Historická postava, křesanský mučedník, světec opředený legendami, kouzelný pohádkový dědula i produkt marketingového průmyslu
V předvečer svého svátku navtěvuje v doprovodu čertů a anděla větinu naich domácností s malými dětmi a nosí jim dárky. Na hlavě mívá vysokou biskupskou čepici, tvář mu zdobí dlouhý bílý vous a v ruce třímá zlatou berlu. To je Mikulá, jak ho známe ze svého dětství.
Anebo tlustý chlapík v červeném oblečku, s nosem tée barvy, brázdí se svým sobím spřeením tědrovečerní oblohu a hází dětem dary komínem. To je Santa Claus, jak k nám zhruba před dvaceti lety přiel s vlnou angloamerické kultury.
A znají ho i jinde, i kdy pod jinými jmény: svatý Nikola, Nikolas, Nikolaj, Mikolaj, případně Father Christmas nebo Papa Noel. Pořád se ale jedná o jednu osobu světce, o kterém dnes u skoro nic nevíme, a přesto se na něj kadý rok těíme.
Biskup z Myry
Kdo tedy byl skutečný Mikulá, jen se později stal svatým a patronem Ruska, Lotrinska, dětí, panen, ministrantů, poutníků a cestujících, obchodníků, advokátů, soudců, notářů, lékárníků, hostinských, obchodníků s vínem, výrobců a obchodníků s parfémy, lodníků, rybářů, námořníků, vorařů, mlynářů, pekařů, obchodníků se zrním a semeny, řezníků, sládků, lihovarníků, sedláků, tkalců, obchodníků s krajkami a suknem, kameníků, dělníků v kamenolomech, knihařů, knoflíkářů, svíčkařů, hasičů
zajatců, za astnou plavbu, proti nebezpečí vody a na moři, ke znovuzískání ztracených předmětů a proti zlodějům?
Abychom se o něm mohli něco dozvědět, musíme se vypravit o sedmnáct století zpět do doby, kdy byli křesané pronásledováni a Římská říe se pomalu propadala do stále hlubí krize.
Mikulá (Nicolaos, Mikulá z Myry), pozdějí biskup a světec, il koncem 3. a na počátku 4. století. Narodil se pravděpodobně mezi roky 270 a 286 v maloasijské Pataře v Lykii, jako jediný syn bohatých křesanských rodičů. Jediná informace, která je k jeho osobě historicky doloena, je ta, e se kolem roku 300, v mladém věku, (poté, co vykonal pou do Svaté země), stal biskupem v lykijském městě Myře (dnení Demre v Turecku). Údajně to bylo tak, e po smrti zdejího biskupa se měl jeho nástupcem stát ten, kdo následujícího rána jako první vstoupí do chrámu. Byl jím právě Mikulá, který hned poté, co jej přivezla loď z Palestiny, zamířil do kostela.

Za vlády římského císaře Gaia Galeria Valeria Maximina (vládl v letech 293-311) pokračovalo dalí vlnou pronásledování křesanů také Mikulá byl zajat, několik let alářován a mučen. Později, za vlády Konstantina Velikého, kdy bylo křesanství zrovnoprávněno tzv. milánským ediktem s ostatními náboenstvími, se vrátil zpět do Myry. Údajně se zaslouil o proputění tří měanů, neprávem obviněných z účasti na protistátní vzpouře ve Frýgii.
V roce 325 se účastnil jednání slavného 1. nikajského koncilu zaměřeného proti ariánství. Byl to historicky první ekumenický koncil shromádění biskupů křesanské církve. Na sněm přijeli biskupové předevím z východní poloviny Římské říe. Mikulá zde prý vehementně obhajoval existenci Nejsvětějí trojice.
Měl také vykonat pou do Říma. Zemřel 6. prosince v Myře někdy mezi lety 345 a 352.
(obr. sv. Mikulá na řecké ikoně)
Mikulá ve fantazii legendistů

