti s mateřským lichocením, se snažila o smíření se Závišem, přidruživší sobě některé muže urozené, k chlapci prosby vylévala. Ale poněvadž chlapce brzo přemluví hlas ženský, král vyslyšeti prosby matčiny neváhal, nýbrž dobrotivě promíjeje křivdy témuž království způsobené , k sobě jej povolal. Záviš tedy důvěřuje ochraně královnině, bezpečně ke králi přišel a lstivě se ponižuje tím upřímněji, čím jemněji milosti přátelství při slyšení knížete došel…“
A tehdy se stal skoro zázrak a nebo znovu zapůsobilo mocné kouzlo Závišovo, jako kdysi u Kunhuty.
Václav II. totiž přímo hltal péči a přízeň, kterou mu matčin druh prokazoval. Snad v mužném Závišovi viděl obraz svého slavného otce, kterého tak záhy ztratil. Konečně měl zase rodinu – milující matku, otcovskou roli zastupoval šarmantní muž a získal také malého bratra. Záviš se věnoval systematické rytířské a vladařské výchově mladého krále. Jedině díky němu Václav II. dohonil to, co ve špandavském vězení zanedbal. Jestliže se v budoucnu osvědčil co jeden z nejschopnějších a nejvšestrannějších vládců, bylo to především zásluhou Závišovou. Otakar Štýrský vyjadřuje, že se stal královým „meinzoge“ – vychovatelem a druhem zároveň. Lze dokonce tvrdit, že Václavovy kvality zpětně dokazují a potvrzují kvality Závišovy.

Záviš českým regentem. Uzavření míru mezi znepřátelenými šlechtickými frakcemi. Oficiální svatba Záviše a Kunhuty „posvěcená“ Václavem.
Záviš tak mohl svého postavení v královské rodině využít k převzetí moci ve státě a k nahrazení dosud vládnoucí panské skupiny. Ke změnám úřadů došlo přirozenou cestou, ale konflikty na sebe nenechaly dlouho čekat. Purkart z Janovic nemohl nadále jako hofmistr zastupovat krále, vedle jeho matky a Záviše. Záviš jako hofmistr by zase nebyl přijatelný pro dosud vládnoucí skupinu Purkarta z Janovic a biskupa Tobiáše. Obratná diplomacie mohla leccos dokázat změnit, ale nešlo se vyhnout sporu o to, kdo bude na dvoře za krále rozhodovat. Na podporu Závišovu se postavili Vítkovci a rovněž s jeho vzestupem spojil své zájmy Hynek z Dubé, páni z Lichtemburka a Šternberkové. Příliš mladý Václav nemohl zasáhnout jako „nadstranická“ osobnost, a tak vznikly v prosinci roku 1283 dvě šlechtické aliance – vítkovská, která ovládla úřady, a opozice, která vyvolala odboj. Česká historiografie s jistými korekcemi přejímá tendenční pohled Zbraslavské kroniky. Závišova skupina je proto označována jako „klika“, která zbavila úřadů „vlasteneckou stranu“ šlechty. Vítkovci jsou označeni za uzurpátory královských majetků, ačkoliv i Purkartova skupina držela důležitá královská zboží jako Zvíkov či Bechyni. Obě skupiny prohlašovaly, že jim jde o revindikaci královských majetků a veřejných institucí. Prameny o této domácí válce, která započala v zimě 1283, mnoho nevědí. K nově nastolenému systému moci je třeba říci, že Záviš sám žádný úřad nezastával, zaujal místo druhého manžela a vychovatele mladého krále. Ani nejmocnější z rodu Vítkovců, Jindřich z Rožmberka a Oldřich z Hradce, nepřevzali žádný správní úřad v Praze, avšak mohli působit mezi zemskými kmety. Nejprestižnější úřad – nejvyššího komorníka království získal – Ojíř z Lomnice. Podkomořím se stal Závišův bratr Vítek z Krumlova, nejvyšším purkrabím Hroznata z Húžic, Závišův švagr. Zastoupeni byli mezi českou elitou i Ronovci a Šternberkové. Stolníkem byl jmenován Hynek z Dubé, číšníkem pak Jaroslav ze Šternberka, nejvyšším sudím pak Boleslav ze Smečna (předchůdce rodu Martiniců). Zdá se, že se Záviš snažil obklopit lidmi, jimž věřil a s nimiž byl, povětšinou, pokrevně spřízněn. Tito pánové a někteří další spojenci Vítkovců jsou nám známí ze smluv, jimiž byla „nová válka“ o králův dvůr ukončena. Předchozí vládnoucí šlechtické uskupení, jehož představiteli byli Purkart z Janovic a Tobiáš z Bechyně, navázalo důvěrné vztahy s římským králem Rudolfem, což ztížilo značně postavení nové vlády. A kdysi příznivé vztahy Vítkovců s Rudolfem, narušené možná již předpokládaným Závišovým stažením se na hrad Falkenštejn před bitvou na Moravském poli, který tím neposkytl vojenskou pomoc Rudolfovi, se nyní úplně rozbily. Rudolf chtěl české pány při správě země doplnit o nějakého říšského knížete, který by dohlédl na příjezd královy nevěsty Guty a udržel české království v okruhu habsburských spojenců. Kunhuta a Záviš však nezávislým způsobem převzali svrchovanost ve státě. Ačkoliv Rudolf podporoval skupinu povstalců, nová válka se vyvíjela příznivěji pro stranu Závišovu. Měla podporu českého krále i měst – Českých Budějovic a Opavy. V dubnu 1284 bylo v Praze ujednáno příměří, strana Závišových protivníků měla za účelem bezpečného návratu z jednání průvodní list podepsaný Závišem samotným a biskupem pražským Tobiášem z Bechyně.
