Kurtoazie

Autor: Maršálek <(at)>, Téma: Život ve středověku, Vydáno dne: 15. 03. 2007

Slovo kurtoazie pochází z francouzštiny a znamená dvornost, či zdvořilost. Není tím míněno jen dvorné chování pánů k dámám, ale i samotná zdvořilost, tedy pravidla chování v původní vyšší dvorské společnosti, z nichž vzešla dnešní nám známá pravidla společenského chování.

Počátky kurtoazie jsou spojovány s osobností slavné jihofrancouzské panovnice Eleonory Akvitánské, zakladatelky anglického panovnického rodu Plantagenetů. Tato slavná žena 12. st. proslula nejen svou krásou, pro niž ji na jejím dvoře opěvovali trubadúři celé Francie, ale i jako mecenáška umění a především jako obratná diplomatka a matka nejrytířštějšího z britských králů, Richarda Lví srdce. Eleonora byla navíc ženou, jež z našeho pohledu převyšovala tehdejší společnost, neboť prosadila nové prvky do rytířského kultu a dala vyzdvihnout postavení urozených žen v tehdejší společnosti až na úroveň obdivovaných a zbožňovaných krásek, o jejichž přízeň usilovali rytíři nejen službou vojenskou, ale i dvorskou, tedy nejen mečem ale i růží. Měnící se rytířský ideál již vyžadoval muže vzdělaného i v tanci, zpěvu, hry na hudební nástroje a veršotepectví. Kdo tomuto novému pohledu nestačil, nedosáhl kýženého rytířského stavu. Mravy mužů se na dvorech stávají uhlazenějšími nejen v postavení k dámám, ale i mezi sebou samými. A stejně tak se tento vliv projevuje i zpětně, dámy nezůstávají toliko objekty mužského dvoření, ale samy se stávají mecenáškami umění, vzdělávají se ve společenské konverzaci, hudbě, skládají verše a písně, jako například slavná akvitánská trubadúrka, paní Azalais de Porcarages, či bretaňská Marie de France.

Samozřejmě i pohled na kurtoazii, jako na společenskou normu je v různých dobách a na různých dvorech poněkud odlišný, i když původní myšlenka, tedy zdvořilost, zůstává jejím základním stavebním kamenem. Pojetí kurtoazie jako dvorské normy se mohlo na evropských dvorech lišit nepatrně, jako například na dvorech králů francouzských a portugalských, kde se dámy těší velké přízni mužů a je jim věnovaná odpovídající pozornost, až po poměrně značné rozdíly, jako při srovnání zmiňovaných uhlazených a vyhlášených dvorů francouzských a českých ve srovnání s dvory říšských knížat, jejichž mravy byly tradičně hrubší, a kde se ženě dávala najevo její podřízenost. Jako příklad takovýchto rozdílů pohledů bývaly zmiňovány některé svatební rituály té doby. Zatímco například ve Francii bylo zvykem, že ženich dával časně zrána po svatební noci v soukromí své choti takzvaný jitřní dar jako poděkování a výraz úcty, v Říši údajně podle starogermánského zvyku šlápl manžel své choti na konci svatebního obřadu na nohu, aby jí tak dal najevo její podřízenost. Ale i Říše římská byla kolébkou mnoha proslulých minessängrů, byť většina z nich dosáhla své proslulosti na dvorech jiných panovníků.

Rozdílnost pohledů na kurtoazii může být patrná i z veršů a písní předních dvorů dané doby. Akvitánští trubadúři jsou typicky dvorní, jako například Bernart de Ventadorn, jenž si v jedné písni zoufá, že se zamiloval do příliš urozené dámy:

Nad sebou moc jsem ztratil hned
a svůj jsem více nebyl, když
jí v oči jsem moh pohledět,
v zrcadlo, jež je blaha skrýš.
Od chvíle té, co v něm se zřím,
Vzdechy mě mohou usmýkat,
neboť jsem stejně ztraceným
jak krásný Narcis, jenž v tůni spad.


Tou zdá se k ženám náležet
má dáma vlastností, pro niž
odmítá to, co má se chtět,
a co se nemá, činí spíš.
Upad jsem v nemilost, to vím,
jak bloud na mostě musím stát,
proč je to tak, je tajemstvím,
moc vysoko mířil jsem snad.

nebo paní Azalais de Porcarages, jež skládala verše a písně pro rytíře, kterého milovala a dávala mu je posílat:

Příteli, vám s radostí
jsem se dala do zástavy,
jste pln milé dvornosti,
ať mě o čest nepřipraví,
čin, když zkouška začíná,
jdu v vaši moc bezbranná,
kéž co cti mé neprospěje,
vás zrušit slib nepřiměje.

