Levý Hradec, sídlo prvních Přemyslovců

Málokteré místo u nás je tak významně spjato s historií prvních Přemyslovců, jako právě Levý Hradec. Dá se předpokládat (a archeologický výzkum tuto domněnku podporuje), že do Prahy přišel rod, jehož „praotcem“ měl být bájný Přemysl, právě z Levého Hradce.

Krátce si připomeňme, které události tomu předcházely. K roku 869 je v písemných pramenech (Fuldské anály) poprvé doložen moravský Svatopluk, synovec Rostislavův, který vládne ve svém „regnu“ (pravděpodobně na Nitransku). Ten se v roce 870 dopustí na svém strýci zrady a vydá jej do rukou Franků – předpokládá, že se pak sám stane moravským knížetem, podporovaným franským Karlomanem. Jenže zrada střídá zradu – pozná to i Svatopluk, když se roku 871 ocitne ve franském žaláři. A přichází zrada na třetí – Karloman, který situaci na Moravě, (kde se mezitím vzmáhá povstání proti nepřátelským okupantům), hrubě podcenil, teď prosí Svatopluka o pomoc v boji proti Moravanům. Svatopluk, (který sotva v tu chvíli tuší, že se jednou stane moravským králem), mu pomoc na oko slíbí, ale sotva překročí hranice své domoviny, přidá se na stranu svých soukmenovců a pomáhá jim vyhnat nenáviděné Franky.

Pravděpodobně někdy v této době, (ale možná už dříve), uzavírají Moravané s Čechy spojenectví. V říjnu roku 871 posílá král Ludvík Němec bavorské vojsko do Čech. Říšské vojáky vedou würzburský arcibiskup Arno a hrabě Rudolf. Armáda vstupuje na české území nejspíše z jihu a pohybuje se v oblasti českomoravského pomezí. „Náhodou” zde natrefí na početný průvod, směřující z Čech na Moravu. Podle kronikáře se mělo jednat o průvod svatební. Bavoři se pustí do jeho pronásledování. Stane se však podivná věc. „Moravští Slované“, kteří „strojili svatbu a přiváděli dceru kteréhosi vévody z Čechů“ pronásledováni nepřítelem „z neznalosti“ narazili na hraniční zátarasy a před úzkou stezkou, která vedla skrze opevnění, byli nuceni (ve snaze zachránit holé životy) „zanechat koně a výzbroj“. Těch koní však bylo podle analisty z Fuldy 644 a byli vybaveni otěžemi, sedly a štíty. Ze zprávy tedy jasně vyplývá, že z Čech na Moravu mířila nebývale silná vojenská podpora, patrně jako věno české nevěsty, která se měla stát Svatoplukovou manželkou. Avšak bavorští vojáci obrovské stádo koní „bez odporu sebrali a vrátili se radostně do tábora“. Nevěsta se patrně jmenovala Sventožizň, protože toto jméno se objevuje v dokumentech z té doby společně se jménem Svatopluka a jeho syna Predslava (Braslava). Ztráta, kterou touto krádeží „Moravští Slované“ utrpěli, byla jistě obrovská, avšak jejich bojovné nálady tím byly jen znovu podníceny.