Podle legend se Mikulá v mládí dozvěděl o jednom svém zchudlém sousedovi, jeho dcerám hrozilo, e skončí jako prostitutky, protoe jim nemohl dát věno. Proto tajně v noci třikrát za sebou hodil do chuďasova domu měce s penězi část svého zděděného jmění. Mezi křesany se pak rozířilo, e Mikulá rozdal svůj majetek a začali jej uctívat jako váenou osobu. (Tento čin mu v budoucnu zajistil i místo v Dantově Boské komedii).
Legendisté přičítají Mikuláovi i to, e přivedl k ivotu tři chlapce, které nechal jakýsi zlý hostinský rozsekat a naloit do kádě se solí. Kromě toho měl obyvatelům Myry pomoct v době hladomoru tím, e zázračně rozmnoil bochníky chleba.
Ke konci ivota podnikl cestu do Říma při zpáteční cestě se prý zastavil v Bari (hlavním městě Apulie), kde nějaký čas pobýval a kde díky své pozornosti zachránil ivot několika námořníkům.
(obr. sv. Mikulá hází třem dívkám oknem zlato - 15. století)
Místo posledního odpočinku

V roce 1087 byly jeho ostatky převezeny do Bari v jiní Itálii, (byly uloupeny italskými námořníky nebo piráty v doprovodu dvou kněí Lupa a Grimoalda, ze sarkofágu náhrobního kostela v Myře), údajně proto, aby byly ochráněny před muslimy. Jsou tam uloené dodnes v kryptě baziliky San Nicola (sv. Mikuláe) na Lungomare Imperatore Augusto. Kostel byl postaven právě k uchovávání světcova těla na troskách byzantského guvernérova paláce. Dodnes patří k nejvýznamnějím románským církevním stavbám v jiní Itálii. Jeho nejcennějími památkami jsou kromě Mikuláova hrobu ciborium, (nádoba na konsekrované hostie) z 12. století, jediné úplně zachovalé z té doby v Apulii, a také slavný Eliáův biskupský trůn z bílého mramoru, který pochází z 11. století a patří k nejmimořádnějím uměleckým dílům Apulie.

Ostatky jsou stále oblíbeným cílem mnoha poutníků. Zdejí obyvatelé pořádají kadoročně 8. května tedy v den výročí jeho přenesení velkou slavnost. Ta se odehrává na moři a věřící při ní plují na člunech k Mikuláově soe. V předvečer této plavby se koná velký průvod ulicemi Bari.
Prázdný Mikuláův kamenný sarkofág je moné jetě dnes vidět v obnoveném dolním kostele Mikuláova chrámu v Myře na jihozápadním pobřeí Turecka. Antická Myra je vak u v ruinách.
(obr. vlevo Bari, průvod městem během mikuláských oslav; vpravo bazilika St. Nicola v Bari)
Populární svatý
Kult sv. Mikuláe se začal ířit zhruba dvě století po jeho smrti oblíbený byl zejména v řecké církvi, později i ve slovanských zemích. V byzantské oblasti byl uctíván jako obhájce pravověrnosti proti nevěřícím. Z Byzance se pak svatomikuláská úcta přenesla na Kyjevskou Rus, kde se sv. Mikulá postupně stal nejoblíbenějím svatým ruské pravoslavné církve a kde byl vdy povaován za ochránce před Tatary a dalími tradičními nepřáteli Rusi. Stal se patronem země (i poslední ruský car se jmenoval Mikulá).
v Římě se objevil v 9. století, za papee Lva IV. (847-855). Později světcův jmenovec, pape Mikulá I. (858-867), zasvětil biskupovi z Myry první kapli u Santa Maria del Cosmedin. (Mimochodem to byl právě on, kdo pozval slovanské věrozvěsty Konstantina a Metoděje, původně mířící z Moravy do Konstantinopole, k návtěvě Říma. Kdy tam v roce 867 dorazili i s ostatky sv. Klimenta, byl u pape Mikulá I. po smrti.)
V Německu se začal uctívat v 10. století v Porýní (podporovala ho císařovna byzantského původu Theofanu, manelka Oty II.). U tehdy tu vznikl zvyk, podle kterého Mikulá navtěvuje a obdarovává děti.
Na Východě je dodnes sv. Mikulá nejuctívanějím svatým po Panně Marii.
Santa Claus
Zkomolením jména sv. Mikuláe, kterému holandtí přistěhovalci v Americe říkali Sinter Klaas, vzniklo jeho americké jméno Santa Claus. Nejdřív tu nosil dárky 5. prosince jako u nás, časem se jeho nadílka přesunula na tědrý den. Měnila se i jeho podoba jetě na počátku 19. století si ho lidé představovali jako drobného muíka v koeinovém obleku, který jezdil na saních taených sobem. Ve 20. letech 20. století byl běně zobrazován v oblečení modré, zelené nebo fialové barvy a připomínal spí elfa nebo skřeta.

