Středověk
Dnes je: 24. 10. 2018  | Hlavni strana | Seznam rubrik | Odkazy | RSS | Forum |  
Hlavní menu
Novinky
08.04.2018: Pražský biskup
05.02.2017: Rodokmen
Po dlouhé době rodokmen: Páni z Pardubic

17.04.2016: Jakub Kon(e)ček z Prus
Nižší moravský šlechtic, v závěru života majitel zdouneckého panství
Poslední komentáře
  • Tato teorie - nebo jak "to" nazvat - se mi jeví poněkud účelová, v níž je dle mého skromné . . . (Neomedievalismus)
  • Ještě na prahu novověku byla podle prvního vydání Encyclopedie Britannica největší říše na světě Tar . . . (Vikinský vliv na Kyjevské Rusi - Stát a jazyk)
  • Zdravím, chtěl bych se zeptat, jestli je někde možné zjistit cokoli o rodu Brennerů, ze kterého vzeš . . . (Pražští biskupové a arcibiskupové)
  • Docela by bylo dobře doplnit arcibiskupy před Arnoštem z Pardubic. Arcibiskupství nebylo v Praze, al . . . (Pražští biskupové a arcibiskupové)
  • Je to docela dobré, včetně předmluvy s jakýmsi příběhem dle Widukinda. Jen mi chybí bilingva - latin . . . (Widukindova kronika v českém překladu)
  • Sociální sítě a ostatní






    Život ve středověku

    * Měna v českém království v 1. pol. 14. st.

    Autor: Maršálek . Vydáno dne 28. 01. 2007 (11458 přečtení)

    Mince byla nejenom všeobecným ekvivalentem, ale i důležitým znakem suverenity a mincovní právo, tzv. regál, náleželo toliko panovníkovi, jako suverénovi.

    Počátky české měny a mincování spadají do počátků vzniku českého státu, tedy asi do poloviny 10. st. První doloženou mincí byl denár, ražený za knížete Boleslava I., který navazoval na denárové období západní Evropy. Denáry Boleslava I. se ve své době rovnaly kvalitou cizím mincím, obíhajícím tehdejší Evropou.

    Roku 1210 opustil král Přemysl Otakar I. ražbu tradičních denárů, které byly v dané doby značně znehodnoceny a dal razit novou minci – brakteát (z lat. bractea – tenký plech). Brakteát byla jednostranná mince, ražená z tenkého plechu, většinou stříbrného, vyjímečně zlatého, či měděného. Minci se lidově přezdívalo plecháč. Tyto brakteáty byly raženy po vzoru míšenských a Přemysl Otakar I. je dal razit proto, že v souvislosti s kolonizační vlnou na naše území ve velkém pronikaly jak míšenské brakteáty, tak jihoněmecké haléře a vídeňské feniky. Český král se snažil zjednat svému mincovnímu regálu opět platnost vydáváním takových mincí, k nimž by mohl mít lid důvěru. Byla tak opět zavedena dobrá mince, jejíž nominální hodnota se bezmála kryla s hodnotou kovu, v ní obsaženého.

    Roku 1260 provedl český král Přemysl Otakar II. reformu stávající brakteátové měny, když zavedl systém velkých (cca 50 mm), středních (cca 27-32 mm) a malých (cca 16 mm) mincí. Pro větší variabilitu bylo v případě platební potřeby možné velké mince stříhat, tady půlit a některé i čtvrtit, umožňovalo to více obrazů na jedné velké minci (obecně byla každá mince opatřena tzv. obrazem, který ověřoval její pravost a hodnotu). Pro potřebu velké platby bylo možno sbalit do ruličky více velkých mincí (brakteáty byly stále z tenkého plechu, jako za Přemysla Otakara I.) a vytvořit tak jednu minci větší nominální hodnoty, což bylo praktické především pro potřebu cestování s větším obnosem. Tato měnová reforma se ukázala zpočátku velmi variabilní, velká územní expanze a měnící se hospodářské poměry na sklonku vlády Přemysla Otakara II. však vedly k potřebě nové stabilní mince. Za Přemyslovy vlády byly mincovny, razící brakteáty decentralizované, aby vyhověly potřebám velkého státu, to s sebou však neslo problémy v podobě nestejné kvality ražby mincí a tedy i rozdílnosti jejich hodnoty. Dalším ovlivňujícím faktorem kvality mincí byly i vysoké výdaje panovníka, jež ho vedly k tzv. kažení mincí, a vyčerpanost stříbrných dolů v Jihlavě a Německém Brodu, jež byly prakticky pokladnicí země.



