Mezi lechtici českými a moravskými, kteří přilnuli ke dvoru jejímu, vynikal často jmenovaný pán Závie z Rosenberka netoliko urozeností, jakoto starosta Vítkovců, ale i osobní povahou. Byl on mu jak ulechtilé postavy a jemných mravů, tak neobyčejných pro věk svůj schopností a vědomostí, udatný rytíř a proslulý básník; ba povaován byl netoliko u sprostého lidu, ale i mezi vysoce postavenými, za nebezpečného kouzelníka a čaroděje. Půvabu té a takové osobnosti královna vdova neodolala nadlouho: přivinula ho k sobě blíe, jmenujíc jej purkrabím na Hradci a správcem hradu svého; konečně pak oddala se s ním tajně. (Frantiek Palacký, Dějiny národu českého)
Závie jsme v první části článku opustili těsně po tragické bitvě na Moravském poli. Závi se na uskutečnění bitvy nepřímo podílel, nebo byl se svými příbuznými Vítkovci účasten povstání proti českému králi Přemyslu Otakarovi II., ačkoliv se nepodařilo nikterak prokázat, e byl jeho vůdcem. V první části jsme také ji dostatečně rozebrali, zda byl postup Vítkovců, a Závie zejména, oprávněný či nikoliv. Nechám na úsudku kadého z vás, jestli Vítkovci měli dle středověkých měřítek setrvat věrně po boku krále, s ním ji mnoho let neudrovali valných styků, nebo zda budete jejich stanovisko povaovat za oprávněné, z pohledu moderní doby, kdy na věci nahlííme demokraticky a nade ve si ceníme osobní svobody a monosti svobodné volby.

Závi a Kunhuta. Grafický list Adolfa Liebschera z roku 1884.
Ztvárnění jejich lásky na tomto obraze se nám můe zdát velmi úsměvným. Královna je spodobněna s tváří bohyně slovanských epopejí a Závi s knírem tatarského dobyvatele a loutnou renesančního kavalíra
Politická situace v Čechách po bitvě na Moravském poli
Závi spolu s Ojířem z Lomnice nejspí dlel v době bitvy na Moravském poli na bavorském hradě Falkentejně, jen patřil právě Záviovi. Odtud posléze vpadli do Čech. Dobyli České Budějovice a vyplenili kláter Zlatá Koruna. Připojil se k nim také Oldřich I. z Hradce, který se zmocnil zpět svého rodového hradu. Praský analista ohledně dobytí Zlaté Koruny ve Druhém pokračování Kosmově s dramatickou nadsázkou uvádí, e
nelze najít ani známky, kde byl dům kláterní postaven. Prof. usta zase z dobytí královského města České Budějovice soudí, e Vítkovci, alespoň někteří, setrvali v otevřeném boji s markrabětem Otou. Otu V. Dlouhého, synovce zemřelého krále Přemysla Otakara II. povolala do země královna Kunhuta, ve snaze čelit Rudolfovi, od něho se obávala úplného vyhlazení pokolení Přemyslovců. Její rozhodnutí navazovalo na osobní dohody mezi rodinami Přemysla Otakara II. a Oty V. Kunhuta navíc byla přesvědčena o Otově osobní cti. Ji záhy ale zjistila, jak velkou chybu udělala. Místo věrného a dvorného příbuzného se objevil sebevědomý hegemon se silným vojenským kontingentem a zahájil jednání se lechtou a měany. Měané Prahy mu svévolně vydali hlavní město. Královna přesídlila i se svým skvělým dvorem do Starého Města. Dle Zbraslavské kroniky hledala u měanů ochranu proti Otovi, kterého se snaila co nejdříve odvolat. Rovně se obrátila pro pomoc na vratislavského vévodu Jindřicha IV., kdysi vychovávaného na Přemyslově dvoře. Markrabě Ota vak nehodlal slibně rozehranou českou partii snadno opustit. Ze severu se tak valily do středu Čech přes itavu, Bezděz a Nymburk ozbrojenci, jim velel Ota IV. z jánské větve Askánců, bratranec markraběte Oty V. Dlouhého. Z jihozápadní Moravy zamířil do Čech také římský král Rudolf, který povaoval Čechy za uprázdněné říské léno a vyzval české pány a města, aby mu sloili hold. Na to reagovala královna Kunhuta, která pochopila, e jedině Rudolf můe vytlačit ze země Otovo vojsko, i cestou dohody. Byla ochotná Rudolfa podpořit, ale její podmínkou bylo schválení správy Jindřicha Vratislavského v Čechách a jeho jmenování poručníkem mladého krále Václava.
V říjnu 1278 se Kunhuta sela ve středních Čechách s někdejím svým nepřítelem číslo jedna, římským králem Rudolfem. Výsledkem jednání bylo uzavření konečné mírové smlouvy, potvrzené zasnoubením královských dětí českého krále Václava s Rudolfovou dcerou Gutou a rovně Rudolfova stejnojmenného nejmladího syna s Kunhutinou dcerkou Anekou.
Internace Václava na Bezdězu a v Braniborech
Na rozhodčím řízení kníat, které se konalo v Čáslavi, Vilémově nebo v sedleckém kláteře, bylo docíleno perspektivní dohody a vyřeeno poručnictví nad Václavem. Správa Čech připadla na pět let markraběti Otovi. Moravu dostal Rudolf a Jindřich IV. Vratislavský Kladsko. Kunhutě byly zaručeny příjmy na Opavsku a české království mělo být znovu obnoveno a za pět let v čele s Václavem II. Vzestup Rudolfův byl sice na základě postojů části české lechty omezen mocnými Askánci, ale jeho autorita ve středovýchodní Evropě byla na vrcholu. Kunhuta obdrela od Rudolfa, pána Moravy, Opavsko, ale stala se rukojmím Václavova poručníka Oty. Nic na tom nezměnil ani dětský sňatek Aneky s Rudolfem, konaný nejspí v Jihlavě, popsaný ve týrské rýmované kronice. Václav spolu s Kunhutou pobývali v praském městě, ale podle Kroniky zbraslavské Ota vydal praským měanům královské statky a
tím způsobem si vymohl chlapce z jejich rukou. Zpráva Kroniky tzv. Benee Minority uvádí, e královna Kunhuta vstoupila s chlapcem Václavem na Praský hrad 21. ledna. Zde byl Václav svěřen do péče pana Řehoře z Draic (otce pozdějího biskupa Jana IV. z Draic). Král Václav byl pak během února 1279 odvezen z Prahy na královský hrad Bezděz. Někteří historikové uvádějí přesné datum 4. února, ale v pramenech pro něho oporu nenalezneme. Královna Kunhuta tam svého syna s největí pravděpodobností následovala. Stalo se tak po 11.únoru, kdy jetě v Praze vydala soudní imunitu pro johanitskou komendu v Hrobníkách na Opavsku.
Usídlili je
pod stráí přeukrutných Němců cizozemců, zakázave naprosto vem Čechům přístup k nim
A od té doby se rozptýlil dvůr paní královny a čeleď, je vzrostly předtím do velikého počtu urozených jinochů a slečen i jiných rytířů, sluebníků a úředníků.