Žakéři, jen zvesela
odvezte, kde Narbona,
Píseň mou – ke konci spěje -,
za tím, jenž ctí mládí reje.

Portugalští trubadúři jsou rozšafnější a stejně jako akvitánci se často ke své dámě přiznávají a jmenují ji v písních a verších, jako rytíř Rui Pais de Ribela:

Pán, paní Leonoro, z vás
udělal prostě krásu krás!

Jste rubín v změti oblázků,
z těch, co znám, kráska nad krásku,
vás mi dal Pánbůh pro lásku,
že mě má rád, a právě včas!
Pán, paní Leanoro, z vás
udělal prostě krásu krás!

Ale jsou i ostře ironičtí, jako rytíř Gil Peréz Condes, jenž si v písni stěžuje na svého korouhevního pána, který mu přes dané slovo dluží žold, čímž ztrácí svou čest:

Jen ať pán sáhne do kapsy
a zálohu mi vysází
na můj plat:
jdu, jen když něco vytasí,
dál harcovat.

Ať zaplatí mi výdaje
a předem něco přihraje
na můj plat,
a když ne, ať jde do háje,
nač harcovat?
Nevěří mi ten nelida,
to víc bych dostal od žida
na svůj plat,
jsem ochoten, když něco dá,
dál harcovat.

Když ne, to radši hospoda.
Kam se hnát?

Francouzi jsou nejdvornější z trubadúrů, jsou velmi diskrétní a jméno dámy, jíž jsou písně určeny, ve verších nezmiňují. Za snad nejvýznačnějšího z nich byl považován Guillaume de Machaut, přítel a sekretář českého krále Jana Lucemburského, jenž ve svých verších dámy opěvoval jako nadpozemské bytosti:

Je jako lilie, jak růže svěží
a zářící jako rubín východní.

Té kráse vyrovná se jiná stěží,
je jako lilie, jak růže svěží.

Mé srdce pokorné u nohou leží,
jak věrný milenec po všechny dni.
Je jako lilie, jak růže svěží
a zářící jak rubín východní.

Jeho velkým obdivovatelem a nadaným žákem byl syn krále Jana Lucemburského a nevlastní bratr císaře Karla IV., lucemburský hrabě a brabantský vévoda Václav Lucemburský, jenž ve svých verších a písních vyznává lásku a věrnost své choti:


Když vzpomenete někdy na mne,
nic špatného mě nepotká.

Nepoznám cesty, jež jsou klamné,
když vzpomenete někdy na mne.

Zničit mou víru bude marné,
nikdo se toho nedočká.
Když vzpomenete někdy na mne,
Nic špatného mě nepotká.

V Písni o Nibelunzích od neznámého německého autora jsou popisovány dvorské mravy a kurtoazie tak, jak byly běžnou a samozřejmou součástí života urozených:


Když zástup krásek stanul, připraven jak má být,
přistoupil k nim houf reků, každý z nich v ruce štít
a dlouhé pevné kopí z pěkného jasanu,
aby jim při průvodu poskytl dobrou ochranu. …


Jak patřilo k té chvíli, rytíři hodní chvály
před Kremhildou se v kolbách směle a skvěle kláli,
zatímco jízdní houfec ke břehu slavně jel,
až poblíž Rýna páni pomohli pannám ze sedel. …


Kremhilda vykročila, jak velel dobrý mrav,
vstříc Brunhildě i houfu jejích dam na pozdrav,
bělostnou rukou zvedla věneček ze skrání
a pak ji políbila, jak se má při uvítání. …


Mezitím vylodili sbor Brunhildiných dam
pánové, připraveni být paním ke službám,
za ruce vzali krásky, jež byly samý třpyt
a panny rýnské zase Brunhildě vyšly posloužit. …


I během cesty reci poplenili dle zvyku
při kolbě mnoho plášťů, šatstva i náprsníků,
a když král Gunther dojel před panovnický dům,
posloužili zas dámám, tak jak se sluší rytířům. …