24. května 1284 byl uzavřen mír. Král Václav slíbil Purkartovi a jeho straníkům „odpustiti a nadále je v milosti své zachovati“. Purkart a jeho přívrženci zase slíbili Václavovi poddanskou věrnost. Obě strany slíbily dodržování míru pod pohrůžkou pokut. Mír měl platit čtyři roky. Ani pak neměla být obnovena válka, nýbrž měl nastoupit pacifikační proces. Očekávalo se, že všechny problémy budou do té doby vyřešeny a stranické skupiny rozpuštěny. Šlechtici měli ve svých rukou podržet vše, co ovládali před prosincem roku 1283. Byl opět vydán zákaz stavby nových hradů a garantem míru se stal římský král Rudolf.

V létě 1284 se Václav II. odebral na Moravu. Doprovázel jej Záviš z Falkenštejna i část dvora. Pobyt netrval dlouho a soustředil se na Olomouc a její okolí. S jistotou nacházíme mladého krále v klášteře Hradisko u Olomouce, kde ke konci srpna vydal několik listin. Začátkem září byl již opět v Praze a odtud se vydal na Nižbor. Bylo to nejspíš poprvé, co jej navštívil. Oblíbil si ho a začal jej navštěvovat pravidelně, nejčastěji v září, v období lovecké sezóny.
K návratu do mírového stavu patřil rovněž oficiální sňatek Záviše a královny Kunhuty, tak nám to sdělují anály vídeňské, Beneš Minorita i Zbraslavská kronika. V dataci sňatku se však značně rozcházejí. Zbraslavská kronika nám nenabízí konkrétní datum, ale sděluje, že král Václav „vyhověl prosbám žadatelovým a veřejně zasnoubil Závišovi za řádnou manželku svou matku, které se to též velmi líbilo a tím vyhověl přání obou, aby ti, kdo se dříve dohodli o nedovolených stycích manželských, po řádném sňatku oprávněně spolu žili“. Podle sekvencí událostí se dá uvažovat již o roce 1283 nebo počátku roku 1284, protože kronikář Ota hovoří o svatbě jedním dechem se Závišovým vzestupem u dvora – době, kdy se obklopoval svými přáteli a spojenci. Z kontextu vyplývá, že sňatek byl realizován dříve než vypukla „nová válka“. S určitostí jej klade před svatbu Václava a Guty. Vzhledem k tomu, že první část Zbraslavské kroniky, psaná opatem Otou, hýří chybami v dataci i řazení, nelze se na ni spolehnout. Beneš Minorita, v dataci rovněž nespolehlivý, klade událost ke konci roku 1284, ale říká, že Kunhuta pak žila ještě tři roky, což je nesmysl, neboť královna zemřela již v roce 1285. Třetí možnost, kterou nabízí kronikář vídeňský, poskytuje nejpřesnější časové určení, totiž že ke svatbě došlo po svátku sv. Trojice roku 1285. Tato alternativa měla největší podporu v minulosti, novější literatura se kloní k roku 1284 a považuje sňatek za součást mírového procesu po dubnu 1284.

Uzavření příměří s Mikulášem. Chebská svatba Václava a Guty. Rudolfova snaha o Závišovu diskreditaci. Korespondence dvora českého a dvora římského krále s papežem Honoriem IV.