Královský hrad Bezděz, zaloený Přemyslem Otakarem II., Václav II. byl na tomto hradě dren proti své vůli Otou V. Braniborským, nahoře obraz Ant. Levého, dole letecký pohled
Ota svolal na přelomu zimy a jara sněm, na něm ádal od lechty přísahu věrnosti. Věrnost Otovi skládali jednotliví pánové, mezi nimi i Ojíř z Lomnice (nebo ze Svin), někdejí Záviův druh ve vyhnanství. Zároveň se lechta sjednocovala na společném politickém postoji:
lechta dosáhla příslibu markraběte, aby přivezl paní královnu a jejího syna zpět z hradu Bezděz a usadil je na Praském hradě, kde je uznané sídlo českého krále a celého království, a kde se té mladičký kněic narodil, neb děti mají větí potěení z toho mekají-li v svém roditi.
Kombinace citového a prestiního důvodu se zdá zajímavá. Markrabí vak sentimentální nebyl a
co ochotně slíbil, ani dost málo nesplnil. A tak začala opět jednat Kunhuta, která se s takovým poníením nehodlala smířit. Získala od bezdězského purkrabího Heřmana povolení opoutět hrad a navtěvovat okolní kostely, pobývala v Mělníce a nakonec navtívila i Aneský kláter klarisek v Praze, kde ila její dcera Kunhuta a stařičká Aneka Česká. Pak zanechala Václava v péči chůvy Eliky, jak bývalo v aristokratických rodinách zvykem, a Bezděz opustila. Získala povolení
navtíviti hrob svého manela krále Otakara. Ale zaměřila své kroky do Opavy a tak chytře a moudře vyvázla z úzkosti a obtíí, je trpěla od Němců.
Někdy toti li bývají prospěné; nebo dopustiti se klamu v tom, co se netýká víry, není vůbec hřích nebo jen malý, píe o poruení jejího slibu markraběti Otovi praský analista v Pokračovatelích Kosmových. Pak činila ve pro to, aby Otu V. konečně vypudila z Čech.
Označila Otovo jednání za protiprávní. Iniciovala akci proti markraběti, kterou vedl římský král Rudolf na obhajobu jejích nároků. Kunhuta tak odjíděla na Opavsko jako doivotní dritelka území domina Terrae Oppaviae. Václava se jí vak z Otových rukou vyprostit nepodařilo. Naopak králevice v listopadu 1279 nechal Ota odvézt z Bezdězu do itavy, aby jej nemohli osvobodit četí pánové. Vánoce u Václav trávil v Berlíně, odkud byl koncem prosince odvezen na blízký braniborský rodový hrad pandava.

Braniborský rodový hrad pandava, dnes součást citadely
Závi v Hradci nad Moravicí na dvoře královny vdovy Kunhuty
Po celou popisovanou dobu nemáme o Záviovi ádných zpráv a není zastoupen ani ve svědečné řadě listiny, kterou Kunhuta vydává 13. října 1279 na svém dvoře v Hradci nad Moravicí. Tam se realizoval ideál dvora jako střediska politické a prestiní moci, na něm byla přítomna větina mocných rodů regionu. Závi se objevuje u královny Kunhuty a 11. února 1281, jak vyplývá z listiny vydané v Hlubčicích. Závi, jen byl dle Frantika Palackého
mu jak ulechtilé postavy a jemných mravů, tak i neobyčejných pro věk svůj schopností a vědomostí, udatný rytíř a proslulý básník, byl v Čechách prohláen za psance. S největí pravděpodobností se neshodl se svými příbuznými Vítkovci, z nich např. Romberkové nebo Ojíř z Lomnice uznali svrchovanost Oty V. Dlouhého. V zemi české nemohl zůstat. Přesto vak byla Záviova cesta na dvůr královny Kunhuty překvapením, protoe byl jejím odpůrcem hned od počátku interregna. Pročpak se Závi znovu nestáhl na svá panství v Bavorsku, jak učinil po neúspěném povstání proti králi Přemyslovi v roce 1277? Nevíme, zda byla důvodem Záviovy návtěvy snaha okouzlit matku budoucího českého krále s cílem jej později ovládat, nebo se pouze snail rytířsky pomoci eně, jí z původního lesku a moci zůstalo nyní pouze Opavsko, kadopádně byl Kunhutou velmi dobře přijat. O lesku jejího dvora hovoří prof. usta jako o dvoru velmi skromném, podle některých zpráv i tvrdou nouzí navtěvovaném, který byl pouhým stínem honosného prostředí, v něm Kunhuta dříve ila. Dalí příčinou Záviovy návtěvy v Hradci nad Moravicí mohlo být, e se tam soustředili Otovi skalní odpůrci. Navíc Vítkovci, (přesněji Jindřich z Romberka) v sousedství vlastnili panství Průdnik.
Závie z Vítkovic královu poje
A jmě prospěné proti Němcóm boje.
Pak Čstibor z Lipníka okolo Prahy,
Jaroslav Jablonský okolo své dráhy,
Z Albrechtic Mutyně Skvořovský,
U Hřiny Vsi Mutyně Vizěčovský,
Tas Viesenburský, Beltram s trúbú Zebínský,
Pan Hynek, slovutný rytieř vojensky
Cizozěmce podstúpi
A tu jich mnoho zhubí.
Znovu připomenu fakt, e za ivota krále Přemysla mezi Záviem a Kunhutou nebyl ádný osobnějí vztah. Nehledě na Záviovo dřívějí působení výhradně v pohraničním Podunají, Kunhuta byla velmi rázná bytost a těko by kdy byla Záviovou loutkou.
V tom, co nám do dneních časů zachovaly písemné prameny, schopné o Záviově a Kunhutině lásce alespoň něco vypovědět, jsou nade ví pochybnost obsaeny klepy a pozdní křečovité pokusy, někde trapné, jinde úsměvné, pokouející se vztah královny nehodný osvětlit, s ohledem na pověst královské dynastie a zejména na pozici krále Václava II., a předevím přísluně vyloit Kunhutinu roli v něm.
Ačkoliv záznam Zbraslavské kroniky je nejpodrobnějí:
Byl pak v oněch dnech pán jakýsi z Čech, jménem Závi, jeho král Otakar, jak to vymáhaly jeho viny, odsouzením k vyhnanství potrestati dal a celým jeho domem jej také pokutou trvalého vyhnanství neodvolatelně vykázal. Ten po smrti krále Otakara královou Kunhutu na Moravě mekající navtívil, jí ne tak v slubách ochotnějí, jako v rozmluvách důvěrnějí nad ostatní rytíře býti počal, nebo se nadál, e postavení dřívějího zpět nabuda, statky své v království bez obtíe získá, jestlie u královny pomocí jakékoli chytrosti milost důvěrného přátelství nalezne.
e vak snadno mění se mysl enská, králová jak se praví, nějakými úskoky kouzelného umění od něj zlákána byvi, prudčeji jej milujíc, brzo jemu se zalíbit přála, promíjejíc mu ze srdce to, čím se byl proti králi provinil, mezi stálou druinu svého dvoru nad ostatními přednějím jej ustanovila. Těko jej můeme označit jako nejpřesnějí a nestranný. Dobový kronikář je přesvědčen, nebo jetě hůře, předstírá přesvědčení, e za královniným pokleskem je nutno hledat magický a čarodějný zásah. Kdoví, zda právě zde se nezrodilo rčení o lásce jako mocné čarodějce.