    Střední brakteát Přemysla Otakara II., 2. pol. 13. st.
    Roku 1300 provedl český a polský král Václav II. měnovou reformu, kterou zajistil zemi stabilní minci, kterou byl pražský groš. Mělo se jednat o tzv. věčnou minci, které král garantoval stejný obraz, váhu a ryzost a která vedla k potřebné stabilizaci měny. Pražský groš byl velmi kvalitní mincí, která byla ve své době neoblíbenější a nejstabilnější v Evropě. K provedení této měnové reformy využil Václav II. nově objevených naleziš stříbra v Kutné Hoře a k samotné realizaci si pozval zkušené florentské finančníky a právníky, kteří nedlouho předtím s úspěchem provedli měnovou reformu ve Francii na žádost krále Filipa IV. Sličného.
    Král dal dříve rozptýlené mincovny soustředit do Kutné Hory, aby si tak udržel kontrolu nad mincováním. Dostatečné množství stříbra umožnilo vydat takové množství mincí, kolik jich potřeboval obchod. Téměř okamžitě umožnila nová pevná mince Václavovi II. jeho expanzi na sever do Polska, jehož koruny dosáhl ještě v témže roce 1300. Stejně tak získal pro svého syna Václava III. svatoštěpánskou uherskou korunu. Ostatně Václav II. prokázal jako panovník své diplomatické a vladařské schopnosti již dříve, když se stal lenním pánem většiny slezských knížat a úspěšně manipuloval s římským trůnem, na nějž sám nemohl dosednout (jednalo se o římské krále Adolfa Nasavského a Albrechta Habsburského). Ač sám Václav II. garantoval „věčnost“ pražského groše, lze předpokládat, že byl nucen jej na sklonku své vlády v souvislosti s válečnou krizí a bezprostředním ohrožením jeho říše (tažení Václava II. do Uher 1304 k vyproštění syna Václava III., obrana země před říšskými svazy a následné získávání spojenců, i z řad bývalých Albrechtových spojenců, pro plánované tažení 1305) sám zkazit zhoršením jeho jakosti a snížením jeho váhy. Pokud se tak stalo, bylo toto kažení zanedbatelné s ohledem na počínání jeho nástupců Jana Lucemburského, Karla IV., Václava IV., kdy se postupně zhoršovala jak ryzost, tak i váha.
    V témže roce 1300, kdy byla provedena měnová reforma, vydal Václav II. za pomoci florentských právníků též Horní zákoník – Ius regale montanorum, který přesně vymezoval podíl krále na těžbě a mincování, druhy hřiven (jednotka určující váhu kovu), jejich hodnotu a počet ražených mincí z hřivny, ale např. i sociální zabezpečení havířů. Tento horní zákoník byl později vzorem pro ostatní evropské zákoníky.
    Pražský groš se razil z hřivny stříbra, jako váhové jednotky. Hřivna neměla přesně vymezenou váhu, dle Ius regale montanorum se rozeznávaly tyto hřivny:
    - Hřivna pražská, čili těžká, ze které se razilo 64 grošů.
    - Hřivna královská, čili lehká, ze které se razilo 56 grošů.
    - Hřivna posudná, neboli hornická, ze které se razilo 48 grošů.
    - Hřivna kopová, ze které se razilo 60 grošů.
    Základem ražby byla hřivna pražská, vážící 253,14 gramu, z níž se razilo 64 grošů, takže pražský groš vážil cca 4 gramy. Ryzost groše byla asi 930.


    Pražský groš Václava II., poč. 14. st.
    Vedle pražského groše byl další mincí parvus (z lat. parvus – malý, drobný). Parvus byl drobnou mincí, nezbytnou pro menší platy. Počítalo se 12 –14 parvů na 1 pražský groš.


    Parvus Václava II., poč. 14. st.


    V krátkém období mezivládí, v němž se v letech 1305 – 1310 vystřídalo na českém trůnu 5 králů, si pražský groš Václava II. udržel své výsadní postavení, i když je nepochybné, že zde v menší míře kolovaly i domácí mince jednotlivých uchazečů o český trůn.


    Dalším panovníkem který v Čechách po Václavu II. razil vlastní mince byl až Jan Lucemburský, který nastoupil na český trůn až na samém konci roku 1310. Je pravděpodobné, že první mince dal razit již na počátku své vlády po své korunovaci roku 1311. Jan pokračoval v ražbě populárního pražského groše a doplnil ražbu další mincí, kterou byl půlgroš.



    Pražský groš Jana Lucemburského, 1311 - 1346



    Půlgroš Jana Lucemburského



    Půlgroš (esterlin) Jana Lucemburského



    Parvus Jana Lucemburského

    V souvislosti s vlastní italskou politikou ve 20. a 30. letech 14. st. razil Jan Lucemburský v Itálii vlastní groš (grosso).


