Na cestě ke světovládě
Smrt krále Ladislava v Praze na podzim 1457 byla pro Habsburky v krátkém čase další těžkou ranou. Personální unie českých, rakouských a uherských zemí se totiž rozpadla stejně rychle jako kdysi před osmnácti lety po nenadálém skonu Ladislavova otce. V Čechách a Uhrách navíc považovali odpovědní lidé skon mladého krále, který se ani nestačil oženit, a tak opustil svět bez početí dědice, za zpřetrhání všech svazků habsburského rodu k oběma korunám. V roce 1458 tak byl v Čechách za krále zvolen Jiřík z Poděbrad (1458 – 1471). V Uhrách naopak Matyáš Hunyady zvaný Korvín (1458 – 1490). V obou královstvích se tímto dostali k moci představitelé nedynastického původu, kteří se nijak netajili záměrem vytvořit dědičné národní monarchie. Zdálo se, že Habsburkové budou muset odložit své sny o světovládě. Alespoň prozatím...

Ve stínu Lucemburků
V letech 1307 – 1308 ztratili Habsburkové českou a posléze i římskou korunu. Král Albrecht, který zahynul tak nešťastně z rukou svého vlastního synovce, po sobě zanechal celkem pět synů. Ti přebírali dědictví ve velmi obtížné mezinárodní situaci. Římský trůn totiž získali s podporou Francie Lucemburkové. Novým vládcem středověkého impéria se tak stal dosavadní lucemburský hrabě Jindřicha VII. (1308 - 1313), který už o pouhé dva roky později pomohl svému jedinému synovi Janovi dosáhnout českého trůnu, z něhož byl konečně vytlačen neoblíbený Jindřich Korutanský. Pro Habsburky to byla hořká pilulka. Lucemburkové tehdy prožívali stejně rychlý a nečekaný nástup do vrcholné evropské politiky, jakým si Habsburkové prošli v poslední čtvrtině 13. století. Prestiž habsburské dynastie ve střední Evropě proto v důsledku těchto událostí povážlivě poklesla, o to více, že Albrechtovi synové nedokázali uhájit rodové državy ve Švábsku, o které z větší části přišli po prohrané bitvě u Morgartenu, kde jim známá Stará švýcarská konfederace uštědřila v roce 1315 drtivou porážku.

Kdo jsou „Kosmovi hrdinové“ ? Je možné jednoznačně definovat množinu oblíbenců pražského děkana? Má tato skupina jednoznačná kritéria nebo částečně podléhá nahodilostem, dobovým kontextům či pisatelovým náladám. Můžeme na případu jednotlivce demonstrovat Kosmova ideálního hrdinu, tedy krále, vládce, biskupa etc.? Na některé z těchto otázek se pokusím částečně odpovědět.

Na přelomu 60. a 70. let 13. století se Král železný a zlatý ocitl na vrcholu své moci.

Přemysl, dnes označovaný jako Přemysl Otakar II., nastoupil na český trůn po smrti svého otce, krále Václava I., dne 22. září 1253. Nebyl tehdy žádným nezkušeným mladíčkem, podívejme se na osudy jeho i osudy celé země podrobněji.

Upravený text přednášky z heraltického semináře.

Stručný přehled s odkazy na podrobnější články домашний текстиль

Jeden z málo známých střetů raného středověku proběhl mezi českým knížetem (později králem) Vratislavem II. a rakouským markrabětem Leopoldem II. ...

České dějiny středověku znají bezpočet významných a památných dat, které psaly dějiny, a jež ovlivňovaly generace současníků i potomků. Ve výčtu těchto dat bychom asi jen těžko nalezli datum 22. července 1515, a to i přesto, že se tohoto dne ve vídeňském metropitním chrámu sv. Štěpána odehrál osudový akt, který dovršil jagellonsko-habsburské dědičné smlouvy, které tehdy ve Vídni vrcholily. Aniž to mohl kdokoli z tehdejších účastníků tušit, byly tehdy v letní Vídni pod vlnami Dunaje uzavřeny smlouvy, jež už za jedenáct let poté došly naplnění a vynesly Habsburkům český a uherský trůn. Jak se zanedlouho ukázalo, byla to událost přelomová pro celé dějiny střední Evropy a ovlivnila běh dějin středoevropského regionu až do závěru 1. světové války roku 1918. Pojďme se tedy podívat podrobněji na to, co jagellonsko-habsburským dědičným smlouvám předcházelo, co bylo jejich hlavním spouštěcím mechanismem a jaký dopad měly na české dějiny.

Uvedení jsou pouze vládci Moravy, kteří nebyli zároveň českými panovníky, nebo v době, kdy nebyli českými panovníky.

Závěr namísto úvodu
Namísto úvodu netradičně nastolím svoji tezi, kterou se následně v této práci pokusím obhájit. Údělný systém na Moravě 11. a 12. století (jako nedílná součást rozdělení celé země mezi Přemyslovce), byl natolik labilní a pro nikoho z vládců, jak na Moravě, tak i v Čechách vyhovující, že se tento systém mohl kdykoli rozpadnout (nakonec se tak stalo až na přelomu 12. a 13. století).

Na rozdíl od rozděleného Polska, bylo české království ve 13. století stabilním státním útvarem, který se pozvolna stával hegemonem v prostoru střední Evropy, na východních hranicích Říše.

aktualisovaný článek

Tažení Břetislava I. do Polska v roce 1039, kde získal ostatky sv. Vojtěcha přineslo namísto mocenského posílení českého knížectví jen problémy. Jako první se se svými výhradami ozval papež Benedikt IX. Svatý stolec v Římě mělo uchlácholit poselstvo vedené opaty břevnovského a ostrovského kláštera. Jejich mise proběhla úspěšně, za pomoci výmluvnosti a hlavně peněz dosáhli vcelku mírného trestu, papež rozhodl, že Češi mají vykonat pokání. Kníže proto založil klášter ve Staré Boleslavi. Tím ale komplikace neskončily, nejen církev se cítila polským tažením poškozena.