Ďábel tedy, stálý osnovatel zlých záměrů, přispěl pomocí klamu svého otravné rozkoi obou, a mezi Záviem a královou aby se dokonalo spojení nedovoleného snoubení, jako lstný kuplíř způsobil. Od této doby králová Závie a do smrti neopustila, ale jeho náklonnostem vyhovujíc, stále trvajíc s ním na Moravě , syna od něho měla, jeho vlastním jménem při omytí svatého křtu Janem nazvala. Ten postupem času dospěv, světa se odříkaje řeholním rouchem oděl, a v řádě kříovnickém pro Krista rytěřuje , v dobrých činech dni své astně strávil.
Závie čistou Kunhutu zhanobil.
A poskvrnil loe zesnulého krále českého.
Autor týrské verované kroniky, jen byl ve věcech lásky mnohem zkuenějí ne zboný zbraslavský opat Ota, se spokojil s daleko přirozenějím výkladem o vemocnosti ípů z toulce Frau Minne, proti nim i ti, ji byli ve stínu trůnu zrozeni, jsou bezmocní.


Hradec nad Moravicí. Jádro zámku pamatuje osudové setkání Závie a Kunhuty. Namísto původního hradu zde dnes vidíme bílý empírový zámek a historizující zámek červený
Nedovolený sňatek Závie a Kunhuty. Návrat Mikuláe z uherského zajetí a narození Jana z Falkentena

Zbraslavská kronika (kapitola 16) říká, e se mezi Záviem a Kunhutou
(jediné její spodobnění, je z konce 14. stol.z Jihlavského rukopisu Zbraslavské kroniky) dokonal styk nedovoleného sňatku (illicitarum nupciarum commercium consumari). Nemíní tím patrně uzavření tajného církevního sňatku, ale sděluje nám, e manelství uzavřeli bez souhlasu rodiny. Ve středověku toti k uzavření manelství nebylo nutné posvěcení církví, ale sňatek býval dojednán, a poté se naplňoval fyzickým spojením manelů. To k jeho platnosti postačovalo a zaručovalo jeho nerozlučitelnost. V niích sociálních vrstvách se svatby konaly pouze na základě dohody rodin a bez asistence kněze. Ve vyích a vysokých kruzích se pěstovaly sňatky církevní, ale i zde jejich konečná platnost nastávala a tzv. konzumací sňatku. Povinné církevní sňatky byly deklarovány a tridentským koncilem ve druhé polovině 16. století, ale stejně se prosazovaly jen velmi pomalu. V případě Závie a Kunhuty lo tedy o faktický a naplněný sňatek, nedovolený byl v tom smyslu, e nebyl předem ujednán příslunými rodinami a dolo k němu bez vědomí krále, pouhou soukromou dohodou Závie a Kunhuty. Takto uzavřený sňatek postrádal v královském prostředí řadu běných atributů. Nebyl schválen panovníkem a partner, jeho si královna vybrala, neodpovídal svým rodem a postavením poadavkům na enicha pro členku královské rodiny. Rod Přemyslovců tak ztrácel případnou monost k uzavření politicky výhodného spojenectví. Navíc královny vdovy se v českém prostředí znovu nevdávaly. Na sňatku vadila také jeho skrytost, nebo královský sňatek býval záleitostí veřejnou, provázenou obvykle honosnými slavnostmi za účasti mnoha hostů z vysokých církevních i světských kruhů. Kunhutino druhé manelství bylo tedy v příkrém rozporu s dobovou konvencí, a proto tak pobuřující. Z pohledu současníka byla platnost sňatku značně pochybná a nic by na tom nezměnilo ani jeho případné církevní posvěcení.
Problematickým a pochybným se samozřejmě tento sňatek jevil i mui církve svaté, zbraslavskému opatu Otovi. Byl v jeho očích nepřípustný, pokleslý, nestoudný, hříný, trestuhodný a urálivý vůči mrtvému králi Přemyslu Otakarovi II. i jeho synu Václavovi. Pohled duchovního na sexuální vztah podléhal samozřejmě teologickým kategoriím a řídil se jimi. O nějakém shovívavém pochopení pro potřeby těla nemůe být absolutně řeč. Kunhuta pro něj tím, e sdílela loe s pouhým lechticem, porodila mu dítě a vztahem se vůbec netajila, popinila památku mrtvého krále i celé své rodiny a uvrhla ji do hanby celoevropských rozměrů. Navíc tím lechticem byl mu, na něm ulpělo podezření ze zrady, (by nepodloené a nespravedlivé), jejího mrtvého chotě. Tak či tak, odbojem a povstáním proti králi Závi vinen byl (a u ho k tomu vedly jakékoliv důvody), a nevěra vazala vůči lennímu pánovi byla v dobové morálce jedním z nejtěích prohřeků. Závi se nespravedlivě pro spoustu svých současníků i mnoho dalích generací stal Přemyslovým vrahem. Potom také vztah vdovy k vrahovi manela je moné vidět jako produkt čarodějných praktik a dílo Satanovo. Víra v čáry a kouzla byla ve středověku hluboce zakořeněna. Magie prostupovala vechny sféry ivota jednotlivce i společnosti, jinak hluboce křesanské. Jestlie vak náboenství pro tuto oblast lidské existence nemělo reálné a ivotaschopné návody, a to jistě pro oblast lásky a sexu nemělo, nastupovalo přirozeně čarování, jakkoli se nám to dnes zdá úsměvné. Co z této snůky obvinění a podezření týkajících se Závie vnímala sama Kunhuta? Předevím, (stejně jako já), nevěřila v Záviovu zradu. Nabyla přesvědčení, e obvinění jsou nespravedlivá, zmanipulovaná nebo dokonce livá. Byla ji dostatečně zralá a zkuená ena, aby jí někdo navěel bulíky na nos, ivot před ni postavil nejednu náročnou chvíli. Ona i Závi byli ve věku, kdy je ji člověk schopen korigovat a ovládat své pudy i city. Jestlie dali průchod vzájemné náklonnosti a dovedli ji a do veřejné prezentace, dělali to jistě s rozmyslem, vědomi si případných následků.