    Grosso Jana Lucemburského

    Roku 1325 začal Jan Lucemburský razit zlatou minci, tzv. florén (podle Florencie, kde se razily nejdříve, tedy r.1252). Protože zlata u nás nebylo dostatek pro zajištění velké ražby, nebyl u nás pravděpodobně florén běžně užíván pro větší platby, jak naznačuje pokračující přepočítávání velkých finančních částek na hřivny stříbra (šlechtické pohledávky u královské komory, zvl. berně k obvěnění královských dcer, hodnota královských zástav šlechtě, atd.). Počítalo se 16 pražským grošům na 1 florén. Jeho váha byla 3,53 gramu a ryzost 990.

    Florén Jana Lucemburského, 1325 - 1346

    Závěrem lze shrnout, že nejčastěji užívanou platební měnou 1. pol. 14. st. v českém království byly především stříbrné pražské groše, doplňované v menších platbách parvy a cca od roku 1311 i půlgroši. Od roku 1325 se tu u velkých plateb mohly sporadicky objevovat i zlaté florény. Je nepochybné, že se tu v menší míře objevovaly i mince ražené panovníky sousedních zemí a to jak soudobé, tak i starší, stejně jako se mohlo stále platit i stříbrnými brakteáty raženými před rokem 1300 (stále šlo především o drahý kov v každé minci obsažený, mince samotná byla toliko garantem jeho ryzosti a váhy). Pražský groš reprezentující českou měnu byl obecně natolik oblíben a rozšířen, že se běžně objevoval v platebním styku u všech našich sousedů, tedy v Říši římské, v Rakousku, Slezsku, Polsku a Uhrách. Za jeho obrovskou expanzí stála především zahraniční politika českých králů, od Václava II. počínaje, po Karla IV. konče, pohlížíme-li na něho jako na posledního českého panovníka pro období 1. pol. 14. st.
    Kupní síla pražského groše se v průběhu 14. st. měnila a to nejenom s ohledem na rozdílné hospodářské poměry, ale i s ohledem na mírový či válečný stav země, stabilitu vlády panovníka dané doby i jednotlivých feudálů na jejich panství (za feudály je třeba považovat i církev) atd. V potaz je třeba brát i značnou rozdílnost cen stejného i obdobného zboží. Není proto možné vytvořit ani orientační dobový ceník. Naše informace o cenách jednotlivého zboží, které lze z pramenů vyčíst, jsou toliko orientační a vztahují se jen na danou lokalitu a konkrétní velmi krátké časové období a ani pro něj nejsou závazné. Stejně tak z těchto střípků informací nelze určit výdělky jinak, než jak je zmíněno výše. Rozdílné ceny zboží byly dány nejenom nabídkou a poptávkou, ale i momentální dostupností daného zboží, osobou prodejce či výrobce, jeho kvalitou, atd. Je jisté, že např. pár střevíců se lišil kvalitou, materiálem, i cenou, jestliže byl zákazníkem řemeslník, vysoký patricij, drobný šlechtic, dvořan, či velmož, jakým byl třeba Jindřich z Lipé. Stejně tak měly rozdílnou hodnotu střevíce určené pro všední nošení, lov či k reprezentativnímu oděvu. Dalším takovým faktorem, který ovlivňoval cenu výrobku, bylo to, zda jej zhotovil prostý řemeslník či renomovaný a vyhledávaný mistr. Pro přibližnou orientaci o kupní síle groše by nám mohly posloužit dobové účty, budeme-li brát v potaz výše zmíněné faktory, ovlivňující ceny.


    K možné orientaci v dobových cenách uvádí český expert na finanční právo Prof. DrCR Ing. Bedřich Spáčil ve své knize Česká měna tyto údaje, cituji: „V první polovině XIV. století stál kůň asi 240 grošů, vůz 24 groše, yperské sukno na osobu 400 grošů. Ve druhé polovině XIV. století si vydělával tesař v létě asi 20 grošů a nádeník 4-6 grošů za týden. Slepice stála 12 haléřů, tj. téměř groš.“ In: Česká měna, Od dávné minulosti k dnešku, Orbis, Praha 1974 (str.64-65).

    Literatura:

    Bedřich Spáčil - Česká měna, Od dávné minulosti k dnešku, Orbis, Praha 1974
    Josef Žemlička – Století posledních Přemyslovců, Panorama, Praha 1986
    Jiří Spěváček – Král diplomat, Panorama, Praha 1982

    Celý článek | Komentáře: 5 | Přidat komentář | Záložky:
    Informační e-mailVytisknout článek

    Naše knihy
    Přemysl Otakar II.


    Záviš z Falkenštejna
    Kalendář šermířských akcí
    Kalendář
    <<  Říjen  >>
    PoÚtStČtSoNe
    1 2 3 4 5 6 7
    8 9 10 11 12 13 14
    15 16 17 18 19 20 21
    22 23 24 25 26 27 28
    29 30 31     

    Hus 2015 VOJSKO.net - �eskoslovensk� i sv�tov� zbran� a vojensk� technika Husit� - Kto� js� bo�� bojovn�ci via historia Putov�n� Hrocha