Artuš – mýtus a skutečnost

Autor: Styr <(at)>, Téma: Evropské dějiny, Vydáno dne: 04. 01. 2009

Hic iacet Arturus
Rex Quondam, rex futurus
(zde leží Artuš,
král dnešní, král budoucí)

Už více jak tisíc let se vyprávějí romantické příběhy o králi Artušovi a jeho rytířích. Je vskutku podivuhodné, jak ze skutečnosti vykvetly slovním podáním legendy a mýty, bez kterých si keltskou mytologii doslova nelze představit.

Všechny příběhy vznikají ústním podáním v Bretani (severozápadní Francie), kam se uchýlili v druhé polovině šestého století poslední zbytky keltského národa Britů. Britové totiž nevydrželi ohromný tlak Sasů (germánských nájezdníků pocházejících z Jutska a dnešního Severního Německa), kteří si Británii vybrali za svůj nový domov.

Roku 410 n. l. stáhl Řím své legie z britských ostrovů. Britští velmoži začali v náhle vzniklém mocenském vakuu válčit mezi sebou a povolávali Sasy jako žoldáky. Časem jich přicházelo více a více. Některý z britských velmožů či králů (,,král je pánem ve své zemi“) nakonec pravděpodobně zvítězil a Brity sjednotil. V té době však Sasové nejspíš ovládali značná území a měli své vlastní vládce. A pak vypukly vleklé vyhlazovací války mezi oběma národy.

Britové byli neustále poráženi a již na počátku šestého století se zdálo, že nadešla jejich poslední hodina… Ale náhle se v jejich čele objevil muž, který pozvedl jejich bojového ducha a dokázal na hlavu porazit Sasy v šesti bitvách tak, že se pak téměř půl století neodvážili k žádnému většímu vojenskému vpádu do britských oblastí.

Vládcem tehdejších Britů byl jakýsi Ambrosius Aurelianus, který byl buď britským králem, nebo jeho hlavním rádcem. Byl to prý velmi schopný muž. Jaký skutečně byl, se už nikdy nedozvíme, každopádně Ambrosius svěřil velení nad britským vojskem vojevůdci Artušovi, který s ním byl údajně v příbuzenském vztahu. Faktickou výkonnou moc měl tedy v tehdejším státě Artuš, přesto byl jen jakýmsi vojevůdcem – vykonavatelem královy vůle. Podíváme-li se dál do budoucnosti, napadne nás, že toto „společenské uspořádání“ možná přežilo i do anglosaského uspořádání – vždyť Eduard Vyznavač také svěřoval velení nad vojskem Haroldu Godwinsonovi. A takových příkladů se najde více.

Vojevůdce Artuš dokázal několikrát porazit Sasy (ačkoliv prý velel početně slabším a méně zkušeným vojákům) – o těchto prvních bitvách se bohužel nic neví, jen to, že se snad odehrály.

Zdaleka však nebylo vyhráno. Sasové někdy v prvním dvacetiletí 6. stol. sesbírali mohutné vojsko ke vpádu do Somersetu, aby zde drancovali, vraždili a rozšiřovali své území. Jeho velitelem se stal zkušený saský válečník jménem Aelle.

A právě mezi ním a slabším Artušovým vojskem došlo k bitvě, která na půl století zastavila Sasy a z Artuše udělala nesmrtelnou legendu.

Samotná bitva na Badon hill (Badonský vrch) se odehrála zřejmě v roce 518. Jediné písemné prameny z té doby byly církevní ,,Velikonoční anály.“ V nich se zaznamenávalo, na který den připadly Velikonoce toho či onoho roku. Občas se do těchto záznamů uvedly i významné události, které se ten rok odehrály. K roku 518 je záznam následující:

,,Bitva u Badonu, v níž Artuš nesl na svých ramenou po tři dny a tři noci kříž za Pána Ježíše Krista a v níž Britové zvítězili.“

Bitvu u Badonu popsal Geoffrey z Monmouthu až ve 12. století. Že se ale nejedná o žádné výmysly, dokázali archeologové až ve 20. století. Podařilo se jim totiž nalézt místo, které odpovídalo Geoffreyovu popisu bojiště a při vykopávkách byly nalezeny stopy po bitvě, která se odehrála někdy v první polovině šestého století. Jedná se o vrch se starým hradištěm (které bylo postaveno později) Liddington Castle, kolem kterého navíc vede stará římská silnice, po které se saské vojsko pravděpodobně muselo pohybovat, neboť Británie byla v té době pokryta hustými lesy a močály.