Záviš v rámci pacifikace uzavřel příměří s vévodou Mikulášem, s nímž se předtím jménem krále dostal do sporu ohledně správy provincie. Na zprostředkování se podíleli vratislavský vévoda a míšeňský markrabě. Mikuláš se stal na tři roky vládcem Opavska, mohl se zúčastnit dvorského života a podílet se na soudech a válečných výpravách. Rudolf měl znovu zajištěnu účast při rozhodování na Opavsku, protože na jednáních vystupoval jako nejvyšší arbitr. Další trumfy měla habsburská politika v podobě sňatkových dohod, za nimiž pevně stála i královna Kunhuta, majíc na paměti zejména zájem svého syna. Rudolf v roce 1284 vyzval třináctiletého Václava ke sňatku se stejně starou Gutou. Za místo konání obřadu byl zvolen Cheb, tehdy říšské město, úzce obchodně spojený s Prahou. Záviš si zajistil zvláštní přísahy královských purkrabí pro případ, že by byl při Václavově svatbě zajat. To dokresluje jak jeho nedůvěru ke králi Rudolfovi, tak uznávané postavení Závišovo v zemi. Záviš doprovodil Václava a Kunhutu do blízkosti Chebu, sám však do města nevstoupil, zřejmě se opravdu obával o svou bezpečnost. Naopak přítomen na králově svatbě byl vévoda Mikuláš, který na sebe velmi upozorňoval, oděn do zlatistého šatu (in uestitu deaurato). Na setkání došlo ke sblížení Habsburků s Mikulášem, neboť Habsburkové hledali pro svou politiku v Čechách protiváhu Záviše z Falkenštejna a nalezli ji právě v osobě vévody opavského. Někdy v únoru i z tohoto důvodu došlo ke sňatku Mikuláše s Rudolfovou příbuznou označovanou jako sororia (sestřenice). Svatba Václava a Guty se konala v lednu 1285 v chebském minoritském klášteře, slavnostně před obřadem vysvěceným řezenským biskupem, jak o tom svědčí pamětní zápis.
„Se sešli v jedno, oba se radují, oba se navzájem líbají spolu, zahnán je smutek a žal a oba jsou v obětí dále. Václav brzy, jak mladíků zvyk, se těší z lásky své choti, konečně k ní vešel a obvyklým stykem byla v noci Obrácení sv. Pavla ( z 25. na 26. ledna) dokonána slavnost sňatku kdysi zjednaného. Co jest smluveno dávno, to nyní se dokončí zcela řádným manželským sňatkem těch dvou již řečených dítek… Dívenka z královské krve, všem milá, se českému králi nesmírně zalíbila, když vstoupila do jeho lože.“
Bylo dohodnuto obvěnění Guty v Čechách, k němuž mělo patřit město Hradec Králové a další východočeská města. Rudolf požadoval záruky, stvrzené církevními i šlechtickými představiteli někdejší zemské zprávy, že jeho dcera bude v případě Václavova úmrtí bezpečně dopravena, buď přímo k němu nebo k norimberskému purkrabímu Fridrichu Hohenzollernskému. Obával se Rudolf tolik Záviše? Možná, ale spíš to byl krok k diskreditaci Záviše v Čechách i Říši. Gutino věno bylo pojištěno na Chebsku. Svatby se zúčastnilo mnoho církevních i světských knížat. Chebské obřady se netýkaly jen Čech, ale manifestovaly úspěch Rudolfovy říšské konsensuální politiky. Římský král udělil v Chebu Otovi VI. V léno Braniborsko. J. Šusta mínil, že předal v léno rovněž Václavovi Čechy. Důvodem byl úryvek ze Zbraslavské kroniky: „Potom předstoupil král Václav do středu radujících se ozdoben královským rouchem a s povinnou úctou žádal, aby mu římský král udělil lenním právem království české, řídě se v tom říšskými zákony. Římský král tedy bez váhání vyhověl prosbám žadatelovým a přichystav odznaky praporů, svěřil mu s radostnou tváří to království podle stálého zákona v léno.“ V chebském památném zápise v minoritském klášteře však o nějakém předání Čech v léno není ani zmínky. Zbraslavská kronika je tak jediným pramenem, jenž Václavovo oblénění připomíná, klade ho však až do roku 1290. Ani její datum není správné a k předání českého království do Václavových rukou došlo v roce 1289, kdy měl Václav 18 let, což byl věk tehdy pro oblénění běžný.