V květnu 872 se král Ludvík Němec pokouší zvrátit nepříznivě se vyvíjející situaci a posílá na Moravu vojsko složené z durynských a saských oddílů. Sám se tažení ze zdravotních důvodů účastnit nemůže, spoléhá proto na umění svých vojevůdců. Avšak ani tentokrát mu jeho muži radost neudělají. „Poněvadž s sebou neměli krále a nechtěli být mezi sebou svorní, dali se před nepřáteli na útěk, a když ztratili velký počet svých lidí, s hanbou se vrátili. Ba vypráví se, že některá hrabata byla na útěku ženičkami té země zbita a kyji shazována s koní.“ (Fuldské anály k roku 872)
Durynkové a Sasové se vracejí do Říše s velkou ostudou. Moravanům opět narostlo sebevědomí. Svatopluk neváhá s odvetou a útočí na Karlomanovo území, zatímco další říšské vojsko míří do Čech. Vede jej mohučský arcibiskup Liutbert. Někde v Povltaví se střetne s oddíly pěti českých knížat – Svatoslava, Vitislava, Herimana, Spytimíra a Mojslava. (Údajně s nimi byl i Bořivoj. Historici o tom spekulují na základě vpisku v jednom z pozdějších opisů Fuldských análů, kde je připsáno i jméno Goriwei. Přesto je to považováno za první a nejstarší písemný důkaz o Bořivojově existenci). Liutbertovi se daří Čechy porazit a pustoší jejich území.
Avšak ta část říšského vojska, která je vyslána na pomoc Karlomanovi proti Svatoplukovi, takové štěstí nemá. Opět ji vede biskup Arno, tentokrát s opatem fuldského kláštera Sigibertem. Zatímco Karloman drancuje Moravu, „Svatopluk vyslal tajně početné vojsko a přepadl Bavory, kteří byli zanecháni na břehu řeky Dunaje ke střežení lodí. Jedny pobil, druhé dal utopit v řece, jiné pak odvedl jako zajatce“. (Fuldské anály k roku 872)
Uprchnout se podařilo pouze řezenskému biskupovi Embrichovi s několika dalšími bojovníky.

V následujících letech dochází k dalším bojům mezi Svatoplukem a Karlomanem, roku 874 je mezi Ludvíkem Němcem a Svatoplukem uzavřen tzv. Forchheimský mír. Svatopluk mír s Říší potřebuje k tomu, aby Moravu konečně po náročných letech zkonsolidoval a mohl zahájit boje na jiných frontách. Kromě Čechů se tak v následujících letech stanou jeho poplatníky Holasici (na dnešním Opavsku), Slezané, Vislané (na dnešním Krakovsku) a dokonce i některé kmeny Polabských Slovanů.
Pravděpodobně v této době se vládcem Čechů stává kníže Bořivoj, jenž později se svou manželkou Ludmilou přijímá na Moravě křest od arcibiskupa Metoděje.

Svědectví o Bořivojově křtu přináší mnich Kristián: „… povzbuzováním roznícená mysl jinochova prahla přijmouti milost křtu, i vrhnuv se s celou svou družinou na zem k nohám biskupovým, velmi snažně ho prosil, aby se tak bez prodlení stalo. Nač třeba více slov? Druhého dne poučil vévodu i s třiceti dvořany, kteří s ním přišli, o základech víry, a když podle obyčeje vykonali obřadný půst, obrodil je přeposvátným pramenem křtu. A když jej ve víře Kristově plně vzdělal, dovolil mu, obohativ ho mnohými dary, aby se vrátil domů, a dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaicha. Navrátivše se pak domů, usadil řečeného kněze na hrádku, jehož jméno bylo Hradec, a založil tam kostel ke cti blahoslaveného Klimenta, papeže a mučedníka, satanovi mnoho škod působíce a lid Kristu Pánu získávajíce.“ (Kristiánova legenda)

Na tom kdy (v jakých letech) to bylo, se historici dosud neshodli. Dušan Třeštík věnuje problematice datování Bořivojova křtu ve svých Počátcích Přemyslovců celou obsáhlou kapitolu. Hlavním problémem je při tom skutečnost, že datum křtu českého knížete neuvádí žádný soudobý pramen. Tato událost se dává do souvislosti se zprávou uvedenou ve Fuldských análech k roku 890, podle které král Arnulf propůjčil Svatoplukovi „vévodství Čechů“. Od té doby (možná dříve) po určitý čas patřily Čechy do svazku Velké Moravy. Bořivojův křest však musel proběhnout před tímto datem – tedy pravděpodobně někdy mezi lety 872 a 885 (kdy zemřel arcibiskup Metoděj). Dušan Třeštík událost datuje takto: „Vzhledem k celkovému průběhu událostí si lze bližší chronologii představit tak, že Svatoplukovo vojsko dobylo Čechy – zřejmě krátkou vojenskou akcí – asi na jaře roku 883. Pak hned následoval křest Bořivoje. Možná v předepsaném letničním termínu. K povstání muselo dojít velmi brzy poté, asi ještě roku 883. Během následujícího roku byl Svatopluk zaměstnán boji v Panonii, nemohl tedy zasáhnout v Čechách a Bořivoj pobýval na Moravě ve vyhnanství. Vrátil se nejspíše roku 885, kdy měl Svatopluk již volné ruce a mohl zasáhnout proti povstalým Čechům. Bořivojovým prvním činem po návratu se stalo založení kostela P. Marie v Praze; tak to alespoň podává Kristián.“

