Ač je dnes silně zakořeněná představa rytíře jako statného bojovníka v lesklém brnění a na mohutném oři, vdy připraveného chránit vdovy a sirotky, bojovat proti zlu, samotný termín rytíř během středověku od svého vzniku proel několikerou proměnou. Nejdříve to byl jezdec, bojovník (ritter). Později tímto slovem byl označován vybraný bojovník, ne jetě nutně lechtic, poctěný pasováním. Této problematice se bude věnovat tento článek, důvodem je i to, e tak je tento pojem i dnes nejvíce chápán. Pro doplnění, od vrcholného a předevím v pozdním středověku slovo rytíř (miles, pl. milites) označovalo i nií lechtu, která nemusela být vůbec pasovaná. Slovem rytíř byl označován také dnení achový kůň.
Aktualizovaný článek
Těká obrněná jízda se jako stabilní a nejdůleitějí prvek armády objevila v 7. století ve franské říi. Úplné vybavení tohoto vojáka bylo finančně náročné, proto se účast ve vojsku na takovéto pozici stala záhy záleitostí těch nejbohatích feudálů a jim podřízených vazalů a druiníků, které tito feudálové dokázali vybavit. Úzká souvislost feudalismu s budoucím rytířstvem je tak na místě.
V raném středověku, co se týká rytířstva, zatím jen jako ozbrojené sloky společnosti, nejsou uzavřeny profesní skupiny. Není výjimkou, e obyčejný rolník, fyzicky ovem velmi zdatný, je vybaven lechticem ke slubě v jeho druině a s ním se dostat do okruhu (královského) dvora, kde by tento rolník mohl být povýen do lechtického stavu. Podobně ale ve stejné době se řada dočasných bojovníků vrátila zpět k zemědělství.
Vývoj ale směřoval jiným směrem, titul rytíř, který ve vrcholném středověku byl získán pasováním, byl stále více vyhrazen pouze pro lechtu. V západní Evropě dvanáctého století se prvně objevují pravidla, e rytířem můe být pasován pouze syn rytíře (a také lechtic). Pasování u není podmínkou pro vojenskou kariéru, ale jen pocta během vojenské kariéry, rytířských pasování zároveň v průběhu vrcholného a pozdního středověku rapidně ubývá, pasovaní rytíři se stávají určitou podskupinou v rámci lechty.
K rytířství se také vyjadřuje církev, předevím v dílech Jana ze Salisbury a Bernarda z Clairvaux. Ti (a nejenom oni) prosadí mylenku, e by rytíř měl být i ochráncem katolické církve, účastnit se kříových výprav a být v duchu křesanské etiky ochráncem slabých, tj. vdov a sirotků.
Rytířství se tak stávalo spíe formou chování, ne profesí bojovníka. Součástí rytířské etiky bylo sluné zacházení se zajatci (zákaz jejich vradění), stejně jako důraz na platnost čestného slova. Zde lze uvést příklad i z českého prostředí. V bitvě u Mühldorfu byl českým králem Janem Lucemburským zajat rakouský vévoda Jindřich. Ten byl proputěn na dobré slovo, e za sebe zaplatí poměrně vysoké výkupné. Kdy se ukázalo, e Jindřich tolik prostředků nemá, dobrovolně se vrátil do zajetí. Jako dalí z příkladu specifické etiky a rozmýlení lze uvést problém úderu do zad. Za něj se neměl stydět, ten, kdo dal ránu (jak bychom dnes předpokládali), ale ten, kdo ji obdrel, nebo rytíři se nemůe stát, e se ocitne k nepříteli zády, u rány do zad se tedy můe zdát, e ji mohl dostat na útěku.
K pasování, v jeho nejryzejí formě, vedla dlouhá cesta od předávání zbraní vojenským vůdcům v germánských kmenech a po rituál se striktně stanoveným průběhem. Tuto tradici uchopila částečně církev a vtiskla jí své sakrálno.
Jedno z nejznámějích prvních popisů pasování se týká Geoffreye Plantageneta (otce budoucího anglického krále Jindřicha II.) v roce 1128, během Letnic. Budoucí rytíř nejdříve podstoupil očistnou lázeň (ta měla i symbolický význam), poté je oblečen do bílé a purpurové tuniky, je mu věnován skvělý kůň, stejně jako dobré brnění a dalí zbraně. Naposledy dostane meč. Jetě není slyet o nějakém církevním zprostředkování, ani o ádném slibu, ale to nastane ji koncem 12. století. Pasovaný nejdříve poloí svůj meč na oltář a poté jej odebere, zároveň je během ceremonie opásán vojenským pásem a je slavnostně pasován (tři lehké údery plochou stranou meče za odříkávání známé formule). Slíbí také zachovávat rytířskou etiku. Celý rituál se ji odehrává v kostele za přítomnosti kněze. Pro nae prostředí prvně slyíme o pasování Václava I. při příleitosti jeho korunovace v únoru 1228 mohučským arcibiskupem Siegfriedem.
Rytíře mohl teoreticky pasovat kadý rytíř, u nás je doloeno pasování pouze panovníkem nebo jeho zástupcem, prvně v roce 1250 na popud Václava I. praský děkan Vít pasoval na Velízi královského vilika (správce) Nedvěda (Medvěda).
S rytířstvím je spojena řada dalích prvků, erby, pečeti, hrady s německými jmény, kurtoazie, turnaje, o tom pojednává článek o
rytířské kultuře.
Pouitá literatura:
Robert Antonín: Česká lechta na rytířských koních (Dějiny a současnost 6/13)
Georges Duby: Tři řády aneb představy o feudalismu. Praha 2008.
Wojciech Iwańczak: Po stopách rytířských příběhů. Rytířský ideál v českém písemnictví. Praha 2001.
Wojciech Iwańczak: Lidé meče, modlitby a práce. Praha 2011.
Libor Jan: Buhurt a tjost (Dějiny a současnost 6/13).
Libor Jan: Počátky turnajů v českých zemích a jejich rozkvět v době Václava II. (Listy filologické 128/2005).
Josef Macek: Česká středověká lechta, Praha 1997.