Manželství Václava a Guty bylo po chebském obřadu konzumováno, přesto Rudolf hned příštího dne odvezl Gutu pryč. „Když byla konečně okázale dokončena slavnost sňatku, odvedl římský král, předpokládaje u našich nějakou nepřízeň svou dceru s sebou a král Václav se vrátil se svou matkou do Čech.“ Byl to naprosto neobvyklý krok, který hraničil až se skandálem. Jednalo se o okázalé gesto, které bylo motivováno ryze politicky. Pražský dvůr nebyl nikterak pobuřující nebo dokonce nemravný. Rudolf chtěl takto Záviše „odkázat do patřičných mezí“. Pochopil totiž, že Závišovy ambice velmi přirozeně směřovaly k obnovení boje o rakouský prostor, který ale Rudolf již považoval za mocenskou základnu pro své četné syny. Ztráta důvěryhodnosti Závišovy tak byla jednou z cest, jak českému zájmu o alpské a podunajské země předejít. Rudolf požádal o podporu papeže Honoria IV. Také český dvůr vedl na papežském dvoře agitační obrannou aktivitu. Ale papež, nemaje k dispozici žádné zprávy týkající se špatného stavu země české ani o ohrožení Václavovy výchovy či dokonce života, Rudolfovi se Závišovou diskreditací nebyl nápomocen. Poměry v pražské panovnické rodině byly citově příkladné, vždyť dokonce i Závišovi nepřátelský zbraslavský opat Ota vypráví, že Záviš mladého Václava zabavoval panošskými hrami a s jistou záští dodává, aby jej prý odváděl od panovnických záležitostí.
„Záviš naučil krále pěstovati dětské hry, aby při jeho hrách spravoval poměry v království ve vlastní prospěch a aby povyšoval své důvěrné přátele ne tak na úřady tohoto království, jako na obročí…Záviš ovšem dosáhl jak lásky královniny, tak přízně královy a v domnění, že mu nikdo není roven, počal vztahovati své ruce k věcem smělým a nebál se tajně i veřejně pronásledováním znepokojovati české šlechtice, kteří dříve spravovali záležitost království.“
Starší literatura se domnívala, že papež Honorius IV., aby alespoň z části vyhověl Rudolfovi, poslal 7. května 1285 na pražský hrad list, jenž měl charakter varování. Obracel se k panstvu českému a papež v něm vyslovoval obavu před hrozivými následky vnitřního rozvratu, který prý v Čechách trvá po letech těžkých zkoušek. Žádá proto velmože české, aby svého krále, ještě v chlapeckém věku stojícího, jak toho potřebí má, podporovali v uklidnění a prospěchu jeho země. J. B. Novák vidí v listu Honoriově Závišův úspěch, neboť v něm není ani zmínka o biskupu Tobiášovi, jemuž tak měla být naznačena papežova nelibost. Podle nové datace je ale papežův list až ze 7. května 1286, takže se list k těmto událostem nevztahuje.
Ani habsburské přezírání, ani jeho nepříjemné důsledky postavením Záviše z Falkenštejna v Čechách neotřásly a nepodkopaly ani sebejistotu mladého krále nebo královny Kunhuty ve vztahu k němu. Královna v jeho společnosti dosáhla něčeho, o čemž se většině žen v její době mohlo jen zdát, prosadila si právo žít s mužem, jehož milovala, koho si sama zvolila, aniž přitom ztratila své výsadní postavení, utrpěla ekonomickou újmu či se stala objektem církevních postihů, jež bylo neradno podceňovat (papežské varování vynucené Rudolfem mezi církevní postihy počítat nelze).

Úspěšná regentská politika Závišova. Podpora měst. Ztráta šlechtických stoupenců.
Strana Závišových odpůrců se po královském sňatku rozpadla, jak to naznačuje přechod Zbyslava z Třebouně mezi Závišovy horlivé stoupence. Byly navázány korektní vztahy mezi Závišem a Tobiášem z Bechyně, jak dokazuje součinnost při založení kláštera augustiniánů poustevníků u sv. Tomáše na Malé Straně. Rekonstrukci státu v době Závišova regentství za nepřízně významné části šlechty lze charakterizovat jako posilování role dvora, zemských institucí a měst.