Nezpochybnitelných faktů o jejich vztahu je alostně málo. Vlastně se dá říci jen to, e vdova a přední český velmo se astnou shodou okolností v pravý čas potkali, zajiskřilo to mezi nimi a přivedli na svět dítě. Samotný milenecký poměr rozhodně nebyl příčinou veobecného pohorení. Zaráel spí fakt, e si milence vydruje královna vdova. Pro ni se nehodilo navazovat po smrti svého chotě jakýkoli milostný vztah. Poměr kohokoli jiného, ne byla právě královna, vdova by takové pobouření v ádném případě nevyvolal. Tělesnost a sexualita (s výjimkou duchovního stavu, k němu náleel zbraslavský kronikář) nebyla úplným tabu. Nemůeme vnímat postoj člověka třináctého století k lásce pouze pohledem rytířských eposů, kurtoazních verů, či mravoučných kázání dobových moralistů. Mnohé krále v lonici očekávala dáma, a ne vdy to byla jejich manelka. Vichni samozřejmě věděli, co se v královské lonici děje, a málokdo se zabýval tím, e by se to dít nemělo, leda s právoplatnou manelkou a jetě pouze za účelem zplození legitimního potomka, pokud mono bez slastného poitku. Lidé se milovali, sdělovali si své pocity a zkuenosti, mui se jimi chlubili, eny se chichotaly a myslely si své. Běná mluva, stejně jako dnes, obsahovala spoustu dvojsmyslů, jinotajů a naráek. Sex nikoho nepohoroval, ani ten v Hradci nad Moravicí. Pokud by se odbýval v diskrétních stěnách Kunhutina budoáru a netahal se odtud na světlo. Kdyby ho milenci sami ukrývali, nezachovaly by se o něm ádné zprávy, předevím v českých a moravských pramenech.
Na odlehlém Opavsku by se koneckonců dalo utajit i narození nemanelského dítěte. Co tedy pokryteckého středověkého člověka tak pohorilo? Byl to nezastíraný, oficiální vztah, z něho Závi začínal mocensky těit.
Kdy Kunhuta dosadila Závie za purkrabího sídelního provinčního hradu, legalizovala tím jeho postavení v péči o vladařské záleitosti i na veřejném fóru. Nástup Záviův vyvolal jisté napětí, kdy musel hradecké purkrabství opustit Kuno z Kuntátu. Avak listina z Hlubčic roku 1281, na ní máme Závie poprvé doloeného na dvoře královnině, uvádí také Beneovice Voka, co znamená, e spolupráce Kunhuty s významnými moravskými rody pokračovala nadále. K oslabení prestie královniny na Opavsku dolo a po návratu vévody Mikuláe z uherského zajetí, který sem přiel se souhlasem římského krále Rudolfa jako syn zesnulého Přemysla Otakara II. a s titulem vévody opavského. Na Mikuláově návratu se podílel i olomoucký biskup Bruno, který vak 17. 2. 1281 umírá a Jindřich Heimburský se s ním loučí nezvyklým podobenstvím:
Morava, která smrtí Přemyslovou jedno oko ztratila, pozbyla nyní smrtí Brunovou oka druhého a celá osleplá potácela se alostně ve tmách bídy a alu. Za Olomouckého biskupa byl zvolen Dětřich z Hradce, dříve kanovník v Jihlavě, který obdrel biskupské svěcení v Praze. Je pokládán za člena rodu pánů z Hradce, ale ke svému rodu se nehlásí, co se zdá v protikladu s okázalým rodovým sebevědomím Tobiáe z Bechyně. Jak ji víme, v průběhu léta se vrátil po sloení výkupného vévoda Mikulá. Opavsko se ihned stalo jablkem sváru mezi Kunhutou a Mikuláem, dříve bylo půjčeno Mikuláovi, nyní doivotně Kunhutě. Někdy v létech 1281-82 se Kunhutě a Záviovi narodil syn Jeek. Královna ale Opavsko ztratila, a Jeek se moná narodil na hradě Svojanově, který byl rovně v královnině drení. V otázce Opavska se lechta přiklonila na stranu vévody Mikuláe a Kunhuta tak byla vytlačena ze správy země a mohla podret jedině Hradec nad Moravicí, zatím co Mikulá vystupuje jako uznávaný pán Opavy, Krnova či Hlubčic. Patrně tím bylo vyvoláno trvalé, hluboké a nesmiřitelné nepřátelství mezi ním a Záviem.
Jednání českých pánů s Otou Braniborským o návratu králově. Václavův návrat do Prahy.
V listopadu 1281 bylo ve Frankfurtu nad Odrou navázáno nové jednání markraběte Oty s českou lechtou v čele s biskupem Tobiáem, ustanoveným Otou správcem Čech, namísto braniborského biskupa Gebharda, který se Otovi při správě Čech neosvědčil. Četí pánové, zejména Ronovci a Markvartici, označovaní v Dalimilově kronice jako Otovi odpůrci poadovali návrat krále a změnu systému vlády. Ostatní části státu jiní Čechy a Morava do vyjednávání s Otou nebyly zapojeny. Vítkovci vystupovali zcela samostatně. Navtívili v březnu 1281 Vídeň, kde se setkali s Albrechtem Habsburským, říským vikářem. Jindřich z Romberka zřejmě kvůli místním rozbrojům odevzdal hrad Raabs. I kdy lo o vynucený prodej za 500 hřiven stříbra a Jindřich je ve smlouvě slabí stranou, má listina vydaná 26. března 1282 velmi sebevědomou dikci. Zavázal se v ní k slubě radou a pomocí Albrechtovi Habsburskému. Nejedná se o lenní přísahu, ale jen o dodrování smluvní podmínky, to znamená sluby proti komukoli s výjimkou krále českého Václava II., markraběte Oty, jako i příbuzných a přátel, z nich jsou uvedeni Ojíř z Lomnice se synem Smilem, tchánem Mutinou z Kostomlat a dalími. vyjmenovaných. Závi není ani připomenut, prováděl vlastní politiku na Kunhutině dvoře.
Zatímco probíhala jednání o nápravu stavu země a hledaly se podmínky, za nich se vrátí legální panovník, hospodářská situace se stále zhorovala. Nepřetritě probíhající válečné akce a dva neúrodné roky způsobily, e ve druhé půli roku 1281 zemi zachvátil hlad. Na přelomu let 1281 a 1282 pak dolo ke skutečnému hladomoru, jednomu z nejstralivějích v celém středověku.
Byl čas zimní a trvalé velmi tuhé mrazy, a jestlie se v letním čase umíralo jen hladem, zdvojnásobilo se také netěstí v časem zimním, nebo smrt nevnikala do světa oknem, ale také dveřmi, neznajíc slitování s lidským pokolením, vdy měla kruté průvodce: hlad, nahotu a krutost mrazu: a jejich síla rychle pronikala vemi končinami celých Čech a zahubila větinu smrtelníků; a nebylo, kdo by je pochovával. Vechny kroniky té doby líčí apokalyptické hrůzy, kdy lidé z hladu ztratili vechny zábrany a vradili pro kousek chleba, ivili se mrinami zvířat a nakonec jedli i lidské mrtvoly a pro takové nasycení i zabíjeli. Hladomor nepostihl jenom českomoravský prostor, ale zasáhl také okolní země, i kdy právě v Čechách a na Moravě řádil nejstraněji. Někteří historici jej pokládají za jednu z prvních ekologických katastrof, kdy příčinu neúrody zčásti spatřují v záplavách, způsobeným vykácením lesů a rozorání velkých ploch v horských oblastech. V té době, 3. března 1282 zemřela Aneka Česká, abatye praského klátera klarisek, ani se dočkala návratu králevice Václava II. zpět na český trůn.
