Boj o investituru II. (1077-1122)

Autor: Jan Škvrňák <jan.skvrnak(at)gmail.com>, Téma: Evropské dějiny, Vydáno dne: 29. 08. 2005

Pokořením v Canosse se ukázala posice papeže Řehoře jako hlavy křesťanstva jako silnější oproti římskoněmeckému králi Jindřichovi IV. Boj o investituru ovšem pokračoval dále...

Zastaralý článek

Poté, co papež odpustil Jindřichovi, vzbouřenci proti králi ho obvinili ze zrady a zvolili si protikrále Rudolfa z Rheinfeldenu, švábského vévodu. V Německu sice začala domácí válka, ale jediný instrument, který Řehoř mohl proti králi použít byl soud. A na to protistrana nepřistoupila.

V Canosse Jindřich slíbil, že se rozhodnutí papeže podrobí, ale to se nikdy nekonalo, proto v roce 1080 v Římě na synodě Jindřicha opět sesadil. Brzy umírá protikrál Rudolf, oposice volí za protikrále nevýznamného Heřmana ze Salmu, Jindřichovi to uvolňuje ruce k zásahu proti Řehoři. V červnu v Brixenu byl za protipapeže prohlášen arcibiskup ravennský Wibert, přijal jméno Kliment III.

Jindřich měl svého papeže, který by ho korunoval na císaře, uspořádal římskou jízdu (300 českých jezdců nechybělo), chtěl se vypořádat s nepřátelským papežem. Na jaře 1081 vstoupil do Itálie a začal obléhat Řím, který mu neotevřel brány, Řím byl dobyt v roce 1084, ale Řehoř se opevnil na Andělském hradě. Nastolen byl Kliment III. a korunován jím Jindřich IV. Řehoř požádal o pomoc normanského vévodu Roberta Guiscarta, ten Řím obsadil, ale vyplenil takovým způsobem, že i Řehoř uprchl. V roce 1085 umírá.

Za tři roky (1088) byl zvolen papežem Ota z Ostie, stoupenec reformy, papež Urban II. On pomalu získával stoupence papežství ztracené Řehořem, pomohlo mu vyhlášení I. křížové výpravy v roce 1095.

Další dějství boje o investituru nastalo po smrti Jindřicha (1106), králem se stal jeho stejnojmenný syn, papežem byl Paschal. Jindřich V. se nehodlal vzdát investitury a papež v Troyes (1107) exkomunikoval německé biskupy.

V roce 1110 přitáhl král do Říma, po neúspěšném jednání papeže unesl a nechal se jím korunovat. Po smrti Paschala zvolil v roce 1118 svého papeže. Ke kompromisu došlo až v roce 1122. Vyslanci nového papeže Kalixta II. uzavřeli 23. září konkordát ve Wormsu. Král se vzdal práva investitury, uznal kanonické volby a svobodu svěcení. Na oplátku se papež uznal, že volby říšských biskupů a opatů se mají konat v přítomnosti krále, jenž poté zvolenému předá vlastnická práva. Oběma stranami bylo uznáno, že biskup má povinnost vůči církvi i Říši.

Použitá literatura:
kolektiv autorů: Dějiny Německa
Christopher Brooke: Evropa středověku v letech 962 - 1154
Vratislav Vaníček: Vratislav II.

Diskuse:Zahraniční politika Vratislava II.