Panovníci a velcí mužové té doby dávali svým kurtoazním chováním příklad ostatním, neb platilo, že co je dobré pro krále, to je dobré i pro rytíře. A trvalé soupeření stále mocnějších měst s aristokracií se projevovalo samozřejmě i napodobováním šlechty a jejích zvyků a způsobů měšťany. Tak se postupně původně dvorská kurtoazie objevuje stále častěji ve vyšších měšťanských kruzích, jež ji přejímají a přizpůsobují ji svým potřebám. Přizpůsobují si ji o to snadněji, že kurtoazie je především souhrnem společenských pravidel, přirozených dané společnosti. Též platí, že může-li velmož uspořádat honosnou hostinu, či kratochvíli, na níž se krom jiného i zcela otevřeně přiznává ke své rytířské, či dvorné službě dámě, či dámám, potom jde nejen o příklad hodný následování, ale i důkaz toho, že není šlechtici hanbou ani známkou slabosti ukázat veřejně svou úctu, či obdiv té či oné dámy. Je náhle přirozené posloužit dámě, ať již jde o drobnosti jakými je pomoc při usednutí, dolití poháru, pomoc při nasedání či sesedání z koně a bylo by i zcela neodpustitelné odmítnout dámě v nesnázích svou pomoc. Takový muž by působil dojmem neotesance, což by nejen poškodilo pověst jeho, ale i celého rodu a téměř by ho to vyloučilo ze společnosti, což by nepochybně mělo za následek i ztrátu dvorských úřadů a tedy i příjmů.

Typickým příkladem kurtoazie je i pověst o založení rytířského podvazkového řádu králem Eduardem III. v Anglii ve 14. st., který je dodnes jedním z nejprestižnějších světských řádů. Tato pověst praví, že na jednom plese tančil král se svou milenkou Joan, hraběnkou ze Salisbury, když jí z nožky sklouzl podvazek a sjela jí tak i punčoška, což vzbudilo u přítomné šlechty, jež nesouhlasila s královým poměrem, zlomyslný posměch. Král se prý pohněval, dvorně před hraběnkou poklekl a podávaje jí ztracený podvazek zvolal: „Honi soit qui mal y pense!“ – tedy „hanba tomu, kdo tím co myslí!“. Přítomní pánové se zastyděli a proto následovali příkladu svého krále, poklekli před svými dámami a opakovali královo zvolání: „hanba tomu, kdo tím co zlého myslí!“ a vzdali tak dámám hold. V duchu tehdejších rytířských ctností tak král zachránil hraběnce čest a dosáhl pravého opaku – všichni kdo se smáli si mohli v budoucnu pokládat za čest, směli-li podvazkový řád nosit a hlásit se tak k dvornému rytířskému ideálu té doby.

Ostatně kurtoazie není jen o chování pánů k dámám, ale i o jednání aristokracie mezi sebou. Jde o důstojné zachovávání hierarchie, jež není pro nižší stav ponižující, jde i o jednání panovníků mezi sebou, o jednání s vyslanci, i s nepřáteli na poli diplomatickém i válečném, tedy o vytvoření pravidel morálky a slušnosti, jež určují, co je a co není přípustné (tato pravidla platila i v boji, kdy šlechtic, který bezdůvodně neušetřil svého zraněného, či vzdávajícího se urozeného soupeře ztrácel čest, a to se všemi důsledky). Známá jsou jména osobností, jako byl anglický král Richard Lví srdce, španělský maršálek El Cid, francouzský maršálek Boucicault a Bertrand de Guesclin, čeští králové Přemysl Otakar II., Jan Lucemburský a mnozí další. Tito pánové prosluli nejen jako výteční vojevůdci, ale i jako dvorní rytíři, již byli svým okolím považováni za vzory. Kdo by se jim opovážil vyčítat „zšenštělost“ a považovat jej za znak slabosti, právě je, nepřekonatelné reky své doby? Vždyť i oni se snažili přiblížit a ztotožnit se svými ideály, jejichž příklady v písních byli osobnosti jako král Artuš, císař Karel Veliký, rytíř Roland, Sigfried, Tristan, Lancelot, Lanval, Auccassin a další, již jsou nezpochybnitelnými mravními vzory tehdejší společnosti.