Podle Třeštíka tak Svatopluk dobyl Čechy v podstatě dvakrát – poprvé v roce 883 – tehdy ještě Bořivoj (pravděpodobně) sídlil na Levém Hradci a byl jedním z mnoha kmenových knížat. Proč se právě on stal Svatoplukovým vyvoleným a zamířil s ním na Moravu, aby se tam nechal pokřtít? Odešel tam dobrovolně nebo byl odvlečen jako zajatec? Po křtu jej Svatopluk de facto dosadil v Čechách jako svého místodržícího, ale Bořivoj se brzy dočkal ozbrojeného odporu (povstání „probavorské“ strany) – do Čech byl z německého vyhnanství povolán jakýsi Strojmír, který měl evidentně dědičný nárok na pražský knížecí stolec, avšak podle Kristiána pobýval v Německu tak dlouho, že zapomněl rodný jazyk. Mohlo (ale nemuselo) jít o Bořivojova příbuzného. Bořivoj (se Svatoplukovou vojenskou pomocí) však Strojmíra odstraní, sám se ujímá vlády ve Středních Čechách a usazuje se v Praze.

Otázkou – a jistě ne nezajímavou – zůstává, kdy vlastně nechal Bořivoj kostel na Levém Hradci postavit. Z chronologie sestavené D. Třeštíkem vyplývá, že na to vlastně vůbec nemohl mít čas. Sotva se vrátil s Kaichem a moravskými zedníky na Levý Hradec, musel opět prchat zpátky na Svatoplukův dvůr. Má-li Třeštík pravdu, pak byl první kostelík na Levém Hradci jen dřevěný. Kamenná stavba by těžko vznikla během pár měsíců. Bylo by tedy také pravděpodobné, že ten úplně první levohradecký kostel sv. Klimenta, vystavěný Bořivojem, lehl při povstání roku 883 popelem.

I Dušan Třeštík se však může mýlit, takže jen pro srovnání si připomeňme, jak Bořivojův křest datují někteří další historici:

Palacký:	873-874
Tomek:	874
Pekař:	874
Novotný:	882-885
Chaloupecký:	okolo 874
Turek:	870
Havlík:	878-879

Je totiž dost pravděpodobné, že Bořivoj byl Svatoplukem podporován již od roku 872, nejpozději od roku 874. Někdy v té době se také konala Bořivojova svatba se (Srbkou) Ludmilou, jejich prvorozený syn a pozdější český kníže Spytihněv přišel na svět záhy potom. Mohlo dojít ke křtu již v této době? Teoreticky mohlo – Metoděj byl v té době již zpátky na Moravě, kam se na podzim roku 873 vrací z Bavorského vězení.
Dušan Třeštík je však toho názoru, že Svatopluk nemohl připojit Čechy k Velké Moravě v době, kdy byl s Říší v přátelských vztazích – údajně by tak porušil dohody o uzavření míru, protože Čechy byly v té době vůči Říši závislým regnem. Tento mír trval od roku 874 (Forchheim) až do podzimu 882. Zeptejme se ale jinak – nechal by Svatopluk v Čechách deset let jako svého místodržícího vládnout pohanského knížete? Notabene když historici uvažují o tom, že si Svatopluk vzal za ženu Bořivojovu sestru a byli tedy příbuznými?

Nicméně přítomnost početných moravských oddílů na přelomu 9. a 10. století v Čechách dokládají nálezy typicky velkomoravských šperků v hrobech na Levém Hradci (Žalově), na Budči i na Pražském Hradě (Lumbeho zahrada).

