Symbolika prstenu

Autor: Luboš Rokos <(at)>, Téma: Život ve středověku, Vydáno dne: 15. 05. 2011

PRSTEN BISKUPA A PAPEŽE
Boj o investituru mezi papežstvím a císařstvím, spor o to, kdo bude dosazovat do úřadu biskupy, a tím mít moc nad nimi i nad jejich volbou, skončil kompromisem, tzv. Konkordátem Wormským r. 1122. Císař jako zástupce světské moci odevzdal biskupovi berlu, papež prsten.

Atributy vyjadřovaly světskou i církevní oblast působnosti. Berla je symbolem církevního pastýře, který vede svoje ovečky. Jako protějšek králova žezla vyjadřuje vedoucí úlohu, tedy světské záležitosti. Prsten symbolizuje slib věrnosti církvi, biskup s ní vstupuje do celoživotního svazku. Jakou vážnost přisuzovala doba prstenu na prelátově ruce, potvrzuje událost ze života papeže Evžena III. zaznamenaná Janem ze Salisbury, anglickým kronikářem z poloviny 12. století. Před papeže přišel jakýsi hrabě se žádostí o rozvod. Papež se zdráhal svolit rozdělit posvátné pouto, káral svědky a „pak plačící se náhle vyvlekl ze svého trůnu a vrhl se k nohám manžela tak, že se mitra, která mu sklouzla z hlavy a válela se v prachu, našla teprve, když ho biskupové a kardinálové zvedli od nohou ohromeného hraběte. ... A když ze svého prstu sňal prsten a nasadil ho na prst hraběte, dodal: „Nechť je tento prsten jako památka na daný slib a přijetí závazku svědkem před Bohem a svědkem mezi tebou a mnou, že ti dávám tuto ženu před zraky církve a že jsi ji přijal pod svoji ochranu.““ Historik Christopher Brooke komentuje: „Dramatičnost, symbolika i slzy – to vše náleží ke středověku.“1)
To určitě ano, symboliku ovšem můžeme nalézt už ve starších tradicích, jak to platí i o prstenu jako výrazu slibu.

PRSTEN U STARÝCH GERMÁNŮ

Římský letopisec Tacitus zachytil společnost germánských sousedů Římské říše. U kmene Chattů ho nejvíce zaujal bojový zvyk, který v zacházení se svou vizáží v lecčems připomíná chování fotbalistů a hokejistů před koncem ligy nebo v play-off. „Zvyk, který se vyskytuje i u jiných germánských kmenů, ovšem zřídka a jen jako projev zmužilosti jednotlivců, stal se u Chattů obecným jevem. Jakmile totiž dospějí, nechávají si růst vlasy a vousy a vzdávají se této podoby tváře, obětované a zaslíbené statečnosti, až když zabijí nepřítele. Teprve nad zkrvaveným nepřítelem a ukořistěnými zbraněmi odhalí čelo a tvrdí, že teprve tenkrát splatili cenu za své narození a jsou hodni vlasti a otců. ... Nejstatečnější nosí navíc železný prsten jako pouto (u jejich kmene je to symbol hanby), dokud se nevykoupí zabitím nepřítele.“ (Germania II/31)

Prsten opět plní funkci slibu, může být sundán, až když Chatt zabije nepřítele. Zabití nepřítele zároveň smyje pouto hanby, kterou si na sebe bere Chatt zřejmě dobrovolně, aby měl motivaci k boji. Jinak neumím vysvělit protimluv, že pouto hanby na sebe berou ti nejstatečnější.

Nasazení pouta bylo nejen v germánské společnosti znakem podřízenosti. Tacitus na jiném místě Germanie rozepisuje náboženský zvyk kmene Semnonů, který provozoval v posvátném háji nějaký barbarský rituál s lidskou obětí. Krutost a nadřazenost Semnonů i v rámci germánských kmenů vyvažovala jejich úcta a poslušnost k božstvu: „Ještě jiným způsobem prokazují háji svou úctu: nikdo do něho nevstoupí jinak než v okovech, na znamení své podřízenosti a boží moci. ... Cílem celého kultu je ukázat, že tam je začátek kmene, tam je bůh, vládce všech a všeho, kterému je ostatní poddáno a povinno poslušností.“ (Germania II/39)

Prsten i pouto vytvářejí každý po svém nějaký vztah, nějakou roli s přisouzenou povinností. U obou těchto významů se dá dle mého vysledovat i společný základ.

MYTOLOGICKÉ DOKLADY
Severská Edda

Tacitova zmínka o náboženském obřadu obrací pozornost k symbolice prstenu k dalším náboženským, v tomto případě mytologickým pramenům. Dochované prameny germánské mytologie raného středověku pocházejí z Islandu ze sbírek zvaných obecně Edda. Germánská mytologie zná boha jménem Ull, který vlastní prsten, na který ostatní bozi kladou přísahy.