Králevic Václav byl do Čech přiveden o Velikonocích roku 1282. Markrabí zvýil poadavek na jeho vykoupení z původních 15 tisíc o nových 20 tisíc hřiven. Suma vak nebyla k dispozici, a tak markrabí Václava odvezl do Dráďan pod ochranou Jindřicha Jasného. Četí pánové si povimli vyhublosti a útlosti mladého krále, které nenasvědčovaly pevnému zdraví, a do budoucna vzbuzovaly obavy. Nakonec přece je markrabí dal souhlas s vydáním Václava za územní kořist, poadoval oblast, jen územně navazovala na Budyínsko a Zhořelecko, která přinesla Otovu rodu jeho matka Boena věnem. Obdrel do zástavy Bezděz, Děčín, Most a Ústí. Navíc jetě 7 tisíc hřiven stříbra
Braniborská správa přila zruinovaným Čechám pěkně draho, ale 24. května 1283 se vrátil do Prahy za hlaholu zvonů a zpěvu král Václav II., a jeho příjezd se proměnil v lidovou slavnost. Mladého krále uvítali daleko před městem lechta, mniské konventy i měanstvo. Do Prahy se dostavili rovně Vítkovci, nikoli vak Závi a Václavova matka královna Kunhuta. Období nazývané jako Zlá léta, která zemi suovala od smrti krále Přemysla Otakara II., skončilo.
Boj o moc a vliv nad mladým králem Václavem mezi lechtickými uskupeními.Po příchodu Václava do Prahy začal mezi lechtou nový boj o pozice v obnoveném státě, tentokrát trvalejího charakteru. Podle F. Graebnera se jednalo o boj dvou lechtických frakcí, započatý ji za braniborské samosprávy, který pokračoval s přestávkami a do roku 1290. Naopak J. usta se domnívá, e lechtické zájmy byly rozdrobené a mocenská uskupení vznikala nahodile. Výjimkou pro něj byla politika Vítkovců, která i přes jisté změny zahraničních orientací, má v rámci domácí lechty samostatné postavení, opírající se o územní a rodovou solidaritu. Nezletilost mladého krále dávala ance na vzestup vdy ambiciózních, by i vynikajících osobností. Kdo toti ovládal královský dvůr, ten rozhodoval o obsazování dalích úřadů, ovlivňoval průběh soudních procesů a majetkové záleitosti. Nejprve se k moci dostala skupina lechticů, kteří se nejvíce zaslouili o královo vykoupení z internace, seskupená kolem biskupa Tobiáe z Bechyně. Hofmistrem, jen měl krále vychovávat a zastupovat, (co se dá nazvat jakousi slabí formou regentství), se stal Purkart z Janovic, pán na Vimperku, opora braniborské správy a rival Vítkovců v jiních Čechách.
Nejvyím komorníkem se stal Zbyslav z Třebouně, purkrabím Zdeslav z Lemberka, číníkem Bene z Vartenberka a hodnost stolníka obdrel Sezema z Kraova. Na Václavově novém dvoře se také prosazuje Jindřich z Garsu, kdysi vyhnaný královnou Kunhutou, jen se znovu prosadil díky kontaktům s Rudolfem. V nové politické elitě vak nebyli zastoupeni Vítkovci, Mikulá Opavský, Hynek z Dubé, tolik oslavovaný Dalimilovou kronikou, královna Kunhuta a část moravských pánů.
Rudolf se rozhodl oslabit pozici markraběte Oty. Na setkání s řískými pány ve Freidburgu předestřel právní závaznost slibů daných českou lechtou Otovi V. a dosáhl právního nálezu, e říský kníe (zde Václav II.), nemůe být vázán vynuceným slibem, a e tudí Ota nemá ádné nároky na odstupné za správu Čech a Václav není povinen ádné závazky v tomto smyslu plnit. Listinou vydanou 23. srpna pak závazky českého krále vůči jeho poručníkovi zruil. Zároveň bylo dojednáno také navrácení Moravy do rukou Václava II., stalo se tak v roce 1283.
Svědečná listina při výměně statků mezi Jindřichem z Romberka a Tobiáem z Bechyně, (vydaná zřejmě v době Václavova návratu do Prahy), ukazuje na společný vítkovsko-beneovický postup při přebírání úřadů. Na Závie přitom asi nikdo nepomyslel, ale královna postavila vechny prognózy na hlavu, kdy nehodlala hrát trpnou a pokryteckou roli uctívané vdovy a navrátila se k synovi. Kunhuta, bolestně od syna odříznutá, mohla jeho reakci pouze odhadovat. Na králevice měli dlouho vliv lidé cizí, jí i Záviovi nepřáteltí. Zbraslavská kronika dokonce uvádí, e se bála, vědoma si svého provinění, navtívit syna osobně. Proto do Prahy vůbec nespěchala, ale napsala synovi nejprve dopis. Václav vak vůbec neváhal. S radostnou touhou ihned poslal pro matku posly, aby ji přivedli na Praský hrad. Jak přesně proběhlo jejich setkání, nevíme. Jisté pouze je, e Václav přijal matku s radostí a těil se z mateřské lásky, je mu byla tak dlouho odpírána. Královna pak, pravděpodobně velmi brzy, vyprosila na svém synovi, aby do Prahy mohl přijít i Závi, aby i jeho král přijal.
Závie vůbec neboje se tak nevole královy, jako hněvu lechticů království do Čech přijíti nechtěl, nýbr na tvrzích moravských v úkrytu přebývaje, list a posly králové o polepení postavení svého poslal. Ona pak nabyvi příleitosti k synovi se obrátiti s mateřským lichocením, se snaila o smíření se Záviem, přidruiví sobě některé mue urozené, k chlapci prosby vylévala. Ale poněvad chlapce brzo přemluví hlas enský, král vyslyeti prosby matčiny neváhal, nýbr dobrotivě promíjeje křivdy tému království způsobené , k sobě jej povolal. Závi tedy důvěřuje ochraně královnině, bezpečně ke králi přiel a lstivě se poniuje tím upřímněji, čím jemněji milosti přátelství při slyení kníete doel
A tehdy se stal skoro zázrak a nebo znovu zapůsobilo mocné kouzlo Záviovo, jako kdysi u Kunhuty.
Václav II. toti přímo hltal péči a přízeň, kterou mu matčin druh prokazoval. Snad v muném Záviovi viděl obraz svého slavného otce, kterého tak záhy ztratil. Konečně měl zase rodinu milující matku, otcovskou roli zastupoval armantní mu a získal také malého bratra. Závi se věnoval systematické rytířské a vladařské výchově mladého krále. Jedině díky němu Václav II. dohonil to, co ve pandavském vězení zanedbal. Jestlie se v budoucnu osvědčil co jeden z nejschopnějích a nejvestrannějích vládců, bylo to předevím zásluhou Záviovou. Otakar týrský vyjadřuje, e se stal královým meinzoge vychovatelem a druhem zároveň. Lze dokonce tvrdit, e Václavovy kvality zpětně dokazují a potvrzují kvality Záviovy.