Dříve než se dostaneme k vylíčení samotného průběhu bitvy, dovolím si malou spekulaci o počtech obou armád. Po zhodnocení všech faktů odhaduji, že velikost každého z vojsk nepřekročila počet 2000 mužů.

Díky archeologům a Geoffreyovi dnes víme, jak bitva pravděpodobně proběhla. Saské vojsko pochodovalo po silnici a bylo přepadeno ze zálohy vojskem Artušovým, které na Sasy ,,číhalo“ v lese. Sasové byli ale zkušení válečníci a Aelle stačil uspořádat své muže do klínových formací s napřaženými kopími, což byla nejúčinnější obrana proti Artušově proslulé jízdě podporované pěchotou, hlavně střelci. Vzhledem k tomu, že klínové formace kopiníků byla stará germánská hojně užívaná taktika, není důvod tomu nevěřit. Britové se prý bili jako lvi, ale saskou formaci prorazit nedokázali a stálo je to mnoho padlých a zraněných mužů i koní. Sasové zas utrpěli mohutné ztráty pod nepřátelskou střelbou. Formace zvolená Aellem byla velmi promyšlená, boky měla chráněny roklí a kopcem, záda měla krytá kopcem a její linie zřejmě kopírovala cestu. Což vede k úvaze, že Sasové měli dostatek času se na útok připravit, ačkoliv byl veden ze zálohy.

Krvavý boj zuřil celý den bez jediného výsledku. Když se začalo stmívat, obě vojska nechala boje a stáhla se. Artušovi muži do tábora v lese, kde na saské vojsko pravděpodobně několik dní předtím čekali, a Sasové na Badonský vrch, který se tyčí 122 metrů nad římskou cestou. Ze všech stran je poměrně strmý a na vrcholu je plošina o průměru téměř 300 metrů.

Vojáci na obou stranách byli unaveni a někteří zraněni. Tuto noc se zřejmě rozhodlo o výsledku bitvy, neboť Artuš měl tábor u zdroje tekoucí vody, kde se mohli jeho muži občerstvit, ošetřit si rány a pořádně si odpočnout. Sasové na tom byli podstatně hůře. Byli bez vody a své zraněné pravděpodobně neměli jak a čím ošetřit.

Zvláštní je, jak se Artuš rozhodl druhý den. Mohl klidně zanechat Sasy v obklíčení na vrchu a počkat, dokud neumřou žízní nebo hlady. Místo toho dal povel k útoku do prudkého kopce.

Rozpoutal se boj ještě mnohem krvavější než minulého dne. Sasové Britům postup nijak neusnadňovali. Stříleli na ně a znepokojovali je výpady. Po několika hodinách tvrdého boje se Britům podařilo vytlačit Sasy z části plošiny a navázat na sebe velkou část jejich oddílů. Mezitím se Artuš dostal se svou jízdou Sasům do zad a do boku a tvrdě zaútočil. Sasové byli obklíčeni. Někteří utekli, jiní zoufale bojovali v houfech zády k sobě až do posledního muže. Britové pak pronásledovali uprchlíky a většinu jich pozabíjeli.

Ti, kteří unikli, pak vyprávěli o strašné britské jízdě a neporazitelném Artušovi…

Artuš pak zřejmě v klidu dožil na svém hradišti v South Cadbury v Somersetu, které bylo před několika lety identifikováno jako bájný Camelot. Tato pevnost byla totiž obývána právě v první polovině šestého století nějakým velmi významným britským vojevůdcem. A byla velmi prostorná na to, aby tu mohl bydlet silný oddíl vojska i strašné britské jízdy.

Za Avalon je považováno staré rozpadlé opatství Glastonbury. V dobách Artuše se z opatství při přílivu stával ostrov. Mniši zde údajně roku 1190 vykopali Artušovy kosti a dokonce i olověný kříž, kde stálo, že je tam pohřben Artuš. Vše se ale po zániku kláštera kamsi ztratilo, a tak byly povídačky o hrobu krále Artuše dlouho považovány za fámy. Archeologové zde však nedávno objevili hrob, kde byla pochována nějaká významná osobnost. Analýza překvapivě zařadila stáří do šestého století…

V keltské mytologii se Artuš objevuje jako bojovný král, který vykonal mnoho hrdinských činů, např. ukradl psy feniánského velitele Finna MacCola (v některých legendách jsou to totožné postavy). Nakonec prý padl on i jeho zapřísáhlý nepřítel Mordred v bitvě u Camlan roku 537.