Přísahy na prsten jsou doloženy trochu paradoxně díky jejich porušení, nesplnění. Nejvyšší bůh severského panteonu Ódin se jednou rozhodl získat od obra Suttunga zázračnou medovinu, jejíž požití přivádí básnickou inspiraci. Dosáhl cíle tím, že ošálil milostnými řečmi obrovu dceru Gunnlödu: „Na posvátný prsten přísahal Ódin: kdo jeho ujištěním uvěří? Suttunga podvedl, o nápoj připravil a Gunnlödě způsobil pláč.“2)

Předpokládá se, že posvátný prsten měl patřit Ullovi. Ullův prsten je přímo jmenován v hrdinském cyklu o Niflunzích a Sigurdovi, látce přepracované v německých zemích do Písně o Nibelunzích a osudu hrdiny Siegfrieda. Základ látky pochází z doby vyvrácení burgundské říše krále Gundohara Attilovými Huny r. 436/7. V severské básni s názvem Stará píseň o Atlim má Atli (historický Attila) za ženu Burgundku Gudrun, která ho zabije v loži. Píseň naráží na představu Attilovy svatební noci s Germánkou jménem Hildico, ze které Attila nevyšel živý. Mnohem spíše zašel na následky přemíry pití, udušení vzratky nebo srdeční příhodu než na vraždu z rukou dívky podmaněného kmene, ale epická látka uznala za zajímavější první verzi. V básni zve Atli na svůj dvůr burgundskou královskou rodinu se skrytým úmyslem ji zajmout a vymámit z ní mučením, kde leží prokletý niflunský poklad.

Gudrun předtím, než pomstí své příbuzné, manželovi spílá: „Kéž tě, Atli, odplata stihne za přísahy, ježs přisáh Gunnarovi, při poledním slunci, při Sigtýho skále, při pelesti postele a prstenu Ulla!“3)

Prsten Prométheův

Řecký hrdina Prométheus přinesl lidem oheň, který uloupil na Olympu z výhně boha Héfaista. Na Diův příkaz byl Prométheus potrestán, Héfaistos ukul řetěz, kterým Prométhea připoutali na vrcholek skály kdesi na Kavkaze. Titána cestou za jiným úkolem jakoby mimochodem vysvobodil Hérakles, pomocí svého proslulého kyje řetěz rozbil. Zeus už byl svolný nechat Prométhea na svobodě, v platnosti ale zůstávala jeho slova, že Prométheus zůstane ke skále navždy připoután. To se dalo obejít tím, že Prométheus musel nosit jeden článek řetězu jako prsten a tam, kam se obyčejně připevňuje drahokam, má zasazen kousek kamene z kavkazské skály.

Jindy skrytá a nejasná mytologická mluva teď odhaluje na plná ústa a doslovně význam prstenu – prsten není nic jiného než článek řetězu. Jeho nositel je něčím svázán, nějakým slibem, věrností, popř. podřízeností. Viděli jsme v posvátném háji Semnonů svázání pouty jako výraz podřízení. V přeneseném významu takové svázání se nahrazuje zavázání se, tzn. dání slibu, dání najevo věrnosti. Biskup si nechává při investituře navléct prsten, aby se zdůraznil jeho svazek s církví. Přísaha na prsten značí, že přísahající vstupuje do vztahu, ze kterého se stejně jako z pout nemůže vyvléct, že s objektem svého slibu je takto spojen.

Asi nejtypičtější zachovaný doklad se týká samozřejmě vzájemné výměny prstenů během zásnub nebo svatby, toho posvátného pouta či posvátného svazku. Zamilovaní si dávají najevo, že jsou k sobě svázáni, že je pojí neviditelný řetěz, na jehož koncích se nacházejí ony dva prsteny.

***

Zároveň to je ale i jeden z názorných dokladů toho, jak tradice ztrácí na významu, pokud už není patrný nebo prožívaný její smysl. Zvyk předávání prstenů nese kouzlo romantiky, podobně jako požádání o ruku, kde otec předává ochranu dcery budoucímu manželovi. Bez prožití smyslu svatebních rituálů ztrácí událost na významu, svatba je vnímána jako formalita a přežitek. Společný život se dá žít i bez svolení státu nebo církve a bez úředního razítka. Ač proti tomu nemám námitek, opouštění kulturních souvislostí mně přeci jenom přijde jako zbytečné ochuzení života.

Ponámky:
1) Brooke, Christopher: Evropa středověku v letech 962-1154. Vyšehrad, Praha 2006, s. 35.
2) Edda. Edice Živá díla minulosti, překlad Ladislav Heger, SNKL, Praha 1962. Báseň Výroky Vysokého, strofa 110, s. 56.
3) Tamtéž, Stará píseň o Atlim, strofa 30, s. 387.