Václav II.,v rukopisu Manesse,
vypodobněn jako básník a podporovatel minnesangerů
Závi českým regentem. Uzavření míru mezi znepřátelenými lechtickými frakcemi. Oficiální svatba Závie a Kunhuty posvěcená Václavem.
Závi tak mohl svého postavení v královské rodině vyuít k převzetí moci ve státě a k nahrazení dosud vládnoucí panské skupiny. Ke změnám úřadů dolo přirozenou cestou, ale konflikty na sebe nenechaly dlouho čekat. Purkart z Janovic nemohl nadále jako hofmistr zastupovat krále, vedle jeho matky a Závie. Závi jako hofmistr by zase nebyl přijatelný pro dosud vládnoucí skupinu Purkarta z Janovic a biskupa Tobiáe. Obratná diplomacie mohla leccos dokázat změnit, ale nelo se vyhnout sporu o to, kdo bude na dvoře za krále rozhodovat. Na podporu Záviovu se postavili Vítkovci a rovně s jeho vzestupem spojil své zájmy Hynek z Dubé, páni z Lichtemburka a ternberkové. Příli mladý Václav nemohl zasáhnout jako nadstranická osobnost, a tak vznikly v prosinci roku 1283 dvě lechtické aliance vítkovská, která ovládla úřady, a opozice, která vyvolala odboj. Česká historiografie s jistými korekcemi přejímá tendenční pohled Zbraslavské kroniky. Záviova skupina je proto označována jako klika, která zbavila úřadů vlasteneckou stranu lechty. Vítkovci jsou označeni za uzurpátory královských majetků, ačkoliv i Purkartova skupina drela důleitá královská zboí jako Zvíkov či Bechyni. Obě skupiny prohlaovaly, e jim jde o revindikaci královských majetků a veřejných institucí. Prameny o této domácí válce, která započala v zimě 1283, mnoho nevědí. K nově nastolenému systému moci je třeba říci, e Závi sám ádný úřad nezastával, zaujal místo druhého manela a vychovatele mladého krále. Ani nejmocnějí z rodu Vítkovců, Jindřich z Romberka a Oldřich z Hradce, nepřevzali ádný správní úřad v Praze, avak mohli působit mezi zemskými kmety. Nejprestinějí úřad nejvyího komorníka království získal Ojíř z Lomnice. Podkomořím se stal Záviův bratr Vítek z Krumlova, nejvyím purkrabím Hroznata z Húic, Záviův vagr. Zastoupeni byli mezi českou elitou i Ronovci a ternberkové. Stolníkem byl jmenován Hynek z Dubé, číníkem pak Jaroslav ze ternberka, nejvyím sudím pak Boleslav ze Smečna (předchůdce rodu Martiniců). Zdá se, e se Závi snail obklopit lidmi, jim věřil a s nimi byl, povětinou, pokrevně spřízněn. Tito pánové a někteří dalí spojenci Vítkovců jsou nám známí ze smluv, jimi byla nová válka o králův dvůr ukončena. Předchozí vládnoucí lechtické uskupení, jeho představiteli byli Purkart z Janovic a Tobiá z Bechyně, navázalo důvěrné vztahy s římským králem Rudolfem, co ztíilo značně postavení nové vlády. A kdysi příznivé vztahy Vítkovců s Rudolfem, naruené moná ji předpokládaným Záviovým staením se na hrad Falkentejn před bitvou na Moravském poli, který tím neposkytl vojenskou pomoc Rudolfovi, se nyní úplně rozbily. Rudolf chtěl české pány při správě země doplnit o nějakého říského kníete, který by dohlédl na příjezd královy nevěsty Guty a udrel české království v okruhu habsburských spojenců. Kunhuta a Závi vak nezávislým způsobem převzali svrchovanost ve státě. Ačkoliv Rudolf podporoval skupinu povstalců, nová válka se vyvíjela příznivěji pro stranu Záviovu. Měla podporu českého krále i měst Českých Budějovic a Opavy. V dubnu 1284 bylo v Praze ujednáno příměří, strana Záviových protivníků měla za účelem bezpečného návratu z jednání průvodní list podepsaný Záviem samotným a biskupem praským Tobiáem z Bechyně.
24. května 1284 byl uzavřen mír. Král Václav slíbil Purkartovi a jeho straníkům
odpustiti a nadále je v milosti své zachovati. Purkart a jeho přívrenci zase slíbili Václavovi poddanskou věrnost. Obě strany slíbily dodrování míru pod pohrůkou pokut. Mír měl platit čtyři roky. Ani pak neměla být obnovena válka, nýbr měl nastoupit pacifikační proces. Očekávalo se, e vechny problémy budou do té doby vyřeeny a stranické skupiny rozputěny. lechtici měli ve svých rukou podret ve, co ovládali před prosincem roku 1283. Byl opět vydán zákaz stavby nových hradů a garantem míru se stal římský král Rudolf.
V létě 1284 se Václav II. odebral na Moravu. Doprovázel jej Závi z Falkentejna i část dvora. Pobyt netrval dlouho a soustředil se na Olomouc a její okolí. S jistotou nacházíme mladého krále v kláteře Hradisko u Olomouce, kde ke konci srpna vydal několik listin. Začátkem září byl ji opět v Praze a odtud se vydal na Nibor. Bylo to nejspí poprvé, co jej navtívil. Oblíbil si ho a začal jej navtěvovat pravidelně, nejčastěji v září, v období lovecké sezóny.
K návratu do mírového stavu patřil rovně oficiální sňatek Závie a královny Kunhuty, tak nám to sdělují anály vídeňské, Bene Minorita i Zbraslavská kronika. V dataci sňatku se vak značně rozcházejí. Zbraslavská kronika nám nenabízí konkrétní datum, ale sděluje, e král Václav
vyhověl prosbám adatelovým a veřejně zasnoubil Záviovi za řádnou manelku svou matku, které se to té velmi líbilo a tím vyhověl přání obou, aby ti, kdo se dříve dohodli o nedovolených stycích manelských, po řádném sňatku oprávněně spolu ili. Podle sekvencí událostí se dá uvaovat ji o roce 1283 nebo počátku roku 1284, protoe kronikář Ota hovoří o svatbě jedním dechem se Záviovým vzestupem u dvora době, kdy se obklopoval svými přáteli a spojenci. Z kontextu vyplývá, e sňatek byl realizován dříve ne vypukla nová válka. S určitostí jej klade před svatbu Václava a Guty. Vzhledem k tomu, e první část Zbraslavské kroniky, psaná opatem Otou, hýří chybami v dataci i řazení, nelze se na ni spolehnout. Bene Minorita, v dataci rovně nespolehlivý, klade událost ke konci roku 1284, ale říká, e Kunhuta pak ila jetě tři roky, co je nesmysl, nebo královna zemřela ji v roce 1285. Třetí monost, kterou nabízí kronikář vídeňský, poskytuje nejpřesnějí časové určení, toti e ke svatbě dolo po svátku sv. Trojice roku 1285. Tato alternativa měla největí podporu v minulosti, novějí literatura se kloní k roku 1284 a povauje sňatek za součást mírového procesu po dubnu 1284.