Úloha Levého Hradce
Podle archeologa Michala Lutovského šlo jistě o jedno z oněch „měst“ zmiňovaných fuldskými letopisy jako útočiště poražených českých knížat z roku 872. Archeoložka Naďa Profantová říká, že Levý Hradec společně s pravým (viz dále) vytvářely v 10. století významnou mocenskou a správní jednotku, sídelní aglomeraci Levý Hradec-Klecany. K ní patřila i běžná sídliště, objevená a dosud neprozkoumaná, na katastru Klecan i Roztok.

Hradiště
Rozkládá se na plochém temeni rozsáhlé ostrožny nad levým břehem Vltavy. Jeho celková rozloha je 6,4 hektaru. Poprvé bylo toto místo opevněno snad již v pozdní době kamenné, určitě pak v mladší době bronzové.
Na severní straně je hradní ostroh chráněn prudkými skalními srázy k Vltavě. Nad hladinou se tyčí ve výšce více než 60 metrů.
Východní a jihovýchodní svahy klesají do esovitě se vinoucí rokle Žalovského potoka.
Akropole je od přehradí oddělena roklí (dnes Ve Vikouši, původně Ve vykouši – „vykousnout“), svažující se na severozápadě do vltavského údolí a na jihovýchodě k Žalovskému potoku. Rokle byla navíc prohloubena umělým příkopem. Šíje, která nyní spojuje předhradí s akropolí, byla uměle nasypána ve středověku nebo novověku.
Pozůstatky opevnění – většina dodnes viditelných zbytků fortifikace pochází z raného středověku – jde o hradby vystavěné v 9. a 10. století.
Archeologický výzkum – hradiště přitahovalo pozornost archeologů již od poloviny 19. století. Nejvýznamnější byly pak rozsáhlé odkryvy prováděné ve 40. a 50. letech Ivanem Borkovským. Ten tu během svého výzkumu nasbíral na 500 uhlíků a ohořelých kousků dřev, pocházejících převážně z dubu, břízy, borovice a jedle.
Historie hradiště
O Levém Hradci se v souvislosti s Luckou válkou zmiňuje Kosmas: „Čechové jsouce zavřeni v malém hrádku, jenž slove Levý Hradec, báli se vtrhnutí nepřátel do hrádku.“
Jak uvádí Michal Lutovský, podle výsledků archeologického výzkumu bylo raně středověké hradiště založeno někdy kolem poloviny 9. století (tedy v době působení Bořivojových předků – pravděp. otce, předpokládáme-li Bořivojovo narození kolem roku 852). M. Beranová přitom tvrdí, že Levý Hradec je zhruba o 25 let (tedy o jednu generaci) mladší než Budeč. (Přišli tedy Přemyslovci na Levý Hradec z Budče?)
Tehdy vzniklo i raně středověké opevnění – nejprve byla asi opevněna akropole, ke které přiléhala neopevněná osada na budoucím předhradí. Existuje však i možnost, že obě části byly (podle Lutovského) opevněny současně.
Vnitřní hrad – akropole – 3,6 ha. Po celém obvodu (asi 750 metrů) byl opevněn hradbou dřevohlinité konstrukce s čelní kamennou plentou.
Archeologický výzkum prokázal její dvě odlišné stavební fáze – starší hradba zčásti využívala pravěký val, měla roštovou konstrukci, vpředu kamennou zeď a vzadu dřevěnou stěnu. Mladší hradba byla zhruba dvakrát širší než ta původní. Na JZ, v místech přechodu na předhradí, (na nejzranitelnějším místě), byla ještě posílena palisádou a příkopem.
Předhradí – 2,8 ha, po celém obvodu (720 m) opevněné rovněž dřevohlinitou hradbou s čelní kamennou zdí. Také tato fortifikace měla několik stavebních fází a byla postupně rozšiřována. Starší hradba byla široká asi 4 metry a skládala se z roštového hradebního tělesa, zadní dřevěné stěny a čelní kamenné zdi, před kterou probíhal nevelký příkop. Mladší hradba byla mohutnější – měřila 9,5 m na šířku a asi kolem 6 m na výšku. Byla tvořena roubenými dubovými komorami vyplněnými pískem, vpředu měla kamennou zeď a vzadu, na straně obránců bylo hradební těleso členěno několika ochozy. V západní části předhradí byl vybudován nejméně 10-12 m široký a kolem 3 m hluboký příkop. Nové, dokonalejší opevnění (vybudované snad v době Bořivojově – Lutovský) bylo opatřeno i nově konstruovanou bránou. Brána byla jak na předhradí, tak určitě i na akropoli (tam ale není známo její umístění).
Vnitřní zástavba
Prozkoumána byla jen malá část celé plochy, velká část byla zničena zemědělskými, stavebními a těžebními aktivitami (předhradí bylo velmi poškozeno těžbou písku). Na akropoli byly odkryty pozůstatky dřevěných srubových staveb s prkennou podlahou. Byly zničeny požárem a zřítilo se na ně opevnění (možná v době, kdy bylo hradiště dobyto).
Knížecí sídlo – dvorec není archeology jednoznačně doložen – ale předpokládá se jeho existence. Na předhradí, v sousedství brány, byly odkryty pozůstatky přízemních víceprostorových domů s hospodářskými i obytnými místnostmi, s kůlovými stěnami vyplétanými proutím.

