Rytířství

Ač je dnes silně zakořeněná představa rytíře jako statného bojovníka v lesklém brnění a na mohutném oři, vždy připraveného chránit vdovy a sirotky, bojovat proti zlu, samotný termín „rytíř“ během středověku od svého vzniku prošel několikerou proměnou. Nejdříve to byl jezdec, bojovník (ritter). Později tímto slovem byl označován vybraný bojovník, ne ještě nutně šlechtic, poctěný pasováním. Této problematice se bude věnovat tento článek, důvodem je i to, že tak je tento pojem i dnes nejvíce chápán. Pro doplnění, od vrcholného a především v pozdním středověku slovo rytíř (miles, pl. milites) označovalo i nižší šlechtu, která nemusela být vůbec pasovaná. Slovem rytíř byl označován také dnešní šachový kůň.

Aktualizovaný článek

Těžká obrněná jízda se jako stabilní a nejdůležitější prvek armády objevila v 7. století ve franské říši. Úplné vybavení tohoto vojáka bylo finančně náročné, proto se účast ve vojsku na takovéto pozici stala záhy záležitostí těch nejbohatších feudálů a jim podřízených vazalů a družiníků, které tito feudálové dokázali vybavit. Úzká souvislost feudalismu s budoucím rytířstvem je tak na místě.

V raném středověku, co se týká rytířstva, zatím jen jako ozbrojené složky společnosti, nejsou uzavřeny profesní skupiny. Není výjimkou, že obyčejný rolník, fyzicky ovšem velmi zdatný, je vybaven šlechticem ke službě v jeho družině a s ním se dostat do okruhu (královského) dvora, kde by tento rolník mohl být povýšen do šlechtického stavu. Podobně ale ve stejné době se řada dočasných bojovníků vrátila zpět k zemědělství.

Vývoj ale směřoval jiným směrem, titul rytíř, který ve vrcholném středověku byl získán pasováním, byl stále více vyhrazen pouze pro šlechtu. V západní Evropě dvanáctého století se prvně objevují pravidla, že rytířem může být pasován pouze syn rytíře (a také šlechtic). Pasování už není podmínkou pro vojenskou kariéru, ale jen pocta během vojenské kariéry, rytířských pasování zároveň v průběhu vrcholného a pozdního středověku rapidně ubývá, pasovaní rytíři se stávají určitou podskupinou v rámci šlechty.

K rytířství se také vyjadřuje církev, především v dílech Jana ze Salisbury a Bernarda z Clairvaux. Ti (a nejenom oni) prosadí myšlenku, že by rytíř měl být i ochráncem katolické církve, účastnit se křížových výprav a být v duchu křesťanské etiky ochráncem slabých, tj. vdov a sirotků.

Rytířství se tak stávalo spíše formou chování, než profesí bojovníka. Součástí rytířské etiky bylo slušné zacházení se zajatci (zákaz jejich vraždění), stejně jako důraz na platnost čestného slova. Zde lze uvést příklad i z českého prostředí. V bitvě u Mühldorfu byl českým králem Janem Lucemburským zajat rakouský vévoda Jindřich. Ten byl propuštěn na dobré slovo, že za sebe zaplatí poměrně vysoké výkupné. Když se ukázalo, že Jindřich tolik prostředků nemá, dobrovolně se vrátil do zajetí. Jako další z příkladu specifické etiky a rozmýšlení lze uvést problém úderu do zad. Za něj se neměl stydět, ten, kdo dal ránu (jak bychom dnes předpokládali), ale ten, kdo ji obdržel, neboť rytíři se nemůže stát, že se ocitne k nepříteli zády, u rány do zad se tedy může zdát, že ji mohl dostat na útěku.

K pasování, v jeho nejryzejší formě, vedla dlouhá cesta od předávání zbraní vojenským vůdcům v germánských kmenech až po rituál se striktně stanoveným průběhem. Tuto tradici uchopila částečně církev a vtiskla jí své sakrálno. Jedno z nejznámějších prvních popisů pasování se týká Geoffreye Plantageneta (otce budoucího anglického krále Jindřicha II.) v roce 1128, během Letnic. Budoucí rytíř nejdříve podstoupil očistnou lázeň (ta měla i symbolický význam), poté je oblečen do bílé a purpurové tuniky, je mu věnován skvělý kůň, stejně jako dobré brnění a další zbraně. Naposledy dostane meč. Ještě není slyšet o nějakém církevním zprostředkování, ani o žádném slibu, ale to nastane již koncem 12. století. Pasovaný nejdříve položí svůj meč na oltář a poté jej odebere, zároveň je během ceremonie opásán vojenským pásem a je slavnostně pasován (tři lehké údery plochou stranou meče za odříkávání známé formule). Slíbí také zachovávat rytířskou etiku. Celý rituál se již odehrává v kostele za přítomnosti kněze. Pro naše prostředí prvně slyšíme o pasování Václava I. při příležitosti jeho korunovace v únoru 1228 mohučským arcibiskupem Siegfriedem.

Rytíře mohl teoreticky pasovat každý rytíř, u nás je doloženo pasování pouze panovníkem nebo jeho zástupcem, prvně v roce 1250 na popud Václava I. pražský děkan Vít pasoval na Velízi královského vilika (správce) Nedvěda (Medvěda).

S rytířstvím je spojena řada dalších prvků, erby, pečeti, hrady s německými jmény, kurtoazie, turnaje, o tom pojednává článek o rytířské kultuře.

Použitá literatura:
Robert Antonín: Česká šlechta na rytířských koních (Dějiny a současnost 6/13)
Georges Duby: Tři řády aneb představy o feudalismu. Praha 2008.
Wojciech Iwańczak: Po stopách rytířských příběhů. Rytířský ideál v českém písemnictví. Praha 2001.
Wojciech Iwańczak: Lidé meče, modlitby a práce. Praha 2011.
Libor Jan: Buhurt a tjost (Dějiny a současnost 6/13).
Libor Jan: Počátky turnajů v českých zemích a jejich rozkvět v době Václava II. (Listy filologické 128/2005).
Josef Macek: Česká středověká šlechta, Praha 1997.