Minoritský kostel, vystavěný v roce 1247,
kdy se frantikáni v Chebu usazují. Po poáru
v roce 1270 byl znovu vystavěn a posvěcen v roce 1285,
těsně před tím, ne se právě tady odehrávala Václavova a Gutina
svatba

Na Chebském hradu pobýval římský král Rudolf I. Habsburský v době svatby své dcery Guty s českým králem Václavem II.
Uzavření příměří s Mikuláem. Chebská svatba Václava a Guty. Rudolfova snaha o Záviovu diskreditaci. Korespondence dvora českého a dvora římského krále s papeem Honoriem IV.
Závi v rámci pacifikace uzavřel příměří s vévodou Mikuláem, s ním se předtím jménem krále dostal do sporu ohledně správy provincie. Na zprostředkování se podíleli vratislavský vévoda a míeňský markrabě. Mikulá se stal na tři roky vládcem Opavska, mohl se zúčastnit dvorského ivota a podílet se na soudech a válečných výpravách. Rudolf měl znovu zajitěnu účast při rozhodování na Opavsku, protoe na jednáních vystupoval jako nejvyí arbitr. Dalí trumfy měla habsburská politika v podobě sňatkových dohod, za nimi pevně stála i královna Kunhuta, majíc na paměti zejména zájem svého syna. Rudolf v roce 1284 vyzval třináctiletého Václava ke sňatku se stejně starou Gutou. Za místo konání obřadu byl zvolen Cheb, tehdy říské město, úzce obchodně spojený s Prahou. Závi si zajistil zvlátní přísahy královských purkrabí pro případ, e by byl při Václavově svatbě zajat. To dokresluje jak jeho nedůvěru ke králi Rudolfovi, tak uznávané postavení Záviovo v zemi. Závi doprovodil Václava a Kunhutu do blízkosti Chebu, sám vak do města nevstoupil, zřejmě se opravdu obával o svou bezpečnost. Naopak přítomen na králově svatbě byl vévoda Mikulá, který na sebe velmi upozorňoval, oděn do zlatistého atu (in uestitu deaurato). Na setkání dolo ke sblíení Habsburků s Mikuláem, nebo Habsburkové hledali pro svou politiku v Čechách protiváhu Závie z Falkentejna a nalezli ji právě v osobě vévody opavského. Někdy v únoru i z tohoto důvodu dolo ke sňatku Mikuláe s Rudolfovou příbuznou označovanou jako sororia (sestřenice). Svatba Václava a Guty se konala v lednu 1285 v chebském minoritském kláteře, slavnostně před obřadem vysvěceným řezenským biskupem, jak o tom svědčí pamětní zápis.
Se seli v jedno, oba se radují, oba se navzájem líbají spolu, zahnán je smutek a al a oba jsou v obětí dále. Václav brzy, jak mladíků zvyk, se těí z lásky své choti, konečně k ní veel a obvyklým stykem byla v noci Obrácení sv. Pavla ( z 25. na 26. ledna) dokonána slavnost sňatku kdysi zjednaného. Co jest smluveno dávno, to nyní se dokončí zcela řádným manelským sňatkem těch dvou ji řečených dítek
Dívenka z královské krve, vem milá, se českému králi nesmírně zalíbila, kdy vstoupila do jeho loe.
Bylo dohodnuto obvěnění Guty v Čechách, k němu mělo patřit město Hradec Králové a dalí východočeská města. Rudolf poadoval záruky, stvrzené církevními i lechtickými představiteli někdejí zemské zprávy, e jeho dcera bude v případě Václavova úmrtí bezpečně dopravena, buď přímo k němu nebo k norimberskému purkrabímu Fridrichu Hohenzollernskému. Obával se Rudolf tolik Závie? Moná, ale spí to byl krok k diskreditaci Závie v Čechách i Říi. Gutino věno bylo pojitěno na Chebsku. Svatby se zúčastnilo mnoho církevních i světských kníat. Chebské obřady se netýkaly jen Čech, ale manifestovaly úspěch Rudolfovy říské konsensuální politiky. Římský král udělil v Chebu Otovi VI. V léno Braniborsko. J. usta mínil, e předal v léno rovně Václavovi Čechy. Důvodem byl úryvek ze Zbraslavské kroniky:
Potom předstoupil král Václav do středu radujících se ozdoben královským rouchem a s povinnou úctou ádal, aby mu římský král udělil lenním právem království české, řídě se v tom řískými zákony. Římský král tedy bez váhání vyhověl prosbám adatelovým a přichystav odznaky praporů, svěřil mu s radostnou tváří to království podle stálého zákona v léno. V chebském památném zápise v minoritském kláteře vak o nějakém předání Čech v léno není ani zmínky. Zbraslavská kronika je tak jediným pramenem, jen Václavovo oblénění připomíná, klade ho vak a do roku 1290. Ani její datum není správné a k předání českého království do Václavových rukou dolo v roce 1289, kdy měl Václav 18 let, co byl věk tehdy pro oblénění běný.
Manelství Václava a Guty bylo po chebském obřadu konzumováno, přesto Rudolf hned přítího dne odvezl Gutu pryč.
Kdy byla konečně okázale dokončena slavnost sňatku, odvedl římský král, předpokládaje u naich nějakou nepřízeň svou dceru s sebou a král Václav se vrátil se svou matkou do Čech. Byl to naprosto neobvyklý krok, který hraničil a se skandálem. Jednalo se o okázalé gesto, které bylo motivováno ryze politicky. Praský dvůr nebyl nikterak pobuřující nebo dokonce nemravný. Rudolf chtěl takto Závie odkázat do patřičných mezí. Pochopil toti, e Záviovy ambice velmi přirozeně směřovaly k obnovení boje o rakouský prostor, který ale Rudolf ji povaoval za mocenskou základnu pro své četné syny. Ztráta důvěryhodnosti Záviovy tak byla jednou z cest, jak českému zájmu o alpské a podunajské země předejít. Rudolf poádal o podporu papee Honoria IV. Také český dvůr vedl na papeském dvoře agitační obrannou aktivitu. Ale pape, nemaje k dispozici ádné zprávy týkající se patného stavu země české ani o ohroení Václavovy výchovy či dokonce ivota, Rudolfovi se Záviovou diskreditací nebyl nápomocen. Poměry v praské panovnické rodině byly citově příkladné, vdy dokonce i Záviovi nepřátelský zbraslavský opat Ota vypráví, e Závi mladého Václava zabavoval panoskými hrami a s jistou zátí dodává, aby jej prý odváděl od panovnických záleitostí.