Příkladem je privilegium pro česká města, vydané rok po uzavření domácího míru 24. května 1285. Každé město bylo pojímáno jako jedno královské zboží, ač práva pro města tvořila jen jistý ideální soubor. Měšťané byli přímo zapojeni do pacifikačního systému země. Měli dostávat od zemského soudu seznamy škůdců a podílet se na jejich pronásledování bez ohledu na jejich urozenost. V boji proti loupežným rytířům se dokonce mohla královská města spojit do určitého svazu. Nelze však ještě hovořit o celozemském městském svazu, jak to ukazuje ustanovení o bojích mezi měšťanskými skupinami, které mají být řešeny rozhodčím zásahem jiných měst nebo panovníkem. Záviš jako králův vychovatel a český regent už se cítil nad zájmy šlechty natolik povýšen, že uvažoval pouze v rovině zemských zájmů. Vzdálil se tím české šlechtě, dříve svému stavu, a ve chvíli, kdy začal primárně hájit zájmy koruny, ztrácel mnohé ze svých předchozích stoupenců. Doba Závišova regentství představuje úspěšnou fázi konsolidace dvora a státu, která se nakonec obrátila proti Závišovi samotnému. Zůstali mu vlastně věrni jen příbuzní z vítkovského klanu, ostatní sice jeho autoritu respektovali, ale jen „se skřípěním zubů“.

Kunhutina smrt.
Idyla v královské rodině, kterou jsme nastínili, netrvala dlouho. V září 1285 zemřela královna Kunhuta, pravděpodobně ve věku čtyřiceti let. Z pramenů nelze odvodit, zda zemřela náhle nebo vyvrcholením delší nemoci. V literatuře se obvykle uvádí, že zemřela na tuberkulózu. Byla pohřbena v novém přemyslovském pohřebišti v Anežském klášteře, které nechal vybudovat její první manžel Přemysl Otakar II. V rodové kryptě spočinula vedle své dcery Markéty. Královnin hrob ozdobila, (stejně jako hrob její dcery), rytá náhrobní deska. Podle Zbraslavské kroniky Záviš i Václav II. pro Kunhutu velmi truchlili. Ačkoliv samotné místo v kronice působí spíše jako patos než jako odraz reálných citů, lze usuzovat, že obou se královnina smrt těžce a bolestně dotkla. Václav ztratil matku, jejíž lásky si po návratu do Čech mohl užívat pouhé dva roky. Záviš ztratil nejen ženu, kterou miloval, ale i svou mocnou ochránkyni, která mu dopomohla k vzestupu v české politice a která nad ním z lásky držela ochrannou ruku. Zbraslavská kronika ve výčtu truchlících vynechává Ješka z Falkenštejna, Závišova a Kunhutina syna, který byl tou dobou jen čtyřleté dítě. Jaké pro něj plánovala matka uplatnění v životě a jaké pocty si pro něj vysnila? Podle kroniky Otokara Štýrského mu před svou smrtí odkázala věnné statky, které dostala od svého prvního manžela Přemysla Otakara II. v hodnotě 50 tisíc hřiven. Jak by se asi rozvíjel život jejího nejmladšího syna a vůbec těch, jenž byli jejímu srdci nejbližší, kdyby nebylo její předčasné smrti? Nevíme. Víme jen, jaký život prožili, alespoň tedy podle kronik a literatury. Ale o tom více až ve třetím a posledním pokračování volné trilogie o panu Záviši z Falkenštejna, které ponese název „Záviš a král Václav II.“

Listiny, prameny, literatura:
Vratislav Vaníček, Velké Dějiny zemí Koruny České, svazek III., Paseka 2002
Kateřina Charvátová, Václav II., Vyšehrad 2007
Josef Šusta, České dějiny - Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví, Praha 1938
Josef Šusta, Dvě knihy českých dějin, Kniha první, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, Praha 1926
Josef Šusta, Úvahy a drobné spisy historické, studie Záviš z Falkenštejna, Praha 1934
J. Šebánek, S. Dušková, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V., Praha 1981
Josef Emler, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II., Praha 1929
Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka 2005
Zbraslavské kronika, Chronicon Aulae Regiae, vyd. Z. Fiala
Gabriela V. Šarochová, Radostný uděl vdovský, nakladatelství Dokořán, Praha 2004
Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců, nakl. Panorama, Praha 1986
Josef Žemlička, Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, nakladatelství LN 2005
Libor Jan, Václav II. a struktury panovnické moci, Matice Moravská Brno 2006
Jan Urban, Lichtemburkové, nakladatelství LN 2003
František Palacký, Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě, díl druhý, nakladatelství Adonai s.r.o.