Boj o investituru I. (1075 - 1077)

Autor: Jan Škvrňák <jan.skvrnak(at)gmail.com>, Téma: Evropské dějiny, Vydáno dne: 29. 08. 2005

V sedmdesátých letech probíhal boj o vrchní autoritu nad veškerým křesťanstvem mezi papežem Řehořem VII. a římskoněmeckým králem Jindřichem IV. Spor je znám jako boj o investituru, protože o dosazování biskupů byla záminka ke konfliktu.

Zastaralý článek

Investitura byl vlastně obřad, při kterém panovník předával biskupovi insignie úřadu (prsten a berlu). Nemluvě o tom, že volba biskupů se často děla na radu panovníka (výběr nebo alespoň souhlas) Biskup byl poté uváděn do úřadu také církví, při biskupském svěcení. Jako potvrzení dostal z rukou arcibiskupa pallium (pruh látky přes ramena se šesti kříži). Tento postup nevyvolával dlouhou dobu odpor, protože říšský biskup dostával od císaře světská léna. Vznikal tady problém, kdy byl biskup odpovědný, jak papeži jako duchovní, tak císaři jako světský kníže, držitel císařových lén.

Obě strany měli propracovanou agitaci, potvrzující jejich vrchní autoritu. Papež se považoval za nástupce sv. Petra, tudíž náměstka Kristova na zemi. Právě papež korunoval římského krále na císaře - schvaloval, nikoli vybíral.
Císař nebyl ovšem pouze světskou osobou, byl rex et sacerdotus, král i kněz, sám nosil mitru. Papež byl také světskou osobou, jeho "panství" patrimonium sancti Petri patřilo pod Říši, z tohoto důvodu císař několikrát papeže sesadil a dosadil vlastního, lepšího, loyalnějšího.
Reformmí strana západní církve žádala nezávislost církve na laicích. Bylo běžné, aby zakladatelé kostelů z řad velmožů považovali kostel za svůj majetek, pobírali část desátků, dosazovali vlastní kněží. Toto byl celoevropský jev, s nápravou církve se musela začít shora, ve vztahu panovníka, arcibiskupů a biskupů v jeho zemi. V létě 1073 byl novým papežem zvolen kardinál Hildebrand, on přijal jméno Řehoř VII. Zpočátku oba mocní muži mezi sebou dobře vycházeli, nepřátelství začalo, až když v roce 1075 Jindřich dosadil do významného arcibiskupství v Miláně svého straníka Thedalda.
Řehoř sepsal významný, ale málo rozšířený spisek Dictatus papae, v němž zdůraznil universálnost papeže a jeho právo sesazovat císaře. Zároveň odsoudil dosavadní praxi dosazování biskupů.
Řehoř pohrozil exkomunikací (vyhoštění z církve) Jindřichovi, zpochybnil legimitu Thedaldoba arciepiskopátu a obvinil severoitalská biskupství ze zrady. Na konci roku byl napaden římským šlechticem Censiem, který ho měl předvést do Německa před soud.

V lednu 1076 se sešla řada duchovních z Německa ve Wormsu, prohlásili papeže za sesazeného, potvrdit to měla další německá synoda, ale ta se nikdy nekonala.
V únoru se sešla v Římě postní synoda. Sešli se zde klerici z celé Evropy. Jindřichův vyslanec prohlásil, že Řehoř je zbaven titulu, vyzval kardinály, aby přijaly od Jindřicha nového papeže. Na začátku léta prý vstoupí Jindřich se svým vojskem do Říma a přivede nového papeže. Synoda po uklidnění uvalila kladbu na krále a jeho hlavní stoupence. Papež zde získal řadu německých knížat pro odboj proti králi.
Říšská knížata na podzim v Triburu se usnesla, že král bude sesazen, pokud nezíská do 2. února 1077 odpuštění od papeže. Toho pozvali do Augspurku na to datum.

Jindřich vzal s sebou manželku a syna a vydal se jako obyčejný rytíř přes Alpy. Chtěl zabránit průvodu papeže, jenž mířil do Německa. Když se Jindřich dostal na panství své manželky, zpráva o jeho přítomnosti se rozletěla po Itálii. Papež zabočil na hrad Canossa markraběnky Matyldy. Nastalo období diplomacie. Papež připustil možnost přijmutí krále jako kajícníka. Tři dne čekal bosý a postící se před hradem Canossa, než ho čvrtého dne papež přijal. Jindřich slíbil změnu své politiky a papež 28.1. 1077 z něj sňal klatbu. Role se obrátili a papež nyní triumfoval.

Použitá literatura:
Christopher Brooke: Evropa středověku v letech 962 - 1154
kolektiv autorů: Dějiny Německa
Vratislav Vaníček: Vratislav II.

Diskuse:Zahraniční politika Vratislava II.