Závi naučil krále pěstovati dětské hry, aby při jeho hrách spravoval poměry v království ve vlastní prospěch a aby povyoval své důvěrné přátele ne tak na úřady tohoto království, jako na obročí
Závi ovem dosáhl jak lásky královniny, tak přízně královy a v domnění, e mu nikdo není roven, počal vztahovati své ruce k věcem smělým a nebál se tajně i veřejně pronásledováním znepokojovati české lechtice, kteří dříve spravovali záleitost království.
Starí literatura se domnívala, e pape Honorius IV., aby alespoň z části vyhověl Rudolfovi, poslal 7. května 1285 na praský hrad list, jen měl charakter varování. Obracel se k panstvu českému a pape v něm vyslovoval obavu před hrozivými následky vnitřního rozvratu, který prý v Čechách trvá po letech těkých zkouek. ádá proto velmoe české, aby svého krále, jetě v chlapeckém věku stojícího, jak toho potřebí má, podporovali v uklidnění a prospěchu jeho země. J. B. Novák vidí v listu Honoriově Záviův úspěch, nebo v něm není ani zmínka o biskupu Tobiáovi, jemu tak měla být naznačena papeova nelibost. Podle nové datace je ale papeův list a ze 7. května 1286, take se list k těmto událostem nevztahuje.
Ani habsburské přezírání, ani jeho nepříjemné důsledky postavením Závie z Falkentejna v Čechách neotřásly a nepodkopaly ani sebejistotu mladého krále nebo královny Kunhuty ve vztahu k němu. Královna v jeho společnosti dosáhla něčeho, o čem se větině en v její době mohlo jen zdát, prosadila si právo ít s muem, jeho milovala, koho si sama zvolila, ani přitom ztratila své výsadní postavení, utrpěla ekonomickou újmu či se stala objektem církevních postihů, je bylo neradno podceňovat (papeské varování vynucené Rudolfem mezi církevní postihy počítat nelze).
Úspěná regentská politika Záviova. Podpora měst. Ztráta lechtických stoupenců.Strana Záviových odpůrců se po královském sňatku rozpadla, jak to naznačuje přechod Zbyslava z Třebouně mezi Záviovy horlivé stoupence. Byly navázány korektní vztahy mezi Záviem a Tobiáem z Bechyně, jak dokazuje součinnost při zaloení klátera augustiniánů poustevníků u sv. Tomáe na Malé Straně. Rekonstrukci státu v době Záviova regentství za nepřízně významné části lechty lze charakterizovat jako posilování role dvora, zemských institucí a měst.
Příkladem je privilegium pro česká města, vydané rok po uzavření domácího míru 24. května 1285. Kadé město bylo pojímáno jako jedno královské zboí, ač práva pro města tvořila jen jistý ideální soubor. Měané byli přímo zapojeni do pacifikačního systému země. Měli dostávat od zemského soudu seznamy kůdců a podílet se na jejich pronásledování bez ohledu na jejich urozenost. V boji proti loupeným rytířům se dokonce mohla královská města spojit do určitého svazu. Nelze vak jetě hovořit o celozemském městském svazu, jak to ukazuje ustanovení o bojích mezi měanskými skupinami, které mají být řeeny rozhodčím zásahem jiných měst nebo panovníkem. Závi jako králův vychovatel a český regent u se cítil nad zájmy lechty natolik povýen, e uvaoval pouze v rovině zemských zájmů. Vzdálil se tím české lechtě, dříve svému stavu, a ve chvíli, kdy začal primárně hájit zájmy koruny, ztrácel mnohé ze svých předchozích stoupenců. Doba Záviova regentství představuje úspěnou fázi konsolidace dvora a státu, která se nakonec obrátila proti Záviovi samotnému. Zůstali mu vlastně věrni jen příbuzní z vítkovského klanu, ostatní sice jeho autoritu respektovali, ale jen se skřípěním zubů.
Kunhutina smrt.
Idyla v královské rodině, kterou jsme nastínili, netrvala dlouho. V září 1285 zemřela královna Kunhuta, pravděpodobně ve věku čtyřiceti let. Z pramenů nelze odvodit, zda zemřela náhle nebo vyvrcholením delí nemoci. V literatuře se obvykle uvádí, e zemřela na tuberkulózu. Byla pohřbena v novém přemyslovském pohřebiti v Aneském kláteře, které nechal vybudovat její první manel Přemysl Otakar II. V rodové kryptě spočinula vedle své dcery Markéty. Královnin hrob ozdobila, (stejně jako hrob její dcery), rytá náhrobní deska. Podle Zbraslavské kroniky Závi i Václav II. pro Kunhutu velmi truchlili. Ačkoliv samotné místo v kronice působí spíe jako patos ne jako odraz reálných citů, lze usuzovat, e obou se královnina smrt těce a bolestně dotkla. Václav ztratil matku, její lásky si po návratu do Čech mohl uívat pouhé dva roky. Závi ztratil nejen enu, kterou miloval, ale i svou mocnou ochránkyni, která mu dopomohla k vzestupu v české politice a která nad ním z lásky drela ochrannou ruku. Zbraslavská kronika ve výčtu truchlících vynechává Jeka z Falkentejna, Záviova a Kunhutina syna, který byl tou dobou jen čtyřleté dítě. Jaké pro něj plánovala matka uplatnění v ivotě a jaké pocty si pro něj vysnila? Podle kroniky Otokara týrského mu před svou smrtí odkázala věnné statky, které dostala od svého prvního manela Přemysla Otakara II. v hodnotě 50 tisíc hřiven. Jak by se asi rozvíjel ivot jejího nejmladího syna a vůbec těch, jen byli jejímu srdci nejblií, kdyby nebylo její předčasné smrti? Nevíme. Víme jen, jaký ivot proili, alespoň tedy podle kronik a literatury. Ale o tom více a ve třetím a posledním pokračování volné trilogie o panu Závii z Falkentejna, které ponese název Závi a král Václav II.
Listiny, prameny, literatura:
Vratislav Vaníček, Velké Dějiny zemí Koruny České, svazek III., Paseka 2002
Kateřina Charvátová, Václav II., Vyehrad 2007
Josef usta, České dějiny - Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví, Praha 1938
Josef usta, Dvě knihy českých dějin, Kniha první, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, Praha 1926
Josef usta, Úvahy a drobné spisy historické, studie Závi z Falkentejna, Praha 1934
J. ebánek, S. Duková, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V., Praha 1981
Josef Emler, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II., Praha 1929
Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka 2005
Zbraslavské kronika, Chronicon Aulae Regiae, vyd. Z. Fiala
Gabriela V. arochová, Radostný uděl vdovský, nakladatelství Dokořán, Praha 2004
Josef emlička, Století posledních Přemyslovců, nakl. Panorama, Praha 1986
Josef emlička, Přemyslovci. Jak ili, vládli, umírali, nakladatelství LN 2005
Libor Jan, Václav II. a struktury panovnické moci, Matice Moravská Brno 2006
Jan Urban, Lichtemburkové, nakladatelství LN 2003
Frantiek Palacký, Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě, díl druhý, nakladatelství Adonai s.r.o.