Rotunda
Jak říká M. Lutovský, Bořivojova stavba byla nejčastěji ztotožňována se základy objevenými pod podlahou dnes na akropoli stojícího kostela sv. Klimenta. Jednalo se o rotundu s kruhovou lodí o vnitřních rozměrech 460-475 cm s podkovovitou apsidou. V současnosti ale archeologové tento závěr zpochybňují. Jako důvod k pochybnostem uvádějí mohutnost a charakter základového zdiva a také kámen s vyrytým křížem objevený ve spodní části základů. Mělo by totiž jít o tzv. lapis primarius (základní kámen), jehož kladení bylo liturgickým úkonem, u nás v 9. století neznámým.
P. Sommer připouští používání „základního kamene“ (lapis primarius) při zakládání církevních staveb v zemích s rozvinutým křesťanským rituálem snad v 10. století, s jistotou v 11. století. Podle něj „je vyloučeno, aby církevní kultura Čech, která ideu základního kamene zjevně převzala, užívala tento kámen již ve století devátém“.
Kostel není možno datovat podle hrobů (tak jako je datována většina soudobých kostelů na území Velké Moravy), protože obyvatelstvo Levého Hradce bylo v 9. a 10. století pohřbíváno mimo hradby (Žalov), zejména v místech poničených žalovskou cihelnou. V sousedství rotundy se začalo pohřbívat až během 11. století. Podle Lutovského je i přesto velmi pravděpodobné, že původní Bořivojův kostel (možná dřevěný) stál na stejném místě.
Rezidenční funkci přestalo hradiště plnit patrně už na počátku 10. století. Hradiště ale muselo existovat dál. 19. února 982 byl na Levém Hradci zvolen druhý pražský biskup Vojtěch. V době levohradecké volby tu už určitě stál kamenný kostel. Další mocenské a ekonomické funkce hradiště zanikly v průběhu 11. století. Ještě na počátku 13. století bylo místo opevněné, ale opevnění bylo již částečně pobořené a nefunkční. Pravděpodobně od 11. stol. byl název Hradec doplněn o přídomek Levý.