Rytířský ideál té doby vyžadoval, aby ten, kdo se chce stát rytířem, byl vzdělán nejen ve zbrani, ale i v chování. Bylo běžným zvykem šlechtických rodů posílat své děti na vychování k urozenějším a výše postaveným pánům na jejich dvory, neboť tak jim bylo zaručeno odpovídající vzdělání a výchova, a samozřejmě se jim tak otvírala cesta k budoucí kariéře. Chlapci tak většinou do svých 14 let sloužili paní domu a jejím dámám, aby se naučili dvornému chování, stolování, tanci, hudbě a zpěvu a již od svých 12 let byli cvičeni v zacházení se zbraněmi. Okolo 14 roku byli ve službě pánovi domu, v níž se krom boje učili loveckému umění, správě panství, diplomacii a dalším nezbytným dovednostem. Býval to pán domu, kdo určil, zda je urozený panoš, sloužící v jeho službách, připraven pro přijetí do rytířského stavu, a zda je tohoto privilegia hoden. A býval to nejčastěji právě tento pán, kdo mladého panoše pasoval na rytíře a přijímal tak za jeho budoucí činy zodpovědnost před Bohem. Slavnostní obřad pasování byl velmi významnou a honosnou ceremonií, při níž přijímal panoš rytířské odznaky, tedy meč, zlaté ostruhy a zlatý, či stříbrný pás, jimiž dával najevo nejen své nové výjimečné společenské postavení, ale přijímal tak i morální závazek, jenž byl s tímto privilegovaným postavením spojený. Rytíř byl tradičně obráncem víry, ale i ochráncem žen a dětí, sirotků a bezbranných. Byl zastáncem práva, měl napravovat a trestat křivdy, měl věrně sloužit svému lennímu pánovi a králi a bránit zemi proti všem nepřátelům a škůdcům. Ne každý šlechtic se stal rytířem, ale naopak každý, kdo byl za své mimořádné zásluhy pasován na rytíře se stal automaticky šlechticem. Nestačilo se tedy jen narodit.

Samozřejmě, že i rytířství bylo zidealizováno již ve svém počátku, ale jednalo se především o mravní princip, jež samo ztělesňovalo. Sám král byl především rytířem, a proto byl mezi ostatními rytíři „primus inter pares“, tedy prvý mezi rovnými, nikoli ještě „primus super omnes“ – prvý, nade všemi vládnoucí, jako tomu bylo později za dob absolutistické monarchie. Rytířský mrav si žádal nejen zdatnosti v zacházení se zbraní a dvorného chování, ale i reprezentativního vzhledu, tedy nejen péče o tělo, ale i módní odění pro všechny příležitosti, od dvorských až po lovy, turnaje a války, kde bylo otázkou cti doložit své postavení skvostnými erbovními kabátci ze vzácných látek kryjících zbroje, samotné bohatě zdobené zboje, jež tím nijak neztrácely na své funkčnosti a pevnosti, pyšné chocholy, nádherné koně pod honosnými kropíři. Tato reprezentace se týkala i doprovodu šlechtice, od družiníků po služebnictvo, nejen co se vzhledu týče, ale i slušného a důstojného zacházení s nimi, čehož důkazem jsou občasná lamentování kronikářů na nemožné chování toho či onoho pána, jenž se v rozporu s dobrými mravy neumí chovat. Nejsou to nářky na aristokracii jako společenský stav coby celek, ale právě na jednotlivce, již svým chováním natolik vybočují z dané představy o rytíři, či šlechtici, a již si tak nezaslouží naší úcty.
Kurtoazie, jako norma společenského chování, se samozřejmě vyvíjela s ohledem na prostředí i podmínky, od původní rytířskosti přes kavalírství, až po současné gentlemanství. A i dnes nám mohou některé původní středověké názory připadat až neuvěřitelně moderní. Takovým příkladem může být citovaný verš z přelomu 13. a 14. st., jehož autorem je slavný portugalský trubadúr, král D. Dinis, který se skromně podepisoval rytíř Dinis:

Že ji mám rád, proto od ní nic nechci,
kdo miluje, na sebe nemyslí,
vždyť dobře vím, kam dospějí ty věci,
a k čemu je ta kořist pro smysly,
těšit se z toho, pod čím ona padá,
to není láska, kdo to po ní žádá,
ten nemá její dobro na mysli.

Však to, co není, ale být by mohlo,
kdyby mně kvůli začala si přát,
pak by mi asi pranic nepomohlo
a chtěl bych víc, než mohla by mi dát,
když oběma by totéž přišlo vhod,
jakým právem bych to měl odmítnout,
bylo by bláznovství to po ní nežádat.

A zrazuje, kdo nechce rozumět,
že láska není dostat ženu v plen,
a kdo se snaží vynucovat hned,
čím má být za svou službu odměněn.
Takových lásek, těch je na tucty,
ale co je nám žena bez úcty,
já, já si musím v lásce vážit žen.

Kdo slouží věrně, lásku nenutí
k ničemu, co jí není po chuti,
zrada to je lásce se vnucovat.
To řekne každý, kdo má vskutku rád.