Artuš byl synem britského krále Uthera Pendragona a Yggrainy, manželky cornwallského vévody Gorloise. Byl počat v nemanželském loži a vychoval ho čaroděj Merlin daleko od jeho rodičů. Merlin na oplátku za to vystavěl pro Uthera nádhernou pevnost, do níž umístil slavný kulatý stůl pro 150 rytířů. Uprostřed stolu bylo místo určené pro svatý grál, který přivezl do Británie z Palestiny Josef z Arimatie. Grál však pak zmizel kvůli lidské hříšnosti.

Po smrti Uthera nevěděli rytíři, kdo by měl být nový král. Rozhodli se požádat o radu Merlina. Ten jim řekl, že poznají Utherova následovníka podle toho, že dokáže vytáhnout kouzelný meč z kamene, který se záhadně objevil v Londýně. Mnoho rytířů se pokusilo vytáhnout meč, ani jeden z nich s ním však nepohnul.

O řadu let později přijel do Londýna Artuš, aby se podíval na rytířský turnaj. Rytíř, kterého Artuš doprovázel, se turnaje zúčastnil, ale zjistil, že nemá meč. Požádal Artuše, aby mu nějaký přinesl. Ten, aniž by si uvědomoval význam, vytáhl meč z kamene a předal ohromenému rytíři. Dědic Uthera byl znám.

I tehdy se však našli rytíři, kteří Artuše za krále nepřijali. Artuš je však s Merlinovou pomocí porazil a přinesl Británii mír.

Artuš jednoho dne tasil ze zlosti proti jednomu ze svých rytířů, jeho čepel se však roztříštila. Merlin ho zachránil tím, že rytíře uspal, protože Artuš jinou zbraň neměl. Když se pak v zoufalství procházel po břehu jezera, spatřil vynořit se z vody ruku držící jiný kouzelný meč. Byl to Excalibur, který mu darovala Paní z jezera.

Artuš se proslavil. Porazil Anglosasy, pomohl skotskému králi Leodegrauncovi v jeho boji proti Irům, vytáhl na válečnou výpravu proti Římu. Leodegraunc mu za pomoc věnoval svou dceru Guineveru. Merlin protestoval, protože věděl o její lásce k Lancelotovi, nejkrásnějšímu z rytířů. Artuš se však do Guinevery zamiloval a Merlina neposlechl. Královna a Lancelot se stali milenci, když se to Artuš dozvěděl, Lancelot musel uprchnout do Bretaně. Artuš jej pronásledoval a obklíčil ho v jeho bretaňské pevnosti. Obležení však bylo zrušeno, protože se dozvěděl, že jeho synovec Mordred uchvátil Camelot a donutil Guineveru ke sňatku, když rozšířil zprávu o králově smrti při tažení.

Artuš se vrátil a svolal své rytíře k bitvě proti vzbouřencům. Před bitvou však s Mordredem dojednal, že se sejdou mezi armádami, aby dohodli možný mír. Protože nedůvěřovali jeden druhému, každý nařídil svému vojsku zaútočit, kdyby spatřili kohokoliv tasit meč. Jeden z rytířů však vytasil svou zbraň, aby zabil hada, který se mu plazil kolem nohou. Strhla se pak strašlivá bitva, ve které padl výkvět britského rytířstva.

Jen dva z Artušových rytířů zůstali naživu na bitevním poli plném mrtvých a umírajících. Ačkoliv Artuš zvítězil, byl velmi těžce raněn a rytíři jej odnesli. Věděl, že jeho konec se blíží, a tak nařídil Bedwyrovi (nebo Bedivirovi), aby hodil Excalibur do jezera, kde ho zachytila ruka. Potom nasedl do člunu, ve kterém ho tři víly (mezi nimi i jeho sestra Morgana) odvezly do Avalonu, aby se tam mohl vyléčit a jednoho dne se vrátit a vést znovu svůj lid. Nápis na jeho náhrobním kameni v Glastonbury hlásá: ,,Zde leží Artuš, král, který byl, král, který bude.“

Smith B. S. Muži ve Válce, Euromedia Group k. s., 2001
Cotterell A. Encyklopedie mytologie, Rebo productions, 2000
Jenkins E., The Mystery of King Arthur, Michael O'Mara Books, 1975