Některé z archeologických nálezů z pohřebiště Žalov:

Významná místa:
1. Přístup na hradiště: Šíje spojující ostrožnu s okolním terénem. Zvýšená terénní hrana (v současnosti) patrně není přímým pozůstatkem valového opevnění. I cesta směřující odsud na akropoli je novodobého původu. (Původní brány neležely na její trase).
2. Brána předhradí: Místo odkryvů Ivana Borkovského. Zde byla zjištěna několikerá přestavba hradby, mohutná brána a v sousedství vnitřní zástavba. Brána byla 3-4 m široká. V jejím středu stálo hlinito-kamenité těleso se stěnami tvořenými kůlovou konstrukcí proplétanou proutím. Vstup do opevněného areálu tak tvořily dvě poměrně úzké uličky. Úmyslným zřícením středového tělesa bylo možné bránu rychle zatarasit.
3. Val akropole: Nejlépe dochovaná část levohradecké hradby. Zůstaly tu zachovány výrazné valy (z vnitřní strany svah poněkud poškozen novodobou zástavbou).
4. Kostel sv. Klimenta: Několikrát radikálně přestavěný. Nejstarší dnes viditelnou fázi představuje gotický presbytář. V podzemí je zachována část mohutného základového zdiva rotundy.
5. Sestava opukových podezdívek: Objevená Josefem Ladislav Píčem (1905) v místech, kde se západní zeď nového hřbitova lomí k jihovýchodu. Píč ji považoval za pozůstatek knížecího paláce, nejspíš se jedná o výrazně mladší objekt.
6. Husté osídlení pravěké i raně a vrcholně středověké. Složitá archeologická situace ještě čeká na své vyhodnocení (Lutovský).
7. Rokle Ve Vikouši: Někde v její horní části procházela původní cesta spojující předhradí s akropolí. Cesta i brány v těchto místech se zatím pouze předpokládají.
8. Bývalá žalovská cihelna: Rozsáhlé kostrové pohřebiště na poli svažujícím se východním směrem k cestě ze Žalova do Roztok, zničené v 90. l. 19. stol. při dobývání cihlářské hlíny. Pohřbívalo se tu od druhé poloviny 9. až do počátku 11. století. R. 1952 byl z pohřebiště zachráněn nepatrný zlomek - 75 hrobů se zlatými šperky velkomoravského rázu u natažených koster. Nálezy zachované ve sbírkách několika českých muzeí ukazují, že žalovské pohřebiště patřilo k nejbohatším raně středověkým nekropolím v Čechách.

Pravý Hradec
Měli bychom ho hledat na protějším břehu Vltavy. Je pravděpodobné, že jde o hradiště u dnešních Klecan. Zdá se, že to potvrdil i výzkum prováděný archeoložkou Naďou Profantovou. Byly tu totiž v hrobech společensky významných osob, pocházejících z 9. a 10. století nalezeny luxusní hrozničkovité a bubínkovité náušnice a olivovité skleněné perly. Jednalo se o šperky typově stejné, jako ty, které byly nalezeny na velkomoravských pohřebištích. V podstatě to znamená, že hradiště u Klecan fungovalo o více než 200 let dříve, než se dosud soudilo. Vzniklo nejspíš už na počátku 10. století. Podle Profantové pocházejí objevené hroby na údajném Pravém Hradci v Klecanech pocházejí z doby vlády přemyslovských knížat Bořivoje a Spytihněva. V této souvislosti je zajímavé, že hradiště není zmiňováno v nejstarších písemných pramenech.
Leželo naproti slavnějšímu Levému Hradci a udržovalo optické (signalizační) spojení nejen s ním, ale i s Pražským hradem. Vzniklo jen o málo později než Levý Hradec, na přelomu 9. a 10. století, i na něm žili významní velmoži a bojovníci. Šlo patrně skutečně o Pravý Hradec, zmiňovaný pozdějšími písemnými prameny. Mezi oběma hradišti fungoval strategicky významný brod přes Vltavu a kontrolovala se z nich dálková cesta. Na hradišti musel existovat ve 2. polovině 10. a v 11. století kostel, nevíme zda kamenný či dřevěný.

LITERATURA:
Michal Lutovský: Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu (872 - 972) Od Bořivoje I. po Boleslava I., Libri, Praha 2006.
Petr Sommer: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Garamond, Praha 2001.
Profantová, N. 2005: Vzniká nový obraz éry prvních Přemyslovců, Svět vědy 9, 28-31.
Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců - Vstup Čechů do dějin (530 - 935), NLN, 2003