V roce 1931 se Santa Claus stal hlavním motivem reklamní kampaně firmy Coca-Cola tehdy dostal svou dnení podobu. Kampaň měla hned dva účinky kromě rozíření Coca-Coly zpopularizovala i Santu Clause v červeném kabátě nejen po celé Americe, ale i v Evropě. Skvěle zvládnutý firemní marketing tak dokonce ovlivnil i zvyky praktikované v různých zemích. U nás například vytlačil jiného bělovousého staříka, který s naí tradicí také nemá nic společného ruského Dědu Mráze. Kupodivu, mikuláská nadílka 5. prosince odolala, ale v mnoha českých domácnostech dnes o vánočních svátcích najdete spí santaclausovské atributy (červená čepička s bílou bambulí) ne klasické jesličky s Jeíkem.
(obr. Santa Claus v reklamě na Coca Colu z roku 1931)
Sv. Mikulá v obrazech
Mikulá je v různých zemích znázorňován různě téměř vdy je to ale starí biskup s kratím nebo dlouhým vousem, na východě bývá často zobrazován jako holohlavý. Mívá u sebe tři zlaté koule, (symbol tří darů pro dcery chudého souseda, které potají obdaroval), na knize. Místo tří koulí mívá Mikulá také tři váčky na peníze, tři zlaté pruty, tři pytlíky, tři chleby, tři kameny nebo tři zlatá jablka. Se třemi chleby na knize ho můete vidět třeba na soe ve trasburském chrámu. Také bývá znázorňován s nakládacím sudem, v něm sedí tři mládenci, (které měl podle legendy oivit).
Protoe prý také pomohl námořníkům, je například v lübeckém kostele P. Marie (15. století) zobrazen s kotvou.
Součástí výzdoby různých církevních staveb v Evropě jsou cykly se scénami z biskupova ivota, například je najdeme v dómu v Kostnici (15. století), kostele P. Marie v Gdaňsku (gotika) či kostele sv. Mikuláe v Grimmě (od Lucase Cranacha).

V Čechách je sv. Mikuláovi zasvěceno 124 chrámů, zejména katedrála v Českých Budějovicích. Sv. Mikulá je ctěn jako hlavní patron českobudějovické diecéze. V Praze jsou mu zasvěceny dva chrámy kostel sv. Mikuláe na Malé Straně, postavený v letech 1704-1755 Krytofem Dientzenhoferem a jeho synem K. I. Dientzenhoferem na zakázku od kupců a námořníků působících v Praze a kostel sv. Mikuláe v Praze na Staroměstském náměstí, postavený v barokním slohu v letech 1732-1737 stavitelem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem.
(obr. chrám sv. Mikuláe v Praze na Staroměstském náměstí)
Středověké mikuláské oslavy
Tak jako po celou dobu zimních svátků, obcházely i na Mikuláe středověké domácnosti různé makary.

Tato tradice se udrela a do 19. století například v okolí Litomyle tvořili hlučný mikuláský průvod mládenci oblečení do vojenských uniforem jako husaři se avlemi, myslivci s pukami, Turci s turbany a avlemi a mouřeníni. Jeden z mladíků se převlékal za dámu v klobouku s peřím. V průvodu nesměl chybět biskup s berlou a andílci, jezdec na koni, sedlák se selkou, kominík, ras, id a smrtka. Zvlátními maskami byli hajduci, kteří sv. Mikuláe chránili a tzv. klapačka (mladík v houni, sedící na tyči zakončené dřevěnou hlavou s velkými čelistmi, které po zatahání provázku hlučně klapaly). Kdy byly odehrané přísluné scénky, nahrnuly se masky do domu. Mikulá tam měl krátkou řeč k hospodáři, ve které mu radil, jak má vychovávat děti. Pak dostaly děti suené ovoce a cukroví a hospodář odměnil makary trochou peněz.
Podobné průvody jsou doloené i ze středních a východních Čech a z některých oblastí Moravy. Větinou ale chodil Mikulá s anděly a čerty, občas ho doprovázela i nějaká jiná maska (smrtka s kosou, koza, kněz
). V některých místech na Moravě doprovázely mikuláe eny Mikuláky, oblečené do bílých atů ty nahrazovaly v druině anděla.
Prameny:
A. Vondruková: České zvyky a obyčeje, Albatros, Praha 2004
Internet